Žalm českého lidu (1945)

Verše, František Dohnal

Diplomatická verze Ediční verze
FRANTIŠEK DOHNAL Žalm českého lidu Verše
DLU OLOMOUC 1945
[3]
ŽALM 30. ZÁŘÍ 1938
Jak smečka šakalů vrhli se na tebe, má ubohá země! Hladové tesáky zakousli v tebe, teplou krev pili z krvavých ran, drásali, rvali tvé zmučené tělo, chtiví a lační urvati každý co největší kus... Ubohá země! Jak jsi se zachvěla celá v té úděsné noci! Od tmavých jezer Šumavy, s lysého hřbetu Krkonoš, ze Středohoří, z Krušných hor, z Beskyd, z Oderské pánve, od horských pramenů Vltavy, od horských pramenů všech našich řek – odevšad, všude, po celé zemi, všude to jediným výkřikem znělo, výkřikem zděšení, hanby a bolesti, výkřikem oběti rdoušené, 5 oběti vražděné, oběti zrazené, prodané pro cizí dům... Ještěde starý, zda myslil jsi kdy, že možné by bylo, co stalo se teď? Bezdězi, gotický vrchu, Stadice Přemyslů, Krumlove, Máchovo jezero v Doksech, Štramberku v Kravařích – je skutečně pravda, že v cizí jste zemi? Šohaji z Břeclavy! Komu teď budeš zpívat své písně? Komu teď budeš tančit a výskat? Slezane z Opavy, kdeže tvůj památník na Ostré Hůrce? Horníku z Karvinné, kdože ti urval tvé démanty černé? Kam se to podělo sto tisíc pod Těšínem? Bezruči, barde zpod Lysé hory, vidíš svůj lid? Vidíš, jak v porobu novou nový zas Gero poutá ho teď? Kozino! Baare! Slyšíte v hrobě? Lomikar nový nejenom práva – teď s těmi právy 6 i zemi i lid váš si vzal! A nadarmo, Chode, svíráš svou pěst! Nadarmo sekyrku tiskneš!... A divoká bolest zabouří v duši! A v srdci to vykřikne divě: Raději smrt, než porobu takou! Raději smrt, než vydat zem rodnou! Od věků byla naše ta zem! Hranice její sám Bůh jí dal tou hradbou hor! Potem a krví ji kropili otcové naši! Otcové naši bili se za ni! Otcové naši zmírali za ni! Poutníče, zvěstuj, že i my umřít chcem za ni, jak zákon přikázal nám!... Náhle však vidina hrozná vyvstala v duši. Vidina oběti marné. Vidina marného zničení sebe, když zradili všichni... Viděl jsem požáry vesnic a měst... Viděl jsem ssutiny strašné... Viděl jsem zmírání tisíců, 7 zmírání hrůzné... Viděl jsem oči zvrácené v sloup, hledící do prázdna kamsi... Viděl jsem ženy a děti a starce, jak prchají v zmatku a nemají kam... A zmírají všichni... A všude jen zkáza... A všude jen smrt... Apokalyptičtí jezdci našli svou zem!... Hvězdy, ó hvězdy, kam padly jste v dálky? Noci, ó noci, jak rdousíte tmou! Poutníci, vraťte se – zhynete v tmách! Apokalyptičtí jezdci našli svou zem!... Ó Bože, což není již dosti té smrti těch Luticů, Bodrců a ostatních v Polabí mrtvých, co zhynuli v hrůzném tom moři?... Ó Bože, Ty jediný příteli náš, Ty jediný, který jsi nezradil, když zradili všichni a všichni s pohrdou odstoupli od nás – Smilování! Ó Bože, ne smrt, ne smrt, však žít chce můj lid! Chce žít, chce žít! 8 Ó Bože, Smilování!... Och, ano! Je krásné umříti za vlast! Však nad marnou oběť, můj lide, jedině nutné je teď z pohromy povstat a žít!... A poznat bludnost svých cest!... Ó Pane můj! Jsou dusné ty dny a dusné jsou noci, jež dolehly na nás! A hořký je lék, jejž musíme pít! Však bolestí zjasněný zrak teď aspoň vidí, jak mnoho jsme bloudili v zahradách cizích ideologií vedeni klamnou... A dary jsme pohrdli, jež nám dal Bůh! Ukřižovaný! Tebou jsme pohrdli! Tebe jsme vyvrhli ze srdcí, z rodin a ze škol! Bez Boha chtěli jsme stavět svůj dům. Bez Boha chtěli jsme žít... Jak se to zhroutilo všecko! Ve směšné pýše jsme hleděli v svět. Ve směšné pýše jsme říkali sobě: Svět na nás s obdivem patří. 9 A když pak přišla hodina zkoušky, zdrceni slyšet jsme musili slova o zemi, o které nikdo nic neví!... V sobecké lakotě každý jen sebe jsme znali... V hýření těla jen tělu jsme žili jak zvířata bez duše, v nečistých vášních, v coctailů pitkách... A v závisti, ve hněvu, nesvorní věčně, jsme věčně se škorpili, věčně se rvali... Byli jsme líní ve službách Řádu a nejvíce líní ve službách Bohu... Po naší zemi krysaři temnot svou pískali píseň a my jsme tančili, jak píseň zněla... Dědictví otců jsme zradili mrzce. Soluňských bratří jsme pohrdli zvěstí. Falešných bohů jsme vztyčili modly, před nimi rozžehli lampičky svoje, před nimi klečeli, v prachu se kořili v odporném byzantinismu... A vše, co měli jsme opravdu velké, v šíleném běsnění strhli jsme v prach. Plili jsme na své veliké krále. Plili jsme na své veliké světce. Vojtěše svatý, Jene z Nepomuku, 10 kolik slin nízkých letělo k vám, na vaši svatozář! Ani ty nezůstals ušetřen mnohdy, vévodo země, Václave svatý!... Ale ty, vévodo, víš: Vždy zase znova pod prapor tvůj vracel se nevěrný lid, když přívaly běd se valily v zem a hrozily zhoubou. Vévodo náš! Staletí přešla nad tvojí zemí, staletí slávy i staletí běd! Tolikrát hrozila zkáza a smrt! – S pomocí tvou vše přestál tvůj lid. V nejhorších dobách byl jsi mu vůdcem, byl jsi mu ochráncem, nadějí, vším. Václave svatý, dědici země, buď naší nadějí také i v těchto hodinách zlých! Hle! Vztyčen je zase prapor tvůj svatý! Orlice na něm rozpíná perutě, svítí se, leskne se – je jako kříž! Po nivách zrazené země novou zas silou chorál tvůj zní!... Vévodo! K tobě se vrací zrazený lid! 11 Ujmi se, pros za něj Boha! Buď mu zas ochranou, buď mu zas záchranou, buď mu zas vůdcem, jak býval jsi dřív! Nedej mu zahynout dnes ani v budoucnu! Nedej mu zahynout! Vévodo! Kníže náš! Svatý Václave! 12
ŽALM SOUMRAKU
Hořko je v duši. A v srdci to bolí, že plakat se chce! A nejvíce bolí ta rána od tebe, bratře! Och, od bratra rána, ta nejvíce bolí!... A mohl jsi, bratře, vzpomenout na svoje krvavé dny! Mohl jsi vzpomenout, jak bylo tobě, tebe když rdousili vrazi! Zapomněls, bratře? Zapomněls, jak bylo tobě, potopa krve tvoji když zalila zem a Tatar a Turčín ohněm a mečem tvůj plenili dům? Zapomněls, jak bylo tobě, když vítězi tři o zem tvou metali los? 13 Vzpomínáš? Na siné pláni umíral Kościuszko velký, zalitý krví, zalitý bolem, bezmezným, zoufalým bolem. Vzpomínáš na ten krvavý výkřik, zoufalým „Finis“ když zaúpěl zsinalý ret? Vzpomínáš, bratře? Jak bylo tenkráte tobě? Hořko mi v duši... A smutno, tak nesmírně smutno! Smutno i pro tebe, bratře! Osudu kolo vidím se točit. Dnes pod kolem ten – a zítra zas jiný... Za hříchy dneška zítřek se mstí – a krutě se mstí!... Och, smutno mi, smutno mi, bratře!... Pomáhals požár rozžehnout, pochodeň hodils v moji zem – nevzpomněls, že ten požár zlý i tobě může spálit dům. Pomáhals vzbouřit lavinu, jež teď se řítí dál a dál – nevzpomněls, 14 že ta lavina i tebe může pohřbít kdys. Pomáhals v divné nelásce, ortel když psali proti nám – nechápals, že tím činem zlým i sobě ortel podepsals... A vidím, vidím, rozteskněn: Kolotoč světa točí se dál... Tolik již světel v něm pohaslo... Tolik se najednou stmívá... Z temnot se stíny rozběhly a kolem se plíží. Bratře! Kol tvého domu teď ty stíny se plíží! Och, za hříchy dneška zítřek se mstí! A krutě se mstí!... Ale mně smutno je, bratře!... 15
MÁ VRBO SMUTEČNÍ... I.
Má vrbo smuteční, schýlená věkem, jak nyní vypláčeš všechen ten žal, co den zlý dal, co duši ubilo, co srdce zalilo lítostí, hanbou a vztekem!... Ta křivda, ten zločin!... Až do nebe ční! A lidé mimo jdou lak krutě neteční!... Jak jen to vypláčeš, jak jen to vypláčeš, má vrbo smuteční?! II.
Má vrbo smuteční, zhroucená bolem, jaký to najednou děsivý děs v tvůj smutek se snes’!... Už ani nepláčeš, žal svůj už nezpíváš, jenom se zachvíváš vidinou zlou... Ve vzduchu kolem hrůzně cos čpí... Krví to čpí, džunglí to čpí... Och, jak se zachvíváš, och, jak se zachvíváš, má vrbo smuteční!... 16 III.
Z krvavých cihel zeď, ze srdcí strniště, z krvavých šílení krvavé řečiště, ze zemí pustiny, z vesnic, měst ssutiny, špinavé, páchnoucí, zčernalé rumiště, ztracených nadějí úděsné bludiště, tisíců vraždících divoký ryk, tisíců vražděných bolestný vzlyk, zděšených matek kvil, úpění, křik, ztrhaných očí kal, tázavý žal s výčitkou upřený v mlčící dál, zdeptané lidství, zdeptaný kříž – všechno se láme, kams padá vždy níž, všechno se ztrácí v bezednu kdes, všechno se ztrácí – jen zůstává bol, všechno se ztrácí, jen peklo řve kol, nejhlubší peklo, nejkrutší běs – vrbo, má vrbo, jak sneseš ten děs, jak jen to přežiješ, jak jen to přežiješ, vrbo má smuteční?! IV.
Má vrbo smuteční! Zbořili chrám! Zavřeli okna k výšinám! Přece však tvými větvemi bolestí spjatými se zemí úpících proseb tklivý šum nese se vzhůru k nebesům. 17 Ku hvězdám? Naslouchám! Slyš, jak to kvílí k dálavám: * Pro dýmy požárů nevidět hvězd, pro krve záplavu nevidět cest – vidět jen ruiny vesnic a měst. Smiluj se, Kriste! Vidět jen hromady beztvárných těl, slyšet jen rachot aer, dunění děl, v šílení obludném celý svět stměl. Smiluj se, Kriste! Kriste, kdy skončí ten příšerný sen? Pomine hrůzná noc, vzejde zas den? Slituj se, nedej nás běsům zlým v plen! Smiluj se, Kriste! Pro slzy matek a pro sirot kvil ukrať, ó Pane, nám hrůzných těch chvil, zbav nás, ó Pane, všech nečistých sil! Smiluj se, Kriste! Pro trýzeň ponurých žalářních cel, pro trýzeň zhroucených zmučených těl, pro bídu duší, jichž obzor se stměl smiluj se, Kriste! 18 Pro všecku nevinně prolitou krev ukroť, ó Pane, svůj nad hříchy hněv, milost a lásku svou zase nám zjev! Smiluj se, Kriste! Kriste, ó Kriste, och, pro pět Svých ran dej, ať již skončí děs příšerných hran z propasti temnoty, od pekel bran. Smiluj se, Kriste! Pro Tvoji Matičky hluboký žal, když stála pod křížem – a dav se smál a na Tvou bolest jen ocet Ti dal – Smiluj se, Kriste! V.
Má vrbo – och, tak bolně Ikáš! – Můj lide, pro Bůh, umíráš? Můj lide, věř: ty neumřeš, všechny ty hrůzy přežiješ – jen věř a věř – a přežiješ! * Lide můj, všechno ti mohou vzít, o všechno oloupit tebe – jedno jen, jedno musíš mít: důvěru v Boha a v sebe! Zatíti zuby a zatíti pěst, zatvrdlou myslí neštěstí nést, 19 ale jen, pro Bůh, nezradit čest – nezradit čest a nezradit sebe! Lide můj, slyšíš: nezradit sebe!... * Och, vrbo, úpíš, naříkáš? Oj, přijde čas – a zajásáš!!... VI.
Golgotho země mé, jak hrůzná je cesta po tvojích stráních! Kamení na cestě zbarveno krví, o kupy mrtvol klopýtá noha a podél cesty tolik je křížů a tolik je hrobů!... Lide můj, doneseš na horu kříž? Neklesneš cestou? Nezdrtí tebe nezměrná tíž?... Klesají nohy, klesají ruce, hluboko poklesla hlava... Lide můj, doneseš na horu kříž?... Vyhaslé oči, kam hledíte v dálky? V bezedno? V bezhvězdno? 20 Do prázdna? V nic?... Vrbo, má vrbo, což všecky tvé naděje na kříže vbili? Ne, vrbo! Pohleď: Veliký Pátek je sice dnes – však bílými jehnědami nalita již Veliké Neděle jíva... VII.
Povídej, vrbo, pohádku – pohádky mám tak rád a s dětsky šťastným úsměvem chci slouchat napořád. Pohádkou aspoň na chvíli zasní se duše v sen, zabude na zlou skutečnost, zabude na zlý den. Povídej tedy, povídej, co vysnila jsi v snách, o princích v zlatých brněních, o bílých princeznách... Víš, jak tu krásnou princeznu 21 netvoru dali v plen: by vlastní život spasili, nejdražší dali z cen. Ale princ s bílým chocholem již jako blesk tu byl, přemohl, zabil netvora a princku zachránil... Och, vrbo – princka nejkrasší, má drahá sladká zem, ach, také je tak schvácena krvavým netvorem. Och, princko moje nejdražší – kde však, kde princ je tvůj? Na pomoc nikdo nespěchá? – Dál, vrbo, sen svůj snuj! Vzpomínej, rychle vzpomínej: Víš, v modrém Blaníku s vojskem svým čeká vojvoda na skvoucím šemíku. Vojvoda čeká, kníže náš, jak princka zavolá, hleď: prapor s bílou orlicí již nad hlavami vlá! Och, princko moje nejkrasší, jen pros a volej v noc: 22 tvůj princ, tvůj svatý vévoda již spěje na pomoc. Hle, již boj svádí vítězný s krvavým netvorem... Och, princko má, zas budeš mít svobody diadém... VIII.
Má vrbo, vzpomínáš?... To tenkrát Štědrý večer byl – víš, tenkrát – před léty!... Tak tichý, vlahý, plný něhy byl a plný jasu, plný radosti, jak jenom Štědrý večer může být... Já seděl u krbu a naslouchal, jak z radia zpěv koled vánočních se nesl sladce šerem pokoje. Ty milé koledy! Tak prosté jsou – a přec tak drahé a tak jímavé, že srdce při nich blahem přetéká... Vtom slyš!... Teď zvony zní!... To Hradčany!... Svatého Víta zvony velebné! Slyšíš ten tón tak silný, mohutný? To Sigmund! Sigmund!... Slyšíš ostatní, jak v harmonii bijí jásavé?!... Teď z jiných věží padl zvonů chór... 23 Ó, Praho, Praho naše předrahá, ty stověžatá, z měst všech nejkrasší!... Pak zmlkly zvony Prahy... Ale hned zas jiných zvonů hlas zněl dojemně: To Boleslav! Slyš: „Svatý Václave“, Ty země české věrný dědici! Jak vroucně zpívá to v těch zvonech tam! A zase jiné zvony!... Z Příbramě, ze Svaté Hory zvony stříbrné zpívají píseň věčně jímavou ku poctě Madony hor stříbrných... Tak město za městem v tu svatou noc jásavou pěje radost českých měst... A po nich z Moravy zas zvony zní: Olomouc... Brno... Hostýn... Velehrad..Velehrad... Na Velehradě víry kolébka! A na Hostýně mocná strážkyně! Pak ze Slovenska zazněl zvonů hlas: Trnava, Nitra, Bratislava zní a za Tatrami Prešov, Levoča... Pak zmlkly zvony... Ale v duši dál hlas jejich zněl a zpíval o lásce, o velké lásce Boha k člověku, o velkém Narození v Betlémě, o velké Radosti, jež přišla v svět... 24 A zpíval o lásce, již vzájem Bůh zákonem lásky v srdce lidská psal, o lásce k Bohu, k vlasti, k lidem všem... * A zase Štědrý večer jest... Ale tak jiný – smutný, tesklivý... Studené šero venku kolkolem, studené šero i zde v pokoji. V studených kamnech oheň nepraská, chvílemi v nich jen vítr zakvílí... Není již uhlí, jež by zahřálo – ni chleba není – není ničeho... Z kostelních věží zvony nezvoní – místo nich aera hrůzně rachotí, kdes na hranicích děla houkají... Tak smutno, smutno – k smrti smutno je... Při matném světle malé lampičky tak sedím sám v tom chladu pokoje a těžkou rukou hlavu podpírám a těžce hledím v kousek papíru, jenž leží přede mnou zde na stole. To jedna žena plačíc dala mi dnes ráno po mši: muže jejího poslední s Bohem. Bolně rozechvěn vždy znova čtu těch řádků několik: „Buď s Bohem, s Bohem, drahá Miluško! Buď s Bohem i ty, malá Drahuško! 25 Dnes odpoledne ve tři budu popraven... Však neplačte a buďte statečni a lidé dobří nechť se ujmou vás... Já umírám co za vlast mučedník smrtí, jak svatý Pavel umřel kdys...“ Čtu – znovu čtu – a srdce chvěje se... Jak guilotiny hvizd by slyšelo... Jaký to Štědrý večer, Bože můj! Jaký to úděs pro ty ubohé!... A to jen jeden úděs z tisíců, z tisíců srdcí žalem zlomených, z tisíců vzdechů lidí zmučených, z tisíců děsů koncentráckých hrůz, z tisíců zvěrstev katů nestvůrných... A myslí letí smutná řada jmen: Lidice, Ležáky – Je možné to? Oswienčim hrůzný, Dachau, Buchenwald – a stále nová jména noří se... Ó, Štědrý večere, jak smutný jsi!... – – – – – – – – – – Teď venku tiše sněžit začalo... Snad bílý příkrov, který pokryl zem i hroby v ní – snad trochu přikryje i rudé rány v srdcích zmučených... * 26 Na břehu moře Dunquerque chmůrný ční a v půlkruhu kol řady českých vojsk na povel čekají – vpřed – k útoku – stéc baštu zde – a potom zase dál – dál přes Rýn, přes Němce – a k domovu... Teď zmlkla děla – aspoň na chvíli... Snad Štědrý večer zadých tam i zde... Vojíni sedí, tiše hovoří... Vzpomínky letí v siné dálavy, v Moravu, do Čech – co tam dělají? Je Štědrý večer – jak jej slaví dnes? Jsou ještě živi naši drazí tam? Či mrtvi též už rukou Gestapa?... Ten Štědrý večer!... V dálné cizině tak trudně slaví jej už po šesté ti čeští bitci, hoši osmahlí! Už po šesté – však, dá Bůh, naposled! Vždyť v pochod domů jdou – och, domů jdou!... A ti tam na východě, v Karpatech, ti na brány už buší domova! Och, dá Bůh, dá Bůh, v cizí zemi dnes ten Štědrý večer už je naposled – a příští doma, doma bude už!... Och, tolik zemí, tolik velkých měst už protáhli ti hoši osmáhlí, po stepích Rusi, žhavou Afrikou, 27 viděli Kreml, Kavkaz olbřímí, viděli města exotických krás, ve stínu palem spící oasy, přístavy hlučné s lesem stožárů, zahrady oliv vůní omamných, citrony zlaté v slunci zrající, i orchidejí květy podivné – och, tolik zemí, tolik krásných měst – však domov, domov přec jen jeden jest! A pro ten domov zemí cizí šli, a pro ten domov tolik strádali, a pro ten domov v bojích zmírali. Sokolov, Kyjev, Dukla krvavá, Almeida, Tobruk, výspy Kanálu, tam všude krví psali jména svá ti čeští bitci, hoši osmáhlí! Vždyť domov, domov – ten jen jeden jest! A ten jich domov musí, musí žít, žít navždy šťasten, navždy svoboden! Teď zmlkli v hovoru a zamlklí jen tiše hlavy kloní do dlaní... Nač myslí as ti hoši osmahlí?... Je mrtvé ticho, nic je neruší – nač myslí přec ti hoši osmahlí?... Teď náhle jeden z nich vráz vyskočil a hlasem mocným křikl do noci: „Domů“... A za ním všichni v jeden ráz hned stejně skočili a stejně s ním v noc „Domů, domů, domů“ volali 28 a ruce vztáhli kamsi do noci, tam k východu, tam k vlasti, k domovu... * Och, zvony, zvony – ještě mlčíte?... Och, zvony, zvony – zas budete znít! Och, vím to jistě: Zas budete znít!... IX.
Má vrbo smuteční, volají dálky – otevř’ jim srdce dokořán, do dálek přenes se vichřicí války, nedbej už smutku lkavých hran! Vrbo, má vrbo, pohleď jen: V dáli, tam v dáli za obzory z krvavých moří hory se noří – Svobody hory, vysněné Země vysněný Sen! Vrbo, má vrbo, slyšíš tu píseň? Cítíš ten od hor vlahý van? Cítíš, jak mizí ze srdce tíseň? Cítíš, jak teplo zalévá duši?... Celý už obzor rozevlán!... Och, zpívejzpívej, vrbo, co srdce tuší: Nového štěstí nový Den!... Vrbo, má vrbo smuteční, 29 zas budou chvíle sluneční: Zjasní se šero teskných cel, zahojí rány jitrocel, bolesti všecky přebolí – slyšíš křepelku od polí? Vlaštovky z dálných cizích míst vrátí se zase do svých hnízd a vesel plavec zapěje na mysu Dobré naděje. Vrbo, má vrbo smuteční, zas budou chvíle sváteční, zas budou jitra skřivánčí, nad vodou vážky se roztančí, a znovu šťastné po zemi zvonit to bude písněmi. Oblaka bílá vysoko vzhůru poplují tiše po azuru jak roje bílých plachetnic. Dech zrání půjde od vinic a v tichém klidu jist a rád bdít bude pastýř u svých stád... Vrbo, má vrbo smuteční, zas budou chvíle sváteční, zas naším bude dům a lán, jenž od věků nám Tvůrcem dán, a znovu ve svém domově v radostné srdcí obnově šťastni zas budeme, šťastni zas budeme, vrbo má smuteční!... 30 Spisovatel: František Dohnal Název: Žalm českého lidu Označení: Verše Ilustroval: Arnošt Hrabal Nakladatel: Družina literární a umělecká v Olomouci Místo vydání: Moravská Ostrava Rok: 1945 Vydání: I. Tiskárna: Národní práce, Mor. Ostrava Cena: 15 Kčs
E: tb; 2005 [32]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Družina literární a umělecká v Olomouci; Národní práce
(Spisovatel: František Dohnal - Název: Žalm českého lidu - Označení: Verše - Ilustroval: Arnošt Hrabal - Nakladatel: Družina literární a umělecká v Olomouci - Místo vydání: Moravská Ostrava - Rok: 1945 - Vydání: I. - Tiskárna Národní práce, Moravská Ostrava - Cena: 15 Kčs)

Místo: Olomouc

Vydání: Družina literární a umělecká v Olomouci; Národní práce
(Spisovatel: František Dohnal - Název: Žalm českého lidu - Označení: Verše - Ilustroval: Arnošt Hrabal - Nakladatel: Družina literární a umělecká v Olomouci - Místo vydání: Moravská Ostrava - Rok: 1945 - Vydání: I. - Tiskárna Národní práce, Moravská Ostrava - Cena: 15 Kčs)

Počet stran: 32