TOUZE
[9]
Co hledáš, touho, v sirém blankytě?
Snad smrt, jež s ohnivých hor výsostí
jak orla zbloudilého vábí tě,
když máj své růže dusí milostí?
O nehledej jí! Dosti dlouho již
svou krásou stříbrnou tě sváděla
a z jejích kouzel když se probouzíš,
už mizet zříš stín svého anděla!
Ať v její závoj z hvězd se halila
čest nejcudnější krásy života,
ať do ráje tě na pout vábila
jak nejšťastnějších očí tesknota,
ať zářila ti z růží na hrobě,
či tajně líbala tě v oblacích,
ať úsměv lásky dala chudobě
a moc svou zjevovala v zázracích,
11
to vše, i ona sama zázračná
je lásce tvé jen tklivou náhradou – –
Jak jiskra z popela vzleť nad mračna
ty sama, bez ní, za svou záhadou!
Ať je to ráj, jenž smrti dal svou zář,
vždyť ani ten tvé žízně neztiší!
O pozdravuj tam cudně každou tvář,
jen doleť až k své Kráse Nejvyšší!
[12]