HOST
FR. BOROVÝ – PRAHA – 1937
[3]
Hostitelce
[5]
Jedna noc
Jen spát a neposlouchat.
K míru se přihotovím.
A přece jsem zaslech to šplouchat
pod člunem Charonovým.
Převez mě, převozníku,
kde rána nešílí,
nes plnou náruč mých díků
za dny, jež těšily,
i stopy těch, které ťaly,
i těch, které pálí jak dnes.
Jsem docela tich. Jsem tak malý – –
A člun – člun nepřevez.
Těžká hlava mi klesla
k břehu, kde tvrdě se dní.
Ale údery nočního vesla
i za dne teď z dálky mi zní.
(Z Roku.)
[7]
Admetos
Kdo přešel bod, jenž určen mu přírodou,
kdo navrátil se z bouře, kde ztroskotal,
měj na mysli, že darem bohů
každý je den, jejž mu osud chystá.
Již není svůj a nároku pozbyl už
sám sobě žít, plout za metou blaženství:
je nástroj, kterým prozřetelnost
vnutit chce duchům svou skrytou vůli.
Byť chorovod, přec tlumí svou choutku vlást.
Kdo vládne jím, toť Nemesis, Nemesis.
On, vděčen za své vyváznutí,
zrcadlem těch je, kdož nesou spásu.
Jsou lidské duše neklidné hladiny,
jichž vlnou hraje náhoda povětří,
a duše má je styžská voda,
podsvětním dotekem vichrů vzdutá.
9
Když nakrátko se, citlivá, utiší
a nad hloubkou mír temnot se rozklene,
v mou chvějnou tůň, tu mrtvo-živou,
noří se záchranné, věčné hvězdy.
10
Píseň
Zafičel shůry, used na korunách
výsměšný vítr zlý.
Zahrálo v srdci, na nejvyšších strunách,
tirili, tirili.
Klesají druzi, padli podél cest mi,
co krok, to hrob nebo hřích;
stíny zřím hrozit zaťatými pěstmi,
chraplavý slyšet je smích.
Mstitelek rejem poutníka to mrazí,
jenž, pozdně stoupaje, mdlí –
Ale ze srdce přec jen, a přes hroby a srázy:
tirili, tirili, tirilí!
11
Pozdní
Zatmívání neodvratné
do zlata svůj spár než zatne,
prodlévej a neuhýbej,
líbej čelo, v ústa líbej,
do vlasů a na oko!
Jak se večer k vodě chýlí,
oddechovat nech mě chvíli
bez hnutí a hluboko,
pokud světlo jarem zlátne,
proudící a nenávratné!
12
Z podsvětí
– Můj Paride...
Mlč, moje milovaná,
co zmůže řeč, kde líbají tvé rty!
Mou vášní prolnuta, však stále znovu panna,
květ rozpuklý a zamčený, tos ty!
Jsi loď, jež ve tmě po vlnách se plaví,
tvých úst mi svítí korálový trs;
jak záhon vůněmi mě trosečníka zdraví –
– Můj Paride!
– tvůj liliový prs.
Pojď, poplujeme v milostnou zem Troje,
tys Venuše, tys Amfitrite má –
13
– Můj Paride!
Ty plná číše moje,
ty, věky věků nedopitelná!
Ne člověk: bohyně. Tys nad Helenou,
a kdo tě celují, jsou nadlidé;
tys ta, jež slíbila mě podarovat ženou:
tys dárkyně, ne dar!
– Můj Paride – –
14
Odjezd
Kde k parku stráň se naklání,
volání, vlání, mávání,
až oko díkem vlhne:
to stálé sbohemdávání
div srdce neutrhne.
Vracím se, pádím, ubíhám
do shonu dnes a zítra tam,
kde hřmot mě nezkonejší;
přemírou žití umírám
vstříc jízdě překotnější.
15
Spiritualiter
Vějíř běli na obloze.
V nitru – sopek var.
Přelud, jenž se kácí, hroze,
sen, jenž převrátil se stroze,
kvete z par.
Z par je něha tvá i síla,
číhající zmar;
porážky, z nichž rostou díla,
triumfy, jež vina kryla,
kvetou z par.
16
Na večer
Nevím, kde dlíš.
Nevím, zda spíš
v tu chvíli, kdy srdce jdou spat.
Den co den víc
já chtěl bych ti říc,
že mám z té duše tě rád.
Čte nenávist
tvé duše každičký list,
a přece čím dál budem sví.
Ba jedenkrát snad
my dva budem spát
v společném hrobě – kdož ví!
17
Neusíná
Neusíná, nezhasíná,
lačně žíří noc co noc.
V těchto prsou žádná jiná
hloubka nemá stejnou moc
jako ta, z níž syčí hadi,
jako ta, v níž sípe zmar,
jako sráz, jenž zve a zradí,
jako kletba, jejíž spár,
stále blíž se k hrdlu vina,
duši smýká do hlubin.
V těchto nocích žádná jiná
není zář než kát se z vin.
18
Hölderlin
Svaté listí luk a lesů,
kudy průvod jel –
Hroty hrůz a běd i běsů,
které nepřítel
zrádně do prsou nám nasil,
kámen, drť a jed!
Kde je spánek? mír? kde asyl?
Jede, jede svět,
trubka zní a trojka kluše
a ví proč, ví kam,
a já o mříže své duše
lebku utloukám.
19
Z rytířských dob
Harcujete, bojovníci,
směle smíte vítězící
hlavu k slunci nést.
Zdola volá v blesku kopyt
kdos, kdo neschopen se vzchopit:
Při slavnostní veselici
vzdejte padlým čest!
20
Nietzsche v západu slunce
Jedno přání ještě jsem měl: vidět tělesným okem
kraj, kde v brunátných vodách se koupe strmící azur,
nuzné zřít pasáky koz, k nimž věční se snášeli bozi,
tančících terčů též archipel shlédnout. Zřít, uvidět, spatřit...
Ach, ale neshléd jsem já, ale byl jsem shlédnut. To Gorgo,
Hellady stvůra, jež vzlétá tam nad domem nepravd a mátoh,
ledově utkvěla na mně a kalnou tíhou svých důlků
znehybnila můj krok a strhla představ mých rozmar
v ponuře ztrnulý rej, který jí, jen jí se má klanět
v pózách na kámen ztuhlých. Teď vidím zas – vidím – ba vidím,
kterak ty pitvorné oči se do mých vpíjejí zraků,
přitahovaných v prázdno. A tuším i cítím, ba hmatám
kruh, jenž kol mé hlavy se svírá jak vířením hadů.
21
A přece!
Tančili jsme nad oblaky.
Andělé a draci taky.
Z pavučin tam byla zem.
My se propadli až sem.
O tvou duši vedou půtku
démon snů a ďábel smutku.
Do nejzazších zim a jar
neukončen zuří svár.
V mozku práská to a praská.
Žít – to se smrtí je sázka.
O svém zhroucení kdo ví,
zvítězí.
22
Chvíle
Tíživé ticho padá na město
v tu prodlévavou chvíli povánoční.
Jdi, klopíc oči, bílá nevěsto,
rozevři náruč, pomiluj a počni!
Kovová hradba trčí do mraků
a dráty sviští zvědové jak zrádní.
Vyčkej a nemluv, muži-vojáku,
hrdinsky zamlč pochybnost a padni!
Zítřejší bouř se hlásí nad věží.
Naslouchej v nitro, do dálek se dívej,
odhoď, co máš – co na tom záleží,
asketo-duchu! Co ti zbývá? Zpívej!
23
Z evropských pohřbů
Já nikdy nebyl v Madridu. Až teď,
kdy Madridem být přestává. Jsou chvíle,
kdy umírající se zjeví tomu,
kdo po něm toužil. Kolikrát jsem šel
tvou branou de Alcala, kolikrát
jsem viděl uličky, kde don Juan
se toulal zakuklen, a kolik snů
mě polaskalo kouzelnými jmény
jak virgen de la Soledad, jak Prado,
jak Buen Retiro... Nyní, chmurný host,
já celuji tvé šklebící se rány,
mně z masakrů, jež straší pod jehlou,
zní věčná píseň lidstva, Kain a Abel,
a nočním srdcem plyne vyčítání
jak Manzanares, řeka krvavá.
24
Douglas
Noc láme se jak rachotící skála,
jež, rovna náhrobku, se řítí v tůň,
kde nehnut ležím. Nade mnou však cválá
sval mého srdce, neznavený kůň,
a pění se a bouří, shodiv jezdce,
jenž zprávu nes, však donést neuspěl
a jen se tiskne k hrobu svého desce,
než němotou se zalkne lidských těl.
Svou touhou posmrtnou se vzpínám k oři,
jenž prorazí mně předurčený kruh
a jehož trysk už v nové zoři hoří
a jemuž nestačil můj dech a duch.
25
V noci
Burácí vítr, burácí.
Vyšli jste chránit i nás.
Vojáci svobody. Ubití vojáci.
Hanba je žít. Přijde čas –
26
Před mým oknem
Před mým oknem černí ptáci,
oblétáte, krákoráte,
perutěmi zamáváte,
tak – a ještě jedenkráte,
tmaví ptáci, lhaví zrádci,
jimiž do duše se vrací
vše, co v obraznosti vzňaté
povzlétlo a zpět se kácí,
vše, co z touhy rozevláté
sraženo se zapotácí,
vše, co dusí, vše, co mate,
vše, co na svědomí máte;
zrádci snů mých, dnů a prací,
černí ptáci, černí ptáci...
27
Minulost a příští
Sen dýše z luk... A mám-li, nad své síly,
bdít v souženích, jež souzena mi jsou,
vy mocnější, kdo přede mnou jste žili,
svou slabou dlaň vám vkládám do rukou.
Den zhasíná-li, světlem potměšilý,
jdu po špičkách, jdu sladkou polotmou,
však v oči zřít, jež posud nezhřešily,
jen strastně drásá rozpomínku mou.
A přec ty doteky jak magnet sílí,
jak láska líbají, jak jízvy žhnou,
jak ruku mou by ruce obtočily
a proud mě zalil z oceánů dvou.
28
Májová
Nesu ti luční kytku
přesliček, orsejí,
nedýší kouzlem skřítků,
víly z nich nepějí;
to čapí nůsek zve se,
to rozrazil se zve,
a ruka, jež je nese,
má prsty citlivé;
z nich každý, že co roste,
posvátně roste, ví,
a v tom, co zcela prosté,
je nejvíc tajemství.
29
Jízdou
Ležíš mi v loktech, a stromy
fičí nám dál a blíž.
V blaženém bezvědomí
krajem se proháníš.
S růžovým oblakem v dlani
jako bych nad polem plul,
obžaloby a spaní
z vědoucích očí si mnul.
Brzo budem už doma.
Co přijde, netušíš.
Ty, posud nevědomá,
oči si mneš... a spíš.
30
V pohroužení
Moře modra nad mou hlavou,
vůkol vůně z niv.
Ztišuje se pod únavou,
dýchám zbožněji než dřív,
žehnám pláni, žehnám stráni,
stříbra vzdušným hrám,
nesu svoje požehnání
květům, v nichž se zalykám.
Jako ten, kdo při modlení
pod nebem je tich,
modro, lásko, zrcadlení,
nedohlédám břehů tvých.
31
Modlitba
Za F. X. Šaldou
Zmámen spěchem, vpřed se dívám,
vpřed se řítím o překot,
každým dechem uhořívám,
v běložhoucím žáru knot.
Pobožně, než obě zhasnou,
tělo-svíce, duše-dech,
touto zemí veď mě krásnou
k světlu zrak a k smrti spěch.
32
Obsah
ADMETOS9
PÍSEŇ11
POZDNÍ12
Z PODSVĚTÍ13
ODJEZD15
SPIRITUALITER16
NA VEČER17
NEUSÍNÁ18
HÖLDERLIN19
Z RYTÍŘSKÝCH DOB20
NIETZSCHE V ZÁPADU SLUNCE21
A PŘECE!22
CHVÍLE23
Z EVROPSKÝCH POHŘBŮ24
DOUGLAS25
V NOCI26
PŘED MÝM OKNEM27
MINULOST A PŘÍŠTÍ28
MÁJOVÁ29
JÍZDOU30
V POHROUŽENÍ31
MODLITBA32
[35]
České básně
svazek jedenadvacátý
Otokar Fischer
HOST
Obálka E. Miléna
Vytiskla Akc. mor. knihtiskárna
Polygrafie v Brně a vydal Fr. Borový
v Praze 1937
[37]
KMEN
E: jf; 2005
[39]