SLAVÍK BERANEM
[49]
Přišel nový ovčák v čelo stáda,
staří vlci větří nový lup,
nová jehňata má ovce mladá,
starý Ořech ztratil mnohý zub;
starým vrbám roste nové proutí,
nové píšťaličky nově pískají.
Která ovce nechce poslechnouti,
Ořech postaru ji škubne potají.
Nový ovčák, starý Ořech pes,
zelená se louka, zelená se les.
Ptáčkové zpívají po lese.
Ovečky mé, paste se!!
Pěl slavík svoji píseň tajeplnou
– drobného ptactva zpěvavého král.
A stádo ovcí s hustou, mastnou vlnou
se páslo opodál.
Pěl slavík báje staré rozvaliny,
51
po jejichž zdech svit měsíce se smeká,
opěval jitřenku i noční stíny,
věrnost, jež věří, vzdoruje a čeká,
až naplní se celá stará báj...
Naslouchal háj i kraj.
Ovce se pásly. Pásla se jehňata.
Chrupala travička šťavnatá.
K houštině, kde slavík slavně pěl,
stařičký beran popošel.
Byl melancholický a necítil už hladu.
Ovečky nešly za ním. Zůstávaly vzadu.
O tento fakt už klopýt beran mnohý:
neroste láska jako rostou rohy.
VědělVěděl, co ho čeká, neníť zázraků...
Přijde do braku.
Pozvedl majestátně svoji přísnou tvář –
52
(byl majestátní ze zvyku).
Uctivě ztichl slavík-samotář.
A takto zahovořil beran k slavíku:
„Můj starý příteli, tam na haluzi,
zdar tobě, pěvče, odkojenče Musy,
kořím se kráse
tvé písně libohlasé!!
Všechno tě má pro tvé melodie rádo!
A jak spokojeně se při nich pase
mé stádo!
A přece jsi už také hezky stár.
Kolik opěval jsi, starý brachu, jar?
A tvoje píseň plyne stále svěží.
Nad státnický um je umělecká vloha.
Za mnou pomalu už nepoběží
ani noha.
Takový je věčný světa mrav,
který zbláznil se do politiky.
53
Takoví jsme my – my obyčejný brav.
V ledačems jsme, věru, za slavíky.
A chvíle jsou, kdy stádní taktika
dát velí v čelo stáda slavíka –
na chvíli zaměnit slavičí klokotání
za rohy, za beraní.
Ó, pěvce, sestup, táhni, jenom s námi,
ostatní už obstaráme sami.
Píseň, kterou slavík pějepěje,
i ovce uchvátí;
a tvoje báje, staré epopeje,
budou jí dobře dělati.
Pozdvihnou vážnost stáda v celém kraji,
o to se už moji špačci postarají.
Buď slavík vůdce náš, ať zní to slavným echem!
Půjdete za ním, ovce mé!
A všechny ovečky tak jako jedním dechem:
„Mé, mé, mé!
Půjdeme!“
54
Seděl slavík zmaten křikem tím,
neblahým jat tušením.
Byl tolik skromný, šedivý a malý.
A zatím špačci hlučně štěbetali,
plýtvajíce chválou, nadšením
a silnými citoslovci:
„Náš nesmrtelný slavík vůdcem ovcí!“
A v tom švitoření, mečení, štěbetání
mizelo zvolna kouzlo starých bájí.
Bylo smutno v kraji.
Slavík od špačků již nebyl k rozeznání!
Z toho, slavíku, mějž smutnou naučenou:
Vari z cesty, kudy stádo ženou,
než tvou pyšnou píseň znečistí.
Stádo omámit lze někdy změnou.
55
Nikdy vésti. Vždy je kořistí.
Píseň slavičí a vůbec ptačí
ve své bohumilé prostotě
patří bohu jen a samotě.
Ovcím sevšední i píseň sebesladší.
Marný, Cassie, tvůj smích a pláč.
Na ovce – jen dobrý postřihač.
56