LÁSKA NA PRVNÍ POHLED
Známe též lásku na první pohled ač neznáme hladce a obrace jako když na nás byl ohled a dohled a nebyla koedukace Cit je dnes v deskách gramofonu láska dva tóny v songu Na druhé straně Rubikonu je láska jen úder gongu Zavolá k obědu, potom dozní ozvěna odkvete hluše láska je úder virtuosní udeř do strun mé duše Roníme perly jako škeble krásu a utrpení láska jsou ústřice v mládí jedlé mrtvá je jed a tlení 7 Známe též lásku na potkání my děti koedukace není to láska jen milování jednou hladce a jednou obrace 8

MY TAKÉ ZNÁME POLÍBENÍ
My také známe moc políbení v náručí, jež nás uchvátí, to políbení však pečeť není, to žíznivých úst jen přissátí. To jenom trošku svého pylu zanechá na rtech samčí květ: naše rozkoš je ssáti sílu, než včelka touhy dá se v let. V jejich rozkoši není břehů, lán luční medem opilý, oni jsou květy, jež dýší něhu a my jsme bílí motýli. My také známe moc políbení v náručí, jež nás uchvátí, ten polibek však už bolest není, jen opora v náhlé závrati. 9 Volností spitý motýl letí a padá znaven v zlatý květ: vezmi mne, kráso, do objetí a pij mé slabosti sladký jed. 10

SPRÁVNÉ DĚVČE
Má maminka ráda se baví, rty má jak srdíčko. Když odchází do zábavy, to srdíčko líbá a praví: pá, moje holčičko. Jinak se neotvírá, jinak ni slovíčko. Jen červeně se natírá. Jsi z eidamského sýra, červená hubičko? Můj taťka se často zlobí, když čte své noviny. Mám rodiče z velké doby. Nechci ty nezpůsoby do vlastní rodiny. 11 Kdo čeká, ten prý se dočká, co bolí, přebolí. Má láska prý ještě počká. V neděli jdu jako kočka daleko do polí. Tam tábořím s hochem v žitě a líbám se a sním. Byla jsem u něho v bytě. Učí se k maturitě. Je s vyznamenáním. A uprostřed té dřiny se se mnou zasnoubil. Chce holčičku a dva syny. Ale svět musí být jiný, aby v něm šťastný byl. 12

DENÍK
Přítelkyně má děsný klid a střevíčky z hadí kůže. Prý její autor je André Gide. Postavu má skoro muže. Ale já jsem tak nesdílná, to je má strašná vada. Bojím se, že nejsem úchylná. Maminku nemám ráda. 13

JARO V KLÁŠTEŘE
Mám tělo chlapce, srdce řeholnice v podvečer májový mé údy štíhlé jako voskovice pel mají medový Včera jsem byla zase u zpovědi Bože, ty víš a zase na mne místo kněze hledí ďábel skrz mříž V loži ležím nevěsta Pána Krista náruč rozpjatá můj klín má prsa moje ústa čistá samá stigmata Ve snu hledím na tvou Kalvárii to je mé pokání a lotr na levici jako hřebec v říji se ke mně naklání 14 Nemohu modlit se, Ježíši, mám tě ráda sen mne pojímá a lotr na levici s kříže na mne padá: jsi má, jsi má Bije ptáče křídly v cely stěny zahynu, zahynu Jsem mrtva, v ústech kvítek rozdrcený bílého jasmínu Mám tělo chlapce, srdce řeholnice v úsvit májový na údech štíhlých jako voskovice pot lpí ledový Na loži ležím nevěsta Krista Pána náruč rozpjatá Den v okně jako bílá nebes brána a poupata, poupata! 15

BALADA DÍVČÍ
Zlo je v každém ději, ďábel v každém tvoru. Ale nejslavněji hoří peklo vzdoru. Naše Eva nejí. Otec tváře rudé: „Nejez, neubude.“ Máť pláč na krajíčku: „Děvenko, jen lžíčku.“ Ruce se jí chvějí. Ale Eva nejí. Poslední jde k stolu, první s židle vstává. Už nám pokašlává, už nám polehává. Modré s nebe noste, po dobrém ji proste, po zlém pohrozte jí: naše Eva nejí. 16 Dlouho se jí líhla zmije v srdci dívčím, teď svou hlavu zdvihla, nesrazíš ji ničím. „Musíš býti štíhlá,“ syčí v srdce její. Naše Eva nejí. „Budete jak bozi, jíst-li nebudete, všecka krása světa pro vás jenom zkvete. Hlouběji než dýka vaše krása raní, silnější než smrt je dívčí milování. Láska v odříkání plane nejslavněji.“ Naše Eva nejí. 17 „Pyšné barvy páva, štíhlé tílko hadí, tak se nosí sláva vítězného mládí.“ „Nejez!“ zmije syčí v dívčí srdce její. Naše Eva nejí. Vadne pole, vadne, chybí jarní vláha. Sotva zrno padne, smrt už po něm sahá. Kosí ženci, kosí ve slunečním žáru. Bez té boží rosy prach je z božích darů. 18 Bez ní večer není ani žití ráno. Hrany vyzvánějí. Zachraň duši její, Nejsvětější Panno! V každém snu a ději hoří pekla brány. Ale nejslavněji hoří v srdci panny. 19

BALADA O DVOU MILENCÍCH
Kdo jsi ty? Ty, jehož mladá líc přede mnou září jak nový den, jenž říká vše a nic s usmívající se tváří? Je v tobě plno noční temnoty a jitřního chladu. Ještě rosou zebou tvoje rty, v něž srdce své kladu. Proč vidím na ni svoje poledne pláti a hřáti? Kdo její zlatý závoj nadzvedne a touhu mou zvrátí? Jaký soumrak číhá za tím dnem, to neví žádný; budem se milovat anebo zahynem, ty svěží, ty chladný? 20 Kdo jsi ty, ty druhý, to já vím, čtu tvář tvou jasnou: „Minulostí svou churavím, hasnu jak hvězdy hasnou.“ Kdo jsi ty, ty druhý, to já znám, čtu ti to s tváře: „Hořel jsem a teď zhasínám, chceš odleskem být mé záře?“ „Neslyšelo jsi, dítě, o hvězdách, jichž světlo letí k tobě jak láska má, zatím co v noci tmách spí hvězdy ve svém hrobě?“ „Tak jako vrhá v oči nevinné paprsek hvězda zhaslá, tak jako růže v dlaně dětinné svou starou krásu střásla.“ 21 „Můj svět již není hvězda zářivá, to paprsek zříš z něho. Daleko krouží mladost tvá kol mrtvého srdce mého.“ 22

TEN STARÝ MUŽ
Ten starý muž na mne pohleděl, jako bych byla kyticí, znavený úsměv v oku měl vyčítající i prosící. Ten starý muž dotkl se ruky mé, jako by ze sna byl probuzen, jako by v sudbě tajemné potkal svůj nedosněný sen. Nech mne, ty starý muži, jít, dělí nás oba sudba zlá, pohled tvůj, babího léta nit, jak šedivý závoj za mnou vlá. Ten šedivý závoj z pavučí zachytil se mých kadeří, jak z křídel lásky v náručí by uvázlo jen pápěří. 25 Ten starý muž ani se neohléd’ za bílým štěpem naděje; tak plný byl moře starých běd, tak lačný té jedné krůpěje. Ten starý muž na mne pohleděl, jako bych byla nebes dar, a nocí vzlykalo peklo těl a srdcí svár a duší zmar. Jako by tulák si vykoupal v pramenu lučním parnou líc a jako by pramen plynul dál, tvář jeho starou zrcadlíc. Šedivý závoj vlaje dál za nejžalnější z žalných vdov. Ten starý muž snad mne miloval, a nezanechal mi v srdci žal, jen čerstvý, ale prázdný rov. 26

STESK
Slyšíš ten podzimní listí svist, jak plazí se z parku v ulici? Slyšíš, jak čas obrací list v své staré knize modlicí? Obrátil prstem kostnatým, na novou stránku upřel hled. Z modliteb vypadl k nohám mým mladosti mé uvadlý květ. Obrátil, z hloubi srdce vzdych, a vítr zavál z čerstvých lích. Stojím a dívám se bled a tich na suchý květ u nohou mých. 27

ŠÍLENÝ DON JUAN
Jsem váš, jen váš, vy lidské dcery, váš milenec, váš spojenec, spoluvinník vaší zpronevěry, v hrách lásky spoluspiklenec. V slzy, jež smáčejí vaše líce, můj úsměv duhu pokládá. Se sněžným hrdlem holubice si pohrává spár jestřába. Můj krok se plíží v ženských krocích, za bílou krásou temný stín. Jsem sen, který sníte v dusných nocích. Upír, jejž rodí panen klín. Jsem démon touhy, dítě noci, zplozený prázdným objetím. Kouzlo, jež daly mi temné moci, je blaženstvím i prokletím. 28 Jsem noc i její světlé ráno, mé bílé sestry pokrevné. Jak v slunci sníh v mém žhavém „ano“ roztává led vašeho „ne“. Jsem plný hříšné rybí vůně, zvon touhy z hlubin temně zní. Jsem v tůni lůna, které stůně, utonulý, jenž hnije v ní. Piš Leporello: Dnes jsem loudil lásku pod klenbou ambitů, až Svaté Panně kol úst bloudil milostný úsměv soucitu. I ta, jež potře hlavu hada a svatou patou Satana, Královna nebes, vidí ráda na kolenou dona Juana. 29 Znám vás, vy sladkých tužeb masky v zlých pokušení hodině. Znám soucit váš, předpeklí lásky, vy děvčátka, vy bohyně. Jsem váš, jen váš, vy křehké dcery, nebes i pekel spojenec, spoluvinník každé zpronevěry, královny králů milenec. 30

BÁSNÍK
Nech slova zamžená viset na větvích vět a vonět růže snů, až uvadnou a spadnou. Nech motýla myšlenky sednout v květ a vypít rosu průzračnou a chladnou. Nedrž a nepoutej, hlaď praskající srst tohoto světa, až uslyšíš jej přísti. Nech v duši vršiti se minulosti prsť a rašit jaro v trouchnivějícím listí. Buď jako v časné vesně vodopád: nepoutej spoutané sám nespoutaný v běhu. Zelená skála umí tak sladce hřát v ledové tříšti vonícího sněhu. 31

VÍTR
Neslyšíš, jak vítr v listí kvílí: jen chvíli, jen chvíli spočinout a nemuseti dout! Kdo zastaví mé bědné pouti proud? V korunách stromů, v nichž dýchá teplo hnízd, můj hadí hvizd zní v šepot mdlý usínajících ptáků. Pst! syčí suchý, padající list. Zadržte, větve, mou bičovanou hruď. A vzbuď v nich touhu míz, ty země, ať kolem šíje mojí se jako ruce milujících spojí. Já musím rvát, co vadne i co v květu. A hnát své vlastní srdce, květ, jenž v bouři zvad’. Teď však chci spát a spát jak pták, jenž usnul v letu. 32

NIKDY JSEM NEBYL TAK SÁM
Ty jsi a já už býti přestávám. V zahradě stanul jsem, růžové cizím jitrem. Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám, ty blesku poslední, jenž prorážíš mým nitrem. Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám, ty, která přicházíš, když já už jdu a mizím. Vichření vlasů tvých pohledem objímám a mladou vůni rtů v stárnoucí srdce sklízím. Z úst pootevřených vykvétá divoce tvůj úsměv, leknín v sametové tůni. Jiný měj polibků tvých sladké ovoce, mé prázdné srdce je naplněno vůní. Na starý domov dětství vzpomínám, na jabloň mladou v pavučinách ticha. Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám, stavení staré, jež vůni jara dýchá. 33 Nikdy jsem nebyl tak jako s tebou sám, nikdy jsem neviděl tůň rozkoše tak zblízka. Na horké noci podzimní vzpomínám, kdy růže omdlévá a na časy se blýská. 34

VELKÉ HLUŠICE
V mém srdci, hned u zlaté dětství brány, spí starý sad a zahrada a dvůr. Starobou puklá věž lká do mol žalné hrany a píseň kohoutí tam zpívá břeskně v dur. Obloha modravá jak oko mladé chůvy se nad kolébkou sadu něžně naklání. Z bažantnice zní sladké žvatlání žlůvy, života čekajícího toužebné volání. Kaleidoskope dětství, světel mihotání, když nade dvorem den závoje noci zdvih’, jak šero v okně tálo v jitřním rosy plání a v blýskavici stínů vlašťovčích! Pak okov ozval se, jak z hlubin stoupal plný, a dupot paznehtů kol studně staleté. Dech střemchy u plotu pohltil zápach vlny a stádo mečící křik novorozeněte. 35 Mlátička mručí za stodolou v stohu jak zvíře, jež se budí a zas usíná. Z kravína táhle zní řev býka jak zpěv rohu a oslí hýkání z výklenku ovčína. Páv na zdi parku zaskřípal v zpěv rána, otvírající chvost jak tyrkisovou sluj, jako by rozlétla se dětství zlatá brána, na kterou zabušil ten mladý život tvůj. Za plotem stojím, za nímž dům spí v klíně ohrady dětství v propast propadlé. Jaký to sladký stín tam kráčí po pěšině v tom zašlém, rozbitém mladosti zrcadle? Jdi dále, poutníku, neohlížej se zpátky do hlubin času, soumrak padá v kraj. Nech ráno života za zahradními vrátky. Je brána zamčená v ztracený dětství ráj. 36 Nevidíš u ní ten dívčí přízrak státi jak anděl smrti, stojící tu stráž? Jednou ti život dal, víc nemůže ti dáti. Na cestu v noc mlčících rtů se taž. Jdu dále alejí a přede mnou se šeří. Mha z polí čpí jak zhašených svěc dým. A za mnou paví křik jak zaskřípění dveří, jež zapadly tam za životem mým. 37

DVA CHERUBOVÉ
Vždy přijde jednou čas, kdy andělé jsme boje a vždycky je to jako po prvé. Nikomu nepatříš a nic už není tvoje, jen meč ten plamenný, jejž svíráš v ruce své. Květ mladosti tvé křtěn byl jarní bouří a ještě její mrak nevydal blesky své. Před ohně plápolem šelmy své oči mhouří, ty popatř tváří v tvář čepeli ohnivé. Ty, temný cherube, temného tvého boha za mými horami hněv slyším věčně hřmít. Vím, nikdy nestoupne na šíji tvou má noha, a vím, každého dne má v prachu může být. S mateřským mlékem ozvěnu tvých běsů vypila krev má jako dětskou báj; křik mužů ozve-li se z dubových tvých lesů, bojovnou písní valkýr zní můj háj. 38 Mé dobré lepším činí krůpěj zlého, aby moh’ jeden žít, zabíjet musí dva. S obrazem matky mé, která je rodu tvého, v mé krvi zakleta je temná krása tvá. Vždy jednou přijde čas, kdy meč tvůj s mým se skříží, ty věčný lupič a já věčná stráž. A nechvěje-li se, když na srdce ti míří, to železo tvé krve že ztužilo mou páž. Jde něha v boj po boku sestry síly, pletence žen luk vzdoru v oblouk pnou. Blednu-li, šíp když do prsou ti střílí, to tetiva že bzučí ukolébavku mou. 39

BALADA VŠEDNÍ
Kdybys mne miloval, mohla bych odejíti. Kdybys mi vědět dal, co srdce tvoje cítí, mohla bych jíti a způsobit ti žal. Kdybys mne miloval a chtěl mne míti, tak jako po prvé, mohla bych odejíti a ty bys vyplakal své oči do krve. Ale já nevím nic z tebe a ty nic ze mne. Nebe tvých zřítelnic je tiché a temné. 40 Šalebně měsíc svítí na tvoji tichou líc, nemohu odejíti. Kdybys měl jinou rád a srdce proradné, mohla bych s jiným spát, zatrať tě Bůh i mne. Kdybys chtěl jinou mít, mohla bych odejít a peklu duši dát. Kdybych tě viděla mrtvého v hrobě spát, ty duše bez těla, mohla bych jíti snad dáti své srdce v plen tak jako jiná z žen tomu, kdo má mne rád. 41 Ale ty nepovíš ze sna ni ve bdění. Tvé srdce, temná skrýš, nedá mi znamení. Ty ležíš v loži mém tak jako s kamenem kamení, kamení. Nejsi ty pro mne živ, nejsi mi nebožtík, nejsem ti choť jako dřív, železný jenom zvyk. Nevím nic o jiných, nevím nic o tobě, raději spala bych s mrtvými ve hrobě. Květ mojí mladosti, hřbitovní kvítí, 42 nikomu k ozdobě, nikomu k radosti. Nemohu odejíti. Kdybys mne políbil jen jako slunka svit, kdybys mne k smrti zbil, mohla bych odejít, ale mrtvý se zdáš a já tvá noční stráž, nebiješ, nelíbáš jako bys kámen byl. Noci ty, lunou svou do tváře nesviť mi, ukryj ty hanbu mou před Bohem, před lidmi. Před lidmi, před Bohem, před knězem oddanou, 43 v loži mém ubohém přikryj mne mhou a tmou. V tobě je, noci, tma, v tobě je luny zář, v tobě má láska má jako ty dvojí tvář. Řekni mi, noci: jdi, a chci ho opustiti, hůře mi s ním je býti než za žalářní zdí. Řekni mi, noci: stůj, to milenec byl tvůj! a nebudu moci jíti. Ale ty mlčíš, zlá, nedáš mi znamení, a v okně už se dní jitřenky záře mdlá. 44 Neříkáš noci: jdi, neříkáš: zůstaň s ním, a východ už se rdí růžovým svítáním. A kohoutí zní křik: kykyryký, je den! Ale to zvyk je jen, železný jenom zvyk, milovat, žíti, mříti, mučit se v srdci svém, dnem nocí, nocí dnem a nemoci odejíti. 45

PODZIMNÍ KOUPEL
Podzime, stůj. Ještě srdce sny hlavu plní jak parami omamnými stárnoucí víno sklep. Jak stará, ztrhaná stoupa, jako vítr se v ostřici vlní, bije krev vykvašená, žil umdlévající tep. Nebolí objetím štěstí a nepálí slzou ztráta, jen podzimní růže hoří pod žloutnoucí jabloní, a s dívčích úst polibky cizích jak v podvečer pod okny máta v samotu srdce tvého dny letními zavoní. A řeka, která se tmí, je ještě vzrušená, vlahá polibky léta, jež právě ji pustilo z objetí. Vstup do její vlažné lázně umírajícího blaha a vylov z lůžka, jež chladne, vůni svých podletí. Podzimní plavče, stůj. Nač úporně mířit k cíli, když s vesnou utonulou proud mimo zpět uplývá. Na prsou ruce slož a nech se unášet chvíli, k nebi tvář obrácenou, jež ještě se usmívá. 46 V loktech, jež ještě hřejí, a nad hrobem, který už studí, s vláhou minulých jar pluj pomalu k moři zpět, a vlny ztišené řeky, které nerozrážíš už hrudí, ti položí na ústa tichá tvé poslední růže květ. Poslední je to květ, jehož vůně bolí a drásá, poslední touhy úzkost v ten šarlat zakletá, poslední zjevení lásky, poslední života krása, posledních křídel blesk ptactva, jež odlétá. 47 POZNÁMKA
Některé verše z této sbírky byly otištěny porůznu pod jiným označením než pod proskribovanou značkou Cassius, většinou pod nevinným dívčím pseudonymem Klára Šliková.
[48] OBSAH
Nové děvče Láska na první pohled7 My také známe políbení9 Správné děvče11 Deník13 Jaro v klášteře14 Balada dívčí16 Balada o dvou milencích20
Ten starý muž Ten starý muž25 Stesk27 Šílený don Juan28 Básník31 Vítr32 Nikdy jsem nebyl tak sám33 Velké Hlušice35 Dva cherubové38 Balada všední40 Podzimní koupel46
[49] Vyšlo v srpnu 1935 jako 7. svazek CASSIOVY EDICE Smíchov, Štefánikova 12. s reprodukcí dívčí tváře z Corregiova obrazu na obálce, původ. dřevorytem akad. malíře Karla Mináře na titulním listě a v úpravě grafika Al. Chvály. Vytiskla knihtiskárna Stiebling a Havelka, Královské Vinohrady, Francouzská 15.
E: pk; 2006 [50]