Milostná juvenilia (1948)

Viktor Dyk

Diplomatická verze Ediční verze
Viktor Dyk
Milostná juvenilia
V Praze 1948
Klub knižní tvorby KMEN
[3]
V gymnasiu
Překrásnou máme vyhlídku na střechy pražských domů. Při ní svou předu povídku a sám se směji tomu. Melancholicky leží tu komíny, střechy, věže. Roj rýmů zvoní z úkrytu, sen letí bez otěže. Melancholicky leží tu obloha kouřem šedá a v dálky tmavém úkrytu tvář něčí srdce hledá. 5
Písně
Je na mém srdci kámen Je na mém srdci kámen
 a nemohu jím hnout. Jej srdce krutě cítí, nemůže se ho zbýti a vplouti v žití proud. Je na mém srdci kámen a já ho nesvalím. Až po poslední chvíli se tělo ve hrob schýlí, ten kámen půjde s ním.
Kéž mohu dáti trpícím Kéž mohu dáti trpícím
 na jejich rány lék! Rozsvítit ve tmách bloudícím světla paprsek! 6 Kéž mohu veršem zvoniti, a každému dát klid! Svět celý ukonejšiti, – sám smuten být!
Proč v srdci dnes mi teskno tak, Proč v srdci dnes mi teskno tak,
 jak umřel by kdos milý? Vždyť před chvílí mi planul zrak – Ach! pravda: předechvílí! Jak zvonů zvuk to z dálných lad, tak těžký, rozeštkaný. Můj bože, nezvoní to snad mé mladé lásce hrany?
Za mnou se fatum žene Za mnou se fatum žene
 jak za zajícem chrt. Z programu žití štěstí mi osud asi škrt’. Přec jako onen zajíc já často zkoušívám vymaniti se kličkou a žíti šťasten sám. 7 Než sotva jsem se uhnul a kousek sám jen šel, již znovu chrt mě žene, můj věčný nepřítel.
Ten starý, dobrý úsměv Ten starý, dobrý úsměv
 mně nehodí se již. Vizte mé zhublé líce, mé vpadlé zřítelnice: to že je štěstí říš? Ne, nemohu se smáti. Vždyť skorem bych se bál, že smrt ten smích můj slyší, že trápení mé zvýší. A možno trpět dál?
Nechtějte nutit srdce mé Nechtějte nutit srdce mé
 do vzletu, touhy, do žáru. Nechci vám nijak pokazit mladého štěstí rozmaru. 8 Moh’ bych pak strašit v myšlenkách, v podzimních nocích budit strach, moh’ bych pak příliš krutým být, vám přelud štěstí zaplašit. Nechtějte nutit srdce mé do vzletu, touhy, do žáru. Nechci vám nijak pokazit mladého štěstí rozmaru.
Velikou, zvučnou píseň Velikou, zvučnou píseň
 já chtěl bych pro vás pět, jíž nepokryje plíseň, jíž věčně svěží květ. Velikou, zvučnou píseň já chtěl bych pro vás pět. Odhodit věčnou tíseň, odpustit, oželet!
Snad miloval jsem mnoho, Snad miloval jsem mnoho,
 však lépe sotva as. Jak neskutečný přelud zbožňuji pouze vás. 9 Ostatní všechny lásky, jsem ze vzpomínek škrt’. Ty přehlušily život. Ta k vám však – také smrt.
Má píseň není velkolepá, Má píseň není velkolepá,
 má píseň není umělá. Nechť kdokoliv ji pro to tepá, vy zcela jste jí prochvěla. To věru není vaší vinou, že talent můj výš nestačí. Já dlouho kráčel cestou stinnou, šel dlouho skrze bodláčí. A kousek štěstí...Trochu svitu... Žel, z očí se mi vytrácí. Jsem sám a sám. Však let mých citů vždy znovu k vám se navrací.
Jak divnou hraje na klavíru Jak divnou hraje na klavíru
 kdos melodii nade mnou! Mé srdce při ní bloudí v šíru, jsouc touhou jato tajemnou. 10 Jak vábně zvučí ony tóny tak z daleka, tak z daleka! A přišel máj a je tak vonný. A srdce láskou přetéká. Jak divnou hraje melodii kdos na klavíru nade mnou! Mé srdce tužbami se spíjí, jsouc jato láskou tajemnou.
Tak smutně kapka za kapkou Tak smutně kapka za kapkou
 mi padá před oknem. To věčné slzy nebe jsou. Já sedím tich a něm. Tak smutně, dlouze, příšerně do polí, do lesa! A chápu, smuten bezměrně, proč pláčou nebesa.
Byť síla moje zvolna slábla, Byť síla moje zvolna slábla,
 byť pad’ bych, zničen docela, vám pěju, s duší arciďábla, vám s krásnou tváří anděla. 11 Byť všechen žár mi ze žil ssála, byť podkopala čistý vzlet, vám platiž píseň věčná, stálá, vám platiž touha mladých let. Byť síla moje zvolna slábla, byť pad’ bych, zničen docela, vám pěju, s duší arciďábla, vám pěju, s tváří anděla!
12
Láska.
Ten sen bych prožít chtěl přec jednou tak čistý a tak blaživý – Můj duch vzlét’ v dáli nedohlednou a smutek padl na nivy. Vždyť tolik lásky chovám v sobě a tolik chtěl bych milovat. Což musí všecko shníti v hrobě, kdy žít bych chtěl, ó žít tak rád? Jak často se mé srdce chvělo předtuchou lásky v různých dnech! Což na prázdno vše vyjít mělo, ten vzlet a vzmach a žal a vzdech? Ten sen bych prožít chtěl přec jednou tak čistý a tak blaživý. Můj duch však v dál jde nedohlednou a smutek padl na nivy. 13
Vždy v hvozdy...
Vždy v hvozdy hledím, tam, kde cesta mizí, vždy v hvozdy hledím temně pějící. Čas setbu svoji zasévá zde, sklízí, však nevýzkumně hledí k měsíci. Vždy v srdce hledím, které píseň zpívá, a v minulost kde mění dnešek mžik. A píseň zní, a bledý měsíc kývá a v taje srdce nikdo nepronik’. Psáno 7. dubna 1895.
14 Doslov
Rukopisné pozůstalosti básníků skrývají mnohá překvapení, zvláště, uchoval-li se dokumentární materiál k jejich mladosti. K básnickým juveniliím, mladistvým projevům dávno zapomenutým nebo opuštěným, obrací literární věda zvláštní pozornost, poněvadž v těchto začátcích podává se někdy jasnozřivý obraz zárodku osobnosti, jež časem rostla svým dílem a umělecky se vyhranila. Co bývá záhadou a závažnou problematikou hotové osobnosti básnické, zde se poodhaluje a vysvětluje s upřímností mladického vyznání. V celém básnickém díle V. Dyka marně bychom hledali otevřených přiznání erotických. Politický lyrik a hrdý vlastenec, buřič a ironik potlačoval své city a stihal je leda posměchem a odříkavým gestem – do programu národní práce se nikterak nehodily. A přec pro toho, kdo poznal hlubokou citovost Dykovu a porozuměl jeho rytířskému nitru, zanícenému pro čistou krásu a mravní spanilost, tedy také pro věčný půvab ženství, nebylo pochyby, že tento básník byl schopen napsati nejryzejší verše milostné. A Dyk je také psal. Našly se v jeho pozůstalosti, v básnických denících z dob gymnasijních, v nichž vzpomínkové zpovědi, básnické projevy, diskuse názorové a umě- 15 lecké tvoří pestrou všehochuť a přece základ k poznání duchovního vývoje Dykova i jeho generace v období nejintensivnějšího a nejextensivnějšího jejich růstu vzdělanostního i společenského. Básní erotických není tam málo, Dyk se dokonce chystal vydat i svazeček milostné lyriky, ale zůstalo jen při plánu. Vybrali jsme s vlastníkem Dykových deníků, s básníkovým synovcem dr. Vikt. Kripnerem, několik charakteristických ukázek této lyriky, vesměs z let 1894–1895, z prázdnin a ze septimy gymnasisty v Žitné ulici sotva sedmnáctiletého. Básně „V gymnasiu“ a „Vždy v hvozdy...“ jsou datovány r. 1895, „Láska“ 1894, z toho roku, ne-li dříve, pochází asi také cyklus „Písně“. První utkání milostná, obdiv pro ženin půvab a její pleť, letmá setkání, dráždivá koketerie působí i na mladistvého Dyka obrodivě: jinoch se probírá z intelektuálních meditací a v básníku se probouzí lyrik bezprostředního názoru a citové svěžesti. Neznáme ony první lásky, k nimž byly vysílány tyto verše, ale Dyk je prožíval intensivně, poznamenán přízrakem předčasného skonu, který hrozil jej vyřaditi z jasu života v okamžiku nejzářivějším. Ty připomínky smrti, ta tíseň z odchodu, která básníka svírá, to není maska, kterou by si umělec nasazoval, ani úmyslný poetický kontrast, zesilující pohodu a štěstí lásky. „Za mnou se fatum žene jak za zajícem chrt“, to byla smutná skutečnost těchto mladých let Dykových, vyvolaná neuváženým výrokem lékařským, soudícím u něho na tuberkulosu. Bylo by možno shledávati paralely a literární vzory, o něž se mladý básník v těchto milostných juveniliích opíral: něco z Nerudy a Heina, něco z mužného vrcholu intimní lyriky Vrchlického, popudy více tvarové než myš- 16 lenkové, působící k vyváženému napětí vnitřní formy básní. Je to však poesie prožitá a upřímně cítěná. Není tu ani dekadentní symboliky prvních knižních sbírek Dykových, jen vzdálený ohlas satanství arciďáblova a jistá imprese citové náladovosti. Způsobem překvapivě přesvědčujícím rýsují se tu však vlastnosti, jimiž Dyk vynikal a vyzrál až ve svém mistrovství: síla myšlenkové kontradikce, lyričnost zajíkavé melodie veršové, sevřenost úsečného výrazu gnómického, bohatá rozmanitost rýmová. Opravdu dílko požehnaného nadání jinošského!
Ant. Grund.
[17] Viktor Dyk MILOSTNÁ JUVENILIA
Neznámé verše vydal z rukopisu a doprovodil doslovem Antonín Grund. Vyšlo v počtu 1500 výtisků jako soukromý neprodejný tisk Klubu knižní tvorby Kmen, věnovaný účastníkům vzpomínkového večera v Národním divadle na paměť 70. výročí autorova narození. Vytiskla Akc. mor. knihtiskárna Polygrafie v Brně 1948
E: sf; 2004 [19]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grund, Antonín; Klub knižní tvorby Kmen; Polygrafie
(Neznámé verše vydal z rukopisu a doprovodil doslovem Antonín Grund. Vyšlo v počtu 1500 výtisků jako soukromý neprodejný tisk Klubu knižní tvorby Kmen, věnovaný účastníkům vzpomínkového večera v Národním divadle na paměť 70. výročí autorova narození. Vytiskla Akc. mor. knihtikárna Polygrafie v Brně 1948.

Místo: Praha; Brno

Vydání: [1.]

Počet stran: 18