ŘÍMSKÉ DÍVCE
Uprostřed říjnových nocí a půlnocí kterak jsem šťasten!
Každý okamžik – tanče – nese mi plamennou zvěst:
mrtvy jsou tragické bludy, mrtva je šedivá moudrost,
mrtva jsou přelstivá slova, mrtví též hledači slov.
Slyšíte, bojovní druzi? nyní se teprve rodí,
po čem jsme bolestně prahli, šílící božstvo i cíl.
Dionýssky se vzpíná uprostřed zlátnoucích hroznů,
pod tichým plamenem hvězd půlnočních chystá se v let.
V této kouzelné chvíli kde je však významný svědek,
který se před rokem smál do mého římského snu?
Skutečnost žhavá je on. Přicházím sevřít, co kdysi
matně jsem v daleku zřel pohlcen tisíci pout.
Uzrál jsem pod jejich ústy. Kde je však nádherná dívka,
která vyslechla kdysi na Kapitolu můj slib?
Kde je ten pějící démon? Soupeřka Venuší řeckých,
odvážný kořistník růží na Palatinu, kde jest?
V rukou mých dívka se chvěje, překrásná jsou její ústa,
v rozemklých zracích se tmí nedávných pocelů plam.
Nad půlnoc temnější vlasy šlehají k maličkým prsům,
zlaté tu hořely včera, v hřebenu stopy jich tkví.
Dívka střídá tak dívku, pocely pocely, ústa
jiných úst útočný žeh, nakloněn nad nimi cítím
třebaže svíraje zrak: ona, ach, ona to není!
Osudná družka i soupeř, milenka nejkouzelnější,
zmatena lotrovským klepem, vzdálena víc je než Řím.
10
Neslyší bolestných proseb, nechá mne samotna rváti
šílící skutečnost snů, jež jsem jí u nohou snil.
11