Drahomíra (1867)

Velká romantická opera ve 4 jednáních dle Fr. Šírova syžetu od Jindřicha Böhma, Jindřich Böhm

Diplomatická verze Ediční verze

DRAHOMÍRA.
Velká romantická opera ve 4 jednáních dle Fr. Šírova sujetu
od
Jindřicha Böhma.
Hudba od
KARLA ŠEBORA.
V PRAZE. Vlastním nákladem. 1867.
[1] OSOBY:
Drahomíra, ovdovělá kněžna česká. Boleslav, její druhý syn, vojvoda Boleslavský. Krůvoj, lech a velmož pohanský, příchylník Drahomířin. Slavína, první z děvic kněžniných. Milín, vůdce ve vojšti vojvody Pražského, Václava. Hněvsa, Týra, sluhové Boleslava.
Lechové. Popové. Vojíni. Žrecové. Starosvat. Děvy a družice. Pohané. Pacholata. Křesťané. Porobci.
[2] Jeho Osvícenosti
pánu panu
JANOVI HRABĚTI Z HARRACHŮ
c.k. komořímu, majoru v c.k. vojšti, rytíři cís. ruského řádu sv. Anny III. třídy, členu výboru Musea království českého a kuratoru sboru musejního pro vědecké vzdělání řeči a literatury české, přisp. členu ku podporování umění hudebního v Čechách a humanistické jednoty hudební v Praze, členu krásoumné jednoty v Čechách, čestnému měšťanu mnohých měst a obcí českých, předsedovi a členu četných jednot hospodářských, zahradnických a lesnických v Čechách, pánu na Konarovicích atd. atd.
velkomyslnému mecénu umění českého
v nejšetrnější uctivosti
připsáno a věnováno
[3]
Jednání první. Svatoháj(Svatoháj v rozkošné krajině na Boleslavsku)
Výstup I. (Sbor, Slavína a Krůvoj.)
Sbor. Vděkem duše rozjařených plesá lidu tvého dav, že’s nad dolem obdařených svůj rozestřel běloháv. Bělobohu, Dobrobohu! Jara, leta, všeho blaha byl jsi rolí úrodem; světlé oko tvé kam sahá, všude’s ráje původem, Bělobohu, Světlobohu! Dívky. Než-li svorem s polovice zajde blaho údoby, pějte sboremsborem, holubiceholubice, z jaré dívčí útroby! Květy, klasy barvy ladné vijte bohu u věnec, než-li časy, větry chladné počnou líbat růměnec. Krůvoj. Ku smíru živlů, nech ku poctě boha přinesem vděčný přípitek: i vzpomenouti dlužno Černoboha, by nás nestíhal hrůzy jek! ( ( [4] Výstup II. (Tlupa lidu, Týra a Milín.)
Krůvoj. Kdo ruší poklidný ten radovánek, kdo tráví číši bohům svěcenou? Týra. Zde, odpadlík ve svatostánek se vtírá křesťan s duší ztracenou! Slavína. Hle, jaká vzdorná vůle v jeho tváři! To mužné oko milostivě září! Kdo rekovný ten asi muž? – Krůvoj. Odkuď a kdo’s, povídej juž! Milín. Jsem věrný sluha svého pána, jenž pýcha jest a chlouba země, a jemuž pocta provolána od všeho křesťanského plémě. Jsem vůdce voje Václavova a hrdě nosím zbroje tíž: mé ňádro věrné srdce chová pro vojvodu a spásy kríž! Krůvoj. Toť vůdce Milín, jehož jméno jedem plní celý dol – a v lůně otců zlořečeno ach – úšklibem je kolem kol! Slavína. Toť statný Milín, jehož jméno blahem plní pražský dol a křesťanem je velebeno; ach – v duši cítím sladký bol. Sbor. Ha – ten zrádce, svatokrádce otců víry – 5 jenž bez míry v prachu líže dřevo kříže; nám se rouhá, třtina pouhá! Mravy svaté – jedovaté ústo klane; neustane naše krev proti němu jitřit hněv! Milín. Knížete jsem doprovodil ku hostinám, právo hostinné i s pánem tu požívám. Pospěchal jsem pozdraviti posvátnou zem, v pohanské až toto hnízdo zabloudil jsem. Nectný mě tu pohan, biřič do víru jal – by ostří meče křesťanského po chuti znal. Sbor. Potupná poslyšte slova pána z voje Václavova! Křestěnec necitelný hle, jak hanu na nás deští! Drzý jazyku, do kleští s tebou v jícen pekelný! Morana ať duši tvoji věčným palem hanby kojí, ssaje z tebe živý hněv. Skonej život bez počesti, zrády, plný nepravosti – k smíru chceme tvoji krev!! 6 Slavína. Ustaňte již od hněvu, zlosti; zanechte lačných bojů všech! Jak dlouho tomu, práv co hostí porušil pravoslavný Čech? U věnci květů libovonných neskvěj se ocel vraždivá, ať v kruhu dívek bezúhonných posvátný mrav se uchová. Pryč, hrůzo spěj do černé tůně – zde veleby je svatyně; o nedejnedej, otče, svém by v lůně se hanby stala svědkyně! Pryč, hrůzohrůzo, spěj do černé tůně – zde veleby je svatyně, o nedejnedej, otče, svém by v lůně se hanby stala svědkyně! Krůvoj. Sbor. JižJiž, hněvehněve, spěj do černé tůně – zde veleby je svatyně, a nechcinechci, v posvátném by lůně se krve stala svědkyně! Milín. Ať spěje hněv do černé tůně, kde chrání lásky bohyně, jež slovem míru v zlém to lůně se skvělá stala rekyně! Krůvoj. Opomíjejte potupným ho zrakem – a odejděme odtuď v míru: noc rozhostěna temným mrakem ať hosta jímá svém u víru. (Odejdou; Milín a Slavína zůstanou.) Duetto.
Milín. Můj strážný anděli! o děvo z roje vílvíl, i ty opustíš zachráněnce svého? O dovol, abych díky své ti vyjevil, ty růže z luhu pohanského! 7 V rozbouřeném mi ňadru vříti počíná přeblahý cit. – Jak jméno tvé? Slavína. Slavína....Slavína... a Krůvoj – otec můj, odpůrce víry tvojí: buď jemu vděk; on zmírnil lidu hněv. Tvou mladistvou jsem litovala krev – a již opomiň k blížnímu tu lásku moji. Milín. Dej mi zříti v oko tvé co do studně lásky mé; jeho klid a blahomír tiší ňadra, bouř a vír! Slavína. Netušen v osamělém cit se budí v srdci mém; cítím pláti víc a víc svoji krev a svoji líc. Milín. Myslí mi nakloněnou blažila jsi duši mou, dejždejž, bych hledem lásky tvé blaho nabyl spásy své! Slavína. Rod a víra loučí nás; důvěra ať náš je spás. – Bůh pomozi v žalu sám, než-li vzejde jitro nám. Milín. Pro tebe na věky žárem srdce plane, tvojimi úsměvy poušť se mění v ráj; z tvých očíočí, milenkomilenko, světlo nebes kane; bez tebe svět by byl pohrobní mi háj! 8 Slavína. Pro tebe na věky žárem srdce plane, tvojimi úsměvy poušť se mění v ráj; miláčku, z očí tvých blaženost mi kane: bez tebe svět by byl pohrobní mi háj! Milín. Hle, tamo zář se blíží z noci číra! Slavína. Ach, velitelka má to, Drahomíra, ku bohoslužbě spěchá sem – a spatří-li po boku mém tě, Milíne, pak bude po nás veta. Milín. Ať Moranina ji pohltí děsná četa! (Odejdou.)
Výstup III. (Drahomíra; později sbor.)
Drahomíra. Svatolípu – hle – a boží dol! Umlkejte rozechvělé v ňadru hlasyhlasy, plodíte mi strastiplný bol: souzeny tu buďte příští moje časy! Arioso.
Již déle nemohu ji nésti, trýzeň v duši, o hadehade, stůj a nerozrývej ňadro moje, když se jedná o život můj – o život slávy, jenž na trůně svou rozkládá velemoc; ať spásy výrok najdu v lůně nebo věčné hrůzy noc! Nejjasnější, nejmocnější, pane můj! 9 Volám k tobě v žalu mdlobě, při mně stůj! Pověz, bohu, zda-li mohu dlouho žít? trůnu slávy bez obavy mocna být!? Melodram.
Hlas. Tvá než vlastní proti tobě zbujná rozeplane krev, vyjeví se přání tobě – než tě shltí noci hněv! Drahomíra. Proti mně než vlastní moje bujná rozeplane krev, vyjeví se přání moje – pak mne – shltí – noci hněv!? Arie.
Vrženy jsou kostky mémé, zbavím já se strasti zlé! Mým jenž bohům se neklaní, naučení matky haní, starší – není synem mým; moci, nebezpečí všeho – nebudu se báti jeho – – ach – Václava se pozbavím! Sbor. Smrtelným dechem kdo ti schráně mrazí, kněžno, v lůnu páně? Drahomíra. Ach – vrženy jsou kostky mémé, o jasný bože, z vůle tvé! Nech zaplesá národ milý, v boji pro svou kněžnu čilý – své u víře věrný dav; 10 nad ním nechať zavladaří, zhoubu vlasti mečem zmaří, jaré kníže Boleslav! Sbor. Nechť zaplesá národ milý v boji pro svou kněžnu čilý atd.
Jednání druhé. (Velká klenba sloupová na hradě knížecím.)
Výstup I. (Slavína; později Milín.)
Slavína. Ach spánek prchá z oka mého! Toť strašná noc! – Byť ňadra má okřála láskou mileného – mě jíme tužba předce zlá. Ha, co vidím! Dva biřici spěchají z komnat, jež obývá kníže pán, snad jim krutý rozkaz dán, nímžto kohos nešťastného zastihnouti pomstou chvátají. Bohové! já tuším něco zlého. Mou duši svírá úzkostlivý žal, na těle chvěju se a tebe lekám se, můj stíne – a zdá se, klenbou jakoby tu děsot vál. Pro bůh! Co se to děje? – Tys to, drahý můj Milíne!? Milín. Mě valem plápol duše, jak nezbytné hoře pohání z lože, bych se trýzně lásky pozbavil: než pozdravení světa údolu dá zoře, pospěchám, bych tě dříve, Slavíno má, pozdravil! Co se chvíš, ty holubice čistá? Slunka jasnější je duše tvá! Slavína. Zlé to noci zhouba jistá v domě řáditi se zdá. 11 Milín. Proč by zbožný bál se duch; na nás hledí dobrý bůh, jenžto s trůnu nebes bání věrně svého lidu chrání, – by se světská smyla vina, v obět poslal svého syna: lásky bůh je mocný pán, – nade světly jeho stán! Slavína. Ten, co s trůnu nebes bání věrně svého lidu chrání – by se světská smyla vina, v oběť poslal svého syna: bohu mých světější pán, bůh tvůj budiž zbožňován! Hle po chodbě blíž a blíže sem pospíchá hněvný klíže. Schovejme se – zvěděla bych ráda, jaká se na hradě kuje zráda. Výstup II. (Boleslav; později Hněvsa.)
Boleslav. Strach a hrůza z uhlů všech budí ze sna mysl mou, všude ouzko – těsný dech mrazí krev mi zděšenou: mezi smrtí – životem – se potácím klopotem. Zda vše tajně vykonáno, děsím strašlivých se slov, – srdce jeho zdá prokláno, krví rudě zbrocen kov? Matko, matko! – ty za to stůj! nebyla to zráda má, – zločin ten je zcela tvůjtvůj, zlá to byla rada tvá! Boleslav. Nuž – je štastněšťastně vykonáno? 12 Hněvsa. Kníže – nebylo mi dáno!..dáno!... Mám již napřažené rámě, tu sto hromů zahřmí na mě: „Stůj, nevykonej ten čin!“ Když se ruka má zvedala tajné síle podlehala – já pak jako hanby syn s černým svědomím pospěl, bych Ti svoji mdlobu sděl. Boleslav. Zrádče! tak mou vůli plnit znáš? Sketo, smrtí zaplatit to máš! Hněvsa. VšeckoVšecko, kníže, panepane, žádej, jen ne vraždu Václava, na mě všechen hněv ukládej, v trest propadej hlava má. Boleslav. Kde Týra, druh? Hněvsa. Jej stejný popad žas. Boleslav. Zda nikdo neuhlídal vás? Hněvsa. Den sotva první záři dal, se kníže sám potají bral zahalen v prostém pláštíčku ve Marianskou kapličku; že chrám uzavřen ještě byl, pokleknul, by se pomodlil na prahu ve vší zbožnosti. Boleslav. Ach, jaké pošetilosti! Jen k blahu vlasti souzený ku činům král jsa zrozený na bídu nedbá lidu svého, se rádej dává do babského úlizu a modlení! Nutno! já bez prodlení rozsudek byl vykonal! (Odejdou.)
13 Milín. Bratrova kde láska vraždu káže, kéž bych brannou mocí napravil; bože sílysíly, dej mi mocné páže, nevinné bych krve proudy zastavil! Slavína. Síly bůh ať skrotí vraha páže, nevinné by krve proud se nevylil. K životu tě láska moje váže, pozdě je, bys nebezpečí odvalil! Milín. Ku pomoci! S bohem buď! Slavína. O zůstaň – zachraň žítí své již pozdě jest, pomoci tvé! Výstup III. (Slavína sama.)
Krvavé se jitro z noci budí a mne jímá mdloby děsná noc; snad již ostrá ocel ňadro studí, v němž nedávno plála králomoc. Modlitba. Slunce boha velikého všecko budiž k živosti, nebe mhou zamračeného svou vyjasni světlostí! Mocný světla tvého pramen osvěť noc pohanstva zlého, by nás v lůně tvůrce tvého zhříval věčné lásky plamen! (Vidění.)
Slavína. Ha, jaké to vidění! či byl to sen?! Výstup IV. (Drahomíra; později Boleslav.)
Zběsilá, co nesvitá ti jasný den? – Což se zbouřil hromovlad? – z kořán chví se celý hrad! Co tu meškáš?.....meškáš?... 14 Slavína. Jasná panípaní, čekala jsem do svítání; spát mi nedal strašný zjev – dnes se jítřila tu krev! Drahomíra. Šílená, odejdi v míru! (Slavína odejde) V strašlivém se zřím u víru! Nápoje nalíčeného chytře on se varoval, jedu mu nastrojeného ani rtem se netýkal; v oběť buď si pomstě mé! Dlouho nebudu v té strasti, matku mně vyhnal ze vlasti – nezná více bohy své. Duetto.
Drahomíra. Nuž, pověz, synu!... Boleslav. Veta po něm; – Drahomíra. Rozkoš popohání krev mi ku plesání, již volně okřívám; jásot mě ovládá, jarmo se ukládá, co báti se nemám! Šílenec dokonal, dráhu mi urovnal, toť sladká pomsta má; šťastný výkon činu na ohavném synu to zásluha je tvá! Boleslav. Ples a tvoje slasti budí ve mně strastistrasti, 15 ba, slyším pekel řev: „Vrahu bratra svého, pachateli zlého za pomstu volá krev!“ Zmatek, strach a hrůza, běsná pekel lůza užírá poklid můj, – – zatracen a klatý, hněvem bohů jatý utrácím život svůj! Drahomíra. Se upokoj, ach, synu můjmůj, nad činem tvým je věčná noc – a na něm trestá vinu zlou mých věkožizných bohů moc. Hle, před tebou se národ sklání a tvému na trůn zasedání pospíchá štěstí na pomoc. Boleslav. Pozbývám mír a poklid svůj; jeť marna všecka slávy moc – a nezahalí vinu mou ni nejčernější světa noc. Již tvé proklínám zlé nadání, buď hanba mému vykonání, že hříchu spěl jsem na pomoc! (Hluk a hlomoz zbraní.) Drahomíra. Kdo se bouřit opováží? – – Zda-li křesťanů to plémě, ať je zhltí černá země! Což tu nikoho na stráži? Boleslav. Tvoje dílo... Mír se trhá... ovoce to tvého sémě, jež na vrchol mého témě prvou strasť a bídu vrhá. 16 Výstup V. (Zbouřený lid pohanský, načež děvice, později Krůvoj.)
Zbrojenci. Kopí a meče kruté do seče chopme se zbroje, mužové boje; křesťanů se rotí láje! potupy, hany nás na pohany křesťané plodí, v krvi se brodí – kácí sochy, hanbí háje! Děvice se Slavínou. Běda, běda! bitka budebude, hluku plno, braně všude, ach, veta po nás! Zloba u divokém roji rachotí ve smrtném zbroji – již hledají vás. Děvice. Zachraň, kněžno, žítí svoje, zjednejzjednej, knížekníže, upokoje – sic veta po nás! Drahomíra. Hle, jsou to naši plukové – V hlavě tvé je šalba, klam; již Krůvojovi druhové chvátají se zbraní k nám. Zavítejte nám! Boleslav. Ach, pomsty jsou to duchové, zahubení nesou nám, zavítejte mi druhové: vinen smrtí se podám; zavítejte nám. 17 Slavína. To tam mé štěstí bláhovébláhové, v obět klesnu trampotám – kde v boji kříže sluhové – s Milínem ve sporu tam můj otec je sám! Krůvoj. Milín zosnoval tu nehodu! Pro zavražděného vojvodu křesťanů se celý sbor nám postavil na odpor. Pane, tresci, přísně suď – do boje nám vůdcem buď! Quartetto.
Boleslav. Zde palmy nechci dobývati a rád bych sám se v žertvu dal, chci k narovnání přispívati za života, jejž jsem bratru vzal. Drahomíra. Až pocítípocítí, že v slávy době co rek se statně potýkal, on najde v boji pokoj sobě, an dřív se klidně usmíval. Slavína. Kéž miláčkovi je popřáno, by dílo šťastně dokonal, vždyť bývá se ctí vykonánovykonáno, kde milosti své bůh popřál. Krůvoj. To nesmí býti z vůle boží, co zrádný Milín započal, ať nežehnanou zbrani složí, že Svantovita pohněval! Boleslav. K vůli bohům – lidu svému k narovnání krvavému povedu vás! – Sem zbraň a pás! 18 Slavína. Výprava postrašná leká duši mou; věrné lásky pouto buď mu posilou. Kéž neklesá zbrojí svých nepřátelů,nepřátelů. Zbav ho, bože láskylásky, smrti svízelů. Ostatní všickni. Vítězství a slávu přejtepřejte, bozibozi, námnám, svobodu po právu českým dědinám: pluh ať odpočívá; krutý volá boj, krev svou nechť vylívá nepřátelský roj. Nechať padne kříže zaslepený syn: nás ku zdaru víže,víže podnikavý čin!
Jednání třetí. (Velká síň korunní na hradě knížecím.)
VstupVýstup I. (Drahomíra se svými děvicemi; Slavína; načež stráže, vojínové, porobci; popové, lechové v čele Krůvoj a posléze Boleslav.)
Marcia. Sbor. Ať chvála, čest a vítězosláva zazněje trůnu Boleslava po celé vlasti, po Čechách, a jeho orlice ať skvělojasná se jako hvězda skvěje čarokrásná a svítá po všech dědinách. 19 Slavína. Živ zda miláček je můj se táže duše má, smutek srdce strašlivě mi želem probodá. Drahomíra. Vítán buď mi, synu můj, z boje, kde ti zkvětla sláva. Zasloužený ti podává matka vavřín. – Pohled svůj povyjasni, reku, kníže! V odměnu za války tíže přestol otců svých si měj – sám na trůně zasedej! Drahomíra a Krůvoj. Své štěstí bůh posílá sám; již obrať svoje líce k nám: na trůn svých otců dosedej a v míru slávy požívej! Boleslav. K vladařskému nastolení, národe můjmůj, bez prodlení spěju, an jsem dokonal boj, co bratrem zplamenal. Asika jsem zuřivého voje Oty potřeného navždy branně pokořil, – pýchu cizou rozbořil. Panství svoje až ku Matru, mezi Důnajem až k Tatru rozešířím mocí svou. Slyš, můj lide, vůli mou: samopánem své koruny nastolím se na své trůny, jako kníže váš a pán svých od národů uznán. – Nuže tedy slib mi dejte, poslušenství přísahejte! Všickni (mimo Drahomíru.) Samopánem své koruny dostup, pane, na své trůny, 20 jako kníže náš a pán svých od věrných milován. Jenom tebe uznáváme za pána svého jediného: poslušnost ti přisaháme! (Boleslav, vojínové atd. odejdou.) Výstup II. Drahomíra, Krůvoj. Slavína a děvice.
Drahomíra. Hle, to pyšné počínání: výhost matce dává syn, rodinného upoutání znovu trhá jeho čin! Slavína a děvice. Zklamaného radování jasnou kněžnu jímá žal, hle, jak bledne v umdlévání, že jí kníže výhost dal. Krůvoj. Neštěstí to poznové sesílají bohové; jeví hněv a jeví zlost – učiň, paní, jim za dost! Drahomíra. Mluv, jak smířiti je mám? ráda všecko vykonám! Krůvoj. Splň, co ústo slíbilo křesťanu, kdy hrozilo: nechať vězeň v žertvu dán, bohům je obětován!! Drahomíra. Bohům nikdy jsem nelhala; velebím jich velkomoc,velkomoc. Chci by žertva jim se dala vděčně za jejich pomoc. 21 Všickni (mimo Slavínu) Hned ať křesťan zrádný padne za nás všecky v žertvě ladné, jak to káže jasný duch, by se smířil války bůh. Slavína. Krve proud mi v ňadru chladne bez Milína srdce vadne: on je poklid můj a ruch; zda mi ho navrátí bůh!? (Drahomíra odkvapí; děvy za ní.) Výstup III. (Krůvoj. Slavína.)
Duetto.
Slavína. O zůstaň, zůstaň! Ach, můj milý otče, drahý, zapuď zlobu hněvivou, k ňadru přiviň dceru svoji stejným bolem sklíčenou! Krůvoj. K otcovským tě prsoum vina žehnám dceru jedinou, spěchám však, abych hned splnil službu mi uloženou. Mluv, co proč se strachuješ? Slavína. Život čí obětuješ – pověz, pověz, otče můj! Krůvoj. Zbojníka nic nelituj! Žertva bohu nutna jest: křesťana, tu netvoru, za to, že nám odporu klad, zastihne trest! Slavína. Pověz, otče předrahý – kdo zajatec je neblahý? 22 Krůvoj. Milín! Slavína. Ha! Krůvoj. Zděšena výrokem hle dcera šílená za lotra plápolá; šalba tě, plode můjmůj, ve zkázu pojímá: a hřích je litost tvá! Slavína. Ach, zlá tě otče obklíčila přeludu slepota. Oh, kdyby jeho krev se lila – to smrť by byla má!! Života onť mého záře, v které spása moje zkvětá; s Milínem chci v potu tváře snášet strasti toho světa! MírniMírni, otčeotče, hněvy své: v Milínu je žítí mé! Krůvoj. S očí pryč, nevděčné dítě, v lůně matky nežehnáno, v hanebné jsi padlo sítě – otcem budiž neuznáno! Milín svolal boží hněv, svou vyleje za to krev. Slavína. O raděj vezmi dítě svoje a krev vylévej spíše mou, jen Milína chraň – blaho moje – tě tvou zaklínám šedinou! 23 Krůvoj. Tvůj pláč a všecky nářky tvoje již neohluší duši mou, byť zoufalosti celé roje mi vlály nade šedinou. Zde vůle je boží dlužno dbát; ty sama ho máš obětovat. Slavína. Ach, otče, potěchy rač mi dát a smilování své popřát! Proměna. (Temná prostora lesní. Tryzna.)
Výstup IV. (Tanec kopiníků a sbor.)
Točte se kolem; strání a dolem Svantovít slaven jest! Zrádného lůže v žertvu se může krev vylít na počest! Točte se v kůru! Píka se vzhůru pozvedá vysoko, v boji co litě v ňadro se hbitě zabodá hluboko! Výstup V. (Popové. Žrecové. Stráže přivádějí spoutaného Milína. Lid. Krůvoj vleče Slavínu.)
Krůvoj. Jatého zde si Milína máš: Sama ho bohu za oběť dáš! 24 Slavína. Milíne, Milíne! Milín. Slavíno! Život svůj že jsem nabýval v tobě okřívám v těle zachvělém – na shledání v úpěnlivé době mi budiž smrti andělem! Slavína. Jak jsem blahá v nešťastné chvíli, žeže, spáso, tebe zase mám: s tebou k jedinému spěju cílí – a v lásce hrob si nalezám. Krůvoj. Hle, dcera šalbě zaprodána mi hanbu šle na hlavu mou, buď s křesťanem obětována – – již ruším lásku otcovou! Výstup VI. Drahomíra. Aj co vidím – tak se plní vůle má? ještě krev netekla bohu souzená? kdo se vládným zdráhá rozkazům? Krůvoj. Zlý nevděčné dcery nerozum! Oběti na cestu ducha sílí a již zpupný plod po vůli své a ze trestu smrti osud sdílí; k lotru že se láskou vinula, v tajném spolčení utonula. Drahomíra. Běda otci nezdárného dítěte, – jemuž v rukou dcery blaho nekvěte! Svém na srdci hádě’s odchoval; čas jeje, bys i je obětoval! Zhyneš rodu odcizené plemení, zhyne vše po tobě světem znamení; 25 myslí trávilas pokaženou otce – kněžnu, dobrodějku svou! Oběti ku činu spějte žrecové – – sama shlížet chci na dílo krvavé: dvoji v žertvu lejte krev, by se zvrátil boží hněv. Sbor. Oběti ku činu spějte žrecové, dvoji v žertvu lejte krev, by posvátné tryzny dílo krvavé boží odvrátilo hněv. V stupVýstup I.
(Boleslav v průvodu vojínů a křesťanů.)
Boleslav. Ustaňte! Nezvratná mi v duši víra se vzňala, bůh že tvůrce všehomíra nežádá lidu za oběť. – A proto lidu kraje poklidného ukládám, zvyku nelidského se střežit, přísně na pamět! Pouto rekovo zahoďte! Na svobodu je provoďte! (Bouřlivé hřmění) Quintetto se sborem.
Boleslav. Soud, kde já pronáším nad životem – bez viny nepoteče krev – – bohů vašich byťby smrti hrotem mě sklát pospíchal krutý hněv. Neleká mě svým rachotem ni Perun ani jeho řev!! Drahomíra. Krůvoj. Poslušně co bohem zasvěceno nesmí porušit lidu moc; rouhače buď srdce vypleněno a vrženo ve pekel noc! Slyš nám božstvo pohaněno své hněvy ssílá na pomoc! 26 Slavína UkrutnýmUkrutným, co knížetem tě zvalizvali, jsi lásky pěkný důkaz dal; naše trapné zapudil jsi žaly a nám se dobrým otcem stal. Kéž by tvůrce v nebes dáli všem sklíčeným tě zachoval! Milín. UkrutnýmUkrutným, co knížetem tě zvalizvali, jsi lásky pěkný důkaz dal; naše trapné zapudil jsi žaly a nám se dobrým otcem stal. Svoboden pokácím toho, králi, kdo lásce tvé by zpečoval!! Drahomírovci. Hrůza!slyšte! věční bozi odštěpence skláti hrozí. Blesky, hromy zkázu hněvem na pohromy ssílají. Zajaté jim nenechejmenenechejme, bohu oběť dáti spějme: kdo se vzpírávzpírá, jako zlého hada, štíra skolí nůž! Kníže a Boleslavovci. Hrůza! slyšte, rota hrozí nás utratit, bůh pomozi! Sílu hromu – lidu zlého 27 na pohromu dejž nám bůh! Nevinného žítí chraňme, bojovati neustaňme. Všehomíru mocný pane, zlém ve víru s námi buď! Drahomírovci. Mocných bohů hněv se leje proudem blesků ohnivých, otvírá se do veřeje jícen pekel hněvivých! Odtuď pryč, kde bohů trest soudem nad rouhači jest!! Boleslavovci. Otvírá se do veřeje nebe hledem hněvivým: modly tresce v oblíčeje hromobleskem ohnivým. Spravedlivo nebe jest; pohanu buď zkáza, trest!!
Jednání čtvrté. (Letní krajina blíže Prahy.)
Výstup I.
Krůvoj. Dostáti musím pomstě své co bojovník, jenž dílo pokořeným bohům přísahal – a dříve neustanu já, až rozkotán je Boleslava trůn, – na něm až zbudoval svou slávu Krůvoj, své i kněžny vzdornou moc! Ba zapoměl jsi, Boleslave, den a noc se střídá – tvůj pak dnes dozírá panský hledhled, to jasnoboží oko svítí tobě naposled! 28 Aria.
Svítej, svítej, slunko milé, nad dědinou rozeplaň, žezlo moci starobylé staň se leskem kněžny, staň! V kráse nové témě Prahy z mrákoty se pozvedej, slávy otců zpupné vrahy svém na trůně nehledej! Nepyšni sese, hrdá víro; Boleslavu strojen pád v tvých buď rukou, DrahomíroDrahomíro, Hradčín tvůj i Vyšehrad! (Odejde) Výstup II. (Průvod svatební. Družky; starosvat; Milín; Slavína; Boleslav s četnou družinou.)
Sbor. Zazpívejme, zaplesejme, přišel radovánku čas; s radostí jej uvítejme, že oblažit spěje nás! Do věnečku uplítejme, růže, myrtu, lípokvět zasnoubené ovíjejme, ať jim rájem plyne svět! Družičky. Na větvičce holubice sladko dvě se kochají; při libánku v milostánku lekati se nedají. Od krkavce, zlého dravce nehod bát se netřeba; 29 sítem pásky, věrné lásky zahnali jsme jestřeba! Sbor. Chutě do kola se mějme, skočná ať se zapěje, „chorovod“ si udělejme až to kolem zazněje. Jasné hosty uvítejme, že nás poctil kníže sám, do paměti zavírejme, nakloněn že vládce nám! (Ballet.)
Boleslav. Bůh pomozi vaší píli: žehnej pluhu – dejž i mír – milé Čechy bůh ať sílí, ať umlká boje vír! Z rukou mojich svou na cestu světa poutí dálenou – Slavínu měj za nevěstu a za choti milenou! Kde se duše s duší pojí vírou lásky svěcená – tam se žaly srdce hojí, tam se myrta zelená! Sbor. Kde se duše s duší pojí vírou lásky svěcená – tam se žaly srdce hojí, tam se myrta zelená!! – (Tercetto.)
Boleslav. Mé požehnání budiž vám, dejdej, bože, víry spás; co otec v ňadru zachovám svůj národ, dítky, vás – a před oltářem v blaženost vem bůh vás, děti, na milost! 30 Slavína. Mi na shledání růžová vychází naděje: kdy tvář se tvoje usměváusměvá, se duch můj nechvěje. O díky, kníže za milost; tys nám založil blaženost! Milín. Mně blaho šepce každý háj ze říše blažených, pojď, děvo! pojď – nám kyne ráj snů vřele kýžených. O díky, kníže, za milost: tys nám založil blaženost! (Celý průvod ubírá se do kostelíčka na kopci.) Sbor. Jeden věčný bože sám! S pokorností poklekáme v lásku tvoji spoleháme; pane, milostiv buď nám! Hospodine pomiluj nyny, Jesu Kriste ulituj nyny, Kyrie eleison! V stupVýstup III.
(Drahomíra)
Drahomíra. Ha! bezpoklidný můj je světem strašný hon, jen do nejisté dáli plaché oko zírá – a ošklivý mi ňadra had užírá; oh, zuří duše – až na věk dokonal on! Arie.
Slyšte, bozi! mé to plémě nosí zneuctěná země moji krev; odštěpence – hanba pouhá, věkožižní, vám se rouhá! Šlete hněv! 31 Nechať hltí mého rodu dítě ohavného plodu hrůza – strach! Nám o kéž se zdaří zhouba, aby padla směšná chlouba v popel, prach! Dejtež, aby trůn byl matce otcům zdarem ku památce navracen! Nestrpím ho svém na trůně; Boleslav buď v otců lůně zatracen!! (Vše spěchá z kostelíčka; Krůvoj.) Krůvoj. Ha! Konec opery.
E: až; 2002 32
Bibliografické údaje

Nakladatel: Böhm, Jindřich
(Vlastním nákladem.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 32

Věnování: z Harrachu, Jan
(Jeho Osvícenosti pánu panu Janovi hraběti z Harrachů c. k. komořímu, majoru v c. k. vojšti, rytíři cís. ruského řádu sv. Anny III. třídy, členu výboru Musea království českého a kuratoru sboru musejního pro vědecké vzdělání řeči a literatury české, přisp. členu ku podporování umění hudebního v Čechách a humanistické jednoty hudební v Praze, členu krásoumné jednoty v Čechách, čestnému měšťanu mnohých měst a obcí českých, předsedovi a členu četných jednot hospodářských, zahradnických a lesnických v Čechách, pánu na Konarovicích atd. atd. velkomyslnému mecénu umění českého v nejšetrnější uctivosti připsáno a věnováno)