[Obrana zvuků českých]

Karel Alois Vinařický

[Obrana zvuků českých]
Ondy pravil mi Němec: „Česká tvrda, drsnata řeč jest, Zvučky samé hromadí; někde ni hlásky nemá.“ Češtinu já hájil: „„Rozlíčné má stroje hudba, Jedny měkce, druhé rázně a mocně zvučí. Příroda éžtéž hory má příkré i řečiště plynoucí, Barvy své líčí světle i temně duha. Mocně mluví hrom i bouře; tichý jen šepce větříčekvětříček, Chraplavě vrána krká: líbě slavíci pějí. Mé ucho rozličné zvuky po vší přírodě slýchá; V řeči naší je celá příroda obrazena. V ní se také s lahodou střídává drsnota někdy; Líný rozplývá se v samohlásky jazyk. Nezkažený cizotou vždy mluví Čech mužně a rázně; Slastiplná se rtů Češky, co med plyne řeč. Vlasti jen odcizený lopotí se po významu vhodném Svých myšlení; v ústech stále hatí se mu řeč; Češka samé jasné samohlásky zná, jako Vlaška; Temným ü neb ö usta si nestahuje. [III] I měkké spoluhlásky tvoří, jíchž Němkyně nezná; Ty v řeči poskytují proměnu rozmanitou. Než jaková zvuček a samohlásek v češtině vládne Míra; tu, sousede, viz důkazy předložené. Zde vždy jenom jediná se střídá zvučka po hláskách; Viz to a nemluv nám, že tvrda řeč je naše. Chcešli zahanbiti nás, poukaž nám písně podobné V němčině své: a hned palmu podáme my jí.““ [IV] VARITO A LYRA.
[V]
Básně v knize Varyto a lyra:
  1. [Obrana zvuků českých]
  2. Věnování.
  3. Varito.
  4. Nápěvy.
  5. Čechy.
  6. U paty Řípa.
  7. Na Labe.
  8. U Šumavy.
  9. Na Moravu.
  10. U Dunaje.
  11. Na Pováží.
  12. Na Maďaromany.
  13. Na Ilyry.
  14. Na Zasáví.
  15. Cizomilovi.
  16. U potoka.
  17. Růže.
  18. Báje o Holubu a Sokolu.
  19. Zežulice.
  20. Čápi.
  21. Vosy.
  22. Hory a Bory.
  23. Milina.
  24. Hony.
  25. Rybaření.
  26. Kolo.
  27. Dudy.
  28. Popěvy*.
  29. Podoby.
  30. Pohyby.
  31. Echo.
  32. Jaro, léto, jeseň a zíma.
  33. Měna časů.
  34. Ráno.
  35. Za večera.
  36. Dítě umírající.
  37. Na lyru.