STÁRNOUCÍ GOETHE
Orlí nos, čarodějských očí dvojice,
které se tmí prazvláštním světlem stále znova
uhasínajíce a zase hoříce,
na prsou rudá stužka Jeho, Císařova,
tak kráčí tvrdě vzpřímen tichým Výmarem
ten stařec tisíckrát ztrávený požárem.
Zvítězil arci nad ním vždycky, přežil ho,
ne aby vyhasl, leč aby hořel zase,
on, krotitel požáru nejkrutějšího
anebo spíše žhář? Tak sebe často ptá se.
Mramor mu spílají, on zatím sopka jest
zkrocená zoufale a vrytá do tmy hvězd.
Dovedl zvítězit nad mládí démonem,
jenž nesl smrt a zmar Wertheru zmámenému,
byl opit smysly, pudy, opit zákonem
a dovedl se vysmát také jemu
a nanovo se vydat Líticím,
démonům odpoutaným, znovu ničícím.
A opět svázal je a opět podlehl
a opět vracel se k přísnému Apollinu
a opět udušený plamen vyšlehl
29
do tváře mythů helenských a stínů,
by zase spoután byl vladařským pod zorem,
hle, co je ukryto pod tímto mramorem.
Teď kráčí napřímen k blízkému lesíku,
kde besídka je spoustou keřů skryta,
uprostřed vlaze rozkvetlého šeříku
kdo že tam toho starce nyní vítá?
Mladičká plavovláska, věru dítě půl,
smějíc se, čeká tam a jeho ret se tknul
těch retů mladičkých tak jako před lety,
když Gretchen celoval. Ó dávno zašlé doby!
Před zrakem zachvěl se zjev sladké Annety
a Lili přející! A sterých přátel hroby.
Cítí se náhle stár a svraští obočí
a teskně dívá se milence do očí.
Zdá se mu, je to msta spoutaných démonů,
plameny vyhasly a prázdná sopka zbývá.
Bázlivě pohledne svítící na sponu,
za kterou vlní se nádherná hmota živá,
bázlivě vtiskne rty na její zmámené
a plamen sváže zas to dítě plamene!
30