Dítě umírající.
Ponocuje chudá žena;
Ku dítěti nachýlena
U lože po tichu sedí,
A co asi tuší
Ve bolavé duši,
City její vědí.
„Běda, máti!“
Volá choré dítě,
„Milá máti,
Oko moje nevidí tě:
75
Ale vidí, vidí
Samé divé lesy
A nijaké lidi!
Běda, máti,
Milá máti,
Oko moje nevidí tě!
Duše má se děsí.“
Na to máti ku milému
Pacholíkovi chorému
Ukojivě dí:
„„Sen, ubohé dítě,
Maně tebe děsí.
Upokoj se
A neboj se!
Nejsou tuto lesy;
Máti u tebe sedí.
I ve šeré noci době
Není se co báti tobě.
76
Bůh o tebe vede péči,
Pomoc udělí a tě uléčí.““
Ponocuje chudá žena;
Ku dítěti nachýlena
U lože potichu sedí,
A co asi tuší
Ve bolavé duši,
Její city vědí.
„Máti! milá máti!
Nebudu se báti.
Viz, ej, pacholíka tady;
Na peruti letí,
Kyne mi a ukazuje
Utěšené sady
A zelené háje,
Jako ráje.
Duše moje veselí se.“
Pacholíček utíší se.
77
Máti se dítěti
Do náručí vine; –
Rosa z oka jí se line –
Líbá, rosí bílé čelo,
Líbá fialové líce:
Ledovité ale tělo
Líbání necítí více.
78