TŘETÍ ÓDA.
Ne na rtech milované ženy,
jež opojí tě na chvíli,
ne v činech, které uchopeny
se v prázdný přelud rozlily,
ne ve tvář bezcitnému soku,
jenž proti tobě útočí,
ne svázán smutkem, po tvém boku
který ti zírá do očí,
ne tehdy, kdy se bědně vzdává
tvůj soupeř pevnou ranou spit,
ne tehdy, oblohy modř žhavá
kdy tebe hrozí pohltit,
v těch chvílích nežiji já vskutku,
cos ve mně mlčí, je to stud,
tváří v tvář soku, ženě, smutku
já mohu zůstat nepohnut.
Nad tvými záhadnými rysy
já rozžiji se teprve,
tvé slůvko jediné mne křísí
a zažehuje do krve.
Teprve tebou, muži z kovu,
já procitám: ó jaká báj!
Tvůj Slavkov opíjí mne znovu,
tvá Jena, Wagram, Montmirail.
15
V těch chvílích mocněji já žiji
než na hořících prsech žen,
tvých orlů křídla do mne bijí
a já je slyším přimražen.
Zřím ocelové zraky tvoje
i jejich poklid bezmezný,
zřím legendární konec boje:
tvé ruky posun vítězný.
Miláčku, který jsi mým božstvím,
přes pídimužích sta let tiš,
přes dobu, která šílí množstvím,
přes hlupců davy dík můj slyš!
Dík za velkost, která mne spíjí,
za osud, jenž se marně spik’
a do kterého nyní biji,
za vítězství, jež čeká: Dík!
15. srpna 1924.
16