PÍSEŇ O STUDNI
Jsou znamení v zem divnou mocí vbitá,
jak v nebe hvězd tajemná zjevení;
když doma živého hlas už tě neuvítá,
mrtvého kamení naslouchej mlčení.
Pohřbeným zvonem ticha v staré studni
znamení dá ti kámen bez lásky;
nakloň se, staré dítě, nad prohlubní,
kde na dně leží ještě oblásky,
24
které jsi házelo tam dolů ze svévole,
aby jsi slyšelo, jak zvoní hlubina.
To rouhání sní utonulé dole
a hladina, již ranils, vzpomíná.
Z celého života, ze všeho snění,
z celé tvé svévole, kterou se rouhal cit,
ze všeho, co jsi házel přes roubení,
aby jsi slyšel zvony hlubin znít,
zbylo jen ticho, které nevyčítá,
a na dně studně z dětství oblásky.
V domově živého hlas když tě neuvítá,
ber za vděk s mlčením, ty srdce bez lásky.
25