Fragmenty (1901)

Verše, 1899-1900, Julius Skarlandt

Diplomatická verze Ediční verze
JULIUS SKARLANDT: FRAGMENTY VERŠE. 1899–1900.
V PRAZE 1901. TISKEM DRA EDV. GRÉGRA. NÁKLADEM E. WElNFURTRA KNIHKUPCE V PRAZE.
[1] Od téhož autora: „PODZIMNÍ MELODIE.“ Verše. Praha, v knihovně „CHRYSANTHEM“ 1900.
[2] PŘÍTELI ANTONÍNU FUCHSOVI.
[3]
I.

Na pláni choré stromy čníční, Na pláni choré stromy čníční,
 ač jinde všecko v květu. Oblaka černá, smuteční s vysoka klnou světu. Chtěla by bíti sběsile do kraje svými blesky – V trní i lilje ztepiléztepilé, jež tají svoje stesky. – Je mrtva pláň. Je dusný klid. A v duši všecko mrazí – Oblaka černá chtěla bít a zvolna v dál se plazí....plazí... 5
II.

Marné sny duší mou táhnou – Marné sny duší mou táhnou –
 legie dávno již padlých. – Znáte ten bázlivý pohled lilijí na polo svadlých? Bledé a ztrnulé tváře – svatých a světic mdlé zraky? Na nebi trůní teď s KristemKristem, na lunách projíždí mraky. Marné sny duší mou táhnou – Vzdálen, ach vzdálen můj svět. – Rusalky v rákosí pláčí, že našly zlomený květ. 6
III.

Dnes je tak podivný večer – Dnes je tak podivný večer –
 dotěrný, jizlivý chlad. Zvetšelo všecko v mé duši, jak bych již nebyl víc mlád. Dívám se na obraz Krista – v záři tří ospalých svic. – Včera jsem vroucně se modlil – Dnes neznám modlitby víc. – Pod okny vítr mi kvílí – v blízku že hladem kdos mře. – Zdá se mi, náhle Stín bílý,bílý dvéře že pootevře – – – 7
IV.

Ční bílý zámek z háje cypřiší, Ční bílý zámek z háje cypřiší,
 a zlatý měsíc v okna jeho plaje. – V zapadlém, smutném parku zátiší Eola harfa snivou píseň hraje. Čarovná kněžna vzbudila se ze sna, a v roztoužení vchází na pavlán. (V daleku svítí jezerní pláň teskná a noc je plná zádumčivých hran).hran.) Ční bílý zámek z háje cypřiší a bledý rytíř v dálce marně touží. – Čarovná kněžna vzdechy neslyší. – – – Teď měsíc shas. Stíny se zvolna dlouží. – 8
V.

Les umlknul – v odlet se dali ptáci. Les umlknul – v odlet se dali ptáci.
 Své holé větve stromy rozpínají. Pod žlutým listím stezka má se ztrácí a oči mdle se po snivých dnech ptají. V polích je ticho. Všechno pokosili. Na vinici mé trpké hrozny zrají. Na pláni strnulé jen suché trávy zbyly a na pohořích šedé mlhy vlají – – 9
VI.

U bledé Tvojí mrtvoly U bledé Tvojí mrtvoly
 mé sny teď všecky klečíklečí. A touha letí do polí za měkkou stopou něčí. Jenž ruku dal Ti na čelo tak studenou a mraznou, by srdce víc již nechtělo pustinou bloudit prázdnou – – – U rakve Tvé bdí černý stín. S mdlým okem, tváří dračí. Mé sny mu růže sypou v klín a usedavě pláčí – – – 10
VII.

Má duše, jak Jsi krásná, tklivá v smutku bledém Má duše, jak Jsi krásná, tklivá v smutku bledém
 s mdlou září kolem hlavy a s bolestným svým hledem. Vím, rozkoš, jíž Jsi milovala, vzdornou rukou daleko poslala Jsi a teď zmíráš mukou – – Šla rozkoš Tvá. Šla cudně v písních violy do noci rozmarné, kde rány nebolí – jen jednou ohlédla se, s vyděšenou lící na aureolu Tvou – a na Tvou bolest mdlící. 11
VIII.

Ah, ty šedé, dávné sny! Ah, ty šedé, dávné sny!
 Mrtvá byla města, v zelené záři, a bylo v nich smutno. A má duše vcházela, s bojácným výrazem v očích, v očích pijících starou, dumavou krásu. – Tam – bylo vždy pusto. – V temných ulicích nelkala vášeň při svitu rudých lamp. A po náměstích nehlučely davy a ve chrámech neječel falešných proroků pathos. Bloudívaly tam modravé stíny – mrtvých a slavených reků – s orlími zraky, stkvoucími bílými štíty. – A závoje mdle splývaly přes tváře krásek, světic a hříšnic s plavými, zlatými vlasy – – – – – – Tu lilijíliliji chtěl jsem utrhnout, jež kvetla samotna, za zlacenou vysokou mříží zahrady klášterní, kam nevkročil nikdo – když jiskřivý hlas Tvůj mi pravil, že venku na pláních ohnivé máku je moře a prudké slunce tam hoří 12 a vzduch plný je zpěvu a řeky se bouřlivě valí a lesy že čekají s vonným svým mechem – tu šel jsemjsem, mé dítě krásné. – A hle – zde u Tvých schýlen nohou a s čelem na divoké.divoké, žhnoucí Tvé hrudi uprostřed ohnivých květů a duší znovu zas mladou pohádku spřádám Ti o dálných městech... 13
IX.

Ty bílý květe, s perlami vonné rosy, Ty bílý květe, s perlami vonné rosy,
 kde utrhnul jsem Tě? V zahradách Poesie to bylo! Teď bojím se, podzim chladný že tě zkosí. – Co by mi pak v žití ještě zbylo? Na břehu jezerním třásl Jsi se touhou, po lásce nesmírných objetí vod Jsi prahl. Čekal Jsi staletí, noc věčně dlouhoudlouhou, až já jsem přišel a radostně po Tobě sáhl. – V liliji východu, chladnouchladnou, a přece tak žhavoužhavou, vzrostl Jsi v zahradě mé, zalité měsíčním světlem – tam záříš v aureole bílou svou slávou v zádumčivém záhonu viol – v půlnočním tichu vzkvetlém. 14
X.

Oh, nechal Jste si vysloviti soustrast, Oh, nechal Jste si vysloviti soustrast,
 když odváželi Vaši mrtvolu. A pak Jste hořké, těžké slzy ronil při Requiem za svící plápolu. Rusalka Vaše z pohádkové říše v smuteční flor se zchytra oděla, a nad lesy když měsíc vyšel tiše – na motiv z Rokoka Vám sonet zapěla – A Vy Jste se tak smutně k zemi dívaldíval, oh, rusalka vše dobře tušila – na prsou Vašich častokráte snila: – – – Šla Paní Smrt, a v okna bušila. 15
XI.

Na ten večer rád se pamatujipamatuji, Na ten večer rád se pamatujipamatuji,
 interessantně bledý příteli. Vím, že se chystalo k dešti a Vy jste byl tak smuten – Lásku Jste proklínal, sentimentální snysny, a (cítím tu Vaši touhu) snil Jste o lesích, rozlehlých pláních, hvězdnatém nebi, Pantheisto! Jen onu lebku neměl Jste tisknout stále v svých subtilních rukou. Lebku své mrtvé, smutné lásky! Vím, že Jste nejbližší večer, kdy bylo jasno a promenada plna, z vroucí své duše zas volal: Mdlá moje Lásko! Srdce poraněno! A já jsem dítě, které se Tě bojí! – – 16
XII.

Kraj zasmušil se v podvečerní chvíli. Kraj zasmušil se v podvečerní chvíli.
 Dnes červánky Tvé vlasy nepozlatí – Půjdeme tiše, v sebe zaujatizaujati, až z mraků vypluje luny člun bílý. Dnes „Anděl Páně“ ze zapadlé vísky,vísky ku zbožné modlitbě Tě neuchvátí – – Mé srdce vezmi! Budeme se smáti – Den zvolna umírá a večer je tak blízký – – 17
XIII.

Tvé oči temně, horečně plály – Tvé oči temně, horečně plály –
 hlava znavená do mechu klesala – ohnivé květy máku se smály, sosna nad hlavou divoce plesala – – Stesk zapad v duši. – Zda o tom víš? Jak lesy umlkly v truchlivém tichu? Ach ty již dávno věčný sen sníš – po prvním pádu, po prvním hříchu – V duši mé pláč – a bolestné steny – Jediná sosna – žár hořících máků – – pak moře zardělé, hlas vilné ženy – dvě svíce smuteční – teskných Tvých zraků – – – 18
XIV.

Do šerého mého kraje Do šerého mého kraje
 zase padlo trochu světla! Po tak dlouhé, dlouhé době! Ticho bylo tam jak v hrobě, divná kvítí mi tam kvetla ještě z minulého máje – – Bloudila tam duše mojemoje, vždy tak ráda – zádumčivá, s tesknými si stíny hrála. Ale nyní záře vzplála a krajem zní píseň snivá – tvoje píseň – mládí moje! 19
XV.

Tak tiše žít – a nedívat se v zad. Tak tiše žít – a nedívat se v zad.
 Jít samoten s duší plnou dum, nechtít již vidět vilné oči plát a odvyknouti ženy vlhkým rtům. Čís bolný výkřik v dálce za mnou znik’ a slyším stínstín, jak vedle mněmě se chví – – Pak chvíli ticho. – A zas prudký vzlyk. Dnes noc je plna divných tajemství – Je srdce z kamene – a v duši klid. Mých mrtvých řada spokojeně tlí – – Jen jednu tvář chci do srdce si vrýt. Znavené oči dvě a úsměv mdlý. Tak tiše jít a nedívat se v zad, jít samoten, bez touhy do dálek – nevidět více vilné oči plát, jen smát se pláči bledých rusalek – – – 20
XVI.

Všude je temno – ze všad vane chlad – Všude je temno – ze všad vane chlad –
 je slyšet vítr ve skalách se rvát – konec se již blíží – – – Tuším jen Tebe – slyším Tě se smát – Tvé žhavé oči do mých nocí plát – v nichž mě upír tíží – – – Rozbořený vidím loupežný svůj hrad, a píseň nešťastných zas slyším lkát nade třemi kříži! 21
XVII.

Ze všehovšeho, co v duši zpívázpívá, Ze všehovšeho, co v duši zpívázpívá,
 Tvoje píseň nejvíc zní, o večerech, jak se stmívá, o mdlé růži podzimní. Ze všeho, co v srdci pálípálí, z ran a bolů zjitřenýchzjitřených, všechny illuse jež sklály, nejvíc žhne Tvůj trpký smích nade smrtí i nad žitímžitím, nad touhami svatými, nad slunci i novým kvítím tam za břehy zlatými. 22
XVIII.

Hvězdy shasly – noc umírá tiše – Hvězdy shasly – noc umírá tiše –
 záplava rudá na východě hoří. Tajemný šepot snáší se s výše – – ach, tos Ty, duše má, v lásky své moři! Žár její dej mi, ten zázraky tvoří, chladivým dechem za noci dýše – – – Uspi mne v náruči – hlava má hoří, zpívej a líbej mne – ať zemru tiše. – 23
XIX.

Já Ti dám poslední květ, Já Ti dám poslední květ,
 nejsladší vůni jenž chová. Pro nějž jsem nejvíc byl klet – nejtvrdší slyšel jsem slova. Až Tě kdos uchopí, zpit – surovou rukou – a zlíbázlíbá, píseň mou uslyšíš znít: PíseňPíseň, jež Madonnu vzývá. 24
XX.

Zda vzpomínáš na rozkošné ty chvíle – Zda vzpomínáš na rozkošné ty chvíle –
 v dny májové – tam na pokraji lesa? V mé duši zaznívá Tvé ztichlé: Miláčku! A srdce pěje píseň radosti. V tvých vlasech růže voněla tak prudceprudce, Tvá ruka v mé se chvěla tušením – Oh vím. Tvé oči pověděly všecko, když večer krásný tiše umíral – – – V údolí zvon když nesměle si zpívalzpíval, Tvým nitrem projel křečovitý pláč. V mé srdce sten Tvůj ocelí se vrýval: Nač Bože věčný, nač jen žiji, nač? 25
XXI.

Do vlasů lilji si zatkni Do vlasů lilji si zatkni
 a rozhal svá ňadra bílá. Slyš! V daleku utichly lesy a luna se za mraky skryla. Ptáš se, kdy dojdeme cíle. (Tato noc bude as dlouhá!) Má duše rána se bojí, má duše Slunci se rouhá. Tam za tou zelenou plání a daleko za skalisky, v květnatém jezerním břehu uvidíš hrob můj nízký. Liliji do něho vsadíš (Víšvíš, tu z Tvých kadeří zlatých)zlatých), usedneš, zapěješ píseň vyhnanců ztracených, klatých. Já budu tiše – tiše spát – Zaplašíš v noc tu běsů kvil – Slibuješ, milá? Řekni mi. Šel jsem pro Tebe tisíc mil! 26
XXII.

Dny jasné, říjnové – předtucho zimy blízká – Dny jasné, říjnové – předtucho zimy blízká –
 poslední vzpomínky, jež zbyly z pohřbu léta – ve vaší chladné záři v posled v duši vzkvétá, vzpomínka na štěstí, po němž se tolik stýská... Snad nevrátí se víc? – Kdož ví, kde zmlknu zcela? Kde hlavu složím v těžkém zamyšlení, kde pohřbím naději, jež v srdci mém domřeladomřela, a poznám naposled, že spásy pro mne není? Dny jasné, říjnové! Pak ve vzpomínce smavé zas uzřím vás, jak smutný přízrak bílý, až nad mořem kdes zvony počnou „Ave“„Ave“, a v modlitbě snad najdu klidnou chvíli! 27
XXIII.

Mé noci jasnéjasné, Mé noci jasnéjasné,
 proč jsem Vás ztratil? Smutek mněmne vede. – Sám jsem se vrátil. Z dalekých krajů, z pohádek sladkých – v zpuchřelém člunu nadějí vratkých. Princezna krásná bloudila se mnou – – – Noc byla jasná – teď je tak temnou! Princezna bledá prchla mi v dáli – mně zbyly jenom těžkétěžké, ach, žaly. – 28 JARO BŘEZINOVI.
XXIV.

O uplynulých hovořili časech, O uplynulých hovořili časech,
 o mrtvých láskách, o žen zlatých vlasech. O rozkoši a ňader vlnobití a na zlý osud začali pak klíti. – *** Vy dávné květy – dávno ztracené, o údolí a lesy, skály – a západy růžově zlacené a nedosněné lásky žaly – Tak bídně nyní člověk žije. – Bez Boha světem stále bloudit musí s peklem i oblaky, se dnem i nocí bije a rozkoš miluje – a rozkoš se mu hnusí. – *** O uplynulé hovořili touze a nejedli – pak absinth pili pouze. A na obloze když se měsíc lesknul, zlý přízrak z ulice jim v okno lebku třesknul. 29
XXV.

Má lampa v půlnoc zvolna dohořívá Má lampa v půlnoc zvolna dohořívá
 a v krbu ztišily se plameny – S protější zdi se Kristus na mne dívá, v bolestné tváři úsměv kamenný. – A zdá se mi, že pod okny kdos zpívá života žalm tak smutný, znavený, že slunce shaslo – že se připozdívá, v kahanci olej dávno ztrávený – – a divný stesk se v srdce zvolna vtírávtírá, než přejde – a než zasvitne ráno, že všude bude tiše dokonáno, a světlo hasne, těžce zmírá. Kol oken mých tři protáhly se Stíny. – – – A duše zírá v temné prohlubiny. – – – 30
XXVI.

Znáš modravé oči, jež prosí o smilování, Znáš modravé oči, jež prosí o smilování,
 když čarovný západ plá v dálce a louky prudce voní večerním výdechem květů? Znáš divoce dmoucí se, rozvitá ňadra, jež bojí se široké hrudi, když noc se snáší a nebe je plno jiskřivých světů? Obrázek Madonny znají snivé ty oči. Obrázek Madonny nosí ta divoká ňadra. S jich rozkoší, plnou tajemných tonů, snoubí se modlitba půlnočních zvonů. 31
XXVII.

Hluboké lesy, tajemné lesy, Hluboké lesy, tajemné lesy,
 s tou chatou pustou uprostřed – šel k vám můj panic, s růžemi v líci, vrátil se chorý, k smrti bled. Nepřejde slovo přes jeho rety, milenky úsměv odmítá – V spanilém čele vryty má vrásky, na skráních stříbro prokmitá. Lavička prázdna v kostele hradním. Na stěně meč již rezaví. – – Ach, modré oči, ty dobré oči – mnoho ví, nic však nepraví. – – – Hluboké lesy, tajemné lesy, vzalivzaly jste duši ze zlata – – u vás teď klečí; o světě nevíneví, řetězy z květů sepjata. 32
XXVIII.

Poslední signály umlkly v mlhách – Poslední signály umlkly v mlhách –
 v majáku shasili světlo. Moře je plné úlisných skal – kapitán – zemdlený stařec. Bezedná noc – a bezedné hloubkyhloubky, bouře se pomalu blíží – – – (V majáku chechtá se zlotřilá rotarota, až vyjde měsíc, že uzří plovoucí trosky!) V kajutě zatím milenka čeká... Kapitán, šedivá hlava – vášnivá, horká a prudká tuší, že všemu již konec... „K čemu stát v lijáku na přídě? Spása je marnou! Chci vilnou náruč...“ – – – Na půdě stojí teď zadumán Satan, pomalu vede loď v zčernalou propasť. – – – V majáku utichla zlotřilá rota, ze mraků vyplul stříbrný měsíc... 33 V. KROFTOVl.
XXIX.

Vy smáli Jste se mému smutku Vy smáli Jste se mému smutku
 nad ušlapanou lilijí – Však já jsem tušil v dálce příznakpříznak, jenž tiše k smrti ubíjí – Jen jednu tvář jsem spatřil tesknou a nad ní symbol plamenný a v chvíli všechny sny mé vratké se proměnily v kameny. V těch bahnech zlých, v té pusté pláni bludičku zas jsem viděl plát – Oh, marno vše – Tam musil někdo zas uštván v touze umírat – – 34 Ještě JARO BŘEZINOVI.
XXX.

Nad protější strání Nad protější strání
 zlatý měsíc vyšel – Je to stará báje – možná, žes ji slyšel – Chodila tam dívka a s ní laně čtyři – a za těmi tiše létli netopýři. V komůrce mé smutno nerozeznáš tváře – – volal jsem na dívku, by mi dala záře – Usmála se. Měsíc rukou s nebe sňala – a hned zlatá koule v okénku mém stála. – – – 35 Teď se na mněmne šklebí se svraskalou lebí tulák, den co den – A mně nelze spáti... Co chvíli se vrátí. Musím v pole, ven... 36
XXXI.

Zapadlá komnata v prokleté ville. Zapadlá komnata v prokleté ville.
 Omšené, zlaté kdys tapety – Ve zdích jsou otvory pro rakve bílé, pro komtes uschlé skelety. Na stěně guitarra práchniví, písní však plny jsou struny – Kostlivec hraje tam tesklivý v zsinalé záři luny... 37
XXXII.

Na samotách zamlklýchzamlklých, Na samotách zamlklýchzamlklých,
 v něž se luna teskně dívá, snívám rád o květech zlých....zlých... Myšlének svých černý mnich, v němž to ještě touhou zpívázpívá, ač ve vlasech má již sníh....sníh... Plání chodím zadumán, lituji, že vše již zmdlívá v palné křeči starých ran. Píseň dívčí, jež doznívá v skřeku krvelačných vran, do srdce mi radost vlívá, z mládí mého teskných hran! 38
XXXIVXXXIII.

Noc jasná, modravá – vše stichlo, nic se nepohne. Noc jasná, modravá – vše stichlo, nic se nepohne.
 Ni onen stín, jenž nad jezerem stojí. V mém srdci touha umdlená, jež chvílí ostře žhne, však vybuchnout a rozhýřit se bojí. Je mrtvo, tesklivo, bludičky tančí na pláni. Hvozd zalek se a ani nedýchá. Má touha ponurá, již nic juž neraní, si chvíli trpce, ztěžka zavzdychá. 39
XXXIV.

Poslední červánky zmizely se střech – Poslední červánky zmizely se střech –
 v daleku zapadlo slunce. V pokoj se vedralo tajemné přítmí. Potichu vchází cizinec – Večer... K stisknutí podává měkkou svou ruku, pátravě dívá se v znavené oči. „Uspím tě šeptem svých tesklivých pohádek“pohádek,“ praví a usedá ke mně. (V krbu cos praská, v krbu cos hučí!) Čelo své skláním na hebké rámě, cítím, jak po tváři ruka mě hladí – – „Uspím Tě, hochu!“ slyším jen šeptat – – – 40
XXXV.

Přepadla mě Tesknota – (chorá žena). Přepadla mě Tesknota – (chorá žena).
 Zavěsila se v mé rámě, lednou rukou sáhla na mě a tak kráčí vedle mněmě a neviděna. Pomalu se vlečeme. Konec města. Zmizeli již všichni lidé. Kolem tma. Snad měsíc vyjde..vyjde... Pověz, bestie, kde k tůni cesta! Nepovídá, tiskne víc. Hořce pláče....pláče... Mdle se dívá do mých očí. Přede mnou se cosi točí – modrá bludička, hle, po bařině skáče! 41
XXXVI.

Oh, neplačte má paní bílá, Oh, neplačte má paní bílá,
 s vašeho pavlánu že černý prapor vlál – a v ložnici že vaší – plné růží – Satanův stín tak neustupně stál – To jaro vaše znovu zas se vrátí a lásky bouř? – Je k smíchu ten váš žal – Jen vzpomeňte, že stínstín, jenž vás tak děsil, když nahléd k Vám, zas dál se v půlnoc bral – Vy znáte přece onu melodii, jež v srdce vaše pomalu se vpíjí – Hle, trůn můj hrdě ku nebesům ční. Má ruka pevna. Zlaté srdce v ní – – 42
XXXVII.

Bázlivý pohled srdce moje leká – Bázlivý pohled srdce moje leká –
 Proč tolik smutku v temných očích Tvých – Před chrámem Padlých duše Tvoje kleká – Tam mnichů zchytralých zlý ječí smích – A na portálu Satanova hlava. A všechny Ctnosti kolem dokola – Nebeský chléb, hle Kristus bratřím dává a za mrtvé tam svíce plápolá – Oh, nebuď smutna, duše moje bílá – Hleď, venku na vše stejný padá sníh – Tvá Madonna se za lilije skryla – – – – – Teď slavně vchází ve chrám bledý Hřích. – 43
XXXVIII.

Tvůj máj byl plný růží omamných Tvůj máj byl plný růží omamných
 a žhavý tolik byl Tvůj prudký dech – I v hloub mých smutků zalétnul Tvůj smích a květy vzrostly v ponurých mých zdech. Tvá píseň mládí vzbouřila můj sen – příšery vyschlé prchly z kobek mých, – já musil s Tebou v smavé lesy – ven, kde lilie mé ztřísnil bledý hřích – – Ty výčitky mých světic zamlklých, když vrátil jsem se v samoty své žal! Tvůj máj byl plný růží omamných – mě po Tvých bouřích divný stesk teď jal. 44
XXXIX.

Na Tvůj obraz luna svítí, Na Tvůj obraz luna svítí,
 v mé smutné síni šeré, jej vroubí suché, svadlé kvítí a dlouhé stíny steré. Paprsky bílébílé, jak ruce zemřelých,zemřelých pitvorně si s tváří Tvojí hrají, a v řasách chvějných stínů ztemnělých,ztemnělých Tvé vlasy zlaté, vonnévonné, vlají... 45
XL.

Ne, nezpívej mi o své duši Ne, nezpívej mi o své duši
 tu píseň znavenou. Já vím, že srdce marně tuší – vášeň zlou, plamennou. – Ne, nezpívej mi o svém bolu – mé nitro ubito – Neb všechnovšechno, co sní o plápolu, je v slzách zalito. – Zapěj mi píseň o liliji, pod níž dokonal cit – a já, – v svém srdci mstivou zmiji – se budu ve hruď bít... 46
XLI.

A všechno to musilo vyzníti v prázdno... A všechno to musilo vyzníti v prázdno...
 Píseň o Madonně bílé i hymnus Satana unaveného hříchem. Nebylo síly, – nebylo vzdoru – strnulé, ztišené chvíle – – Jásali všichni – já jsem byl tich – Rozkoší spity,spity zpívaly ženy, divoký příboj bouřil jich krví – – ale v mé duši ležel již sníh – – – – Musilo vyzníti všecko to v prázdno! Neboť Jsi odešla daleko – daleko, bledá ty světice teskných mých snůsnů, a nevracíš se – – – – 47
XLII.

Je všechno k smíchu, mia carissima, Je všechno k smíchu, mia carissima,
 a přece z všeho zbyl mi jenom stesk, a touha podivná mě časem jímá, když slyším bouři, krvavý zřím blesk... A mnoho vášně dosud v srdci dřímá. Však kraj je únavný, a nikde sluncí zář – Oh – spij mě zase rtoma vášnivýma – a nech se dívat v bolestnou svou tvář... 48
XLIII.

Nad bahny vzpučel Lásky květ, Nad bahny vzpučel Lásky květ,
 a šel ho trhat celý svět... (Vy chcetechcete, Paní, vášeň mou? zašlapte raděj touhu zlou!) Satan se šklebil – a byl rád, když viděl svět se o květ rvát! (Jste bledá tak a unylá, a ráda Jste se modlila!) Kdo vítěz byl – ten rád se spil, a těšil se pak z plodných chvil. (Nechcete věřit, Paní má? Teď komeedie začíná!) 49 Kdo poražen, chtěl vidět krev! Tak rozsil Satan Svár a Hněv. (Chcete snad ještě lásku mou? Hleďte, jak měsíc svítí tmou!) Satan se chechtal – bujně smál – věděl, že také rozkvet žal... A když si vyšel do polí, viděl milenců mrtvoly. (Snad by se také mohlo stát, že bych Vás viděl umírat!) 50
XLIV.

Dnes divný smutek komtesa má v líci – Dnes divný smutek komtesa má v líci –
 milenec její nežije prý víc. – Ve snu jej spatřila – tvář chorou – živořící v plápolu bledých – přelomených svic. – A oblékla se v šat mdle zelenavý, v němž poprvé s ním tehdy zhřešila. A rozpustila vlas svůj zlatoplavý a smutně hlavu k prsům svěsila. Teď krokem theatrálním vchází v ložnici – a tuší za sebou zlý jeho stín, jak tehdy – za noci – při bledém měsíci – když vilná touha klesla v její klín. 51
XLV.

Divoké, bujné veselí Divoké, bujné veselí
 počíná v duši mi znít. – Nemocné city zemřely, Pán s nimi. Mohou již tlít – – Třetí den v slávě z mrtvých vstát, ve tváři radostnou masku. Chtěl bych se s nimi vztekle rvát o tu svou divokou lásku. V polích je smutno. Všude klid. Písně chci zanést v kraje. V srdci se počly struny chvítchvít, ohnivé víno již zraje... E: jf; 2006 52
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Weinfurter, Eduard
(V Praze 1901. Tiskem dra Edv. Grégra. Nákladem E. Weinfurtra knihkupce v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 52

Věnování: Fuchs, Antonín
(Příteli Antonínu Fuchsovi.)