PŘED PREMIEROU
Miláčci! Po desáté střetnem se na dřevěném bojišti, po desáté své meče vetnem do sokových, jež zasviští. Miláčci, vás je celá řada leč já vás hodlám porazit. Důvod je tento: Limonáda je ve vás, ve mně ekrasit! 7

MIMI
Je za mnou dusná tragedie s podzemních pekel záblesky, můj orel, vizte! křídly bije a letí v azur nebeský. Chce píti slunce, křídly tlouci a neminout se kořistí, jej nese chtivost nehynoucí i šíp, jenž pod ním zasviští. Nezasáhne ho. V hloubce dole se ztrácí kráter sopečný. To všechno bylo: Skály holé i božstva pohled netečný. To všechno bylo: Já se směji ďáblu i bohu. Je to smích, co unáší mne nejrychleji do nových dějů slunečných. Kdo že je výš nad křídly mými? Kdo může na ně zvolat: Stůj? Můj smích je králem. Pyšná Mimi, chybí mu cosi: Úsměv tvůj. 8

ANNY
Je kraj, kterým šla krásná Anny do dálky zraky vpíjejíc, on hoří sluncem sešlehaný a dnes je spit a zmámen víc. Na tebe vzpomíná on tiše, trs modrých květů, kruhy vln, cos nebeského na nich dýše: ten zvláštní kraj je tebe pln. Já vidím jej a tebe slyším, ó dvakrát sytá rozkoši! vrou vlny rytmem stále tišším a je to on, jenž pustoší. Dál! Dál! Je nutno umlčeti, co zjihlé srdce opíjí, je nutno rychle neslyšeti tu slastnou pramelodii! 9

ŘÍMSKÉ DÍVCE
Uprostřed říjnových nocí a půlnocí kterak jsem šťasten! Každý okamžik – tanče – nese mi plamennou zvěst: mrtvy jsou tragické bludy, mrtva je šedivá moudrost, mrtva jsou přelstivá slova, mrtví též hledači slov. Slyšíte, bojovní druzi? nyní se teprve rodí, po čem jsme bolestně prahli, šílící božstvo i cíl. Dionýssky se vzpíná uprostřed zlátnoucích hroznů, pod tichým plamenem hvězd půlnočních chystá se v let. V této kouzelné chvíli kde je však významný svědek, který se před rokem smál do mého římského snu? Skutečnost žhavá je on. Přicházím sevřít, co kdysi matně jsem v daleku zřel pohlcen tisíci pout. Uzrál jsem pod jejich ústy. Kde je však nádherná dívka, která vyslechla kdysi na Kapitolu můj slib? Kde je ten pějící démon? Soupeřka Venuší řeckých, odvážný kořistník růží na Palatinu, kde jest? V rukou mých dívka se chvěje, překrásná jsou její ústa, v rozemklých zracích se tmí nedávných pocelů plam. Nad půlnoc temnější vlasy šlehají k maličkým prsům, zlaté tu hořely včera, v hřebenu stopy jich tkví. Dívka střídá tak dívku, pocely pocely, ústa jiných úst útočný žeh, nakloněn nad nimi cítím třebaže svíraje zrak: ona, ach, ona to není! Osudná družka i soupeř, milenka nejkouzelnější, zmatena lotrovským klepem, vzdálena víc je než Řím. 10 Neslyší bolestných proseb, nechá mne samotna rváti šílící skutečnost snů, jež jsem jí u nohou snil. 11

NEŠŤASTNÝ OSUD
Benátky přede mnou hoří, zlato, šeď, zeleň a purpur, mramory k nebi se pnou, laguna zrcadlí je. Nešťastný osud mi brání, jak by se slušelo, do dna vyžít ten podivný zázrak, který je patrně snem. Před dvěma roky jsem zdrcen pohlížel do teskné dálky, za mořem rozpěněným kde zůstal v daleku Řím. Srdce mé leželo tam svázáno tisíci pouty, Benátek sotva si všimnul slzami zastřený zrak. Tyto dny opačným směrem musím se dívati stále, odporný Sever mne poutá; Marek a Mocenigo, Vendramin, della Salute nadarmo hovoří ke mně, nadarmo moře i mramor tisíci barvami plá: nemám, co bych jim řekl, bez hlesu projíždím jimi, srdce mé v daleku je, milenko, u nohou tvých! 12

PROMĚNĚNÍ
Nech mne líbat svoje rty, jež se tichou vášní chvějí! Je to ona? Jsi to ty? Tento zrak, rty, šíj jsou – její? Nejzvláštnější proměna, jakou možno pochopiti! Co tisknou má ramena, to jsi ty? Tělo, jež svítí? Proměnění tajemné, kde je nadskutečnost sněním: Kdosi jiný sevře mne, ale také já se měním! 13

ULICE
Ulice svítí jako žhavý dvanáctistěn nabita láskou a závistí, nechceš-li býti vykořistěn, kořisti! Uchvacuj! Svírej! Viz a hmatej ty massy, které šílejí, uzrej a k svému cíli chvátej než tisíce aut rychleji! 14

BENÁTKY
Mramory věkem rozlité, vzpomínky dávno mrtvých žen, poháry dávno dopité, sen, ve který jsi pohřížen a který mine dřív než stín, jenž gondolu tvou provází jak dávný povzdech milenčin, to všechno tobě šeptá: Žij! 15

TAORMINA
Kde je ten kraj, kde zapomíná tvé srdce kletbu někdejší a kde je moře, sněhy, slunce konejší, že na konec je jako srdce jiná? Kde je ten kraj, kde moře dech pod hrozbou Etny tiše vlaje, tak jako člověk unikaje zří po umlklých demonech? Kde je ten kraj, kde mlčí sníh a moře v loktech nebes uhasíná, že ve tvých zracích užaslých je dík a jiného už nic? Taormina! 16

POZDRAV
Italie, milenko Danteova, Italie, hýčkaná třemi moři, sladkých božstev, Venuší, reků matko, miluji tebe! Od onoho prvého okamžiku, kdy jsem stanul uchvácen nad tvým Římem, v žhavých zracích milenky nalézaje obrysy jeho. Od onoho zvláštního okamžiku, Italie, miluji tebe. Často zalit hnusem Severu, aspoň v duchu těším se tebou. Vidím truchlé cypřiše, kterak vlají nad troskami starého imperia, vidím sochy úsměvné Afrodity zalité sluncem. Italie! Milenko svrchovaná, nesčetněkrát objata pyšným rekem, potom dlouho míjená velikostí, kterak se chvěješ! 17 Cítíš věru, zbavena příživníků: opět velký milenec dotýká se tvého čela, celuje ústa tvoje hořící věčnem. Pyšný dědic Caesara mezi hlupci, po stu letech podoben Korsikánu nejen tváří, mrazivě chladnou maskou, ale i duší! Sladké chvění probíhá tvými údy, ruka svírá ztracené kdysi žezlo, přísné rty tvé šeptají: Mussolini! a potom tichnou. Mussolini! Řidiči Italie, tak Tě vidím, bezmocné době ve tvář kterak patříš poutaje chaos její kovovým zrakem. Stoupej! Vítěz! Udolej bědné soky! Eja! Eja! Alala! Slyš můj pozdrav, sevřen zemí smutku a Českých Bratří nesu jej Tobě! 18

L. B.
Nech mne klečet u Tvých nohou, královno a bohyně! Co mé oči vidět mohou skrze Tebe jedině! Krásu! Zradu! Skutečností divuplnou skutečnost! Od věčnosti do věčnosti nejdrahocennější skvost. Svrchovaný zázrak: Tebe, tvrdý požár zraků Tvých, která jako řecká Hebe nevědoma nítíš hřích! Nech mne klečet u Tvých nohou, královno a bohyně! Co mé oči vidět mohou skrze Tebe jedině! 19

NÁVRAT
Na žhoucích srázech Sicilie, jichž ticha nikdo neruší, u mramorových trosek chrámů kdys zasvěcených Venuši, uprostřed moře zvlněného kovových vesel pohyby, nad tichem jezer čekajících, až luny svit je políbí, tváří v tvář sochám, jejichž tvrdě bělostný plamen zazebe, uprostřed slunce, vln a písní já myslel stále na tebe. Po dlouhé pouti stojím nyní u Tebe, královno a sne! Vidím Tvá ústa – k mým je nachyl a nedovol jim říci: Ne! 20

ITALIE VE ZKRATCE
RAVENNA, duše krásou raněná, FLORENCIE, jenom ten, kdo šílí láskou, žije. VERONA, Shakespeare je dohrán, stříbrná a červená opona. MILÁN, přivaž ji k sobě sty lan! ŘÍM! Zřím! NEAPOL, růže a plameny kol a kol! TAORMINA, nejvěrnější srdce zapomíná. AMALFI, RAVELLO, políbil jsem ji na čelo. SIENA hrůzou pekel zjíněná. 21 BENÁTKY – SAN TOMÁ, jsi má! 22

ZPOVĚD
Můj život – zápas démona s vědoucím Satanem. Dle odvěkého zákona, který je spíše orkánem, v mém srdci démon procitnul a dal mu šíleti, ctižádost půl a velkost půl a celé prokletí. Mé mládí zasul plameny a na popel je zžeh, já vyšel z něho zlomený chuť smrti na uvadlých rtech. Tragicky přelstěn démonem jsem pád svůj promítnul do věčnosti a v srdci mém, hle, Satan procitnul. On naučil mne viděti, kde dřív jsem kráčel hluch, démonickému prokletí on čelil, duchu duch. 23 Klam proti klamu prohlásil a proti jedu jed! Kde dříve otrok zápasil, on k vítězství mne ved’. Nad lidi, nad svět, nad ženu mne nesl dál a dál. Skutečnost doobnaženu mým zrakům ukázal. Rub lásky dal mi viděti, umění, slávy rub, rub milenčina objetí, jež praví: Teď mne kup! Já věděl, kde jsem šílel dřív, já zřel a popíral, Satana vždycky pamětliv jsem na svět nazíral. Nemyslete, že zbůhdarma mi koná služby ty, on ve svých rukou úpis má mou krví politý! 24

NESMRTELNÉ MILENCE
Život – boj se škorpiony, které nutno pobíjet, ty, můj květe sladký, vonývonný na jich jed jsi protijed. Když se dotýkám tvých nohou jak Antaeus opojen, co ti škorpioni zmohou, tebou-li jsem ozbrojen? Syčící ti škorpioni arci domýšliví jsou, neboť, nutno uznat, oni pražských stok jsou okrasou. Nadšeně mi k boji kynou se svým vůdcem mamutím a pak, zasyčevše, hynou pod mým jedním šlápnutím. 25

ICH MUSS!
Pánové, mne chcete položit, mne chcete vidět hltat dno? Zapomněli jste na jedno: jsem po svých dědech Prušák a Žid! Válečné heslo moje? Žít! Vy v knihách topte se jak mol, já ssaji žití květ, já lámu žití stvol, jsem po svých dědech Prušák a Žid! Jak letní slunce na pažit tak padá na mne přízeň Mus. Vy potíte se svízelně. Ich muss! Jsem po svých dědech Prušák a Žid! 26

CASANOVA
Hle, slunce zmizelo a obloha je kovem, cos prazvláštního leží ve vzduchu, jsou mlhy rozloženy nad Duchcovem, jak tábor nebem zavržených zloduchů. Co že je život, já se táži znova neuvěřiv klamnému znamení. Poblíže kostela čtu: CASANOVA na dešti sešlehaném kameni. Zde tedy leží onen piják žití, dobrodruh, čaroděj a svůdce žen, uprostřed mlh, které se kolem řítí v sen nejzvláštnější pohřížen. Jaký že sen? Jsou mrtvi koníčkové, na něž byl pyšen zaživa, učené hádky, tucha doby nové, filosofie, dramata truchlivá. To vše je mrtvo, zmizelo to kdesi bez úspěchu a slávy, bez stopy, ty překonané myšlenky tě děsí jak šachta opuštěná kovkopy. 27 Leč popatř blíže na ten kámen šedý, cos zdá se kolem něho šlehati, jakýsi plamen, tmy a smrti ledyledy, jenž neuhašen ve tvář dýchá ti. Žen stíny tiché, jež ho milovaly, rty milenek, jež anektoval mlád, tak jako kdysi pálily, tak pálí, jak hořely, tak hoří posavad. Nad kámen náhrobní se jejich stíny chýlí a jak se kolem zvolna šeřit počíná, plá do tmy stále víc ten hvězdný věnec bílý, života vítězství a kořist jediná! 28

STÁRNOUCÍ GOETHE
Orlí nos, čarodějských očí dvojice, které se tmí prazvláštním světlem stále znova uhasínajíce a zase hoříce, na prsou rudá stužka Jeho, Císařova, tak kráčí tvrdě vzpřímen tichým Výmarem ten stařec tisíckrát ztrávený požárem. Zvítězil arci nad ním vždycky, přežil ho, ne aby vyhasl, leč aby hořel zase, on, krotitel požáru nejkrutějšího anebo spíše žhář? Tak sebe často ptá se. Mramor mu spílají, on zatím sopka jest zkrocená zoufale a vrytá do tmy hvězd. Dovedl zvítězit nad mládí démonem, jenž nesl smrt a zmar Wertheru zmámenému, byl opit smysly, pudy, opit zákonem a dovedl se vysmát také jemu a nanovo se vydat Líticím, démonům odpoutaným, znovu ničícím. A opět svázal je a opět podlehl a opět vracel se k přísnému Apollinu a opět udušený plamen vyšlehl 29 do tváře mythů helenských a stínů, by zase spoután byl vladařským pod zorem, hle, co je ukryto pod tímto mramorem. Teď kráčí napřímen k blízkému lesíku, kde besídka je spoustou keřů skryta, uprostřed vlaze rozkvetlého šeříku kdo že tam toho starce nyní vítá? Mladičká plavovláska, věru dítě půl, smějíc se, čeká tam a jeho ret se tknul těch retů mladičkých tak jako před lety, když Gretchen celoval. Ó dávno zašlé doby! Před zrakem zachvěl se zjev sladké Annety a Lili přející! A sterých přátel hroby. Cítí se náhle stár a svraští obočí a teskně dívá se milence do očí. Zdá se mu, je to msta spoutaných démonů, plameny vyhasly a prázdná sopka zbývá. Bázlivě pohledne svítící na sponu, za kterou vlní se nádherná hmota živá, bázlivě vtiskne rty na její zmámené a plamen sváže zas to dítě plamene! 30

ROZLOUČENÍ
Buď s bohem, velký Korsikáne, já miloval lesk orlů tvých, můj zrak se tmí a slza kane jak milenku opouštěl bych. Je nutno jíti! Svět je jiný než zdálo se ti, Císaři, hnus, malost, zrada, propast špíny, kde žádná hvězda nezáří. Co byli platni orli tvoji nad umravněnou Evropou, co platen genius tvůj v boji s hlupců a lotrů potopou, co platni vítězství tvých posli, tvých ňader strašný ekrasit, jenž stále explodoval – osly nedovedl jsi porazit. Nedovedl jsi, neboť tito jsou vladaři až na věčnost, ti blbci, kterých je ti líto, ti řekli tvému letu: Dost! Ujařmili tě, věnec trní položili ti ke skráni, ti lotři, kteří tady chrní od paty k hlavě ve zbrani. 31 Je směšné proti nim se hnáti, bíti se s nimi marné jest, ti dobře zaplacení kati jsou věčnější než požár hvězd. Jediná zbraň: pohrdat jimi a smát se ve tvář zlosyna. Kam tady s perutěmi tvými. Buď s bohem, lásko jediná! [32] Poznámka. Tyto verše byly psány uprostřed dramat. Rozloučiv se s dramatem loučím se také s nimi. Mne to nebolí a ty druhé také ne.
[35] OBSAH
Před premierou (Listopad 1926)7 Mimi8 Anny (23. srpna 1923)9 Římské dívce (1923)10 Nešťastný osud (1924)12 Proměnění (25. října 1924)13 Ulice (5. listopadu 1924)14 Benátky (26. září 1926)15 Taormina (7. října 1926)16 Pozdrav (28. října 1926)17 L. B.19 Návrat (24. února 1927)20 Italie ve zkratce (Březen 1927)21 Zpověd (19. března 1927)23 Nesmrtelné milence (3. dubna 1927)25 Ich muss! (22. srpna 1927)26 Casanova27 [37] Stárnoucí Goethe (Červen 1927)29 Rozloučení (Duben 1927)31 Poznámka35
[38] Z HLUBIN Svazek XII. FRANTIŠEK ZAVŘEL MEZIHRA Se dvěmi kresbami V. H. Brunnera Obálku navrhl František Zelenka Vytiskli písmem Bodoni Müller a spol. v Turnově Ve 350 spisovatelem podepsaných výtiscích vydal B. M. Klika (Kmen) Praha (II) Rašínovo nábřeží 72 Březen 1929 88
E: mk; 2006 [39]