PÁTÝ KVĚTEN 1921
Hle, země opět tone ve květů orgii a nelítostným sluncem se znovu opíjí tak jako před sto letylety, když stála u tvých mar. Snad nevzpomíná ani muže, který byl čin, nejsilnějšího ze všech, jež zrodil její klín, zrádcovsky ponořena svých květů ve požár. Člověk je bezcitnější, leč nyní v údivu myslí na toho muže, jenž chytil za hřívu strašlivou lvici dějin a ku předu ji vlek. Beztvarý chaos lámal Evropu šílící, on vystoup, odhodlaně naň upřel zornici a chaos rychle tuhl v tančící hvězdu. Rek – 5 neb byl jím jako nikdo před ním a po něm – šel přes korun třpyt, nach trůnů a stohy děl a těl. Evropa děla: Ne. On: En avant! En avant! Co bylo staré, spiklo se proti rekovi, královští padouchové i stvůry carovy. Srazil je jako rzivý list srazí vichru van. Ó vítězství! Ó boje památné navždycky! Ó útočící gardy, ó reku nadlidský! Tvé činy žijí stále tak jako v prvý den! Žijí tvé Pyramidy, Marengo, Rivoli, tvůj Slavkov, Jena, Wagram jsou mrtvy? Nikoli! Sto let se kol nich smyklo tak jako letmý sen! 6 Démony uchopený a přece vítězi!vítězí! Kdo z lidí tobě roven? Ach nikdo! Bez mezí tvá strašná vůle byla, tvůj otrok i tvůj kat. Proto jsi musel padnout hranice překročiv, jež lstiví bozi skuli a které ctil jsi dřív, ne Rus, ne Prus, tví soci, ty sám svůj utkals pád. Pak teprve se zdvihla Evropa prohnilá, spitého poloboha bídácky ubila, v klín moři pak jej vrhla, jenž byl tvůj dávný druh. Tam stál jsi tiše nyní zrak upřen do dáli, pějící vlny moře ti k nohám padaly, hle, všechen zmatek zmizel, co ještě zbylo? Duch! 7 Zřels ještě jednou pyšný svůj pochod nahoru, volání slávy slyšels, zřel vlání praporů, ku tvému sluchu šlehla tvých bitev ozvěna. Tváří v tvář oceánu, který se tebou spil, proč náhle skřížils ruce, kam pohled tvůj se vryl, tvé dobyvačné gesto co nyní znamená? Je dík to nebo výzva anebo prokletí? V tvých sežehnutých očích je slzy viděti. Vzpomínáš na milenku anebo na syna? Kdo ví to? Beze hlesu se vracíš do svých pout, kam hledneš, stráž a děla, ni prstem nelze hnout, je Hudson Love přísný i jeho družina. 8 Tak tedy padl’s, reku, na mstivců halali, pláštěm, jejž u Marenga jsi měl, tě zahalí. Hlouček tvých druhů zalkal v chudičké jizby šer. Tak zcela velký ze všech, již světu vládli kdys, ty nejsi mrtev – vůle nejšílenější – tys. Jí žiješ mimo sudbu ubohých efemer. Tak jako tvoje gardy za zvuků polnice zdravily kdysi tebe v útok se řítíce, svět celý u tvých nohou volá: Vive l’empereur! 9

EVROPĚ I.
Přicházím plivnout ve tvář tobě, ty děvko jedy napitá, na velikosti truchlém hrobě jež výdělek svůj počítá, sem pohleď, ač-li možno je ti se dívat zrakem krhavým, chci zrcadlo ti podržeti a pak tě teprv popravím. II.
Cos učinila před sto roky, ty hnusná děvko nahnilá, tví králíci s plnými žoky, se kterými ses pářila, co učinili, opojeni titana pádem strašlivým? Ty mlčíš, děvko? Bez prodlení já tvoji paměť oživím. 10 III.
Nejtragičtější ze všech reků, již tebe, hroudo, šlapali, se smečkou lotrů plných vzteku podnikl zápas zoufalý, on, poraziv bezpočtukráte ubohé šiky sokovy zří náhle, kterak cosi mate výpočet jeho kovový. IV.
Hle osud, hnusný jako ty jsi, v podlosti stejně veliký, do bitvy prohrané se mísí a zachraňuje bídníky. Tak padá velduch. Co že nyní učiníš, děvko prohnaná, co učiní ti, které stíní tvých korun sláva prolhaná? V.
Hle toto: Ubitého reka na vyprahlou poušť vrhnete, kde neodvratná smrt jej čeká uprostřed vyhněvýhně prokleté, 11 o hladu, v bídě, shnilou krmí otráven, střežen četníky, uprostřed skal, jež k nebi strmí, tam zmírá, císař veliký. VI.
Padouši, to jste učinili unavenému rekovi! Hle, po stu letech jak je milý vám – imperator tuctový! Změkli jste velmi. Měkkost vaše však zbudit nemůže než hnus: Ten, kterého tak mdle a plaše střežíte, není genius. VII.
Ne, není. Pouze Habsburk je to a k tomu piják nemalý, on, jemuž říci ve tvář: Sketo! si jeho sluzi troufali, on, karikatura svých předků, ba jenom proto narozen, on, hledající něco k snědku, když od stolu byl vyhozen. 12 VIII.
On je vám vhod, ten císař malý, to ubožátko upité, Velikého jste uklovali a maličkého chráníte. Veškery pocty jemu! Proti svatohelénské věznici, hle, Hertenšteinští idioti a Madeira zářící! IX.
To tvoje tvář je, přeubohá Evropo! Lstivě srazivši nejmocnějšího poloboha, ty dovedeš se mazlit s vší. Ona je tobě zřejmě milá a ty jí také rozumíš. Velikost císařova – byla. Bezcenný hlupák žije. Slyš! X.
Slyš kletbu, kterou ve tvář vrhám zlotřile pusté hříšnici, škrabošku tvoji dutou trhám, kterou sis vetkla do lící. 13 Jsi strašna, nejsi vinna ale, neb bůh (bůh-!) tebe ovládá, jenž velkost popravuje stále a protežuje hovada. 29. ledna 1922.
14

TŘETÍ ÓDA.
Ne na rtech milované ženy, jež opojí tě na chvíli, ne v činech, které uchopeny se v prázdný přelud rozlily, ne ve tvář bezcitnému soku, jenž proti tobě útočí, ne svázán smutkem, po tvém boku který ti zírá do očí, ne tehdy, kdy se bědně vzdává tvůj soupeř pevnou ranou spit, ne tehdy, oblohy modř žhavá kdy tebe hrozí pohltit, v těch chvílích nežiji já vskutku, cos ve mně mlčí, je to stud, tváří v tvář soku, ženě, smutku já mohu zůstat nepohnut. Nad tvými záhadnými rysy já rozžiji se teprve, tvé slůvko jediné mne křísí a zažehuje do krve. Teprve tebou, muži z kovu, já procitám: ó jaká báj! Tvůj Slavkov opíjí mne znovu, tvá Jena, Wagram, Montmirail. 15 V těch chvílích mocněji já žiji než na hořících prsech žen, tvých orlů křídla do mne bijí a já je slyším přimražen. Zřím ocelové zraky tvoje i jejich poklid bezmezný, zřím legendární konec boje: tvé ruky posun vítězný. Miláčku, který jsi mým božstvím, přes pídimužích sta let tiš, přes dobu, která šílí množstvím, přes hlupců davy dík můj slyš! Dík za velkost, která mne spíjí, za osud, jenž se marně spik’ a do kterého nyní biji, za vítězství, jež čeká: Dík! 15. srpna 1924.
16

CREDO.
I.
Hle, ženy míjejí jak popůlnoční stín, jsou sladké, rozmarné, dovedou opíti, u nohou klečím jim, sestárlé doby syn, leč pyšné srdce mé ničeho necítí. Tam vládne jiný svět, demoni spoutaní tam marně vrážejí do démantových pout, nad nimi chví se cos jak šero předranní, jak hvězda daleká, jež nechce uhasnout. II.
Já odmít tragiku poraziv demony, odďábelštěný svět mi vnukal jenom smích, já zřel jej ubohý, bez ceny, bez clony, na nejostřejší škleb se zlomil v zracích mých. Leč ono šeření, jež kdys jsem zbožně ssál, to neustává plát v mém srdci kovovém, ba stále mohutní, čím rychleji jdu dál, a bude navždycky tam asi domovem. III.
Jediné Credo mé, skutečnost jediná, jež sladce sílí mne uprostřed kreténů, on je to, drahý stín, ubitý hrdina, jsem zcela proměněn, jak na něj vzpomenu. 17 Daleká cesta má, v slunce se zatíná, ó věru, půjdu jí, holoubci přemilí, v mém srdci kovovém kovový hrdina, co libo dělejte, mne vede ku cíli. IV.
Kde že je chátra ta, která Tě uštvala, kde jsou ti kupčíci proradné Evropy, kde je ta smečka psů závistí zoufalá, kde jsou ty kloaky, kde jsou ti nadopi? Zmizeli bez hlesu. Nad sešlou Evropou, nad světem zemdleným, který se chystá tlít, nad lůzy běsněním, nad hnusu potopou jak pozdní vzpomínka jediný plane svit. V.
Kdo není slep, jej zří. Tvé činy zářící, Tvých rukou, po vítězství, stručné gesto, Tví do Říma, do Moskvy zatknutí orlíci, Tvůj zápas proti všem se nad Evropou chví. Byls jejím osudem i jejím myšlením, blesk dějin vysílil se na Tvé čelence, Evropa vzpomíná na Tebe se chvěním jak žena sestárlá na svého milence. 18 Tyto verše vydány byly v počtu 300 výtisků z nichž č. 1–100 bylo podepsáno autorem. Z písma „Empiriana“ vytiskl Albert Krupička, Praha II., v Tůních 13. Vydal Otto Girgal na Smíchově. „U Anděla“. Výtisk tento má číslo:
E: mk; 2006 [19]