PÍSEŇ O HOŘI DOBRÉHO JUNA ROMANA VASILIČE.

PÍSEŇ O HOŘI DOBRÉHO JUNA
ROMANA VASILIČE.
OHLAS VELKORUSKÝ.
[91] Aj ty horo, horo ty strmá, hedvábnou travou porostlá horo, jaký to junoš po tobě kráčí? Na housle hraje – kouzlo z nich line, zajímá sluch náš jakoby v plen! Praví ten junoš: sedněme, bratři, přátelsky v kruh na zeleném drnu, ponořme mysl hluboce v dumy, zapějme píseň, píseň, jak pěl jsem, po siném moři když vlny nás hnaly, když trud s námi plul a kormidlo řídil a hoře nám dulo do bílých plachet! – Zvonily housle a zazpíval junoš: U dobrého otce, u něžné matky jediný syn žil, jun Roman Vasilič. Rodičů dvůr pod slunnou stál strání, břízy kde šuměly útlé a štíhlé. Žil Roman Vasilič jak v hedvábu měkce, medová jídla chystala matka, nejtenším suknem šatil ho otec, v práci jej šetřil a dobrá vždy slova Roman jen slyšel a úsměv jen viděl 93 na rtech vždy otce, dobré též matky. Přece se jinochu zachtělo vyjít do světa daleko, na cizí strany, uvidět lidi, neznámé kraje, vysněné divy... Lekla se matka, zachmuřil otec. Vzali za ruce jediné dítě, sedli pod břízy po skončené práci k oddechu tiše na večer, jasně když vzcházela luna, libý když vítr kolíbal stromy, tak že se sborem tančících dívek v soumraku zdály bílé ty břízy. Začal tu otec tak domlouvat synu: Moje ty dítě drahé a milé, nedej se lákat do klamivých dálek, nedej se lákat do modravých mlh, nevěř že štěstí tam zůstává, vrtké! Mnohého lákalo, v hoře pak vedlo, v hluboké hoře, i v záhubu, smrt! Starý znáš dvorec za temnými lesy, smutně tam, pustý, drolí se v trosky, vzbuzuje postrach u dobrých lidí. Bývaly časy, bylo tam jasno: jediný syn u rodičů rostl, dobrý a krásný, radost své matky, pýchou byl otce... Modré ty dálky, lživé ty dálky ho lákaly stále, čarem ho mámily, opustil otce... Prošel on všechnu tu širokou zemi, tu svatoruskou, za moře plaval, za siné moře do krajů cizích, i zašel on k samému mocnému králi, 94 k samému králi to latinskému. A král ten ho poctil a povýšil velmi, vřadil ho mezi své věrné sluhy, klíčníkem byl mu pokladů velkých. A nikdo neznal tajemství jeho, mladého klíčníka v králově domě hluboké tajemství, zrádný než jeden nevěrný přítel. V síň vešel v noci a pravil tam králi jazykem zradným: Oj, jsi ty náš otec, latinský králi! Mnoho víš, pane, však jedno přec nevíš! Klíčník tvůj věrný tvou miluje dceru, bílou tvou labuť. Ten věrný tvůj klíčník ukrad ti poklad tvůj nejvzácnější, ukradl čest ti tvé jediné dcery!... Vyšel tu král na vysoký pavlán, bouřícím hlasem do noci zvolal: Sluhů zda věrných mi ještě je v hradě? Důkaz ať dá mi, kdo v lásce mi slouží! Ať vystrojí houpačku v širém zde poli z dvou dubových sloupů, příčník pak z klenu položí na ní, hedvábný provaz přiváže k němu a za hrdlo bílé pověsí zrádce – klíčníka mého!... Bouřil tak král, a vyvedli juna, dobrého juna. Klaněl se druhům, poprosil toho, jenž na smrt ho vedl: Oj, pánem ty’s mým teď, krutý můj kate! Dej ty mně soustrastně zvučivé housle, abych si naposled zahrál, než zemru! Neveď mě k smrti tajenou cestou, ale kolem mě poveď zlacené síně, 95 dcera kde králova ve vůních nyje!... Vedli ho tedy kol zlacené síně, zahrál tam pod oknem čarovným zvukem, zazpíval hlasem slavičím smutně: Bývalo, že pil jsem štěstí z plné číše, bývalo, že plul jsem v moři jasu – nyní platím za své blaho krutou smrtí, zhasne v temnu mladé moje žití! Jámu moji zrada vykopala! – Zaslechla ho dcera latinského krále na svém lůžku z hedvábí a nachu, v zlaté síni naplněné vůní, vzkřikla temně, velkou hrůzou jata, otevřela okno, zavolala s pláčem vzhůru k pavlánu, kde otce zhlídla: Oj, ty jsi můj otec, latinský ty králi! Klíčníka ty svého krutou smrtí tresceš? Jámy dvě hned vykopati povel, na bílém na světle nezůstanu sama! Vinen-li on, vinna jsem já více, sama brávala jsem zlaté klíče, otvírala tajně okované dvéře, brávala za bílé ruce mileného, líbala ho nyvě v sladká ústa! – Pohltilo temno tato slova, na dně temna soustrast neležela – dobrý jun se houpal mezi sloupy. V síni své tou dobou skonávala dcera královská. Proklála srdce nožem! – Moje ty dítě, drahé a milé, – domluvil otec, – přemítej v duši o starém dvorci za temným lesem, 96 o junu statném, jejž lákalo štěstí rovně jak tebe, do zrádné dálky! – Bylo ticho, šuměly jen břízy, Roman mlčel, úsměv nevěřící kolem rtů mu bloudil. Rozuměla matka, tesknota se ozvala jí v srdci, nemluvila, hleděla jen tiše věrným zrakem synu svému v oči, mimoděk však stará, žalná píseň na rty chvějné se jí drala z duše, do soumraku linula se slova: Rozešel se s otcem syn ve divém sporu, vyhnal otec syna v temné noci, starší sestra koně bratru vede, mladší sestra bratru koně sedlá, sestra nejmladší však zaplakala, štkajíc, takto tázati se jala: Bratře milý, kdy se domů vrátíš? Řekl bratr: jděte k moři, sestry, k sinému a vemte v hrstku písek, písek zasejte v zeleném sadě, setba ta až vzejde, přijdu domů! – Však jak nelze písku růst a vzcházet, tak se bratr domů nenavracel. Sestry, když tři léta marně ždaly, vydaly se v dáli bratra hledat: starší sestra srnou v step se vydá, střední pluje labutí po moři, hvězdou nejmladší na nebi vyšla. Na stepi jej nenalezla srna, na moři jej nepotkala labuť, ale hvězda zřela v lůno lesů: 97 ubit ležel v tmách, bled v své krvi, jeho vraný kůň mu v hlavách stojí, ocelový nůž mu v hrudi trčí... Zhubila ho matka půlnoc hluchá!... Píseň dozněla a břízy šelestily snivě, teskně, a tři vzdechy tiše ozvaly se v šeru stejnou dobou, ode rtů se nesly otce, matky, syna, zraky jejich stejnou dobou vzhůru k obloze se obrátily ztmělé, bleskem cos tam mihlo náhle jasně: spadla hvězda s nebe jako slza! Zachvěli se a šli mlčky domů. Plynul čas a pomíjelo léto, jeseň minula a přišla zima. Roman přemítal a mlčel stále, jednou ale náhle večer pravil: Úmysl můj uzrál, dám se poutí v širý svět, mně úzko zde a dusno, život chce se pít mi velkým lokem! – Kývl otec mlčky starou hlavou, spjala matka mlčky slabé ruce, tiše modlili se, lehli v lůžko. Ráno Roman řekl: otče, matko, o štěstí jsem snil, jež na mě čeká ve světě, a půjdu, jak jsem pravil. Štěstí bylo to jak zlatá hora!... Matka hlavu svěsila a děla: Snila též jsem, sladké dítě moje... Snila jsem o hoři, které světem kráčí... Jdeš-li širým polem – holubem tam vrká, 98 jdeš-li hlubým lesem – slavíkem tam létá, znaven jdeš na lože – stojí hoře v hlavách, při počestném hodu – v první řadě sedá, zeleného vína nalévá ti v číši, v rakev pospícháš-li od něho – za tebou s lopatou se belhá – tam tě teprv mine! – Dítě moje sladké, nepoznalo’s hoře, posud chránila tě věrně matka tvoje – ó kéž nepotkáš to šeré hoře v světě! – Domluvila matka, pravil otec dobrý: Pláčem nezadržíš, ženo, svého syna – odlomí se větev v sadě u jabloně, jablko po svahu kutálí se daleko od štěpu mateřského. Narostou-li křídla ptáku, letí z hnízda! Nespokojen Roman byl by v domě našem – slyšel rady věrné – ať má vůli svoji! Opatruj ho Bůh a veď jej k nám zas zpátky! – Rozhodnuto bylo, syn se chystal v dáli. Šubu vyšívanou čistým stříbrem dali na cestu mu, zlatem límec lemovali, límec vysoký, že bílou šíji ani vidět nebylo, ni se stran líce, čapka ze sobola byla zámořského, hedvábný byl pás, měl sedm barev, rukavice s palcem byly šedým stříbrem celé prošité a škorně z tureckého byly safiánu. Měšec plný zlata za pás dal mu otec, a když loučili se pod svahem, kde bílé břízy rostly, požehnal mu otec a pak pravil ještě: Dítě naše drahé, jediný můj synu! 99 Pamatuj, až budeš v dálné cizí straně, pamatuj na slova moje varující! Povede tě cesta kolem carských krčem, nevejdi tam nikdy, třeba by tě zvali! Nepij ani číšku zeleného vína! Vypiješ-li vína, nemáš vůli svoji, vůle cizí má tě zrádně ve své moci, zakrouží se hlava, všechny údy slábnou! V krčmách zlí se také potulují lidé, opojen když vínem v těžký padneš spánek, vezmou ti i šubu lemovanou zlatem, rád pak ještě přijmeš, hodí-li kdo cáry z útrpnosti tobě, abys nahým nebyl! Takto pravil otec, dodala pak matka: Pozvou-li tě k hodu, drahá moje duše, k hodu ctnému, pod krov pohostinný, skromným buď a nesedávej za stůl bez pobídky na první snad místo! Budeš-li se zdát jim hoden toho místa, sami vybídnou tě, jinak dobří lidé by se posmívali tobě nebo v hněvu nelaskavým slovem by tě pokárali! – Pravila tak matka, pak se zamlčela, ale bylo znáti, že ji ještě něco tísnilo, co říci zdálo se jí těžké, posléz vzala syna za ruce, a tiše, klopíc věrné zraky, řekla v zapýření: čistý jako slza, která z oka spadne, posud jsi můj synu, cudný jako dívka! Andělé kéž kráčí v liliové běli, po boku ti stále, chránící tvou duši! Romane, můj synu! Chraň se svůdné ženy! 100 Nedívej se v zraky, které směle planou! Hrdinství je prchat před nečistou silou! – S Romanem se takto otec, matka loučí, dívali se za ním, jak po stepi kráčel vysoký a krásný. Smutni šli pak domů, v mlhách když se ztrácel v neurčité dáli. V šerém koutu jizby před obrazy matka klaněla se tiše, modlila se vroucně, zadumán a smutně otec hleděl kolem po jizbě, jež jako prázdné hnízdo zela, hnízdo opuštěné, odkud prchli ptáci. Náhlý stesk ho schvátil, sklonil starou hlavu, tiše zašeptal si: Nevrátí se více! – Ale Roman kráčel statně stepí, bujné srdce bilo v bílé hrudi, oči sokolí se upíraly v dáli, těkaly po nekonečné pláni, dobrý jun byl jako omámený štěstím, které čekalo ho v světě. Po tři dni šel hlubokými hvozdy, tichými jak opuštěný kostel, přespával u dobrých lidí v chatkách roztroušených spoře po lesinách, čtvrtý den když vyšel na pouť zase, na stepi se ocit sněhem kryté, celé nebe jedna byla chmura, těžká, temná, hrozivá a smutná. Vítr skučel, bílé, velké vločky hustě brzy sypaly se s nebe, nikde stromu, aby poskyt krytu, nikde stopy po příbytku lidském. 101 Ale Roman statně cestou kráčel, celý den, ač nohy jeho slábly, celý den, ač divně bílé jiskry zdály se mu míhat kolem zraků, závrať ač se zmocňovala hlavy. Byl už večer, slunce zapadalo, krvavě se zlato jeho lilo mrakem roztrhaným po zamrzlé pláni. Oslněn si jinoch cláněl zraky, zastavil se k oddechu – tu slyšel zahlaholit cos jak ptačí píseň, skřivánčí jak švehol čarosladký, hlaholila však to mluva lidská, slova tato zaslech jinoch zřejmě: Zoro moje, večerní ty zoro, vysoko jsi, zoro, zazářila, vysoko nad lesy nad temnými vysoko nad hnízdy slavičími, pustými teď v němé, kruté zimě! Nevidíš, zoro, s vysokých nebes, kráčeti toho, kterého čekám, v tesknotě čekám v samotě smutné? – Roman udiven se kolem dívá, spatří stan jak náhle s nebes spadlý, velký byl a skvělý jako palác skupený z hedvábí, aksamitu, sněhu bělejšího. Před ním stála žena přeluzná v labutí říze, vlasy její, plavé jako měsíc, ve dvou perlami posetých proudech za ramena tekou jí a třetí teče v týl, je zdoben rudým zlatem. 102 Brvy temné jako černý sobol nad očima půvabně se klenou, nad očima jako noční nebe temnomodrýma, plnýma kmitu světel nadzemských a tajůplných blesků. Roman udiven se na ni dívá: zraky její čaromocně planou, nesklopeny, bez dívčího zmatku. Zabušilo srdce jeho junné, nedovedl zraky odvrátiti, chvějícím se hlasem pravil tiše: Zajisté, že zrodila tě zora, hvězdy zpívaly ti u kolébky, unylá tě vychovala luna! Odvětila luzná, bílá žena: Mnozí tázali se, jak se tážeš – Z čeho jsem se na svět narodila? Zrodila mě syrá matka země, z keře rokytníka jsem se narodila, zpod jsem vyšla skály mechem kryté, zpod kamene jak se pramen rodí. Nevolá mě nikdo, nemiluje – prchal by jsi, znaje jméno moje! – Vešla do stanu, šel Roman za ní. Nemiloval Bůh jej v této chvíli? – Teplo bylo uvnitř, soumrak jako stříbro sladce vládl tam i její krása ze soumraku kvetla hvězdným svitem. Pažit jarní, plný vonných květů kobercem byl v stanu, šachovnice zlatá třpytila se v měkké trávě. – Zahraj se mnou, řekla krásná žena 103 stavíc šachy třpytící se stříbrem. Na prstech jí rudé kamy plály, perly po vlasech jak slzy byly vyroněné jitrem. Oči nesklopené duši jeho ssály jako slunce vláhu. Zachvěl se a řekl: O co hráti? Usmála se sladce, odvětila: Vyhraješ-li, tvá jsem, chrabrý june! Zachvěl se a řekl: jaký základ podám já však, nesmírná když výhra taková mi kyne? Ty, oč se mnou hraješ? Usmála se krutě a pak řekla: O co hraju? O tvou mladou duši! O co hraju? O tvé vřelé srdce! O co hraju? O tvou bujnou hlavu! Kývl jinoch, sedli si a hráli. Roman hrál, jako by ve snách tonul, sotva dotekl se šachů chvějnou rukou, nesklopené její oči zmatek působily mu a její krása opojovala jak čarným vínem. Třikrát hráli, třikrát jinoch prohrál. Zoufalá jej bolest uchvátila, vyskočil a bílou její ruku za prsteny jal, za rudokmitné, zvolal vášnivě: jsi přec jen moje, třeba že jsem třikrát podleh ve hře! Usmála se záhadně a krutě. Bloude, řekla, což to není stejné, tvá-li jsem, neb můj ty, tělem duší? Nepustím svou kořist, věř mi, nikdy! Budu s tebou do rakve i hrobu! – 104 Bledá byla jako přízrak, mlha, oči hasly jí jak bludná světla, povstala a šachovnicí zlatou udeřila juna třikrát v čelo: mlha byla v bujné jeho hlavě, nevýslovná tíže v srdci vřelém, temno smrti v mladé jeho duši, povalil se na zem jako kámen. – Když se vrátila mu zase pamět, bylo šeré ráno, nevlídné a smutné, místo stanu byly pouze mlhy, místo nesklopených zraků ženy bledé hvězdy na úsvitě hasly, ležel na sněhu na bílé zemi, kolem hluš a smutné, pusté prázdno. – Roman zaplakal jak dítě pláče, osiří-li náhle v širém světě, vstal a šel zas v dálku neurčitou s divnou mlhou v hlavě, matným krokem, s tíhou v chorém, rozboleném srdci, s temnou chmurou v strádající duši. Nová pouť ho vedla pustou stepí, nová pouť ho vedla temným lesem, vyšel z lesů, zlatoskvoucí báně třpytí se na nebi, hustě jako hvězdy, velké město strmí před ním hrdě. Prošel branou vysokou a vřava liduplných ulic na něj dorážela jako hukot silných valů moře, nevěděl, kam obrátiti kroky, jako slepý kráčel s proudem lidí, ženoucích se na trh v prostřed města. 105 Vedla dráha podél carské krčmy. Uvnitř zpěv byl, mimovolně Roman zastavil se na mžik, družnost zpívajících zdála se tak vábná siré jeho mysli! Smuten, teskniv stojí, věší hlavu, jasné zraky klopí k temné zemi. Hle, tu vyjde žena veselá a krásná, hledí naň a praví zpěvným hlasem: Co zde stojíš smutně, dobrý june? Město je ti cizí? Neznámi ti lidé? Nevíš, kam bys šel si odpočinout? Zajdi sem, v tu pohostinnou krčmu, vypij číši zeleného vína, rozvesel svou mysl bohatýrskou, rozvesel své mladé vroucí srdce! Cizí jsi a bloudíš siře světem, zábavu zde najdeš mladých druhů! – Hleděl na ni, bílá jako sněhy byla v líci, jasné její oči svítily jak sokolí a brvy černé jako sobol klenuly se půvabně pod čelem jejím bledým. Roman lek’ se – obraz oné druhé duší kmit’ mu, oné přeludové, která jako sen mu náhle vznikla, jako sen mu také s nocí prchla! Divoká ho zachvátila vášeň, rozkoš byla v ní a velká trpkost, vzdor a posměch, tesknota a lítost, chtělo se mu zapudit ten přízrak, který v noci tak ho krutě mámil, hleděl žhavě na tu, která stála, 106 žádný přelud, tělem v bílém světle, v ruchu ulic a která jej zvala s upřímností mezi živé lidi! Usmála se, když tak na ni hleděl, vzala pod paží jej, zašeptala: Vesel se a pij! Až tma se spustí, pokynu ti bílou rukou na znamení, v komnatu že povedu tě, v komnatu svou, abys odpočinul, opřen hlavou o má bílá ňadra, z opojení vínem v opojení povedu tě divusladké lásky! – Směle hleděla mu v jasné oči. Bylo mžikem mu, jak by svou vísku viděl rodnou, dřímat v stínu březin, bylo mu, jak varující slova otce, matky slyšel by – však nedbal, – nemiloval Bůh jej v této chvíli? – vešel v krčmu s vábící jej ženou. Vešel v jizbu, znamenal se křížem dobrého dle zvyku, před obrazem pověšeným v šerém koutě, poklon učinil na čtyři strany dvorně. Mnoho bylo v jizbě mladých druhů, všickni na něj hleděli; za chvíli jeden povstal za dubovým stolem, nalil číši zeleného vína. Vypij, pravil, občerstvíš své síly, okřeje ti mile jará mysl! Přijal číši zeleného vína, vypil ji a smutek jeho mizel, druhou pil a třetí, zpíval s druhy, 107 vesel byl a bujný, opojení vstoupalo mu v hlavu jako mlha, srdce skákalo mu v prsou jako ptáče, z očí jak by padaly mu jiskry, bylo mu, jak by jej koráb nesl divým mořem do neznámých pásem, zdálo se mu též, že noc už padá temně kolem, hle a v pustém šeru, pojednou mu kývla bílá ruka, bujný úsměv plynul šerem k němu, smělé oči dívaly se na něj, pod obloukem brv jak sobol černých. Povstal Roman jako čarem puzen, vrávoravým krokem za ní kráčel, za ní, která kynula mu rukou, z opojení vínem v opojení povedla jej sladkočarné lásky. – Vzcházel den a probudil se Roman – ležel však na chladném dvoře krčmy, opodál byl starý plášť a šaty obnošené, roztrhané, obuv z lípového lýka... Skřehlé údy Roman halil v bídné ony cáry a jak zabušil na dveře pěstí, dvéře rozlítly se, ona žena, která sytila jej mrzkou láskou, stála před ním, smála se a řekla: Jaká se to s tebou změna dála! Včera byl jsi pyšen, květ jak máku a dnes ubohý jsi pouze žebrák! Včera byl jsi bohatýrsky krásen, a dnes bled jsi, zlomen, jako chorý! 108 Věru, že to není moje vina v lupičské že, bloude, pad’ jsi ruce, když jsi v noci z komnaty mé prchal, láskou syt a celováním znaven! – Neodvětil, stud mu mluvit bránil, na tesanou sedl bílou lávku, smuten k smrti. Klesala mu hlava, klopil mlčky oči k siré zemi. Ozvala se žena méně krutě. Nermuť se, mu řekla, vypij číši vína zeleného, to tě vzpruží! Podala mu vína, mlčky vypil, zmužilo se srdce jeho mladé. Řekla žena: Vstaň na bystré nohy! Odejdi! Zde není místa více pro tebe. Snad někdy se zas vrátíš s měšcem zlata za hedbávným pasem? Hanbou zarděl se a vstal a vyšel z kleté krčmy od nestoudné ženy. – Toulal se po městě, městě cizím, šel a šel od jitra do večera, nevěda, kam schýlit pustou hlavu. Přišel k domu, odkud hudba zněla, k domu dřevěnému, prostrannému, dvéře pohostinně byly otevřeny, mnoho šlo tam dobrých junů v hosti, šli tam všichni k svatebnímu hodu, každý v ruce měl po bílém chlebě, každý tiše, vesele si zpíval. Roman cítil v srdci mocnou touhu, vejít také k hodu svatebnímu sednout také mezi dobré lidi, 109 vypuditi hoře z mladé mysli, oděn ač byl jako bědný žebrák, bílý chléb ač neměl žádný v ruce... Vzmužil se a vstoupil mezi hosti. Vešel v jizbu bílou, osvětlenou, medová kde jídla stoly kryla, stříbrné též číše plny vína. Křížem znamenal se Roman před obrazem, poklon činil na tři, čtyry strany, všickni v jizbě na něj dívali se, s ruměncem na tváři jak stál skromně, nesměle a slova nepromluvil. Mezi sebou říkali si hosti: Podle kříže, dobrý je to jinoch, podle poklon mravů ušlechtilých, přes to, že je zahalen jen v cáry. Zatím Roman sed u samých dveří na lavici pokorně a tiše, vzpomínaje naučení milé matky o chování při počestných hodech. Mimovolně sklopil zrak a vzdychl. Domu hospodář přemítal tiše: Přišel v dům můj, je mým tedy hostem, místo poslední u stolu kdybych dal mu, urazil bych chudobu snad jeho. Jedno z prvních míst mu poukázat? – U mnohých bych třeba posměch zbouzel! K prostřednímu místu tedy ved’ jej, podal číši mu a pokrm hojný, vlídným slovem hosta pobízeje Jedl Roman a pil do sytosti, vděčen byl, však nepromluvil slova. 110 Mezi hodem zaznívaly zpěvy veselé a bujné, ale nyní dívky, družky nevěstiny zazpívaly tesknou píseň, kterou přivádělo na mysl jim loučení se družky s otcem, s matkou, s drahým domem rodným. Hlaholila jizbou tklivě tato píseň: Za temnými lesy, za lesy hustými, za zelenými sady, sady kvetoucími, zaplakala dcera v stesku po své matce, žalovala hořce, zavolala smutně: Proč mě, matko moje, k žalu porodila’s? proč v tu cizí stranu, bědnou, za muž dala? Plná tři už léta jsem tě nespatřila! Poletím teď k tobě v ptáka proměněna! Poletěla k matce a v zeleném sadě na jabloň usedla, která květem plála, žalobnou svou písní matku probudila, prolévajíc slzy, sad až porosila. Matce srdce bolí, svolává své děti: Jaký pták to v sadě podivně tak zpívá, že mi srdce v prsou samým žalem puká? Řekl bratr starší: zastřelím ho šípem! Mladší bratr kámen v měkké trávě hledal, ale sestra věrná zalila se pláčem: Matko, řekla, matko! Nehnala snad touha naši strádající z cizí, chladné strany, aby ptákem spěla domů k rodné matce? – Když tu žalnou píseň Roman slyšel, vzpomněl v stesku si na vísku svoji, otce vzpomínal i matky dobré, vzpomínal svých pošetilých činů, 111 schvátil žal ho kajicný a palný, schýlil s pláčem skrytým na stůl hlavu, zdálo se, že usnul zpilý vínem. Dlouho zůstal tak, až ticho bylo v síni. Hospodář se lehce dotek hlavy jeho: Vzbuď se, pravil, čas je v lůžko lehnout! Jinoch vzpřímil se a pravil tichým hlasem: Nesklonil mi na stůl bujnou hlavu spánek, ale hoře moje, tesk a provinění! – Vypravoval vše, co s ním se bylo dálo. Hospodář mu pravil: Zůstaň tedy u mne, kupcem jsem a bohatým mě zovou. V službě mé buď věrný, zůstaň na tři roky, nahradím ti štědře, budeš spokojený. Domů vrať se potom k otci svému k matce, radost aby mělo srdce jejich věrné. – Vděčně přijal Roman, podal na slib ruku, na tři léta služby u kupce se zadal. Služba na tři léta – čas jak voda minul! Za dnem plynul den, za týdnem týden mizel, měsíc za měsícem, jak když tráva roste... Pilen jinoch byl a opatrně střádal, nechodil už v cárech, sukno kupec dával, kabát lemovaný měl zas rudým zlatem, s límcem vyšívaným ryzím, bílým stříbrem, hedvábný zas pás měl sedm barev duhy, čapku ze sobola zas měl zamořského, škorně z tureckého safiánu, pestré, a za pasem měšec naplněný zlatem. Šťasten zdál se Roman dobrým lidem v městě, ale v srdci choval skrytě bolnou jizvu, rojily se dumy v někdy bujné hlavě, 112 táhly bouřné chmury jeho mladou duší: bdě i ve snu stále kořistí byl touhy, ustavičně vídal v sněžné, truchlé stepi strmět ze soumraku vysoký stan bílý ze clon z aksamitu, z hedvábí, a slyšel vábný onen hlas, jenž zval ho zahrát v šachy, viděl bílou ženu, v labutí té říze, plavé její vlasy, hluboké ty oči, oči tmavomodré, jako noční nebe, oči nesklopené, bez dívčího zmatku, slova záhadná též slyšel její stále: Budu s tebou, budu, do rakve i hrobu! Trojí onen úder šachovnicí cítil, uhod’, přikován že k ní byl jeho osud temným oním čarem. Kde však, kde však dlela? Zmizela a za ní klid šel jeho duše, do skonání, Bože! na věky a věky! – – Za dnem den pominul, za týdnem zas týden, měsíc za měsícem, rok za rokem mizel, ale srdce jeho bylo stejně choré, touha jeho byla stále stejně silná, bolest jeho na mžik ani neminula... Sloužil léta tři, už tři bez poloviny, bylo jaro krásné, jaro plné květů, nad zeleným sadem bílé mraky pluly, drobní ptáci v keřích sladce pěli. V zahradě stál Roman v tiché dumě, nad ním hlahol zvonů v modru chvěl se, neboť slavně svátek vyzváněli. Slyšel krok, a kupec, jemuž sloužil, před ním stál a usmíval se vlídně, 113 usmíval se, jal se hovořiti: Romane, vždy zadumán jsi, smuten! Bolí mě to, neboť v lásce mám tě! Co tě tíží? Ach, já vím to, vím to! Samoten jsi příliš, stýská se ti. Ožeň se, můj dobrý, milý synu. Vejdi v sňatek s mladou duší děvou. – Mlčel jinoch, klopil oči k zemi, nesmírná mu tíže v srdci leží, vidí bílý stan a luznou ženu, cítí úder zlatou šachovnicí – sotva víčka očí zadržujou slzy. Ale dobrý kupec dále mluví: Mnoho lodí po moři mi siném pluje, mnoho zboží bohatého, víš to, chovám, rozdělím je správně mezi dcery svoje, jedna za muž šla a druhá mladší jako ptáče prozpěvuje v domě. Sličná je a jako slza čistá – nuže, vydám za muž dceru svoji tobě, svěřím ji v tvé ruce, dobrý june, vím, že milovat ji budeš věrně – dojato je tebou její srdce! – Do země jak vkopán, bled, stál Roman, ale dobrý kupec pousmál se. Překvapen jsi, řekl, mými slovy, nežádám, bys na ně odpovídal – na večer si klidně promluvíme. Odcházel a tisk mu Roman ruku, vděčně za tu velkou jeho lásku. Kupec pravil: odpověď ta stačí! Objal juna mlčky, požehnal mu, 114 odešel a Roman hleděl kolem, jak by dřímota jej ovládala, jak by sen ho mámil neurčitý, mlha byla v mladé jeho hlavě, srdce podivně mu v prsou bilo. Dumaje šel z kvetoucího sadu, podél řeky šel, za město kráčel mezi stromy na zelenou nivu. Ticho bylo, ticho, pouze vítr v dubech šelestil a v útlých břízách – pojednou však Roman slyšel mnoho kroků, pozved hlavu – hle! zde velký palác stojí, bílý palác na pokraji háje, růže voněly pod jeho okny, pnuly se až k otevřeným dveřím, se dvou stran kam volné schody vedly, schody, po nichž hojně hostů spělo, hlučně vzhůru spělo k slavným hodům. Přicházeli muži, v rukou housle měli, přicházely mladé dívky sličné, jarní květy měly v plavých vlasech a na bílé ruce seděl každé slavík šveholící sladkou píseň. Zachvěl Roman se tím jarním čarem, chtělo se mu žít a radovat se, usmívat se jak ti mladí muži, zpívat jak ti ptáci sladce pěli! Chmura jeho náhle pominula, volno bylo mu jak orlu nad oblaky! V tom, hle, z háje vycházela sama, skvělá jako hvězda, žena krásná, vlasy její plavé jako měsíc, 115 ve dvou perlami posetých proudech na ramena tekou jí, proud třetí teče v týl, je zdoben rudým zlatem. Brvy temné jako sobol černý nad očima půvabně se klenou, nad očima jako noční nebe temnomodrýma, plnýma kmitu světel nadzemských a tajuplných blesků!... Vzkřikl Roman, přízrak poznal stepní, vzkřikl divoce a zaslechla ho, šla po schodech vzhůru k dveřím domu, kynula mu krásnou bílou rukou, čaromocně plály její zraky nesklopeny, bez dívčího zmatku... Bystrým krokem, jako jelen bouřil Roman vzhůru, vzhůru k slavným hodům, nezván za přeludem svým, do skvoucí síně. Vešel bez dechu a neklonil se ani před obrazem, ani hostům, po boku jí kles za zlatým stolem na stolici prázdnou... Bez pozdravu hleděl na ni vyčítavým zrakem, pravil šeptem: Věrolomná, krutá! Jak jsi dodržela svého slibu? Pamatuješ přec na slova svoje: budu s tebou do rakve i hrobu? Usmála se bílá, luzná žena, odvětila. Věrna svému slibu byla jsem a budu ještě více! Necítils po celou tuto dobu tíž v svém osiřelém, vroucím srdci? chmurnou dumu v bujné mladé hlavě? 116 neurčitý smutek v choré duši? Ona tíž, ten smutek, ona duma byla já jsem, věrná tvoje družka! Řekla tak a vzala zlatou číši, nalila v ni zeleného vína, podala ji Romanu a řekla: Dobrý june, pij, na nové družství, na náš svazek nerozlučný, pevný! Roman číši vzal a hleděl do vnitř, víno kypělo v ní po kraj varem, sloupem pára z vína stupovala, pálila číš v ruce jako oheň. Vypil jedním douškem plnou číši, vypil do dna – mráz mu prošel tělem, bylo mu jak v dusné zimní mlze. Vedle sebe slyšel nyní šepot, šeptala mu luzná jeho družka: Romane, jsi můj teď nerozlučně! Víš, co jsem ti řekla tenkrát v stepi, v bílém stanu, než jsme v šachy hráli? Řekla jsem ti: Zrodila mě země, sirá naše matka, zpod kamene vyšla jsem jak pramen chladné vody... Řekla jsem ti: Nevolá mě nikdo, kdybys’s jméno moje věděl, prchal by jsi! Nuže, druhu, povím ti své jméno. Hoře jsem. Jsem tvoje nyní hoře! S úsměvem se rozluč, bezstarostným, s radostí se rozluč do skonání!... Hrůza nesmírná šla z toho šeptu, hrůza smrtná z očí nesklopených zela na Romana... Srdce jeho, 117 zdálo se, že kamení tou hrůzou. Vyskočil jak ostrým mečem bodnut, potácel se k dveřím, těžké nohy dále nenesly jej, opíral se zoufale o stěnu, žalem zlomen. Hoře za ním zavolalo krutě: Prchej, prchej, kam tě nohy nesou, neuprchneš nikdy svému Hoři! Kdybys v lese skryl se nejtemnějším, zrubám les a najdu tebe, druhu! Vysoká je tráva širé stepi, skryješ tam se – skosím step já celou! Mnoho komnat obsahuje palác mocných knížat, v utajenou kobku skryj se tam, a zažhu celý palác, v troskách jeho zajisté tě najdu! Kupec tvůj ti dává dceru svoji? Ožeň se, můj druhu! Nalezneš mě v síni svatební u svého lože! Dobrá matka žije ti a otec? Vrať se k nim a uveď mě, své Hoře, v rodný dům svůj, pod posvátnou střechu! Hoře smálo se, jak vítr skučí v zimní noci opuštěnou stepí. Sebral Roman všechny síly svoje, prchal slepě, kam jej nohy nesly. – Běžel jinoch, běžel podél řeky, přišel k domu kupce, jemuž sloužil, dýchal těžce, odpočinul chvíli, opřen o plot zeleného sadu. Hleděl na zahrady. Pod kalinou, která květem osypána byla, 118 mladé dívky vedly chorovody, mladé dívky, družky dcery domu, ona sama, Duňa, věnec vila, naslouchala zpěvům milých družek. Zpívaly o děvě osiřelé, kterou macecha zlá, závistivá do kláštera chtěla mocí nutit, vědouc, že tu dívku mladý kníže miluje a za ženu si žádá... Zavřela macecha dům a řekla: Na stolici posaď se zde zlatou, ustřihnu tvé plavé, dlouhé vlasy, netřeba je míti řeholnici, Zaprosila dívka chvějným hlasem: Čekej, matko, příliš srdce buší! Macecha zlá odvětila: V kobce klášterní se utiší tvé srdce. Zaprosila dívka úzkostlivě: Čekej, matko, schvacuje mě mdloba! Macecha zlá odvětila: Přejde, v řeholním až ocitneš se rouše! Zaprosila dívka zoufající: Čekej, matko, až jen setru slzy! Macecha zlá odvětila: Setřeš rukávem je řeholního hávu. Zvedla nůžky, jala plavé vlasy, na chodbě se ozval šum a kroky. Přišel igumen tě vysvětiti, řekla matka; rozlítly se dvéře, mladý kníže byl to bohatýrský, zlatý věnec nesl pro nevěstu, 119 schvátil dívku, tisk ji k svému srdci, odvezl ji na svém bystrém koni. – – V zeleném tak pěly dívky v sadě kolem Duňušky a matka její přišla teď a tak se mluvit jala: Pějte, dívky, pějte Duně písně o sňatku a sladkém milování! Přišla vesna v její mladou duši! Vězte, umluven je Dunin sňatek, za toho ji vydá otec brzy, jejž si tichá moje holubice mezi všemi vyvolila sama! Podoben je bojarskému synu – hle, tam stojí opřen o plot sadu, Roman, moje nyní také dítě! – Roman, slyšev tato slova, jedním skokem do zahrady skočil schvácen bouří šíleného žalu, bílou Duňu za ruku vzal, zvolal beze smyslů: Nešťastná, kam dětské srdce tvoje zabloudilo? Mezi vyvržence chtěla bys’ se vrhat nevědomky? Nevidíš znamení zatracení na čele mi plát? Hle, po mém boku ona druhá stojí, hrozné vidmo. Hoře moje, hoře moje šeré, šklebí se a na tebe už sahá, aby táhlo tě v mé zatracení! Odstup ode mne, odvrať své zraky, zraky nevinné jak modré květy, srdce svoje plné dětinnosti 120 nezahoď pod nohy proklatého! Nemiluje Bůh mne nešťastníka! – Prudce odhodil tu ruku její dětskou, padla bílá Duňa pod kalinou, její slzy trávu porosily, květy kalinové na ni, bledou, dštily, bílá Duňa hrůzou kameněla. Na večer ji hlava rozbolela, o půlnoci popa zavolali, a když ráno zora růžověla, velké zvony když se rozzvučely, zvoucí na mši svatou, bílou Duňu k pohřbu strojili už v bílou řízu. Kalina své větve v sadě smutně věsí, starý otec tvář si v dlaně skrývá, zničenému Romanovi praví: Promiň Bůh ti! Věru, že jsi hoře, hoře těžké přived’ pod mou střechu! Vezmi vše, co tvoje, vezmi více, ale blízkosti své zbav mě smutné! – Jako bez duše šel Roman z domu, chodil od rána do temné noci, chodil, půlnoční až vyšla hvězda, ulice až byly prázdné, pusté, jako jeho k smrti chorá duše – světla pruh tu pad’ mu náhle k nohám, vyšleh z okna dřevěného domu, u jehožto dveří ocitl se Roman. U těch dveří žena stála mladá, bílá byla v tváři sníh jak padlý, brvy její černé jako sobol nad jasnými klenuly se zory, 121 usmála se, tiše promluvila: Vejdi se mnou v krčmu, dobrý june, mnoho druhů veselých tam sedí, vypij číši zeleného vína – smutný zdáš se – pookřeje mysl, pozvedne se bujná zase hlava, rozveselí udatné se srdce! – Rozesmál se Roman smíchem hlučným, smíchem trpkým, zvolal v odvěť ženě: Pravdu hlásáš, prodajná ty duše! Opojení rozkoší a vínem, jediný to lék pro zoufající! Mlhu v hlavě, mlhu v srdci, v duši! Mlhy ty mi zastrou hrozné Hoře! Poznávám tě, v objetí tvém bílém zemřel stud můj kdysi! Nuže, veď mě, půjdu s tebou v opojení vínem, půjdu s tebou v opojení smyslů! Pod páži ho vzala, vešli v krčmu. Neklonil se na tři, čtyři strany, nesklonil se v úctě před obrazem smutně hledícím do víru hříchů, měšec zlata hodil dobrodruhům sedícím za dubovými stoly, divě smál se, zvolal vyzývavě: Nebude vám třeba oloupit mě, zpit až spadnu pod stůl pod dubový, beze smyslů až mě na prah vrhne komnaty své, prodajná ta žena! – Smáli se a začla divá pitka, bohopustá, pravý hod to hanby. Propil Roman kabát lemovaný 122 rudým zlatem, s límcem prošívaným bledým stříbrem, ze sobola čapku propil též a škorně z safiánu, nesmyslně všechno šatstvo propil s ničemnými v krčmě dobrodruhy. – Když se ráno vrátila mu paměť, ležel nah na prahu oné ženy, která večer lákala jej k sobě. Hodili mu dobří lidé cáry, aby zahalil se jimi nuzně. Na lávku sed’ v krčmě, hnus měl v srdci před sebou a smutně svěsil hlavu, upřel oči v zem a zašeptal si: propad’ jsem, propadlo moje mládí, zhynul jsem a zhynulo mé žití... Zašustilo cos jak suché listí, z kouta za pecí cos vyšlo z šera, zíralo to na něj neurčitě. Hoře bylo to, to jeho Hoře! z hedbávu však nemělo už roucha, lýkem opásanou rubáš mělo, křepčilo po krčmě v divém plesu, plesajíc tak začlo hovořiti: Hoj, jsi ty můj věrný, dobrý junák! Netruď se a nermuť se, můj drahý! Popěvku se uč, jejž nutno v hoři znáti. „v hoři být, nesmutný být“ – si zpívej! Uměj mě, své Hoře, krmit, pojit, krmit, pojit, se mnou v lásce chodit! Je to rada, kterou Hoře dává! Nepřidalo jsem se k tobě na hodinu – platí slib můj po celý tvůj život! – 123 Chechtalo se, jak když vítr skučí truchlou stepí v temné zimní noci. Roman vyskočil na bystré nohy, prchal z krčmy, z ulice a města, daleko po tiché matce stepi, daleko až k temné matce lesů. Doubrava ho stará v lůno jala, soumrak její houstl bouřní chmurou, která nad hlavou jí, temná, stála. Klesl na mech skáceného stářím kmene, před ním keř stál kvetoucího hlohu, v spleti větví jeho slavík měl své hnízdo, skrývaly je bílé hvězdy květů. Ptáka blahý klid v tom tichém lese konejšil jak nápěv svaté písně, naklonil se jinoch nad slavičím hnízdem dojmut, slzy jeho dštily mezi bílé květy na plavého ptáka, snivým hlasem oslovil ho Roman: Slavíku, ty boží ptáku volný, prosbu slyš mou, vyplň mi ji věrně! Zaleť, zaleť v rodnou moji stranu, v tichou vísku, tam k milému dvoru, pod strání, kde břízy v slunci stojí, vyřiď otci mému čelobití, drahé matce mojí poklon k zemi, řekni jim, že Romana, jich syna, hoře zahubilo v cizím kraji, jejich rad když nedbal v bujné svévolnosti! Zašveholil pták jak teskným slibem, zaštkal jinoch těžce z hloubi srdce, spěchal dál tím slavně tichým lesem, 124 celou noc šel, a když ráno bylo, přišel k černé řece tajůplné, k řece Smorodině, plné vzdechů utonulých v osudných těch vodách. Hromným hlasem zvolal dobrý jinoch: Přívozníci, slyšte, přívozníci! Převezte mě rychle k oné straně! – Zaplatíš nám? děli přívozníci. Nemám z čeho, odvětil jim jinoch. Nevlídně mu děli: tedy nepřevezem! Sedl smuten na omšený kámen vedle černé řeky Smorodiny, tesknota mu svírá mladé srdce, hojné slzy z očí palně kanou. Přívozníci zasmušile pěli v syrém ránu sborem starou píseň, jak že tuman pad’ na siné moře, těžký žal na srdce na udatné, tuman jak se nezved’ od siného moře, z udatného srdce žal jak neodcházel... A jak daleko tam v pustém poli dobrý junák, jak na zemi leží, v pravé ruce luk svůj tuhý drží, v levé ruce ocelovou střelu, jeho kůň jak u nohou mu stojí, kopytem do syré zemi hrabe, jak by říci chtěl mu lidským slovem: Vstávej, vstávej, bohatýře dobrý, sedni na mě, na dobrého koně a já zanesu tě k otci, k matce, k mladé ženě, k dítkám tvojim malým! A jak dobrý bohatýr mu odpovídá: 125 Koni ty můj dobrý, sluho věrný, poběž sám na svatou Rus a poklon otci mému nes a rodné matce, čelobití mladé mojí ženě, požehnání moje malým dětem, pověz, milý koni, mladé ženě mojí, že jsem jinou pojal v dáli ženu, zelený že pažit její jméno, ostrý meč že dobrým byl mi svatem, kalená že střela dobrou svatkou, bledá smrt že lože snubní stlala... Starou tuto píseň přívozníci pěli v šerém smutku syrového jitra, žalost její padá jako hora Romanu na rozbolené srdce, krušila jej, zmíral samým teskem. Vyskočil a stál na strmém břehu, zvolal zoufale: když přívozníci zdráhají se převážet mě v loďce ode břehu toho kraje žalu, nuže, temná řeko tajůplná, útočiti na tvé černé vlny odvážím se vzmachem silných ramen! Chce se vrhat do osudných proudů, tu se přívozníci smilovali, převezli ho darmo temnou vodou. Jakmile se země dotek’ nohou za řekou, za temnou, Smorodinou, cítil čaromocnou v sobě sílu. Vida Hoře svoje polem spěchat, chvátící, aby ho dohonilo, 126 proměnil se na šerého vlka – běžel tichým, dřímajícím polem rychle jako blesk po nebi lítá, ale Hoře za ním divou fenou stejně rychle, dýchalo už na něj! Padl k zemi, ale hned se vzchopil, v sokola se změnil čaromocně, vzlétl vysoko až pod oblaka – ale Hoře za ním černou vranou! Nezápasil déle s šerým Hořem, cítil, že byl uštván, uštván k smrti, s výše vrh’ se na hruď matky země, volen rozloučit se s živobytím. Pad’ do temna hučícího lesa, ležel pod dubem a řekl stromu: Smiluj se, můj otče, dube silný, umírám zde, hoři abych ušel, nechtěl Bůh, bych dlouho žil na zemi – dech svůj hříšný vracím v jeho ruce! Ustrne se Kristus nad mou bědou! – – – Smiluj též se, ty můj otče dube: ducha až vypustí hruď má těžkodyšná, dlouhé spusť pak větve svoje šumné, s vrcholku je skloň až ke kořenům, zacloníš tak tělo moje mrtvé, aby bujný vítr nerušil mu spánek, aby zlaté slunce nepálilo znojem, aby lijavice nemořily chladem... Tak prosil Roman, zavřel smutné oči, sklonil dub se nad ním, Roman tiše skonal. Na hruď jeho bílou sedlo šeré Hoře, 127 zalomilo ruce, zavolalo s pláčem: Těžce je mi věru, rozloučit se s tebou, uměl’s hoře nosit, jako pleť svou vlastní! Jiného jdu hledat v cizí stranu nyní... Na věky se takto rozloučilo tedy Hoře, šeré Hoře s tím, jejž pohubilo. – V onu dobu v tiché dálné vísce, Roman kde se zrodil a kde vyrost, seděl otec jeho, matka v sluni, tiše bílé břízy šelestily, stály na stráni jak útlé panny. Na jednu z nich sedl plavý slavík, zapěl smutně snivou tesknou píseň, žaluplnou jako umírání! Starý otec zachvěl se a pravil: Běda mně, toť zvěsť od mého syna! Nyní pevně vím, že zhynul v dáli, poslední to posílá nám pozdrav!... Stará matka ruce zalomila, vetchým tělem velká bolest klátí, bolest bezeslovná, krutě němá, z očí shaslých horké slzy tekou, slzy tekou, jak se řeka lije...... (Volné Směry 1899.)
128 Obsah Ossianův návrat1 Troje paměti Víta Choráze28 Píseň o hoři dobrého juna Romana Vasiliče91
E: pk; 2002 [129]