DVĚ MATKY.
Za tu jednu napsali to
za cypřišem do kamene:
Nenechávám vás tu, děti,
navždy nějak opuštěné,
na mé srdce vzpomínejte,
po kratičké věru době,
matkou jsem vám přece byla –
přijdu, poberu vás k sobě...
Cypřiš na strom dávno vzrostl,
kámen už se rozpadává,
hořký smutek s nebe padá...
O čem sní to tvoje hlava?
Jaký hlas jen zrodil se to
v chmurách časů, v jejich zlobě?
Zní to jako harfa zlatá:
Přijdu, poberu vás k sobě...
Jaro je... Jdu slepý květy
dětsky oddán věcem vyšším...
Druhá matka mluví ke mně,
je to Země, já ji slyším...
26
Jak by ruce podaly si,
dívaly se na mne obě –
okamžik – a jen se zřítím,
poberou mne prostě k sobě.
27