Dítě umírající.

Karel Alois Vinařický

Dítě umírající.
Ponocuje chudá žena; Ku dítěti nachýlena U lože po tichu sedí, A co asi tuší Ve bolavé duši, City její vědí. „Běda, máti!“ Volá choré dítě, „Milá máti, Oko moje nevidí tě: 75 Ale vidí, vidí Samé divé lesy A nijaké lidi! Běda, máti, Milá máti, Oko moje nevidí tě! Duše má se děsí.“ Na to máti ku milému Pacholíkovi chorému Ukojivě dí: „„Sen, ubohé dítě, Maně tebe děsí. Upokoj se A neboj se! Nejsou tuto lesy; Máti u tebe sedí. I ve šeré noci době Není se co báti tobě. 76 Bůh o tebe vede péči, Pomoc udělí a tě uléčí.““ Ponocuje chudá žena; Ku dítěti nachýlena U lože potichu sedí, A co asi tuší Ve bolavé duši, Její city vědí. „Máti! milá máti! Nebudu se báti. Viz, ej, pacholíka tady; Na peruti letí, Kyne mi a ukazuje Utěšené sady A zelené háje, Jako ráje. Duše moje veselí se.“ Pacholíček utíší se. 77 Máti se dítěti Do náručí vine; – Rosa z oka jí se line – Líbá, rosí bílé čelo, Líbá fialové líce: Ledovité ale tělo Líbání necítí více. 78