MÁ VRBO SMUTEČNÍ...

František Dohnal

MÁ VRBO SMUTEČNÍ... I.
Má vrbo smuteční, schýlená věkem, jak nyní vypláčeš všechen ten žal, co den zlý dal, co duši ubilo, co srdce zalilo lítostí, hanbou a vztekem!... Ta křivda, ten zločin!... Až do nebe ční! A lidé mimo jdou lak krutě neteční!... Jak jen to vypláčeš, jak jen to vypláčeš, má vrbo smuteční?! II.
Má vrbo smuteční, zhroucená bolem, jaký to najednou děsivý děs v tvůj smutek se snes’!... Už ani nepláčeš, žal svůj už nezpíváš, jenom se zachvíváš vidinou zlou... Ve vzduchu kolem hrůzně cos čpí... Krví to čpí, džunglí to čpí... Och, jak se zachvíváš, och, jak se zachvíváš, má vrbo smuteční!... 16 III.
Z krvavých cihel zeď, ze srdcí strniště, z krvavých šílení krvavé řečiště, ze zemí pustiny, z vesnic, měst ssutiny, špinavé, páchnoucí, zčernalé rumiště, ztracených nadějí úděsné bludiště, tisíců vraždících divoký ryk, tisíců vražděných bolestný vzlyk, zděšených matek kvil, úpění, křik, ztrhaných očí kal, tázavý žal s výčitkou upřený v mlčící dál, zdeptané lidství, zdeptaný kříž – všechno se láme, kams padá vždy níž, všechno se ztrácí v bezednu kdes, všechno se ztrácí – jen zůstává bol, všechno se ztrácí, jen peklo řve kol, nejhlubší peklo, nejkrutší běs – vrbo, má vrbo, jak sneseš ten děs, jak jen to přežiješ, jak jen to přežiješ, vrbo má smuteční?! IV.
Má vrbo smuteční! Zbořili chrám! Zavřeli okna k výšinám! Přece však tvými větvemi bolestí spjatými se zemí úpících proseb tklivý šum nese se vzhůru k nebesům. 17 Ku hvězdám? Naslouchám! Slyš, jak to kvílí k dálavám: * Pro dýmy požárů nevidět hvězd, pro krve záplavu nevidět cest – vidět jen ruiny vesnic a měst. Smiluj se, Kriste! Vidět jen hromady beztvárných těl, slyšet jen rachot aer, dunění děl, v šílení obludném celý svět stměl. Smiluj se, Kriste! Kriste, kdy skončí ten příšerný sen? Pomine hrůzná noc, vzejde zas den? Slituj se, nedej nás běsům zlým v plen! Smiluj se, Kriste! Pro slzy matek a pro sirot kvil ukrať, ó Pane, nám hrůzných těch chvil, zbav nás, ó Pane, všech nečistých sil! Smiluj se, Kriste! Pro trýzeň ponurých žalářních cel, pro trýzeň zhroucených zmučených těl, pro bídu duší, jichž obzor se stměl smiluj se, Kriste! 18 Pro všecku nevinně prolitou krev ukroť, ó Pane, svůj nad hříchy hněv, milost a lásku svou zase nám zjev! Smiluj se, Kriste! Kriste, ó Kriste, och, pro pět Svých ran dej, ať již skončí děs příšerných hran z propasti temnoty, od pekel bran. Smiluj se, Kriste! Pro Tvoji Matičky hluboký žal, když stála pod křížem – a dav se smál a na Tvou bolest jen ocet Ti dal – Smiluj se, Kriste! V.
Má vrbo – och, tak bolně Ikáš! – Můj lide, pro Bůh, umíráš? Můj lide, věř: ty neumřeš, všechny ty hrůzy přežiješ – jen věř a věř – a přežiješ! * Lide můj, všechno ti mohou vzít, o všechno oloupit tebe – jedno jen, jedno musíš mít: důvěru v Boha a v sebe! Zatíti zuby a zatíti pěst, zatvrdlou myslí neštěstí nést, 19 ale jen, pro Bůh, nezradit čest – nezradit čest a nezradit sebe! Lide můj, slyšíš: nezradit sebe!... * Och, vrbo, úpíš, naříkáš? Oj, přijde čas – a zajásáš!!... VI.
Golgotho země mé, jak hrůzná je cesta po tvojích stráních! Kamení na cestě zbarveno krví, o kupy mrtvol klopýtá noha a podél cesty tolik je křížů a tolik je hrobů!... Lide můj, doneseš na horu kříž? Neklesneš cestou? Nezdrtí tebe nezměrná tíž?... Klesají nohy, klesají ruce, hluboko poklesla hlava... Lide můj, doneseš na horu kříž?... Vyhaslé oči, kam hledíte v dálky? V bezedno? V bezhvězdno? 20 Do prázdna? V nic?... Vrbo, má vrbo, což všecky tvé naděje na kříže vbili? Ne, vrbo! Pohleď: Veliký Pátek je sice dnes – však bílými jehnědami nalita již Veliké Neděle jíva... VII.
Povídej, vrbo, pohádku – pohádky mám tak rád a s dětsky šťastným úsměvem chci slouchat napořád. Pohádkou aspoň na chvíli zasní se duše v sen, zabude na zlou skutečnost, zabude na zlý den. Povídej tedy, povídej, co vysnila jsi v snách, o princích v zlatých brněních, o bílých princeznách... Víš, jak tu krásnou princeznu 21 netvoru dali v plen: by vlastní život spasili, nejdražší dali z cen. Ale princ s bílým chocholem již jako blesk tu byl, přemohl, zabil netvora a princku zachránil... Och, vrbo – princka nejkrasší, má drahá sladká zem, ach, také je tak schvácena krvavým netvorem. Och, princko moje nejdražší – kde však, kde princ je tvůj? Na pomoc nikdo nespěchá? – Dál, vrbo, sen svůj snuj! Vzpomínej, rychle vzpomínej: Víš, v modrém Blaníku s vojskem svým čeká vojvoda na skvoucím šemíku. Vojvoda čeká, kníže náš, jak princka zavolá, hleď: prapor s bílou orlicí již nad hlavami vlá! Och, princko moje nejkrasší, jen pros a volej v noc: 22 tvůj princ, tvůj svatý vévoda již spěje na pomoc. Hle, již boj svádí vítězný s krvavým netvorem... Och, princko má, zas budeš mít svobody diadém... VIII.
Má vrbo, vzpomínáš?... To tenkrát Štědrý večer byl – víš, tenkrát – před léty!... Tak tichý, vlahý, plný něhy byl a plný jasu, plný radosti, jak jenom Štědrý večer může být... Já seděl u krbu a naslouchal, jak z radia zpěv koled vánočních se nesl sladce šerem pokoje. Ty milé koledy! Tak prosté jsou – a přec tak drahé a tak jímavé, že srdce při nich blahem přetéká... Vtom slyš!... Teď zvony zní!... To Hradčany!... Svatého Víta zvony velebné! Slyšíš ten tón tak silný, mohutný? To Sigmund! Sigmund!... Slyšíš ostatní, jak v harmonii bijí jásavé?!... Teď z jiných věží padl zvonů chór... 23 Ó, Praho, Praho naše předrahá, ty stověžatá, z měst všech nejkrasší!... Pak zmlkly zvony Prahy... Ale hned zas jiných zvonů hlas zněl dojemně: To Boleslav! Slyš: „Svatý Václave“, Ty země české věrný dědici! Jak vroucně zpívá to v těch zvonech tam! A zase jiné zvony!... Z Příbramě, ze Svaté Hory zvony stříbrné zpívají píseň věčně jímavou ku poctě Madony hor stříbrných... Tak město za městem v tu svatou noc jásavou pěje radost českých měst... A po nich z Moravy zas zvony zní: Olomouc... Brno... Hostýn... Velehrad..Velehrad... Na Velehradě víry kolébka! A na Hostýně mocná strážkyně! Pak ze Slovenska zazněl zvonů hlas: Trnava, Nitra, Bratislava zní a za Tatrami Prešov, Levoča... Pak zmlkly zvony... Ale v duši dál hlas jejich zněl a zpíval o lásce, o velké lásce Boha k člověku, o velkém Narození v Betlémě, o velké Radosti, jež přišla v svět... 24 A zpíval o lásce, již vzájem Bůh zákonem lásky v srdce lidská psal, o lásce k Bohu, k vlasti, k lidem všem... * A zase Štědrý večer jest... Ale tak jiný – smutný, tesklivý... Studené šero venku kolkolem, studené šero i zde v pokoji. V studených kamnech oheň nepraská, chvílemi v nich jen vítr zakvílí... Není již uhlí, jež by zahřálo – ni chleba není – není ničeho... Z kostelních věží zvony nezvoní – místo nich aera hrůzně rachotí, kdes na hranicích děla houkají... Tak smutno, smutno – k smrti smutno je... Při matném světle malé lampičky tak sedím sám v tom chladu pokoje a těžkou rukou hlavu podpírám a těžce hledím v kousek papíru, jenž leží přede mnou zde na stole. To jedna žena plačíc dala mi dnes ráno po mši: muže jejího poslední s Bohem. Bolně rozechvěn vždy znova čtu těch řádků několik: „Buď s Bohem, s Bohem, drahá Miluško! Buď s Bohem i ty, malá Drahuško! 25 Dnes odpoledne ve tři budu popraven... Však neplačte a buďte statečni a lidé dobří nechť se ujmou vás... Já umírám co za vlast mučedník smrtí, jak svatý Pavel umřel kdys...“ Čtu – znovu čtu – a srdce chvěje se... Jak guilotiny hvizd by slyšelo... Jaký to Štědrý večer, Bože můj! Jaký to úděs pro ty ubohé!... A to jen jeden úděs z tisíců, z tisíců srdcí žalem zlomených, z tisíců vzdechů lidí zmučených, z tisíců děsů koncentráckých hrůz, z tisíců zvěrstev katů nestvůrných... A myslí letí smutná řada jmen: Lidice, Ležáky – Je možné to? Oswienčim hrůzný, Dachau, Buchenwald – a stále nová jména noří se... Ó, Štědrý večere, jak smutný jsi!... – – – – – – – – – – Teď venku tiše sněžit začalo... Snad bílý příkrov, který pokryl zem i hroby v ní – snad trochu přikryje i rudé rány v srdcích zmučených... * 26 Na břehu moře Dunquerque chmůrný ční a v půlkruhu kol řady českých vojsk na povel čekají – vpřed – k útoku – stéc baštu zde – a potom zase dál – dál přes Rýn, přes Němce – a k domovu... Teď zmlkla děla – aspoň na chvíli... Snad Štědrý večer zadých tam i zde... Vojíni sedí, tiše hovoří... Vzpomínky letí v siné dálavy, v Moravu, do Čech – co tam dělají? Je Štědrý večer – jak jej slaví dnes? Jsou ještě živi naši drazí tam? Či mrtvi též už rukou Gestapa?... Ten Štědrý večer!... V dálné cizině tak trudně slaví jej už po šesté ti čeští bitci, hoši osmahlí! Už po šesté – však, dá Bůh, naposled! Vždyť v pochod domů jdou – och, domů jdou!... A ti tam na východě, v Karpatech, ti na brány už buší domova! Och, dá Bůh, dá Bůh, v cizí zemi dnes ten Štědrý večer už je naposled – a příští doma, doma bude už!... Och, tolik zemí, tolik velkých měst už protáhli ti hoši osmáhlí, po stepích Rusi, žhavou Afrikou, 27 viděli Kreml, Kavkaz olbřímí, viděli města exotických krás, ve stínu palem spící oasy, přístavy hlučné s lesem stožárů, zahrady oliv vůní omamných, citrony zlaté v slunci zrající, i orchidejí květy podivné – och, tolik zemí, tolik krásných měst – však domov, domov přec jen jeden jest! A pro ten domov zemí cizí šli, a pro ten domov tolik strádali, a pro ten domov v bojích zmírali. Sokolov, Kyjev, Dukla krvavá, Almeida, Tobruk, výspy Kanálu, tam všude krví psali jména svá ti čeští bitci, hoši osmáhlí! Vždyť domov, domov – ten jen jeden jest! A ten jich domov musí, musí žít, žít navždy šťasten, navždy svoboden! Teď zmlkli v hovoru a zamlklí jen tiše hlavy kloní do dlaní... Nač myslí as ti hoši osmahlí?... Je mrtvé ticho, nic je neruší – nač myslí přec ti hoši osmahlí?... Teď náhle jeden z nich vráz vyskočil a hlasem mocným křikl do noci: „Domů“... A za ním všichni v jeden ráz hned stejně skočili a stejně s ním v noc „Domů, domů, domů“ volali 28 a ruce vztáhli kamsi do noci, tam k východu, tam k vlasti, k domovu... * Och, zvony, zvony – ještě mlčíte?... Och, zvony, zvony – zas budete znít! Och, vím to jistě: Zas budete znít!... IX.
Má vrbo smuteční, volají dálky – otevř’ jim srdce dokořán, do dálek přenes se vichřicí války, nedbej už smutku lkavých hran! Vrbo, má vrbo, pohleď jen: V dáli, tam v dáli za obzory z krvavých moří hory se noří – Svobody hory, vysněné Země vysněný Sen! Vrbo, má vrbo, slyšíš tu píseň? Cítíš ten od hor vlahý van? Cítíš, jak mizí ze srdce tíseň? Cítíš, jak teplo zalévá duši?... Celý už obzor rozevlán!... Och, zpívejzpívej, vrbo, co srdce tuší: Nového štěstí nový Den!... Vrbo, má vrbo smuteční, 29 zas budou chvíle sluneční: Zjasní se šero teskných cel, zahojí rány jitrocel, bolesti všecky přebolí – slyšíš křepelku od polí? Vlaštovky z dálných cizích míst vrátí se zase do svých hnízd a vesel plavec zapěje na mysu Dobré naděje. Vrbo, má vrbo smuteční, zas budou chvíle sváteční, zas budou jitra skřivánčí, nad vodou vážky se roztančí, a znovu šťastné po zemi zvonit to bude písněmi. Oblaka bílá vysoko vzhůru poplují tiše po azuru jak roje bílých plachetnic. Dech zrání půjde od vinic a v tichém klidu jist a rád bdít bude pastýř u svých stád... Vrbo, má vrbo smuteční, zas budou chvíle sváteční, zas naším bude dům a lán, jenž od věků nám Tvůrcem dán, a znovu ve svém domově v radostné srdcí obnově šťastni zas budeme, šťastni zas budeme, vrbo má smuteční!... 30 Spisovatel: František Dohnal Název: Žalm českého lidu Označení: Verše Ilustroval: Arnošt Hrabal Nakladatel: Družina literární a umělecká v Olomouci Místo vydání: Moravská Ostrava Rok: 1945 Vydání: I. Tiskárna: Národní práce, Mor. Ostrava Cena: 15 Kčs
E: tb; 2005 [32]
Básně v knize Žalm českého lidu:
  1. ŽALM 30. ZÁŘÍ 1938
  2. ŽALM SOUMRAKU
  3. MÁ VRBO SMUTEČNÍ...