Moravskou zemí příč jsem šel, Moravskou zemí příč jsem šel,
kraj teskný slezský přibral k tomu a kreslil, co jsem uviděl, co mluvilo z niv, kaplí, stromů. Nežije národ v řečích těch, kdož vládnou chytře jménem jeho, však žije v práci rukou všech a v pluhu muže pokorného. Robotu milou volných chvil, tvář země, jak nám v oči září, jestli jsem dobře zachytil, to ty mi povíš, můj čtenáři. 40 EDIČNÍ POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY
Do edice zařazuji verše, jež nejsou uvedeny ve Fickově – Kučíkově Bibliografii Petra Bezruče a jež dosud nebyly nikde otištěny v uvedeném znění. Kde to bylo možné, vycházím z rukopisu; opravuji jen zřejmé chyby v interpunkci. Zvláštnosti Bezručovy kvantity i odchylky od běžné grafiky, pokud mají funkci, ponechávám, píši však rasa místo raça, měním v předposledním verši básně Dva dny vichor původní znění ať chce – nechce – nebo jest na znění ať chce nechce, neb jest, a to z důvodů významových a rytmických; v 1. verši básně Vůdci národa měním jmena na jména. Varianty, jež připojil básník při prohlídce textů v květnu a červenci 1957, uvádím vzadu. Zahrnuji je do základního znění jen tehdy, odstraňují-li nepřesné pochopení textu, nebo v těch případech, kde jsem byl odkázán na cizí opis. Autorovy vysvětlivky uvádím rovněž vzadu a označuji je na rozdíl od vysvětlivek editorových dvěma hvězdičkami.
41 Z KOSTELCE. Na lístku Marii Gabrlíkové 23. 8. 1901 do Kostelce na Hané, hostinec. Podle opisu prof. M. Hýska. Původně bez názvu. Varianty: 2. v.: se na rtech blyskalo, hořelo; 3. v.: na louce třpytilo se. Marie Gabrlíková, nar. 22. 4. 1884 ve Smržicích, brzy se odstěhovala s rodiči do Kostelce, kde rodiče koupili hospodu U Ryšánků. Studovala v Olomouci v Pöttingeu, 19. 10. 1906 se provdala za berního úředníka Františka Menšíka z Kostelce. Zemřela 11. 3. 1953 v Prostějově.
Zrak nám hořel. Z dopisu Gustavu Valchářovi (* 3. 7. 1896 v Jablůnce – + 13. 5. 1947 v Jablůnce). Dopis datovaný 29. 1. 1916 odeslal Bezruč do vídeňského garnisonního vězení. Gustav Valchář odešel na podzim roku 1914 do Basileje studovat lékařství. Pak přestoupil na theologii. Při cestě domů na prázdniny byl zatčen a obviněn z velezrady pro poslech Masarykovy přednášky v Ženevě ze dne 6. 7. 1915. V březnu 1916 byl Valchář propuštěn. Gustava Valcháře poznal Bezruč ve vídeňském garnisonním vězení, kde byl od svého zatčení 4. 9. 1915 do 25. 1. 1916. Bezruč byl propuštěn z vězení v Brně 25. 2. 1916.
Únor pryč. V dopise Gustavu Valchářovi z 28. 2. 1917. Varianty: 5. v.: Jablůnce.
FILIUS NATUS. Pozdrav ze 4. 9. 1919 paní Adéle Grusové (+ 11. 10. 1919), choti poštovního úředníka v Brně, u příležitosti narození jejího syna Igora. Původně bez názvu.
FILIA NATA. Pozdrav ze 16. 4. 1942 ing. Jiřímu 42 Grusovi v Blansku u příležitosti narození jeho dcery Aleny.
Ty, jenž jsi celou duši vypěl. Na pohlednici Pozdrav z Rajhradu, zaslané J. S. Macharovi do Vídně, razítko Rajhrad 1. 6. 1900. Původně 4. v.: ode mne?
Dnes v noci se mi zdálo. Na dopisnici Pozdrav z Plumlova, odeslané J. S. Macharovi, bez datace a poštovního razítka. Připojeno čtyřverší Ona se mnou půjde, jež je uvedeno větou „A za Tvou knihu Ti děkuji:“. Jde patrně o sbírku Satiricon, která vyšla r. 1904.
Tak na Pegase. Podle rukopisu Petra Bezruče, součást korespondence J. Grusovi (* 2. 8. 1869 – + 8. 2. 1938). Varianty: 2. v.: bývala hodina; 3. v.: kdo žil; Rérych – Jaroslav Rérych, * 11. 7. 1888 ve Vrutici Kropáčové, malíř krajin a podobizen, grafik a sochař, naposled byl profesorem gymnasia v Havlíčkově Brodě. Tvůrce podobizen gen. J. Šnejdárka, Jana Herbena, J. S. Machara a jiných. Macharův portrét byl roku 1922 v září vystaven v Brně na výstavě prací Rérychových. Bezruč výstavu zhlédl a znal zřejmě i sloupek A. Nováka v Lidových novinách z 31. 3. 1922, nazvaný Básníci a vojáci; Bucefalos – oblíbený kůň Alexandra Velikého, který Bucefala sám zkrotil. O svém oblíbeném koni Bobovi píše Machar v knize Pět roků v kasárnách, vzpomínky a dokumenty 1927, s. 322 n. Lidové noviny přinesly 20. 8. 1922 kresbu Eduarda Miléna s nadpisem Přesedlal. Machar na ni v uvedené knize (str. 322) vzpo- 43 míná: „Obrázek zpodobňuje mě jedoucího na bídné herce, jež plazí jazyk, co vzadu se vzpíná mohutný básnický Pegas, dívá se levým okem posměšně po mém komoni a povídá: ‚Nechápu, jak mne mohl můj pán zaměnit za takového mrzáka!‘“; na hvězdici generála se dívá s hořkým úsměvem – svědectvím toho je Macharova kniha vzpomínek a dokumentů Pět roků v kasárnách. Machar sám žádal roku 1924 o propuštění z funkce generálního inspektora.
Pro moc práce. V dopise z 1. 1. 1899 bratru Otakaru Vaškovi, tento i další dva texty podle opisu O. Králíka. Varianty: 2. v. opisu: stařečku. Pro moc práce, pro moc žluči – Bezruč píše v této době básně, jež jsou jádrem Slezských písní; bělácký všetečka – Otakar Vašek byl tehdy poštovským asistentem v Běláku (Villach) v Korutanech.
Zasmušil se Nemoj. V dopise z 2. 12. 1898 Otakaru Vaškovi. Varianty: 24. v.: původně omylem: kde se; ještěr rodu tuarata – tuatera, hatterie, poslední, na Novém Zélandě žijící druh starobylého řádu plazů; ještěřičky – okurky; po zdraví se stále vyptávají – Vladimír Vašek byl na podzim roku 1898 nemocen, podle svědectví bratra Ladislava (veršovaný dopis do Běláku 7. 11. 1898) však ne příliš vážně, jak tomu bylo v roce 1899. Uvedený verš označen v originále šipkami.
Dva dny vichor. V dopise z 22. 12. 1908 Otakaru Vaškovi. Varianty: 3. v.: zabručel v čenich; 19. v.: původně: hory; na patrona ctihodných všech ševců – Kryšpína 25. říj- 44 na; Eslarngasse – ulice v III. vídeňskémulice v III. vídeňském okrese Landstrasse; šilchr – víno narůžovělé měňavé barvy, z něm. Schilcher.
FRANTIŠKU KALLOVI. Podle Bezručova rukopisu z korespondence J. Grusovi. Varianty: 7. v.: má pyšné. František Kalla (narozen v Doubravici na Moravě) byl tehdy vrchním oficiálem na poštovním úřadě Brno 2, kde byl zaměstnán i Vladimír Vašek.
Na Lysé zas kmetík. Na pohlednici Moravskoslezské Beskydy, odesláno ze Starých Hamrů 30. 6. 1941 J. S. Macharovi do Prahy. Varianty: 4. v.: kakkoli už starczek; co dí Alexandreida – nebo obrovské srdce jmějéše, | kakžkoli děťátko bieše, verš 307 až 308 zlomku Svatovítského.
PISÁRKY – LES U BRNA. Z korespondence J. Grusovi. Fickova Bibliografie Petra Bezruče uvádí jen variantu Myslivna nad Pisárkami u Brna (8 v.).
VŮDCI NÁRODA. Podle Bezručova zápisníku na rok 1914, Vojenský historický archiv, Praha; Grégře – Edvard Grégr (* 4. 3. 1827 ve Štýru v Hor. Rakousku – + 1. 4. 1907 v Lštění u Čerčan), spolutvůrce národní strany svobodomyslné; JUDr František Stratil (* 15. 1. 1849 v Hunčovicích – + 22. 1. 1911 v Opavě), politický vůdce slezských Čechů, advokát v Opavě; JUDr Josef Herold (* 22. 10. 1850 ve Vršovicích – + 4. 5. 1908 v Praze), jeden z vůdců národní strany svobodomyslné; JUDr Jan Vašatý (* 10. 8. 1836 v Skrovnici u Kostelce nad Orlicí – + 6. 9. 1898 v Praze), spolupracovník J. Skrejšovského, po je- 45 ho pádu předseda vydavatelského družstva Politik. Byl v oposici k vládě, r. 1887 spolu s hrabětem Kounicem, Englem a Edvardem Grégrem vyloučen z klubu poslanců. V tomto fragmentu se Bezruč shoduje s Masarykovým odsuzováním politického frázismu.
KUŘÍM NAD BRNEM. Z konce roku 1938 nebo později, měl jsem k disposici jen opis A. Kučíka a Břet. Pračky. Varianty: 11. v.: nevěříš; 13. v.: též; 25. v.: jak to zřím; 32. v.: k Slovákům jíti. Hindl pozdrav dává ode Mlada Boleslava – je míněn list Máchova přítele, hospodářského úředníka Eduarda Hindla (* 1811 – + 1891) z 8. 3. 1833, kde čteme: „Až do mladého Boleslava jděte po silnici, z mladého Boleslava po Jizeře řece“ (dílo K. H. Máchy, Československý spisovatel 1950, svazek III, str. 372, srov. dále O. Králík, Historie textu Máchova díla 1953, str. 103); **dostanou o čárku více – též v Čechách Čelakovice, Krabčice a Mirovice...; **oni dí: Bystrica Banská – tato mužná řeč burácí | v kraji též, kde jsou Slezáci; **mir – venkovská zádruha (z ruštiny); professores magni sumus, sic iubemus, sic volumus – velcí profesoři jsme, tak to nařizujeme, tak to chceme.
MORAVSKOU ZEMÍ. Rukopis z r. 1927 v pozůstalosti J. Gruse.
Při shromažďování materiálu mně pomohl zesnulý profesor Miloslav Hýsek, dále děkuji za pomoc doc. Otakaru Vaškovi, Borisu Valchářovi, Jiřímu a Igoru Grusovi, prof. Břet. Pračkovi, pracovníkům Památníku Petra Bezruče a především doc. Oldřichu Králíkovi.
46 DOSLOV
Tato edice ukazuje čtenářům rozmanitost Bezručovy okrajové tvorby, jež je rozptýlena v básníkově obsáhlé korespondenci. Verše, jež zde otiskujeme, mají především hodnotu dokumentární, jsou svědectvím o básníkově životě a jeho době, některé z nich však zřetelně přesahují příležitostný rámec. Čteme-li Bezručovo dílo, uvědomujeme si, že básníkovu tvorbu a osobnost určily dva momenty: události politické a prožitky osobní. U Bezruče, básníka velké smyslové názornosti, nemohl prožitek z dění politického být vyjádřen neosobně, naopak: ústřední je zpravidla vztah ke konkretním lidem, láska nebo nenávist k nim, a to právě Bezručově tvorbě dodává pathos a monumentalitu. Na příklad: v době, kdy psal Bezruč Slezské písně, kdy jedenkrát žlučí vzkypěl nad panským útiskem, viděl právem v J. S. Macharovi vzor buřiče proti habsburské monarchii. Toto poznání rozhodlo pak o Bezručových sympatiích pro J. S. Machara v dalších letech. Když počátkem dvacátých let byl Machar středem útoků, tu Bezruč, inspirován výtvarným dílem Rérychovým a jeho literárním ohlasem i vyprovokován protimacharovskou kampaní, 47 vidí v Macharovi zjev tragický: J. S. Machar je v očích národa sice generálem, ale není více básníkem, a má proto věru důvod dívat se na hvězdici generála s hořkým úsměvem. Stejné osudy životní – rakouská persekuce a pobyt v garnisonním vězení – podmínily Bezručovo přátelství k dvěma druhům z let nuceného vídeňského pobytu, k Antonínu Páralovi a Gustavu Valchářovi, rodáku z Jablůnky, jehož korespondenci otiskujeme zde po prvé. Podal-li Machar v Božích bojovnících a Satiriconu kritiku a někdy přímo karikaturu českých politických poměrů i některých českých politiků, pak Bezruč, autor básní Den Palackého, Praga caput regni, Maškarní ples, autor, jenž o sobě napsal „Ve mně vřel vztek kmenů šlapaných, již v Boha nevěří“, tento básník píše v předvečer první světové války obžalobu vedoucích politických osobností „Vůdci národa“, aby pak v předvečer druhé světové války znovu odsoudil politické vůdce, tentokrát buržoasní republiky, vůdce „se nebojící“, kteří přivedli národ až k demobilisaci a k Mnichovu. Není náhodné, že takto kriticky vyznívá báseň Kuřím nad Brnem, jejíž thematický základ je jen zdánlivě odlišný od politického závěru: východiskem Bezručovy básně je polemika s odborníkem-filologem, a třebaže Bezruč v ní nemá pravdu věcně, nelze odmítnout jeho rozhodně demokratický požadavek, aby filologové neviděli smysl své práce v dekretování spisovné normy, nýbrž především v respektování jazykového usu lidu. Bezruč ovšem pro svůj vřelý vztah k moravské zemi a lašskému nářečí nedovede jazykový usus, který je mu nejvyšší autoritou, zkoumat v celé složitosti, a 48 nutně proto dospívá k jednostrannému řešení některých jazykových problémů. Osobní účast autorova je zřejmá u veršů vyvolaných situací politickou, a to i v těch případech, kde autor usiloval o jejich platnost nadosobní. Tato osobní účast je pochopitelně intensivnější ve verších intimních, v pozdravu z Kostelce i v básních ještě neotištěných. Je příznačné, že Bezruč, který sám pro sebe od osudu nereklamoval nikdy nic dobrého, v příležitostných gratulacích Filius natus a Filia nata (jež jinak nevynikají odvahou reflexe ani formy) dovedl svým známým a přátelům navzdor vší logice nepříznivého osudu vykouzlit jen perspektivy radostné a růžové. Bezruč nechtěl své přátele zarmoutit, nechtěl a nechce zarmoutit ani své odpůrce z řad filologů. Bezručovy pozdravy, přání a poděkování byly koncipovány ve chvílích, kdy básník toužil po klidu a pohodě; je psychologicky zajímavé, že v době největšího tvůrčího vypětí a soustředění, koncem roku 1898 a začátkem roku 1899, kdy Vladimír Vašek „pro moc práce, pro moc žluči“ zanedbával svou korespondenci se svým bratrem a kdy se stal středem pozornosti lidí zvědavě se vyptávajících na jeho zdravotní stav, že právě v této době si v rozmarném dopise bratru Otakarovi nasazuje masku ještěra vymírajícího rodu tuatera a cítí se nějak lépe a volněji. Po roce 1918 se Bezručovi stala stylisace ještěrská útočištěm před oficiálností, obranou před tituly a funkcemi. Stala se však obranou před zvědavou veřejností jen přechodně a zdánlivě, mimo jiné především zásluhou bibliofilů a bezručovských sběratelů, kteří neúměrně rozšiřovali popularitu ještěrských 49 pozdravů na úkor básní sociálních a reflexivních. Při nekritickém uctívaní Old ještěra někdy unikal onen křivý úsměv, jenž charakterisuje verše nazvané Pisárky – les u Brna, unikala ona zvláštní jednota úsměvnosti a ironie. Úkolem edice bylo vybrat a sebrat významnější verše, které byly doposud zapadlé v Bezručových listech. Šlo o průřez co možná vyrovnaný, v němž by udržovaly básně obecnějšího dosahu rovnováhu s verši spíše jen soukromého rázu. Tento malý tisk je příležitostný, ale nechce být pouze pozdravem k básníkovým devadesátinám, nýbrž i příspěvkem k úplnějšímu poznání velkého člověka a tvůrce Petra Bezruče. Jaromír Dvořák.
50 OBSAH
I Z KOSTELCE11 Zrak nám hořel12 Únor pryč13 FILILIS NATUS14 FILIA NATA15 Ty, jenž jsi celou duši vypěl16 Dnes v noci se mi zdálo17 Tak na Pegase18
II Pro moc práce21 Zasmušil se Nemoj22 Dva dny vichor25 FRANTIŠKU KALLOVI27 Na Lysé zas kmetík29 PISÁRKY – LES U BRNA30
III VŮDCI NÁRODA33 KUŘÍM NAD BRNEM34
Moravskou zemí40 Ediční poznámky a vysvětlivky41 Doslov47
[53] NEZNÁMÉ VERŠE PETRA BEZRUČE
V jubilejním bezručovském roce 1957 vydalo s autorovým svolením Krajské nakladatelství, Olomouc. K vydání připravil, vysvětlivkami opatřil a doslov napsal Jaromír Dvořák. Obálka a dřevoryt František Bělohlávek. Grafická úprava Jan Žlebek. Odpovědný redaktor Milan Blahynka. Technický redaktor Jaroslav Ryška. Z nové sazby písmem Manuskript vytiskly Středomoravské tiskárny, nár. podn., provozovna 01, Olomouc. Papír 86×121 100 g ofset. AA 0,60, VA 0,64. Náklad 440 výtisků. Thematická skupina 13-8. Vydání první. Cena Kčs 23,- R 115007
E: mk; 2006 [55]