OSSIANŮV NÁVRAT.
[1]
Nad vřesem porostlými pahrbky,
nad hvozdem, nad dálnými horami
stál plný měsíc v tichu velebném.
Zem dřímala, a děti její s ní,
leč vítr v lesích bděl, a noční pták
tam ob čas zaskuhral tak příšerně!
Jak bludné duše výkřik zněl ten skřek.
Když vítr zavál, probouzel se les
a v doupěti svém plašila se zvěř
na okamžik, když divě houknul pták:
Pak opět všeho zmocňoval se sen,
a ticho vládlo dále s měsícem.
A v lůně noci, ticha, samoty
se zjevil muž. To svatý Patryk byl.
Že poslední svou nyní konal pouť,
to věděl vnuknutím; že připraven
jej čekal hrob, andělem vykopán
na hoře vysoké, to věděl též.
Sen byl mu zjevil vše. – Teď bral se tam.
Kdy z lesa vyšel, zíral kolkolem,
zda hora Orlí ještě daleka,
3
a za pahrbky uviděl ji čnít:
mlh nočních závoje ji halily,
však na vrcholku bíle hořela
jí velká záře. Patryk usmál se.
On věděl, co to světlo znamená:
To bylo roucho toho anděla,
jenž do hrobu jej uložiti měl.
Klid velký v jeho duši hostil se,
jak podzimního, slunečního dne,
když blankyt bez oblaku, průhledný,
a snící v tuše nyje příroda.
Duch klidný byl, však tělo znavené
po odpočinku krátkém toužilo,
a svatý Patryk místo hledal si,
kam ulehl by; síly nabyt chtěl
pro další pouť na příkrý hory chlum.
A hledě kolem, uzřel na svahu
trosk obrovských převalné skupiny:
sloup ležel na sloupě, a trhliny
zdí omšených a polo sesutých
šer propouštěly lunných paprsků
do prostorů, kde černý dumal stín.
Dům králů dávných, slavných v Erinu,
dům někdy krále Finna v ssutinách
tak ležel pust. A vítr plakal v něm,
a bodlák v síních rost’, a šuměl buk,
kde někdy zpíval bard, a hnízdil had,
kde v dávnu hříval krb, a bydlil vlk,
kde stolec stával povalený v rmut!
4
Nad zašlé slávy hrobem světec vzdych’,
a branou drolící se v prach a rum
bral povlovným se krokem. Vešel tam,
kde skvělá někdy síň se pyšnila
sta hostů jímající v širý klín –
bez stropu byla, kapraď rostla v ní,
však v kruhu velkém křesla kamenná
tam posud stála, v prostřed ještě sloup
– ač puklý – k nebi čněl, a jeho stín
jak druhý, černý ležel na zemi.
Klek’ svatý Patryk s tichou modlitbou.
Tvář jeho v pokornosti schýlená
se porosených travin dotekla,
a slova vroucí z duše stoupala –
tu náhle dusot koně vyrušil
jej z rozjímání, plašil modlitbu
a vnitřní jakýs hlas mu velel: hleď!
a ukázalo cos jak zjevu prst
na místo vedle brány sbořené.
Oř bujný stál tam v jasu měsíce
a hrabal nohami, pak ale stál
jak vytesán ze skály, nehybný.
Tak náhlý byl ten zjev, že zdálo se,
že ze země byl vyrost’ zázrakem.
Na oři vztyčila se postava,
již svatý Patryk nebyl viděl hned,
neb byla ku zemi se sklonila
jak pozdravem; však teď, když seděla
tak nehybná jak oř, jenž nesl ji,
teď svatý Patryk poznal, že to rek.
5
Byl v plné zbroji; mužná jeho tvář
však bledá byla, pláčem zrosená
a v náručí mu harfa ležela.
Zjev mohutný, však pln byl měkkosti.
Bol jeho němý dojal Patryka,
krok učinil mu blíž a tázal se:
„Ve jménu božím, mluv, kým reku jsi?
Proč truchlíš zde v té noční samotě?“
Rek vzdychl z hluboka, pak plynula
mu tato slova ze rtů pomalu:
„Dům tento kolébkou mých otců byl
a nyní pouští jest a hrobem jim!
U toho sloupu sedávala vždy
máť předrahá, tři kroky od krbu,
kde posvátný plál oheň! Bardové
zde, u nohou jí, pokyn čekali,
by směli jeden nebo druhý z nich
jí tiše pěti, mezitím co tam
v těch širých kruzích křesel z kamene
se bohatýři s otcem radili
o velkých bojích, slavných výpravách!
Mým otcem Finn byl, pýcha Erinu.
Jsemť Ossian. Snad moje jméno znáš?“
„Pak zjevem jsi, ne živým člověkem,
stín z hrobu vstalý!“ svatý Patryk děl.
„Vždyť dvě stě let, co odešel král Finn
pod mohylu, a dvě stě tomu let,
co jméno tvoje žije v paměti!
Co přivádí tě mezi živé zpět?“
6
A Ossian: „Neznámť já posud smrt!
Stín nejsem. Žilami mi proudí krev,
a srdce bije v prsou žalostné.
Div zdá se ti, že čas mě ušetřil?
Slyš tedy vše, co se mnou dálo se.“
A opět vzdych’ a mlčel okamžik,
pak ale mocným proudem sula se
mu tato slova z úst, jak zpěvný slap:
„Boj památný, jenž zuřil u Gavry,
v němž kmeny erinské až k zničení
se potýkaly, šílený ten boj
mé porval krutě všechny naděje.
Můj syn v něm kles’, ach, sotva vykvetlý
z let dětství v mnohoslibné jinošství.
Jak mladých květů pýchu ničí mráz,
když náhle v jarních nocích vrací se
na smavý luh, tak tebe skolil meč,
můj Oskare! A v tentýž chmurný den
tvá síla zlomena, ó lide můj,
ta síla, která prvky v mohutný
a krásný celek spojit dovedla,
jež velkou vlast na slávy podstavec
v tvář světu postavila, na podiv!
U Gavry kleslo štěstí Erinu
do hlubokého hrobu! Rozpadla
se mocná říš, jen částky zbyly z nás,
jak střepy z někdy svaté nádoby.
Noc byla v duši mé, noc beze hvězd.
Já s otcem svým se vracel v tento dům.
Zde chtěl jsem pohřbít život zničený,
7
zde v úkrytu své slzy prolévat,
zde čekat na smrt, spásu jedinou.
My vraceli se sem a s námi šel
voj slavných Fenů, zbytek poslední
těch bohatýrů, silných jako bouř. –
Byl slunný den, a ptáci zpívali
na porosených keřích, kouzelně
se jitro smálo s nebe, když jsme tam
na pokraj lesa došli, domu v tvář.
My stanuli, my zrakem vítali
krov drahý památkami na drahé –
v tom náhle zamihl se bílý kůň
a letěl jako oblak proti nám.
Stál před námi, a děva seděla
mu na hřbetě, tak mocně spanilá,
že podiv jal nás posud neznámý.
Tvář její bílá jako hlohu květ
se rděla jitřenkou a slunný zrak
byl hluboký jak modro jezera.
Na plavých vlasech plála koruna
a hedbáv pláště zlatem třpytil se.
Když viděla ten velký obdiv náš,
zrak sklopila i hlavu jako květ
při větru vání. Otec můj však děl:
„Co hledáš zde, a jak jest jméno tvé?“
„Mně zlatovlasá Niam říkají
tam daleko v mé vlasti,“ pravila,
a její hlas měl kouzlo takové,
že jímal jako v pouta ze zlata,
sny zbouzel v duši, touhy neznámé,
8
zvuk jeho v neurčito vábil tě
jak ptáka zpěv tě láká za sebou
do hloubky hvozdu, v tajuplný šer.
My cítili, že s námi dělo se,
co vysvětliti nemoh’ nikdo z nás.
Finn všecek dojat, zmaten, tázal se:
„Kraj který chlubí se tvou vlastí být?“
„Tam,“ pravila, „za mořem hlubokým,
kam slunce zapadá, já doma jsem,
luh mládí věčného jest království,
kde otec vládne můj.“
Pak mlčela,
však duši mou vír mocný zachvátil,
před zrakem mým se mihla vidina,
sen luzný! Viděl jsem luh blažených!
Báj tedy nebyla ta dávná zvěst
o kraji šťastnějším, kde skutečnost
se podobala touhám básníků!
Co hlásá zpěv, co zjevuje nám sen,
to žije, dýše, krása vtělená!
Mně zdálo se, že křídla rostla mi,
že daleko již za mnou chmurná zem!
A mezi tím, co moje myšlénky
se hnaly tam, jak k slunci oblaka
se z klína vlhkých dolin zdvihají,
král Finn se děvy tázal s podivem:
„Co, zlatovlasá Niam, mohlo tě
sem lákat mi lidi nešťastné
od luhu blažených?“
A paprslek
9
ten slunný, krásná Niam, vzdychla si
a tiše, tiše zašeptala pak:
„Mne láska vedla sem.“ Zas mlčela,
zor její sklopil se a slzy dvě
zpod řas jí vytryskly, ’sléz pravila:
„Zvěst o pěvci a reku velikém
k nám došla, doletěla, nevím jak –
a já jej miluji. Ach, třikrát žel,
že cestu snad jsem marně konala
na ostrov váš! Snad zhrdne mnou, až zví,
že samovolně jsem jej hledala!
Bez něho však se domů nevrátím,
ó, raděj smrt na sebe přivolám!“
Tu Finn a Fénové a posléz já
tak zvolali jsme všichni vespolek:
„Trest z naší ruky zasloužil by ten,
jenž z očí tvých by slzy vynutil!
My přísaháme tobě sloužiti!“
A Finn se ptal: „Kdo jest ten blažený?“
„Jest to tvůj syn!“ hned Niam zvolala
a hledíc na mne takto šeptala:
„Pojď se mnou, Ossiane, otec můj
svou korunu ti vloží na skráně!
Ty nikdy nezvíš, co je stáří, smrt!
Luh mládí věčného tě volá, pojď!
Čar báje vzduchem je tam životem,
a všechny touhy své tam ukojíš,
a všechny sny se skutkem zjeví ti!“
Tak šeptala, a nevýslovný čar
jí v hlase zněl a nevýslovná zář
10
jí v očích svítila... Svit sluneční
mi srdce plnil, chmury prchaly,
že syn můj klesl v prach, že Erin můj
jak v moři krve tonul, zapomněl
jsem náhle, byl jsem takým kouzlem jat,
že všechno stínem, mlhou zdálo se,
já neviděl než ji a onen luh,
o kterém od pradávna bájí lid.
„Já s tebou půjdu, Niam!“ zvolal jsem.
Když otec můj a Feni slyšeli
mé náhle slovo, její plesání,
tu jako ze sna probudili se,
a třikrát v slzách „běda!“ zvolali,
až lesy ozvěnou se zachvěly.
Já ale sedl k ní, a bílý kůň
jak břemeno by dvojí necítil,
se okamžitě v taký útěk dal,
že hvozdy, otcův dům a pahrbky
se jen jen míhaly, a za sebou
já slyšel opět Finnův velký hlas,
a druhů svých, jak třikrát výkřikem
až k smrti smutným žal svůj jevili.
Mně slzy vytryskly, ač s jistotou
jsem doufal, že je opět uhlídám!
Kůň letěl jako oblak větrem hnán.
Dřív pustinou jsme jeli zelenou,
kde stromy šuměly, kde kapradí
se vlnilo a ptáci zpívali,
pak pouští druhou putovali jsme,
11
tou modrou pouští, mořem nazvanou,
kde samo jara kouzlo přemocné
ni stébla neutvoří, němota
kde věčná v lůně věčně šumném dlí.
A kůň náš letěl proudy, vlnami
tak bezpečně, jak drahou po suchu,
bez oddechu jel bouří, pohodou,
jak při hvězdách tak v slunce úpalu,
až z bílých pěn se jevil opět břeh.
Luh mládí věčného! Mám popsati,
tvým smyslům vylíčit, co chápat jim
by trudné bylo? Líčit zlatý dům,
v němž otec vládl krásné Niamy?
Ty zahrady, v nichž ptáci ohniví
na smaragdových stromech zářících
jak lidi mluvili? Kde duhové
se brány klenuly, a každá z nich
do pásem vedla divy plněných?
Sluch tvůj by znaven slouchat odepřel!
Mně bylo záhy tam jak do slunce
bych planoucího věčně zříti měl,
já s Niam uprchl z té nádhery.
My králův zanechali skvoucí dvůr
a luznou hledali jsme samotu.
My milovali více lesů klín,
kde snila jezera, a hluboké
a modré sluje, v jejichž svatyni
slap stříbrný svou píseň jasně pěl,
neb zlatá ruda, drahé kameny
ve stěnách stínem jiskry sálaly.
Tam blaze žili jsme po dobu as,
jež rokem zdála se mi, na to však
12
se touha mého srdce zmocnila
kraj uvidět svůj rodný, starý dům,
kde otec sám u krbu teskní as,
kde druzi moji po mně touží snad!
Na počátku já tlumil bol a stesk,
však Niam uhodla, co hnětlo mne,
když touha moje rostla víc a víc,
a sama prosila, bych promluvil,
můj němý bol už snášet nemohouc.
Když slyšela z mých úst, co tušila
tak dávno juž, v pláč velký propukla,
a posléz tak mi Niam pravila:
„Ó, nemysli, že Erin tím, čím byl,
když se mnou odešel jsi! Fénové
i otec tvůj juž dávno nežijí!
Dům tvůj je pust, i sami bohové,
jak ti, již sloužili jim, zašli juž!“
Já s podivením naslouchal, jak báj
se zdálo mi, co Niam pravila,
a s úsměvem já hlavou potřásal.
Však Niam takto pravila mi dál:
„Můj Ossiane, jdi, sám uvidíš!
Ty teskniti bys jinak nepřestal!
Já svoluji, by’s šel, však vrať se zas!“
Slz hojný proud jí bránil mluviti,
však přemohla se, koně přivedla,
jenž nás byl nesl na luh mladosti,
13
jenž nás byl nesl v květnou samotu.
„Hle, Ossiane,“ Niam pravila,
„na luhu mládí všeho hojnost jest,
jen jedno na něm schází! totiž čas.
On nikdy nezavadil o náš břeh.
Ty lépe poznáš, co tím říci chci,
až mezi lidi zase vrátíš se,
kde on tak krutě vládne, přemocně.
Jdi! Jedno však si dobře pamatuj:
Ať noha tvá se země nedotkne!
Ty s koně nesmíš, chceš-li opět sem!
Jakmile s koně toho seskočíš,
jsi věčně ztracen pro mne, pro náš kraj,
na rodné půdě číhá stáří tvé,
dny, kterým’s ušel – smrti spojenci!“
My loučili se... Sed jsem na koně’koně
a on mne nes’, jak oblak, který hnán
jest silným vichrem. Nuž, já přišel sem,
já poznal záhy hádanku těch slov,
jež Niam pronesla tam za mořem.
Čas nemá stan na luhu mladosti,
a proto minula dvě století
bez mého vědomí, a doby moc,
jež na Erinu přerodila vše,
šla beze stop kolem mé osoby.
Ó, Erine mých dnů, kde jsi, kde jsi?
Kde otec můj? Kde Feni? Kde náš dům?
Kde bozi, kteří svati byli nám?
Já ptal se po nich, ptal se po otci
po bohatýrech mého národu,
a lidé hlavou potřásali jen,
14
a jeden z nich mi pravil: Cizinče,
z těch, po kterých se tážeš, jako stín
cos zůstalo jen v písních, v podání.
My nevíme, zda žili v pravdě kdys
ti Fénové a Finn a Ossian.
Snad výmysl to snících básníků...
Tak pravil mi ten muž. Já tlumil pláč.
Ó, Erine! Můj otče! Druhové!
A vy, ó staří bozi, ach, kde jste?
Dny přítomné jsou horší minulých!
Jak oblaka jste zašli, jak ten dům
vy v prach jste rozpadli se zavátý!“
Tak v tichou noc žaloval Ossian,
a svatý Patryk, dojat, těšil jej:
„Ó netruchli,“ děl, „během určitým
že kráčel čas jak řeka valí se!
Juž druidové v pradávnu tušili,
že za mohylou krasší čeká svět,
že život vyšší žít nám po smrti.
Šer pouhý bylo druidů tušení,
teď hvězda pravdy září nad námi!
Že zašli bozi, kteří byli lží,
ó za to děkuj Bohu, pravdě té,
jež byla dřív, než světa počátek!
Hleď na mne, Ossiane, jsemť já ten,
jenž světlo přines do tmy na Erin!
Já Erin miluji tak horoucně,
tak neskonale, draze, nade vše,
jen Boha, Krista, pravdu stavím výš,
a protože ten lid tak miluji,
15
já modly jeho kácel, ničil blud,
jenž mezi pravdou stál a mezi ním!
Já spasil lid tvůj! Erin nový vstal
z trosek temných bájí, z bludů krvavých:
Já vidím Erin v záři posvátné,
jak svítí národům v dnech budoucích!
Já vím, že kráčím hrobu svému vstříc,
a proto posledním svým dechem zde
a tobě v tvář, ó reku zašlých dnů,
já žehnám Erinu! Buď země ta
na věky šťastna, Bohem chráněna!
Jí miziš každá skvrna s povrchu!“
A mezi tím co Patryk horoval,
své svaté ruce k nebi vznášeje,
hle, velké světlo zazářilo tak,
že luna bledla v jeho čistotě,
a mezi tím co zmíral světce hlas,
hle, trosky kolem začaly se chvět,
a při rachotu šedých balvanů
se zvedla z rumu modla obrovská.
Mech pršel z ní, jímž byla obrostlá,
líc její chmurná objevila se,
a temný zvuk jak hromu dunění
rtem vycházel jak chrapot smrtelný.
Jak skála proti světci strměla,
a zdálo se, že na něj řítí se.
On tiše ale pravil: „Couvni! Zpět,“
a modla stála, němá, nehybná,
pak po třikráte sebou zachvěla
a začala se bořit do země.
16
Tu vzkřikl úzkostlivě Ossian:
„Ó běda, staré slávy poslední
tu stopa mizí pod zem’, běda mi!
Před bohem tím já čelo klaněl kdys
v dnech šťastnějších! Ó krutá přítomnost!
Ty muži mocný, popros temnou zem’,
by přestala jej hltit! Zachraň jej!“
Tu spěchal svatý Patryk s úsměvem
ku bořící se modle, v obrovská
jí prsa vyryl ostrou hlatí kříž,
a ona dále nenořila se
do chvějící se země, stanula,
a její pošmurná a krutá tvář
se okamžitě v úsměv změnila
a jasnou stala se, a v pokoře
se hlava její tiše sklonila.
Tu schýlil Ossian též čelo své
a zašeptal: „Tvůj Bůh buď Bohem mým!
v mém srdci náhle rozednívá se!
Ó pozvedni své ruce, žehnej mi,
a za mne pros a za tu drahou zem’!
Bůh miluje tě, zřejmě vidím to!“
A sotva že tak zvolal, zaplála
nad ranní zoru růžovější zář
a v dešti padajících jasných hvězd
stál světlý cherub v zlatém brnění,
nad hlavou mával dlouhou korouhví
jak moře zelenou, z jejíchžto řas
se harfa stříbrem tkaná třpytila.
17
To Erinu byl strážce vznešený,
to Erinu byl prapor posvátný.
A svatý Patryk na kolena kles
a pravil takto: Milost velikou
Bůh udělil mi! Posel zjevil se,
on přišel, aby dones modlitbu
mou poslední před svatý Boha trůn!
Tři slova, Pane, k tobě vysýlám
do hvězdné výše, z bezdna pokory!
Ó vyslyš je! Za ostrov zelený
já z duše modlím se! Nuž, přede vším
ó Pane dej, ať světlo pravdy vždy
nad touto zemí svítí v čistotě!“
Po těchto slovech anděl usmál se,
a celé nebe jeden plamen byl,
jak zlato čistý. Zvolal Ossian:
„To světlo plá, jak Boha krásný slib!“
A Patryk dále tak se pomodlil:
„Ať v lesích nám, u moře, na luzích,
zpěv neumlkne nikdy, harfy zvuk!
Jest bájení jevení skrytých pravd
a hudba duši nese Tobě blíž,
ó velký Bože můj!“
Když domluvil,
zas anděl usmál se, a hromově
jak bouře stříbrozvukých černých strun
se velká harmonie ozvala,
tak duše jímající, mystická,
18
že zdálo se, že hvězdy zapěly
tam nahoře na báni nebeské,
že změnily se v zlaté slavíky,
a obloha že byla modrý les.
Tím sladkým kouzlem, velkým, tajemným
se Patryk zachvěl, zachvěl Ossian;
když zmíral zvuk jak moře usíná
po velké bouři, Patryk vzpřímil se
a zvolal: „Slyš, ó Bože, největší
teď prosbu mou! Ó Pane, vyslyš mne!
Ať nikdy jařmo cizích národů
můj Erin nepozná ni otroctví!“
Ta slova sotva na rtech dozněla,
když, ejhle, cherub tvář svou zahalil,
a na zem z rukou jeho prapor kles’.
Zář světla shasla, anděl odletěl,
a místo harmonie stříbrné
tmou vítr zalkal; měsíc zašel v mrak.
Tou nocí cos jak pochod dunělo
sta vojů divokých, a z náhlých mlh
se oči bezčetné tak děsivě
jak divých dravců lesních blýštily,
a noha obrovská se zjevila
a šlápla na korouhev erinskou.
Ta vidina se mihla blesknutím,
pak bylo pusto, tma a hluchá tiš.
Vstal svatý Patryk, smutný, bledý byl,
však pravil tiše: „Pane nereptám!“
Před Ossianem stál a pravil mu:
19
„Ty na věčného mládí šťastný luh
se vracíš, Ossiane?“ dodal pak:
„Já do hrobu se beru. Každý z nás
tam odchází, kam srdce pudí jej!“
A velkým zrakem zíral na reka.
Ten stlumil pláč svůj, a tak odvětil:
„Já věru půjdu tam, kam pudí mne
mé srdce, rozrývané bolestí!“
Tak volaje se s koně na zem vrh’,
a síla jeho, mužné krásy zjev,
jej opustily bleskem, mžiknutím.
Kůň jeho zmizel. Ossian však sám,
kmet vetchý nyní, klekl před světcem:
„Co jest mi déle věčné mladosti
luh blažený?“ Tak pravil s povzdechem.
,,Zde blaho mé, můj Erin nešťastný!“
A rodné zemi dotekl se rtem.
„Ó, měj můj prach!“ jí sladce zašeptal.
A svatý Patryk ruce položil
mu na hlavu, a slzou pokřtil jej.
Jak rudá jiskra uhlem bloudívá
než shaslý posléz v popel změní se,
tak jiskra života se míhala
na tváři Ossiana, zaplála,
pak skryla se, zablyskla, zmizela.
Kles mrtev na zem’, rozpadl se v prach,
a vítr zadul...
Svatý Patryk stál
sám v sebe ztracen, posléz hlavu zved’.
Hle, těžký černý mrak se rozstoupil
a slunce vycházelo. Patryk děl:
20
„Jak tento mrak, Bůh jařmo rozpoltí,
až libo bude mu. Nad Erinem
pak v zlaté slávě bude volnost plát!
Bez utrpení není spásy snad?
Že nezahyne ostrov zelený
zdá se mi jistotou. Vždyť slíbil Bůh,
že za úděl mu pravdu dá a zpěv.
Dva paprsky! To celé světlo jest.“
A s hlavou skloněnou a pomalu
se svatý Patryk bral na další pouť,
tam k hoře Orlí, kde jej čekal hrob.
(Světozor 1885.)
21