Tiché srdce (1917)

Verše 1916, Jiří Mahen

Diplomatická verze Ediční verze
SBÍRKY * KLAS * SVAZEK 3.
OBÁLKU A VNITŘNÍ VÝZDOBU KNIHY NAVRHL A DŘEVORYTEM PROVEDL JAROSLAV VOTRUBA. * NÁKLADEM TISKAŘSKÉ A VYDAVATELSKÉ SPOLEČNOSTI V PŘEROVĚ. KNIHY TÉTO VYŠLO TÉŽ 200 VÝTISKŮ NA „SlMILl-JAPONU“. VYTISKL GRAFICKÝ ZÁVOD JAR. STROJILA V PŘEROVĚ.
[4] JIŘÍ MAHEN TICHÉ SRDCE VERŠE 1916
PŘEROV 1917
[5] ALOISU MRŠTÍKOVI VE STARÉ ÚCTĚ A PŘÁTELSTVÍ
Iděm na vojnu a Vy zase ke svým včelám. Tož honem do lúčky a hrst kvítí na památku, bez ladu a skladu na pohled, ale podává to teplá, upřímná ruka! Tichým chtělo být moje srdce, ale nějak to nejde – však Vy víte...
[7]
TICHÉ SRDCE.
Pomalu, myslím, přece klíč ten najdem’, jímž tajemství se světa odmyká – leč nebude to, dnes to jasně vidím, pražádná chvíle slavně veliká – už rodí se to, v nitru mém to klíčí a zítra možná ukáže to list: do velké knihy různých dnů se dívám, prohlížím stránky, učím v ní se číst... Přerychle kdysi konec hledali jsme v té knize honem, kdo chtěl čekati? Zřím přátel řadu, hlava točí se jim jen samou vírou, samou závratí, leč dole řeka, rmutná řeka plyne, krok jeden chybný a už plovou v ní –! Dny včerejší – kdo na vás zapomněl by – vy pěkné dny a noci naivní? Ne rychle tak se potom léta hnala... Za chlebem člověk vyšel do světa, den jeden hýřil z bytosti tvé vyšel, den druhý do ní vcházel asketa – podivné hraní! Zatím lidé mřeli a třepily se naše ideje... 9 Stanovisk tisíc na stůl čas ti hodí a každé z nich už nějak správné je! Blázinec! – duše oklamaná vzdychá, pro slípky kurník! – hlas dí kohoutí, – Tvé strašné kráse – snílek v prázdno šeptá, – jen smrtí svou se mohu vyhnouti –! – Své stříbro dej sem – slyším řev – a zlato! – Do všeho rudou rozkoše chci nit! Jdu kudy jdu a žiju, kterak žiju... Co, živote, já na tobě mám chtít? Pomalu nějak zrám zas na studenta, jak býval jsem jím nitro oddané, leč je tu kouzlo, že až strachem o ně chvílemi srdce bíti přestane... Ten pocit ráno nejsilnější bývá: nadchází léto nejkrásnějších let! Child Harold jak by stál mé u postele a hleděl se mnou v nekonečný svět... 10
DATLI. (Dopis příteli.)
Což zapomněl’s už onu na neděli, mne za bránu kdy vyvlekl jsi něm? Pod starou sosnou teprv jsme se našli: dva datli k červům proklovat se chtěli jak my k svým bolestem... Z marnosti všeho jak nám bylo zima a z marných snů snad tenkrát nejvíce! Svět usmíval se, tys však řekl na to: Mne datlů práce daleko víc jímá než jejich čepice! To slyšel život jistě chvíle oné a usmyslel si, že nás zachrání... Na skřipec chlapa podle chlapa natáh’... To byly časy divné věru síly a – vrchol zklamání –! Má každý vývoj mezník svůj a kolíkkolík, jak slávu svou má noc i dennice. Mám slepý se svou nicotou se vláčet? – Mne datlů práce nebaví dnes tolik jak jejich čepice! 11
JARNÍ NOC.
Večere, klidný večere, kdo by tě neměl rád? Jak děvče najednou přibíháš s úsměvem ze zahrad – vidím tě, z tebe vše miluji, ač stíny ke všemu přilnuly, vše je tak jasné – co prožijem’prožijem’, stejně jak věci, jež minuly... večere, klidný večere! Mračna, vy vojska bez hlesu, za čím tak letíte? Mé srdce je pro váš let hladovo, vy o tom nevíte – hladoví pro vás i nitro mé, vaši hru smělou vám závidí, moci se taky dát unášet, bez cíle, bez vášně, bez lidí – mračna, vy vojska bez hlesu! Měsíci, hvězdy pobledlé, co že se smějete? V touze že komicky vypadá člověk snad chvíle té? 12 Nevidím svět, kopec ohromný, jediný Olymp ční z prostoru – proč že by brouk nemoh’ dolézti po něm až pod vás tam nahoru, měsíci, hvězdy pobledlé? Noci, ty noci hluboká, bezedná, záhadná – tebou se duch můj propadá v bezsvětí, do prázdna, tebou však duše má letí výš nad témě nejvyšších v světě hor, tam ve svém propuká šílenství a padá k zemi jak meteor – noci – ty noci – hluboká! 13
SKÁLA.
Není kopec jako kopec, není skála jako skála: tahle pro mne temný granát kdysi v mladí schovávala... A sotva jsme povyrostli, k ní jsme jako včely létli, na ní vzácné orchideje pro naše nám sbírky kvetly. Léta šla – my kraje přešli, kolem jiné skály stály, leč my přece na tu jednu, na ni stále vzpomínali. Čert ví, co vše bylo na ní, na kopeček byla malá, a přec, jak by horou byla, našim mozkům kralovala. Sotva jenom ozvaly se rašením v nás mladé síly, do jejích jsme slují lezli, jako krtci v ní jsme ryliryli, 14 marně ovšem... Na vrcholu za pár let jsme na to stáli, o všem na tom božím světě s mračny hore rozmlouvali... Daleko ach! od nás byla! Lidské oči blíže byly... Byl tam hájek na temeni a tam zašel s milou milý... Podzim přišel... Bouře listí urvaly a rozházely, na skalině vítr bouřil, jaký vichor, vichor smělý! Ale nač že všem nám byla, ví to skála, víra smělá? Nestačila parodovat ozvěnou, co uslyšela... Dole bída často táhla, v šedé špíně nouze nahá. Výlety šly – výskaly si vedle hrobu sebevraha. 15 Léta šla a skála žhnula, ještě v noci parnem žhavá, na ní člověk seděl oči vyplakané do krvava... Ach, ty skálo, kdybys měla mozek lidský, lidskou duši! Na ní nejdřív oněměli nechápaví bozi hluší. Má čas na vše doby svojesvoje, na slunce i na člověka... Netvař se jen tvrdě tolik, i tys jistě byla měkká! Mlčí skála, neozve se... A přec z ohromného ticha právě odtud cos jak blaho do mých dnešních snů mně dýchá... Cítím, kterak stuhla kdysi... Nějak srůstám s celou zemí... Na skále faun větví mává... Usínám... A dobře je mi... 16
PIVOŇKY.
Mně jejich krása plná vždy se líbí a jejich červeň duši omámí: proč též svůj ráj i ony neměly by na hvězdě někde nad či pod námi? Ten svět, mé srdce, lze si vykouzliti, jak tiché nebe někde pro lidi – do něho slunce vždycky s láskou svítí a za nic v tom se světě nestydí... Kosatců bílých táhnou tam se lesy, lilií zlatých hoří jezera, do moří květů ráno paprsk jde si a z vonných hor se vrací z večera... A v noci ticho – jaká ticha tůně tu nad hvězdou se celou rozkládá –! Vše šťastno je... Tu pranic nezastůně, květ pučí, kvete, zvolna uvadá... Pivoňko krásná, jako žena mladá, váhavý úsměv proč však v tobě zřím? Ne onen svět, než tenhle má prý ráda už proto jen, že na ni hovořím! 17
JENOM HUSAR...
Za horama za dolama tancovala Majdalenka s husarama. Tancovala až do rána, nejhezčím z nich líbána a milována. Nad horama slunko stálo, když se děvče nejkrásnější domů bralo... Oči spaly, rty se smály, zvonky v polích ostrohama cingotaly... Srdce moje, hlavo stará, proč pak dneska zase žárlíš na husara? Oči moje, proč se ptáte, Majdalenku jestli vůbec uhlídáte? Vždyť to jenom píseň zbyla, jako anděl pěkná, jeho křídla bílá, ve vzpomínkách hlava bledá nejkrásnější tanečnici marně hledá... Majdalenko, dnes to chladí: nepotkalo tebe moje krotké mládí... Majdalenko, dnes to mučí: jenom husar v písni tisk’ tě do náručí! 18
OKNO.
Kolikrát když tak na ně se dívám a vím, že se neotevře, neotevře tvé okno – nevím, co mou to přepadá duši. Skláním já hlavu, skláním ji přehluboko a na lidi, na čtvrtku světa si myslím... Tam za ním, právě tam za nímním, za tvojím oknem (neboť všechna okna jsou jako okénko u vás) dnes v noci viděl jsem seděti blázny a nikdo jim nerozsvítil v mozku, slyšel jsem sténat nemocné na smrt a vykoupení nepřicházelo, hmatal v něm tváře zoufalců, jichž pranic už, pranic nezachrání – ach okno, ty nešťastné okno! A přece se otevře, poněvadž musí, dnes ještě snad nikoliv, ale až zítra, zítra tvé okno! – Vzpřímím se, do výše pohlédnu k tobě... Ještě tedy nikoliv, nepochovali mládí a cymbál jeho dál písničkou hučí –! 19 Jak to, že zadrnčelo náhle tak sklo u tvého okna – (jinak proč od práce byla bys vstala)? Hle, moje lásko, bylo by to tak jednoduché: kdyby tu bylo vždy porozumění, jaké mohutné citových výbojů vlny třásly by to všemi okny, jaká telegrafie jisker blahodějných drnčela by zvonky po celém světě a nakreslila by růži veselých ornamentů i kolem tebe, ty šťastné a veselé okno –! A přece když zase tak na ně se dívám a vím, že se otevře či neotevře tvé okno, dobře vím, co v mé je ukryto duši – láska i porozumění dneska se vzali a slaví v ní svatbu... Pijí a hodují, ale výskotu neslyšeti, tančí, hovoří, ale cymbál jen napolo hučí (kéž by taková byla i naše svatba!), pak ženich nevěstu za ruku bere, naklání k ní se, po vlasech ji hladí, 20 na práh druh o druha opřen vycházejí a prostými na tebe zírají zraky: Ta chvíle! Slunce! jeho polibky na něm! Okno, ty okno tam ve druhém patře! Zrcadlo, zrcadélko pro čahouna přeohromného –! 21
PSANÍČKO.
Proč jsem včera sklopil čelo? Nevěř, tvá co mysl přede, na vrtkavost srdce moje, věř mi, nikdy netrpělo... Proč mně dneska oči hrály, stesk co tvými procházel se? Neklop hlavu, duše moje, byl to přízvuk nebývalý – jak by kolem přešla víla, v uši mně to zašeptala, potom tiše v tebe vešla, je v tom síla roztomilá: na touhu mé srdce slyší – chtěl bych mít tě jako horu – čím jí blíž jsi, tím je dále, a čím dál je, je ti bližší. 22
HÁK NA ZDI.
Po letech doma našel jsem ho zase – rezavý hřebík. Kdo by to byl řek’? – Pro větev mladší visel nyní na něm přepestrá hračka! dětský bubínek – tvé kouzlo, háku, roste přece dál? Před lety s něho kývalo si na mne lákadlo smyslů, staré housle mé... ]e to tak dávno – s jejich písní mladou sotva už vůbec kdy se sejdeme – bůh ví kdo na nich a kde nyní hrá! Hřebíku starý, tvůj co bratr nosil, ptáš mne se teď, když jinde svět můj zrál? Po léta dlouhá podobiznu jednu, krásnější že jsem ani nehledal, taková něha vála na mne z ní! Desetkrát lípy kvetly... Naše léto na krůček málem zvyklo pomalý... Mrzutá doba přec však usmála se: s hřebíku pentle s věnců zavlály se zlatým heslem: Pracuj klidně dál! 23 Pracovat klidně? Dnes mi schází něco... Povadlé věnce přece nestačí! Hřebíku starý, tenhle život kolem od základů by měl být jinačí – praotců život na mně chce svůj sen. Rozkročen stojím, schýlen k zemi zírám, v mém nitru láva zplna vyvřela... Nejraděj měl bych hák ten venku někde a kosa aby na něm visela, hladová kosa – žádná hračka snad! Lán míti svůj a na něm žně též svojesvoje, jetele záhon pro skot ve stáji –! Dědovy oči ve mně po chalupě do kraje kol se teskně dívají: ani to mez však není dosud má! 24
ŽALM 131.
Ty Pane, znáš mne – moje duše nikdy se nevzpínala v pýše neplodné, já krotký byl, i duch můj když to věděl, že pro mne vše tvá ruka rozhodne, svou pokoru však v obět nepřináším ti dneska, bože, z tebe jsem ji vzal – jsem schoulen v sebe, velké věci tuším, spíš pastýř stojím před tebou než král... Ó, jako děcko připadám si dneska, jež odstavili včera potají! Ty moci věčná, což tvé prsy hrozné svou sílu daly a už nedají? Tu chvíli znám – já v horách už ji viděl: do světa pouští lvice lvíčata..! Pak na kolena, na kolena všechno! Ty bože slavný, vůle přesvatá – Žebráky nejsme, kterým kůrka dá se a ze dveří se potom vystrčí – chraň národ můj, chraň jeho slávu mladou a každou cihlu jeho chatrčí! 25
DVĚ MATKY.
Za tu jednu napsali to za cypřišem do kamene: Nenechávám vás tu, děti, navždy nějak opuštěné, na mé srdce vzpomínejte, po kratičké věru době, matkou jsem vám přece byla – přijdu, poberu vás k sobě... Cypřiš na strom dávno vzrostl, kámen už se rozpadává, hořký smutek s nebe padá... O čem sní to tvoje hlava? Jaký hlas jen zrodil se to v chmurách časů, v jejich zlobě? Zní to jako harfa zlatá: Přijdu, poberu vás k sobě... Jaro je... Jdu slepý květy dětsky oddán věcem vyšším... Druhá matka mluví ke mně, je to Země, já ji slyším... 26 Jak by ruce podaly si, dívaly se na mne obě – okamžik – a jen se zřítím, poberou mne prostě k sobě. 27
POZVÁNÍ K VEČEŘI.
Kdybych měl tak miliony, vím, co bych si počal s nimi – nejsem blázen ani hlupák, polovic jen z toho všeho, ale co bych počal s nimi, tak jasné je, jednoduché, že to ni za rýmování nestojí... Leč když jsem začal: Miliony, miliony, vás kdyby mně popřál osud, nemyslím, že zbláznil bych se, radostí bych netancoval, možná, že i klobouk nový za chvilku až bych si koupil, jenom srdce by se chvělo a s ním bych se vypořádal. Nejdřív otci mlýnek pěkný, jak jsem kdys ho v horách viděl, pole k tomu s lučinami, do ohrad pár pěkných kusů, holuby do holubníka, nade mlýnkem kousek lesa 28 raděj větší nežli menší – tohle vše bych dostat musel! Potom ještě jeden svátek, neboť tuhle sám rád věc mám: vzal bych bratra zahradníka, starý zámek bych mu koupil, zahradu s ním, v níž by v létě rostlo, nač jen pomyslíš si, stromky, štěpy, samý kordon, sta by jich v tom bylo ráji –! Tu máš, ber! – je často hezčí než Mám rád tě! – svojí milé co bych koupil? Prsten zlatý se safíry modravými, jaké jenom Birma rodí – nebo z rudých turmalínů náhrdelník nejslavnější? – tu máš, ber a vzpomeň často! Ale pak už myslím pranic, pranic by mne nezdrželo, abych nešel, kam mne láká 29 odedávná moje touha. Starý atlas odkojil ji na snů mojich krásnou paní, starý atlas v kout by letěl, do světa by člověk vyšel... Širý světe, velký světe, na tebe bych já se přitisk’, k tobě já bych přivinul se jako břečtan k dubu v lese, moře, hory, lesy, sněhy, propast, dálky, tůně jezer pro mé oči vše by bylo, pro radost mé duše mužné! Šel bych jako školák za ní, proto rovnou do Kanady někam jel bych... Strýček bobr u řek si tam domky staví... Chtěl bych před domkem ho vidět, jak si hraje na svobodě, strýček bobr – proč mne vábí? nevím, ale jel bych za ním... 30 Širý svět má svoje kouzlo, blouzněním však nechyt’ bych je. Táh’ bych lesy za jeleny, jediné snad nedal rány, až pak bych je viděl všechny šťastně někde pohromadě, sám bych ležel skrčen v trávě, sotva dýchal, duší jelen... Širý svět má kouzlo svoje, ještě hloub bych lezl za ním; takhle v lese stranou všeho potkat náhle medvíďátko, za pracku je uchytit si, pozdravit je: Dobrý večer! a pak smát se s vrchu skály překvapené medvědici! Širé lesy, tváře lesů, nikdy bych vás neměl dosti. Na rovníku bych vás hledal, na bhutanských skalních srázech, na ceylonském žhavém břehu, na ostrovech tichomořských – 31 lesy buků, palem háje, pralesů i džunglí peklopeklo, všade byl bych, všade doma, myslím, stromy, mezi vámi! VšadeVšade, všade byl bych doma, třeba někde v mrtvé poušti: jen to cítit, hlavou prožít, země že se točí pořád, pořád nové věci rodí, za rohem že už je jiná a zas jiná, zcela jiná... Myslím, že je tohle lásky – věčné jakés lásky pramen – šel bych za ním třeba roky, dal bych mu své stříbro, zlato, dal bych mu i léta svoje, svoji sílu, šípem byl bych, který bozi vystřelili, šíp ten letí, cíle nemá... Znáš ten pocit nevýslovný, který snem tě často nese? 32 Jdeš kam jdeš a vše je jedno, duše tvá jde k hvězdám někam, vidíš věci tisíceré, a vše jedno, vše je jedno, blaho však v tom také dříme, že bys věčně chtěl tak jíti... Konec kde by téhle pouti byl, což vím to, bože milý? Tisícerou věc bych prožil, středem byl bych svého kruhu a zas tečkou na obvodu, až by šíp se zachvěl náhle, doletěl a zastavil se, péro by se pozatřáslo – Konec kde by téhle pouti byl? Nuž třeba na planině, kolem níž se kroutí Léna, vysoko tam na Sibiři... V horách jezírka se lesknou, v řekách ryby divné žijí, opuštěné zlaté doly shnilé trámy vyplivují 33 pode stráně... Tu by možná sladko bylo léta žíti. Léta celá? Celá léta. Že bychom to vydrželi? Vydrželi – zcela jistějistě, prožili a prodrželi, i kdyby snad deset březnů hrůzou zim nás zavalilo... Tohle málem jasně vidím: čtu si čínské filosofy, a že řeč jsem ztratil nějak, o rybách já proto píšu, za nimi se v tundrách brodím, od sté řeky navracím se – na zdi tvoje podobizna klidně na můj stůl se dívá – – – Víš co? Přijď jen dneska večer! Za město si spolu vyjdem’ – týden už jsem neviděl tě, po člověku se mi stýská 34 a tak nějak je mi pěkně, safíry jak měl bych v kapsekapse, prsten zlatý... Přijď jen večer! – Mám pár grošů na večeři... 35
DIVNÁ KRAJINA.
Písčitá výška... Na ní hřbitov starý – rozpadlé zdivo, deštěm rozprýskané... Jaký to den až k sešílení dusný –! Do širých dálav kotouč slunce plane... Z márnice už jen shnilá prkna shnila, po hrobech kráčíš jako po pastvišti – a přece někde je tu pramen všeho a život odtud právě do tě prýští... Co je to, nevíš... Jako panna stará s úsměvem teskným márnice v dol zírá... V kraj zíráš též a jediný máš dojem: že dnes v něm jistě nikdo neumírá. 36
POKUŠENÍ.
Kolikrát za noci – není to smyslů klam – celou mou bytost to do duše omámí – čelem já už se jí pomalu dotýkám, do tváří chladem svým skoro už dýchá mi... Záclono zrádná, ty přede mnou visící, oči radš zavírám, slepcem bych přál si být – ale mé prsty zlou chvějí se zimnicí: moci tě nadzvednout, moci tě odstrčit! Záclono hebká, ach moci tě servati, skočit a ukrást, co vůbec smíš míti rád! Ruce se nematou, pevně v té závrati drží už, drží tvůj stříbrný vodopád –! Strhni ho! Líný tam spí možná osud náš, ale ty na zázrak věříš spíš chvíle té – jako když do vody uvadlou růži dáš, tvůj život naposled, slavně však rozkvete! 37
POSLEDNÍ KARTA.
O lidskou duši chceš-li se mnou hráti, pak rozdej karty, čerte chlupatý, a dobře hrej, ne hráč jak hrává špatný, jenž milosrdné mívá záchvaty, hrej vážně, ďase! – Červené jsou trumfy! – To počátek mně věru divný je. Já čekal bubny, ale budiž tedy: Krvavé srdce všechno přebije! – Protivná karta! Skoro smetí samé! Ty malou neseš? Tuhle hru snad znám... – Nesu jak nesu. – V tom je úskok starý, což na konec ti všechno odevzdám? – Na malou trumf už? – Ano, ano, ďase, už teď své srdce musím přiložit! – Pak jistě prohráš! – Jaká pomoc, brachu, že chudák jsem, mně pomoh’ vždy jen cit! – Cit, jenom cit? A rozum, pane, rozum? – Ten připojil se, brachu, k posledu. – Pak za deset let uzříme se zase, už na novou teď zvu tě besedu! Podivní lidé! Citem když se zmučí, zas s rozumem se k němu vracejí – 38 – Co, čerte, ty víš, kterak člověk rosteroste, a o věčné co ty víš naději? – Já kašlu na ni! Zde máš kartu novou, tvář tvoje zdá se – trochu pobledla? Jak s láskou je to? Nějak ztratila se a do trní tě myslím zavedla? – To pálí, čerte! Jinou kartu vynes! – Já vážně hraji, sám jsi tomu chtěl! – Ber tedy! Věz však, vzpomínek mých kouzlo že neodneseš odtud do pekel! – Po kouzlu ptám se, po tvém srdci tichém? S tou novou frází jdi mi na kolo! Žil na půl jsi a na půl miloval jsi, i tvoje práce dozrá napolo! Smát musím se, jak v ruce se ti třese mizerných listů řada ubohá... Já trumfy mám! Kde teď jsi s citem svojím, před chvílí ještě měl’s ho do boha? – Do boha, čerte? – v tom se mateš trochu, dnes citů moře byla by už lež, už nejsem hochem, ty však s jeho chvatem 39 na posici mou nějak šturmuješ... – Svou zahoď hru! Tvá práce v nic se řítí a v nicotu se řítí i tvé sny, vzdej raděj se, než duši tvoji lapím a vzejde konec pro tě úděsný! – Vše zahodit? ne, počkej chvíli ještě, má hra snad přece není ztracena! – Trumf! Trumf! A nyní tvoje barva milá, barvička jara, barva zelená! – Poslouchej, čerte, svoji beznaději do čeho vy jste dole oblekli? – Do smíchu, bratře, poslední však duše se pranic už ho nějak nelekly... – Pak něco světem přece možná hýbe, co neseme my oba v palici... – Naposled pravdu, z brusu pravdu novounovou, jak slunce jasnou, stejně hřející? – Pravda? To slovo jistě schválně volil’s, mně nelíbí se... – Jak mně tvůj dnes klid! Vzdej se! Tvým otcem národ je přec malý a poražen už proto musíš být! 40 – To slovo, čerte, co má vlastně značit, je tohle vtip snad z tvého podsvětí? Co neseš? – Barvu podzimu teď žlutou! Povídám, věř mi, hůř jen bude ti! Stárneme také, nevzrosteme o coul, krev už se časem ani nevzpění... – Zub že mi vypad’, ani dohrát nemám a k ústupu jen dáti znamení? – Hrej, čerte, hrej a nekruť se mi nijak, když rozumím hře nyní než ty líp! Podzimu barva. Zde ti házím celou na prahloupý a ničemný tvůj vtip! Co teď se díváš na mne užaslýma a zmatenýma nyní očima? Hru nemáš ještě a já konec vidím, jak jedině snad správný býti má! – Nes barvu! Třeba nejhorší svých vtipů, že jednou musím někde zcepenět... Nejmenší srdce na konec mi zbylo a upři jenom zlostný na ně hled – nejmenší srdce, slyšíš, jak se směje? 41 Jak těžký život byl by bez něho! A povídá, že hru lze vždy jen vyhrát, když oddaně jdeš klidný do všeho! 42
JEDNOU...
Jednou..! jako do klekání nade mnou to zašumělo. Jednou šla prý mimo láska, zbylo z toho smutné čelo. Jednou..! jako raketou to zasyčelo z noci kolem... Jednou byl já šťasten také, rázem hotov se vším bolem. Jednou..! Nač to dále přísti? Slovo krásné jako přítel, slovo jako lupič zrádné, slavné jako Vykupitel! Jednou možno líp že bude, jako jednou hůř už bylo, jednou snad to žití chudé zrodí něco jako dílo... Jednou přijde chvíle svatá, k nebi nás až vlny zvednou! Čím se já to těším vlastně, živ když jsem tu jenom jednou? 43
FATALISTŮV ŽALM.
Nicoto strašná, jsem tvé prosté dítě, v tvé prázdné důlky stokrát už jsem zřel, leč nebojím se – lidé neznají tě, sen tvojí pravdy kol nich nepřešel. Já zřím ho zas a jako ženu krásnou tě tuším teď a cítím v náruči... Nač o včerejšku novém někde sníti, jež z hrobů potom zas prý vypučí? Nač budit lidstvo potom v život nový, kouř sopek křísit z mrtvých ostrovů? Co lidská tvář tam nového mi poví? Nač v marný vír zas vpadat poznovu? Jsem spravedlivý... Jdu-li k branám Hádu, co na vás, bozi, tvář chce zmrtvělá? Dál mám-li živ být, nechť je živa se mnou i veverka, jež v týž čas umřela! CharoneCharone, brachu, lvy proč nepřevážíš a ptáky, s výšek lovci sražené? V svět onen člověk, člověk jen smí vjíti? – Pak nechť jak zrnko písku ztracené 44 mé srdce vůbec kde chce odpočívá, nečeká na nic, nejmíň na divy – mé oči ať se jako vlčí zavrou a tělo moje kde chce práchniví! 45
ZVONICE DUCHŮ.
Tiché odpoledne v létě... U zaprášené silnice nad dědinou ani keř se nezachvěje, nade vším modrá obloha strmí, rozšiřuje se, rozjasňuje, rozklenuje se... Nad titěrnými cestičkami úvozovými, nad komickými palouky v čepici kopců, nad rozvalenými chajdami u rybníků, nad nitkami telegrafního drátu, nad komplexy lidské podnikavosti a energie, nad světem opic a geniálních zvířat, nad včerejškem i stoletím – pilířů nemá ta šílená klenba – a přece když k zemi docela se sehnešsehneš, div že ji nehmatáš všemi smysly, ji, pro niž chvílemi ztrácím rozum, ji přespanilou, přeumělou, jak jsem ji ve snách si nazval, když duté větve lesa jak varhany hrály a moje srdce se třáslo v té hudbě, ji modrou oblohu strmou, na tisící pod námi opřenou hvězdě, 46 zaklenutou, s výhledem do věčna – zvonici duchů! Oj, kterak vystavěly ji praruce prabohů, přeněžnou, přeohromnou, do nekonečna (vy čápi za lesem, podívejte se!) hej, na jakém trámu že visí sám zvon –! Hlavu otáčíš, konce břevnu není, do nitra svého zříš, nevypočteš mohutnosti jeho, hoj, ohoj! zamával bych rameny jako křídly, nadšení zaplavuje mi srdce i oči, středem země proletět chtěl bych a ještě tam na druhé straně dívat se, dívat... Vše visí v prostoru a sám prostor visí ve všem, zvonice objímá svět a svět je v ní – od západu na východ a od severu na jih – pojmy nevystačují – hej, ohoj! ach! oj a ó! – ani citoslovce to nevypovědí! Tiché odpoledne letní... U zaprášené silnice nad dědinou ani list se nehne – 47 tulák ve škarpě ležím a vzhůru se dívám: jářku, něco se zastavuje ve mně, jako bych snad už měl vyzvracet krev, po víčkách mých očí jako by přejela smrt – ještě něco visí v tom tichu, jak skřivánčí píseň je to energické, jak rosa na trávě prapodivné, nad všechny hromy úděsnější, a při tom něžné jak tyčinka květu – cože? – stín ohromného srdce ještě tu visí, zvon nad zemí má svoji duši, milion továren svým kouřem to nevytvoří, opravdu – je něco pod nebem, stín nade všecky stíny, okrajů země se nedotýká – ohromné srdce visí nad zemským tichem! Jistě nějaká pěkná věc někde se děje: buď na hoře děcko v lese stojí a zpívá, nebo dva lidé řekli si upřímné slovo, nebo snad – bylo by to možno? – chlap někde mužně přiznal svou barvu – a praruce duchů znovu se objevují, 48 stávají se nějak zřetelnými, a zvonice, moje zvonice – ty andělsky vzdušná moje stavbo! – vystupuje všemi obrysy z nicoty, srdce zvonu odráží šustivě paprsky léta a... a... nepohnulo se? Mé srdce teď zadržte vlastní, dovedete-li, dá-li se ono v nejprudčí ze všech let! Vidím je... Visí... Je větší než měsíc, větší než země, než deset sluncísluncí, a kdyby se rozhoupalo, zakymácelo, a přilnulo jediným nárazem k těm stěnám modravým v nekonečnu – oh! myslím, že by přiběhly hvězdy k naší, všechny smysly mé se soustřeďují – myslím, vážně si myslím, že by se znova narodil Spasitel světa... Bim...! Ne, ne! Nehýbá se! Visí! Bum...! O ne! Praobyčejná halucinace! Bim bam bim – však by tak nezvonilo, 49 má lebko, máš-li v sobě velký sen, nemysli dětinsky a raději zašum a odpovídej pomlčkami –: Má zvonice duchů, má objímá tě duše, vpíjí se, zabodává do každičkého trámu, obletuje tvou velkolepost, ztrácí se kde v jaké skulině tvé podlahy, snáší se až ke tvým prazákladům tam dole, převrací tě, staví tě z Venuše k Martu, z Plejad k Zemi tě prohlíží si – a jaké šílenství! – tvé chytit chce srdce, jak moucha usedá na němněm, a kdyby tak mohla, mohla jím hnout..! – – – – – – – – – – – – – Tiché odpoledne v létě... U zaprášené silnice nad dědinou ani list se nehne... U čerta! starý idealisto, učitelé světa jsou přece mrtvi, co napověděli, shltilo prázdno – ztratili se jako úhoři v moři 50 a tvoje přespanilá oj! oj! zvonice duchů duševně nějak podezřelá je... Ďáble! Je mrtva! Řítí se! Rozplývá se... Zvonu není, zvonice není – i to velké srdce se ztratilo nad horami a v hlavě jenom povodeň zbývá, špinavá nuda všemi smysly se valí: hu! všechny domy jsou slepé a uzavřeny, hoho! všechny výšky se přikrčily, chacha! mrzáci duší na větvích jako strnadi sedí a cvrlikají, že prý jsou šťastni... Otče náš, slyšíš je? Otče náš, ty na nebesích?! Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé...! 51
TANEC RUSALEK.
Životem nejsme a přec lákáme tě na palouk s měsícem... Zázraků včera zavřela se řada, my v tobě dál však zříme kamaráda a jenom pro tě rej jsme znova začly pod lesem! Jsme jenom sen a přec tvé oko našlo nás tady za vodou! Mír prázdný zvoní z tvého k nám sem břehu, za naším břehem lásku máš a něhu, že v celém žití nenajdeš jich ani náhodou –! Jsme jenom dým a přece těla vidíš, vlas padá s ramenou... Pomalu lehkým krokem blížíme se, tvůj obraz hloubka očí našich nese, že jako klas tvou duši chvět se zříme zmatenou... Tvé mládí jsme a proto zlákáme tě. Dál mír tvůj co ti dá? 52 Tvá mužná krása nejvíc se nám líbí, ty vidíš nás a slyšíš naše sliby – jedenkrát skočíš, z nás tě chytí jedna a nevydá! 53
POTOPENÝ CHRÁM.
V hlubinách moře potopen chrám nejkrásnější odpočívá... Nahoře nebem mračna letí, vlnami bouře zuří divá, u něho dole je bezhlasý klid: bílý mramor září tmami jako blesky nad vodami, ale ta záře je přec nějak živá, kámen se chvěje, jak zas chtěl by žít... Na břehu v skalách postaven svou stříškou čněl kdys pod nebesa, s nadějí člověk táh’ se k němu, zvědavá zvěř ho znala z lesa, pak jednou za noci do moře kles’– v plamenech plál obzor celý, bozi k hrobům odcházeli, bozi, jež marně si z kamene tesá člověk a v malbách si zpět volá dnes! Tragickou změnou nezmaten v hlubinách chrám ten si nevzdych’ ani, nehybně klidný jak nahoře stál, rozkvetl pomalu na růži ranní, jak s něho vody tam smývaly prach: 54 vzepialy se k matce zemi něžné sloupy s růžicemi, ale ten pohyb byl skoro jen maní, jako když děcko se natáhne v snách... V hlubinách moře potopen chrám nejkrásnější navždy není, jakoby na povel čekal tu jenjen, smluvené, tajemné na znamení, k hladině vrhá svůj bělostný stín, jak by volal Na shledanou! Jednou bozi z hrobů vstanou, chrám celý musí zas na světlo denní nahoru, světa kde široký klín! Jedenkrát, možná za sto let, tento div skutkem se určitě stane! Z modravých vodstev v sykotu vln ostrůvek v záři mramoru vzplane, a s nebes do chrámu sestoupí bůh... Zrak ach! jeho vidět čistý, krok ach! jeho slyšet jistý, van cítit věčna, jak od něho vane, divem tím opojit svůj hled i sluch! 55 Jedenkrát – možná za sto let? Proč lidský život je tolik žel! krátký? Ne za sto, za dvě stě, za tisíc let ještě bych ke chrámu dole chtěl zpátky, zázrakem vztýčený svůj uzřít svět! Mezi sloupy mečoun plave – to mé srdce nedočkavé okamžik čeká tam závratně sladký a jednou musí ho, musí ho uvidět! 56 OBSAH:
Tiché srdce 9 * Datli 11 * Jarní noc 12 Skála 14 * Pivoňky 17 * Jenom husarhusar... 18 Okno 19 * Psaníčko 22 * Hák na zdi 23 Žalm 131 25 * Dvě matky 26 * Pozvání k večeři 28 * Divná krajina 36 * Poku- šení 37 * Poslední karta 38 * Jednou...43 Fatalistův žalm 44 * Zvonice duchů 46 * Tanec rusalek 52 Potopený chrám 54
E: lp; 2005 [57]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Klas; Tiskařská a vydavatelská společnost v Přerově; Strojil, Jaroslav
(Obálku a vnitřní výzdobu knihy navrhl a dřevorytem provedl Jaroslav Votruba. Nákladem Tiskařské a vydavatelské společnosti v Přerově. Knihy této vyšlo též 200 výtisků na „simili-japonu“. Vytiskl Grafický závod Jar. Strojila v Přerově.)

Místo: Přerov

Vydání: 1.

Počet stran: 60

Věnování: Mrštík, Alois
(Aloisu Mrštíkovi ve staré úctě a přátelství - Iděm na vojnu a Vy zase ke svým včelám. Tož honem do lúčky a hrst kvítí na památku, bez ladu a skladu na pohled, ale podává to teplá, upřímná ruka! Tichým chtělo být moje srdce, ale nějak to nejde – však Vy víte...)