MALÝ
BIBI
KRÁLOVSKÁ
OPIČKA
CASSIOVA EDICE, PRAHA 1932
[1]
Všemocné bohyni
Změny,
laskavé rozněcovatelce života,
aby obrátila k nám svou
věčně mladou tvář
na usmířenou
Cassius
ve čtrnáctém roce Republiky
[3]
MALÝ BIBI
KRÁLOVSKÁ OPIČKA
[5]
l
Král Pompů, moudrý, Pompampula,
opičku Bibi miloval,
kam se Pompampilie hnula,
opičku Bibi s sebou bral,
malého opičáka Bibi
ze zvyku nebo ze záliby
do lože, rady, k stolu zval,
s ním jedl, spal a panoval.
„Není-li se mnou ten můj Bibi,
tak jako když mi něco chybí,“
říkával Pompampula král,
co opičáka miloval.
9
II
„Náš dobrý král vypadá jaře’jaře,
náš král nás všecky přežije,
náš král je ctitel němé tváře,“
říkala Pompampilie,
„náš dobrý král humánně cítí,
jenom by měl už vyměniti
Bibiho za něco jiného,
snad by to šlo i bez něho.“
Po této bohapusté řeči
vzplanul král láskou ještě větší:
„Komu se Bibi nelibí,
ať Nejvyšší Šos Nám políbí,“
prál moudrý Pompampula král
a dál Bibiho s sebou bral.
10
III
Když královská pomáhá přízeň,
žák brzy bývá nad mistra.
Opičák Bibi – jaká trýzeň! –
už nosí kabát ministra,
důstojně chodí trůnním sálem
za moudrým Pompampulem králem,
šklebí se vlídně na své milce
a na ošklivé zhovadilce,
co nectí mravy opičí,
zadeček rudý vypíčí.
Směje se starý Pompů král:
Potvora Bibi, ten jim dal!
11
IV
Čas běží jako teče voda,
hoře i radost zahladí..
Opičák malý je velká móda
na hradě jako v podhradí.
Dvůr nežije už po svém skromně,
heslo je: dělejte to po mně,
nikdo se v ctnosti necvičí,
všude jsou mravy opičí.
Buď za dobře s opicí Bibi
a nemáš v žití jedné chyby,
kdo však jsi proti opici,
jsi zralý pro šibenici.
Lépe je býti pro Bibi,
buď vrah či zloděj, máš alibi.
Nelíbí se ty řeči králi:
„Potvůrka! Malý, ale zralý.“
12
V
Vyslali posly k svému králi
občané Pompampilie.
– „Co vám zas udělal Bibi malý?“
– „Ze země musí ta bestie.“
Přitiskl král opičku k srdci:
– „Spíše trůn Pompampilie svrci
dám s hradeb, ohněm spálit srub,
než zkřiviti na Bibim chlup!
Já za ňadry ho v sečích nosil,
když mocný Pim Pam Pompy kosil,
on s brkem mým si mile hrál,
jímž pro vás mír podepsal král.
Ta opička – tvor nevinný,
dělala s Námi dějiny.
Kdo pak vám vlastně volnost dal,
13
nevděční Pompové?“ – „Bibi a král.“
– „Tož dobře, tak se mi to líbí.
Váš král a jeho malý Bibi.“
14
VI
Vyšli poslové z trůnní síně,
jen rytíř stojí v brnění:
„Slyš, králi, s opičákem v klíně,
o Bibim Pompů mínění!
Ať hněv tvůj na mou hlavu padne,
běda nám, jimž skokan vládne!
Slyš, králi, od věrného sluhy,
kdo bude Pompampula Druhý,
a pak mne třeba v žalář vrhni.
Mudřec byl Pompampula První,
však jeho nástupce je op
pro posměch národů všech dob.
Děl král: „Vím, že má Bibi chyby,
leč král je král a Bibi Bibi.
Ctím tvoje ctnosti vojína,
však nečetl jsi Darwina
15
a proto dím ti otecky:
nevzděláváš se vědecky.
Bibi bude, co se Nám zlíbí,
stát jsme My a po Nás – Bibi.“
Smělého rytíře v brnění
vrhli do temného vězení.
16
VII
Po sedmi letech, tučných kravách,
nastalo sedm hubených.
Šediny kvetou na starých hlavách,
mozoly v dlaních udřených.
Jen malý Bibi měl se k světu,
neb potrpěl si na dietu
jako Pompampilie král.
Nekouřil, nepil, dobře spal
a proti opičímu zvyku
pěstoval vysokou politiku.
Po práci opičáček malý
cele se věnoval svému králi
a bavil ho svými pohyby.
– „Podívejte se na Bibi,“
říkával král – „toť příklad druha.
Ale mí poddaní pijí jak duha!
19
A jak si stále vede skromně,
nepije, nekouří, – všecko po mně
ta opička Bibi udělá,
je střízlivá, pilná, veselá.
Až se Pánu mne povolat zlíbí,
bude tu Bibi – můj malý Bibi.“
20
VIII
I bylo smutno v Pompů zemi,
jako by hlídala ji saň.
Opice vládne nade všemi
a všechny Pompy svrbí dlaň.
– „Aby vás nesvrběly dlaně,
budete platit větší daně!“ –
rozhodl jejich moudrý král
a pěvce k dvoru povolal:
– „Zpívejte lidu o Bibi,
jenž požívá mé obliby.“
ProzpěvujíProzpěvují, jsou pěvci dobra
a z opičky dělají obra.
Bibi! hlásají Pompů runy.
Bibi! znějí varyt struny.
Bibi uprostřed bitevní vřavy...
Bibi pozdravován davy...
21
Bibi Pompů bohatýr...
Bibi dává světu mír...
Bibi Pompampilie síla...
A jedné paní se narodila
trojčata – samé opičky.
Bojí se rodit rodičky,
aby se v opici nezhlídli.
A voje Pompů prořídly.
„Bravo!“ – dí král. „Čest varytu.
Bibi má popularitu.“
22
IX
V uměnách je vláda hrůzy:
opičky se staly z Mus,
v opu zhlédnuvší se Musy
rodí opicassismus.
Všichni kritikové hymny
pějí na opicassismy,
olej, mramor, bronz i mosaz
zvěčňují opičí ocas.
Necti ocas opičí
a budoucnost máš jepičí.
Kdo však dbá na opů mravymravy,
dostane se do výstavy.
V umění též dojde chvály
talent malý, ale stálý.
Národ vede celičký
Strana Malé Opičky.
25
X
Skřípe Pompampilie zuby
a pěsti vzteky zatíná.
Pompampilii do záhuby
vede opička nevinná.
– „Hrom uhoď do mudrce krále,
když opici nechce dát vale!
Dvanáctá bije hodina! –
hlučí pod hradem spodina.
– „My chceme opičáka hlavu
a kašleme na dějepravu!
Ať dělal Bibi dějiny
anebo jen opičiny,
pro právo jsme bojovali,
ne aby dělal Bibi malý
v Pompampilii tyrana.
Na šibenici s ním do rána!“
26
Poškubává král bradu: „Zle je.
Co se to tam dole děje?
Jdi, Bibi, vyslechnout ty stesky.“
Hop, už je v okně: „Je tam hezky,
střídavě jasno a obleva.
Vítr jde z prava do leva.“
Dí král pohnutím slzící:
– „Optimistickou opici,
optimistickou v zimě, v létě
bych nenašel na celém světě.
Radosti, která jsi mi zbyla,
pojď na můj klín.“ Hop, už tam byla.
27
XI
Cesta pomsty je hladká, krátká
a vine se jak zrádný had.
– „Pro toho královského spratka
musíme rozbít králi hrad,
sem s děly, těžkou municí!“
řve vše, co není opicí.
A za chvíli to praská v krovu.
Naslouchá starý král a znovu:
– „Co za zvuky to sveřepé?
Jdi, Bibi, zda někdo neklepe?“
Hop, tu je, vtělená ochota.
– „To zas nějaká žebrota
přišla k nám se svými stesky,
Ale jinak je tam hezky.“
– „Na mé srdce, perlo opů!“
Bum. – To spadla půlka stropu.
28
XII
Než by ruka perem hnula
byla z hradu ruina.
V ní pohřben mudřec Pompampula
a opička ta nevinná.
Když odklizeli hradní trosky,
objevil se nosík ploský
a pak, běda! obraz krutý,
– v hrůze všecko umlká –
opičí chrup zahryznutý
do říšského jablka.
Na královském hermelínu,
korunu v královském klínu,
jak se králi s hlavy svezla,
a kus královského žezla
drží v pěsti zaťaté
dvě malé ručky chlupaté.
29
Ubohý král, ubohý Bibi,
smrtí splatili své chyby,
každý má z nich, co si přál:
opičku svou Pompů král,
(je konec řečem o rozluce)
a Bibi zemřel s žezlem v ruce.
Nejlíp pochodil Pompů rod,
dějiny daly se na pochod.
Protržena je opičí smůla:
Pompampilie nezahynula
na věčný přízrak opičí kůže.
Pompampilie rodí zas muže.
30
XIII
Dávno zhasla vzpoury záře,
jarem kvetou ruiny:
výstraha pro němé tváře,
co chtí dělat dějiny.
Dětem vypravují matky,
než je pojme spánek sladký,
jak jednou národ celičký
do zajetí pad’ opičky,
že měl krále paličáka
a ministrem opičáka.
A když přijde spánek libý,
zdá se jim o malém Bibi,
kterého paličatý král
do válek, míru s sebou bral,
s ním jedl, spal a panoval
a jak se jednou panu králi,
31
do hradu za to nabourali,
že mu nechtěl dáti vale,
atakdále, atakdále...
32
KRÁL POUŠTĚ
[35]
Žil v poušti lev,
jehož řev
plašil člověka, zvířata, ptáky a plazy.
Strach padal z večera na poušt i na oasy.
Děl orel, pouště vládce:
– „To zvíře mi tu disciplinu kazí
mého stádce.
Až skončí boj armáda moje skvělá
se sveřepými supy,
dojde i na rebela,
který mne tupí.
Velezradou je vinen.
Ale teď aushalten und weiter dienen!“
Všecka sláva – polní tráva:
armáda orla na útěk se dává...
Za krále pouště provolán je lev.
37
Zpěv
svobody ho hromem provází.
Ozvěnou znějí zelené oasy.
Hrob faraonů, na němž měl orel stan,
za sídlo královské novému pánu dán.
S vrcholu pyramidy hledí dolů k brodu,
kde hloupá stáda čeří v Nilu vodu.
A jak tak s výšin kamenných se dívá,
zrak jihne mu a zachvívá se hříva.
– „S bohem buďte, mladosti mé dnové,
svobodný love,
kdy býti lvem značilo lví mít spár.
Ta pyramida danajský byl dar.
Oč šťastnější je tam ten tygr v houští,
Canaille! – a já se nesmím ani hnout!“
38
Tlumený řev, rachot vzdálené bouře,
doznívá v strašném zívnutí.
Mlčí dvůr v uctivém pohnutí.
Na to hyena, své bílé brvy mhouře:
– „Klid, Vaše Veličenstvo, račte se spolehnout
na služebníky svoje oddané,
jim přísluší péče o poddané.
Od toho jsme tu my splňovat Vaše touhy.“
A za okamžik králi u nohou
válel se tygr široký jak dlouhý.
Mír zavládl pod pouště oblohou.
Ale hyena přes zákon svého rodu
na hody královské vychází dolů k brodu.
A, šelma, bloudí podél nilských vod,
hledajíc, co by králi bylo vhod.
39
Pro dvora potěšení záhy byl odpraven
po tygru jaguár, pardál, a ten a ten.
S hrůzou se dívá poušt na tuto tichou práci.
Klid hrobu faraonů se do lví říše vrací.
Řev krále pouště, svobody echo malé,
se zachovalo jen sem tam v oasy skále.
Však propadalo konfiskaci.
Větrové pouště zametly lví stopy.
Poušť zná jen plaché gazely. A zlomyslné opy.
40
JAGUÁR, VLK A OSLI
[41]
Mezi jaguárem a vlkem, jenž měl hlad
a záviděl mu jeho žranice,
strhla se pranice.
Na jedné straně břich, na druhé tvrdé kosti:
nažraná svévole proti nenažranosti,
která chce žrát...
Že je to odvaha? Nezasloužená chvála.
Tenkrát se všechna zvířata spolu rvala,
veliká i malá.
A bylo klání, bylo porubání...
Nebylo králů, císařů, ba ani
poctivých, již spravedlnost chrání...
Byli jen nažraní a nenažraní...
Děl jaguár, olizuje si tlapu:
43
– „Vztek svého protivníka velmi dobře chápu
a za pravdu mu dávám.
Však neustoupím ani o krok s místa.
Vždyť já jsem také socialista
a inteligenci zaměstnávám.
Můj socialismus je bez falše a klamu.“
A otevřel svoji krvavě rudou tlamu.
– „Moje vzácné dámy, vzácní páni,
musíme se poohlédnout, věru;
hloupého rvaní
se nenažeru.
Snad by se někdo jiný mohl rvát
za fixní plat.
Zbraň ducha, vtipu – takové ty cety –
spořádá hladové ty vlčí hřbety
44
líp než mé zuby a můj strašný dráp...
Ať sem jde osel, ten dobrý, starý chlap,
co tamhle u stodoly v zamýšlení klímá.
Dejte mu pero. On bude pro mne psát,
až mu bude praskat za ušima.
On maso nežere. Dejte mu trochu sena.
Byl zvyklý na bodláky.
On přemýšlí tak rád! Proto je osel taky.
A v tom je jeho cena.“
Odešel jaguár ke krvavému brodu,
kam vedou stopy
tučných stád.
A osel zvěři v džunglích kalil vodu
a za bestii lámal kopí,
jsa rád,
že uprostřed všeobecného rvaní
45
našel si zaměstnání.
Děl starý vlk po krátkém zamyšlení
soudruhům v audienci:
– „Musíme dbáti více – nic to plátno není
na inteligenci.
Vzdělání je dobré. Není lepší léčky.
Na sobě to cítím.
A mimo to: někteří z naší smečky
už ohrnují rypák nad tím naším vytím.
Jen mlčte, však vás znám!
Vyšlete rychle spolehlivého posla,
ať přivede nám také nějakého osla,
který by chtěl jít k nám!
Vzdělání všem! Toť božský dar.
Vlk také duši má!
Proč všechen vtip má spolknout jaguár?“
46
A lišácky zastřihal ušima.
Přivedli osla od hubené otýpečky.
Byl v týdnu z něho vlk. A sveřepý a zlý.
A místo z jaguára a z dravé vlčí smečky
z dvou starých oslů chlupy lítaly.
Dívají se vlci, dívá se jaguár
jak dobří sousedé:
– „Tohle, brachu, je ten pravý spár!
Co ten inteligent jenom dovede!“
Pak oba významně zablýskli na se chrupem
a každý odešel svým vekslem za svým lupem.
Vrátil se v džungle starý zákon lovu.
Za několik otýpek.
Oslové stojí jako mezci v slovu
a plaší dobytek.
47
Ten jeden řve tak jak jaguár
a druhý hlas má vlčí.
Šelmy ty mlčí...
Lovu zdar!
48
SLAVÍK BERANEM
[49]
Přišel nový ovčák v čelo stáda,
staří vlci větří nový lup,
nová jehňata má ovce mladá,
starý Ořech ztratil mnohý zub;
starým vrbám roste nové proutí,
nové píšťaličky nově pískají.
Která ovce nechce poslechnouti,
Ořech postaru ji škubne potají.
Nový ovčák, starý Ořech pes,
zelená se louka, zelená se les.
Ptáčkové zpívají po lese.
Ovečky mé, paste se!!
Pěl slavík svoji píseň tajeplnou
– drobného ptactva zpěvavého král.
A stádo ovcí s hustou, mastnou vlnou
se páslo opodál.
Pěl slavík báje staré rozvaliny,
51
po jejichž zdech svit měsíce se smeká,
opěval jitřenku i noční stíny,
věrnost, jež věří, vzdoruje a čeká,
až naplní se celá stará báj...
Naslouchal háj i kraj.
Ovce se pásly. Pásla se jehňata.
Chrupala travička šťavnatá.
K houštině, kde slavík slavně pěl,
stařičký beran popošel.
Byl melancholický a necítil už hladu.
Ovečky nešly za ním. Zůstávaly vzadu.
O tento fakt už klopýt beran mnohý:
neroste láska jako rostou rohy.
VědělVěděl, co ho čeká, neníť zázraků...
Přijde do braku.
Pozvedl majestátně svoji přísnou tvář –
52
(byl majestátní ze zvyku).
Uctivě ztichl slavík-samotář.
A takto zahovořil beran k slavíku:
„Můj starý příteli, tam na haluzi,
zdar tobě, pěvče, odkojenče Musy,
kořím se kráse
tvé písně libohlasé!!
Všechno tě má pro tvé melodie rádo!
A jak spokojeně se při nich pase
mé stádo!
A přece jsi už také hezky stár.
Kolik opěval jsi, starý brachu, jar?
A tvoje píseň plyne stále svěží.
Nad státnický um je umělecká vloha.
Za mnou pomalu už nepoběží
ani noha.
Takový je věčný světa mrav,
který zbláznil se do politiky.
53
Takoví jsme my – my obyčejný brav.
V ledačems jsme, věru, za slavíky.
A chvíle jsou, kdy stádní taktika
dát velí v čelo stáda slavíka –
na chvíli zaměnit slavičí klokotání
za rohy, za beraní.
Ó, pěvce, sestup, táhni, jenom s námi,
ostatní už obstaráme sami.
Píseň, kterou slavík pějepěje,
i ovce uchvátí;
a tvoje báje, staré epopeje,
budou jí dobře dělati.
Pozdvihnou vážnost stáda v celém kraji,
o to se už moji špačci postarají.
Buď slavík vůdce náš, ať zní to slavným echem!
Půjdete za ním, ovce mé!
A všechny ovečky tak jako jedním dechem:
„Mé, mé, mé!
Půjdeme!“
54
Seděl slavík zmaten křikem tím,
neblahým jat tušením.
Byl tolik skromný, šedivý a malý.
A zatím špačci hlučně štěbetali,
plýtvajíce chválou, nadšením
a silnými citoslovci:
„Náš nesmrtelný slavík vůdcem ovcí!“
A v tom švitoření, mečení, štěbetání
mizelo zvolna kouzlo starých bájí.
Bylo smutno v kraji.
Slavík od špačků již nebyl k rozeznání!
Z toho, slavíku, mějž smutnou naučenou:
Vari z cesty, kudy stádo ženou,
než tvou pyšnou píseň znečistí.
Stádo omámit lze někdy změnou.
55
Nikdy vésti. Vždy je kořistí.
Píseň slavičí a vůbec ptačí
ve své bohumilé prostotě
patří bohu jen a samotě.
Ovcím sevšední i píseň sebesladší.
Marný, Cassie, tvůj smích a pláč.
Na ovce – jen dobrý postřihač.
56
HLOUPÝ HONZA
[57]
Byl jednou jeden král..
A království – netřeba podotknouti.
A bylo nabylo.nebylo. Bůh vzal a zase dal.
Takové království se jako hračka zhroutí.
Však svět jde, děti, dál
a nevzpomíná mnoho na své pouti.
Svět zapomíná rád.
Jako by král ten nikdy nebyl vlád’.
Jen mnohá matička se pro synáčka rmoutí,
jenž pad’.
Lépe bylo, věru, tehdy utéci:
Kdo utečeuteče, ten nikdy neprohloupí.
A nejlépe, kdo zůstal za pecí,
jako náš Honza hloupý –
starý pecivál..
59
A bylo nebylo. Poddaní zůstali sami.
Za králem zmizeli hofmistři, vrátní a dvorní dámy.
A nad tím v zemi poprask nemalý.
Někteří jásali a zpívali
z té radosti nenadálé,
jako by chtěli rozbořit kus světa.
Čím jim byla dvořanská etiketa?
Starými cáry.
– „Škoda, že se toho nedožil náš starý..“
říkali
a mysleli svého krále.
Neznali etikety.
Proto se tak chovali.
Někteří hlavou pokyvovali
nad mapou říše bez krále
a vzdychali zoufale:
– „To jsme to dopracovali!“
říkali..
60
– „Bylo třeba
dělati to tak čerstva?“
Báli se totiž o svůj chleba.
Už tenkrát, dětičky, byla ministerstva.
A bylo nebylo.
Něco se změnilo
a něco zůstalo při starém.
Lidé se smířili, jiného nezbylo,
s novým útvarem.
Však jejich řeč – jediný stesk a vzdech:
– „Snad něco zbude. Snad zas něco přijde!“
Neboť v automobilech
jezdili jiní lidé.
Bylo to samé „nazdar!“ samý demokrat.
Skandál v diplomatickém světě!
A vojenství? Na příklad: „Místo „schiessen“ –
„palte!“
61
„Kde domov můj“ místo „Gott erhalte“
musel se hrát.
A více poklesků proti etiketě!
A mnohý demokrat,
jenž dříve býval králi oporou,
žas’ nad tou Sodomou a Gomorhou..
A bylo nebylo. V ten čas vstal Honza s pece,
že půjde na zkušenou v široširý svět..
A jak by se otevřely ptáku dvířka klece!
Takový radostný byl jeho spěch a vzlet!
V ranečku máminy měl znamenité vdolky
a nějakou tu pětku s republikánskými kolky
mu máma podstrčila stranou,
aby nešel Honza jen tak „ohne“.
Těš se hrdý Albione
a ty Babylone nad Sekvanou!
62
Tak Honza kráčí cestou necestou
a představí se, dobráček, kde komu.
Hoj, mámo, počkej, s jakou nevěstou
se vrátí Honza ze zkušené domů!
Počkej, jak pěkný přiveze ti dar!
A jako žebřiňák a rachot hromu
hřmí do světa své „Bon žúrrr“ – „rrrevoárrrr“!
A bylo nebylo. Byl v světě mocný král
a ten měl krásnou princeznu na vdávání.
I sjížděli se rytíři a páni
a každý jako že by si ji vzal.
Pantáta král však prál:
– „To věřím, ale ať si holka vybere,
koho má ráda.
My jsme demokratická vláda.“
I troubili rytíři reteré.
63
A tak dlouho ženichy přebírali.
Jeden byl veliký a druhý příliš malý,
ten byl hr! a ten zas apatický
a onen trochu nedemokratický.
– „Můj zeť, kterého budu míti rád,
musí býti dobrý demokrat.
Žádný paďour ani žádný vrah,
nechci zetě babu, nechci míti strach.
A jednu uhodnouti musí otázku:
co visí as na myším ocásku?
Kdo neuhodne, našinec či zvenčí,
o celou hlavu rázem bude menší.
Kdo uhádne, toho mějž holka ráda.
My jsme demokratická vláda.“
Tak pravil král a ženichové smělí,
jako když do vrabců střelí.
64
A bylo nebylo. S ženichy byl kříž.
Tu Honza k hradu míří. Tu je v hradu již.
Že uhádne tu těžkou otázku,
co visí as na myším ocásku.
Co na ocásku myším asi visí?
Náš Honza přemýšlí. Náš Honza rady ví si:
– „Co jiného by viselo než myš?“
Honzova princezna je, Honzova je říš.
Král požehnání na cestu dal k tomu
a Honza veze princeznu si domů.
Hloupý Honzo, Honzíčku náš, Jene,
teď si dáme bene.
Kde jaký hrad, ať veliký či malý,
honem renovovali
a Honzíčkovi dali.
65
Kde jaký Honza slezl se své pece:
„Vždyť já jsem také Honza přece
a rád bych vlád
a králem byl.
My chceme hrad.“
A v mžiku bylo všude plno vil.
Hravě každý Honza řešil otázku,
co na myším as visí ocásku.
Jaké pak okolky.
A chudé mámy neměly už ani na vdolky.
Co krásná princezna se stala Honzy ženou
a přestala být pannou,
už žádný Honza nechodí na zkušenou.
Jen na vyžranou.
A teď už spěte, děťátka.
Je u konce má pohádka.
66
POVÍDÁM, POVÍDÁM POHÁDKU
[67]
Povídám, povídám pohádku
dospělému i robátku,
Povídám, povídám starou báj,
není v ní žádný jinotaj.
Povídám, povídám báj a ta bajka
je nezávadná pro znalce i laika,
pro republikány i Čehony
není v ní mravní úhony.
Povídám, povídám pohádku
o jednom chytrém zviřátku,
které si potrpí na slepice,
však v demokratické republice
nevyslov, nepiš jeho jméno:
nesmí být slyšeno ani čteno.
Tím velezradě je ulomen hrot.
Lištička nemá mužský rod.
69
Povídám, povídám pohádku z hlavy
o lišce, lištičce bez pohlaví:
Vařila lištička kašičku
na revolučním rendlíčku.
ten pek’, ten jed’ a ten smažil,
každý se nějak při tom spražil;
ten dostal, ten dostal, tomu se dalo,
na maličkého se nedostalo.
Chyba, ten konec zná každé děcko:
ten maličký, ten dostal všecko.
Povídám, povídám pohádku
starému jako robátku,
Jak Petrovští zplakali nad zviřátky,
(nečti mé robátko mezi řádky!)
jak lupiči se o kořist dělí
a oknem se dívá kozel smělý
a jak ten kozel rohatý
zlodějům šlape na paty.
70
Povídám, povídám starou fámu
o vlku, který spolk’ starou dámu,
Červené Karkulky babičku,
o velikém zajíčku,
který v své jamce seděl sám
a barevná vajíčka snáší nám,
o princezně, co na hrášku spinká,
(o lišácích v ní není zmínka)
o princích, kteří přijíždí z dáli,
o hloupém Honzovi, mazaném králi,
povídám, povídám místo hádky
pohádky. Z pohádky do pohádky.
Jak vám, robátka, očička září,
pan censor, hle, se kysele tváří.
Což lišák-li to a ne lištička?
Což kaše-li to a ne kašička?
Což je-li skryt nějaký smysl lstivý
71
za těmi všemi deminutivy?
Všecko je v Čechách šalba a klam,
nemáme jednoho přítele tam,
i Malý Čtenář dává žáčku
do rukou bajku o lišáčku,
všude se něco peče a kutí,
ni na Brehma není spolehnutí.
Mám nevěřit nebo se oddat víře?
Jde o zviřátka? O veliké zvíře?
Všecko je šalba a mam a klam,
vyškrtám vám to, vyškrtám!
Ach, pane censor, soucit mějte
a v pohádkách nám neškrtejte,
nechte maličkých přijít k sobě
aspoň v té předvolební době.
Po volbách už budeme velcí
a z bázlivých se stanou smělci,
72
pak škrtati se nemusí
v pohádkách ani v diskusi.
Co s maličkým se potom stalo,
o němž jsem vám vypravoval?
Ten maličký, na nějž se nedostalo,
ten běžel a běžel a někam se
schoval.
73
OBSAH
Malý Bibi, královská opička,
Král pouště.
Jaguár, vlk a osel.
Slavík beranem.
Hloupý Honza.
Povídám, povídám pohádku.
[75]
Tuto knihu
dala vytisknouti Cassiova edice
v tiskárně J. PoIenský v Žižkově
pro své čtenáře
v omezeném počtu číslovaných exemplářů
jako vydání A.
Obrázky pro ni nakreslil
O. Kudrnáč.
243
E: pk; 2006
[77]