ŽALM SOUMRAKU
Hořko je v duši.
A v srdci to bolí, že plakat se chce!
A nejvíce bolí ta rána od tebe, bratře!
Och, od bratra rána,
ta nejvíce bolí!...
A mohl jsi, bratře, vzpomenout
na svoje krvavé dny!
Mohl jsi vzpomenout,
jak bylo tobě,
tebe když rdousili vrazi!
Zapomněls, bratře?
Zapomněls,
jak bylo tobě,
potopa krve
tvoji když zalila zem
a Tatar a Turčín
ohněm a mečem tvůj plenili dům?
Zapomněls,
jak bylo tobě,
když vítězi tři
o zem tvou metali los?
13
Vzpomínáš?
Na siné pláni
umíral Kościuszko velký,
zalitý krví,
zalitý bolem,
bezmezným, zoufalým bolem.
Vzpomínáš na ten krvavý výkřik,
zoufalým „Finis“ když zaúpěl zsinalý ret?
Vzpomínáš, bratře?
Jak bylo tenkráte tobě?
Hořko mi v duši...
A smutno, tak nesmírně smutno!
Smutno i pro tebe, bratře!
Osudu kolo vidím se točit.
Dnes pod kolem ten – a zítra zas jiný...
Za hříchy dneška zítřek se mstí –
a krutě se mstí!...
Och, smutno mi, smutno mi, bratře!...
Pomáhals požár rozžehnout,
pochodeň hodils v moji zem –
nevzpomněls,
že ten požár zlý
i tobě může spálit dům.
Pomáhals vzbouřit lavinu,
jež teď se řítí dál a dál –
nevzpomněls,
14
že ta lavina
i tebe může pohřbít kdys.
Pomáhals v divné nelásce,
ortel když psali proti nám –
nechápals,
že tím činem zlým
i sobě ortel podepsals...
A vidím, vidím, rozteskněn:
Kolotoč světa točí se dál...
Tolik již světel v něm pohaslo...
Tolik se najednou stmívá...
Z temnot se stíny rozběhly
a kolem se plíží.
Bratře!
Kol tvého domu teď
ty stíny se plíží!
Och, za hříchy dneška zítřek se mstí!
A krutě se mstí!...
Ale mně smutno je, bratře!...
15