Jednání druhé.
(Velká klenba sloupová na hradě knížecím.)
Výstup I.
(Slavína; později Milín.)
Slavína.
Ach spánek prchá z oka mého!
Toť strašná noc! – Byť ňadra má
okřála láskou mileného –
mě jíme tužba předce zlá.
Ha, co vidím! Dva biřici spěchají
z komnat, jež obývá kníže pán,
snad jim krutý rozkaz dán,
nímžto kohos nešťastného
zastihnouti pomstou chvátají.
Bohové! já tuším něco zlého.
Mou duši svírá úzkostlivý žal,
na těle chvěju se a tebe lekám se, můj stíne –
a zdá se, klenbou jakoby tu děsot vál.
Pro bůh! Co se to děje? – Tys to, drahý můj Milíne!?
Milín.
Mě valem plápol duše, jak nezbytné hoře
pohání z lože, bych se trýzně lásky pozbavil:
než pozdravení světa údolu dá zoře,
pospěchám, bych tě dříve, Slavíno má, pozdravil!
Co se chvíš, ty holubice čistá?
Slunka jasnější je duše tvá!
Slavína.
Zlé to noci zhouba jistá
v domě řáditi se zdá.
11
Milín.
Proč by zbožný bál se duch;
na nás hledí dobrý bůh,
jenžto s trůnu nebes bání
věrně svého lidu chrání, –
by se světská smyla vina,
v obět poslal svého syna:
lásky bůh je mocný pán, –
nade světly jeho stán!
Slavína.
Ten, co s trůnu nebes bání
věrně svého lidu chrání –
by se světská smyla vina,
v oběť poslal svého syna:
bohu mých světější pán,
bůh tvůj budiž zbožňován!
Hle po chodbě blíž a blíže
sem pospíchá hněvný klíže.
Schovejme se – zvěděla bych ráda,
jaká se na hradě kuje zráda.
Výstup II.
(Boleslav; později Hněvsa.)
Boleslav.
Strach a hrůza z uhlů všech
budí ze sna mysl mou,
všude ouzko – těsný dech
mrazí krev mi zděšenou:
mezi smrtí – životem –
se potácím klopotem.
Zda vše tajně vykonáno,
děsím strašlivých se slov, –
srdce jeho zdá prokláno,
krví rudě zbrocen kov?
Matko, matko! – ty za to stůj!
nebyla to zráda má, –
zločin ten je zcela tvůjtvůj,
zlá to byla rada tvá!
Boleslav.
Nuž – je štastněšťastně vykonáno?
12
Hněvsa.
Kníže – nebylo mi dáno!..dáno!...
Mám již napřažené rámě,
tu sto hromů zahřmí na mě:
„Stůj, nevykonej ten čin!“
Když se ruka má zvedala
tajné síle podlehala –
já pak jako hanby syn
s černým svědomím pospěl,
bych Ti svoji mdlobu sděl.
Boleslav.
Zrádče! tak mou vůli plnit znáš?
Sketo, smrtí zaplatit to máš!
Hněvsa.
VšeckoVšecko, kníže, panepane, žádej,
jen ne vraždu Václava,
na mě všechen hněv ukládej,
v trest propadej hlava má.
Boleslav.
Kde Týra, druh?
Hněvsa.
Jej stejný popad žas.
Boleslav.
Zda nikdo neuhlídal vás?
Hněvsa.
Den sotva první záři dal,
se kníže sám potají bral
zahalen v prostém pláštíčku
ve Marianskou kapličku;
že chrám uzavřen ještě byl,
pokleknul, by se pomodlil
na prahu ve vší zbožnosti.
Boleslav.
Ach, jaké pošetilosti!
Jen k blahu vlasti souzený
ku činům král jsa zrozený
na bídu nedbá lidu svého,
se rádej dává do babského
úlizu a modlení!
Nutno! já bez prodlení
rozsudek byl vykonal!
(Odejdou.)
13
Milín.
Bratrova kde láska vraždu káže,
kéž bych brannou mocí napravil;
bože sílysíly, dej mi mocné páže,
nevinné bych krve proudy zastavil!
Slavína.
Síly bůh ať skrotí vraha páže,
nevinné by krve proud se nevylil.
K životu tě láska moje váže,
pozdě je, bys nebezpečí odvalil!
Milín.
Ku pomoci! S bohem buď!
Slavína.
O zůstaň – zachraň žítí své
již pozdě jest, pomoci tvé!
Výstup III.
(Slavína sama.)
Krvavé se jitro z noci budí
a mne jímá mdloby děsná noc;
snad již ostrá ocel ňadro studí,
v němž nedávno plála králomoc.
Modlitba.
Slunce boha velikého
všecko budiž k živosti,
nebe mhou zamračeného
svou vyjasni světlostí!
Mocný světla tvého pramen
osvěť noc pohanstva zlého,
by nás v lůně tvůrce tvého
zhříval věčné lásky plamen!
(Vidění.)
Slavína.
Ha, jaké to vidění! či byl to sen?!
Výstup IV.
(Drahomíra; později Boleslav.)
Zběsilá, co nesvitá ti jasný den? –
Což se zbouřil hromovlad? –
z kořán chví se celý hrad!
Co tu meškáš?.....meškáš?...
14
Slavína.
Jasná panípaní,
čekala jsem do svítání;
spát mi nedal strašný zjev –
dnes se jítřila tu krev!
Drahomíra.
Šílená, odejdi v míru!
(Slavína odejde)
V strašlivém se zřím u víru!
Nápoje nalíčeného
chytře on se varoval,
jedu mu nastrojeného
ani rtem se netýkal;
v oběť buď si pomstě mé!
Dlouho nebudu v té strasti,
matku mně vyhnal ze vlasti –
nezná více bohy své.
Duetto.
Drahomíra.
Nuž, pověz, synu!...
Boleslav.
Veta po něm; –
Drahomíra.
Rozkoš popohání
krev mi ku plesání,
již volně okřívám;
jásot mě ovládá,
jarmo se ukládá,
co báti se nemám!
Šílenec dokonal,
dráhu mi urovnal,
toť sladká pomsta má;
šťastný výkon činu
na ohavném synu
to zásluha je tvá!
Boleslav.
Ples a tvoje slasti
budí ve mně strastistrasti,
15
ba, slyším pekel řev:
„Vrahu bratra svého,
pachateli zlého
za pomstu volá krev!“
Zmatek, strach a hrůza,
běsná pekel lůza
užírá poklid můj, – –
zatracen a klatý,
hněvem bohů jatý
utrácím život svůj!
Drahomíra.
Se upokoj, ach, synu můjmůj,
nad činem tvým je věčná noc –
a na něm trestá vinu zlou
mých věkožizných bohů moc.
Hle, před tebou se národ sklání
a tvému na trůn zasedání
pospíchá štěstí na pomoc.
Boleslav.
Pozbývám mír a poklid svůj;
jeť marna všecka slávy moc –
a nezahalí vinu mou
ni nejčernější světa noc.
Již tvé proklínám zlé nadání,
buď hanba mému vykonání,
že hříchu spěl jsem na pomoc!
(Hluk a hlomoz zbraní.)
Drahomíra.
Kdo se bouřit opováží? – –
Zda-li křesťanů to plémě,
ať je zhltí černá země!
Což tu nikoho na stráži?
Boleslav.
Tvoje dílo... Mír se trhá...
ovoce to tvého sémě,
jež na vrchol mého témě
prvou strasť a bídu vrhá.
16
Výstup V.
(Zbouřený lid pohanský, načež děvice, později Krůvoj.)
Zbrojenci.
Kopí a meče
kruté do seče
chopme se zbroje,
mužové boje;
křesťanů se rotí láje!
potupy, hany
nás na pohany
křesťané plodí,
v krvi se brodí –
kácí sochy, hanbí háje!
Děvice se Slavínou.
Běda, běda! bitka budebude,
hluku plno, braně všude,
ach, veta po nás!
Zloba u divokém roji
rachotí ve smrtném zbroji –
již hledají vás.
Děvice.
Zachraň, kněžno, žítí svoje,
zjednejzjednej, knížekníže, upokoje –
sic veta po nás!
Drahomíra.
Hle, jsou to naši plukové –
V hlavě tvé je šalba, klam;
již Krůvojovi druhové
chvátají se zbraní k nám.
Zavítejte nám!
Boleslav.
Ach, pomsty jsou to duchové,
zahubení nesou nám,
zavítejte mi druhové:
vinen smrtí se podám;
zavítejte nám.
17
Slavína.
To tam mé štěstí bláhovébláhové,
v obět klesnu trampotám –
kde v boji kříže sluhové –
s Milínem ve sporu tam
můj otec je sám!
Krůvoj.
Milín zosnoval tu nehodu!
Pro zavražděného vojvodu
křesťanů se celý sbor
nám postavil na odpor.
Pane, tresci, přísně suď –
do boje nám vůdcem buď!
Quartetto.
Boleslav.
Zde palmy nechci dobývati
a rád bych sám se v žertvu dal,
chci k narovnání přispívati
za života, jejž jsem bratru vzal.
Drahomíra.
Až pocítípocítí, že v slávy době
co rek se statně potýkal,
on najde v boji pokoj sobě,
an dřív se klidně usmíval.
Slavína.
Kéž miláčkovi je popřáno,
by dílo šťastně dokonal,
vždyť bývá se ctí vykonánovykonáno,
kde milosti své bůh popřál.
Krůvoj.
To nesmí býti z vůle boží,
co zrádný Milín započal,
ať nežehnanou zbrani složí,
že Svantovita pohněval!
Boleslav.
K vůli bohům – lidu svému
k narovnání krvavému
povedu vás! –
Sem zbraň a pás!
18
Slavína.
Výprava postrašná
leká duši mou;
věrné lásky pouto
buď mu posilou.
Kéž neklesá zbrojí
svých nepřátelů,nepřátelů.
Zbav ho, bože láskylásky,
smrti svízelů.
Ostatní všickni.
Vítězství a slávu
přejtepřejte, bozibozi, námnám,
svobodu po právu
českým dědinám:
pluh ať odpočívá;
krutý volá boj,
krev svou nechť vylívá
nepřátelský roj.
Nechať padne kříže
zaslepený syn:
nás ku zdaru víže,víže
podnikavý čin!