HORY
Dnes jsem je viděl. Mlhami podzimními zářily zlatě jak sen ztracený. Jako by mladosti mé dny odešly s nimi, ztracené mladosti mé zlaté dny a sny. Marně jsem pro vás v starých bitev zpěvu rozhoupal zvon domova na poplach. Marně jsi hrozil, černý mraku hněvu, zmizely jste jak v snách, zmizely jste jak v snách. 9 Smrt nepřišla, ač volána, pod prapory podepsat krví staré vlastnictví. Umřelas, mladosti, propadly jste se, hory, zlomený meči teď staré jízvy rvi. Smrt číhá dál na zvěř, jež neunikne, tam na tom hřbitově, kam mrtev ani živ svůj nesmí k svým. A chvílemi jen vzlykne ten starý žal, jenž bál se plakat dřív. Ořeším suchým, mlhami podzimními dívám se na vás, na sen ztracený. Brzy vás přikryje studený rubáš zimy. A s vámi, hory mé, zbývající mé dny. Ale já vím, já zvoník oklamaný, že marně zvon domova nevolal. Vy, marně mrtví, to byly vaše hrany. Vy, marně žijící, mohylou je váš val. 10

ZAVOLEJ
Bolesti, věz, i hřbitov odpovídá, i jména hrobů mluví za němé. Ozvěna jména ztraceného vydá svědectví lásce ztracené. Zavolej jméno, které neporaní, jako by na psa volalas, ozvěna snad ti vrátí s druhé strany domova sladký hlas. 11 Z našeho dvora kohoutí kokrhání zní jako dříve přes ten černý les a v odpověď, která snad neporaní, zaštěká pes, náš Cikán, věrný pes. Zavolej jméno, jméno čehokoli tam na té straně, psa neb člověka, míň rána krvácí, míň bolest bolí, když věrnost štěká, z dálky, z daleka. 12

JEŠTĚ JARO
Pohnulo se jaro v srdci mém jak nůž, který se v ráně obrací: jsem láska, ale víc než láska rána jsem, jež krvácí. Můj spánek lehký je. Ale kdo probudí ten sen, který se ze tmy ulomil, zbloudilé střely hrot, zaryté do hrudi, která nebyla cíl? 13 Pohnula se krása v srdci mém jak pozdní početí, tak strašná a tak cizí, jak v starém stromě jarem zmámeném bušení mízy. Ty cizí, cizí tak jak v krvi jed po hadím uštknutí, ty, smrti, lež a nerozkvétej v květ, lež bez hnutí. 14

ŽENY NA OHNICI
Starobu žen v mém kraji nepoznáš, kostnatou šíji k zemi nesklánějí, na záspí večer, napřímená stráž, v stmívající se pole pohlížejí. Večerní stín se do brázd položil a uhladil je pro polibky ticha, vějířem vlhkým noci smyl a skryl vrásčitou tvář, která jak hlína dýchá. 15 Starobu žen v mém kraji nepoznáš, ve větru hor vlá vzdorně šátek vdovy, západem sálá snědá stráň i tvář, hliněný džbán je večer jako nový. Na záspí starý střep se nepozná, za humny hledejhledej, co pozbylo ceny, v pleveli poznáš, že je beze dna hliněný džbán, který je překocený. Starobu žen v podvečer nepoznáš, kostnatou šíji k zemi nesklánějí, na léta života se po klekání taž, když za humny ohnici v polích plejí. Na starou kleč si ve tmě pozor dej, která se plazí v ohnice pruh zlatý, na léta, sirobu, se po klekání ptej chladnoucích brázd s hovícími si hnáty. Staroby věk na horách nepoznán na záspí tvář žen k zemi nenachýlí, až za humny v pleveli střep je starý džbán, až po klekání v ohnice zlatém býlí. 16

VĚTROPLACH
Odejít odněkud za dívčím smíchem jak náměsíčný v horký letní sad a slyšet hlas, jenž mluví nočním tichem: Já čekám, větroplachu, čas je spát. Odejít odněkud a navrátit se někam a zapomenout na čas bývalý a slyšet hlas, jenž žaluje: Já čekám, proč pozdě zas, ty tuláku, ty zlý? 17 Odejít odněkud spálený jako bleskem a k smrti unaven usednout na ten práh, za kterým mluví hlas: já čekám, zmírám steskem, zas nevyspí se ten můj větroplach. Někam se navracet a odcházeti jinam a vláčet s sebou loučení všech kříž a slyšet stále hlas: nezapomínám, ať odcházíš anebo přicházíš. Odejít naposled a navrátit se někam, odkud tě nikdo nebude už zvát a slyšet ze tmy hlas: „Já ještě čekám. Teď, hochu, spi.“ A spát a spát a spát. 18

NA HŘBITOVĚ
Já zavřel jsem se v jizbu srdce svého, kam hoře vstoupit už se ostýchá, kde z krbu jeho zapomenutého tma noci zírá pyšně do ticha, a vložil trochu ubohého klestí v popela ještě rozžhavený klín a díval se, jak zvadlé ratolesti se mění v smutku valící se dým, 19 jak mizí mladosti ty suché třísky, jež zbyly z mízou zbroceného pně a když jsem viděl zmar tak zlý a blízký, relikvie jsem házel do ohně, vybledlá kvítka, uschlá mezi listy prastarých knih, už dávno nečtených, a když jsem viděl zmar tak zlý a jistý, já vrhl v plamen kadeř vlasů tvých, ty, z které není nic, ni žal ni touha, jen v krvi vůně časných dětských snů, a za tu oběť, jež se smrti rouhá, pohlédla na mne mladost z plamenů, jako by pozdvihla se v rakvi bílým žárem ta mrtvá naposled, než rozpadne se v prach, s planoucí tváří, ozářenou už zmarem, a v očích stesk, dětinský stesk a strach. Snad líp je pohřbívat než v strašné srdce peci na chladných roštech v hrobkách hřbitova. Nevidět plameny a nechat slzy téci a červa hrýzt, až bolest pochová, 20 a po paměti obraceti listy a roztržitě hladit suchý květ a nevidět ten zmar tak zlý a jistý, ten zmar tak zlý a jistý nevidět, nevidět. 21

REKONVALESCENT
Po zimě horečné a po studeném jaru, jak prázdný chrám s mrtvým a bez Boha, mé srdce spí, sníc o smrti a zmaru, a zlatým létem září obloha. Již poupata se plaše otevřela v list voskový a zimomřivý květ, už červen, láska štěstím uzardělá, do pláství rtů polibků sbírá med. 22 Vzbuď se, už slaví velké zmrtvýchvstání to bojiště, kde na meč nalehlos po boji ztraceném bez boje umírání a smírem smířeném, o kterém zpívá kos, a tichem ztišeném, v němž kukačka jen volá a pramen zvoní v lůně chladných skal, dál v pahýl zmrzačený míza stoupá zdola a v slujích země zvoní vteřin cval, dál potem smrtelným, těžkými krůpějemi, po každé smrti vesna vyprýští. Usměj se, spící. Zazpívej, sne němý. Slunce chce střemcha na tvém bojišti. 23

PÍSEŇ O STUDNI
Jsou znamení v zem divnou mocí vbitá, jak v nebe hvězd tajemná zjevení; když doma živého hlas už tě neuvítá, mrtvého kamení naslouchej mlčení. Pohřbeným zvonem ticha v staré studni znamení dá ti kámen bez lásky; nakloň se, staré dítě, nad prohlubní, kde na dně leží ještě oblásky, 24 které jsi házelo tam dolů ze svévole, aby jsi slyšelo, jak zvoní hlubina. To rouhání sní utonulé dole a hladina, již ranils, vzpomíná. Z celého života, ze všeho snění, z celé tvé svévole, kterou se rouhal cit, ze všeho, co jsi házel přes roubení, aby jsi slyšel zvony hlubin znít, zbylo jen ticho, které nevyčítá, a na dně studně z dětství oblásky. V domově živého hlas když tě neuvítá, ber za vděk s mlčením, ty srdce bez lásky. 25

SPÁČI MLUVÍ ZE SNA
Vás vídám v snách, vás, kteří mrtvi jste. Tu stojíš ty, tam on a ten a ten. Tu stojíte, vy stromy bezlisté, jež oděl jen v života květy sen. Je bez vítání ve snách shledání. Tu stojíš ty, tam on a ten a ten. A spící rty blábolí ze spaní růženec jmen, zapomenutých jmen. 26 Teď mlčí. Stín se na ně položil, stín, který bdí, ale je bez jména. Tu stojí ten a ten, kdo mrtev je a žil. Leč kdo jsi, živá, v snách mých pohřbená? Já, odpovídá hlas v půlnoční tiš, za živa pohřbená, která jsem stínem tvým a na tvém srdci sním, ať bdíš či spíš a nevíš jméno mé a já je nepovím. Až mrtev budeš stát, strom bezlistý, v mém sadě, kterým pokvete můj sen, až potom věz: to ty jsi, to byls ty a to jsem byla já a ten a ten. 27

KVETOUCÍ MOHYLA
Ohniště staré, nevychládající ty lůžko, které vyležel krásný sen, popeli věrný v rozbité popelnici, kde doutná do tmy minulost jak plen, nehrabu v tobě rukama zchromenýma, nerozdmychuji zhaslou pýchu tvou, ať spáleniště sladce sní a dýmá a voní jako hrob s kvetoucí mohylou. 28 Ještě má dlaň almužnu pohlazení, oslepeného milování zrak, že nahmatá, co je v tom, co už není, jak slepá rybka plující skrz vrak, ještě mám v rukou, které nedržely, hmat touhy jako sžírající půst, ještě žhnou rty, které se odmlčely, polibky pozdě milujících úst. Kráso má, krásnější, že nejsi celá, svůdnictví luzné torsa bez údů, pro tebe dlaň, že jílec nedržela, kajícně svírá ostří osudu. Království větší, protože ne celé, k nebi ční oltář oběti jak trůn, ze slávy železa jen vlastní meč v svém těle, jen rádlo v úhoru, kov zpřetrhaných strun. Vlastnictví nové, které láskou zkvetlo, tvá je zas vůně hořců nad strží, obejmi hory jako vzduch a světlo náručí prázdnou, která nedrží. 29 Pro tebe kvetou všechny meze, břehy, kytice v jednu krásu uvitá, hrob Zmrtvýchvstání, plný vůně něhy z nádoby s ambrou, která je rozbitá. 30

SLUNOVRAT
Já vím, že jaro jde. A první zavonění fialky u zdi už únor ucítí. Už po půlnoci uslyší kuropění, kdo bdí jak smrt u lůžka nebytí. Uslyší bít hodinu slunovratu v ledovou ocel nebe jako v štít. Uvidí hvězdy v konstelaci zvratu. Jak hoří v noci mrazivé hvězd třpyt! 31 Nestojí naše hvězda nad Betlemem a studený je, domove, tvůj chlév s jeslemi prázdnými. V příbytku vyvražděném schnou stopy, s kterých umývají krev, jako by nikdy nebylo Spasitele, jako by nikdy nezrodil se král té zemi s olámanou korunou v svém čele hor ztracených a vyloupených skal, jako by pastýři, jimž stáda rozehnali, ztratili víru ve znamení hvězd. Modli se, chudobo: přijď království tvé, králi. Přijď, hvězdo naše, ukazatelko cest! Přijď, slunce, v naši noc, která nás dáví, jak plesnivina opuštěný dům. Naplň se, střepe, starým vínem slávy a starý pohár pozdvihne Bůh k svým rtům. 32

HROMNICE HOŘÍ
Ta ruka už svíci nerozžíhá, když duní hrom a blesk se míhá, hromnici třikrát svěcenou s voskovou růží červenou na stole, který je prostřen bíle: Pane, stůj při nás této chvíle. 33 Ta ruka už mraky nezaklíná, zář smrti spálila ji siná, a v noci, svítící jak den, náš starý stůl je neprostřen, neplápolá už plamen víry v domově, který je stár a sirý. Ale teď zapal hromnou svíci, nebojící se, a nevěřící, hromnici třikrát svěcenou, červenou růží zdobenou, do mraků, které se nad krov chýlí, plápolej, oltáři červenobílý. Ty svíce, dohořelá k půli, tebou se modlí naše úly tam v sadě v řadě stojící, růženec z krůpějí na svíci. Bezbranná stráži v bouře boji, vydrž, ty domova starý roji. 34 A svíce s růží ve svém středu zavání jako plástev medu, nazlátle svítí její běl, květ z vosku, mrtvá láska včel, a na růži rudě malovanou s hromnice horké slzy kanou. Narozená ty z pylu a rosy, staň se, zač tvoje úly prosí, ta oběť sladce mámivá, která se, hoříc, rozplývá na obětišti zlého léta pod nebem tmícím se a hřmícím. A zatím úl už, bzuče, vzlétá provlhlým vzduchem zlatě mžícím. 35 OBSAH
[37] Hory9 Zavolej11 Ještě jaro13 Ženy na ohnici15 Větroplach17 Na hřbitově19 Rekonvalescent22 Píseň o studni24 Spáči mluví ze sna26 Kvetoucí mohyla28 Slunovrat31 Hromnice hoří33
[39] JAROSLAV KOLMAN CASSIUS
Hromnice hoří
České básně, svazek třicátýsedmý Vytiskla Akciová moravská knihtiskárna Polygrafie v Brně, v obálce Eduarda Miléna, vydal Fr. Borový v Praze 1939
[41] KMEN
E: pk; 2005 [43]