Té Nejkrásnější
MCMXXIX
[7]
TOUZE
[9]
Co hledáš, touho, v sirém blankytě?
Snad smrt, jež s ohnivých hor výsostí
jak orla zbloudilého vábí tě,
když máj své růže dusí milostí?
O nehledej jí! Dosti dlouho již
svou krásou stříbrnou tě sváděla
a z jejích kouzel když se probouzíš,
už mizet zříš stín svého anděla!
Ať v její závoj z hvězd se halila
čest nejcudnější krásy života,
ať do ráje tě na pout vábila
jak nejšťastnějších očí tesknota,
ať zářila ti z růží na hrobě,
či tajně líbala tě v oblacích,
ať úsměv lásky dala chudobě
a moc svou zjevovala v zázracích,
11
to vše, i ona sama zázračná
je lásce tvé jen tklivou náhradou – –
Jak jiskra z popela vzleť nad mračna
ty sama, bez ní, za svou záhadou!
Ať je to ráj, jenž smrti dal svou zář,
vždyť ani ten tvé žízně neztiší!
O pozdravuj tam cudně každou tvář,
jen doleť až k své Kráse Nejvyšší!
[12]
LÁSKA
[13]
Ať se lásky růže bílá
samot krásou rozsvítila,
až šla Boží záře z ní,
ať se ctí své krásy chvěla
jako nevěsta, když s čela
věnec snímá svatební,
ať jí bázně úsměv tichý,
Boží stud či vzlykot pýchy
z očí hrozil výpadem,
na tvář hvězd ať šat s ní padal,
když jí anděl smrti vkládal
na čelo svůj diadem,
ať se v bídě, ať se v prachu
v sladkosti své chvěla strachu,
bloudíc kalným soumrakem,
že se před ní srdce chvělo,
jak zvon ze sna zaúpělo
zasaženo zázrakem,
15
ať jí plála kolem hlavy
květů bolesti a slávy
krása nepřemožená,
že rty v modlitbě se ptají,
jaká při setkání v ráji
bude lásky odměna,
ať jí smrt je mostem zlatým
k Božím andělům a svatým,
Bůh ať sám jí spěje vstříc – –
Bože, co je srdci mému,
že tak teskno, teskno je mu,
že chce víc, ach, že chce víc!
[16]
HLEDÁNÍ
[17]
Ráj země zíral k ráji hvězd,
ráj hvězd v stan duše nahlížel,
zda přišla zpět už z tajných cest,
kam smrti stín jen za ní šel.
A duše nešla. V paměti
snad vlast už se jí zatměla,
když nepoznána v zajetí,
k rtům bídy své rty skláněla,
kde mlčky mezi žebráky
dar bolesti své přijala,
a radost, bloudíc s oblaky,
jí neznala, jí neznala.
A přišel čas, ach, přišel čas,
kdy příchod lásky zářil v tmě,
a její hlas se bázní třás:
O kde jsi ty, jež patříš mně!
19
Tu ve hvězd zlatých zrcadlech
div panenské se krásy skvěl
jak úsměv Boží lásky v snech,
až touhy stesk jí záviděl.
Smrt, plná cti, a Boží stud
ji lásce vedly do cesty.
O ty, jenž sám zde stojíš chud,
hleď do tváře své nevěsty!
O Bože, duše pravila,
ach, jak jí mohu žádati!
Tak vznešená a spanilá
v prach poráží mě závratí!
O krásná, duše pravila,
když touze mé jsi slávou hvězd,
ach, pověz ty mi, spanilá,
co tvojí touze krásou jest?
20
A ta se v studu bázlivém
jak chudoby čest zarděla:
To před zrozením v srdci mém
smrt sedmi klíči zavřela!
Tu pohled duše smrti pad’
v zrak hrobový, v zrak ledový.
Ach, marno živým se jí ptát,
ta ani mrtvým nepoví!
A touha duše přešla již
svůj bludný kořen v chvíli té – –
O smrti, jež mě provázíš,
o hvězdy mé, proč mlčíte?
Když z dáli jen se díváte
a nedáte mi znamení,
ať krása, kterou skrýváte,
jak slza zmizí v prameni!
21
O Bože, duše pravila,
smrt mlčí, němé jsou rty hvězd;
když cesta v tmě se ztratila,
zjev Sám, co Tobě krásou jest!
Ať smrt div lásky nejsladší
jak tajemství své zakrývá –
co její jest, mně nestačí,
jsem žárliva, jsem žárliva!
Jen nad čím Ty’s v Své lásce žas’,
tím hořet chci v Tvém plameni!
Vždyť za jediný blesk těch krás
v Své ruce máš mé spasení!
[22]
VÁNOČNÍ
[23]
O kráso hledaná
po světě celém,
v úzkosti poznaná
z hvězd pod tvým čelem,
marně jsme volali,
hledíce do dáli,
a ty jsi zde!
Smíme tě spatřiti
v nejvyšší kráse,
jež z očí září ti,
s rtů usmívá se,
když tobě ke skráni
hlavu svou přiklání
Děťátko tvé?
25
Můžem jen slzami
vidět je kvésti –
Nemáš strach před námi
o svoje štěstí,
až se ti rozvije,
že ti je zabije
vlastní náš hněv?
Nedívej se nám teď
do srdce zlého!
S láskou svou na rty hleď
Poupátka svého –
Nám pak až z milosti
v poslední úzkosti
štěstí své zjev!
[26]
VYSLYŠENÍ
[27]
A kdyby sám Bůh touze chtěl
již milost dát a otevřel
jí ráj svůj, náhle rozvitý,
přec vidí láska bázlivá,
jak sám Duch Svatý zakrývá
květ nejkrásnější – To jsi Ty!
A kdyby Duch sám vzal jí dech
a unášel jí na křídlech
k své vlasti nejúžasnější,
jak pout by nebem pomalá
jí zdála se, když poznala,
že Ty jsi ještě krásnější!
Ach, nač jí spěchat v říše hvězd,
když k sladkosti Tvé blíže jest,
když jas Tvé svaté památky
sám vložil k její radosti
Bůh v Nejsvětější Svátosti
v plod Tvého těla přesladký!
29
NA MONTSERRATĚ
[31]
O kráso hvězd a snů, jež z výší nebeských
k mé duše zrcadlu jsi obrátila tvář,
jíž z doupat vylákán mé touhy stesk se zdvih’
jak oči slepcovy když patří na oltář,
o nech, ať duše má tvou slzou milosti
jak ticho nejhlubší zní před úsvitem dne,
ať jako jitřenka štká žhoucí tichostí,
když slunce v touze své ji z dálky zahlédne!
Tvá záře v život můj, květ chudý za plotem,
jak v srdce rubínu žár touhy nalila,
a zmaten slávou tvou a hvězd tvých jásotem
zřít k tobě jsem se bál, o Růže spanilá!
Hlas touhy, při němž ráj se z dálek ozývá,
jas ohně, před nímž blesk je stínem ve mraku,
žár snů, v nichž k duši lká hvězd nahost bázlivá,
to vše, o Královno, jsi dala žebráku!
33
Den po dni zapadal a v nedočkavosti
můj zrak se od tvých hvězd k snům země odvracel
a dar tvůj zázračný v své rajské žhavosti
jak pohaněný stud z ran duše krvácel –
Tvůj olej v lampě své jsem nevysvítil sám,
v prach země lil jsem jej slep k dnů svých soumraku
a smrtí vyděšen teď s hrůzou vzpomínám,
co Ty, o Královno, jsi dala žebráku!
34
O Kráso nejsladší a nejčistotnější,
již v touze nejvyšší sám Bůh skryl ve svůj stín,
tvé milosrdenství mou bázeň konejší,
ach, nelze před tebou se skrýti do hlubin!
Ať hrůzou němoty už zadušený hlas
by strážcům zoufalství jen sípěl do brány,
i z očí ďáblových by odrážel se jas
Tvé všudypřítomné a svaté ochrany!
O Kráso nejvyšší, o Růže přesvatá,
již Duch skryl v stínu svém a na trůn hvězd ji zdvih’,
o nebes Královno, od Boha pojatá,
jenž shlédl slávu svou v tvých očích přečistých,
hle, co mi zbývá teď, když stesk mě hnal až sem,
kde v chrámu prostřed hor k nám shlížíš s oltáře,
než jít, jak slepý jde, jenž cítí s úžasem,
že náhle z temnot svých ti hledí do tváře!
O svatá! Nechtěla’s, by Tvojí pod střechou
má bída svíjela se v bezútěšnosti!
Mou bytost sklonila jsi rajskou útěchou,
mým slzám dala’s mír své sladké věčnosti.
O vzpomeň, Královno, že k Tvému obrazu
jak středem andělů jsem přiblížil se též,
to dbal snad anděl můj tak Tvého rozkazu –
ach, zda též v smrti mé si na mne vzpomeneš?
35
Chceš sama, Královno, bych oči zdvih’ a vstal?
Tvůj pohled přikázal mé bázni mlčení –
Tvůj závoj posvátný jsem do své ruky vzal,
bych celé duše své v něm dusil úpění.
O ráji! Což Ti též smím na tvář pohlédnout
a blažen chváliti Tvou krásu slzami,
jichž sladkým bohatstvím mou odměňuješ pout?
O Kráso nejčistší, smiluj se nad námi!
[36]
Této knihy, jejíž výzdobu do
dřeva vyryl Arnošt Hrabal,
vytiskli Kryl a Scotti v Novém
Jičíně 100 výtisků na holand-
ský papír van Gelderův a vy-
dal ji jako pátý svazek edice
„Delfín“ B. Durych v Přerově.
L. P. 1929.
Tento výtisk jest
27
E: mk; 2005
[39]