Lípa.

Lípa.
V zahradě se stírá louka Kvítím zdobená milostným. Prostřed louky stojí lípa, Rozpíná si mocné páže. Mezi čerstvým ratolestím Vytkvívá svatý obraz. Děvy sednou sy do kola, Do středu kladou své kytky Hovoříce jednohlasně K sestře rozmilým slovesem: „Znáš vyvesti dobře věcy „VěhlasnýmVěhlasným rozmyšlovánímrozmyšlováním, „VybírejVybírej z květů do věnce“věnce.“ Sestra odpoví jim na to: „Máme vázat věncení 23 „ObrazuObrazu svatému „Z vezdyZ vezdy kvetoucýho. – „Važme sestry važmeVažme sestry važme, „SestrySestry ze srdce víží „Z vezdyZ vezdy kvetoucýho.“ Hned na to mluví k Marince, K nejmladší z celého sborku: „Má zlatá! nejdřív tě sloupím“sloupím.“ Vezme jí z ruky růži; Však malá juž čekala s květem S nejhezčím a zdechla radostně, Jak potom začala sestra vážně: „Růži sestry dejte nahoru; „LépeLépe kněžně královat „Z výšeZ výše dálozorné. „VížteVížte sestry vížte, „KněžnaKněžna vám se dívá.“ Juž jí roste houští květné. – Z ruky labutiny,labutiny 24 Rozdělí novou kyticy, Dál děvám podává. „Kolkol růže klaďte Fiole; „SkroušenéSkroušené pokorno u trůnu „ZvykZvyk je anjelů nebeský. „VížteVížte sestry vížte, „MátiMáti vám se dívá.“ Zas korunky bílé jasné, S dyamanty obsazené, Rozdělí v novou kytici, Dál děvám podává. Připnětěž i lylie sněžné, „Jen z nich rosu nesetřete; „SlzemiSlzemi nevinno mluvívá. „VížteVížte sestry vížte, „PannaPanna vám se dívá.“ 25 Z blankytna sklopených kalíšků Vystřídává prstem, Rozdělíc nové kytice Dál děvám podává. „Zvonky ještě přijmete sestry; „BezhlasníBezhlasní také budou „HlásatHlásat hodinu svatou. „VížteVížte sestry vížte, „KrásaKrása vám se dívá. –“ Již nevolí mezi barvami května, Jen ratolestky listnaté Ze středu vybírá, Houští oběma podává. „Též zeleným opleťte okres; „DáDá květům naděje pozemským „SvětlaSvětla nadzemského. 26 „VížteVížte sestry vížte, „JasnáJasná vám se dívá.“ Věncení leží uvíto Na zelené louce. Děvy otřesou vstanouce Z klína odpadlých lupinků, Dívají se na svou práci. Zdvíhnou pak věnec polehku, Jdou opatrně ke lípě. U kmena stojí v pravo kámen Obrostlý mechem měkým, U kmena stojí v levo pařez, Z něhož uťali blížence lípě. Stoupne jedna v pravo na kámen, Stoupne druhá v levo na pařez, Broubí obraz věncem, Než jim sestra okazuje, By rozpínaly ve stejno. – Strmí růže v prostřed nahoře, 27 V náručí drží malé poupě, Z obou stran volají na sebe: Modrokarenné Fialoví, Labutiné Lílioví, Zvonky oblohotvárné. Sestaví se v půl kole družky. – S lístím květ pozůstalý Až ke stromci po trávě hází. – Vyzvolají pěním pobožným Slávu občanům nebeským. 28 Pěvec.
Na velkém šírém rovnu ve háji prokvetlém nachází se zámek. Tam stupují po schodech mramorných dolů dceř se máti, točí se kol ořeší dáldál, tam je vítá věnec vysokého plataní, jehož lístím proněcují bodré měny měsíčné. Skrz veřej stromovou prohlídá na stupňu trojím kolokrouhlým stánec. Šestnácte sloupů bílokamenných u hlavy a paty zlatých drží obestřeší ze jaspisu růžoplanoucího. Pod ním vlají květenice do hvězdy od sloupu ke sloupu. Dole v prostřed je stůl ustřen modrým bledě květovaným zlatě ostřapčeným hedbávím, upřen bílým nožcem slonovým. Podlaha celá aksamitem bílým potažená. Dvě svíce hoří na stole, podle něhož kol ve stánu ustrojína odpočívadla. Na stropě malováno: jak v lese černém na břehu potoka jarého hrabě drží za uzdu zlatu koně stkvostného, a duchovnímu se velebným do sedla pomáhá. Máteř stoupí s dceří do jasné svatyně, ana ve papršku měsíčném,měsíčném z pozemska do zahrad, jakové u 29 ráji nebeském se nachází, uvádí. Posadí se obě a hledí druhou stranou dalekou cestou do háje. – „Ajta,“ začne máteř: „vizviz, co se tam to bílého blíží – jest chlapec to malý, s varitem přichází.“ – Čekají. – Juž jest ve stánu. Pokorno roztomilé mu hledí z oblíčeje modrými v oku hvězdami, a bledavými v tváři růžemi. Vlasy zabělalí se prstencují zemdleným zlatovým paprškem dolů přes pláštěc, tenký, bílýbílý, poustevnický. Sejme klobouk, pokloní se před ženskými, obrátí si nástroj strunami rubínovím upiatými, líbá ruce, jasnou hovoře mluvou: „Sláva jménu Páně,“ odpoví mu obě rovnozvučně: „až na věky.“ Pěvec klade klobouk na zem, vzhledne na strop, tvář se mu červená zarděním posvátným, teď sedne, rázem vztetelí struny, silným souzvukem truchlým dává poznat, kam jeho píseň smíří: začne líbým prozpěvem žalné upno: „U chrámě „U chráměU chrámě „DávášDáváš máteři dítě, „MáteřiMáteři dítě; 30 „NaNa poušti „NaNa poušti „JímášJímáš dítěti máteř, „DítětiDítěti máteř „BožeBože můj, „BožeBože můj!“ (Pozastaví zpěvem, u varitu jen uvádí mezi měny lítostné hláholů utěšitelných, pak laskavým milosrdnem:) „NelkejNelkej máti „Nelkej dítě“Nelkej dítě.“ (Vychází do jemna radostna:) „Ze ráje „ZeZe ráje „HázíHází matka mu kytky, „SířetiSířeti kytky. „VeVe důlu „VeVe důlu „VážeVáže u prachu vínek, „SířeSíře si vínek“vínek.“ (Prejští slasti plesu vyššího.vyššího:) 31 „Bože můj, „BožeBože můj!“ (U vytržení anjelském zvuků nádherné vážno prolévá blahem svatým:) „Šťastná máti, „Šťastn銝astné dítě!“ Ještě jeden valný souzvuk – ticho – položí varito. Odkud takých vyvznáší písní. – Pěvec vypravuje: „Do jednoho města vtrhl nepřítel, nepřítel ukrutný, chvátil mečem ohněm, lidé hladil, domy chrámy srážel pálil, až vyvrátil z města velka, lidna, krásna,krásna spáleníště mrtvé, černé.“černé. „ZeZe zdí nešťastných prchla matka, s matkou dítě, ještě malitké! Ubohá nese nevinně v náručí, den a noc a zas den, až zapadlo opět slunce. – Zůstala máti stát u skály velikánské ve poušti mrtvé. Sedla si na kámen tvrd, jala dítě do klína. Malitké juž spalo. Klesla vedlé skály ubohá, zdvíhla dítě nahoru k nebesům zemdlenýma rukama, zalkala tichým hlasem: „„Bože můj! vytrhl jsi ukrut- 32 kům málomocné““málomocné,““ dál jen vzdychala hořoplná. Sedla si opět a usnula. – Ráno procítla, dítě nebylo v klíně. Co srnka vyskočila, a zdálí uhlídala dítě cválat, obě ručičky do přehoušlí, v nichž maruše neslo matcematce. „„Vidíte maminko!““ začne malitké, jak ho matka k srdci tlačila, „„že jsem nezabloudil, teď snídejte, to vám přináším – ““ matkaMatka sedne na kámen tvrd, dítě jí do ust podává sladkého ovoce, neb ona má sepnuté ruce a říká k výsostem: „„Bože, ty ho neopustíš! – povídají mi to oudy klesající, povídá mi to srdce mého tlukot různý, celá zem a obloha se sluncem.““
Pěvec jal varito, zpěv přetruchlý. „U chrámě „U chráměU chrámě „DávášDáváš máteři dítě, „MáteřiMáteři dítě. „NaNa poušti „NaNa poušti 33 „JímášJímáš dítěti máteř, „DítětiDítěti máteř „BožeBože můj „BožeBože můj! – „NelkejNelkej máti „Nelkej dítě.Nelkej dítě.“ Chlapec bílý pustí varito do klína, a vypravuje dále: „Matka jala dítě do lůna, líbala ho, dělala mu kříž, zvolala zdlouha slabě, jasným hláholem: „„S Pánem Bohem““Bohem,““ zavřela oči, podepřela se na skálu. „„Maminko, vy jste krásná““krásná,““ říká dítě v náručí matčiném na srdci ach – na tichém – „„jsem vám těžký, chce se spát vám? máte tvrdo pod hlavou““hlavou,““ a vyvinulo se z náručí, běželo dále do pouště a navrátilo se za malou chvílku, nesouc plné náručí mechu zeleného, vleze na skálu vedle matky, pozdvihuje jí hlavu ručičkama, a nemůž ji odlinout ode skály. „„Maminko!““ mluví a hladí jí tváře. „„Povstaňte jen malounko, nesu vám měko pod hlavu.““ Máteř nehnula sebou. „„Mamin- 34 ko, hněváte se? ach odpusťte mi, když jsem vás rozbolel,““ klekne vedle ní, políbí jí ruku studenou, poleje ji slzemi horkými, „„Vy se nehněváte, vezdyť máte radost na tváři! – Ach teď vím Božičku, máte se proč hněvat; něco se vám krásného zdá, a já vás chtěl vytrhovat. – Jen kdybych vám mohl měkčeji ustlat.““ Vstoupí ještě jednou vedle ní na skálu, obejma ji vší silou, snaží se pozdvihnout; – a zdaří se mu. Zastrčí pod hlavu honem jednu ručičku, aby zas na zpátek nepadla, druhou přihrne mech, a položí naň drahou hlavu. „„Ale maminko““maminko,““ promluví zas: „„jak jste vy mne prvé k sobě tlačila, tak se to házelo silně vám u srdce, a teď jak vás hrnu od skály, a okolo srdce mačkám, – necítím nic. – – Šlo to pryč, co vám srdcem tak hejbalo? – nešlo to pryč, mně bylo tak hezky při tom““tom,““ sáhne rukou k srdcisrdci, „„nic se tu neozívá, předc to šlo pryč. O Božičku, tak je mi, jakoby tu maminky ani nebylo, – a předc je zde a usmívá se mi; snad mne jen tak zastraší – že já jsem dnes ráno jí utekl, – to mi ale juž odpustila, 35 vzdyť mne líbala.““ Teď začalo hořce plakat, matku celovat a slzemi vlažit. „„A nemohla jste mne vzít s sebou?““ jak se trochu utíšilo. „„Do nebe, na tu velkou cestu jste odešla, – či jenom to, co z vás mluvilo, co vám srdcem hejbalo? – a co sebou nehejbá, co nemluví, zde zůstalo. – Nemohu já víc za vámi? Nemohu! vzdyť mluvím, sebou hejbám a pláči. Ó Bože, ó Bože! pusť mne za ní, dřív neustoupím, až se usměji jako ona.““ „„Pojď semnou malý syrotče!““ Syrotek se obrátí, a vidí stařce bělohlavého, an mu ruku podává. „„Tvá máteř půjde semnou.““ „„Nepůjde““Nepůjde,““ vece chlapec – „„my ji ponesem – ponesem?““ zeptá se dítě okem; „„tam kde budeš zůstávat““zůstávat,““ mluvil stařec, a jali drahou posvátnou schránu, vykopali blíž u chíže hrob, pochovali matku.“matku. „StařecStařec učil dítě se modlit, zpívat a pracovat. – Hned první jaro narostlo na rovci matčiném plno květu rozmanitého, a rozvíjelo se celý rok. Dítě bylo rádo.“
36 Pěvec bílý jme varito, a zpívá jasně radostně: „Ze ráje „ZeZe ráje „HázíHází matka mu kytky, „SířetiSířeti kytky. „VeVe důlu „VeVe důlu „SplítáSplítá v prachu si vínek, „SířeSíře si vínek. „BožeBože můj „BožeBože můj! – „Šťastnኝastná máti „Šťastn銝astné dítě!“ Trhne strunami naposled, vstane, jme klobouk, matka vezme z krku kříž zlatý s dyamanty, přehodí ho mu kol šíje, než jí ruku skloněn líbá. Odejde pěvec poustevnický, a dceř si pořád rozmyšluje, že on sám jest chlapec ten osiřelý.
37