HLOUPÝ HONZA
[57]
Byl jednou jeden král..
A království – netřeba podotknouti.
A bylo nabylo.nebylo. Bůh vzal a zase dal.
Takové království se jako hračka zhroutí.
Však svět jde, děti, dál
a nevzpomíná mnoho na své pouti.
Svět zapomíná rád.
Jako by král ten nikdy nebyl vlád’.
Jen mnohá matička se pro synáčka rmoutí,
jenž pad’.
Lépe bylo, věru, tehdy utéci:
Kdo utečeuteče, ten nikdy neprohloupí.
A nejlépe, kdo zůstal za pecí,
jako náš Honza hloupý –
starý pecivál..
59
A bylo nebylo. Poddaní zůstali sami.
Za králem zmizeli hofmistři, vrátní a dvorní dámy.
A nad tím v zemi poprask nemalý.
Někteří jásali a zpívali
z té radosti nenadálé,
jako by chtěli rozbořit kus světa.
Čím jim byla dvořanská etiketa?
Starými cáry.
– „Škoda, že se toho nedožil náš starý..“
říkali
a mysleli svého krále.
Neznali etikety.
Proto se tak chovali.
Někteří hlavou pokyvovali
nad mapou říše bez krále
a vzdychali zoufale:
– „To jsme to dopracovali!“
říkali..
60
– „Bylo třeba
dělati to tak čerstva?“
Báli se totiž o svůj chleba.
Už tenkrát, dětičky, byla ministerstva.
A bylo nebylo.
Něco se změnilo
a něco zůstalo při starém.
Lidé se smířili, jiného nezbylo,
s novým útvarem.
Však jejich řeč – jediný stesk a vzdech:
– „Snad něco zbude. Snad zas něco přijde!“
Neboť v automobilech
jezdili jiní lidé.
Bylo to samé „nazdar!“ samý demokrat.
Skandál v diplomatickém světě!
A vojenství? Na příklad: „Místo „schiessen“ –
„palte!“
61
„Kde domov můj“ místo „Gott erhalte“
musel se hrát.
A více poklesků proti etiketě!
A mnohý demokrat,
jenž dříve býval králi oporou,
žas’ nad tou Sodomou a Gomorhou..
A bylo nebylo. V ten čas vstal Honza s pece,
že půjde na zkušenou v široširý svět..
A jak by se otevřely ptáku dvířka klece!
Takový radostný byl jeho spěch a vzlet!
V ranečku máminy měl znamenité vdolky
a nějakou tu pětku s republikánskými kolky
mu máma podstrčila stranou,
aby nešel Honza jen tak „ohne“.
Těš se hrdý Albione
a ty Babylone nad Sekvanou!
62
Tak Honza kráčí cestou necestou
a představí se, dobráček, kde komu.
Hoj, mámo, počkej, s jakou nevěstou
se vrátí Honza ze zkušené domů!
Počkej, jak pěkný přiveze ti dar!
A jako žebřiňák a rachot hromu
hřmí do světa své „Bon žúrrr“ – „rrrevoárrrr“!
A bylo nebylo. Byl v světě mocný král
a ten měl krásnou princeznu na vdávání.
I sjížděli se rytíři a páni
a každý jako že by si ji vzal.
Pantáta král však prál:
– „To věřím, ale ať si holka vybere,
koho má ráda.
My jsme demokratická vláda.“
I troubili rytíři reteré.
63
A tak dlouho ženichy přebírali.
Jeden byl veliký a druhý příliš malý,
ten byl hr! a ten zas apatický
a onen trochu nedemokratický.
– „Můj zeť, kterého budu míti rád,
musí býti dobrý demokrat.
Žádný paďour ani žádný vrah,
nechci zetě babu, nechci míti strach.
A jednu uhodnouti musí otázku:
co visí as na myším ocásku?
Kdo neuhodne, našinec či zvenčí,
o celou hlavu rázem bude menší.
Kdo uhádne, toho mějž holka ráda.
My jsme demokratická vláda.“
Tak pravil král a ženichové smělí,
jako když do vrabců střelí.
64
A bylo nebylo. S ženichy byl kříž.
Tu Honza k hradu míří. Tu je v hradu již.
Že uhádne tu těžkou otázku,
co visí as na myším ocásku.
Co na ocásku myším asi visí?
Náš Honza přemýšlí. Náš Honza rady ví si:
– „Co jiného by viselo než myš?“
Honzova princezna je, Honzova je říš.
Král požehnání na cestu dal k tomu
a Honza veze princeznu si domů.
Hloupý Honzo, Honzíčku náš, Jene,
teď si dáme bene.
Kde jaký hrad, ať veliký či malý,
honem renovovali
a Honzíčkovi dali.
65
Kde jaký Honza slezl se své pece:
„Vždyť já jsem také Honza přece
a rád bych vlád
a králem byl.
My chceme hrad.“
A v mžiku bylo všude plno vil.
Hravě každý Honza řešil otázku,
co na myším as visí ocásku.
Jaké pak okolky.
A chudé mámy neměly už ani na vdolky.
Co krásná princezna se stala Honzy ženou
a přestala být pannou,
už žádný Honza nechodí na zkušenou.
Jen na vyžranou.
A teď už spěte, děťátka.
Je u konce má pohádka.
66