VELKÉ HLUŠICE
V mém srdci, hned u zlaté dětství brány,
spí starý sad a zahrada a dvůr.
Starobou puklá věž lká do mol žalné hrany
a píseň kohoutí tam zpívá břeskně v dur.
Obloha modravá jak oko mladé chůvy
se nad kolébkou sadu něžně naklání.
Z bažantnice zní sladké žvatlání žlůvy,
života čekajícího toužebné volání.
Kaleidoskope dětství, světel mihotání,
když nade dvorem den závoje noci zdvih’,
jak šero v okně tálo v jitřním rosy plání
a v blýskavici stínů vlašťovčích!
Pak okov ozval se, jak z hlubin stoupal plný,
a dupot paznehtů kol studně staleté.
Dech střemchy u plotu pohltil zápach vlny
a stádo mečící křik novorozeněte.
35
Mlátička mručí za stodolou v stohu
jak zvíře, jež se budí a zas usíná.
Z kravína táhle zní řev býka jak zpěv rohu
a oslí hýkání z výklenku ovčína.
Páv na zdi parku zaskřípal v zpěv rána,
otvírající chvost jak tyrkisovou sluj,
jako by rozlétla se dětství zlatá brána,
na kterou zabušil ten mladý život tvůj.
Za plotem stojím, za nímž dům spí v klíně
ohrady dětství v propast propadlé.
Jaký to sladký stín tam kráčí po pěšině
v tom zašlém, rozbitém mladosti zrcadle?
Jdi dále, poutníku, neohlížej se zpátky
do hlubin času, soumrak padá v kraj.
Nech ráno života za zahradními vrátky.
Je brána zamčená v ztracený dětství ráj.
36
Nevidíš u ní ten dívčí přízrak státi
jak anděl smrti, stojící tu stráž?
Jednou ti život dal, víc nemůže ti dáti.
Na cestu v noc mlčících rtů se taž.
Jdu dále alejí a přede mnou se šeří.
Mha z polí čpí jak zhašených svěc dým.
A za mnou paví křik jak zaskřípění dveří,
jež zapadly tam za životem mým.
37