DATLI.
(Dopis příteli.)
Což zapomněl’s už onu na neděli,
mne za bránu kdy vyvlekl jsi něm?
Pod starou sosnou teprv jsme se našli:
dva datli k červům proklovat se chtěli
jak my k svým bolestem...
Z marnosti všeho jak nám bylo zima
a z marných snů snad tenkrát nejvíce!
Svět usmíval se, tys však řekl na to:
Mne datlů práce daleko víc jímá
než jejich čepice!
To slyšel život jistě chvíle oné
a usmyslel si, že nás zachrání...
Na skřipec chlapa podle chlapa natáh’...
To byly časy divné věru síly
a – vrchol zklamání –!
Má každý vývoj mezník svůj a kolíkkolík,
jak slávu svou má noc i dennice.
Mám slepý se svou nicotou se vláčet?
– Mne datlů práce nebaví dnes tolik
jak jejich čepice!
11