Ossianův návrat a jiné básně (in Spisy Julia Zeyera, svazek 22) (1905)

Julius Zeyer

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY
JULIA ZEYERA

XXII.
OSSIANŮV NÁVRAT A JINÉ BÁSNĚ.
V PRAZE NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI „UNIE“ 1905
[IV] Julius Zeyer
OSSIANŮV NÁVRAT
A JINÉ BÁSNĚ.
DRUHÉ VYDÁNÍ
V PRAZE NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI „UNIE“ 1905
[V]
OSSIANŮV NÁVRAT.
[1] Nad vřesem porostlými pahrbky, nad hvozdem, nad dálnými horami stál plný měsíc v tichu velebném. Zem dřímala, a děti její s ní, leč vítr v lesích bděl, a noční pták tam ob čas zaskuhral tak příšerně! Jak bludné duše výkřik zněl ten skřek. Když vítr zavál, probouzel se les a v doupěti svém plašila se zvěř na okamžik, když divě houknul pták: Pak opět všeho zmocňoval se sen, a ticho vládlo dále s měsícem. A v lůně noci, ticha, samoty se zjevil muž. To svatý Patryk byl. Že poslední svou nyní konal pouť, to věděl vnuknutím; že připraven jej čekal hrob, andělem vykopán na hoře vysoké, to věděl též. Sen byl mu zjevil vše. – Teď bral se tam. Kdy z lesa vyšel, zíral kolkolem, zda hora Orlí ještě daleka, 3 a za pahrbky uviděl ji čnít: mlh nočních závoje ji halily, však na vrcholku bíle hořela jí velká záře. Patryk usmál se. On věděl, co to světlo znamená: To bylo roucho toho anděla, jenž do hrobu jej uložiti měl. Klid velký v jeho duši hostil se, jak podzimního, slunečního dne, když blankyt bez oblaku, průhledný, a snící v tuše nyje příroda. Duch klidný byl, však tělo znavené po odpočinku krátkém toužilo, a svatý Patryk místo hledal si, kam ulehl by; síly nabyt chtěl pro další pouť na příkrý hory chlum. A hledě kolem, uzřel na svahu trosk obrovských převalné skupiny: sloup ležel na sloupě, a trhliny zdí omšených a polo sesutých šer propouštěly lunných paprsků do prostorů, kde černý dumal stín. Dům králů dávných, slavných v Erinu, dům někdy krále Finna v ssutinách tak ležel pust. A vítr plakal v něm, a bodlák v síních rost’, a šuměl buk, kde někdy zpíval bard, a hnízdil had, kde v dávnu hříval krb, a bydlil vlk, kde stolec stával povalený v rmut! 4 Nad zašlé slávy hrobem světec vzdych’, a branou drolící se v prach a rum bral povlovným se krokem. Vešel tam, kde skvělá někdy síň se pyšnila sta hostů jímající v širý klín – bez stropu byla, kapraď rostla v ní, však v kruhu velkém křesla kamenná tam posud stála, v prostřed ještě sloup – ač puklý – k nebi čněl, a jeho stín jak druhý, černý ležel na zemi. Klek’ svatý Patryk s tichou modlitbou. Tvář jeho v pokornosti schýlená se porosených travin dotekla, a slova vroucí z duše stoupala – tu náhle dusot koně vyrušil jej z rozjímání, plašil modlitbu a vnitřní jakýs hlas mu velel: hleď! a ukázalo cos jak zjevu prst na místo vedle brány sbořené. Oř bujný stál tam v jasu měsíce a hrabal nohami, pak ale stál jak vytesán ze skály, nehybný. Tak náhlý byl ten zjev, že zdálo se, že ze země byl vyrost’ zázrakem. Na oři vztyčila se postava, již svatý Patryk nebyl viděl hned, neb byla ku zemi se sklonila jak pozdravem; však teď, když seděla tak nehybná jak oř, jenž nesl ji, teď svatý Patryk poznal, že to rek. 5 Byl v plné zbroji; mužná jeho tvář však bledá byla, pláčem zrosená a v náručí mu harfa ležela. Zjev mohutný, však pln byl měkkosti. Bol jeho němý dojal Patryka, krok učinil mu blíž a tázal se: „Ve jménu božím, mluv, kým reku jsi? Proč truchlíš zde v té noční samotě?“ Rek vzdychl z hluboka, pak plynula mu tato slova ze rtů pomalu: „Dům tento kolébkou mých otců byl a nyní pouští jest a hrobem jim! U toho sloupu sedávala vždy máť předrahá, tři kroky od krbu, kde posvátný plál oheň! Bardové zde, u nohou jí, pokyn čekali, by směli jeden nebo druhý z nich jí tiše pěti, mezitím co tam v těch širých kruzích křesel z kamene se bohatýři s otcem radili o velkých bojích, slavných výpravách! Mým otcem Finn byl, pýcha Erinu. Jsemť Ossian. Snad moje jméno znáš?“ „Pak zjevem jsi, ne živým člověkem, stín z hrobu vstalý!“ svatý Patryk děl. „Vždyť dvě stě let, co odešel král Finn pod mohylu, a dvě stě tomu let, co jméno tvoje žije v paměti! Co přivádí tě mezi živé zpět?“ 6 A Ossian: „Neznámť já posud smrt! Stín nejsem. Žilami mi proudí krev, a srdce bije v prsou žalostné. Div zdá se ti, že čas mě ušetřil? Slyš tedy vše, co se mnou dálo se.“ A opět vzdych’ a mlčel okamžik, pak ale mocným proudem sula se mu tato slova z úst, jak zpěvný slap: „Boj památný, jenž zuřil u Gavry, v němž kmeny erinské až k zničení se potýkaly, šílený ten boj mé porval krutě všechny naděje. Můj syn v něm kles’, ach, sotva vykvetlý z let dětství v mnohoslibné jinošství. Jak mladých květů pýchu ničí mráz, když náhle v jarních nocích vrací se na smavý luh, tak tebe skolil meč, můj Oskare! A v tentýž chmurný den tvá síla zlomena, ó lide můj, ta síla, která prvky v mohutný a krásný celek spojit dovedla, jež velkou vlast na slávy podstavec v tvář světu postavila, na podiv! U Gavry kleslo štěstí Erinu do hlubokého hrobu! Rozpadla se mocná říš, jen částky zbyly z nás, jak střepy z někdy svaté nádoby. Noc byla v duši mé, noc beze hvězd. Já s otcem svým se vracel v tento dům. Zde chtěl jsem pohřbít život zničený, 7 zde v úkrytu své slzy prolévat, zde čekat na smrt, spásu jedinou. My vraceli se sem a s námi šel voj slavných Fenů, zbytek poslední těch bohatýrů, silných jako bouř. – Byl slunný den, a ptáci zpívali na porosených keřích, kouzelně se jitro smálo s nebe, když jsme tam na pokraj lesa došli, domu v tvář. My stanuli, my zrakem vítali krov drahý památkami na drahé – v tom náhle zamihl se bílý kůň a letěl jako oblak proti nám. Stál před námi, a děva seděla mu na hřbetě, tak mocně spanilá, že podiv jal nás posud neznámý. Tvář její bílá jako hlohu květ se rděla jitřenkou a slunný zrak byl hluboký jak modro jezera. Na plavých vlasech plála koruna a hedbáv pláště zlatem třpytil se. Když viděla ten velký obdiv náš, zrak sklopila i hlavu jako květ při větru vání. Otec můj však děl: „Co hledáš zde, a jak jest jméno tvé?“ „Mně zlatovlasá Niam říkají tam daleko v mé vlasti,“ pravila, a její hlas měl kouzlo takové, že jímal jako v pouta ze zlata, sny zbouzel v duši, touhy neznámé, 8 zvuk jeho v neurčito vábil tě jak ptáka zpěv tě láká za sebou do hloubky hvozdu, v tajuplný šer. My cítili, že s námi dělo se, co vysvětliti nemoh’ nikdo z nás. Finn všecek dojat, zmaten, tázal se: „Kraj který chlubí se tvou vlastí být?“ „Tam,“ pravila, „za mořem hlubokým, kam slunce zapadá, já doma jsem, luh mládí věčného jest království, kde otec vládne můj.“ Pak mlčela, však duši mou vír mocný zachvátil, před zrakem mým se mihla vidina, sen luzný! Viděl jsem luh blažených! Báj tedy nebyla ta dávná zvěst o kraji šťastnějším, kde skutečnost se podobala touhám básníků! Co hlásá zpěv, co zjevuje nám sen, to žije, dýše, krása vtělená! Mně zdálo se, že křídla rostla mi, že daleko již za mnou chmurná zem! A mezi tím, co moje myšlénky se hnaly tam, jak k slunci oblaka se z klína vlhkých dolin zdvihají, král Finn se děvy tázal s podivem: „Co, zlatovlasá Niam, mohlo tě sem lákat mi lidi nešťastné od luhu blažených?“ A paprslek 9 ten slunný, krásná Niam, vzdychla si a tiše, tiše zašeptala pak: „Mne láska vedla sem.“ Zas mlčela, zor její sklopil se a slzy dvě zpod řas jí vytryskly, ’sléz pravila: „Zvěst o pěvci a reku velikém k nám došla, doletěla, nevím jak – a já jej miluji. Ach, třikrát žel, že cestu snad jsem marně konala na ostrov váš! Snad zhrdne mnou, až zví, že samovolně jsem jej hledala! Bez něho však se domů nevrátím, ó, raděj smrt na sebe přivolám!“ Tu Finn a Fénové a posléz já tak zvolali jsme všichni vespolek: „Trest z naší ruky zasloužil by ten, jenž z očí tvých by slzy vynutil! My přísaháme tobě sloužiti!“ A Finn se ptal: „Kdo jest ten blažený?“ „Jest to tvůj syn!“ hned Niam zvolala a hledíc na mne takto šeptala: „Pojď se mnou, Ossiane, otec můj svou korunu ti vloží na skráně! Ty nikdy nezvíš, co je stáří, smrt! Luh mládí věčného tě volá, pojď! Čar báje vzduchem je tam životem, a všechny touhy své tam ukojíš, a všechny sny se skutkem zjeví ti!“ Tak šeptala, a nevýslovný čar jí v hlase zněl a nevýslovná zář 10 jí v očích svítila... Svit sluneční mi srdce plnil, chmury prchaly, že syn můj klesl v prach, že Erin můj jak v moři krve tonul, zapomněl jsem náhle, byl jsem takým kouzlem jat, že všechno stínem, mlhou zdálo se, já neviděl než ji a onen luh, o kterém od pradávna bájí lid. „Já s tebou půjdu, Niam!“ zvolal jsem. Když otec můj a Feni slyšeli mé náhle slovo, její plesání, tu jako ze sna probudili se, a třikrát v slzách „běda!“ zvolali, až lesy ozvěnou se zachvěly. Já ale sedl k ní, a bílý kůň jak břemeno by dvojí necítil, se okamžitě v taký útěk dal, že hvozdy, otcův dům a pahrbky se jen jen míhaly, a za sebou já slyšel opět Finnův velký hlas, a druhů svých, jak třikrát výkřikem až k smrti smutným žal svůj jevili. Mně slzy vytryskly, ač s jistotou jsem doufal, že je opět uhlídám! Kůň letěl jako oblak větrem hnán. Dřív pustinou jsme jeli zelenou, kde stromy šuměly, kde kapradí se vlnilo a ptáci zpívali, pak pouští druhou putovali jsme, 11 tou modrou pouští, mořem nazvanou, kde samo jara kouzlo přemocné ni stébla neutvoří, němota kde věčná v lůně věčně šumném dlí. A kůň náš letěl proudy, vlnami tak bezpečně, jak drahou po suchu, bez oddechu jel bouří, pohodou, jak při hvězdách tak v slunce úpalu, až z bílých pěn se jevil opět břeh. Luh mládí věčného! Mám popsati, tvým smyslům vylíčit, co chápat jim by trudné bylo? Líčit zlatý dům, v němž otec vládl krásné Niamy? Ty zahrady, v nichž ptáci ohniví na smaragdových stromech zářících jak lidi mluvili? Kde duhové se brány klenuly, a každá z nich do pásem vedla divy plněných? Sluch tvůj by znaven slouchat odepřel! Mně bylo záhy tam jak do slunce bych planoucího věčně zříti měl, já s Niam uprchl z té nádhery. My králův zanechali skvoucí dvůr a luznou hledali jsme samotu. My milovali více lesů klín, kde snila jezera, a hluboké a modré sluje, v jejichž svatyni slap stříbrný svou píseň jasně pěl, neb zlatá ruda, drahé kameny ve stěnách stínem jiskry sálaly. Tam blaze žili jsme po dobu as, jež rokem zdála se mi, na to však 12 se touha mého srdce zmocnila kraj uvidět svůj rodný, starý dům, kde otec sám u krbu teskní as, kde druzi moji po mně touží snad! Na počátku já tlumil bol a stesk, však Niam uhodla, co hnětlo mne, když touha moje rostla víc a víc, a sama prosila, bych promluvil, můj němý bol už snášet nemohouc. Když slyšela z mých úst, co tušila tak dávno juž, v pláč velký propukla, a posléz tak mi Niam pravila: „Ó, nemysli, že Erin tím, čím byl, když se mnou odešel jsi! Fénové i otec tvůj juž dávno nežijí! Dům tvůj je pust, i sami bohové, jak ti, již sloužili jim, zašli juž!“ Já s podivením naslouchal, jak báj se zdálo mi, co Niam pravila, a s úsměvem já hlavou potřásal. Však Niam takto pravila mi dál: „Můj Ossiane, jdi, sám uvidíš! Ty teskniti bys jinak nepřestal! Já svoluji, by’s šel, však vrať se zas!“ Slz hojný proud jí bránil mluviti, však přemohla se, koně přivedla, jenž nás byl nesl na luh mladosti, 13 jenž nás byl nesl v květnou samotu. „Hle, Ossiane,“ Niam pravila, „na luhu mládí všeho hojnost jest, jen jedno na něm schází! totiž čas. On nikdy nezavadil o náš břeh. Ty lépe poznáš, co tím říci chci, až mezi lidi zase vrátíš se, kde on tak krutě vládne, přemocně. Jdi! Jedno však si dobře pamatuj: Ať noha tvá se země nedotkne! Ty s koně nesmíš, chceš-li opět sem! Jakmile s koně toho seskočíš, jsi věčně ztracen pro mne, pro náš kraj, na rodné půdě číhá stáří tvé, dny, kterým’s ušel – smrti spojenci!“ My loučili se... Sed jsem na koně’koně a on mne nes’, jak oblak, který hnán jest silným vichrem. Nuž, já přišel sem, já poznal záhy hádanku těch slov, jež Niam pronesla tam za mořem. Čas nemá stan na luhu mladosti, a proto minula dvě století bez mého vědomí, a doby moc, jež na Erinu přerodila vše, šla beze stop kolem mé osoby. Ó, Erine mých dnů, kde jsi, kde jsi? Kde otec můj? Kde Feni? Kde náš dům? Kde bozi, kteří svati byli nám? Já ptal se po nich, ptal se po otci po bohatýrech mého národu, a lidé hlavou potřásali jen, 14 a jeden z nich mi pravil: Cizinče, z těch, po kterých se tážeš, jako stín cos zůstalo jen v písních, v podání. My nevíme, zda žili v pravdě kdys ti Fénové a Finn a Ossian. Snad výmysl to snících básníků... Tak pravil mi ten muž. Já tlumil pláč. Ó, Erine! Můj otče! Druhové! A vy, ó staří bozi, ach, kde jste? Dny přítomné jsou horší minulých! Jak oblaka jste zašli, jak ten dům vy v prach jste rozpadli se zavátý!“ Tak v tichou noc žaloval Ossian, a svatý Patryk, dojat, těšil jej: „Ó netruchli,“ děl, „během určitým že kráčel čas jak řeka valí se! Juž druidové v pradávnu tušili, že za mohylou krasší čeká svět, že život vyšší žít nám po smrti. Šer pouhý bylo druidů tušení, teď hvězda pravdy září nad námi! Že zašli bozi, kteří byli lží, ó za to děkuj Bohu, pravdě té, jež byla dřív, než světa počátek! Hleď na mne, Ossiane, jsemť já ten, jenž světlo přines do tmy na Erin! Já Erin miluji tak horoucně, tak neskonale, draze, nade vše, jen Boha, Krista, pravdu stavím výš, a protože ten lid tak miluji, 15 já modly jeho kácel, ničil blud, jenž mezi pravdou stál a mezi ním! Já spasil lid tvůj! Erin nový vstal z trosek temných bájí, z bludů krvavých: Já vidím Erin v záři posvátné, jak svítí národům v dnech budoucích! Já vím, že kráčím hrobu svému vstříc, a proto posledním svým dechem zde a tobě v tvář, ó reku zašlých dnů, já žehnám Erinu! Buď země ta na věky šťastna, Bohem chráněna! Jí miziš každá skvrna s povrchu!“ A mezi tím co Patryk horoval, své svaté ruce k nebi vznášeje, hle, velké světlo zazářilo tak, že luna bledla v jeho čistotě, a mezi tím co zmíral světce hlas, hle, trosky kolem začaly se chvět, a při rachotu šedých balvanů se zvedla z rumu modla obrovská. Mech pršel z ní, jímž byla obrostlá, líc její chmurná objevila se, a temný zvuk jak hromu dunění rtem vycházel jak chrapot smrtelný. Jak skála proti světci strměla, a zdálo se, že na něj řítí se. On tiše ale pravil: „Couvni! Zpět,“ a modla stála, němá, nehybná, pak po třikráte sebou zachvěla a začala se bořit do země. 16 Tu vzkřikl úzkostlivě Ossian: „Ó běda, staré slávy poslední tu stopa mizí pod zem’, běda mi! Před bohem tím já čelo klaněl kdys v dnech šťastnějších! Ó krutá přítomnost! Ty muži mocný, popros temnou zem’, by přestala jej hltit! Zachraň jej!“ Tu spěchal svatý Patryk s úsměvem ku bořící se modle, v obrovská jí prsa vyryl ostrou hlatí kříž, a ona dále nenořila se do chvějící se země, stanula, a její pošmurná a krutá tvář se okamžitě v úsměv změnila a jasnou stala se, a v pokoře se hlava její tiše sklonila. Tu schýlil Ossian též čelo své a zašeptal: „Tvůj Bůh buď Bohem mým! v mém srdci náhle rozednívá se! Ó pozvedni své ruce, žehnej mi, a za mne pros a za tu drahou zem’! Bůh miluje tě, zřejmě vidím to!“ A sotva že tak zvolal, zaplála nad ranní zoru růžovější zář a v dešti padajících jasných hvězd stál světlý cherub v zlatém brnění, nad hlavou mával dlouhou korouhví jak moře zelenou, z jejíchžto řas se harfa stříbrem tkaná třpytila. 17 To Erinu byl strážce vznešený, to Erinu byl prapor posvátný. A svatý Patryk na kolena kles a pravil takto: Milost velikou Bůh udělil mi! Posel zjevil se, on přišel, aby dones modlitbu mou poslední před svatý Boha trůn! Tři slova, Pane, k tobě vysýlám do hvězdné výše, z bezdna pokory! Ó vyslyš je! Za ostrov zelený já z duše modlím se! Nuž, přede vším ó Pane dej, ať světlo pravdy vždy nad touto zemí svítí v čistotě!“ Po těchto slovech anděl usmál se, a celé nebe jeden plamen byl, jak zlato čistý. Zvolal Ossian: „To světlo plá, jak Boha krásný slib!“ A Patryk dále tak se pomodlil: „Ať v lesích nám, u moře, na luzích, zpěv neumlkne nikdy, harfy zvuk! Jest bájení jevení skrytých pravd a hudba duši nese Tobě blíž, ó velký Bože můj!“ Když domluvil, zas anděl usmál se, a hromově jak bouře stříbrozvukých černých strun se velká harmonie ozvala, tak duše jímající, mystická, 18 že zdálo se, že hvězdy zapěly tam nahoře na báni nebeské, že změnily se v zlaté slavíky, a obloha že byla modrý les. Tím sladkým kouzlem, velkým, tajemným se Patryk zachvěl, zachvěl Ossian; když zmíral zvuk jak moře usíná po velké bouři, Patryk vzpřímil se a zvolal: „Slyš, ó Bože, největší teď prosbu mou! Ó Pane, vyslyš mne! Ať nikdy jařmo cizích národů můj Erin nepozná ni otroctví!“ Ta slova sotva na rtech dozněla, když, ejhle, cherub tvář svou zahalil, a na zem z rukou jeho prapor kles’. Zář světla shasla, anděl odletěl, a místo harmonie stříbrné tmou vítr zalkal; měsíc zašel v mrak. Tou nocí cos jak pochod dunělo sta vojů divokých, a z náhlých mlh se oči bezčetné tak děsivě jak divých dravců lesních blýštily, a noha obrovská se zjevila a šlápla na korouhev erinskou. Ta vidina se mihla blesknutím, pak bylo pusto, tma a hluchá tiš. Vstal svatý Patryk, smutný, bledý byl, však pravil tiše: „Pane nereptám!“ Před Ossianem stál a pravil mu: 19 „Ty na věčného mládí šťastný luh se vracíš, Ossiane?“ dodal pak: „Já do hrobu se beru. Každý z nás tam odchází, kam srdce pudí jej!“ A velkým zrakem zíral na reka. Ten stlumil pláč svůj, a tak odvětil: „Já věru půjdu tam, kam pudí mne mé srdce, rozrývané bolestí!“ Tak volaje se s koně na zem vrh’, a síla jeho, mužné krásy zjev, jej opustily bleskem, mžiknutím. Kůň jeho zmizel. Ossian však sám, kmet vetchý nyní, klekl před světcem: „Co jest mi déle věčné mladosti luh blažený?“ Tak pravil s povzdechem. ,,Zde blaho mé, můj Erin nešťastný!“ A rodné zemi dotekl se rtem. „Ó, měj můj prach!“ jí sladce zašeptal. A svatý Patryk ruce položil mu na hlavu, a slzou pokřtil jej. Jak rudá jiskra uhlem bloudívá než shaslý posléz v popel změní se, tak jiskra života se míhala na tváři Ossiana, zaplála, pak skryla se, zablyskla, zmizela. Kles mrtev na zem’, rozpadl se v prach, a vítr zadul... Svatý Patryk stál sám v sebe ztracen, posléz hlavu zved’. Hle, těžký černý mrak se rozstoupil a slunce vycházelo. Patryk děl: 20 „Jak tento mrak, Bůh jařmo rozpoltí, až libo bude mu. Nad Erinem pak v zlaté slávě bude volnost plát! Bez utrpení není spásy snad? Že nezahyne ostrov zelený zdá se mi jistotou. Vždyť slíbil Bůh, že za úděl mu pravdu dá a zpěv. Dva paprsky! To celé světlo jest.“ A s hlavou skloněnou a pomalu se svatý Patryk bral na další pouť, tam k hoře Orlí, kde jej čekal hrob. (Světozor 1885.)
21
TROJE PAMĚTI VÍTA CHORÁZE.
[23] I.
Ó srdce obolené, věčně bdící, jež zapomenout nikdy nedovedeš, sen znova prosni svůj, ten věčně živý, jenž jediným byl štěstím tvým na zemi a přec tvé žití pohřbil v tmu a chmury! – Jak nebe šedé viselo dnes nízko v klín temných lesů na vysokých horách, jak mračně tmělo se nad bystrou řekou, jež zelená a prudká, plna pěny se valí údolím tam dolů k jihu, kde vše se dálo, co tě, srdce, bolí... Ó srdce, jsi jak moře, i když dříme, přec věčně chví se, stíny v hloubi kryje a celý svět v svém dumném bezdnu chová. To moře hluboké a velké, luzné – tam průsmykem bych alpským brzy vnikl zde ze starého tyrolského města, kam z Čech jsem utek’... (blahový jenž myslil, že tesknotě lze uniknout a hoři!) 25 To moře hluboké a velké, luzné – víš, moje srdce obolené, bídné, jak tenkrát svítilo, když po lagunách se lunné blesky smýkaly a chvěly, v té sladké noci osudné a krásné, když poprvé ji spatřily mé oči! To bylo tenkrát v divadle Feniče, kam celé Benátky se sejít chtěly, by naslouchaly slavičímu zpěvu té „hvězdy“ vzcházející v mladé kráse na nebi hudebním, a jednou pouze v té době neobvyklé, v pozdním jaře, lze bude slyšet ji, neb chvátá kamsi prý v dálku sklízet vavříny a zlato. Ó hudbo sladká, vášnivá a snivá, již italská zrodila slunná niva, kdo vyznává, že vnikáš v jeho srdce, dnes vydává se úšklebu, neb heslo jde nyní světem, že jsi prázdná, hluchá – přec tolik pravdy, krásy, ideálu je v jádru tvém a tolik teplé záře, že hvězda tvoje, dnes ač za oblaky, zas někdy vyjde, přes tvé nedostatky, a budeš jako sestra stejnorodá když v budoucnosti, třeba dosti blízké, s tím druhým uměním, s tím novým, velkým (jež přec jen z tebe vzniklo, ssálo, rostlo) zas znova ctěna, drahou slávy kráčet! – V ten večer dílo ceny menší hráli, však neskonale krásný je v něm výjev, ten uchvacuje, je v něm pathos pravý, pln pláče, touhy – mluvím o „Lučii“. 26 Po celý večer byl jsem dojmut v hloubi, kde mělčiny se v hudbě vyskytaly, tam mnohdy pěvců hlas a způsob zpěvu mě jaksi nesly jako na perutích, a lhostejnosti tak mě uchránily; jen v slabých někdy chvílích od jeviště zrak odvracel se můj a těkal sálem. A v takové jsem uzřel chvíli náhle zjev ženy krásné, sedící v své lóži, a bylo mi, jak bych se zachvěl dotknut – čím, Bože můj? Snad bleskem či snad růží. Kdo řekl mi, že byla žena krásná? Vždyť nemoh’ jsem ji vidět v obličeji V té lóži byla sama, odvrácena od hlediště, kam ani nezahlídla, jen rysy pyšné šíje moh’ jsem vidět, jak volně vyrůstala z měkké běli řas závoje, jenž lehce se jí smekl v týl, na němž spona římských perel plála. Jak prostý byl to úbor! Téměř z lidu, ten závoj benátský, ty římské perle! Proč zde tak zvláštním působily kouzlem? Rys její hlavy, splývající s šíjí, květ jakby s lodyhou, to, věru, rytmus byl ódy antické, lahodně ryzí! A po té hlavě měkce vlny vlasů jak temné zlato spěly na temeno, kde uzel bohatý je v jedno spojil. Z těch vlasů světlo neslo se jak vůně! Mně zdálo se, že sálem na mě vála! Ta hlava krásná někdy naklonila se nad kytici prostou z bílých růží, 27 a někdy zpět na lenoch křesla padla, a hádal jsem, že oči uzavírá v svém dojmutí, a ruka její volna pak bez kytice, která v klín se smekla, na balustrádě lóže vyskytla se, ta ruka útlá, jako klesající pod tíží starodávných drahokamů na tenkých prstech ze slonové kosti. Čar hudby vládl zcela duší její, to každý pohyb prozrazoval zřejmě, čar hudby nyní zdál se mi, že prošel dřív duší její, v mou než vnikal duši, a stejné vlnobití tajůplné nás oba takto neslo na výšiny, kams do neznáma, kde se jinak dýše a jinak žije! Stejné opojení v nás v sladký souzvuk spojovalo touhu, strast lidskou, její pathos, který chvěl se v té hudbě jako slza bolnoslastná! To illuse podivná, v pravdě, byla a nevím, jak ji vysvětlit – však tenkrát, ó, jaké žil jsem tenkrát okamžiky! Svět celý byl mi změněn. Nebyl já to, co seděl zde uprostřed cizích lidí, své staré já jsem tomu davu hodil jak obnošený šat a znovu zrozen, tvor prosvětlený, povznešený, šťastný jsem těkal někde v netušených sférách, ve slastech, o nichž nesnilo se posud mé obraznosti! A ne sám jsem štěstím tím, ranní zoře podobným, se nesl, ne sám, ne sám! Poprvé ve svém žití 28 ne sám, ne sám... Jaké to opojení! Svou samotou jsem vždy tak krutě trpěl a teď jsem náhle nekonečnem letěl a duše moje v ekstatickém vzruchu svá křídla rozpínala stejným rytmem s tou duší druhou, soudružnou, jež pro mě od prapočátku utvořena byla!... A v snění moje proud těch zvuků linul tak plný slz a plný velkých smutků! Proud hudby stoupal ve mně jako vody pod samé hrdlo... Na jevišti pěli ten nevýslovně dojímavý souzpěv, když Lučie je tvrdým bratrem dána ne tomu, jemuž slibovala věrnost, a on teď objeví se příliš pozdě a Lučie, jež plakati by chtěla, v svém úžase už plakat nedovede... Mé srdce bilo smutným rytmem hudby a oči moje tam se obracely, tam vzhůru k té, jež držela to srdce v své bájné moci... Krásná její hlava se klonila a ruka s drahokamy se k očím jejím nesla... slzu stírat!... Tu klesla hlava moje přemožena v dlaň nemužně a oči zaplakaly! To byly první slzy, které tekly – ach prorocky – původem oné ženy! – Když spadla opona, tu zdálo se mi, že neměl bych už více slyšet, dojem ten hluboký že měl bych zachránit si. Zrak můj se nesl k ní – a ejhle, vstala! V svůj závoj z krajek halila se těsněj’. 29 Byl za chvíli jsem v bílém vestibulu, v tom krásném vestibulu, který zdá se, že bledne mramorem nad sněhy čistším, je celý bílý, bez malby a zlata a poesie zeleného moře, jež venku v noci vlahé tiše nyje a k samému se prahu jeho tulí, ten prostor, věru, v snivou báseň mění! A v tuto bílou báseň nyní vešla, tak bílá jak sám mramor ona žena, v svůj závoj z krajek polo zahalena. Šla tiše sama síní, nad kyticí se klonila a očí nepozvedla jak v zadumání... Vstoupl jsem jí v cestu jak náhodou. Tu pozvedla svých zraků. Tak tedy viděl jsem ji! V oné chvíli jsem nevěděl, zda krásná je, jen oči jsem její viděl, jak vidíme slunce – jsme oslepeni, jenom plamen šlehá nám celým tělem. Vida tyto oči já věděl jen, že duši moji pijou a zdá se mi, že jsem si: běda! šeptal... že bled jsem byl jak mrtvý, to jsem cítil, mráz ovál tvář mi, čelo moje vlhlo, jak vlhne v agonii chladným potem. A ona na mě zřela, jak jsem zříti zrak nikdy neviděl... Ó, nevýslovně! Snad lekla se mé zsinalosti pouze, když tváří v tvář jsme zde tak sami stáli? Proč ale tak ty zraky duši pily mou ubohou, proč přede mnou tak stála jak kamenná a přece jako z plamů?... 30 Však krátké vše to bylo jako bleskem. Tvář odvrátila, k stupňům mramorovým šla vestibulem, odkud vidět bylo, jak gondoly se houpaly na moři a světla jejich jako spadlé hvězdy. A gondola se rychle přiblížila a sluha podával své paní ruku, by sestoupla... Však tiše posud stála a moře, v němž se konstelace leskly, drak zelený, po němž se jiskry hnaly, se ploužilo jí k nohám... Ohlídla se v síň z bledých mramorů, jak váhala by, a zraky její, pijící mou duši, se zastavily na mé zbledlé tváři, pak sestoupla a skvělá její bělost v tmu gondoly zapadla, jako v rakev vše zapadne, co na tom světě krásné! Šum vesel chvíli, a pak bylo ticho a bylo po všem, stopa nezůstala ni na vlnách, ni na mramoru, v duši, v mé duši však – jak hlubokou to brázdu pluh zaryl osudu! A k jaké setbě? Jak v mrákotách jsem potácel se domů. – Spát nemohl jsem, všecek jsem se třásl v své horečce a v otevřeném okně nad Canalettem snil jsem v němé muce o čemsi osudném a neurčitém, co hrozilo mi... Zrak můj těkal šerem... vše zdálo se mi nezemské v tom zašlém, v tom zakletém v svou krásu, mrtvém městě... Vzdech za vzdechem se zdál, že ozýval se z těch mrtvých paláců kol, drolících se 31 v to staré moře mrtvé – a přec žilo vše tajůplným žitím, zrychlujícím tep srdce, schvacujícím všechny smysly... A jako ruka mátožná a těžká se na rameno moje něco kladlo a krušilo mou sílu!... Tělo moje se cizí zdálo mi, jak odhozené, tak siré bylo – odešla mu duše... Tu, šeptal jsem si, vypila mi ona... Kým asi byla? Duší toho města? Ó, zraky přeludové, které ssály jste duši mou – – co ve vás zaklínání a temné moci! – Zavíral jsem oči, tma, černo, noc se kladly tíž a tíže na celou bytost mou a posléz shaslo mně vědomí a pustý spánek jímal mě beze snu a změnil v tupý kámen, když chorobně už hvězdy shasínaly a paláce jak v agonii bledly kraj temných vod... Byl z olova to spánek. – Když zase vrátil jsem se v míru zvyklou při denním světle, kolem mne když život zas šuměl jako vždy, tu pravil jsem si: Je pro mne život možný, tak jak býval až do včerejška, než jsem klidně vkročil do divadla Feniče? Nebyl možný! Mžik jediný postačí, aby vyrval náš celý život z půdy, kde byl rostl, tok klidné řeky potká náhle propast, kam padat musí, nebo pevnou skálu, jež jinam obrátí ho, než kam mířil. Je člověk, který spáchal náhle zločin, 32 tím samým, jímž byl včera před zločinem? Ne! S osudem svým násilně se střetl!... A cítil jsem, že, prost ač zlého činu, jsem s osudem svým též se střetl včera a násilně že z břehů vymrštěn byl tok mého žití, klidný, ač dost smutný až do včerejška... Leč co bude dále? To prosté bylo, co mi činit nutno: ji hledat opět, za ní slepě dát se, ať kteroukoli cestou povede mě! Že najdu ji – se zdálo nepochybné, mžik první tak mi pravil, ale rozum, ten chladný rozum řekl posmívavě: to na vsi zajisté by bylo snadné, však v Benátkách, ó bloude horující? Jdi přízrak hledat v prázdnou noc neb peníz, jenž vypadl ti z ruky do laguny! To cizinka as byla, zlatou branou jsou Benátky do světa italského, jí karavany denně ze všech pásem za sluncem krásy spějí v modré nivy! V tom okamžiku, co zde sníš a blouzníš, tvé štěstí v dál je hnáno bílou plachtou po zelenavém moři – nebo prostě bez metafor ve vozu železničním kams na sever neb na jih se parou žene! – To není možno! vzkřikl jsem, však možnost té prosté věci tak mě zachvátila, že jak král Richard druhý u Šekspíra jsem na zem sedl zlomen velkým bolem a duši mé se chtělo, jako králi, jen smutné děje slyšet o skonání... 33 Však brzy vstal jsem, mládí moje silné plášť temný beznaděje s ramen střáslo a důvěřuje hvězdě svojí šťastné, ven, pod azurné nebe pospíchal jsem. – Ó Benátky, chimero, z vidin vyšla’s a vtělila se v hmotu, abys snící tak usedla uprostřed mořských valů jak na trůn ze smaragdů, připravena hold přijímati světa, a když slávy tě omrzela nicota a prázdno, plášť utkala jsi sobě ze snů bájných a dále trůníš v moři ze smaragdů a v kráse ještě vyšší, v té, jíž smutek dno tvoří z padlých hvězd a slzí nyvých, jak zlato zčernalé tvým mosaikem v tvých byzantýnských chrámech stářím vetchých... Jsi něčím jediným na širém světě, vše tvoje krásné jest, i sešlost tvoje, tvých úzkých ulic křivolakost divná, jak slunná širost lagun, v nichž se zhlíží tvých pyšných paláců a svatých chrámů sen pohádkový, pravdě nepodobný! Co barev, odstínů na každém kroku, co netušených pohledů a náhlých změn krajinářských, zjevení se moře hned v chobotech, hned nedozírně v dálku se šířícího s šumem nečekaným v tvém mlčení, tak tajůplně velkém! Jen jedno echo zní ze všech tvých koutů, z tvých starých zahrad, z mramorových domů i s mostů vypnutých i z ulic temných: 34 tož echo lásky! Láskou věčně dýšeš, nad tebou pne se bez konce jak nebe, jen o ní mluví vlahé tvoje noci, tvé lunné záplavy, tvé jasné hvězdy, i černé gondoly, jež po kanálech tak neslyšeně jako stíny plujou a každá symbolem tvé tajemnosti!... Ó Benátky, tak o vás rozjímal jsem, když ve dne v noci těkal jsem a bloudil jak po ulicích tak i po kanálech, ji hledaje jak ztracenou svou duši – tak marně, marně! Zoufal jsem a doufal a zoufal zas a doufal opět znova, jen abych žalem nezhynul a touhou, a zdálo se mi mnohdy, že už mozek můj ubohý se k šílenosti kloní, tak stále napnut jedinou jen zpruhou! Ó úzkost nevýslovná toho pojmu! Jak mrazilo to v kostech tenkrát večer, když z kláštera jsem armenského vracel se San Lazzaro, kam mě fantasie má vedla, hledat ji. Dlel mezi mnichy tam armenskými někdy Byron – tedy též ona ráda asi dlí tam, šeptal hlas obraznosti mé, a již jsem viděl, jak pod magnolií obrovskou v chiostru zor přeludný svůj noří v moje zraky, jak velkým lokem duši moji pije! Žil démon v ní, jak z veršů „Kaina“ dýše! Ten démon zajisté ji k místům pudí, kde stopa Byronova! Tak jsem blouznil – avšak marně v San Lazarro jsem ji hledal... 35 a zpět když plul jsem k městu, vedla cesta člun můj kol blázince a zachvěl jsem se: Ó hrozné místo kletby nejkrutější! jsem téměř zaštkal, zkrušen lidskou bídou, jež náhle vstříc mi zela nepokryta, a úzkost nevýslovná po mně sáhla, mně zdálo se, že z toho pekla ruce mi kynou mátožné jak by mě zvaly za strašné mříže!... „Oh perduta gente“ jsem s Dantem zvolal a nesmírná lítost i s těmi tam i s sebou uvrhla mě v pláč vnitřní, neplodný, jenž neuleví... Tak plul jsem k městu... Z pouhého jen zvyku jsem řekl veslaři, by po kanálech kdekoli bloudil, než mu řeknu, domů by dopravil mě. Nechtěl jsem již hledat tu, kterou marně tak jsem hledal posud. Tak znaven už jsem touhou byl a žalem, tak znaven k smrti... a tu náhle spatřil jsem přelud svůj... Jak zbledl jsem a zsinal! Svou bledost ucítil jsem mrazem v údech... Most přede mnou byl a tam žena stála o zábradlí na oba lokte v dumách se podpírajíc – a to ona byla! Já v člunu vyskočil a pohled její se dolů nes’ a oči její plně se vssály v tvář mou, vyšleh’ z jejich hloubky blesk dlouhý, tajůplný, za ním lil se proud jasu v duši mou... Ó, bylo zjevno, že poznala mě, že v tom vestibulu se mžikem tvář má v její paměť vryla! Snad o mně snila po tu celou dobu 36 jak o ní já?... To vše mi bleskem kmitlo kdes na dně vědomí, však co jsem činil, sám nevěděl jsem, jak jsem z člunu vyšel a vzhůru pádil na ten nízký chodník, jenž vedl k mostu podél starých domů, to z paměti mi vyšlo... ale místo, kde jsem ji uzřel, bylo prázdné, prázdné, když k němu dospěl jsem, a v zoufalosti tu hlasem vykřik’ jsem a čelem tloukl o kámen, kde před chvílí podepřena jak přízrak stála a jak přízrak zřela tam dolů do vod!... Lidé v udivení, ti kolem jdoucí na mě dívali se. Je pomaten! si šeptali a pravdu, Bůh ví to, děli! Byl jsem zpola šílen! Což není vášeň, která slepě bouří a v neznámý nás zášer bytí trhá, tak šílenstvím jak mozek rozpálený? Tma byla ve mně... Tu, hle, paprsek jasný vnik’ do zraku mi, v mysl: bílá růže na zemi ležela, kde noha její před chvíli ještě dlela. Zved’ jsem růži. Dar její byl to, bouře ztichla ve mně. Klid jakýs nastal ve mně, tiše hleděl jsem kolem sebe... Bože, co jsem viděl! Tam směrem opačným – odkud jsem přišel, šla po břehu podél těch černých domů, jak bílý paprsek se tmání nese, ne rychle šla, jak by snad prchat chtěla, spíš váhavě... a blížila se místu, kde gondola ji čekala. Tam stála... Tak vedla Beatrice k prahům ráje 37 z tmy zatracenců pěvce velkých smutků! Ó nevýslovné blaho oné chvíle... Teď napolo se nazpět obrátila a viděla, že jako nesen kráčím po její stopě, zpit svým sladkým štěstím! Když stoupla do gondoly, k svému člunu zpět chvátal jsem, stačilo veslařovi jen rukou ukázat a porozuměl... Ó chvíle sladké, na té lesklé vodě do neurčita plout a ve vše doufat... i v nedosáhlé!... Temné staré stromy ve vodách shlížely se s výše terras – sad byl to veřejný... Tam vystoupila a pomalu šla vzhůru, ztrácela se v šer tajůplný šeptajících stromů. Já přistal též. Už slunce zapadalo, nach krvavý jak požár na západě plál nad šumícím mořem smaragdovým a ona, bílý zjev, v tom prostém šatě, jak labuť byla v apokalyptické té záři nebes, v tajůplný zášer se linoucí těch temných, starých stromů. Jak labuť byla, ne však jako zemská, však apokalyptická též a nesla mi symbol jakýs záhadný a velký snad života, snad smrti z lůna fáta! V tom prázdném sadě pod dubem teď stála a hleděla za sluncem, které haslo. Dva kroky od ní stanul jsem a hleděl dřív na moře, za sluncem – a pak na ni... Bled cítil jsem se zas a rty se chvěly, 38 dech těžký šel mi z úst, však žádné slovo. Tu obrátila ke mně tvář, a oči ty její záhadné, tak plny plamů, mou duši pily... Úsměv byl na tváři tak znavený a smutný a přec vábný jak sama rozkoš, úsměv plný touhy a snů o čemsi, co jsem neuhodl. Tak chvíli hleděla a když jsem mlčel, tu promluvila sama, řekla prostě: Vy v divadle Feniče jste mě viděl? Vy hledal jste mě? Sem jste za mnou přišel? Hlas sladký byl, mluvila po italsku, však přízvuk její zněl po cizozemsku. Já odpověděl tiše: Hledal jsem vás! Vy jste se skrývala... však dovolila, bych sledoval vás sem... či jsem se mýlil? Já neskrývala se, mi odvětila, já pouze náhodě to ponechala či osudu, zní-li to slavnostněji, zda s vámi opět sejdu se. – Já zvolal: Vy tedy myslila jste na mne chvíli? Krev moje všechna lila se mi v tváře tou radostí. A ona odvětila: My ženy vždycky vzpomínáme dojmů, jež činíme na kohokoli, třeba i lhostejný nám ten, jejž dojaly jsme. Vy tak jste zbledl tenkrát!... Krátce, pane, vy hledáte mě?... Vy mě milujete? Dech krátil se mi. Byl to pouhý posměch? Co na tom? Nedbal jsem a řekl: Ano, já miluji vás! Smějte se mi třeba. – 39 Proč bych se smála? řekla, nevýslovný se smutek jevil v očích jí a v tváři a hlasem hlubším, snivě takto děla: Tak žízním po lásce, že duše moje už sprahla, poněvadž jí nenalézá. Jak v lásku věřit, když jí nikde není? Jen všude její tvářnost bez podstaty! Je ve mně? Ne! Jen žízeň po ní ve mně... Ó, je to s láskou jako s vírou naší v té době bez víry! My bojíme se i nevěřit i věřit. Spokojujem se posléz tím, když poesie kultu nás drží nad vodami, sebe samy tak klamem živíme, že neztratili jsme víry ještě zcela... Vidíme-li pak v kostele se koho vroucně modlit, tu v nevědomé zoufalosti svojí se jeho nábožnosti křečovitě tak chytáme, jak tonoucí se chytá za ruku toho, který kolem pluje... Ó, blahá schopnost víry, milování!... Vy smrtelně jste, pane, třikrát zbledl v mou hledě tvář... Nuž, vy se domníváte, že milujete mě, že do skonání to milování vaše nepomine! Já nesměju se, čtouc to v zracích vašich, a věřím, že v té chvíli tomu klamu sám věříte – a klam ten lahodí mi! – Že klam to není, odvětil jsem vřele, vím z toho jen už, že mi vaše mluva tak chladně břitká, posmívavá, krutá můj požár nehasí. – Tu usmála se 40 a řekla: Jak jste prostý! Však tím lépe! Vám zdá se cynická ta moje mluva – ó, nebraňte se, nejsem uražena. Však vězte, upřímná jsem, pane, pouze tak dalece, jak je to právě možno. Ne cynická, jen přímá tedy, pane... Ten požár váš – je nevkusné to slovo a opotřebené jak drobný peníz, však buďsi – nuž, ten slavný požár shasne dřív, než by uvěřil jste!... Však co na tom? Co totiž pro mě na tom, která pouze zná dnešek snad, o zítřek nestará se!? Dnes milujete mě! A to mi stačí, vždyť žíznící po lásce bez rozmyslu se vrhám k simulakru toho božstva, jak k němu bych se vrhla, kdyby v pravdě se zjevilo mi... Nevíte, čím zpit jste, a věříte, že páry vstupující vám do mozku jsou vzmachy bílých křídel v tmě pozemskosti upoutané psychy, jež našla ve mně stejnorodou sestru... Sen starý jako moře, vždy zas nový a uvěřený, ač tak usvědčený je ze lži každým pokolením znova! – Zrak její bloudil po moři a utkvěl tam v dáli na západě, v neurčitu, kde purpur pravdě nepodobně hořel, báj tragická, jak město ve plamenech, z nichž oblaka jak trosky šedě čněla... Tak smutný byl ten zrak, jak smutná byla ta slova její, plná pochybnosti. Mně zdálo se, že něco též se ssulo 41 as v nitru jejím do tragických plamů jak propadlé to město oblakové tam na nebi, a velká lítost nad ní mě přemohla, a řek’ jsem chvějným hlasem: Co říci vám? Vy asi trpěla jste... A mlčel jsem a měl jsem vlhké zraky. Ó, trpím, řekla, prázdnem všech těch duší, jež tvoří svět můj. – Obrátila zraky od moře ke mně, viděla mou slzu, v tvář mou se zahleděla dlouho, dlouho, jak proniknouti by ji chtěla zcela; já třásl se a šeptal: duši pijou ty oči, z kterých osud na mě zeje!... Cos krutého tu kmitlo v nich a řekla: Vy pravdu děl jste! Tak má žízeň velká, že uhasit ji mohu pouze duší! Pud zničení a shlcení ne pouze je tělu vlastní, vězí někde jinde, hloub, někde hloub v neznámých pásmech jáství... Tak pravíc, hluboce se zasmušila a mlčela. A stromy šelestily nám nad hlavou a dole moře nylo. Jak ticho bylo! Ozvala se znova: Zda chápete ty ženy plné vášně, po kterých historie blátem hází a kamením?... Řekněme Messalinu, jež v noci z komnat césarských se krade a vrhá do ulice v divém chvatu, by našla muže, třeba surového, však pravdivého v živelním svém pudu? Tam v paláci van morový ji ničí, 42 vzduch hledá volný, pravdu silných smyslů – a ráno zase zpět jde do paláce, by zlaté jarmo na šíj navlékala, neb nemá síly odříci se jarma a lží a kadidla, jímž povrhuje! Dvě bytosti tak stále v sobě pojí, dva žije životy, a propast strašná, jež každým může pohltit ji mžikem, je čarem divným, jímž se opojuje – Však ne, vy nechápete. Nejste ženou. Spíš odpovězte na otázku jinou: zda myslíte, že žijou ještě muži jak oni žoldnéři, již Kleopatře noc rozkoše svou krví zaplatili a bez smlouvání, jak se vypravuje? Ó, byla Kleopatra jako piják, jenž zahodí svou číš, když z ní se napil... Co mluvím, podivně zní, nezdá se vám? Však nejsou bez účelu moje slova. Byl zaražen jsem, ale řek’ jsem pouze: Vím, že bych líbal rty mnou milované, ikdybychi kdybych věděl, otravu že ssaju s nich smrtelnou. To nejsou pouhá slova. Proč ale otázky ty kladete mně? Co vám do Kleopatry, Messaliny? Ó, věru, málo, řekla, pátrajíc však, zas na mě hleděla, tak ozvala se: Vy milujete mě. Nuž, tedy slibte, že nebudete tázat se, zda dámou či kurtyzanou jsem jen dobrodružnou. Ó, netrhejte sebou! Velká dáma a kurtyzana bývají si blízké 43 tak velmi často!... Chci však pouze říci, že opatrnosti mi velmi třeba, že volna nejsem... Vy jste porozuměl. Už stmívá se a vidím strážce sadu, jak netrpěliv čeká, aby zavřel... Tak gondoliera, prosím, zavolejte. – Já poslechl a prosil tichým hlasem: Kdy s vámi zas se sejdu? – Zamyslila se hluboce a smutně přemítati se zdála o něčem, pak vztyčila se, jak náhle rozhodnuta, řekla spěšně: O desáté u divadla Feniče, můj gondoliere bude vás čekat – tam na té straně, víte, vestibulu... Však pro jistotu heslo... Jaké honem?... Nuž, jméno „Marcel“ třeba... Vzpomeňte si – Ret její chvěl se, byla velmi bleda. A ještě slovo, – řekla sestupujíc už na kraj gondoly – až pojedete, kam jsem vás právě zvala, nepátrejte, kam povezou nás, nesnažte se zvědět, kde přistanete. Přísah neukládám, však slibte mi... To vše je romantické, ó, nad míru, když chcete, ale slibte! – Když, šťasten, vše jsem čestným slovem slíbil, už nemluvila, pouze rukou kývla a temná gondola ji nesla v šero. – A hustším šerem v naznačené době mne nesla gondola po stmělých vodách, a horečně mi všechny tepny bily, zpit byl jsem štěstím, nadějí a čímsi, 44 co žádným slovem říci nedovedu: to bylo cos, jak stupňované bytí, co ve mně snilo, bouřilo a plálo, to jedině jen bylo, vskutku bylo, co mimo mne – to vše se pouze zdálo! Což nebyl sen to, zde ty šedé domy, jež smutné stíny v matné vody stlaly v tom labyrintu křivolakých, úzkých a mrtvých průlivů, kde velmi zřídka zjev jiné gondoly jak stín nás minul? Mně třeba nebylo si vzpomínati na daný slib, že nebudu chtít pátrat, kam loď mne nese. Horečka mnou třásla a nevěděl jsem, v kterém světě dýšu. Svět můj byl ve mně, v blahu víc než lidském, co kolem bylo, v nic mi zapadalo. – Loď zastavila v stínu nejtemnějším: zdi s obou stran a v prostřed voda černá, sem ani paprsk nevnik’ hvězdné záře... Klíč velký podal mi můj gondoliere a na zpuchřelé ukázal mi dvéře a pomáhal mi vystoupit na stupeň k těm dveřím vedoucí. Já otevřel je. Sad osvětlený hvězdami a lunou, sad starý, opuštěný, snivě smutný, kde růže voněly, a magnolie a laury věkovité temnily se, se objevil. Já vešel. Šelestily mi stromy nad hlavou a fontán suchý a drolící se, s nymfou renesanční se truchlit zdál nad lepší minulostí. Sad nebyl velký. Palác zasmušilý 45 byl v mělkém pozadí, průčelí jeho se shlíželo as někde v širé vodě, a zadní část to byla, která truchle zde na mě hleděla. Ved’ perron vzhůru tam na terasu, lunnou září bílou. Tma byla v domě, z okna jediného se stříbro lilo lampy, z otevřených též dveří na terasu linulo se, kde v jasu pod portálem zamyšleně v svém bílém rouše ona, ona stála! Já zavřel dvéře sadu, letěl vzhůru, něm stál jsem před ní s dechem zatajeným. Byl smutný její úsměv přivítací, zrak její sklopený se pozved’ ke mně, rty šeptaly cos tiše, neslyšel jsem. Blesk drahokamů zakmitl se nocí, to zazářily prsteny na ruce té úzké, dlouhé. Vzhůru ukázala na tympanon nad dveřmi, byla vryta tam zlatem slova Horacovy ódy: – „Dona praesentis cape laetus horae, et linque severa.“ – A v girlandách pod římsou tympanonu dvě byla jména, „Marcellus“, však druhé, as ženské zajisté, se vytratilo a konečné jen „A“ tam posud stálo. Když hlasem čet’ jsem nápis, řekla tiše: Má stačí latina, bych rozuměla! Dar okamžiku, který sladce kyne, brát bez starosti o ten smutný zítřek?... A zamlčela se, pak zase řekla, jak sama sobě, rozčileně, rychle: 46 Ty nápise, jaký’s ty Galeotto! Ty též, měsíci, hvězdy, noci, moře! A celé Benátky s tím vilným vzhledem už dávno mrtvých generac a celá, ba celá společnost i její řády, tak vetché, které nedovedou zemřít, a chorý věk náš, prostý ideálu! Vás všechny obžaluji! Štvete, štvete nás umdlené a slabé v divou honbu – můj Bože, za čím? Co se štěstím zdá snad! Hlas její selhal, usmála se, řekla: Jsem v horečce a blouzním. Rozuměl jste, co říci chtěla jsem? To smyslu nemá a sama nevím, co jsem říci chtěla. Jen pocit mám, že obětí jsem čeho, co pudí mě jak staré, slepé fatum... Šla do pokoje se sklopenou hlavou. Ten prostý byl a téměř zcela prázdný, byl stavěn v polokruhu, sloupy nesly strop s freskem barokním, kde bílá nymfa se dívala na stín svůj do jezera. Stůl s lampou stál uprostřed, na něm byla hrst bílých růží, stará dýka, kniha. Já mimoděk se sklonil nad tou knihou a vzhlédl překvapen, „Duchovní Proudy“ to byly paní de Guyon. – Tisk starý, mi řekla krásná žena, která stála dva kroky ode mne. Po knize sáhla a pravila: Váš pohled překvapený je výčitkou mi, ač to netušíte... V mých rukou nehledal jste tuto knihu, tak málo as, jak onu starou dýku... 47 To prostě pokupky u antikvárů... Však obsah „ Proudů“ znám, přec nevnikl mi až posud v srdce, jinak věru, pane, by zde jste nestál... Sáhla zas po knize a ruku krásnou na ni položila, ta ruka zdobena jak modla byla, blesk smaragdů a perel na prstenech mě oslnil – však zachvěl jsem se silně, když mezi kamy zahlédl jsem kroužek tak prostý, hladký – svatební to prsten!... Já zachvěl se a dotekl se kroužku. Cos jako opovržení se mihlo na její tváři, vzmachem druhé ruky ten celý poklad kamů smekla s prstů a prsteny po stole rozlítly se. Já vzal tu ruku, abych poceloval tu stopu, která zůstala na prstu po snubním kroužku jako rudá jízva... Tu oči její plny utrpení se na mě upřely, tak vlhké, smutné! Trh’ jsem ji k sobě, temnozlaté vlasy se rozproudily jí, když jsem je líbal, a jako v závoj do nich halila se a jejich zlatem zářily ty oči, jež duši moji pily, pily, pily, a pojednou ty vonné proudy střásla v týl, stála chvíli s jejich aureolou jak bílá bohyně, pak padla s pláčem na hruď mou jako oběť... Byl jsem šílen, ó, šílen štěstím!... Ani slova více, ó, srdce ubohé, ni slova více!... 48 Noc onu plnou rozkoše a hříchu ať mlčení mé halí jako v příkrov, jejž pozvednouti, profanaci značí... I vzpomínati zdá se mi už hříchem... Byl úsvit už, když stál jsem pod portálem a s ní se loučil... zvedla smutně zraky tam vzhůru k nápisu a čtla jej tiše... Ta latina jak cize, sladce zněla z těch krásných úst, tak neobvykle, divně! Zpěv byl to ptáka! Řekl jsem to, ona však nedbala a pravila jen tiše: Vše minulo! Ó, jak je štěstí krátké! Snad lépe bylo by bez štěstí býti než vzpomínati štěstí minulého? A zamyslila se. Pak řekla: S Bohem! – Kdy opět sejdeme se, zašeptal jsem. Já volna nejsem, řekla zasmušile, pak dodala: Já netázala jsem se po jménu tvém, jak své jsem zamlčela. Tam nad portálem, hle, „Marcellus“ psáno... Když o tobě jsem snila, spojovala jsem představu tvou povždy s oním jménem. Až dva uplynou dni, zas volna budu a naznačím ti, kdy a kde se sejdem. Na poště prostě najdeš moje psaní pod jménem „Marcellus“... A nyní s Bohem! Já nepustil ji: My se sejdem, sejdem? jsem řekl úzkostlivě... Odvětila: My sejdem se, však ne na tomto místě... kdes jinde, jinde! – – U dveří jsme stáli u zahradních. Jak byla, Bože, bledá! 49 Jdi! šeptala a spjala chvějné ruce. Já posléz šel... A dvířka zavřela se a veslař můj se vztyčil na gondole, kde čekal celou noc. Já vskočil rychle a zakryl tvář, bych nic neviděl více, než bledý její zjev jak v paměť vryl se a jak se nes’ před zavřeným mým zrakem... Tak plul jsem úsvitem a přistali jsme tam u divadla, odkud včera jel jsem. Co peněz měl jsem, veslaři jsem hodil a spěchal domů, kde jsem těžce usnul... Kéž bych se nebyl probudil už nikdy!... Ó, žaluplná, temná, hrozná doba mně vzcházela, ač hned jsem nevěděl to; dva dni jsem trávil jako v opojení a tonul v naději té nejvábnější, vždyť zprávu čekal jsem bezpečně, jistě, to naznačení, kde se zase sejdem. Tré minulo však dnů a marně hledal jsem onu zprávu, čekaný ten dopis, – tu nevýslovná úzkost pojala mě. Jak horečně mi všechny tepny bily! Co myšlének mi různých mozkem táhlo! Snad zemřela?... A mráz mi tělem prošel, a viděl jsem ji, bledou, v rakvi ležet... Snad byla prozrazena?... Odvlékli ji kams do dálky... on, jehož prsten snubní tak udeřil mě v srdce jako dýkou... Snad v nyvé touze po mně duše její se trápí, mučí... zraky moje vlhly... Zas náhle jako uštknut trh’ jsem sebou; což nebyl jsem snad pouhou hříčkou chtíčů 50 té neznámé, již prostě zahodila, když smyslů ztichla bouř? Snad zapomněla, že dýšu na zemi, když pominula noc rozkoše a nad svatým když Markem den roznítil se? – – Ruměnec mě polil, však hned zas prosil jsem, by prominula, že možno tak se rouhat!... A zas spěchal jsem za dopisem s tlukoucím tak srdcem, ach, za dopisem, který nepřicházel – a myšlénka, že zmizela na věky, se s tíhou nezvratného přesvědčení na strádající duši přivalila, a zaplakal jsem... Bože, jak jsem plakal!... Když bez naděje šel jsem dopis hledat, tu přišel konečně!... a křečovitě jsem v dlani tiskl jej a letěl domů, bych beze svědků četl jej a líbal... Jak lekl jsem se, když jsem blíže přihléd’! Ne z Benátek byl! Z tyrolského města dle razítka... Ó, co to znamenalo? Mha kryla zraky, třesoucí se prsty hned nedovedly dopis otevříti. To přešlo však. Já četl. List zněl takto: Já píšu tobě klečíc – promiň, odpusť! – „My sejdem se, však ne na tomto místě, kdes jinde, jinde“ – to když pravila jsem tam v Benátkách, v zahradě za úsvitu, to když jsem pravila ti, v hloubi duše, v té hloubi, kde je tma, kde vůle naše, ta záhada se kryje jako v sluji a odkud na nás vyřítí se náhle, by vlekla nás a hnala, kam jí libo – 51 už tenkrát tedy v šeré hloubi duše jsem věděla, že prchnu, tobě prchnu! A přece nechtěla jsem licoměrně ti lháti, věř mi... Mluvila jsem ze sna, jak ze sna totiž, polo nevědomě... Ač věděla jsem, že mi vůle káže, bych prchala, snad doufala jsem přece, že přes svou vůli s tebou zas se sejdu?... Dnes vůle moje jasná jest a pevná: My nikdy, nikdy, nikdy nesejdem se – leč očištěni posléz v lůně Boha! Však víra moje slabá je a chorá... Přec tomu Bohu, o němž pochybuji, svou lásku k tobě přinesla jsem v oběť. Ach, zoufale jej hledám už tak dlouho! To rozbolené srdce moje hledá, tak mučené, co by je ukojilo! Ty řekl’s mi, že oči moje pijou tvou duši, milený. To žízeň moje tak sálá z nich, ta žízeň pusté duše! – – Svět, v kterém žiji, já ho nenávidím, je lež, je zbabělost, je mrzká nízkost. Svůj hnus, svou prácheň zahaluje nachem a čerpá pýchu z bědně ponížených, z těch, kteří malomocně, podle, nízce se před ním krčí... Ó, ta velká šlechta, jak malá je v svých cílech, ideálech! Čpí lokajstvím, to byzantýnské plémě. Je prázdná pýcha modlou těchto lidí. Být zrozen z těch, již šíji nesklonili – jak hrdé zdá se heslo to, však blíže kdo přihlédne, zví snadně, že to podvod! 52 I šíj i koleno dovedou chýlit před mocnějšími, hlavu ovšem nesou tak vysoko, před těmi, kteří nižší, a ti se netážou, jakým že právem tak hrdě hlavu nesou, dostačí jim, co pouze zdá se, tam v tom velkém cirku, kde galerii tvoří, kde jsou nutní – neb co je všechna fraška bez potlesku – i tam v tom cirku, jenž se „ státem“ zove! – To tedy je ten svět, kde žiju, dýši... A moje rodina? Jsem přikována tím zlatým kroužkem, který na mém prstu tak vámi zachvěl, k muži nemužnému, tak nízkému, jak vysoká je hodnost, již zaujímá v světě lží a klamů. V tom světě žít a proniknout to prázdno, ó rcete, nejsou-li to muka hrozná? Já po volnosti prahnu jako tygr v klec zavřený, a bylo vždy mým přáním, svá pouta, třeba na okamžik krátký, jen přetrhat a v pravdě žít a dýchat. Vždy zdálo se mi, dvě že cesty vedou v říš volnou bez mezí – buď uvrhnout se v ráj duše, v Boha, jako do propasti, svět zavrhnout a pouze v duchu žíti – neb – je to monstruosní, co teď řeknu, však mluvím nepokrytě, ve zpovědi – nuž, naopak se vrhnout v radost smyslů, v ráj lásky pozemské, o němž jsem snila tak intensivně, dlouho, okrazena o svoje mládí, ach, tak beznadějně!... Vy chápete, že v takém naladění 53 můj pád byl připraven, ach, neodvratně!... Bůh žárliv je. Kdo váhá, kam se dáti, buď k němu – nebo jinam – zavržen je... Já zavržení svoje zasloužila, neb zvolila jsem cestu, kterou znáte. – Když okamžik mi kmitl uvolnění, šla do Benátek jsem pod cizím jménem. Já nepřiznala sobě, co tam hledám, v tom volném světě, volna, pod škraboškou, co neurčitě mě tam, mocně, láká: jen opojit se! Bez pout volně dýchat! Jen opojit se!... Přišlo opojení, vzdor rostl proti poutům přetrhaným a žízeň ozvala se, žízeň lásky, když volnost perutěmi šelestila! V snech horečných jsem žila... Přišel večer, ten v divadle... Ty sladké vzdechy hudby, pláč lásky v ní a pathos plný něhy v kruh čarodějný citů unesly mě, kde mizí to, co skutečností zovem... Když somnambulně ze sálu jsem vyšla, v ten bílý vestibul, kam moře svítí – stál vy jste tam a zbled’ jste smrtně láskou! Co se mnou pak se dělo, sama nevím, vím pouze to, že jsem vás milovala... V mých žilách víří krev starého rodu, krev lidí divých vášní nezkrocených, a v žár ten, v horké sny mé, bez přestání vál svůdný dech těch starých legend lásky, tak nerozlučný s benátskými dojmy. Na břehu moře, v stínu šerých komnat, pod portálem s tou Horacovou odou, 54 o lásce jen jsem snila, divé, velké, jež jako řeka trhala by břehy a zaplavila celé moje žití. Zjev velkých milovnic, jež udivení a hrůzu zbouzely svou nezkrotností, se vybavoval z paměti mi stále, o Messalinách, Kleopatrách snila jsem horečně, těch ženách, které žily tak jako já ve dobách křečovitě už zmírajících, v světě plném puchu a pozlacených zdechlin... Velkost jejich v tom jevila se, zdálo se mi stále, že měly odvahu do tváře plvat své zvrhlé době, odvahu že měly své vlastní neřesti... Tak rozjímajíc jsem po ulicích chodila jak přízrak, jenž vyšel z hrobu... Obraz váš se vtíral do všech těch snů, a chodíc po Benátkách, vás hledala jsem polo nevědomky. Já hledala vás, hle, a nyní prchám!... A přec vás miluji. Jak Messalina? snad tážete se. Ne. Já miluji vás, ó ano, tebe, víc než rozkoš onu, již noc mi dala, snoubící mě s tebou. A proto nikdy víc mě neuvidíš, že nejsem Messalinou. Nikdy více! Kam trhl by nás smyslů vír a zmatek? Co z milování by nám posléz zbylo? Hřích vede v nížinu a hříchem bylo by naše milování. Proto prchám. Buď s Bohem na vždy! Pila jsem tvou duši – tak děl’s mi. Pila jsem – a od té doby 55 dlí duše tvoje se mnou. Milovaný, ó, pomníš knihu, již jsi u mne viděl? Ta, jež ji psala, děla v krásné básni, co s malou změnou o své lásce pravím: „trn její cítím v srdci, ne už růži!“ Tím trnem hřích můj, bolest rozloučení, Co se mnou bude? Mlha před mým zrakem. V svět, který nenávidím, zas se vracím jak Messalina v palác palatinský. Jsem zcela dítě doby své, jak vidíš! Pěst zatínati umím, zuby skřípat, však odhodlat se k činu nedovedu! V svět, který nenávidím, zas se vracím – Co tam mě čeká? Zoufalství? Snad hanba? Pád do propasti přes to milování, jež ve mně vzešlo jako jitřní hvězda? Snad dojdu spásy? Vzkřísí se má víra? Kéž tak se stane!... Zde v tom starém městě jsem ráno bloudila a vešla v kostel, jenž v cestě stál mi. Chudý byl a temný a vetchý, plný plísně, opuštěný. Já sedla znaveně. Tu z jakés hloubi hlas ozval se jak z hrobu, žalm zpíval. Hlas ženský byl to. Patří vetchý kostel ten Karmelitkám... Žalm z hrobu znící mnou zatřás’ mocně. Hrůza šla mi srdcem, a nevím, proč jsem tebe vzpomínala – a náhle šeptala jsem sama sobě: Proč po Bohu tak nežíznila duše má ubohá, jak žíznila po lásce? A takou silou když znám milovati tvor smrtelný, proč veškerou svou silou 56 bych nedovedla tvůrce milovati? A láska k tvoru tak když oblažuje, jak teprv ona druhá, neobsáhlá?... Tak šeptala jsem všecka udivená svou myšlenkou a cos jak libá vůně mi duší táhlo... minulo to zase a truchlý žalm jeptišky mě tížil, a vyšla jsem a stála na hřbitově, jenž za kostelem dřímal v temném stínu hor tyrolských. A velký kříž tam trčel – je na něm nápis: Slitování, Kriste!... Já hlavu schýlila a rozjímala: Co v kostele to duší mojí táhlo tak podivně? A kde se vzala slova, jež šeptala jsem? Vytryskla mi z duše, či byl to obraz něčeho, co někdy jsem slyšela neb četla?... Však ta vůně... ta libá vůně... Ó, jaký to zmatek v mé mysli ubohé a rozechvělé!... A pozvedla jsem hlavu, zraky moje se nesly mimoděk zas k tomu kříži, kde nápis stojí: Slitování, Kriste! Já ruce sepjala... Ó, milovaný – jdu do nejista!... Slitování, Kriste!... Hle, slzy moje tekou... Ty jsou tvoje, ó, milovaný, tvoje, věčně tvoje – – – List pad’ mi z ruky. Pak jsem zas jej četl. Byl kliden jsem, tak ku podivu kliden. Též mrtví v rakvi bývají tak klidni. Tma jakás hustá na duši se kladla. Tma také mrtvá, těžká, bez úsvitu. Jak žil jsem, nevím. Zalomil jsem ruce 57 a žádné slovo, žádný výkřik bolný z úst nevyšel mi. Konec, konec všemu, jen stále v mysli znělo. Konec čemu? To zdálo se mi neurčité... Všemu! Pak náhle blesklo mi, že nutno spěchat tam do Tyrol, v to staré horské město, kde psala onen list. A jel jsem tedy. Ni stopy po ní. Marné vyptávání, zda viděli tu dámu, kterou hledám. Ó, ano, snad že viděli tu samou, snad ale jinou. Dráhy křižují se zde na tři strany blízko, toť jak brána, jíž do celého lze vycházet světa... Jak bez duše jsem po tom městě chodil, kříž na hřbitově čnící též jsem poznal, kde psáno bylo: Slitování, Kriste! Tma byla ve mně, chaotická pratma, přec ruce sepjal jsem, jak dříve ona, a opakoval: Slitování, Kriste! A slza vyhrkla, a zachvěl jsem se a vykřik’ hlasem: Smilování, Kriste! Blesk šlehl tmou a shasl... Do Benátek zpět zase jel jsem, s tmou a tíží v duši. Ni stopy síly, rozhodnout se nějak, co počíti, jsem určit nedovedl... Břeh moře byl mi milý, tam jen klesal jsem v jakous dřímotu, jež ulehčila té hrozné tíži. Jednou jsem si řekl: Co vlastně se mi stalo? Nevěděl jsem, jen velké leknutí jsem cítil, srdce jak by se zastavilo a pak v děsu se bouřilo a hrůza schvátila mě, 58 že paměť ztrácím zcela, intelektu že jiskra shasíná mi v chorém mozku... To moře zdálo se mi náhle čímsi jak netvor divý, dravý, hrůzoplodný! Jak na břeh valil se ten démon kletý! Sto hřbetů měl a miliony očí a celý jedinou byl pekel tlamou! Pot studený mě koupal... utekl jsem. – Od doby té jsem bezúčelně bloudil jen po ulicích, jezdil po kanálech tak bez duše a síly... Tu se stalo, že jednou gondola má ocitla se na temné vodě mezi vysokými a nevlídnými zdmi... Jak zachvěl jsem se! K nim vzhůru spěl jsem. Dvéře povolily a přede mnou ty staré stromy stály jak tenkrát v noci... Fontán suchý, nymfa... a v pozadí ten palác opuštěný a před ním terras, kudy perron vedl, a renesanční portál... Na terrasu však byli lidé, cizí, muži, ženy, a bavili se hlučně. Byli doma, zde byli doma, vulgarní ti Němci, v té zahradě, kde ona někdy snila! To bylo prosté. Nezahálí dlouho, kdo v Benátkách má starý, pustý palác a nabízí ho levně večer ještě, když odpůldne se někdo odstěhoval. Jak zasmál jsem se svému rozhorlení! Zde zazářila hvězda v plné kráse – – a zapadla: ..Co...Co na tom podivného, že na tom samém místě čmoud a blikot 59 teď svíček lojových?... Ó, zasmál jsem se. Čar Benátek však naprosto mi shasl a jel jsem domů do Čech... Jako pohřeb ten návrat byl. – Ach, všemu, všemu konec... Tři léta tomu už, co všemu konec – – – II.
Pět tomu let už, co v tom starém městě tam v horách tyrolských jsem psal ty listy svých zápisků, ty listy žloutnoucí už jak ony na stromech, jež bez šelestu dnes roní se do posud svěží trávy. Číst nechci je. Už patří minulosti. Nač otvírati hrob zapadlých bludů? Ať psáno zůstane, co tenkrát psal jsem v té vášní horečce, v té zoufalosti. Dnes jinak bych to psal, neb vyšla z hrobu má duše uzdravena. Kalvarii svou protrpěla... Anděl smilování od hrobu odvalil jí kámen těžký, jde duše moje za červánků ranních už sadem míru, kde jak Magdalena před Kristem klekla, zvolajíc: Rabboni! – Je podzim v polích, zlatý podzim v lesích, a podzim v nitru mém, ač sotva stárnu. Jest let mi třicet šest. Však uzavřel jsem svou knihu účtů s tím, co obyčejně se zove životem. Cíl můj jest jiný než dojít mety lidské ctižádosti, neb bohatnout, neb lásku ženy získat. 60 Kde je ta doba, když jsem v Italii snil o umění laurech? Ó, jak rostly v mé fantasii věže, brány, chrámy i divadla pro drama nestvořené do výše nebes, budovy ty hrdé, jež někdy stvořit doufal jsem dle vzorů, o nichž se ve snách zdálo mi tak často! Jak blouzníval jsem! Býti architektem, však architektem poetou a kouzlit tak, jak se kouzlí hudba nebo báseň!... Ó, někdy zanechat cos jediného, cos jak Alhambra snivě čarovného, neb cos jak severní ta akropole Mont Saint Michel na břehu Normandie, neb takou zahradu jak Villa d’Este, jež krásu přírody, čar stavitelství tak v jeden pojí souzvuk divuplný!... O tom jsem sníval a teď sedím klidně v tom zapadlém zde českém městě jen prostý stavitel. Nuž, jméno moje „Vít Choráz“ nikdo nezapíše v pamět, jen na dřevěném kříži bude psáno kdys nad mým rovem, dokud nespláchne je déšť šumící a tichý sníh a rosa, již, jasnou, stromy střásají, když ptáci o větve jejich zavadí... Je krásný ten malý hřbitov náš, les objímá ho a vysoko ční z vlnící se trávy kříž černý uprostřed... Ach, v mládí zdá se, že mezi hvězdy zapsat svoje jméno je vrchol všeho. Kříž je víc než hvězdy a v jeho stínu spát, jak je to sladké!... 61 Jsem velmi šťasten, Bohu budiž chvála, ač jízva prošlých strastí ještě pálí, však miluji tu dávnou svoji ránu, vždyť úzkostmi jen spějem na vrcholky. Ó Ježíši, můj Bože, Spasiteli! Dej vrcholku mně dojít: lásky k Tobě, tak velké lásky, že jak krůpěj v moři v ni ztratím se... Ó, chtěl bych, jak to napsal na hrob tvůj jeden z perských králů zbožný, se střemhlav vrhnout v Boha jako v propast. Však nejsem ještě schopen toho blaha, ač na cestě jsem k němu. Žiju život, jenž společného nemá nic už s oním, jejž žil jsem někdy mučen temnou chmurou své erotomanie strastiplné. „Bůh zničil mě, by pravý dal mi život –“ tak řekla paní de Guyon a po ní to opakuji. Úplně mě zničil Bůh milosrdný, aby vyhojil mě. – Ó léta těžká, plná hanby, hříchů, jež prožil jsem, než světlo vzešlo ve mně! Vy zapadla jste. Zapíšu zde všecko: svou bolest, viny své, své uzdravení. – Když vrátil jsem se zlomen z Italie, s tou bolestí tak nesmírnou a strašnou, že o ní nikdy tušení jsem neměl, než ve mně vznikla, než mě rozkrušila – tu útěchy jsem nechtěl, nehledal ji. Má bytost celá byla proměněna jen v bolest jedinou, bez mezí, míry. Mně bylo, jak by v srdci nůž mi trčel. 62 Tup na tváři jsem ležel po hodiny. Ji nikdy nevidět, ach, nikdy, nikdy! Ach, věčně jen to „nikdy!“ ve mně znělo jak hrana všeho štěstí... Trápila mě ta myšlénka, že osud můj a její ne spojen jest, že mezi námi šíří se oceán prostoru, času, žití, dva ostrovy že v něm jsme, vzdáleny tak druh od druha, že, ach, na nebesklonu rys ani obou zároveň ne viden, a věčně že to moře mezi námi, že nezbývá než tesknit, tesknit, tesknit! Být jak dvě vlasatice ve vesmíru, jež do věčnosti na svých drahách různých se nesetkají! Ani slabý paprsk druh druhu neposílá jako pozdrav! To krušilo mě. Někdy rozbouřil se však ve mně vzdor a urážel jsem drsně pak pamět její. Proč bych po ní tesknil? Snad zatím záletnicky na své toulce po širém světě vábila zas jiné, by tak je zradila a opustila, jak mne odvrhla po té noci blahé? Mně bylo, jak bych padal mezi havěť. A lítost pak mě schvátila, já plakal a touha po ní vyšlehla jak požár, já duší žádal ji a všemi smysly, byl zbičován jsem plamenným svým chtíčem... A přišla doba pádu v hnusné bláto. Tvář hoří studem. Šel jsem rozkoš hledat, tu bez lásky!... Čím byla hrubší, nižší, 63 tím vítanější. Říkával jsem trpce: Ta aspoň neklame a neslibuje, za to, čím je, se prostě také dává! – – Je vilnost branou v obec zatracení a v město bolesti, bych s Dantem mluvil, a v rozkoši té, věru, rozkoš není! A tak jsem tedy doufal zapomenout, tak šlapal květ jsem svého srdce v bláto a srdce samo, kus po kusu dupal jsem zkrvácené v kal... Bez důstojnosti, bez úcty k sobě žil jsem, proklínal se a plval sám si v tvář v svém k sobě hnusu... Ve chvílích světlejších jsem ruce lámal a pravíval si: Proč tak nešťastným jsem, že o tom vím, jak nízko jsem to klesl? Proč nesměju se ve své zavrhlosti jak tisíc jiných? Ve mně však to znělo: Ne, Bože, ne! Chci vědomí své bídy! Cit zdrcenosti mé mě vyvede snad z tmy hříchů mých, z těžkého provinění? – Tak žil jsem v smutku, v mukách, v zavržení. Ten život, který Bůh mi dal jak hřivnu, bych těžil z ní, já mrzce zahodil ho! Já povinnosti k bližním žádné neznal ni k životu, ni k duši... Uzavíral jsem se v svůj egoism nevědomě, tup, bez lásky, ač stále chorosrdně o lásce snil jsem, která zničila mě. Je pravda, někdy přece vzchopil jsem se a volal na Boha, by smiloval se, však bez víry, že Bůh mě v pravdě slyší – to znamená chtít letět beze křídel! 64 Tak modlit se – toť Boha urážeti! – – Rok za rokem tak mizel. Žil jsem v Praze. Dům malý na Petříně po rodičích mým dědictvím byl, jediný to zbytek po jmění prostředním, jež utratil jsem svou zahálčivou nedbalostí celé. V tom domě byl jsem uzavřen. Jak v poušti žil bez přátel jsem beze styku s lidmi. Z mých oken na Prahu byl pohled čarný a unášel vzpomínky moje v dáli, v ta místa italská, kde kus mé duše byl utkvěl v horování o umění. Z těch oken dívaje se, zamyslíval jsem často se, a staré chrámy pražské, zvuk jejich zvonů, kouzlo svatých legend, v kruh křesťanského umění mě vedly sám nevím jak. Začal jsem studovati a mnoho čítat. Nejen o umění – i mystiky jsem čet’ a život svatých. Sáh’ nejdříve jsem po „Duchovních proudech“, tom spisu paní de Guyon, jejž tenkrát jsem v Benátkách v té sladké noci viděl – Snad že jsem proto jen tu knihu četl, že domněnka mě vedla k tomu, ona že snad ji také čte, že vzpomíná si snad mezi čtením na mě – takto oba že duševně se sejdem v jednom bodu? Má srdce logiku svou prapodivnou! – Rád, velmi rád též Angelu z Foliňa jsem čítával a jednou porazilo mě místo v její knize, které znělo: – „čím hlubší člověk ve svých hříších býval, 65 tím větším být by mohl v bezdně druhém –“ tím bezdnem druhým míněna je svatost... Cos ve mne ozvalo se neznámého, jak by mnou někdo zatřás’, ale někdo, jenž jiný byl než lidé, kteří chodí tak po ulicích lhostejně a chladně. V klín kniha padla mi a zavřela se, když opět za chvíli jsem rozevřel ji, tu slova tato spatřily mé oči: ,,Pro hříchy tvého srdce, v němž se záští a závist rozpoutaly, tvého srdce, jež nesvatou je uchváceno láskou a žádostmi – mé srdce probodnuto jest hrotem kopí a z mé rány tryskl lék tobě, voda, která oheň hasí tvůj nesvatý, a krev pro vykoupení tvých hněvů vášnivých, pro vykoupení tvých smutků...“ Nečetl jsem, dojmut, dále. V mých očích z nenadání vláha byla. V klín padla kniha zas a zrak můj bloudil ven oknem nad Prahou, jež ztápěla se v šer melancholický, a všechny zvony se rozzvučely, hlahol rozvlnil se, a duše moje zalila se teskem jak slzami a smutkem mým cos válo jak vůně jarních niv, a obraz Kristův mhou neurčitě nad Prahou se zamih’ před zrakem mým, ne v oné jasné slávě, jak ve své visi Angela z Foliňa jej viděla, když ona slova mluvil, jež právě četl jsem... Ó, jak byl vzdálen!... 66 Stín pouze byl to s odvrácenou tváří... Rty moje zašeptaly: Bože, Bože, proč opustil’s mě?... Řekl ohlas ve mně: Ty nehledal’s mě! Proč jsi nezaklepal? Tu mlčel jsem a sklonil hlavu nízko. – Od toho dne jsem hloub a hloub se nořil v taj spisů mystiků a v poesii děl básnických z dob starých a z dob nových, v nichž vůně byla květů z ducha trysklých, a o umění gothickém jsem hloubal a unesen tou krásou vší jsem myslil, že víra moje ztracená se vrací, a nevěděl jsem, že to pouze láska je k umění ve tvaru méně světském, než posud bývala, a nevěděl jsem, jak nechápavě hledím na křesťanství, když pouze jeho krása, poesie mě unáší... Jest více než poesie a umění, co Ježíš Kristus pravil, když řekl: Já jsem vzkříšení a život!... Jsou mnohé duše dnes, jež unaveny tou věčnou skepsí naší chladné doby a plny touhy po něčem, co není, v těch věčných bojích pustých vrhají se v klín zbožných vzruchů způsobených hudbou neb básnictvím, a doufají, že štěstí a míru dojdou tak. Ten velký omyl i mne ovládal. Vzdalovat se světa a Dantem živit se a vnitřně plakat při zvucích zbožné hudby Palestriny a chápat Frà Angelica a Giotta a v Burgosu se zachvět v katedrále – 67 to vše jsou dojmy neskonale krásné, to povznáší – však životem to není, ni vodou, která ukojuje na vždy. Ne ve věcech, jen v Bohu najdeš pokoj, ó duše zmítaná, takový pokoj, ne jako dává svět, jak Kristus dává!... To vše vím dnes, když ve mně víra žije, když vírou žiji, tenkráte však ještě jsem proti positivství pouze hledal a vyznavačům hrubé hmoty opor ve výkvětech křesťanské básnickosti, v hloubi Bohem tknutých myslitelů. Jak živá víra vyšlehla z té jiskry, sám určitě to nevím. V podzemí tak skryt pramen teče, vytryskne pak náhle a nivu zavlaží a zúrodní ji. Ó, zajisté byl od počátku ve mně už spásy zárodek a udusiti se nedal hříchem ani vášní, vzešel, dech milosti když boží ovanul ho! Ó, dálo se to vše tak ku podivu! – Byl podzim už, když jednou dopis došel mne nenadálý. Psal mi jistý šlechtic: „Dnes, pane, náhodou u příbuzného jsem viděl akvarely, které vloni jste vystavil a které on byl koupil. Ne o těch mluvím, které maloval jste kdys v Italii, ač jsou velmi krásné ty kostely z Assisi neb z Palerma, však více stavitelské fantasie ty Vaše vlastní na mě působily, vzlet je v nich, věru, vzlet a velká volnost. 68 Mám dávno v mysli vystavěti kostel zde na venkově, na samotě, v lesích, jen malý, prostý (nejsem příliš bohat), ne banální však. Něco krátce svého by míti měl, cos souhlasného zcela s tou kolem krajinou. Zajeďte, prosím, sem ke mně tedy, snad se domluvíme, a Vy mi chrám můj malý vystavíte!“ – Ten dopis vzrušil mě. Vystavět kostel! Tak smělý sen jsem dávno přestal sníti v té zahálce své. Neznám byl jsem v Praze a jmění moje malé ztrácelo se i domek můj ten starý na Petříně byl zadlužen, a ony akvarely jsem prodal z nedostatku, s lhostejností. Mně bylo práce třeba. Vyskytla se a bylo lze v ni vložit také duši! Jak překvapil mě nenadálý obrat! Jel bez odkladu jsem na onen zámek, jejž naznačil mi dopis. Jednali jsme. Vše dařilo se ku podivu hladce a poprvé jsem radost ucítil zas po dlouhém utrpení, radost pravou. – Kraj byl tak jihočesky sladce smutný a místo pro chrám nedaleko řeky a lesy obklopeno, na pahrbku, jak stvořeno se zdálo pro svatyni! Jak od jejího prahu bude vidět v dál modrou, vlnící se až tam k horám těm strmícím, za nimiž Čechy končí. Ó, žehnati by kněz měl z toho místa tu starou půdu, která k nebi volá 69 o spravedlnost po tak dlouhé věky a která duní pod cizinským krokem! Já viděl v bílém hávu toho kněze stát na prahu – a hned se budovala v mé obraznosti svatyně ta prostá, z níž mír se lije na ty tiché nivy... V té staré půdě základ její leží – však témě její v modrou výš se nese, ze země roste, ale pne se k nebi. Zda není celý úkol v tomto pojmu už uzavřen, že výkřik země k nebi chrám vlastně značí? – – Duše byla plna těch myšlének a každodenně chodil jsem na to místo zamyslit se, sníti. Tak starý symbol chrámu vybavoval se určitěj’ z mlh zapomnění v mysli, ten dávný symbol, prostý tak a jasný, ač přece mluvící k nám velkou mluvou; v své těžké šíři značí basis zemi, sloup, rostoucí z ní vzhůru k architrávu tak volně světlem, vanoucími větry – to člověka jest obraz vztyčeného, sám architráv, kam sloup se vzletně snaží, jest symbol nebe, nad sloupem a basí je povznesen a nad ním v slávě trůní pak trojhran tympanu. Trojice svaté taj nevyzpytný tak se zobrazuje, tím končí chrám a jako velké „amen“ kříž nad ním ční do hlubin nekonečna... Když v stavitelství symbol tepnou býval, tu v pravdě žilo, spojovalo, nadchlo, chléb ducha bývalo pro širé vrstvy. 70 Dnes symbol zapad’, proto stavitelé tak po tmě tápou, hledajíce cestu. – Tak rozjímaje, nedaleko vody, blíž místa, kde můj chrám měl svítit z lesů, měl vidění jsem díla budoucího v tom jasném ideálu, jehož nikdy lze není dosáhnouti lidské snaze, neb hmota, v kterou vidinu svou hnětem, nás vždycky zklame, příliš se nám vzpírá a připomíná věčně naší pýše, že tvůrce jest jen jeden, v pravdě tvůrce, a umění že patvoření pouhé... Můj chrám se tedy nesl v ideálu před zrakem mým, a myšlénky mě vedly zas k symbolům a tajům, z kterých rostly, a blouznil jsem o spáse společnosti – zda neměla se zbudovati znova jak velký chrám s tou samou symbolikou? Ten zmatek náš zda nepochází z toho, že zapomenut symbol, že na basi, na temné zemi, lpíme příliš pevně a nerostem jak sloupy k architrávu, a velké „amen“, kříž, že nevévodí nad vrchem budovy: že lásky není dost ryzí, nesobecké v různých stranách?... A v lůně ideálu nestvořených děl ještě budoucích jsem viděl lidstva chrám zbudovaný na základě lásky a velkých vzletů, království to boží, jež přijde! neboť slíbil nám je Kristus... A v knize toho míru světlou stranu jsem lidu svého hledal ubohého, 71 a sladké slzy vlažily mi zraky... Ó, nebylo to blouznění a snění, to byla modlitba a výkřik k Bohu! „Přijď království tvé!“ vše to znamenalo, a takový byl klid a pokoj ve mně, jak kdyby Bůh byl řekl: vyslyším tě! Klid nevýslovný! Sluním podzimkovým van chladný nesl listí s buků starých, kol pršely jak zlatý déšť a stíny se hnaly bílých mraků po zoraných tam v dáli polích. Krásná byla jeseň jak v přírodě, tak ve mně... Klid a pokoj!... Kde ve mně velký dar ten nebes vzal se? Což já to byl, jenž tak se šťastným cítil? – „Já unesena byla srdcem, duší na vrchol horstva míru, ba i tělem, a spokojena se vším jsem, můj Bože!“ Tak asi Angela z Foliňa psala v svém vidění a její slova zněla v mém nitru živě, prones’ jsem je hlasem – v tom zrak můj náhodou se nesl k řece. Tam něco plavalo uprostřed proudu! Pes byl to, pes! On tonul,tonul. Křeč ho chytla as v chladné vodě. Poznal jsem to zvíře. Pes byl to bez pána, jejž v nerozumu vždy děti ve vsi honily, a často jsem od kamení chránil ho a od ran a mnohdy krmil. Začal za mnou chodit a lízal rukaruku mi, když snil jsem v trávě. Šel za mnou asi sem. Snad vodní myši že v řece honil a teď v proudu tonul! Jak zavyl! Snad mě shlíd’ a na mě volal? 72 Za chvíli byl jsem v řece, plaval za ním. Hloub nebyla tam velká, nad pás pouze, čin hrdinský to nebyl. Daleko však jsem do vsi měl a mokré moje šaty, tak prosáklé tou ledovou až vodou, mě zdržovaly v chůzi. Vítr ostře též začal váti, byl jsem zcela churav, když domů s psem jsem přišel zachráněným. Leh’ vedle postele jak věrný strážce a zůstal tam po celou dlouhou nemoc, jež za den schvátila mě. Po měsíce ta nemoc mučila mě, zůstavila po sobě stopy, které nepominou už nikdy, vím to. Moje utrpení až do krajnosti šlo a muka strašná v těch dlouhých horečkách, jež podobaly se šílenosti, tak mě seslabila, že žádným údem pohnouti jsem nemoh’. Jak sám a sám, jak opuštěn jsem trpěl! Jen smutné oči toho psa jsem viděl se na mě upírat a visela-li má slabá ruka s lože, k ní se tulil, a bylo mi tak blaze pomysliti, že láska k tomu tvoru ubohému mě uvrhla v mou nemoc, ještě sladší pak myšlénka mi byla, že jsem lásku v té němé tváři vzbudil, která posud strach znala jen. V to šero padla jiskra mnou zanesená... Je to ku podivu: čin lásky vrh’ mě v nemoc, nemoc sama pak na výšiny vedla přemítání a ku pramenům živé víry v Krista. 73 Když ve dne, v noci tak bez vlády údů jsem ležel, jako přibit k svému kříži, přes všechnu bolest těla radost jakás se ve mně ozývala tajuplně vždy ve přestávkách mezi horečkami, jež byly mučivé a plné hrůzy, a v okamžicích úlevy jsem cítil tak sladký klid, jenž nebyl klidem těla, a slunná slova Angely z Foliňa, ta, která poslední den před nemocí jsem opakoval hlasem, vracela se tak jasně a tak konejšivě v pamět: „Jsem srdcem unesen a celou duší na výši horstva míru... spokojen jsem, s vším spokojen...“ tak šeptával jsem tišetiše. Číst nemohl jsem, zrak byl příliš slabý, však ohlas čtených dávno věcí linul z mé paměti, jak z šerých slují poklad, a význam všeho, jak byl nyní jasný a jaký důraz mocný, přesvědčivý byl kladen na vše, jak by pečeť vtiskla tam ruka tajuplná. Zdávalo se tak často mi, že planou vnitru slova mi paní de Guyon: „Bůh určil duši pro sama sebe a aby ji pojal v se celou, zdánlivě ji opouštívá; hned sklonnost, jež je v ní, by vrátila se v svůj prapočátek, mocně v ní se hlásí...“ --- „A ubohé ty duše, které zdají se malomocné tak a v neschopnosti, jsou veleschopny v pravdě k rozjímání, 74 jen když jsou schopny bez únavy klepat na dvéře Kristovy a v pokornosti když čekají, až otevříno bude! – –“ --- „A líbívá se Bohu očistiti kal nejbídnější... zdá se, že mu libo svůj stavit lásky trůn na duše vinné, by zřejmé bylo, jak je v moci jeho ty duše zničit a zas znova stvořit a v kráse vyšší, než ta první byla, již původně jim dal, kdy vyšly z něho!...“ --- Ty úryvky mi stále v duši plály a stále zněly v sluchu, bývalo mi, jak by je někdo do ucha mi šeptal, a vedly mě na cestu přemítání... Ó, klepal jsem a čekal v pokornosti a otevříno bylo mi a Kristus mne navštěvoval často. Nechci říci snad těmi slovy, že se Pán mně zjevil, mně nehodnému, jako velkým svatým! Já cítil jen, že Kristus je mi blízký, že rozvlažuje sprahlou moji duši a že ji věčným chlebem lásky sytí, já cítil jen, že sílu do ní lije, by víc a více schopna byla spojit se věčně s ním, by schopna byla najít v svém vlastním bytí království to boží, jež jeho dědictvím nám jest na zemi... To vše jsem cítil, nikdy, ani ve snách však neviděl jsem tvář tu jeho svatou, ni její stín... Jen jednou, jedinkráte 75 sen měl jsem o něm, po horečné noci když posléz zdříml jsem: tu zdálo se mi, že vidím jej, jak o jakousi veřej, tak zpola otevřenou, opírá se a svatou hlavu svou na ruku kladl, jíž, pozdviženou, onu veřej držel, a rána hřebem svítila s té ruky, a oči jeho zamyšleně zřely tak smutně a tak krotce přímo na mne a ode rtů, jak bílé světlo z hvězdy, ta slova plynula lahodně, tiše: Hod připravil jsem velký na věčnosti, sám sebe dávám tam, a celé lidstvo jsem pozval k hodům... U brány zde čekám... Ó, málo hostů na pozvání přišlo!... Tu zvolal jsem: Ó Pane, pusť mě v bránu! A ruka moje sáhla po tom plášti, jenž s ramenou mu, bílý, k nohám sáhal, chyt’ za ten plášť jsem – ale ohlédl se... Tu zhlídl jsem jako v zlaté mlze svit zeleného moře... Z něho čněly v tak poetické kráse chrámy, věže, jež dobře znal jsem. Benátky to byly... Ne jak jsou dnes, jak byly v dob slávy a v době zločinů a bujných hříchů, a kouřily se orgiemi lásky té divé, nízké, která klam a neřest, a po laguně plula loď jak z květů, a na ní v hávu z plamů Ona stála, již celým peklem vášní miloval jsem tak dlouho, dlouho, která duši pila 76 mou zkalenou... A měla v ruce číši a lila rozkoš z ní a s krutým smíchem v dav za ní hrnoucí se na gondolách ten zlomek Horacovy ody pěla, jejž, vrytý do porfyru nad portálem, jsme tenkrát spolu čtli, v té čarné noci... Tu v nitru mém se vzbouřila zas vášeň, strast plná bolesti a sladkých vzletů, již dávno v hrob jsem uložil, zas vstala a zatřásla tou hrobní svojí deskou tak vítězně! A krvácela rána má náhle otevřena. Zaplakal jem a pustil bílý plášť a zakryl oči. Má hlava chýlená cítila Kristův zrak vyčítavý, který zdál se říci: jak vejít chceš k mým hodům, tak když váháš? Proud slz mých tekl hojně, ale jiný byl pramen jejich už, než strast jest lásky, mne soucit schvátil neskonale vřelý s tou ženou, která lila s prázdýmprázdným srdcem v dav zbledlý neřestí, ze zlaté číše tu rozkoš zatracení... Zabloudilá! A smutně děl jsem: Pane nehoden jsem tvých hodů, vím to. Odříkám se hříchu, však nelze mi, bych pozapomněl zcela té, která padá tmou tak opuštěna! Tak opuštěna! Jedině má soustrast ji doprovází na té pouti bídou!... Já hlavu nezved’, cítil jsem však úsměv jak záři vnikat v duši rozbolenou a bylo mi, jak byl by Kristus řekl: 77 Ty miloval’s a bude odpuštěno ti mnohé pro tvou lásku, ač jsi bloudil! – Proč věříš však, že soustrast tvoje větší jest s onou ženou, než mé smilování?... Tu pozvedl jsem hlavu rozradostněn, však sen můj rozplynul se v této chvíli a potem zbrocen na loži jsem ležel, a zsinale se měsíc němý díval v mou komnatu, a psa jen slyšet bylo, jak tiše vedle lože, spící, dýchal. To sen můj by o Kristu. Sen jen byl to, ne vidění. Nebyl jsem na té výši (a posud nejsem), vědomí kde jasné o totožnosti bytosti je naší – (ač podřízené) s prabytostí Boha, v tom stavu nebyl jsem, kde stvořitelem tvor z něho vzniklý, mluví s ním, jej vidí svým zrakem duchovním... To sen byl pouhý, a neřekl mi ve snu onom Kristus víc, než bych vyčíst mohl ze slov písma, jež mluví ke každému jako ke mně. Přec onen sen mi útěchu dal velkou, neb myšlénka, že ta, již miloval jsem tak strastně někdy, bloudí ve tmě hříchu, že kráčí cestou, která v kal se ztrácí, vždy mučila mne, i když strast jsem vyrval už ze srdce tu sladkou, minulosti když pamět její dávno náležela... To slovo ve snu Kristem pronesené: „proč věříš však, že soustrast tvoje větší jest s onou ženou, než mé smilování“ – 78 mě nadějí tak zářnou konejšilo! Ó Bože, kračela tou cestou spásy, o níž se sama snivě zmiňovala v svém dopisu?... „Snad dojdu spásy,“ psala..psala... Snad došla jí!... Ó, onen kout v mém srdci, hrob kde jsem vykázal jí, méně bolel, vzdech pouze vanul tam, jak zašelestí van v jívě nad rovem... Pak bylo ticho... Od toho dne jsem začal sil nabývat, ač dlouho ještě nevstával jsem s lože, a lékař ještě vážně na mne hleděl. Já usmíval se tiše, když chtěl klamat mě dobrosrdečně, když začal mluvit o nebezpečí, které pominulo. Já nelpěl na životu, nevolal jsem však na se smrt. Ať zemru nebo žiju, to stejné jest, když Bůh mne nevyloučil jen z paměti své... Ale jednou přece strach napadl mne velký, když jsem cítil, smrt že je blízká, že už po mně sáhá: můj nový život plný kajicnosti tak krátký byl... Zda stačí pro mou spásu? Však rychle nabyl jsem zas rovnováhy: ne délkou může měřen býti život, však intensitou, kterou jsme ho žili, a tak i lítost vzešlá z našich hříchů... Tak byl jsem tedy kliden. Krise klesla a poznenáhlé přišlo uzdravení, a život dále spěl jak před nemocí. A přišlo k stavbě kostela. Co říci o jeho osnově a provedení? 79 Jen to, že činil vše jsem s velkou láskou, že nevzešla mi z toho žádná sláva, že neproved’ jsem žádné velké dílo. Je prosté, zbožné slovo také dobré, ač třeba není porovnat je s žalmem. Kdo hody strojit nemůže, dej chleba. Já stavěl chrám tak vroucně, jak se modlím... A to, o čem jsem tenkrát zbožně blouznil, v den osudný, když nemoc moje přišla, tož o království božím, spáse lidstva a úloze, jež lidu mému dána – to nepustil jsem také s očí, z ruky, když uzdraven jsem zase myslil, jednal. – Však jak ten chrám jsem stavěl beze slávy, tak snažil jsem se stavět beze hluku, jen v pokoře a s láskou svoji vrstvu ve zdivu chrámu lidstva budoucnosti. Já málo měl, co bych dal do základu, jen srdce svoje, dal jsem je však zcela. Z těch dělníků, již se mnou budovali chrám boží v lese, učinil jsem bratry. Mně na počátku vadila však plachost, já nevěděl, jak s nimi promluviti, by slova moje šla jim přímo v srdce. Zeď obapolné nedůvěry trčí tak chladně mezi námi, které „pány“ lid nazývá, a mezi lidem samým. Ji poraziti nebylo mi snadné. A jak se mnohý z lidu zdál mně tupým, když přede mnou se prostě uzavíral. Byl jeden mezi nimi zachmuřený, byl nádenníkem. Nikdy nemluvíval 80 a nedbalý byl v práci. Onemocněl a šel jsem navštívit ho. V koutě vlhkém, kde temno bylo, s matkou starou seděl. Co je vám? tázal jsem se. Místo něho mně matka jeho, žena poloblbá, tak odpověděla: Je skoro slepý! Co ze mne bude? Hoch můj obával se, že z práce bude poslán, když to vyjde tak na jevo, že téměř nevidí už. Teď dál už nemůže. A doktor byl tu a do Prahy ho posílá. Ach, Bože! Co bude z něho? Zrak tam jistě ztratí! V tom špitále je samá jenom hrůza! – A plakala. On mlčel. Pravil jsem jim: To neštěstí je velké, ale pomoc se hledat musí. Nezoufejte přece. Snad peněz též nemáte na tu cestu? Zde vezměte a Bůh vás doprovázej. – Šel od nich smuten jsem. Proč nedovedl jsem mluvit vřeleji a s větší láskou? On byl tak tupý, ovšem nepromluvil! Chlad z něho šel a tak mne odpuzoval. – Však ráno šel jsem zase v bídnou chatrč. „On nechce jet!“ mi žalovala matka, jež seděla zas v temném, vlhkém koutě na tomtéž místě jako včera večer. Proč? tázal jsem se téměř s nevrlostí. Tu posléz promluvil on sám a pravil: „Je matka stará, nohy sotva vleče, a nemám, kdo by ved’ mě na stanici a posadil mě do samého vozu. Tam tolik vlaků jezdí, mašin hučí, 81 a nevidím! Pod kola přijdu jistě... Ne o můj život jde, kéž se mnou konec! Však mašinista do trestu by přišel a o chleba, a má snad ženu, děti... Tak nepojedu...“ Stará jeho matka v tom vlhkém koutě kývala jen hlavou a řekla po něm: „Přišel by do trestu ten mašinista. Má snad ženu, děti...“ Mne polil stud. Ten člověk byl mi tupý, ten ubohý, jenž v neštěstí a bídě ne na sebe jen myslil v první řadě, jenž o neznámého mu mašinistu se více bál než o svůj vlastní život! Já za ruku ho vzal. Už netrčela zeď mezi námi. Dovedl jsem mluvit a bratrem byl jsem jeho v této chvíli. Ó, jaké dal mi velké naučení! A v prostotě své ani nechápal to, co pro mě učinil, a děkoval jen za pomoc, kterou jsem mu, chudou, dával. Ta zeď, ta zeď! Už byla poražena, a od té doby dovedl jsem mluvit se svými bratry. Obec utvořil jsem kol sebe malou, volnou. Pojila nás hned od počátku pouze naše láska, a starším byl jsem pouze jejich bratrem a proto rad mých dbali. Jaké rady? By, jak to Kristus káže, milovali se vespolek – a v tom je zákon celý a spása společnosti. „Nepracovat jen o pokrm, jenž hyne, ale o ten, jenž zůstává k věčnému životu nám 82 a který člověka syn dá nám“ – toto jsem často volal v jejich paměť z písma. Ó, každý den dal příležitost sterou, jim ukázat, jak bez Krista jsme bídní jak bez života, prázdní, beze síly! Ta prostá srdce byla učenlivá, má slova v nitra jejich zapadala, a nebylo mi nikdy třeba kázat, jen prostě mluvit, krátce, ale ruku jim tisknout bratrsky... ---*) --- --- Kdo Boha ctí, ať neklaní se modlám. – A největším jest hříchem neuměti cíl vytknout si a ideál svůj stvořit a neuměti věřit, že se vtělí ten ideál. Ó, doveďte jen chtíti, své spasení vší silou duše žděte, a spasitel nám přijde! Přijde jistě syn našich tužeb, budou-li dost silny, by oplodily Osud. Bůh jej sešle, když celým srdcem o něj volat budem! Ó, cítím to, že duch už jeho stvořen, však vtělen ještě není, neboť touha ho naše ještě z limbu na zem trhat se neodvážila! Ó, malomocnost! Tu touhu aspoň budit snažil jsem se v tom našem sbratření. A snivý pohled i v zracích jinak nevýmluvných mnohdy —— *) Zabaveno 15 řádek. (Pozn. pořadatele.) 83 mne odměnil za vážnou moji snahu! – – Chléb tedy tak jsem lámal s bratry svými po celou dobu stavby chrámu v lese, číš, z které ideál vespolek pili jsme tenkrát, dřevěná jen byla prostě – však vím, že jsme se marně nenapili. Chrám dostavěn byl. Mnozí odcházeli chléb každodenní svůj si jinam hledat. Já sám pak ze vsi stěhoval se v město, to malé, zapadlé, kde posud žiju tak tiše, chudobně a v blahém klidu, že Bohu děkovati nepřestávám. A zase kolem sebe bratry sbírám, chléb s nimi lámu zas a pijem z číše té dřevěné, zas víno ideálu... Jsou rány, které zasadil mně život, už zaceleny... Bůh je dobrý, dobrý! Já v prsa bil se, zkrotil svoje vzdory a mnoho plakal jsem, však přišla spása a odpuštění... Duše moje půjde snad výš a výš... až moje já se ztratí v Tvé vůli docela a v Tobě, Bože! Děl svatý Augustin tu jasnou pravdu: „Je srdce naše bez klidu, ó Bože, až v Tobě spočine.“ Ó, spočiň, srdce ty moje, někdy bouřné, posléz v Bohu! III.
Dnes na svém loži píšu, velmi churav. Tak často nyní stonám. Zdraví moje 84 je zcela podlomeno. Zemru brzy? To malou má jen důležitost pro mě. Klid lahodný je v duši. Zřekl jsem se už vůle vlastní zcela. Dovedu už před Bohem mlčet. Slast to nevýslovná, to vnitřní mlčení, mlčení v Bohu!... Skon duše mystický, jak o něm mluví v svých spisech paní de Guyon, jest vrchol všech tužeb mých a snah. Jest zříkání se své vlastní jsoucnosti a vlastní vůle, jest ztracení se zcela v Stvořiteli. Skon duše vcházením je tedy v Boha. Jen poznenáhla lze tak v Boha vzcházet, a měrou tou, jak duši přetvořuje Bůh, aby posléz – slasti nevýslovná! – skon našla v polibku, jejž Pán jí dává, tou měrou Bůh jí schopnost lásky dává tak nesmírné, že duše v štěstí tone. Však nehledá už duše štěstí žádné, pro sebe zraku nemá ani sluchu v mír pohroužena, v klid a v svého Boha! Jak mnoho ale jesti utrpení, než dosáhnouti lze těch ducha výšin! Pán dlouho duši zkouší, než ji přijme... Ó, mnohý na mě ještě zápas čeká, než zvítězím. Však každé utrpení v tom boji, věru, zřídlem jesti blaha. Však blaha nehledám. Děl Peršan zbožný: „Ráj nehledám, po tváři toho prahnu, jenž stvořil ráj.“ Nad dar mi Dárce drahý. – Vše pozemské už se mne téměř spadlo, vše, co se zove starostí a strachem. 85 Se vším na světě jsem už rozloučil se, už smutku ani neznám... Smutek jeden mě dlouho tížil. Ten, jenž vyvolal kdys můj sen o Kristu. Sen o duši oné, jež tak mi byla jednou nad vše drahá. Zda bloudí v tmách? Zda našla cestu spásy? To přemítání zdrojem muky bylo, ač onen sen mě valně upokojil. Přec byl to pouhý sen a nevěděl jsem... Dnes kliden jsem. Ó, Bůh jest velmi dobrý... Dvě léta tomu, co mě někdo prosil zde z toho města, kde tak klidně žiju, bych doprovodil jej až do Meranu, kam lékař posílal jej k uzdravení. Byl nezkušen a nikdy necestoval a velmi sláb byl. Nuže, vyhověl jsem. Jel s nemocným jsem přímo do Meranu a odevzdav jej v ruce povolané zpět do Čech jsem se dal. Ne zcela přímo. V tom starém městě tyrolském, kde psal jsem svůj první zápisek, jsem zastavil se. Let deset bylo právě, z toho města co onen list mi přišel do Benátek, jenž tak mě tenkrát zničil... Náhlá touha, bych uviděl ten kříž tam na hřbitově, ten velký, černý, na němž psáno bylo: „Měj smilování, Kriste“, – náhlá touha, bych objal ho, mé duše zmocnila se. Vždyť výkřik první pod tím křížem k Bohu z mé duše vyšel: Smilování, Kriste!... A ona též tam ruce tenkrát spjala, když opustila mě. Snad v duši její 86 zněl výkřik: „Smilování, Kriste!“ dále a silněj dále, až jak mocný vichor tu duši schvátil, Kristu k nohám vrhl?... – Ten kříž jsem vidět, objat, líbat toužil a zastavil se tedy v onom městě, jež hory objímaly jako tenkrát, tak beze změny klidně... Jak mi bylo? Ó, hrnuly se upomínky v duši na dobu dávnou. Zbouzely se smutky, však bylo vše tak zapadlé mi, dálné, sto jak by let už bylo uplynulo. Šel na hřbitov jsem. Čněl tam posud velký ten dávný kříž a na něm posud slova ta samá byla: „Slitování, Kriste!“ a zase hlasem četl jsem ta slova – kde ale bylo zoufání to dávné, hrot nevýslovných žalů, které tenkrát mou duši bodaly a bičovaly? Dnes bylo ticho ve mně, snivě ticho, jak na podzim když jasný den se končí... Kříž mlčky objal jsem. Pak chtěl jsem nazpět jít do města, bych k odjezdu se chystal – tu viděl jsem, že otevřen je kostel, přes jehož práh jsem dosud nebyl vkročil, a tedy vešel jsem. Byl kostel chudý, zdi zelené a černé samou plísní a dlažba též. Byl smutně opuštěný. Sem tam byl obraz, k nepoznání temný, jen černá skvrna v rámci. Prázdno bylo jak v hrobu tam. I světlo věčné lampy se zdálo umírat v tom vlhkém vzduchu. Tesk nevýslovný do duše mi padal, 87 vrh’ jsem se před oltářem na kolena – tu náhle, z daleka kdes, jako z hrobu hlas ženský začal žalm jakýsi zpívat a ve mně začalo se srdce třásti – já ohlíd’ se... Tam vzadu, v tajůplném v tom šeru krypty, mříž jsem spatřil hustou za prázdným kůrem, v začernalém zdivu, a odtamtud to lkání zaznívalo, jež do dna duši moji rozrývalo!... Já v paměť násilně si musil volat, že Karmelitky zde se k Bohu modlí, bych nemnil, že to ze záhrobí vzdechy se nesou plísní rakve k mému sluchu. – Hlas zpívající žalm – ó, já jsem znal jej! Já hned jej poznal, hned při prvním zvuku! Ten hlas mi tenkrát s pathetickou něhou zvěst lásky šeptal, v paláci tom starém tam v Benátkách! Ten hlas čet’ tenkrát ódu mi Horacovu s přízvukem tím samým, jak nyní latinský ten žalm jím zpíval! Zpět k tomu místu, kde čněl kříž ten černý, ji pudilo to, vedlo k zachránění! To ona byla za tou hustou mříží!... Proč tak jsem zaštkal beze slz, že vetchým mým tělem trhalo to, a mé vzlyky proč mísily se v lkání toho žalmu v tom smutném hrobě vlhkém, plném práchně? Zda nad sebou jsem plakal nebo nad ní, zda nad tím, že jsme zde se teprv sešli zas po letech, když více rozloučeni jsme byli než kdy před tím?... Sám to nevím, 88 snad pro to vše jsem zaštkal na okamžik, snad žízeň moje po tom, co se štěstím zde nazývá na světě, ozvala se přes všechno moje dávné odříkání, přes všechen klid můj, přes mou lásku k Bohu, v níž tonul jsem jak v moři nekonečna? Bůh sám to ví, neb Bůh zná srdce naše, my neznáme je. On na dno jim vidí, nám vezdy lhou!... Ó, Kriste, smilování! – Pláč přestal můj tak náhle, jak mě schvátil, klid byl zas ve mně... V Stvořitele příliš už vešel jsem, než aby tvor mě jeho moh’ znepokojit dlouho. Naslouchal jsem už bez tlučení srdce tomu hlasu. jenž někdy Horacovu ódu četl mi v Benátkách, tam v šepotavém sadu – Jak daleko to všecko za mnou bylo! Ó, minulost, ta byla jak ta prácheň zde v kostele, vždyť byla také doba, kdy prácheň tato byla krásnou, vábnou. Tam za tu mříž teď mysl moje spěla, k té duši klonila se duše moje, již, jako mou, Bůh do zármutku vedl, by odumřela pýše své a hříchu, by schopna byla, střemhlav uvrhnout se do bezdna jeho lásky... Skláněla se má duše nad ní. Bratrský a čistý byl polibek, jejž duše duši dala, a s mírem božím v nitru vycházel jsem teď z kostela, kde žalm zněl ještě stále, zněl jednotvárně, smutně... 89 Mír buď s tebou, tam za tou hustou mříží, duše drahá! – Mně zůstalo neznámo tvoje jméno a prostor zeje mezi námi nyní – však v lůně věků někdy setkáme se, než v Bohu splynem, konečně a navždy, neb spojila nás silná láska těsně. Je pravda, nebyla to láska svatá, však lidská byla, mocná jako živel, a mně i tobě vyrostla z ní výše. Byl kořen její v smyslech, odpoutala se ale z hříchu, rostla k ideálu: tak strom má kořen v zemi, do světla však svou vypne korunu, v níž květ se chvěje jak hvězda v étheru! – – – Ó, lásko, lásko, ty zemi pojíš k nebi, lidi k Bohu v svém čistém pravýznamu beze skvrny! – Ó, srdce moje, rozplyň se v té lásce, v té čisté k Bohu! Stoupej jako příboj, má lásko bezedná, jak řeka val se a nes mou duši v pramen její svatý. V svou prapříčinu vrať se, duše moje, tam vlij se, vpadej a tam posléz ztrať se, jak krůpěj v moři, v nesmírnosti Boží – – Byl Bůh tvým začátkem, to pomni, duše! Buď Bůh tvým také koncem, duše moje! – („Lumír“ 1900.)
90
PÍSEŇ O HOŘI DOBRÉHO JUNA
ROMANA VASILIČE.
OHLAS VELKORUSKÝ.
[91] Aj ty horo, horo ty strmá, hedvábnou travou porostlá horo, jaký to junoš po tobě kráčí? Na housle hraje – kouzlo z nich line, zajímá sluch náš jakoby v plen! Praví ten junoš: sedněme, bratři, přátelsky v kruh na zeleném drnu, ponořme mysl hluboce v dumy, zapějme píseň, píseň, jak pěl jsem, po siném moři když vlny nás hnaly, když trud s námi plul a kormidlo řídil a hoře nám dulo do bílých plachet! – Zvonily housle a zazpíval junoš: U dobrého otce, u něžné matky jediný syn žil, jun Roman Vasilič. Rodičů dvůr pod slunnou stál strání, břízy kde šuměly útlé a štíhlé. Žil Roman Vasilič jak v hedvábu měkce, medová jídla chystala matka, nejtenším suknem šatil ho otec, v práci jej šetřil a dobrá vždy slova Roman jen slyšel a úsměv jen viděl 93 na rtech vždy otce, dobré též matky. Přece se jinochu zachtělo vyjít do světa daleko, na cizí strany, uvidět lidi, neznámé kraje, vysněné divy... Lekla se matka, zachmuřil otec. Vzali za ruce jediné dítě, sedli pod břízy po skončené práci k oddechu tiše na večer, jasně když vzcházela luna, libý když vítr kolíbal stromy, tak že se sborem tančících dívek v soumraku zdály bílé ty břízy. Začal tu otec tak domlouvat synu: Moje ty dítě drahé a milé, nedej se lákat do klamivých dálek, nedej se lákat do modravých mlh, nevěř že štěstí tam zůstává, vrtké! Mnohého lákalo, v hoře pak vedlo, v hluboké hoře, i v záhubu, smrt! Starý znáš dvorec za temnými lesy, smutně tam, pustý, drolí se v trosky, vzbuzuje postrach u dobrých lidí. Bývaly časy, bylo tam jasno: jediný syn u rodičů rostl, dobrý a krásný, radost své matky, pýchou byl otce... Modré ty dálky, lživé ty dálky ho lákaly stále, čarem ho mámily, opustil otce... Prošel on všechnu tu širokou zemi, tu svatoruskou, za moře plaval, za siné moře do krajů cizích, i zašel on k samému mocnému králi, 94 k samému králi to latinskému. A král ten ho poctil a povýšil velmi, vřadil ho mezi své věrné sluhy, klíčníkem byl mu pokladů velkých. A nikdo neznal tajemství jeho, mladého klíčníka v králově domě hluboké tajemství, zrádný než jeden nevěrný přítel. V síň vešel v noci a pravil tam králi jazykem zradným: Oj, jsi ty náš otec, latinský králi! Mnoho víš, pane, však jedno přec nevíš! Klíčník tvůj věrný tvou miluje dceru, bílou tvou labuť. Ten věrný tvůj klíčník ukrad ti poklad tvůj nejvzácnější, ukradl čest ti tvé jediné dcery!... Vyšel tu král na vysoký pavlán, bouřícím hlasem do noci zvolal: Sluhů zda věrných mi ještě je v hradě? Důkaz ať dá mi, kdo v lásce mi slouží! Ať vystrojí houpačku v širém zde poli z dvou dubových sloupů, příčník pak z klenu položí na ní, hedvábný provaz přiváže k němu a za hrdlo bílé pověsí zrádce – klíčníka mého!... Bouřil tak král, a vyvedli juna, dobrého juna. Klaněl se druhům, poprosil toho, jenž na smrt ho vedl: Oj, pánem ty’s mým teď, krutý můj kate! Dej ty mně soustrastně zvučivé housle, abych si naposled zahrál, než zemru! Neveď mě k smrti tajenou cestou, ale kolem mě poveď zlacené síně, 95 dcera kde králova ve vůních nyje!... Vedli ho tedy kol zlacené síně, zahrál tam pod oknem čarovným zvukem, zazpíval hlasem slavičím smutně: Bývalo, že pil jsem štěstí z plné číše, bývalo, že plul jsem v moři jasu – nyní platím za své blaho krutou smrtí, zhasne v temnu mladé moje žití! Jámu moji zrada vykopala! – Zaslechla ho dcera latinského krále na svém lůžku z hedvábí a nachu, v zlaté síni naplněné vůní, vzkřikla temně, velkou hrůzou jata, otevřela okno, zavolala s pláčem vzhůru k pavlánu, kde otce zhlídla: Oj, ty jsi můj otec, latinský ty králi! Klíčníka ty svého krutou smrtí tresceš? Jámy dvě hned vykopati povel, na bílém na světle nezůstanu sama! Vinen-li on, vinna jsem já více, sama brávala jsem zlaté klíče, otvírala tajně okované dvéře, brávala za bílé ruce mileného, líbala ho nyvě v sladká ústa! – Pohltilo temno tato slova, na dně temna soustrast neležela – dobrý jun se houpal mezi sloupy. V síni své tou dobou skonávala dcera královská. Proklála srdce nožem! – Moje ty dítě, drahé a milé, – domluvil otec, – přemítej v duši o starém dvorci za temným lesem, 96 o junu statném, jejž lákalo štěstí rovně jak tebe, do zrádné dálky! – Bylo ticho, šuměly jen břízy, Roman mlčel, úsměv nevěřící kolem rtů mu bloudil. Rozuměla matka, tesknota se ozvala jí v srdci, nemluvila, hleděla jen tiše věrným zrakem synu svému v oči, mimoděk však stará, žalná píseň na rty chvějné se jí drala z duše, do soumraku linula se slova: Rozešel se s otcem syn ve divém sporu, vyhnal otec syna v temné noci, starší sestra koně bratru vede, mladší sestra bratru koně sedlá, sestra nejmladší však zaplakala, štkajíc, takto tázati se jala: Bratře milý, kdy se domů vrátíš? Řekl bratr: jděte k moři, sestry, k sinému a vemte v hrstku písek, písek zasejte v zeleném sadě, setba ta až vzejde, přijdu domů! – Však jak nelze písku růst a vzcházet, tak se bratr domů nenavracel. Sestry, když tři léta marně ždaly, vydaly se v dáli bratra hledat: starší sestra srnou v step se vydá, střední pluje labutí po moři, hvězdou nejmladší na nebi vyšla. Na stepi jej nenalezla srna, na moři jej nepotkala labuť, ale hvězda zřela v lůno lesů: 97 ubit ležel v tmách, bled v své krvi, jeho vraný kůň mu v hlavách stojí, ocelový nůž mu v hrudi trčí... Zhubila ho matka půlnoc hluchá!... Píseň dozněla a břízy šelestily snivě, teskně, a tři vzdechy tiše ozvaly se v šeru stejnou dobou, ode rtů se nesly otce, matky, syna, zraky jejich stejnou dobou vzhůru k obloze se obrátily ztmělé, bleskem cos tam mihlo náhle jasně: spadla hvězda s nebe jako slza! Zachvěli se a šli mlčky domů. Plynul čas a pomíjelo léto, jeseň minula a přišla zima. Roman přemítal a mlčel stále, jednou ale náhle večer pravil: Úmysl můj uzrál, dám se poutí v širý svět, mně úzko zde a dusno, život chce se pít mi velkým lokem! – Kývl otec mlčky starou hlavou, spjala matka mlčky slabé ruce, tiše modlili se, lehli v lůžko. Ráno Roman řekl: otče, matko, o štěstí jsem snil, jež na mě čeká ve světě, a půjdu, jak jsem pravil. Štěstí bylo to jak zlatá hora!... Matka hlavu svěsila a děla: Snila též jsem, sladké dítě moje... Snila jsem o hoři, které světem kráčí... Jdeš-li širým polem – holubem tam vrká, 98 jdeš-li hlubým lesem – slavíkem tam létá, znaven jdeš na lože – stojí hoře v hlavách, při počestném hodu – v první řadě sedá, zeleného vína nalévá ti v číši, v rakev pospícháš-li od něho – za tebou s lopatou se belhá – tam tě teprv mine! – Dítě moje sladké, nepoznalo’s hoře, posud chránila tě věrně matka tvoje – ó kéž nepotkáš to šeré hoře v světě! – Domluvila matka, pravil otec dobrý: Pláčem nezadržíš, ženo, svého syna – odlomí se větev v sadě u jabloně, jablko po svahu kutálí se daleko od štěpu mateřského. Narostou-li křídla ptáku, letí z hnízda! Nespokojen Roman byl by v domě našem – slyšel rady věrné – ať má vůli svoji! Opatruj ho Bůh a veď jej k nám zas zpátky! – Rozhodnuto bylo, syn se chystal v dáli. Šubu vyšívanou čistým stříbrem dali na cestu mu, zlatem límec lemovali, límec vysoký, že bílou šíji ani vidět nebylo, ni se stran líce, čapka ze sobola byla zámořského, hedvábný byl pás, měl sedm barev, rukavice s palcem byly šedým stříbrem celé prošité a škorně z tureckého byly safiánu. Měšec plný zlata za pás dal mu otec, a když loučili se pod svahem, kde bílé břízy rostly, požehnal mu otec a pak pravil ještě: Dítě naše drahé, jediný můj synu! 99 Pamatuj, až budeš v dálné cizí straně, pamatuj na slova moje varující! Povede tě cesta kolem carských krčem, nevejdi tam nikdy, třeba by tě zvali! Nepij ani číšku zeleného vína! Vypiješ-li vína, nemáš vůli svoji, vůle cizí má tě zrádně ve své moci, zakrouží se hlava, všechny údy slábnou! V krčmách zlí se také potulují lidé, opojen když vínem v těžký padneš spánek, vezmou ti i šubu lemovanou zlatem, rád pak ještě přijmeš, hodí-li kdo cáry z útrpnosti tobě, abys nahým nebyl! Takto pravil otec, dodala pak matka: Pozvou-li tě k hodu, drahá moje duše, k hodu ctnému, pod krov pohostinný, skromným buď a nesedávej za stůl bez pobídky na první snad místo! Budeš-li se zdát jim hoden toho místa, sami vybídnou tě, jinak dobří lidé by se posmívali tobě nebo v hněvu nelaskavým slovem by tě pokárali! – Pravila tak matka, pak se zamlčela, ale bylo znáti, že ji ještě něco tísnilo, co říci zdálo se jí těžké, posléz vzala syna za ruce, a tiše, klopíc věrné zraky, řekla v zapýření: čistý jako slza, která z oka spadne, posud jsi můj synu, cudný jako dívka! Andělé kéž kráčí v liliové běli, po boku ti stále, chránící tvou duši! Romane, můj synu! Chraň se svůdné ženy! 100 Nedívej se v zraky, které směle planou! Hrdinství je prchat před nečistou silou! – S Romanem se takto otec, matka loučí, dívali se za ním, jak po stepi kráčel vysoký a krásný. Smutni šli pak domů, v mlhách když se ztrácel v neurčité dáli. V šerém koutu jizby před obrazy matka klaněla se tiše, modlila se vroucně, zadumán a smutně otec hleděl kolem po jizbě, jež jako prázdné hnízdo zela, hnízdo opuštěné, odkud prchli ptáci. Náhlý stesk ho schvátil, sklonil starou hlavu, tiše zašeptal si: Nevrátí se více! – Ale Roman kráčel statně stepí, bujné srdce bilo v bílé hrudi, oči sokolí se upíraly v dáli, těkaly po nekonečné pláni, dobrý jun byl jako omámený štěstím, které čekalo ho v světě. Po tři dni šel hlubokými hvozdy, tichými jak opuštěný kostel, přespával u dobrých lidí v chatkách roztroušených spoře po lesinách, čtvrtý den když vyšel na pouť zase, na stepi se ocit sněhem kryté, celé nebe jedna byla chmura, těžká, temná, hrozivá a smutná. Vítr skučel, bílé, velké vločky hustě brzy sypaly se s nebe, nikde stromu, aby poskyt krytu, nikde stopy po příbytku lidském. 101 Ale Roman statně cestou kráčel, celý den, ač nohy jeho slábly, celý den, ač divně bílé jiskry zdály se mu míhat kolem zraků, závrať ač se zmocňovala hlavy. Byl už večer, slunce zapadalo, krvavě se zlato jeho lilo mrakem roztrhaným po zamrzlé pláni. Oslněn si jinoch cláněl zraky, zastavil se k oddechu – tu slyšel zahlaholit cos jak ptačí píseň, skřivánčí jak švehol čarosladký, hlaholila však to mluva lidská, slova tato zaslech jinoch zřejmě: Zoro moje, večerní ty zoro, vysoko jsi, zoro, zazářila, vysoko nad lesy nad temnými vysoko nad hnízdy slavičími, pustými teď v němé, kruté zimě! Nevidíš, zoro, s vysokých nebes, kráčeti toho, kterého čekám, v tesknotě čekám v samotě smutné? – Roman udiven se kolem dívá, spatří stan jak náhle s nebes spadlý, velký byl a skvělý jako palác skupený z hedvábí, aksamitu, sněhu bělejšího. Před ním stála žena přeluzná v labutí říze, vlasy její, plavé jako měsíc, ve dvou perlami posetých proudech za ramena tekou jí a třetí teče v týl, je zdoben rudým zlatem. 102 Brvy temné jako černý sobol nad očima půvabně se klenou, nad očima jako noční nebe temnomodrýma, plnýma kmitu světel nadzemských a tajůplných blesků. Roman udiven se na ni dívá: zraky její čaromocně planou, nesklopeny, bez dívčího zmatku. Zabušilo srdce jeho junné, nedovedl zraky odvrátiti, chvějícím se hlasem pravil tiše: Zajisté, že zrodila tě zora, hvězdy zpívaly ti u kolébky, unylá tě vychovala luna! Odvětila luzná, bílá žena: Mnozí tázali se, jak se tážeš – Z čeho jsem se na svět narodila? Zrodila mě syrá matka země, z keře rokytníka jsem se narodila, zpod jsem vyšla skály mechem kryté, zpod kamene jak se pramen rodí. Nevolá mě nikdo, nemiluje – prchal by jsi, znaje jméno moje! – Vešla do stanu, šel Roman za ní. Nemiloval Bůh jej v této chvíli? – Teplo bylo uvnitř, soumrak jako stříbro sladce vládl tam i její krása ze soumraku kvetla hvězdným svitem. Pažit jarní, plný vonných květů kobercem byl v stanu, šachovnice zlatá třpytila se v měkké trávě. – Zahraj se mnou, řekla krásná žena 103 stavíc šachy třpytící se stříbrem. Na prstech jí rudé kamy plály, perly po vlasech jak slzy byly vyroněné jitrem. Oči nesklopené duši jeho ssály jako slunce vláhu. Zachvěl se a řekl: O co hráti? Usmála se sladce, odvětila: Vyhraješ-li, tvá jsem, chrabrý june! Zachvěl se a řekl: jaký základ podám já však, nesmírná když výhra taková mi kyne? Ty, oč se mnou hraješ? Usmála se krutě a pak řekla: O co hraju? O tvou mladou duši! O co hraju? O tvé vřelé srdce! O co hraju? O tvou bujnou hlavu! Kývl jinoch, sedli si a hráli. Roman hrál, jako by ve snách tonul, sotva dotekl se šachů chvějnou rukou, nesklopené její oči zmatek působily mu a její krása opojovala jak čarným vínem. Třikrát hráli, třikrát jinoch prohrál. Zoufalá jej bolest uchvátila, vyskočil a bílou její ruku za prsteny jal, za rudokmitné, zvolal vášnivě: jsi přec jen moje, třeba že jsem třikrát podleh ve hře! Usmála se záhadně a krutě. Bloude, řekla, což to není stejné, tvá-li jsem, neb můj ty, tělem duší? Nepustím svou kořist, věř mi, nikdy! Budu s tebou do rakve i hrobu! – 104 Bledá byla jako přízrak, mlha, oči hasly jí jak bludná světla, povstala a šachovnicí zlatou udeřila juna třikrát v čelo: mlha byla v bujné jeho hlavě, nevýslovná tíže v srdci vřelém, temno smrti v mladé jeho duši, povalil se na zem jako kámen. – Když se vrátila mu zase pamět, bylo šeré ráno, nevlídné a smutné, místo stanu byly pouze mlhy, místo nesklopených zraků ženy bledé hvězdy na úsvitě hasly, ležel na sněhu na bílé zemi, kolem hluš a smutné, pusté prázdno. – Roman zaplakal jak dítě pláče, osiří-li náhle v širém světě, vstal a šel zas v dálku neurčitou s divnou mlhou v hlavě, matným krokem, s tíhou v chorém, rozboleném srdci, s temnou chmurou v strádající duši. Nová pouť ho vedla pustou stepí, nová pouť ho vedla temným lesem, vyšel z lesů, zlatoskvoucí báně třpytí se na nebi, hustě jako hvězdy, velké město strmí před ním hrdě. Prošel branou vysokou a vřava liduplných ulic na něj dorážela jako hukot silných valů moře, nevěděl, kam obrátiti kroky, jako slepý kráčel s proudem lidí, ženoucích se na trh v prostřed města. 105 Vedla dráha podél carské krčmy. Uvnitř zpěv byl, mimovolně Roman zastavil se na mžik, družnost zpívajících zdála se tak vábná siré jeho mysli! Smuten, teskniv stojí, věší hlavu, jasné zraky klopí k temné zemi. Hle, tu vyjde žena veselá a krásná, hledí naň a praví zpěvným hlasem: Co zde stojíš smutně, dobrý june? Město je ti cizí? Neznámi ti lidé? Nevíš, kam bys šel si odpočinout? Zajdi sem, v tu pohostinnou krčmu, vypij číši zeleného vína, rozvesel svou mysl bohatýrskou, rozvesel své mladé vroucí srdce! Cizí jsi a bloudíš siře světem, zábavu zde najdeš mladých druhů! – Hleděl na ni, bílá jako sněhy byla v líci, jasné její oči svítily jak sokolí a brvy černé jako sobol klenuly se půvabně pod čelem jejím bledým. Roman lek’ se – obraz oné druhé duší kmit’ mu, oné přeludové, která jako sen mu náhle vznikla, jako sen mu také s nocí prchla! Divoká ho zachvátila vášeň, rozkoš byla v ní a velká trpkost, vzdor a posměch, tesknota a lítost, chtělo se mu zapudit ten přízrak, který v noci tak ho krutě mámil, hleděl žhavě na tu, která stála, 106 žádný přelud, tělem v bílém světle, v ruchu ulic a která jej zvala s upřímností mezi živé lidi! Usmála se, když tak na ni hleděl, vzala pod paží jej, zašeptala: Vesel se a pij! Až tma se spustí, pokynu ti bílou rukou na znamení, v komnatu že povedu tě, v komnatu svou, abys odpočinul, opřen hlavou o má bílá ňadra, z opojení vínem v opojení povedu tě divusladké lásky! – Směle hleděla mu v jasné oči. Bylo mžikem mu, jak by svou vísku viděl rodnou, dřímat v stínu březin, bylo mu, jak varující slova otce, matky slyšel by – však nedbal, – nemiloval Bůh jej v této chvíli? – vešel v krčmu s vábící jej ženou. Vešel v jizbu, znamenal se křížem dobrého dle zvyku, před obrazem pověšeným v šerém koutě, poklon učinil na čtyři strany dvorně. Mnoho bylo v jizbě mladých druhů, všickni na něj hleděli; za chvíli jeden povstal za dubovým stolem, nalil číši zeleného vína. Vypij, pravil, občerstvíš své síly, okřeje ti mile jará mysl! Přijal číši zeleného vína, vypil ji a smutek jeho mizel, druhou pil a třetí, zpíval s druhy, 107 vesel byl a bujný, opojení vstoupalo mu v hlavu jako mlha, srdce skákalo mu v prsou jako ptáče, z očí jak by padaly mu jiskry, bylo mu, jak by jej koráb nesl divým mořem do neznámých pásem, zdálo se mu též, že noc už padá temně kolem, hle a v pustém šeru, pojednou mu kývla bílá ruka, bujný úsměv plynul šerem k němu, smělé oči dívaly se na něj, pod obloukem brv jak sobol černých. Povstal Roman jako čarem puzen, vrávoravým krokem za ní kráčel, za ní, která kynula mu rukou, z opojení vínem v opojení povedla jej sladkočarné lásky. – Vzcházel den a probudil se Roman – ležel však na chladném dvoře krčmy, opodál byl starý plášť a šaty obnošené, roztrhané, obuv z lípového lýka... Skřehlé údy Roman halil v bídné ony cáry a jak zabušil na dveře pěstí, dvéře rozlítly se, ona žena, která sytila jej mrzkou láskou, stála před ním, smála se a řekla: Jaká se to s tebou změna dála! Včera byl jsi pyšen, květ jak máku a dnes ubohý jsi pouze žebrák! Včera byl jsi bohatýrsky krásen, a dnes bled jsi, zlomen, jako chorý! 108 Věru, že to není moje vina v lupičské že, bloude, pad’ jsi ruce, když jsi v noci z komnaty mé prchal, láskou syt a celováním znaven! – Neodvětil, stud mu mluvit bránil, na tesanou sedl bílou lávku, smuten k smrti. Klesala mu hlava, klopil mlčky oči k siré zemi. Ozvala se žena méně krutě. Nermuť se, mu řekla, vypij číši vína zeleného, to tě vzpruží! Podala mu vína, mlčky vypil, zmužilo se srdce jeho mladé. Řekla žena: Vstaň na bystré nohy! Odejdi! Zde není místa více pro tebe. Snad někdy se zas vrátíš s měšcem zlata za hedbávným pasem? Hanbou zarděl se a vstal a vyšel z kleté krčmy od nestoudné ženy. – Toulal se po městě, městě cizím, šel a šel od jitra do večera, nevěda, kam schýlit pustou hlavu. Přišel k domu, odkud hudba zněla, k domu dřevěnému, prostrannému, dvéře pohostinně byly otevřeny, mnoho šlo tam dobrých junů v hosti, šli tam všichni k svatebnímu hodu, každý v ruce měl po bílém chlebě, každý tiše, vesele si zpíval. Roman cítil v srdci mocnou touhu, vejít také k hodu svatebnímu sednout také mezi dobré lidi, 109 vypuditi hoře z mladé mysli, oděn ač byl jako bědný žebrák, bílý chléb ač neměl žádný v ruce... Vzmužil se a vstoupil mezi hosti. Vešel v jizbu bílou, osvětlenou, medová kde jídla stoly kryla, stříbrné též číše plny vína. Křížem znamenal se Roman před obrazem, poklon činil na tři, čtyry strany, všickni v jizbě na něj dívali se, s ruměncem na tváři jak stál skromně, nesměle a slova nepromluvil. Mezi sebou říkali si hosti: Podle kříže, dobrý je to jinoch, podle poklon mravů ušlechtilých, přes to, že je zahalen jen v cáry. Zatím Roman sed u samých dveří na lavici pokorně a tiše, vzpomínaje naučení milé matky o chování při počestných hodech. Mimovolně sklopil zrak a vzdychl. Domu hospodář přemítal tiše: Přišel v dům můj, je mým tedy hostem, místo poslední u stolu kdybych dal mu, urazil bych chudobu snad jeho. Jedno z prvních míst mu poukázat? – U mnohých bych třeba posměch zbouzel! K prostřednímu místu tedy ved’ jej, podal číši mu a pokrm hojný, vlídným slovem hosta pobízeje Jedl Roman a pil do sytosti, vděčen byl, však nepromluvil slova. 110 Mezi hodem zaznívaly zpěvy veselé a bujné, ale nyní dívky, družky nevěstiny zazpívaly tesknou píseň, kterou přivádělo na mysl jim loučení se družky s otcem, s matkou, s drahým domem rodným. Hlaholila jizbou tklivě tato píseň: Za temnými lesy, za lesy hustými, za zelenými sady, sady kvetoucími, zaplakala dcera v stesku po své matce, žalovala hořce, zavolala smutně: Proč mě, matko moje, k žalu porodila’s? proč v tu cizí stranu, bědnou, za muž dala? Plná tři už léta jsem tě nespatřila! Poletím teď k tobě v ptáka proměněna! Poletěla k matce a v zeleném sadě na jabloň usedla, která květem plála, žalobnou svou písní matku probudila, prolévajíc slzy, sad až porosila. Matce srdce bolí, svolává své děti: Jaký pták to v sadě podivně tak zpívá, že mi srdce v prsou samým žalem puká? Řekl bratr starší: zastřelím ho šípem! Mladší bratr kámen v měkké trávě hledal, ale sestra věrná zalila se pláčem: Matko, řekla, matko! Nehnala snad touha naši strádající z cizí, chladné strany, aby ptákem spěla domů k rodné matce? – Když tu žalnou píseň Roman slyšel, vzpomněl v stesku si na vísku svoji, otce vzpomínal i matky dobré, vzpomínal svých pošetilých činů, 111 schvátil žal ho kajicný a palný, schýlil s pláčem skrytým na stůl hlavu, zdálo se, že usnul zpilý vínem. Dlouho zůstal tak, až ticho bylo v síni. Hospodář se lehce dotek hlavy jeho: Vzbuď se, pravil, čas je v lůžko lehnout! Jinoch vzpřímil se a pravil tichým hlasem: Nesklonil mi na stůl bujnou hlavu spánek, ale hoře moje, tesk a provinění! – Vypravoval vše, co s ním se bylo dálo. Hospodář mu pravil: Zůstaň tedy u mne, kupcem jsem a bohatým mě zovou. V službě mé buď věrný, zůstaň na tři roky, nahradím ti štědře, budeš spokojený. Domů vrať se potom k otci svému k matce, radost aby mělo srdce jejich věrné. – Vděčně přijal Roman, podal na slib ruku, na tři léta služby u kupce se zadal. Služba na tři léta – čas jak voda minul! Za dnem plynul den, za týdnem týden mizel, měsíc za měsícem, jak když tráva roste... Pilen jinoch byl a opatrně střádal, nechodil už v cárech, sukno kupec dával, kabát lemovaný měl zas rudým zlatem, s límcem vyšívaným ryzím, bílým stříbrem, hedvábný zas pás měl sedm barev duhy, čapku ze sobola zas měl zamořského, škorně z tureckého safiánu, pestré, a za pasem měšec naplněný zlatem. Šťasten zdál se Roman dobrým lidem v městě, ale v srdci choval skrytě bolnou jizvu, rojily se dumy v někdy bujné hlavě, 112 táhly bouřné chmury jeho mladou duší: bdě i ve snu stále kořistí byl touhy, ustavičně vídal v sněžné, truchlé stepi strmět ze soumraku vysoký stan bílý ze clon z aksamitu, z hedvábí, a slyšel vábný onen hlas, jenž zval ho zahrát v šachy, viděl bílou ženu, v labutí té říze, plavé její vlasy, hluboké ty oči, oči tmavomodré, jako noční nebe, oči nesklopené, bez dívčího zmatku, slova záhadná též slyšel její stále: Budu s tebou, budu, do rakve i hrobu! Trojí onen úder šachovnicí cítil, uhod’, přikován že k ní byl jeho osud temným oním čarem. Kde však, kde však dlela? Zmizela a za ní klid šel jeho duše, do skonání, Bože! na věky a věky! – – Za dnem den pominul, za týdnem zas týden, měsíc za měsícem, rok za rokem mizel, ale srdce jeho bylo stejně choré, touha jeho byla stále stejně silná, bolest jeho na mžik ani neminula... Sloužil léta tři, už tři bez poloviny, bylo jaro krásné, jaro plné květů, nad zeleným sadem bílé mraky pluly, drobní ptáci v keřích sladce pěli. V zahradě stál Roman v tiché dumě, nad ním hlahol zvonů v modru chvěl se, neboť slavně svátek vyzváněli. Slyšel krok, a kupec, jemuž sloužil, před ním stál a usmíval se vlídně, 113 usmíval se, jal se hovořiti: Romane, vždy zadumán jsi, smuten! Bolí mě to, neboť v lásce mám tě! Co tě tíží? Ach, já vím to, vím to! Samoten jsi příliš, stýská se ti. Ožeň se, můj dobrý, milý synu. Vejdi v sňatek s mladou duší děvou. – Mlčel jinoch, klopil oči k zemi, nesmírná mu tíže v srdci leží, vidí bílý stan a luznou ženu, cítí úder zlatou šachovnicí – sotva víčka očí zadržujou slzy. Ale dobrý kupec dále mluví: Mnoho lodí po moři mi siném pluje, mnoho zboží bohatého, víš to, chovám, rozdělím je správně mezi dcery svoje, jedna za muž šla a druhá mladší jako ptáče prozpěvuje v domě. Sličná je a jako slza čistá – nuže, vydám za muž dceru svoji tobě, svěřím ji v tvé ruce, dobrý june, vím, že milovat ji budeš věrně – dojato je tebou její srdce! – Do země jak vkopán, bled, stál Roman, ale dobrý kupec pousmál se. Překvapen jsi, řekl, mými slovy, nežádám, bys na ně odpovídal – na večer si klidně promluvíme. Odcházel a tisk mu Roman ruku, vděčně za tu velkou jeho lásku. Kupec pravil: odpověď ta stačí! Objal juna mlčky, požehnal mu, 114 odešel a Roman hleděl kolem, jak by dřímota jej ovládala, jak by sen ho mámil neurčitý, mlha byla v mladé jeho hlavě, srdce podivně mu v prsou bilo. Dumaje šel z kvetoucího sadu, podél řeky šel, za město kráčel mezi stromy na zelenou nivu. Ticho bylo, ticho, pouze vítr v dubech šelestil a v útlých břízách – pojednou však Roman slyšel mnoho kroků, pozved hlavu – hle! zde velký palác stojí, bílý palác na pokraji háje, růže voněly pod jeho okny, pnuly se až k otevřeným dveřím, se dvou stran kam volné schody vedly, schody, po nichž hojně hostů spělo, hlučně vzhůru spělo k slavným hodům. Přicházeli muži, v rukou housle měli, přicházely mladé dívky sličné, jarní květy měly v plavých vlasech a na bílé ruce seděl každé slavík šveholící sladkou píseň. Zachvěl Roman se tím jarním čarem, chtělo se mu žít a radovat se, usmívat se jak ti mladí muži, zpívat jak ti ptáci sladce pěli! Chmura jeho náhle pominula, volno bylo mu jak orlu nad oblaky! V tom, hle, z háje vycházela sama, skvělá jako hvězda, žena krásná, vlasy její plavé jako měsíc, 115 ve dvou perlami posetých proudech na ramena tekou jí, proud třetí teče v týl, je zdoben rudým zlatem. Brvy temné jako sobol černý nad očima půvabně se klenou, nad očima jako noční nebe temnomodrýma, plnýma kmitu světel nadzemských a tajuplných blesků!... Vzkřikl Roman, přízrak poznal stepní, vzkřikl divoce a zaslechla ho, šla po schodech vzhůru k dveřím domu, kynula mu krásnou bílou rukou, čaromocně plály její zraky nesklopeny, bez dívčího zmatku... Bystrým krokem, jako jelen bouřil Roman vzhůru, vzhůru k slavným hodům, nezván za přeludem svým, do skvoucí síně. Vešel bez dechu a neklonil se ani před obrazem, ani hostům, po boku jí kles za zlatým stolem na stolici prázdnou... Bez pozdravu hleděl na ni vyčítavým zrakem, pravil šeptem: Věrolomná, krutá! Jak jsi dodržela svého slibu? Pamatuješ přec na slova svoje: budu s tebou do rakve i hrobu? Usmála se bílá, luzná žena, odvětila. Věrna svému slibu byla jsem a budu ještě více! Necítils po celou tuto dobu tíž v svém osiřelém, vroucím srdci? chmurnou dumu v bujné mladé hlavě? 116 neurčitý smutek v choré duši? Ona tíž, ten smutek, ona duma byla já jsem, věrná tvoje družka! Řekla tak a vzala zlatou číši, nalila v ni zeleného vína, podala ji Romanu a řekla: Dobrý june, pij, na nové družství, na náš svazek nerozlučný, pevný! Roman číši vzal a hleděl do vnitř, víno kypělo v ní po kraj varem, sloupem pára z vína stupovala, pálila číš v ruce jako oheň. Vypil jedním douškem plnou číši, vypil do dna – mráz mu prošel tělem, bylo mu jak v dusné zimní mlze. Vedle sebe slyšel nyní šepot, šeptala mu luzná jeho družka: Romane, jsi můj teď nerozlučně! Víš, co jsem ti řekla tenkrát v stepi, v bílém stanu, než jsme v šachy hráli? Řekla jsem ti: Zrodila mě země, sirá naše matka, zpod kamene vyšla jsem jak pramen chladné vody... Řekla jsem ti: Nevolá mě nikdo, kdybys’s jméno moje věděl, prchal by jsi! Nuže, druhu, povím ti své jméno. Hoře jsem. Jsem tvoje nyní hoře! S úsměvem se rozluč, bezstarostným, s radostí se rozluč do skonání!... Hrůza nesmírná šla z toho šeptu, hrůza smrtná z očí nesklopených zela na Romana... Srdce jeho, 117 zdálo se, že kamení tou hrůzou. Vyskočil jak ostrým mečem bodnut, potácel se k dveřím, těžké nohy dále nenesly jej, opíral se zoufale o stěnu, žalem zlomen. Hoře za ním zavolalo krutě: Prchej, prchej, kam tě nohy nesou, neuprchneš nikdy svému Hoři! Kdybys v lese skryl se nejtemnějším, zrubám les a najdu tebe, druhu! Vysoká je tráva širé stepi, skryješ tam se – skosím step já celou! Mnoho komnat obsahuje palác mocných knížat, v utajenou kobku skryj se tam, a zažhu celý palác, v troskách jeho zajisté tě najdu! Kupec tvůj ti dává dceru svoji? Ožeň se, můj druhu! Nalezneš mě v síni svatební u svého lože! Dobrá matka žije ti a otec? Vrať se k nim a uveď mě, své Hoře, v rodný dům svůj, pod posvátnou střechu! Hoře smálo se, jak vítr skučí v zimní noci opuštěnou stepí. Sebral Roman všechny síly svoje, prchal slepě, kam jej nohy nesly. – Běžel jinoch, běžel podél řeky, přišel k domu kupce, jemuž sloužil, dýchal těžce, odpočinul chvíli, opřen o plot zeleného sadu. Hleděl na zahrady. Pod kalinou, která květem osypána byla, 118 mladé dívky vedly chorovody, mladé dívky, družky dcery domu, ona sama, Duňa, věnec vila, naslouchala zpěvům milých družek. Zpívaly o děvě osiřelé, kterou macecha zlá, závistivá do kláštera chtěla mocí nutit, vědouc, že tu dívku mladý kníže miluje a za ženu si žádá... Zavřela macecha dům a řekla: Na stolici posaď se zde zlatou, ustřihnu tvé plavé, dlouhé vlasy, netřeba je míti řeholnici, Zaprosila dívka chvějným hlasem: Čekej, matko, příliš srdce buší! Macecha zlá odvětila: V kobce klášterní se utiší tvé srdce. Zaprosila dívka úzkostlivě: Čekej, matko, schvacuje mě mdloba! Macecha zlá odvětila: Přejde, v řeholním až ocitneš se rouše! Zaprosila dívka zoufající: Čekej, matko, až jen setru slzy! Macecha zlá odvětila: Setřeš rukávem je řeholního hávu. Zvedla nůžky, jala plavé vlasy, na chodbě se ozval šum a kroky. Přišel igumen tě vysvětiti, řekla matka; rozlítly se dvéře, mladý kníže byl to bohatýrský, zlatý věnec nesl pro nevěstu, 119 schvátil dívku, tisk ji k svému srdci, odvezl ji na svém bystrém koni. – – V zeleném tak pěly dívky v sadě kolem Duňušky a matka její přišla teď a tak se mluvit jala: Pějte, dívky, pějte Duně písně o sňatku a sladkém milování! Přišla vesna v její mladou duši! Vězte, umluven je Dunin sňatek, za toho ji vydá otec brzy, jejž si tichá moje holubice mezi všemi vyvolila sama! Podoben je bojarskému synu – hle, tam stojí opřen o plot sadu, Roman, moje nyní také dítě! – Roman, slyšev tato slova, jedním skokem do zahrady skočil schvácen bouří šíleného žalu, bílou Duňu za ruku vzal, zvolal beze smyslů: Nešťastná, kam dětské srdce tvoje zabloudilo? Mezi vyvržence chtěla bys’ se vrhat nevědomky? Nevidíš znamení zatracení na čele mi plát? Hle, po mém boku ona druhá stojí, hrozné vidmo. Hoře moje, hoře moje šeré, šklebí se a na tebe už sahá, aby táhlo tě v mé zatracení! Odstup ode mne, odvrať své zraky, zraky nevinné jak modré květy, srdce svoje plné dětinnosti 120 nezahoď pod nohy proklatého! Nemiluje Bůh mne nešťastníka! – Prudce odhodil tu ruku její dětskou, padla bílá Duňa pod kalinou, její slzy trávu porosily, květy kalinové na ni, bledou, dštily, bílá Duňa hrůzou kameněla. Na večer ji hlava rozbolela, o půlnoci popa zavolali, a když ráno zora růžověla, velké zvony když se rozzvučely, zvoucí na mši svatou, bílou Duňu k pohřbu strojili už v bílou řízu. Kalina své větve v sadě smutně věsí, starý otec tvář si v dlaně skrývá, zničenému Romanovi praví: Promiň Bůh ti! Věru, že jsi hoře, hoře těžké přived’ pod mou střechu! Vezmi vše, co tvoje, vezmi více, ale blízkosti své zbav mě smutné! – Jako bez duše šel Roman z domu, chodil od rána do temné noci, chodil, půlnoční až vyšla hvězda, ulice až byly prázdné, pusté, jako jeho k smrti chorá duše – světla pruh tu pad’ mu náhle k nohám, vyšleh z okna dřevěného domu, u jehožto dveří ocitl se Roman. U těch dveří žena stála mladá, bílá byla v tváři sníh jak padlý, brvy její černé jako sobol nad jasnými klenuly se zory, 121 usmála se, tiše promluvila: Vejdi se mnou v krčmu, dobrý june, mnoho druhů veselých tam sedí, vypij číši zeleného vína – smutný zdáš se – pookřeje mysl, pozvedne se bujná zase hlava, rozveselí udatné se srdce! – Rozesmál se Roman smíchem hlučným, smíchem trpkým, zvolal v odvěť ženě: Pravdu hlásáš, prodajná ty duše! Opojení rozkoší a vínem, jediný to lék pro zoufající! Mlhu v hlavě, mlhu v srdci, v duši! Mlhy ty mi zastrou hrozné Hoře! Poznávám tě, v objetí tvém bílém zemřel stud můj kdysi! Nuže, veď mě, půjdu s tebou v opojení vínem, půjdu s tebou v opojení smyslů! Pod páži ho vzala, vešli v krčmu. Neklonil se na tři, čtyři strany, nesklonil se v úctě před obrazem smutně hledícím do víru hříchů, měšec zlata hodil dobrodruhům sedícím za dubovými stoly, divě smál se, zvolal vyzývavě: Nebude vám třeba oloupit mě, zpit až spadnu pod stůl pod dubový, beze smyslů až mě na prah vrhne komnaty své, prodajná ta žena! – Smáli se a začla divá pitka, bohopustá, pravý hod to hanby. Propil Roman kabát lemovaný 122 rudým zlatem, s límcem prošívaným bledým stříbrem, ze sobola čapku propil též a škorně z safiánu, nesmyslně všechno šatstvo propil s ničemnými v krčmě dobrodruhy. – Když se ráno vrátila mu paměť, ležel nah na prahu oné ženy, která večer lákala jej k sobě. Hodili mu dobří lidé cáry, aby zahalil se jimi nuzně. Na lávku sed’ v krčmě, hnus měl v srdci před sebou a smutně svěsil hlavu, upřel oči v zem a zašeptal si: propad’ jsem, propadlo moje mládí, zhynul jsem a zhynulo mé žití... Zašustilo cos jak suché listí, z kouta za pecí cos vyšlo z šera, zíralo to na něj neurčitě. Hoře bylo to, to jeho Hoře! z hedbávu však nemělo už roucha, lýkem opásanou rubáš mělo, křepčilo po krčmě v divém plesu, plesajíc tak začlo hovořiti: Hoj, jsi ty můj věrný, dobrý junák! Netruď se a nermuť se, můj drahý! Popěvku se uč, jejž nutno v hoři znáti. „v hoři být, nesmutný být“ – si zpívej! Uměj mě, své Hoře, krmit, pojit, krmit, pojit, se mnou v lásce chodit! Je to rada, kterou Hoře dává! Nepřidalo jsem se k tobě na hodinu – platí slib můj po celý tvůj život! – 123 Chechtalo se, jak když vítr skučí truchlou stepí v temné zimní noci. Roman vyskočil na bystré nohy, prchal z krčmy, z ulice a města, daleko po tiché matce stepi, daleko až k temné matce lesů. Doubrava ho stará v lůno jala, soumrak její houstl bouřní chmurou, která nad hlavou jí, temná, stála. Klesl na mech skáceného stářím kmene, před ním keř stál kvetoucího hlohu, v spleti větví jeho slavík měl své hnízdo, skrývaly je bílé hvězdy květů. Ptáka blahý klid v tom tichém lese konejšil jak nápěv svaté písně, naklonil se jinoch nad slavičím hnízdem dojmut, slzy jeho dštily mezi bílé květy na plavého ptáka, snivým hlasem oslovil ho Roman: Slavíku, ty boží ptáku volný, prosbu slyš mou, vyplň mi ji věrně! Zaleť, zaleť v rodnou moji stranu, v tichou vísku, tam k milému dvoru, pod strání, kde břízy v slunci stojí, vyřiď otci mému čelobití, drahé matce mojí poklon k zemi, řekni jim, že Romana, jich syna, hoře zahubilo v cizím kraji, jejich rad když nedbal v bujné svévolnosti! Zašveholil pták jak teskným slibem, zaštkal jinoch těžce z hloubi srdce, spěchal dál tím slavně tichým lesem, 124 celou noc šel, a když ráno bylo, přišel k černé řece tajůplné, k řece Smorodině, plné vzdechů utonulých v osudných těch vodách. Hromným hlasem zvolal dobrý jinoch: Přívozníci, slyšte, přívozníci! Převezte mě rychle k oné straně! – Zaplatíš nám? děli přívozníci. Nemám z čeho, odvětil jim jinoch. Nevlídně mu děli: tedy nepřevezem! Sedl smuten na omšený kámen vedle černé řeky Smorodiny, tesknota mu svírá mladé srdce, hojné slzy z očí palně kanou. Přívozníci zasmušile pěli v syrém ránu sborem starou píseň, jak že tuman pad’ na siné moře, těžký žal na srdce na udatné, tuman jak se nezved’ od siného moře, z udatného srdce žal jak neodcházel... A jak daleko tam v pustém poli dobrý junák, jak na zemi leží, v pravé ruce luk svůj tuhý drží, v levé ruce ocelovou střelu, jeho kůň jak u nohou mu stojí, kopytem do syré zemi hrabe, jak by říci chtěl mu lidským slovem: Vstávej, vstávej, bohatýře dobrý, sedni na mě, na dobrého koně a já zanesu tě k otci, k matce, k mladé ženě, k dítkám tvojim malým! A jak dobrý bohatýr mu odpovídá: 125 Koni ty můj dobrý, sluho věrný, poběž sám na svatou Rus a poklon otci mému nes a rodné matce, čelobití mladé mojí ženě, požehnání moje malým dětem, pověz, milý koni, mladé ženě mojí, že jsem jinou pojal v dáli ženu, zelený že pažit její jméno, ostrý meč že dobrým byl mi svatem, kalená že střela dobrou svatkou, bledá smrt že lože snubní stlala... Starou tuto píseň přívozníci pěli v šerém smutku syrového jitra, žalost její padá jako hora Romanu na rozbolené srdce, krušila jej, zmíral samým teskem. Vyskočil a stál na strmém břehu, zvolal zoufale: když přívozníci zdráhají se převážet mě v loďce ode břehu toho kraje žalu, nuže, temná řeko tajůplná, útočiti na tvé černé vlny odvážím se vzmachem silných ramen! Chce se vrhat do osudných proudů, tu se přívozníci smilovali, převezli ho darmo temnou vodou. Jakmile se země dotek’ nohou za řekou, za temnou, Smorodinou, cítil čaromocnou v sobě sílu. Vida Hoře svoje polem spěchat, chvátící, aby ho dohonilo, 126 proměnil se na šerého vlka – běžel tichým, dřímajícím polem rychle jako blesk po nebi lítá, ale Hoře za ním divou fenou stejně rychle, dýchalo už na něj! Padl k zemi, ale hned se vzchopil, v sokola se změnil čaromocně, vzlétl vysoko až pod oblaka – ale Hoře za ním černou vranou! Nezápasil déle s šerým Hořem, cítil, že byl uštván, uštván k smrti, s výše vrh’ se na hruď matky země, volen rozloučit se s živobytím. Pad’ do temna hučícího lesa, ležel pod dubem a řekl stromu: Smiluj se, můj otče, dube silný, umírám zde, hoři abych ušel, nechtěl Bůh, bych dlouho žil na zemi – dech svůj hříšný vracím v jeho ruce! Ustrne se Kristus nad mou bědou! – – – Smiluj též se, ty můj otče dube: ducha až vypustí hruď má těžkodyšná, dlouhé spusť pak větve svoje šumné, s vrcholku je skloň až ke kořenům, zacloníš tak tělo moje mrtvé, aby bujný vítr nerušil mu spánek, aby zlaté slunce nepálilo znojem, aby lijavice nemořily chladem... Tak prosil Roman, zavřel smutné oči, sklonil dub se nad ním, Roman tiše skonal. Na hruď jeho bílou sedlo šeré Hoře, 127 zalomilo ruce, zavolalo s pláčem: Těžce je mi věru, rozloučit se s tebou, uměl’s hoře nosit, jako pleť svou vlastní! Jiného jdu hledat v cizí stranu nyní... Na věky se takto rozloučilo tedy Hoře, šeré Hoře s tím, jejž pohubilo. – V onu dobu v tiché dálné vísce, Roman kde se zrodil a kde vyrost, seděl otec jeho, matka v sluni, tiše bílé břízy šelestily, stály na stráni jak útlé panny. Na jednu z nich sedl plavý slavík, zapěl smutně snivou tesknou píseň, žaluplnou jako umírání! Starý otec zachvěl se a pravil: Běda mně, toť zvěsť od mého syna! Nyní pevně vím, že zhynul v dáli, poslední to posílá nám pozdrav!... Stará matka ruce zalomila, vetchým tělem velká bolest klátí, bolest bezeslovná, krutě němá, z očí shaslých horké slzy tekou, slzy tekou, jak se řeka lije...... (Volné Směry 1899.)
128 Obsah Ossianův návrat1 Troje paměti Víta Choráze28 Píseň o hoři dobrého juna Romana Vasiliče91
E: pk; 2002 [129]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Unie
(Nákladem české grafické akciové společnosti "Unie")

Místo: Praha

Vydání: 2.

Počet stran: [VI]+129