TROJE PAMĚTI VÍTA CHORÁZE.

Julius Zeyer

TROJE PAMĚTI VÍTA CHORÁZE.
[23] I.
Ó srdce obolené, věčně bdící, jež zapomenout nikdy nedovedeš, sen znova prosni svůj, ten věčně živý, jenž jediným byl štěstím tvým na zemi a přec tvé žití pohřbil v tmu a chmury! – Jak nebe šedé viselo dnes nízko v klín temných lesů na vysokých horách, jak mračně tmělo se nad bystrou řekou, jež zelená a prudká, plna pěny se valí údolím tam dolů k jihu, kde vše se dálo, co tě, srdce, bolí... Ó srdce, jsi jak moře, i když dříme, přec věčně chví se, stíny v hloubi kryje a celý svět v svém dumném bezdnu chová. To moře hluboké a velké, luzné – tam průsmykem bych alpským brzy vnikl zde ze starého tyrolského města, kam z Čech jsem utek’... (blahový jenž myslil, že tesknotě lze uniknout a hoři!) 25 To moře hluboké a velké, luzné – víš, moje srdce obolené, bídné, jak tenkrát svítilo, když po lagunách se lunné blesky smýkaly a chvěly, v té sladké noci osudné a krásné, když poprvé ji spatřily mé oči! To bylo tenkrát v divadle Feniče, kam celé Benátky se sejít chtěly, by naslouchaly slavičímu zpěvu té „hvězdy“ vzcházející v mladé kráse na nebi hudebním, a jednou pouze v té době neobvyklé, v pozdním jaře, lze bude slyšet ji, neb chvátá kamsi prý v dálku sklízet vavříny a zlato. Ó hudbo sladká, vášnivá a snivá, již italská zrodila slunná niva, kdo vyznává, že vnikáš v jeho srdce, dnes vydává se úšklebu, neb heslo jde nyní světem, že jsi prázdná, hluchá – přec tolik pravdy, krásy, ideálu je v jádru tvém a tolik teplé záře, že hvězda tvoje, dnes ač za oblaky, zas někdy vyjde, přes tvé nedostatky, a budeš jako sestra stejnorodá když v budoucnosti, třeba dosti blízké, s tím druhým uměním, s tím novým, velkým (jež přec jen z tebe vzniklo, ssálo, rostlo) zas znova ctěna, drahou slávy kráčet! – V ten večer dílo ceny menší hráli, však neskonale krásný je v něm výjev, ten uchvacuje, je v něm pathos pravý, pln pláče, touhy – mluvím o „Lučii“. 26 Po celý večer byl jsem dojmut v hloubi, kde mělčiny se v hudbě vyskytaly, tam mnohdy pěvců hlas a způsob zpěvu mě jaksi nesly jako na perutích, a lhostejnosti tak mě uchránily; jen v slabých někdy chvílích od jeviště zrak odvracel se můj a těkal sálem. A v takové jsem uzřel chvíli náhle zjev ženy krásné, sedící v své lóži, a bylo mi, jak bych se zachvěl dotknut – čím, Bože můj? Snad bleskem či snad růží. Kdo řekl mi, že byla žena krásná? Vždyť nemoh’ jsem ji vidět v obličeji V té lóži byla sama, odvrácena od hlediště, kam ani nezahlídla, jen rysy pyšné šíje moh’ jsem vidět, jak volně vyrůstala z měkké běli řas závoje, jenž lehce se jí smekl v týl, na němž spona římských perel plála. Jak prostý byl to úbor! Téměř z lidu, ten závoj benátský, ty římské perle! Proč zde tak zvláštním působily kouzlem? Rys její hlavy, splývající s šíjí, květ jakby s lodyhou, to, věru, rytmus byl ódy antické, lahodně ryzí! A po té hlavě měkce vlny vlasů jak temné zlato spěly na temeno, kde uzel bohatý je v jedno spojil. Z těch vlasů světlo neslo se jak vůně! Mně zdálo se, že sálem na mě vála! Ta hlava krásná někdy naklonila se nad kytici prostou z bílých růží, 27 a někdy zpět na lenoch křesla padla, a hádal jsem, že oči uzavírá v svém dojmutí, a ruka její volna pak bez kytice, která v klín se smekla, na balustrádě lóže vyskytla se, ta ruka útlá, jako klesající pod tíží starodávných drahokamů na tenkých prstech ze slonové kosti. Čar hudby vládl zcela duší její, to každý pohyb prozrazoval zřejmě, čar hudby nyní zdál se mi, že prošel dřív duší její, v mou než vnikal duši, a stejné vlnobití tajůplné nás oba takto neslo na výšiny, kams do neznáma, kde se jinak dýše a jinak žije! Stejné opojení v nás v sladký souzvuk spojovalo touhu, strast lidskou, její pathos, který chvěl se v té hudbě jako slza bolnoslastná! To illuse podivná, v pravdě, byla a nevím, jak ji vysvětlit – však tenkrát, ó, jaké žil jsem tenkrát okamžiky! Svět celý byl mi změněn. Nebyl já to, co seděl zde uprostřed cizích lidí, své staré já jsem tomu davu hodil jak obnošený šat a znovu zrozen, tvor prosvětlený, povznešený, šťastný jsem těkal někde v netušených sférách, ve slastech, o nichž nesnilo se posud mé obraznosti! A ne sám jsem štěstím tím, ranní zoře podobným, se nesl, ne sám, ne sám! Poprvé ve svém žití 28 ne sám, ne sám... Jaké to opojení! Svou samotou jsem vždy tak krutě trpěl a teď jsem náhle nekonečnem letěl a duše moje v ekstatickém vzruchu svá křídla rozpínala stejným rytmem s tou duší druhou, soudružnou, jež pro mě od prapočátku utvořena byla!... A v snění moje proud těch zvuků linul tak plný slz a plný velkých smutků! Proud hudby stoupal ve mně jako vody pod samé hrdlo... Na jevišti pěli ten nevýslovně dojímavý souzpěv, když Lučie je tvrdým bratrem dána ne tomu, jemuž slibovala věrnost, a on teď objeví se příliš pozdě a Lučie, jež plakati by chtěla, v svém úžase už plakat nedovede... Mé srdce bilo smutným rytmem hudby a oči moje tam se obracely, tam vzhůru k té, jež držela to srdce v své bájné moci... Krásná její hlava se klonila a ruka s drahokamy se k očím jejím nesla... slzu stírat!... Tu klesla hlava moje přemožena v dlaň nemužně a oči zaplakaly! To byly první slzy, které tekly – ach prorocky – původem oné ženy! – Když spadla opona, tu zdálo se mi, že neměl bych už více slyšet, dojem ten hluboký že měl bych zachránit si. Zrak můj se nesl k ní – a ejhle, vstala! V svůj závoj z krajek halila se těsněj’. 29 Byl za chvíli jsem v bílém vestibulu, v tom krásném vestibulu, který zdá se, že bledne mramorem nad sněhy čistším, je celý bílý, bez malby a zlata a poesie zeleného moře, jež venku v noci vlahé tiše nyje a k samému se prahu jeho tulí, ten prostor, věru, v snivou báseň mění! A v tuto bílou báseň nyní vešla, tak bílá jak sám mramor ona žena, v svůj závoj z krajek polo zahalena. Šla tiše sama síní, nad kyticí se klonila a očí nepozvedla jak v zadumání... Vstoupl jsem jí v cestu jak náhodou. Tu pozvedla svých zraků. Tak tedy viděl jsem ji! V oné chvíli jsem nevěděl, zda krásná je, jen oči jsem její viděl, jak vidíme slunce – jsme oslepeni, jenom plamen šlehá nám celým tělem. Vida tyto oči já věděl jen, že duši moji pijou a zdá se mi, že jsem si: běda! šeptal... že bled jsem byl jak mrtvý, to jsem cítil, mráz ovál tvář mi, čelo moje vlhlo, jak vlhne v agonii chladným potem. A ona na mě zřela, jak jsem zříti zrak nikdy neviděl... Ó, nevýslovně! Snad lekla se mé zsinalosti pouze, když tváří v tvář jsme zde tak sami stáli? Proč ale tak ty zraky duši pily mou ubohou, proč přede mnou tak stála jak kamenná a přece jako z plamů?... 30 Však krátké vše to bylo jako bleskem. Tvář odvrátila, k stupňům mramorovým šla vestibulem, odkud vidět bylo, jak gondoly se houpaly na moři a světla jejich jako spadlé hvězdy. A gondola se rychle přiblížila a sluha podával své paní ruku, by sestoupla... Však tiše posud stála a moře, v němž se konstelace leskly, drak zelený, po němž se jiskry hnaly, se ploužilo jí k nohám... Ohlídla se v síň z bledých mramorů, jak váhala by, a zraky její, pijící mou duši, se zastavily na mé zbledlé tváři, pak sestoupla a skvělá její bělost v tmu gondoly zapadla, jako v rakev vše zapadne, co na tom světě krásné! Šum vesel chvíli, a pak bylo ticho a bylo po všem, stopa nezůstala ni na vlnách, ni na mramoru, v duši, v mé duši však – jak hlubokou to brázdu pluh zaryl osudu! A k jaké setbě? Jak v mrákotách jsem potácel se domů. – Spát nemohl jsem, všecek jsem se třásl v své horečce a v otevřeném okně nad Canalettem snil jsem v němé muce o čemsi osudném a neurčitém, co hrozilo mi... Zrak můj těkal šerem... vše zdálo se mi nezemské v tom zašlém, v tom zakletém v svou krásu, mrtvém městě... Vzdech za vzdechem se zdál, že ozýval se z těch mrtvých paláců kol, drolících se 31 v to staré moře mrtvé – a přec žilo vše tajůplným žitím, zrychlujícím tep srdce, schvacujícím všechny smysly... A jako ruka mátožná a těžká se na rameno moje něco kladlo a krušilo mou sílu!... Tělo moje se cizí zdálo mi, jak odhozené, tak siré bylo – odešla mu duše... Tu, šeptal jsem si, vypila mi ona... Kým asi byla? Duší toho města? Ó, zraky přeludové, které ssály jste duši mou – – co ve vás zaklínání a temné moci! – Zavíral jsem oči, tma, černo, noc se kladly tíž a tíže na celou bytost mou a posléz shaslo mně vědomí a pustý spánek jímal mě beze snu a změnil v tupý kámen, když chorobně už hvězdy shasínaly a paláce jak v agonii bledly kraj temných vod... Byl z olova to spánek. – Když zase vrátil jsem se v míru zvyklou při denním světle, kolem mne když život zas šuměl jako vždy, tu pravil jsem si: Je pro mne život možný, tak jak býval až do včerejška, než jsem klidně vkročil do divadla Feniče? Nebyl možný! Mžik jediný postačí, aby vyrval náš celý život z půdy, kde byl rostl, tok klidné řeky potká náhle propast, kam padat musí, nebo pevnou skálu, jež jinam obrátí ho, než kam mířil. Je člověk, který spáchal náhle zločin, 32 tím samým, jímž byl včera před zločinem? Ne! S osudem svým násilně se střetl!... A cítil jsem, že, prost ač zlého činu, jsem s osudem svým též se střetl včera a násilně že z břehů vymrštěn byl tok mého žití, klidný, ač dost smutný až do včerejška... Leč co bude dále? To prosté bylo, co mi činit nutno: ji hledat opět, za ní slepě dát se, ať kteroukoli cestou povede mě! Že najdu ji – se zdálo nepochybné, mžik první tak mi pravil, ale rozum, ten chladný rozum řekl posmívavě: to na vsi zajisté by bylo snadné, však v Benátkách, ó bloude horující? Jdi přízrak hledat v prázdnou noc neb peníz, jenž vypadl ti z ruky do laguny! To cizinka as byla, zlatou branou jsou Benátky do světa italského, jí karavany denně ze všech pásem za sluncem krásy spějí v modré nivy! V tom okamžiku, co zde sníš a blouzníš, tvé štěstí v dál je hnáno bílou plachtou po zelenavém moři – nebo prostě bez metafor ve vozu železničním kams na sever neb na jih se parou žene! – To není možno! vzkřikl jsem, však možnost té prosté věci tak mě zachvátila, že jak král Richard druhý u Šekspíra jsem na zem sedl zlomen velkým bolem a duši mé se chtělo, jako králi, jen smutné děje slyšet o skonání... 33 Však brzy vstal jsem, mládí moje silné plášť temný beznaděje s ramen střáslo a důvěřuje hvězdě svojí šťastné, ven, pod azurné nebe pospíchal jsem. – Ó Benátky, chimero, z vidin vyšla’s a vtělila se v hmotu, abys snící tak usedla uprostřed mořských valů jak na trůn ze smaragdů, připravena hold přijímati světa, a když slávy tě omrzela nicota a prázdno, plášť utkala jsi sobě ze snů bájných a dále trůníš v moři ze smaragdů a v kráse ještě vyšší, v té, jíž smutek dno tvoří z padlých hvězd a slzí nyvých, jak zlato zčernalé tvým mosaikem v tvých byzantýnských chrámech stářím vetchých... Jsi něčím jediným na širém světě, vše tvoje krásné jest, i sešlost tvoje, tvých úzkých ulic křivolakost divná, jak slunná širost lagun, v nichž se zhlíží tvých pyšných paláců a svatých chrámů sen pohádkový, pravdě nepodobný! Co barev, odstínů na každém kroku, co netušených pohledů a náhlých změn krajinářských, zjevení se moře hned v chobotech, hned nedozírně v dálku se šířícího s šumem nečekaným v tvém mlčení, tak tajůplně velkém! Jen jedno echo zní ze všech tvých koutů, z tvých starých zahrad, z mramorových domů i s mostů vypnutých i z ulic temných: 34 tož echo lásky! Láskou věčně dýšeš, nad tebou pne se bez konce jak nebe, jen o ní mluví vlahé tvoje noci, tvé lunné záplavy, tvé jasné hvězdy, i černé gondoly, jež po kanálech tak neslyšeně jako stíny plujou a každá symbolem tvé tajemnosti!... Ó Benátky, tak o vás rozjímal jsem, když ve dne v noci těkal jsem a bloudil jak po ulicích tak i po kanálech, ji hledaje jak ztracenou svou duši – tak marně, marně! Zoufal jsem a doufal a zoufal zas a doufal opět znova, jen abych žalem nezhynul a touhou, a zdálo se mi mnohdy, že už mozek můj ubohý se k šílenosti kloní, tak stále napnut jedinou jen zpruhou! Ó úzkost nevýslovná toho pojmu! Jak mrazilo to v kostech tenkrát večer, když z kláštera jsem armenského vracel se San Lazzaro, kam mě fantasie má vedla, hledat ji. Dlel mezi mnichy tam armenskými někdy Byron – tedy též ona ráda asi dlí tam, šeptal hlas obraznosti mé, a již jsem viděl, jak pod magnolií obrovskou v chiostru zor přeludný svůj noří v moje zraky, jak velkým lokem duši moji pije! Žil démon v ní, jak z veršů „Kaina“ dýše! Ten démon zajisté ji k místům pudí, kde stopa Byronova! Tak jsem blouznil – avšak marně v San Lazarro jsem ji hledal... 35 a zpět když plul jsem k městu, vedla cesta člun můj kol blázince a zachvěl jsem se: Ó hrozné místo kletby nejkrutější! jsem téměř zaštkal, zkrušen lidskou bídou, jež náhle vstříc mi zela nepokryta, a úzkost nevýslovná po mně sáhla, mně zdálo se, že z toho pekla ruce mi kynou mátožné jak by mě zvaly za strašné mříže!... „Oh perduta gente“ jsem s Dantem zvolal a nesmírná lítost i s těmi tam i s sebou uvrhla mě v pláč vnitřní, neplodný, jenž neuleví... Tak plul jsem k městu... Z pouhého jen zvyku jsem řekl veslaři, by po kanálech kdekoli bloudil, než mu řeknu, domů by dopravil mě. Nechtěl jsem již hledat tu, kterou marně tak jsem hledal posud. Tak znaven už jsem touhou byl a žalem, tak znaven k smrti... a tu náhle spatřil jsem přelud svůj... Jak zbledl jsem a zsinal! Svou bledost ucítil jsem mrazem v údech... Most přede mnou byl a tam žena stála o zábradlí na oba lokte v dumách se podpírajíc – a to ona byla! Já v člunu vyskočil a pohled její se dolů nes’ a oči její plně se vssály v tvář mou, vyšleh’ z jejich hloubky blesk dlouhý, tajůplný, za ním lil se proud jasu v duši mou... Ó, bylo zjevno, že poznala mě, že v tom vestibulu se mžikem tvář má v její paměť vryla! Snad o mně snila po tu celou dobu 36 jak o ní já?... To vše mi bleskem kmitlo kdes na dně vědomí, však co jsem činil, sám nevěděl jsem, jak jsem z člunu vyšel a vzhůru pádil na ten nízký chodník, jenž vedl k mostu podél starých domů, to z paměti mi vyšlo... ale místo, kde jsem ji uzřel, bylo prázdné, prázdné, když k němu dospěl jsem, a v zoufalosti tu hlasem vykřik’ jsem a čelem tloukl o kámen, kde před chvílí podepřena jak přízrak stála a jak přízrak zřela tam dolů do vod!... Lidé v udivení, ti kolem jdoucí na mě dívali se. Je pomaten! si šeptali a pravdu, Bůh ví to, děli! Byl jsem zpola šílen! Což není vášeň, která slepě bouří a v neznámý nás zášer bytí trhá, tak šílenstvím jak mozek rozpálený? Tma byla ve mně... Tu, hle, paprsek jasný vnik’ do zraku mi, v mysl: bílá růže na zemi ležela, kde noha její před chvíli ještě dlela. Zved’ jsem růži. Dar její byl to, bouře ztichla ve mně. Klid jakýs nastal ve mně, tiše hleděl jsem kolem sebe... Bože, co jsem viděl! Tam směrem opačným – odkud jsem přišel, šla po břehu podél těch černých domů, jak bílý paprsek se tmání nese, ne rychle šla, jak by snad prchat chtěla, spíš váhavě... a blížila se místu, kde gondola ji čekala. Tam stála... Tak vedla Beatrice k prahům ráje 37 z tmy zatracenců pěvce velkých smutků! Ó nevýslovné blaho oné chvíle... Teď napolo se nazpět obrátila a viděla, že jako nesen kráčím po její stopě, zpit svým sladkým štěstím! Když stoupla do gondoly, k svému člunu zpět chvátal jsem, stačilo veslařovi jen rukou ukázat a porozuměl... Ó chvíle sladké, na té lesklé vodě do neurčita plout a ve vše doufat... i v nedosáhlé!... Temné staré stromy ve vodách shlížely se s výše terras – sad byl to veřejný... Tam vystoupila a pomalu šla vzhůru, ztrácela se v šer tajůplný šeptajících stromů. Já přistal též. Už slunce zapadalo, nach krvavý jak požár na západě plál nad šumícím mořem smaragdovým a ona, bílý zjev, v tom prostém šatě, jak labuť byla v apokalyptické té záři nebes, v tajůplný zášer se linoucí těch temných, starých stromů. Jak labuť byla, ne však jako zemská, však apokalyptická též a nesla mi symbol jakýs záhadný a velký snad života, snad smrti z lůna fáta! V tom prázdném sadě pod dubem teď stála a hleděla za sluncem, které haslo. Dva kroky od ní stanul jsem a hleděl dřív na moře, za sluncem – a pak na ni... Bled cítil jsem se zas a rty se chvěly, 38 dech těžký šel mi z úst, však žádné slovo. Tu obrátila ke mně tvář, a oči ty její záhadné, tak plny plamů, mou duši pily... Úsměv byl na tváři tak znavený a smutný a přec vábný jak sama rozkoš, úsměv plný touhy a snů o čemsi, co jsem neuhodl. Tak chvíli hleděla a když jsem mlčel, tu promluvila sama, řekla prostě: Vy v divadle Feniče jste mě viděl? Vy hledal jste mě? Sem jste za mnou přišel? Hlas sladký byl, mluvila po italsku, však přízvuk její zněl po cizozemsku. Já odpověděl tiše: Hledal jsem vás! Vy jste se skrývala... však dovolila, bych sledoval vás sem... či jsem se mýlil? Já neskrývala se, mi odvětila, já pouze náhodě to ponechala či osudu, zní-li to slavnostněji, zda s vámi opět sejdu se. – Já zvolal: Vy tedy myslila jste na mne chvíli? Krev moje všechna lila se mi v tváře tou radostí. A ona odvětila: My ženy vždycky vzpomínáme dojmů, jež činíme na kohokoli, třeba i lhostejný nám ten, jejž dojaly jsme. Vy tak jste zbledl tenkrát!... Krátce, pane, vy hledáte mě?... Vy mě milujete? Dech krátil se mi. Byl to pouhý posměch? Co na tom? Nedbal jsem a řekl: Ano, já miluji vás! Smějte se mi třeba. – 39 Proč bych se smála? řekla, nevýslovný se smutek jevil v očích jí a v tváři a hlasem hlubším, snivě takto děla: Tak žízním po lásce, že duše moje už sprahla, poněvadž jí nenalézá. Jak v lásku věřit, když jí nikde není? Jen všude její tvářnost bez podstaty! Je ve mně? Ne! Jen žízeň po ní ve mně... Ó, je to s láskou jako s vírou naší v té době bez víry! My bojíme se i nevěřit i věřit. Spokojujem se posléz tím, když poesie kultu nás drží nad vodami, sebe samy tak klamem živíme, že neztratili jsme víry ještě zcela... Vidíme-li pak v kostele se koho vroucně modlit, tu v nevědomé zoufalosti svojí se jeho nábožnosti křečovitě tak chytáme, jak tonoucí se chytá za ruku toho, který kolem pluje... Ó, blahá schopnost víry, milování!... Vy smrtelně jste, pane, třikrát zbledl v mou hledě tvář... Nuž, vy se domníváte, že milujete mě, že do skonání to milování vaše nepomine! Já nesměju se, čtouc to v zracích vašich, a věřím, že v té chvíli tomu klamu sám věříte – a klam ten lahodí mi! – Že klam to není, odvětil jsem vřele, vím z toho jen už, že mi vaše mluva tak chladně břitká, posmívavá, krutá můj požár nehasí. – Tu usmála se 40 a řekla: Jak jste prostý! Však tím lépe! Vám zdá se cynická ta moje mluva – ó, nebraňte se, nejsem uražena. Však vězte, upřímná jsem, pane, pouze tak dalece, jak je to právě možno. Ne cynická, jen přímá tedy, pane... Ten požár váš – je nevkusné to slovo a opotřebené jak drobný peníz, však buďsi – nuž, ten slavný požár shasne dřív, než by uvěřil jste!... Však co na tom? Co totiž pro mě na tom, která pouze zná dnešek snad, o zítřek nestará se!? Dnes milujete mě! A to mi stačí, vždyť žíznící po lásce bez rozmyslu se vrhám k simulakru toho božstva, jak k němu bych se vrhla, kdyby v pravdě se zjevilo mi... Nevíte, čím zpit jste, a věříte, že páry vstupující vám do mozku jsou vzmachy bílých křídel v tmě pozemskosti upoutané psychy, jež našla ve mně stejnorodou sestru... Sen starý jako moře, vždy zas nový a uvěřený, ač tak usvědčený je ze lži každým pokolením znova! – Zrak její bloudil po moři a utkvěl tam v dáli na západě, v neurčitu, kde purpur pravdě nepodobně hořel, báj tragická, jak město ve plamenech, z nichž oblaka jak trosky šedě čněla... Tak smutný byl ten zrak, jak smutná byla ta slova její, plná pochybnosti. Mně zdálo se, že něco též se ssulo 41 as v nitru jejím do tragických plamů jak propadlé to město oblakové tam na nebi, a velká lítost nad ní mě přemohla, a řek’ jsem chvějným hlasem: Co říci vám? Vy asi trpěla jste... A mlčel jsem a měl jsem vlhké zraky. Ó, trpím, řekla, prázdnem všech těch duší, jež tvoří svět můj. – Obrátila zraky od moře ke mně, viděla mou slzu, v tvář mou se zahleděla dlouho, dlouho, jak proniknouti by ji chtěla zcela; já třásl se a šeptal: duši pijou ty oči, z kterých osud na mě zeje!... Cos krutého tu kmitlo v nich a řekla: Vy pravdu děl jste! Tak má žízeň velká, že uhasit ji mohu pouze duší! Pud zničení a shlcení ne pouze je tělu vlastní, vězí někde jinde, hloub, někde hloub v neznámých pásmech jáství... Tak pravíc, hluboce se zasmušila a mlčela. A stromy šelestily nám nad hlavou a dole moře nylo. Jak ticho bylo! Ozvala se znova: Zda chápete ty ženy plné vášně, po kterých historie blátem hází a kamením?... Řekněme Messalinu, jež v noci z komnat césarských se krade a vrhá do ulice v divém chvatu, by našla muže, třeba surového, však pravdivého v živelním svém pudu? Tam v paláci van morový ji ničí, 42 vzduch hledá volný, pravdu silných smyslů – a ráno zase zpět jde do paláce, by zlaté jarmo na šíj navlékala, neb nemá síly odříci se jarma a lží a kadidla, jímž povrhuje! Dvě bytosti tak stále v sobě pojí, dva žije životy, a propast strašná, jež každým může pohltit ji mžikem, je čarem divným, jímž se opojuje – Však ne, vy nechápete. Nejste ženou. Spíš odpovězte na otázku jinou: zda myslíte, že žijou ještě muži jak oni žoldnéři, již Kleopatře noc rozkoše svou krví zaplatili a bez smlouvání, jak se vypravuje? Ó, byla Kleopatra jako piják, jenž zahodí svou číš, když z ní se napil... Co mluvím, podivně zní, nezdá se vám? Však nejsou bez účelu moje slova. Byl zaražen jsem, ale řek’ jsem pouze: Vím, že bych líbal rty mnou milované, ikdybychi kdybych věděl, otravu že ssaju s nich smrtelnou. To nejsou pouhá slova. Proč ale otázky ty kladete mně? Co vám do Kleopatry, Messaliny? Ó, věru, málo, řekla, pátrajíc však, zas na mě hleděla, tak ozvala se: Vy milujete mě. Nuž, tedy slibte, že nebudete tázat se, zda dámou či kurtyzanou jsem jen dobrodružnou. Ó, netrhejte sebou! Velká dáma a kurtyzana bývají si blízké 43 tak velmi často!... Chci však pouze říci, že opatrnosti mi velmi třeba, že volna nejsem... Vy jste porozuměl. Už stmívá se a vidím strážce sadu, jak netrpěliv čeká, aby zavřel... Tak gondoliera, prosím, zavolejte. – Já poslechl a prosil tichým hlasem: Kdy s vámi zas se sejdu? – Zamyslila se hluboce a smutně přemítati se zdála o něčem, pak vztyčila se, jak náhle rozhodnuta, řekla spěšně: O desáté u divadla Feniče, můj gondoliere bude vás čekat – tam na té straně, víte, vestibulu... Však pro jistotu heslo... Jaké honem?... Nuž, jméno „Marcel“ třeba... Vzpomeňte si – Ret její chvěl se, byla velmi bleda. A ještě slovo, – řekla sestupujíc už na kraj gondoly – až pojedete, kam jsem vás právě zvala, nepátrejte, kam povezou nás, nesnažte se zvědět, kde přistanete. Přísah neukládám, však slibte mi... To vše je romantické, ó, nad míru, když chcete, ale slibte! – Když, šťasten, vše jsem čestným slovem slíbil, už nemluvila, pouze rukou kývla a temná gondola ji nesla v šero. – A hustším šerem v naznačené době mne nesla gondola po stmělých vodách, a horečně mi všechny tepny bily, zpit byl jsem štěstím, nadějí a čímsi, 44 co žádným slovem říci nedovedu: to bylo cos, jak stupňované bytí, co ve mně snilo, bouřilo a plálo, to jedině jen bylo, vskutku bylo, co mimo mne – to vše se pouze zdálo! Což nebyl sen to, zde ty šedé domy, jež smutné stíny v matné vody stlaly v tom labyrintu křivolakých, úzkých a mrtvých průlivů, kde velmi zřídka zjev jiné gondoly jak stín nás minul? Mně třeba nebylo si vzpomínati na daný slib, že nebudu chtít pátrat, kam loď mne nese. Horečka mnou třásla a nevěděl jsem, v kterém světě dýšu. Svět můj byl ve mně, v blahu víc než lidském, co kolem bylo, v nic mi zapadalo. – Loď zastavila v stínu nejtemnějším: zdi s obou stran a v prostřed voda černá, sem ani paprsk nevnik’ hvězdné záře... Klíč velký podal mi můj gondoliere a na zpuchřelé ukázal mi dvéře a pomáhal mi vystoupit na stupeň k těm dveřím vedoucí. Já otevřel je. Sad osvětlený hvězdami a lunou, sad starý, opuštěný, snivě smutný, kde růže voněly, a magnolie a laury věkovité temnily se, se objevil. Já vešel. Šelestily mi stromy nad hlavou a fontán suchý a drolící se, s nymfou renesanční se truchlit zdál nad lepší minulostí. Sad nebyl velký. Palác zasmušilý 45 byl v mělkém pozadí, průčelí jeho se shlíželo as někde v širé vodě, a zadní část to byla, která truchle zde na mě hleděla. Ved’ perron vzhůru tam na terasu, lunnou září bílou. Tma byla v domě, z okna jediného se stříbro lilo lampy, z otevřených též dveří na terasu linulo se, kde v jasu pod portálem zamyšleně v svém bílém rouše ona, ona stála! Já zavřel dvéře sadu, letěl vzhůru, něm stál jsem před ní s dechem zatajeným. Byl smutný její úsměv přivítací, zrak její sklopený se pozved’ ke mně, rty šeptaly cos tiše, neslyšel jsem. Blesk drahokamů zakmitl se nocí, to zazářily prsteny na ruce té úzké, dlouhé. Vzhůru ukázala na tympanon nad dveřmi, byla vryta tam zlatem slova Horacovy ódy: – „Dona praesentis cape laetus horae, et linque severa.“ – A v girlandách pod římsou tympanonu dvě byla jména, „Marcellus“, však druhé, as ženské zajisté, se vytratilo a konečné jen „A“ tam posud stálo. Když hlasem čet’ jsem nápis, řekla tiše: Má stačí latina, bych rozuměla! Dar okamžiku, který sladce kyne, brát bez starosti o ten smutný zítřek?... A zamlčela se, pak zase řekla, jak sama sobě, rozčileně, rychle: 46 Ty nápise, jaký’s ty Galeotto! Ty též, měsíci, hvězdy, noci, moře! A celé Benátky s tím vilným vzhledem už dávno mrtvých generac a celá, ba celá společnost i její řády, tak vetché, které nedovedou zemřít, a chorý věk náš, prostý ideálu! Vás všechny obžaluji! Štvete, štvete nás umdlené a slabé v divou honbu – můj Bože, za čím? Co se štěstím zdá snad! Hlas její selhal, usmála se, řekla: Jsem v horečce a blouzním. Rozuměl jste, co říci chtěla jsem? To smyslu nemá a sama nevím, co jsem říci chtěla. Jen pocit mám, že obětí jsem čeho, co pudí mě jak staré, slepé fatum... Šla do pokoje se sklopenou hlavou. Ten prostý byl a téměř zcela prázdný, byl stavěn v polokruhu, sloupy nesly strop s freskem barokním, kde bílá nymfa se dívala na stín svůj do jezera. Stůl s lampou stál uprostřed, na něm byla hrst bílých růží, stará dýka, kniha. Já mimoděk se sklonil nad tou knihou a vzhlédl překvapen, „Duchovní Proudy“ to byly paní de Guyon. – Tisk starý, mi řekla krásná žena, která stála dva kroky ode mne. Po knize sáhla a pravila: Váš pohled překvapený je výčitkou mi, ač to netušíte... V mých rukou nehledal jste tuto knihu, tak málo as, jak onu starou dýku... 47 To prostě pokupky u antikvárů... Však obsah „ Proudů“ znám, přec nevnikl mi až posud v srdce, jinak věru, pane, by zde jste nestál... Sáhla zas po knize a ruku krásnou na ni položila, ta ruka zdobena jak modla byla, blesk smaragdů a perel na prstenech mě oslnil – však zachvěl jsem se silně, když mezi kamy zahlédl jsem kroužek tak prostý, hladký – svatební to prsten!... Já zachvěl se a dotekl se kroužku. Cos jako opovržení se mihlo na její tváři, vzmachem druhé ruky ten celý poklad kamů smekla s prstů a prsteny po stole rozlítly se. Já vzal tu ruku, abych poceloval tu stopu, která zůstala na prstu po snubním kroužku jako rudá jízva... Tu oči její plny utrpení se na mě upřely, tak vlhké, smutné! Trh’ jsem ji k sobě, temnozlaté vlasy se rozproudily jí, když jsem je líbal, a jako v závoj do nich halila se a jejich zlatem zářily ty oči, jež duši moji pily, pily, pily, a pojednou ty vonné proudy střásla v týl, stála chvíli s jejich aureolou jak bílá bohyně, pak padla s pláčem na hruď mou jako oběť... Byl jsem šílen, ó, šílen štěstím!... Ani slova více, ó, srdce ubohé, ni slova více!... 48 Noc onu plnou rozkoše a hříchu ať mlčení mé halí jako v příkrov, jejž pozvednouti, profanaci značí... I vzpomínati zdá se mi už hříchem... Byl úsvit už, když stál jsem pod portálem a s ní se loučil... zvedla smutně zraky tam vzhůru k nápisu a čtla jej tiše... Ta latina jak cize, sladce zněla z těch krásných úst, tak neobvykle, divně! Zpěv byl to ptáka! Řekl jsem to, ona však nedbala a pravila jen tiše: Vše minulo! Ó, jak je štěstí krátké! Snad lépe bylo by bez štěstí býti než vzpomínati štěstí minulého? A zamyslila se. Pak řekla: S Bohem! – Kdy opět sejdeme se, zašeptal jsem. Já volna nejsem, řekla zasmušile, pak dodala: Já netázala jsem se po jménu tvém, jak své jsem zamlčela. Tam nad portálem, hle, „Marcellus“ psáno... Když o tobě jsem snila, spojovala jsem představu tvou povždy s oním jménem. Až dva uplynou dni, zas volna budu a naznačím ti, kdy a kde se sejdem. Na poště prostě najdeš moje psaní pod jménem „Marcellus“... A nyní s Bohem! Já nepustil ji: My se sejdem, sejdem? jsem řekl úzkostlivě... Odvětila: My sejdem se, však ne na tomto místě... kdes jinde, jinde! – – U dveří jsme stáli u zahradních. Jak byla, Bože, bledá! 49 Jdi! šeptala a spjala chvějné ruce. Já posléz šel... A dvířka zavřela se a veslař můj se vztyčil na gondole, kde čekal celou noc. Já vskočil rychle a zakryl tvář, bych nic neviděl více, než bledý její zjev jak v paměť vryl se a jak se nes’ před zavřeným mým zrakem... Tak plul jsem úsvitem a přistali jsme tam u divadla, odkud včera jel jsem. Co peněz měl jsem, veslaři jsem hodil a spěchal domů, kde jsem těžce usnul... Kéž bych se nebyl probudil už nikdy!... Ó, žaluplná, temná, hrozná doba mně vzcházela, ač hned jsem nevěděl to; dva dni jsem trávil jako v opojení a tonul v naději té nejvábnější, vždyť zprávu čekal jsem bezpečně, jistě, to naznačení, kde se zase sejdem. Tré minulo však dnů a marně hledal jsem onu zprávu, čekaný ten dopis, – tu nevýslovná úzkost pojala mě. Jak horečně mi všechny tepny bily! Co myšlének mi různých mozkem táhlo! Snad zemřela?... A mráz mi tělem prošel, a viděl jsem ji, bledou, v rakvi ležet... Snad byla prozrazena?... Odvlékli ji kams do dálky... on, jehož prsten snubní tak udeřil mě v srdce jako dýkou... Snad v nyvé touze po mně duše její se trápí, mučí... zraky moje vlhly... Zas náhle jako uštknut trh’ jsem sebou; což nebyl jsem snad pouhou hříčkou chtíčů 50 té neznámé, již prostě zahodila, když smyslů ztichla bouř? Snad zapomněla, že dýšu na zemi, když pominula noc rozkoše a nad svatým když Markem den roznítil se? – – Ruměnec mě polil, však hned zas prosil jsem, by prominula, že možno tak se rouhat!... A zas spěchal jsem za dopisem s tlukoucím tak srdcem, ach, za dopisem, který nepřicházel – a myšlénka, že zmizela na věky, se s tíhou nezvratného přesvědčení na strádající duši přivalila, a zaplakal jsem... Bože, jak jsem plakal!... Když bez naděje šel jsem dopis hledat, tu přišel konečně!... a křečovitě jsem v dlani tiskl jej a letěl domů, bych beze svědků četl jej a líbal... Jak lekl jsem se, když jsem blíže přihléd’! Ne z Benátek byl! Z tyrolského města dle razítka... Ó, co to znamenalo? Mha kryla zraky, třesoucí se prsty hned nedovedly dopis otevříti. To přešlo však. Já četl. List zněl takto: Já píšu tobě klečíc – promiň, odpusť! – „My sejdem se, však ne na tomto místě, kdes jinde, jinde“ – to když pravila jsem tam v Benátkách, v zahradě za úsvitu, to když jsem pravila ti, v hloubi duše, v té hloubi, kde je tma, kde vůle naše, ta záhada se kryje jako v sluji a odkud na nás vyřítí se náhle, by vlekla nás a hnala, kam jí libo – 51 už tenkrát tedy v šeré hloubi duše jsem věděla, že prchnu, tobě prchnu! A přece nechtěla jsem licoměrně ti lháti, věř mi... Mluvila jsem ze sna, jak ze sna totiž, polo nevědomě... Ač věděla jsem, že mi vůle káže, bych prchala, snad doufala jsem přece, že přes svou vůli s tebou zas se sejdu?... Dnes vůle moje jasná jest a pevná: My nikdy, nikdy, nikdy nesejdem se – leč očištěni posléz v lůně Boha! Však víra moje slabá je a chorá... Přec tomu Bohu, o němž pochybuji, svou lásku k tobě přinesla jsem v oběť. Ach, zoufale jej hledám už tak dlouho! To rozbolené srdce moje hledá, tak mučené, co by je ukojilo! Ty řekl’s mi, že oči moje pijou tvou duši, milený. To žízeň moje tak sálá z nich, ta žízeň pusté duše! – – Svět, v kterém žiji, já ho nenávidím, je lež, je zbabělost, je mrzká nízkost. Svůj hnus, svou prácheň zahaluje nachem a čerpá pýchu z bědně ponížených, z těch, kteří malomocně, podle, nízce se před ním krčí... Ó, ta velká šlechta, jak malá je v svých cílech, ideálech! Čpí lokajstvím, to byzantýnské plémě. Je prázdná pýcha modlou těchto lidí. Být zrozen z těch, již šíji nesklonili – jak hrdé zdá se heslo to, však blíže kdo přihlédne, zví snadně, že to podvod! 52 I šíj i koleno dovedou chýlit před mocnějšími, hlavu ovšem nesou tak vysoko, před těmi, kteří nižší, a ti se netážou, jakým že právem tak hrdě hlavu nesou, dostačí jim, co pouze zdá se, tam v tom velkém cirku, kde galerii tvoří, kde jsou nutní – neb co je všechna fraška bez potlesku – i tam v tom cirku, jenž se „ státem“ zove! – To tedy je ten svět, kde žiju, dýši... A moje rodina? Jsem přikována tím zlatým kroužkem, který na mém prstu tak vámi zachvěl, k muži nemužnému, tak nízkému, jak vysoká je hodnost, již zaujímá v světě lží a klamů. V tom světě žít a proniknout to prázdno, ó rcete, nejsou-li to muka hrozná? Já po volnosti prahnu jako tygr v klec zavřený, a bylo vždy mým přáním, svá pouta, třeba na okamžik krátký, jen přetrhat a v pravdě žít a dýchat. Vždy zdálo se mi, dvě že cesty vedou v říš volnou bez mezí – buď uvrhnout se v ráj duše, v Boha, jako do propasti, svět zavrhnout a pouze v duchu žíti – neb – je to monstruosní, co teď řeknu, však mluvím nepokrytě, ve zpovědi – nuž, naopak se vrhnout v radost smyslů, v ráj lásky pozemské, o němž jsem snila tak intensivně, dlouho, okrazena o svoje mládí, ach, tak beznadějně!... Vy chápete, že v takém naladění 53 můj pád byl připraven, ach, neodvratně!... Bůh žárliv je. Kdo váhá, kam se dáti, buď k němu – nebo jinam – zavržen je... Já zavržení svoje zasloužila, neb zvolila jsem cestu, kterou znáte. – Když okamžik mi kmitl uvolnění, šla do Benátek jsem pod cizím jménem. Já nepřiznala sobě, co tam hledám, v tom volném světě, volna, pod škraboškou, co neurčitě mě tam, mocně, láká: jen opojit se! Bez pout volně dýchat! Jen opojit se!... Přišlo opojení, vzdor rostl proti poutům přetrhaným a žízeň ozvala se, žízeň lásky, když volnost perutěmi šelestila! V snech horečných jsem žila... Přišel večer, ten v divadle... Ty sladké vzdechy hudby, pláč lásky v ní a pathos plný něhy v kruh čarodějný citů unesly mě, kde mizí to, co skutečností zovem... Když somnambulně ze sálu jsem vyšla, v ten bílý vestibul, kam moře svítí – stál vy jste tam a zbled’ jste smrtně láskou! Co se mnou pak se dělo, sama nevím, vím pouze to, že jsem vás milovala... V mých žilách víří krev starého rodu, krev lidí divých vášní nezkrocených, a v žár ten, v horké sny mé, bez přestání vál svůdný dech těch starých legend lásky, tak nerozlučný s benátskými dojmy. Na břehu moře, v stínu šerých komnat, pod portálem s tou Horacovou odou, 54 o lásce jen jsem snila, divé, velké, jež jako řeka trhala by břehy a zaplavila celé moje žití. Zjev velkých milovnic, jež udivení a hrůzu zbouzely svou nezkrotností, se vybavoval z paměti mi stále, o Messalinách, Kleopatrách snila jsem horečně, těch ženách, které žily tak jako já ve dobách křečovitě už zmírajících, v světě plném puchu a pozlacených zdechlin... Velkost jejich v tom jevila se, zdálo se mi stále, že měly odvahu do tváře plvat své zvrhlé době, odvahu že měly své vlastní neřesti... Tak rozjímajíc jsem po ulicích chodila jak přízrak, jenž vyšel z hrobu... Obraz váš se vtíral do všech těch snů, a chodíc po Benátkách, vás hledala jsem polo nevědomky. Já hledala vás, hle, a nyní prchám!... A přec vás miluji. Jak Messalina? snad tážete se. Ne. Já miluji vás, ó ano, tebe, víc než rozkoš onu, již noc mi dala, snoubící mě s tebou. A proto nikdy víc mě neuvidíš, že nejsem Messalinou. Nikdy více! Kam trhl by nás smyslů vír a zmatek? Co z milování by nám posléz zbylo? Hřích vede v nížinu a hříchem bylo by naše milování. Proto prchám. Buď s Bohem na vždy! Pila jsem tvou duši – tak děl’s mi. Pila jsem – a od té doby 55 dlí duše tvoje se mnou. Milovaný, ó, pomníš knihu, již jsi u mne viděl? Ta, jež ji psala, děla v krásné básni, co s malou změnou o své lásce pravím: „trn její cítím v srdci, ne už růži!“ Tím trnem hřích můj, bolest rozloučení, Co se mnou bude? Mlha před mým zrakem. V svět, který nenávidím, zas se vracím jak Messalina v palác palatinský. Jsem zcela dítě doby své, jak vidíš! Pěst zatínati umím, zuby skřípat, však odhodlat se k činu nedovedu! V svět, který nenávidím, zas se vracím – Co tam mě čeká? Zoufalství? Snad hanba? Pád do propasti přes to milování, jež ve mně vzešlo jako jitřní hvězda? Snad dojdu spásy? Vzkřísí se má víra? Kéž tak se stane!... Zde v tom starém městě jsem ráno bloudila a vešla v kostel, jenž v cestě stál mi. Chudý byl a temný a vetchý, plný plísně, opuštěný. Já sedla znaveně. Tu z jakés hloubi hlas ozval se jak z hrobu, žalm zpíval. Hlas ženský byl to. Patří vetchý kostel ten Karmelitkám... Žalm z hrobu znící mnou zatřás’ mocně. Hrůza šla mi srdcem, a nevím, proč jsem tebe vzpomínala – a náhle šeptala jsem sama sobě: Proč po Bohu tak nežíznila duše má ubohá, jak žíznila po lásce? A takou silou když znám milovati tvor smrtelný, proč veškerou svou silou 56 bych nedovedla tvůrce milovati? A láska k tvoru tak když oblažuje, jak teprv ona druhá, neobsáhlá?... Tak šeptala jsem všecka udivená svou myšlenkou a cos jak libá vůně mi duší táhlo... minulo to zase a truchlý žalm jeptišky mě tížil, a vyšla jsem a stála na hřbitově, jenž za kostelem dřímal v temném stínu hor tyrolských. A velký kříž tam trčel – je na něm nápis: Slitování, Kriste!... Já hlavu schýlila a rozjímala: Co v kostele to duší mojí táhlo tak podivně? A kde se vzala slova, jež šeptala jsem? Vytryskla mi z duše, či byl to obraz něčeho, co někdy jsem slyšela neb četla?... Však ta vůně... ta libá vůně... Ó, jaký to zmatek v mé mysli ubohé a rozechvělé!... A pozvedla jsem hlavu, zraky moje se nesly mimoděk zas k tomu kříži, kde nápis stojí: Slitování, Kriste! Já ruce sepjala... Ó, milovaný – jdu do nejista!... Slitování, Kriste!... Hle, slzy moje tekou... Ty jsou tvoje, ó, milovaný, tvoje, věčně tvoje – – – List pad’ mi z ruky. Pak jsem zas jej četl. Byl kliden jsem, tak ku podivu kliden. Též mrtví v rakvi bývají tak klidni. Tma jakás hustá na duši se kladla. Tma také mrtvá, těžká, bez úsvitu. Jak žil jsem, nevím. Zalomil jsem ruce 57 a žádné slovo, žádný výkřik bolný z úst nevyšel mi. Konec, konec všemu, jen stále v mysli znělo. Konec čemu? To zdálo se mi neurčité... Všemu! Pak náhle blesklo mi, že nutno spěchat tam do Tyrol, v to staré horské město, kde psala onen list. A jel jsem tedy. Ni stopy po ní. Marné vyptávání, zda viděli tu dámu, kterou hledám. Ó, ano, snad že viděli tu samou, snad ale jinou. Dráhy křižují se zde na tři strany blízko, toť jak brána, jíž do celého lze vycházet světa... Jak bez duše jsem po tom městě chodil, kříž na hřbitově čnící též jsem poznal, kde psáno bylo: Slitování, Kriste! Tma byla ve mně, chaotická pratma, přec ruce sepjal jsem, jak dříve ona, a opakoval: Slitování, Kriste! A slza vyhrkla, a zachvěl jsem se a vykřik’ hlasem: Smilování, Kriste! Blesk šlehl tmou a shasl... Do Benátek zpět zase jel jsem, s tmou a tíží v duši. Ni stopy síly, rozhodnout se nějak, co počíti, jsem určit nedovedl... Břeh moře byl mi milý, tam jen klesal jsem v jakous dřímotu, jež ulehčila té hrozné tíži. Jednou jsem si řekl: Co vlastně se mi stalo? Nevěděl jsem, jen velké leknutí jsem cítil, srdce jak by se zastavilo a pak v děsu se bouřilo a hrůza schvátila mě, 58 že paměť ztrácím zcela, intelektu že jiskra shasíná mi v chorém mozku... To moře zdálo se mi náhle čímsi jak netvor divý, dravý, hrůzoplodný! Jak na břeh valil se ten démon kletý! Sto hřbetů měl a miliony očí a celý jedinou byl pekel tlamou! Pot studený mě koupal... utekl jsem. – Od doby té jsem bezúčelně bloudil jen po ulicích, jezdil po kanálech tak bez duše a síly... Tu se stalo, že jednou gondola má ocitla se na temné vodě mezi vysokými a nevlídnými zdmi... Jak zachvěl jsem se! K nim vzhůru spěl jsem. Dvéře povolily a přede mnou ty staré stromy stály jak tenkrát v noci... Fontán suchý, nymfa... a v pozadí ten palác opuštěný a před ním terras, kudy perron vedl, a renesanční portál... Na terrasu však byli lidé, cizí, muži, ženy, a bavili se hlučně. Byli doma, zde byli doma, vulgarní ti Němci, v té zahradě, kde ona někdy snila! To bylo prosté. Nezahálí dlouho, kdo v Benátkách má starý, pustý palác a nabízí ho levně večer ještě, když odpůldne se někdo odstěhoval. Jak zasmál jsem se svému rozhorlení! Zde zazářila hvězda v plné kráse – – a zapadla: ..Co...Co na tom podivného, že na tom samém místě čmoud a blikot 59 teď svíček lojových?... Ó, zasmál jsem se. Čar Benátek však naprosto mi shasl a jel jsem domů do Čech... Jako pohřeb ten návrat byl. – Ach, všemu, všemu konec... Tři léta tomu už, co všemu konec – – – II.
Pět tomu let už, co v tom starém městě tam v horách tyrolských jsem psal ty listy svých zápisků, ty listy žloutnoucí už jak ony na stromech, jež bez šelestu dnes roní se do posud svěží trávy. Číst nechci je. Už patří minulosti. Nač otvírati hrob zapadlých bludů? Ať psáno zůstane, co tenkrát psal jsem v té vášní horečce, v té zoufalosti. Dnes jinak bych to psal, neb vyšla z hrobu má duše uzdravena. Kalvarii svou protrpěla... Anděl smilování od hrobu odvalil jí kámen těžký, jde duše moje za červánků ranních už sadem míru, kde jak Magdalena před Kristem klekla, zvolajíc: Rabboni! – Je podzim v polích, zlatý podzim v lesích, a podzim v nitru mém, ač sotva stárnu. Jest let mi třicet šest. Však uzavřel jsem svou knihu účtů s tím, co obyčejně se zove životem. Cíl můj jest jiný než dojít mety lidské ctižádosti, neb bohatnout, neb lásku ženy získat. 60 Kde je ta doba, když jsem v Italii snil o umění laurech? Ó, jak rostly v mé fantasii věže, brány, chrámy i divadla pro drama nestvořené do výše nebes, budovy ty hrdé, jež někdy stvořit doufal jsem dle vzorů, o nichž se ve snách zdálo mi tak často! Jak blouzníval jsem! Býti architektem, však architektem poetou a kouzlit tak, jak se kouzlí hudba nebo báseň!... Ó, někdy zanechat cos jediného, cos jak Alhambra snivě čarovného, neb cos jak severní ta akropole Mont Saint Michel na břehu Normandie, neb takou zahradu jak Villa d’Este, jež krásu přírody, čar stavitelství tak v jeden pojí souzvuk divuplný!... O tom jsem sníval a teď sedím klidně v tom zapadlém zde českém městě jen prostý stavitel. Nuž, jméno moje „Vít Choráz“ nikdo nezapíše v pamět, jen na dřevěném kříži bude psáno kdys nad mým rovem, dokud nespláchne je déšť šumící a tichý sníh a rosa, již, jasnou, stromy střásají, když ptáci o větve jejich zavadí... Je krásný ten malý hřbitov náš, les objímá ho a vysoko ční z vlnící se trávy kříž černý uprostřed... Ach, v mládí zdá se, že mezi hvězdy zapsat svoje jméno je vrchol všeho. Kříž je víc než hvězdy a v jeho stínu spát, jak je to sladké!... 61 Jsem velmi šťasten, Bohu budiž chvála, ač jízva prošlých strastí ještě pálí, však miluji tu dávnou svoji ránu, vždyť úzkostmi jen spějem na vrcholky. Ó Ježíši, můj Bože, Spasiteli! Dej vrcholku mně dojít: lásky k Tobě, tak velké lásky, že jak krůpěj v moři v ni ztratím se... Ó, chtěl bych, jak to napsal na hrob tvůj jeden z perských králů zbožný, se střemhlav vrhnout v Boha jako v propast. Však nejsem ještě schopen toho blaha, ač na cestě jsem k němu. Žiju život, jenž společného nemá nic už s oním, jejž žil jsem někdy mučen temnou chmurou své erotomanie strastiplné. „Bůh zničil mě, by pravý dal mi život –“ tak řekla paní de Guyon a po ní to opakuji. Úplně mě zničil Bůh milosrdný, aby vyhojil mě. – Ó léta těžká, plná hanby, hříchů, jež prožil jsem, než světlo vzešlo ve mně! Vy zapadla jste. Zapíšu zde všecko: svou bolest, viny své, své uzdravení. – Když vrátil jsem se zlomen z Italie, s tou bolestí tak nesmírnou a strašnou, že o ní nikdy tušení jsem neměl, než ve mně vznikla, než mě rozkrušila – tu útěchy jsem nechtěl, nehledal ji. Má bytost celá byla proměněna jen v bolest jedinou, bez mezí, míry. Mně bylo, jak by v srdci nůž mi trčel. 62 Tup na tváři jsem ležel po hodiny. Ji nikdy nevidět, ach, nikdy, nikdy! Ach, věčně jen to „nikdy!“ ve mně znělo jak hrana všeho štěstí... Trápila mě ta myšlénka, že osud můj a její ne spojen jest, že mezi námi šíří se oceán prostoru, času, žití, dva ostrovy že v něm jsme, vzdáleny tak druh od druha, že, ach, na nebesklonu rys ani obou zároveň ne viden, a věčně že to moře mezi námi, že nezbývá než tesknit, tesknit, tesknit! Být jak dvě vlasatice ve vesmíru, jež do věčnosti na svých drahách různých se nesetkají! Ani slabý paprsk druh druhu neposílá jako pozdrav! To krušilo mě. Někdy rozbouřil se však ve mně vzdor a urážel jsem drsně pak pamět její. Proč bych po ní tesknil? Snad zatím záletnicky na své toulce po širém světě vábila zas jiné, by tak je zradila a opustila, jak mne odvrhla po té noci blahé? Mně bylo, jak bych padal mezi havěť. A lítost pak mě schvátila, já plakal a touha po ní vyšlehla jak požár, já duší žádal ji a všemi smysly, byl zbičován jsem plamenným svým chtíčem... A přišla doba pádu v hnusné bláto. Tvář hoří studem. Šel jsem rozkoš hledat, tu bez lásky!... Čím byla hrubší, nižší, 63 tím vítanější. Říkával jsem trpce: Ta aspoň neklame a neslibuje, za to, čím je, se prostě také dává! – – Je vilnost branou v obec zatracení a v město bolesti, bych s Dantem mluvil, a v rozkoši té, věru, rozkoš není! A tak jsem tedy doufal zapomenout, tak šlapal květ jsem svého srdce v bláto a srdce samo, kus po kusu dupal jsem zkrvácené v kal... Bez důstojnosti, bez úcty k sobě žil jsem, proklínal se a plval sám si v tvář v svém k sobě hnusu... Ve chvílích světlejších jsem ruce lámal a pravíval si: Proč tak nešťastným jsem, že o tom vím, jak nízko jsem to klesl? Proč nesměju se ve své zavrhlosti jak tisíc jiných? Ve mně však to znělo: Ne, Bože, ne! Chci vědomí své bídy! Cit zdrcenosti mé mě vyvede snad z tmy hříchů mých, z těžkého provinění? – Tak žil jsem v smutku, v mukách, v zavržení. Ten život, který Bůh mi dal jak hřivnu, bych těžil z ní, já mrzce zahodil ho! Já povinnosti k bližním žádné neznal ni k životu, ni k duši... Uzavíral jsem se v svůj egoism nevědomě, tup, bez lásky, ač stále chorosrdně o lásce snil jsem, která zničila mě. Je pravda, někdy přece vzchopil jsem se a volal na Boha, by smiloval se, však bez víry, že Bůh mě v pravdě slyší – to znamená chtít letět beze křídel! 64 Tak modlit se – toť Boha urážeti! – – Rok za rokem tak mizel. Žil jsem v Praze. Dům malý na Petříně po rodičích mým dědictvím byl, jediný to zbytek po jmění prostředním, jež utratil jsem svou zahálčivou nedbalostí celé. V tom domě byl jsem uzavřen. Jak v poušti žil bez přátel jsem beze styku s lidmi. Z mých oken na Prahu byl pohled čarný a unášel vzpomínky moje v dáli, v ta místa italská, kde kus mé duše byl utkvěl v horování o umění. Z těch oken dívaje se, zamyslíval jsem často se, a staré chrámy pražské, zvuk jejich zvonů, kouzlo svatých legend, v kruh křesťanského umění mě vedly sám nevím jak. Začal jsem studovati a mnoho čítat. Nejen o umění – i mystiky jsem čet’ a život svatých. Sáh’ nejdříve jsem po „Duchovních proudech“, tom spisu paní de Guyon, jejž tenkrát jsem v Benátkách v té sladké noci viděl – Snad že jsem proto jen tu knihu četl, že domněnka mě vedla k tomu, ona že snad ji také čte, že vzpomíná si snad mezi čtením na mě – takto oba že duševně se sejdem v jednom bodu? Má srdce logiku svou prapodivnou! – Rád, velmi rád též Angelu z Foliňa jsem čítával a jednou porazilo mě místo v její knize, které znělo: – „čím hlubší člověk ve svých hříších býval, 65 tím větším být by mohl v bezdně druhém –“ tím bezdnem druhým míněna je svatost... Cos ve mne ozvalo se neznámého, jak by mnou někdo zatřás’, ale někdo, jenž jiný byl než lidé, kteří chodí tak po ulicích lhostejně a chladně. V klín kniha padla mi a zavřela se, když opět za chvíli jsem rozevřel ji, tu slova tato spatřily mé oči: ,,Pro hříchy tvého srdce, v němž se záští a závist rozpoutaly, tvého srdce, jež nesvatou je uchváceno láskou a žádostmi – mé srdce probodnuto jest hrotem kopí a z mé rány tryskl lék tobě, voda, která oheň hasí tvůj nesvatý, a krev pro vykoupení tvých hněvů vášnivých, pro vykoupení tvých smutků...“ Nečetl jsem, dojmut, dále. V mých očích z nenadání vláha byla. V klín padla kniha zas a zrak můj bloudil ven oknem nad Prahou, jež ztápěla se v šer melancholický, a všechny zvony se rozzvučely, hlahol rozvlnil se, a duše moje zalila se teskem jak slzami a smutkem mým cos válo jak vůně jarních niv, a obraz Kristův mhou neurčitě nad Prahou se zamih’ před zrakem mým, ne v oné jasné slávě, jak ve své visi Angela z Foliňa jej viděla, když ona slova mluvil, jež právě četl jsem... Ó, jak byl vzdálen!... 66 Stín pouze byl to s odvrácenou tváří... Rty moje zašeptaly: Bože, Bože, proč opustil’s mě?... Řekl ohlas ve mně: Ty nehledal’s mě! Proč jsi nezaklepal? Tu mlčel jsem a sklonil hlavu nízko. – Od toho dne jsem hloub a hloub se nořil v taj spisů mystiků a v poesii děl básnických z dob starých a z dob nových, v nichž vůně byla květů z ducha trysklých, a o umění gothickém jsem hloubal a unesen tou krásou vší jsem myslil, že víra moje ztracená se vrací, a nevěděl jsem, že to pouze láska je k umění ve tvaru méně světském, než posud bývala, a nevěděl jsem, jak nechápavě hledím na křesťanství, když pouze jeho krása, poesie mě unáší... Jest více než poesie a umění, co Ježíš Kristus pravil, když řekl: Já jsem vzkříšení a život!... Jsou mnohé duše dnes, jež unaveny tou věčnou skepsí naší chladné doby a plny touhy po něčem, co není, v těch věčných bojích pustých vrhají se v klín zbožných vzruchů způsobených hudbou neb básnictvím, a doufají, že štěstí a míru dojdou tak. Ten velký omyl i mne ovládal. Vzdalovat se světa a Dantem živit se a vnitřně plakat při zvucích zbožné hudby Palestriny a chápat Frà Angelica a Giotta a v Burgosu se zachvět v katedrále – 67 to vše jsou dojmy neskonale krásné, to povznáší – však životem to není, ni vodou, která ukojuje na vždy. Ne ve věcech, jen v Bohu najdeš pokoj, ó duše zmítaná, takový pokoj, ne jako dává svět, jak Kristus dává!... To vše vím dnes, když ve mně víra žije, když vírou žiji, tenkráte však ještě jsem proti positivství pouze hledal a vyznavačům hrubé hmoty opor ve výkvětech křesťanské básnickosti, v hloubi Bohem tknutých myslitelů. Jak živá víra vyšlehla z té jiskry, sám určitě to nevím. V podzemí tak skryt pramen teče, vytryskne pak náhle a nivu zavlaží a zúrodní ji. Ó, zajisté byl od počátku ve mně už spásy zárodek a udusiti se nedal hříchem ani vášní, vzešel, dech milosti když boží ovanul ho! Ó, dálo se to vše tak ku podivu! – Byl podzim už, když jednou dopis došel mne nenadálý. Psal mi jistý šlechtic: „Dnes, pane, náhodou u příbuzného jsem viděl akvarely, které vloni jste vystavil a které on byl koupil. Ne o těch mluvím, které maloval jste kdys v Italii, ač jsou velmi krásné ty kostely z Assisi neb z Palerma, však více stavitelské fantasie ty Vaše vlastní na mě působily, vzlet je v nich, věru, vzlet a velká volnost. 68 Mám dávno v mysli vystavěti kostel zde na venkově, na samotě, v lesích, jen malý, prostý (nejsem příliš bohat), ne banální však. Něco krátce svého by míti měl, cos souhlasného zcela s tou kolem krajinou. Zajeďte, prosím, sem ke mně tedy, snad se domluvíme, a Vy mi chrám můj malý vystavíte!“ – Ten dopis vzrušil mě. Vystavět kostel! Tak smělý sen jsem dávno přestal sníti v té zahálce své. Neznám byl jsem v Praze a jmění moje malé ztrácelo se i domek můj ten starý na Petříně byl zadlužen, a ony akvarely jsem prodal z nedostatku, s lhostejností. Mně bylo práce třeba. Vyskytla se a bylo lze v ni vložit také duši! Jak překvapil mě nenadálý obrat! Jel bez odkladu jsem na onen zámek, jejž naznačil mi dopis. Jednali jsme. Vše dařilo se ku podivu hladce a poprvé jsem radost ucítil zas po dlouhém utrpení, radost pravou. – Kraj byl tak jihočesky sladce smutný a místo pro chrám nedaleko řeky a lesy obklopeno, na pahrbku, jak stvořeno se zdálo pro svatyni! Jak od jejího prahu bude vidět v dál modrou, vlnící se až tam k horám těm strmícím, za nimiž Čechy končí. Ó, žehnati by kněz měl z toho místa tu starou půdu, která k nebi volá 69 o spravedlnost po tak dlouhé věky a která duní pod cizinským krokem! Já viděl v bílém hávu toho kněze stát na prahu – a hned se budovala v mé obraznosti svatyně ta prostá, z níž mír se lije na ty tiché nivy... V té staré půdě základ její leží – však témě její v modrou výš se nese, ze země roste, ale pne se k nebi. Zda není celý úkol v tomto pojmu už uzavřen, že výkřik země k nebi chrám vlastně značí? – – Duše byla plna těch myšlének a každodenně chodil jsem na to místo zamyslit se, sníti. Tak starý symbol chrámu vybavoval se určitěj’ z mlh zapomnění v mysli, ten dávný symbol, prostý tak a jasný, ač přece mluvící k nám velkou mluvou; v své těžké šíři značí basis zemi, sloup, rostoucí z ní vzhůru k architrávu tak volně světlem, vanoucími větry – to člověka jest obraz vztyčeného, sám architráv, kam sloup se vzletně snaží, jest symbol nebe, nad sloupem a basí je povznesen a nad ním v slávě trůní pak trojhran tympanu. Trojice svaté taj nevyzpytný tak se zobrazuje, tím končí chrám a jako velké „amen“ kříž nad ním ční do hlubin nekonečna... Když v stavitelství symbol tepnou býval, tu v pravdě žilo, spojovalo, nadchlo, chléb ducha bývalo pro širé vrstvy. 70 Dnes symbol zapad’, proto stavitelé tak po tmě tápou, hledajíce cestu. – Tak rozjímaje, nedaleko vody, blíž místa, kde můj chrám měl svítit z lesů, měl vidění jsem díla budoucího v tom jasném ideálu, jehož nikdy lze není dosáhnouti lidské snaze, neb hmota, v kterou vidinu svou hnětem, nás vždycky zklame, příliš se nám vzpírá a připomíná věčně naší pýše, že tvůrce jest jen jeden, v pravdě tvůrce, a umění že patvoření pouhé... Můj chrám se tedy nesl v ideálu před zrakem mým, a myšlénky mě vedly zas k symbolům a tajům, z kterých rostly, a blouznil jsem o spáse společnosti – zda neměla se zbudovati znova jak velký chrám s tou samou symbolikou? Ten zmatek náš zda nepochází z toho, že zapomenut symbol, že na basi, na temné zemi, lpíme příliš pevně a nerostem jak sloupy k architrávu, a velké „amen“, kříž, že nevévodí nad vrchem budovy: že lásky není dost ryzí, nesobecké v různých stranách?... A v lůně ideálu nestvořených děl ještě budoucích jsem viděl lidstva chrám zbudovaný na základě lásky a velkých vzletů, království to boží, jež přijde! neboť slíbil nám je Kristus... A v knize toho míru světlou stranu jsem lidu svého hledal ubohého, 71 a sladké slzy vlažily mi zraky... Ó, nebylo to blouznění a snění, to byla modlitba a výkřik k Bohu! „Přijď království tvé!“ vše to znamenalo, a takový byl klid a pokoj ve mně, jak kdyby Bůh byl řekl: vyslyším tě! Klid nevýslovný! Sluním podzimkovým van chladný nesl listí s buků starých, kol pršely jak zlatý déšť a stíny se hnaly bílých mraků po zoraných tam v dáli polích. Krásná byla jeseň jak v přírodě, tak ve mně... Klid a pokoj!... Kde ve mně velký dar ten nebes vzal se? Což já to byl, jenž tak se šťastným cítil? – „Já unesena byla srdcem, duší na vrchol horstva míru, ba i tělem, a spokojena se vším jsem, můj Bože!“ Tak asi Angela z Foliňa psala v svém vidění a její slova zněla v mém nitru živě, prones’ jsem je hlasem – v tom zrak můj náhodou se nesl k řece. Tam něco plavalo uprostřed proudu! Pes byl to, pes! On tonul,tonul. Křeč ho chytla as v chladné vodě. Poznal jsem to zvíře. Pes byl to bez pána, jejž v nerozumu vždy děti ve vsi honily, a často jsem od kamení chránil ho a od ran a mnohdy krmil. Začal za mnou chodit a lízal rukaruku mi, když snil jsem v trávě. Šel za mnou asi sem. Snad vodní myši že v řece honil a teď v proudu tonul! Jak zavyl! Snad mě shlíd’ a na mě volal? 72 Za chvíli byl jsem v řece, plaval za ním. Hloub nebyla tam velká, nad pás pouze, čin hrdinský to nebyl. Daleko však jsem do vsi měl a mokré moje šaty, tak prosáklé tou ledovou až vodou, mě zdržovaly v chůzi. Vítr ostře též začal váti, byl jsem zcela churav, když domů s psem jsem přišel zachráněným. Leh’ vedle postele jak věrný strážce a zůstal tam po celou dlouhou nemoc, jež za den schvátila mě. Po měsíce ta nemoc mučila mě, zůstavila po sobě stopy, které nepominou už nikdy, vím to. Moje utrpení až do krajnosti šlo a muka strašná v těch dlouhých horečkách, jež podobaly se šílenosti, tak mě seslabila, že žádným údem pohnouti jsem nemoh’. Jak sám a sám, jak opuštěn jsem trpěl! Jen smutné oči toho psa jsem viděl se na mě upírat a visela-li má slabá ruka s lože, k ní se tulil, a bylo mi tak blaze pomysliti, že láska k tomu tvoru ubohému mě uvrhla v mou nemoc, ještě sladší pak myšlénka mi byla, že jsem lásku v té němé tváři vzbudil, která posud strach znala jen. V to šero padla jiskra mnou zanesená... Je to ku podivu: čin lásky vrh’ mě v nemoc, nemoc sama pak na výšiny vedla přemítání a ku pramenům živé víry v Krista. 73 Když ve dne, v noci tak bez vlády údů jsem ležel, jako přibit k svému kříži, přes všechnu bolest těla radost jakás se ve mně ozývala tajuplně vždy ve přestávkách mezi horečkami, jež byly mučivé a plné hrůzy, a v okamžicích úlevy jsem cítil tak sladký klid, jenž nebyl klidem těla, a slunná slova Angely z Foliňa, ta, která poslední den před nemocí jsem opakoval hlasem, vracela se tak jasně a tak konejšivě v pamět: „Jsem srdcem unesen a celou duší na výši horstva míru... spokojen jsem, s vším spokojen...“ tak šeptával jsem tišetiše. Číst nemohl jsem, zrak byl příliš slabý, však ohlas čtených dávno věcí linul z mé paměti, jak z šerých slují poklad, a význam všeho, jak byl nyní jasný a jaký důraz mocný, přesvědčivý byl kladen na vše, jak by pečeť vtiskla tam ruka tajuplná. Zdávalo se tak často mi, že planou vnitru slova mi paní de Guyon: „Bůh určil duši pro sama sebe a aby ji pojal v se celou, zdánlivě ji opouštívá; hned sklonnost, jež je v ní, by vrátila se v svůj prapočátek, mocně v ní se hlásí...“ --- „A ubohé ty duše, které zdají se malomocné tak a v neschopnosti, jsou veleschopny v pravdě k rozjímání, 74 jen když jsou schopny bez únavy klepat na dvéře Kristovy a v pokornosti když čekají, až otevříno bude! – –“ --- „A líbívá se Bohu očistiti kal nejbídnější... zdá se, že mu libo svůj stavit lásky trůn na duše vinné, by zřejmé bylo, jak je v moci jeho ty duše zničit a zas znova stvořit a v kráse vyšší, než ta první byla, již původně jim dal, kdy vyšly z něho!...“ --- Ty úryvky mi stále v duši plály a stále zněly v sluchu, bývalo mi, jak by je někdo do ucha mi šeptal, a vedly mě na cestu přemítání... Ó, klepal jsem a čekal v pokornosti a otevříno bylo mi a Kristus mne navštěvoval často. Nechci říci snad těmi slovy, že se Pán mně zjevil, mně nehodnému, jako velkým svatým! Já cítil jen, že Kristus je mi blízký, že rozvlažuje sprahlou moji duši a že ji věčným chlebem lásky sytí, já cítil jen, že sílu do ní lije, by víc a více schopna byla spojit se věčně s ním, by schopna byla najít v svém vlastním bytí království to boží, jež jeho dědictvím nám jest na zemi... To vše jsem cítil, nikdy, ani ve snách však neviděl jsem tvář tu jeho svatou, ni její stín... Jen jednou, jedinkráte 75 sen měl jsem o něm, po horečné noci když posléz zdříml jsem: tu zdálo se mi, že vidím jej, jak o jakousi veřej, tak zpola otevřenou, opírá se a svatou hlavu svou na ruku kladl, jíž, pozdviženou, onu veřej držel, a rána hřebem svítila s té ruky, a oči jeho zamyšleně zřely tak smutně a tak krotce přímo na mne a ode rtů, jak bílé světlo z hvězdy, ta slova plynula lahodně, tiše: Hod připravil jsem velký na věčnosti, sám sebe dávám tam, a celé lidstvo jsem pozval k hodům... U brány zde čekám... Ó, málo hostů na pozvání přišlo!... Tu zvolal jsem: Ó Pane, pusť mě v bránu! A ruka moje sáhla po tom plášti, jenž s ramenou mu, bílý, k nohám sáhal, chyt’ za ten plášť jsem – ale ohlédl se... Tu zhlídl jsem jako v zlaté mlze svit zeleného moře... Z něho čněly v tak poetické kráse chrámy, věže, jež dobře znal jsem. Benátky to byly... Ne jak jsou dnes, jak byly v dob slávy a v době zločinů a bujných hříchů, a kouřily se orgiemi lásky té divé, nízké, která klam a neřest, a po laguně plula loď jak z květů, a na ní v hávu z plamů Ona stála, již celým peklem vášní miloval jsem tak dlouho, dlouho, která duši pila 76 mou zkalenou... A měla v ruce číši a lila rozkoš z ní a s krutým smíchem v dav za ní hrnoucí se na gondolách ten zlomek Horacovy ody pěla, jejž, vrytý do porfyru nad portálem, jsme tenkrát spolu čtli, v té čarné noci... Tu v nitru mém se vzbouřila zas vášeň, strast plná bolesti a sladkých vzletů, již dávno v hrob jsem uložil, zas vstala a zatřásla tou hrobní svojí deskou tak vítězně! A krvácela rána má náhle otevřena. Zaplakal jem a pustil bílý plášť a zakryl oči. Má hlava chýlená cítila Kristův zrak vyčítavý, který zdál se říci: jak vejít chceš k mým hodům, tak když váháš? Proud slz mých tekl hojně, ale jiný byl pramen jejich už, než strast jest lásky, mne soucit schvátil neskonale vřelý s tou ženou, která lila s prázdýmprázdným srdcem v dav zbledlý neřestí, ze zlaté číše tu rozkoš zatracení... Zabloudilá! A smutně děl jsem: Pane nehoden jsem tvých hodů, vím to. Odříkám se hříchu, však nelze mi, bych pozapomněl zcela té, která padá tmou tak opuštěna! Tak opuštěna! Jedině má soustrast ji doprovází na té pouti bídou!... Já hlavu nezved’, cítil jsem však úsměv jak záři vnikat v duši rozbolenou a bylo mi, jak byl by Kristus řekl: 77 Ty miloval’s a bude odpuštěno ti mnohé pro tvou lásku, ač jsi bloudil! – Proč věříš však, že soustrast tvoje větší jest s onou ženou, než mé smilování?... Tu pozvedl jsem hlavu rozradostněn, však sen můj rozplynul se v této chvíli a potem zbrocen na loži jsem ležel, a zsinale se měsíc němý díval v mou komnatu, a psa jen slyšet bylo, jak tiše vedle lože, spící, dýchal. To sen můj by o Kristu. Sen jen byl to, ne vidění. Nebyl jsem na té výši (a posud nejsem), vědomí kde jasné o totožnosti bytosti je naší – (ač podřízené) s prabytostí Boha, v tom stavu nebyl jsem, kde stvořitelem tvor z něho vzniklý, mluví s ním, jej vidí svým zrakem duchovním... To sen byl pouhý, a neřekl mi ve snu onom Kristus víc, než bych vyčíst mohl ze slov písma, jež mluví ke každému jako ke mně. Přec onen sen mi útěchu dal velkou, neb myšlénka, že ta, již miloval jsem tak strastně někdy, bloudí ve tmě hříchu, že kráčí cestou, která v kal se ztrácí, vždy mučila mne, i když strast jsem vyrval už ze srdce tu sladkou, minulosti když pamět její dávno náležela... To slovo ve snu Kristem pronesené: „proč věříš však, že soustrast tvoje větší jest s onou ženou, než mé smilování“ – 78 mě nadějí tak zářnou konejšilo! Ó Bože, kračela tou cestou spásy, o níž se sama snivě zmiňovala v svém dopisu?... „Snad dojdu spásy,“ psala..psala... Snad došla jí!... Ó, onen kout v mém srdci, hrob kde jsem vykázal jí, méně bolel, vzdech pouze vanul tam, jak zašelestí van v jívě nad rovem... Pak bylo ticho... Od toho dne jsem začal sil nabývat, ač dlouho ještě nevstával jsem s lože, a lékař ještě vážně na mne hleděl. Já usmíval se tiše, když chtěl klamat mě dobrosrdečně, když začal mluvit o nebezpečí, které pominulo. Já nelpěl na životu, nevolal jsem však na se smrt. Ať zemru nebo žiju, to stejné jest, když Bůh mne nevyloučil jen z paměti své... Ale jednou přece strach napadl mne velký, když jsem cítil, smrt že je blízká, že už po mně sáhá: můj nový život plný kajicnosti tak krátký byl... Zda stačí pro mou spásu? Však rychle nabyl jsem zas rovnováhy: ne délkou může měřen býti život, však intensitou, kterou jsme ho žili, a tak i lítost vzešlá z našich hříchů... Tak byl jsem tedy kliden. Krise klesla a poznenáhlé přišlo uzdravení, a život dále spěl jak před nemocí. A přišlo k stavbě kostela. Co říci o jeho osnově a provedení? 79 Jen to, že činil vše jsem s velkou láskou, že nevzešla mi z toho žádná sláva, že neproved’ jsem žádné velké dílo. Je prosté, zbožné slovo také dobré, ač třeba není porovnat je s žalmem. Kdo hody strojit nemůže, dej chleba. Já stavěl chrám tak vroucně, jak se modlím... A to, o čem jsem tenkrát zbožně blouznil, v den osudný, když nemoc moje přišla, tož o království božím, spáse lidstva a úloze, jež lidu mému dána – to nepustil jsem také s očí, z ruky, když uzdraven jsem zase myslil, jednal. – Však jak ten chrám jsem stavěl beze slávy, tak snažil jsem se stavět beze hluku, jen v pokoře a s láskou svoji vrstvu ve zdivu chrámu lidstva budoucnosti. Já málo měl, co bych dal do základu, jen srdce svoje, dal jsem je však zcela. Z těch dělníků, již se mnou budovali chrám boží v lese, učinil jsem bratry. Mně na počátku vadila však plachost, já nevěděl, jak s nimi promluviti, by slova moje šla jim přímo v srdce. Zeď obapolné nedůvěry trčí tak chladně mezi námi, které „pány“ lid nazývá, a mezi lidem samým. Ji poraziti nebylo mi snadné. A jak se mnohý z lidu zdál mně tupým, když přede mnou se prostě uzavíral. Byl jeden mezi nimi zachmuřený, byl nádenníkem. Nikdy nemluvíval 80 a nedbalý byl v práci. Onemocněl a šel jsem navštívit ho. V koutě vlhkém, kde temno bylo, s matkou starou seděl. Co je vám? tázal jsem se. Místo něho mně matka jeho, žena poloblbá, tak odpověděla: Je skoro slepý! Co ze mne bude? Hoch můj obával se, že z práce bude poslán, když to vyjde tak na jevo, že téměř nevidí už. Teď dál už nemůže. A doktor byl tu a do Prahy ho posílá. Ach, Bože! Co bude z něho? Zrak tam jistě ztratí! V tom špitále je samá jenom hrůza! – A plakala. On mlčel. Pravil jsem jim: To neštěstí je velké, ale pomoc se hledat musí. Nezoufejte přece. Snad peněz též nemáte na tu cestu? Zde vezměte a Bůh vás doprovázej. – Šel od nich smuten jsem. Proč nedovedl jsem mluvit vřeleji a s větší láskou? On byl tak tupý, ovšem nepromluvil! Chlad z něho šel a tak mne odpuzoval. – Však ráno šel jsem zase v bídnou chatrč. „On nechce jet!“ mi žalovala matka, jež seděla zas v temném, vlhkém koutě na tomtéž místě jako včera večer. Proč? tázal jsem se téměř s nevrlostí. Tu posléz promluvil on sám a pravil: „Je matka stará, nohy sotva vleče, a nemám, kdo by ved’ mě na stanici a posadil mě do samého vozu. Tam tolik vlaků jezdí, mašin hučí, 81 a nevidím! Pod kola přijdu jistě... Ne o můj život jde, kéž se mnou konec! Však mašinista do trestu by přišel a o chleba, a má snad ženu, děti... Tak nepojedu...“ Stará jeho matka v tom vlhkém koutě kývala jen hlavou a řekla po něm: „Přišel by do trestu ten mašinista. Má snad ženu, děti...“ Mne polil stud. Ten člověk byl mi tupý, ten ubohý, jenž v neštěstí a bídě ne na sebe jen myslil v první řadě, jenž o neznámého mu mašinistu se více bál než o svůj vlastní život! Já za ruku ho vzal. Už netrčela zeď mezi námi. Dovedl jsem mluvit a bratrem byl jsem jeho v této chvíli. Ó, jaké dal mi velké naučení! A v prostotě své ani nechápal to, co pro mě učinil, a děkoval jen za pomoc, kterou jsem mu, chudou, dával. Ta zeď, ta zeď! Už byla poražena, a od té doby dovedl jsem mluvit se svými bratry. Obec utvořil jsem kol sebe malou, volnou. Pojila nás hned od počátku pouze naše láska, a starším byl jsem pouze jejich bratrem a proto rad mých dbali. Jaké rady? By, jak to Kristus káže, milovali se vespolek – a v tom je zákon celý a spása společnosti. „Nepracovat jen o pokrm, jenž hyne, ale o ten, jenž zůstává k věčnému životu nám 82 a který člověka syn dá nám“ – toto jsem často volal v jejich paměť z písma. Ó, každý den dal příležitost sterou, jim ukázat, jak bez Krista jsme bídní jak bez života, prázdní, beze síly! Ta prostá srdce byla učenlivá, má slova v nitra jejich zapadala, a nebylo mi nikdy třeba kázat, jen prostě mluvit, krátce, ale ruku jim tisknout bratrsky... ---*) --- --- Kdo Boha ctí, ať neklaní se modlám. – A největším jest hříchem neuměti cíl vytknout si a ideál svůj stvořit a neuměti věřit, že se vtělí ten ideál. Ó, doveďte jen chtíti, své spasení vší silou duše žděte, a spasitel nám přijde! Přijde jistě syn našich tužeb, budou-li dost silny, by oplodily Osud. Bůh jej sešle, když celým srdcem o něj volat budem! Ó, cítím to, že duch už jeho stvořen, však vtělen ještě není, neboť touha ho naše ještě z limbu na zem trhat se neodvážila! Ó, malomocnost! Tu touhu aspoň budit snažil jsem se v tom našem sbratření. A snivý pohled i v zracích jinak nevýmluvných mnohdy —— *) Zabaveno 15 řádek. (Pozn. pořadatele.) 83 mne odměnil za vážnou moji snahu! – – Chléb tedy tak jsem lámal s bratry svými po celou dobu stavby chrámu v lese, číš, z které ideál vespolek pili jsme tenkrát, dřevěná jen byla prostě – však vím, že jsme se marně nenapili. Chrám dostavěn byl. Mnozí odcházeli chléb každodenní svůj si jinam hledat. Já sám pak ze vsi stěhoval se v město, to malé, zapadlé, kde posud žiju tak tiše, chudobně a v blahém klidu, že Bohu děkovati nepřestávám. A zase kolem sebe bratry sbírám, chléb s nimi lámu zas a pijem z číše té dřevěné, zas víno ideálu... Jsou rány, které zasadil mně život, už zaceleny... Bůh je dobrý, dobrý! Já v prsa bil se, zkrotil svoje vzdory a mnoho plakal jsem, však přišla spása a odpuštění... Duše moje půjde snad výš a výš... až moje já se ztratí v Tvé vůli docela a v Tobě, Bože! Děl svatý Augustin tu jasnou pravdu: „Je srdce naše bez klidu, ó Bože, až v Tobě spočine.“ Ó, spočiň, srdce ty moje, někdy bouřné, posléz v Bohu! III.
Dnes na svém loži píšu, velmi churav. Tak často nyní stonám. Zdraví moje 84 je zcela podlomeno. Zemru brzy? To malou má jen důležitost pro mě. Klid lahodný je v duši. Zřekl jsem se už vůle vlastní zcela. Dovedu už před Bohem mlčet. Slast to nevýslovná, to vnitřní mlčení, mlčení v Bohu!... Skon duše mystický, jak o něm mluví v svých spisech paní de Guyon, jest vrchol všech tužeb mých a snah. Jest zříkání se své vlastní jsoucnosti a vlastní vůle, jest ztracení se zcela v Stvořiteli. Skon duše vcházením je tedy v Boha. Jen poznenáhla lze tak v Boha vzcházet, a měrou tou, jak duši přetvořuje Bůh, aby posléz – slasti nevýslovná! – skon našla v polibku, jejž Pán jí dává, tou měrou Bůh jí schopnost lásky dává tak nesmírné, že duše v štěstí tone. Však nehledá už duše štěstí žádné, pro sebe zraku nemá ani sluchu v mír pohroužena, v klid a v svého Boha! Jak mnoho ale jesti utrpení, než dosáhnouti lze těch ducha výšin! Pán dlouho duši zkouší, než ji přijme... Ó, mnohý na mě ještě zápas čeká, než zvítězím. Však každé utrpení v tom boji, věru, zřídlem jesti blaha. Však blaha nehledám. Děl Peršan zbožný: „Ráj nehledám, po tváři toho prahnu, jenž stvořil ráj.“ Nad dar mi Dárce drahý. – Vše pozemské už se mne téměř spadlo, vše, co se zove starostí a strachem. 85 Se vším na světě jsem už rozloučil se, už smutku ani neznám... Smutek jeden mě dlouho tížil. Ten, jenž vyvolal kdys můj sen o Kristu. Sen o duši oné, jež tak mi byla jednou nad vše drahá. Zda bloudí v tmách? Zda našla cestu spásy? To přemítání zdrojem muky bylo, ač onen sen mě valně upokojil. Přec byl to pouhý sen a nevěděl jsem... Dnes kliden jsem. Ó, Bůh jest velmi dobrý... Dvě léta tomu, co mě někdo prosil zde z toho města, kde tak klidně žiju, bych doprovodil jej až do Meranu, kam lékař posílal jej k uzdravení. Byl nezkušen a nikdy necestoval a velmi sláb byl. Nuže, vyhověl jsem. Jel s nemocným jsem přímo do Meranu a odevzdav jej v ruce povolané zpět do Čech jsem se dal. Ne zcela přímo. V tom starém městě tyrolském, kde psal jsem svůj první zápisek, jsem zastavil se. Let deset bylo právě, z toho města co onen list mi přišel do Benátek, jenž tak mě tenkrát zničil... Náhlá touha, bych uviděl ten kříž tam na hřbitově, ten velký, černý, na němž psáno bylo: „Měj smilování, Kriste“, – náhlá touha, bych objal ho, mé duše zmocnila se. Vždyť výkřik první pod tím křížem k Bohu z mé duše vyšel: Smilování, Kriste!... A ona též tam ruce tenkrát spjala, když opustila mě. Snad v duši její 86 zněl výkřik: „Smilování, Kriste!“ dále a silněj dále, až jak mocný vichor tu duši schvátil, Kristu k nohám vrhl?... – Ten kříž jsem vidět, objat, líbat toužil a zastavil se tedy v onom městě, jež hory objímaly jako tenkrát, tak beze změny klidně... Jak mi bylo? Ó, hrnuly se upomínky v duši na dobu dávnou. Zbouzely se smutky, však bylo vše tak zapadlé mi, dálné, sto jak by let už bylo uplynulo. Šel na hřbitov jsem. Čněl tam posud velký ten dávný kříž a na něm posud slova ta samá byla: „Slitování, Kriste!“ a zase hlasem četl jsem ta slova – kde ale bylo zoufání to dávné, hrot nevýslovných žalů, které tenkrát mou duši bodaly a bičovaly? Dnes bylo ticho ve mně, snivě ticho, jak na podzim když jasný den se končí... Kříž mlčky objal jsem. Pak chtěl jsem nazpět jít do města, bych k odjezdu se chystal – tu viděl jsem, že otevřen je kostel, přes jehož práh jsem dosud nebyl vkročil, a tedy vešel jsem. Byl kostel chudý, zdi zelené a černé samou plísní a dlažba též. Byl smutně opuštěný. Sem tam byl obraz, k nepoznání temný, jen černá skvrna v rámci. Prázdno bylo jak v hrobu tam. I světlo věčné lampy se zdálo umírat v tom vlhkém vzduchu. Tesk nevýslovný do duše mi padal, 87 vrh’ jsem se před oltářem na kolena – tu náhle, z daleka kdes, jako z hrobu hlas ženský začal žalm jakýsi zpívat a ve mně začalo se srdce třásti – já ohlíd’ se... Tam vzadu, v tajůplném v tom šeru krypty, mříž jsem spatřil hustou za prázdným kůrem, v začernalém zdivu, a odtamtud to lkání zaznívalo, jež do dna duši moji rozrývalo!... Já v paměť násilně si musil volat, že Karmelitky zde se k Bohu modlí, bych nemnil, že to ze záhrobí vzdechy se nesou plísní rakve k mému sluchu. – Hlas zpívající žalm – ó, já jsem znal jej! Já hned jej poznal, hned při prvním zvuku! Ten hlas mi tenkrát s pathetickou něhou zvěst lásky šeptal, v paláci tom starém tam v Benátkách! Ten hlas čet’ tenkrát ódu mi Horacovu s přízvukem tím samým, jak nyní latinský ten žalm jím zpíval! Zpět k tomu místu, kde čněl kříž ten černý, ji pudilo to, vedlo k zachránění! To ona byla za tou hustou mříží!... Proč tak jsem zaštkal beze slz, že vetchým mým tělem trhalo to, a mé vzlyky proč mísily se v lkání toho žalmu v tom smutném hrobě vlhkém, plném práchně? Zda nad sebou jsem plakal nebo nad ní, zda nad tím, že jsme zde se teprv sešli zas po letech, když více rozloučeni jsme byli než kdy před tím?... Sám to nevím, 88 snad pro to vše jsem zaštkal na okamžik, snad žízeň moje po tom, co se štěstím zde nazývá na světě, ozvala se přes všechno moje dávné odříkání, přes všechen klid můj, přes mou lásku k Bohu, v níž tonul jsem jak v moři nekonečna? Bůh sám to ví, neb Bůh zná srdce naše, my neznáme je. On na dno jim vidí, nám vezdy lhou!... Ó, Kriste, smilování! – Pláč přestal můj tak náhle, jak mě schvátil, klid byl zas ve mně... V Stvořitele příliš už vešel jsem, než aby tvor mě jeho moh’ znepokojit dlouho. Naslouchal jsem už bez tlučení srdce tomu hlasu. jenž někdy Horacovu ódu četl mi v Benátkách, tam v šepotavém sadu – Jak daleko to všecko za mnou bylo! Ó, minulost, ta byla jak ta prácheň zde v kostele, vždyť byla také doba, kdy prácheň tato byla krásnou, vábnou. Tam za tu mříž teď mysl moje spěla, k té duši klonila se duše moje, již, jako mou, Bůh do zármutku vedl, by odumřela pýše své a hříchu, by schopna byla, střemhlav uvrhnout se do bezdna jeho lásky... Skláněla se má duše nad ní. Bratrský a čistý byl polibek, jejž duše duši dala, a s mírem božím v nitru vycházel jsem teď z kostela, kde žalm zněl ještě stále, zněl jednotvárně, smutně... 89 Mír buď s tebou, tam za tou hustou mříží, duše drahá! – Mně zůstalo neznámo tvoje jméno a prostor zeje mezi námi nyní – však v lůně věků někdy setkáme se, než v Bohu splynem, konečně a navždy, neb spojila nás silná láska těsně. Je pravda, nebyla to láska svatá, však lidská byla, mocná jako živel, a mně i tobě vyrostla z ní výše. Byl kořen její v smyslech, odpoutala se ale z hříchu, rostla k ideálu: tak strom má kořen v zemi, do světla však svou vypne korunu, v níž květ se chvěje jak hvězda v étheru! – – – Ó, lásko, lásko, ty zemi pojíš k nebi, lidi k Bohu v svém čistém pravýznamu beze skvrny! – Ó, srdce moje, rozplyň se v té lásce, v té čisté k Bohu! Stoupej jako příboj, má lásko bezedná, jak řeka val se a nes mou duši v pramen její svatý. V svou prapříčinu vrať se, duše moje, tam vlij se, vpadej a tam posléz ztrať se, jak krůpěj v moři, v nesmírnosti Boží – – Byl Bůh tvým začátkem, to pomni, duše! Buď Bůh tvým také koncem, duše moje! – („Lumír“ 1900.)
90
Básně v knize Ossianův návrat a jiné básně (in Spisy Julia Zeyera, svazek 22):
  1. OSSIANŮV NÁVRAT.
  2. TROJE PAMĚTI VÍTA CHORÁZE.
  3. PÍSEŇ O HOŘI DOBRÉHO JUNA ROMANA VASILIČE.