BALADA VŠEDNÍ
Kdybys mne miloval,
mohla bych odejíti.
Kdybys mi vědět dal,
co srdce tvoje cítí,
mohla bych jíti
a způsobit ti žal.
Kdybys mne miloval
a chtěl mne míti,
tak jako po prvé,
mohla bych odejíti
a ty bys vyplakal
své oči do krve.
Ale já nevím nic
z tebe a ty nic ze mne.
Nebe tvých zřítelnic
je tiché a temné.
40
Šalebně měsíc svítí
na tvoji tichou líc,
nemohu odejíti.
Kdybys měl jinou rád
a srdce proradné,
mohla bych s jiným spát,
zatrať tě Bůh i mne.
Kdybys chtěl jinou mít,
mohla bych odejít
a peklu duši dát.
Kdybych tě viděla
mrtvého v hrobě spát,
ty duše bez těla,
mohla bych jíti snad
dáti své srdce v plen
tak jako jiná z žen
tomu, kdo má mne rád.
41
Ale ty nepovíš
ze sna ni ve bdění.
Tvé srdce, temná skrýš,
nedá mi znamení.
Ty ležíš v loži mém
tak jako s kamenem
kamení, kamení.
Nejsi ty pro mne živ,
nejsi mi nebožtík,
nejsem ti choť jako dřív,
železný jenom zvyk.
Nevím nic o jiných,
nevím nic o tobě,
raději spala bych
s mrtvými ve hrobě.
Květ mojí mladosti,
hřbitovní kvítí,
42
nikomu k ozdobě,
nikomu k radosti.
Nemohu odejíti.
Kdybys mne políbil
jen jako slunka svit,
kdybys mne k smrti zbil,
mohla bych odejít,
ale mrtvý se zdáš
a já tvá noční stráž,
nebiješ, nelíbáš
jako bys kámen byl.
Noci ty, lunou svou
do tváře nesviť mi,
ukryj ty hanbu mou
před Bohem, před lidmi.
Před lidmi, před Bohem,
před knězem oddanou,
43
v loži mém ubohém
přikryj mne mhou a tmou.
V tobě je, noci, tma,
v tobě je luny zář,
v tobě má láska má
jako ty dvojí tvář.
Řekni mi, noci: jdi,
a chci ho opustiti,
hůře mi s ním je býti
než za žalářní zdí.
Řekni mi, noci: stůj,
to milenec byl tvůj!
a nebudu moci jíti.
Ale ty mlčíš, zlá,
nedáš mi znamení,
a v okně už se dní
jitřenky záře mdlá.
44
Neříkáš noci: jdi,
neříkáš: zůstaň s ním,
a východ už se rdí
růžovým svítáním.
A kohoutí zní křik:
kykyryký, je den!
Ale to zvyk je jen,
železný jenom zvyk,
milovat, žíti, mříti,
mučit se v srdci svém,
dnem nocí, nocí dnem
a nemoci odejíti.
45