NEŠŤASTNÝ OSUD

František Zavřel

NEŠŤASTNÝ OSUD
Benátky přede mnou hoří, zlato, šeď, zeleň a purpur, mramory k nebi se pnou, laguna zrcadlí je. Nešťastný osud mi brání, jak by se slušelo, do dna vyžít ten podivný zázrak, který je patrně snem. Před dvěma roky jsem zdrcen pohlížel do teskné dálky, za mořem rozpěněným kde zůstal v daleku Řím. Srdce mé leželo tam svázáno tisíci pouty, Benátek sotva si všimnul slzami zastřený zrak. Tyto dny opačným směrem musím se dívati stále, odporný Sever mne poutá; Marek a Mocenigo, Vendramin, della Salute nadarmo hovoří ke mně, nadarmo moře i mramor tisíci barvami plá: nemám, co bych jim řekl, bez hlesu projíždím jimi, srdce mé v daleku je, milenko, u nohou tvých! 12