PÍSEŇ O PLAVCI A MOŘSKÉ VÍLE
[5] Skládání, slyšte, starobylé, o lodníku a mořské víle, jež v podvečer, kdy vichry dují, rybáři sobě vypravují, co klestí praská z výhně rudé a kolovrat svůj nápěv hude, a venku, ve tmách před chatrčí, doprovod chmurný moře hučí – – *** Za dnů, od nichž nás věky dělí, žil mladý rybář, osamělý – otce mu dravé moře vzalo, matičku hoře pochovalo, bez bratří, sester v světě zůstal, opuštěn v bídě povyrůstal, a jediné jen srdce bylo, jež se mu v žití zasvětilo – 7 to vroucí srdce veské panny, tak čisté, jako květ je ranný, tak pokorné, jak ovečka je, a líbezné, jak úsměv máje. Žel, sobě když se zaslíbili, jak oblázky dva chudí byli, dnem, nocí panna v odříkání nad přádlem bledá líčka sklání, co junák v bárce napuchřelé zápasí s mořem po dny celé, o rybku rve se s vlnou dravou, plen vichrů, bouři nade hlavou, zdrán, zemdlen, často v bídě strádá – A tak jim plynou léta mladá, tak oba v bídě své a v bolu, svou naděj živí, trpí spolu, jak plavci dva, již ve příboji marně chtí přistát s loďkou svojí, zmítáni bouřných na peřejích, a láska jen je kotvou jejich. Tu kdysi, v jarních vichřic čase, loď cizí z dálky zjevila se, 8 to pyšný koráb mocných boků poklidnou veplul na zátoku, by mnohou zacelil tu ránu, jíž v trup mu vťal spár oceánu, živými mrtvé povystřídal a za cílem zas v dál se vydal. A tu, hnán bídou, rybář mladý v lodníků cizích vstoupil řady, a záhy na hruď, naposledy, vinul svou družku, kvítek bledý, s Bohem jí dával, slzy v oku, že zpět se vrátí do tří roků, z cizích se zemí věren vrátí a zlatem bude oplývati – Převzácné přiveze on zboží, bohatství tkanin, drahých koží, z korálů mořských, z perel šperky, jaké jen nosí králů dcerky, kameny, jež jak duha hrají, plody, jež v krajích slunce zrají, a mnoho věcí nevídaných z dalekých zemí, požehnaných. 9 A tu, jak v překrásném snu živém, kamenný dům zřel nad zálivem, vše skvělo se tu v lesku novém, až k větrničce nade krovem, jak stráž stál topol v každém rohu, a kol zdí loubí z myrt a hlohů – A v pestré druži svatebčanů ved šťastný plavec svoji pannu, v bělostném rouše, stříbrotkaném, jak liliji, jež vzkvetla ránem, a lodí, jež se kvítím skvěla, zálivem pluli do kostela, by s písněmi, trub za hlaholu, v nový svůj domov vešli spolu – – Tak plavec snil – a panna v štkaní, slib dala jemu do skonání, v náprsí vlasů svitek skryla, škapulíř na šíj zavěsila, by v světě, plném nebezpečí, v ochraně boží stál a péči. Zved koráb kotvy, z děla pálí a do mlhavé míří dáli, 10 uniká zraku, v bod se mění, a záhy po něm sledu není. *** Plul mladý plavec mořem směle, v svém srdci víru, sílu v čele, a v širých vodách, pod oblohou, vykonal s lodí plavbu mnohou. Tu větry vše, jež mořem vály, jak lodi příď ho ošlehaly, mráz ztužil ho i mlhy kalné, ožehlo skráň mu slunce palné, a plaveb strázně vše a bědy, vryly mu v čelo svoje sledy a po oceli nepřítele mnohá mu rána zela v těle. Tak mezi povětřím a vodou přemnohou proplul nepohodou, oceán všechen poznal širý, úskalí zrádná, smrtné víry, bezvětří kletbu, vichřic běsy, i bouří peklo pod nebesy, a svárem vln a živlů hněvem se zbožným na rtech proplul zpěvem 11 a chvále boží moc a slávu, šťastně vždy doplul do přístavu. A dál se plavil moři všemi a mnohou dálnou poznal zemi, ledovce hor i jezer vody, podivné světa pronárody, měst přebohatých zlaté báně, písčiny pouští, sněhů pláně, pralesy, stepi, palem kraje, země, kde věčně réva zraje, ostrovy zlaté, skvosty moří, jež jako divy z vod se noří, daleká, bájná souostroví, kde černí lidé perly loví, kde korál v trsech hoří nachem, a písek zlatým svítí prachem, končiny dálné, nepoznané, kde sotva lidská noha stane, břehy, k nimž zvěsti zlé se víží, a kam se koráb nepřiblíží, skalnaté výspy, místa kletá, kde pekel jícen oheň metá, 12 ostrovy obrů, lidojedů, křišťálné kraje věčných ledů, úskalí sirén, mořských pannen, kde lodník stane, zpěvem zmámen, a v čas-li koráb neobrátí, sotva kdy živ se domů vrátí – *** Rok třetí když se v konec chýlí, k domovu koráb z dálky pílí, a mladý plavec, mučen touhou, naposled koná pouť tu dlouhou, horečně dny i noci sčítá, s nadějí každý úsvit vítá, a čím víc k otčině se blíží, tím dychtivěji oko vzhlíží, tam, mlhavého do daleka, kde věrná duše v stesku čeká, kde vřelé srdce v touze nyje a dnem i nocí vstříc mu bije – A často, noc kdy vládne lodí, plíží se plavec do podlodí, nad truhlou v dumách hlavu věší a s poklady se svými těší, 13 převzácné v taji sčítá zboží, jež družce svojí k nohám složí: šlojíře, jakby z mlhy tkané, tkaniny stříbrem prošívané, zvířecí, zlatooké srsti, korálů drahých, perel hrsti, prsteny, hřebeny i spony, východních rostlin kořen vonný, sušené plody divných tvarů, uzrálé v mocném slunce žáru, léčivých bylin vzácné sémě, zázračnou prst ze svaté země, národů cizích tajné znaky, zvířata křídlatá a draky, posvátné sošky ze zámoří i bůžky, jimž se divoch koří, nářadí divné z kosti, z kovu, zbroj nevídanou, v boj i k lovu a přemnoho tu věcí jiných z dalekých končin, nehostinných, kde koráb zřídka plavbu staví a o nichž pověst nevypráví – *** 14 Tak přízní větrů, nebes vůlí, půl cesty šťastně pominuli, než, rovníku když stihli kraje, strašlivá bouře přepadla je, a jelena jak diví chrti v šíleném běhu uštvou k smrti, tak povětří to rozběsněné pyšný ten koráb v zkázu žene. A lodi trup co vln rvou spáry, plachtoví vichr trhá v cáry, rahna se lámou, lana sviští a za stěžněm se stěžeň tříští, až koráb, zdolán živlů svárem, rván mořem, zžehnut blesků žárem, zápase s vichrem, vlnou, mrakem, po moři pustým bloudí vrakem, a proudem vržen v mocném trysku, v trosky se tříští na skalisku – A z mužstva, půl sta hlav jež čítá, jediný živ se v moři zmítá na břevně bleskem přeraženém, syčících vln jsa bědným plenem – 15 To mladý plavec. V marném boji se živly měří sílu svoji, co v mračnech, jež se nad ním chmuří, v rachotu hromů bouře zuří, co vichrů hněv mu ve tvář duje, svit blesků zraky oslepuje, jak dravčí spár ho vlna dere, rve, vztekle bije, trhá, pere, až posléz, k smrti zdrán a schvácen, v kypící propast klesá ztracen – – V té luzná bytost, z vod jež vstala, v hebkou ho náruč s péčí vzala, spanilá panna, přelíbezná, podivné krásy, svět jíž nezná, bělostná, jak ty vodní pěny, vlas rusý, řasou propletený, a oko v čarosvitu snivém měsíčné noci plálo divem – V objetí plavce tisknouc měkkém, jak delfín vln se mihla vztekem, a prostřed vod, kde ostrov stinný, na břeh jej snesla pohostinný, 16 a jako sen, jenž mysl mámí, zmizela v hloubi, pod vodami... Tak lodník, vrácen žití nově, dálném se ocit na ostrově, jenž skryt až dotud před člověkem, přírody mnohým slynul vděkem. Tam v slunci zrály plody zlaté, oranže, hrozny přebohaté, a v křišťálově jasném zdroji shlížela palma krásu svoji, tu ptáci pěli duhopeří v bratrské shodě s krotkou zvěří, řev šelem nerušil klid svatý, a neznám plaz byl jedovatý. Než, plavec v zeleném tom ráji po rodném často tesknil kraji, ó, často v široširou dáli myšlenky jeho zalétaly, tam, mlhavém kde na pomoří věrná ho duše čeká v hoři, v bídě a touze chřadne bledá a s níž už sotva živ se shledá. 17 A přečasto tak se svým trudem žaloval krutým nad osudem, jenž přetěžká mu pouta zkoval a v šíru vod ho žalářoval. A v samotách, kdy tak se soužil, nejednou k moři pozatoužil, kde ve hlubinách, nevídána, čarovná vodní žila panna, jež z rozkacených živlů sváru kdys vyrvala ho smrti spáru. Tak jasem dnů i nocí mrakem, po vlnách teskným těkal zrakem a touhy pln a smutek v hlase, po panně volal zlatovlasé, samotou trýzněn steskem zmíral a náruč vstříc jí otevíral – – A mořská víla, skryta vlnou, tvář jeho zřela, stesku plnou, a slýchala, jak mořskou plání nes’ vítr jeho žalování – – Tu na vln hřbetě, neviděna, v břeh splývala, jak vodní pěna, 18 a v konejšivém, sladkém šumu šeptala v smutnou plavce dumu – – A jak dech jara zimným sadem, vlaze jí válo ňader chladem, a srdce, v teskných snech jež spalo, jak růže květ se otvíralo, a nepoznaná touha, vřelá, z vln, plavci vstříc ji poháněla, až posléz, tušíc život nový, dům opustila křišťálový, korálů háje, chaluh lesy, svých družek písně, hry a plesy i rozkoš, kterou vody tají, jež blažíc dřív, teď mučila ji, a v duši touhu, v ňadrech něhu, hravou se vlnou nesla k břehu a jako šíp, jenž k terči letí, vrhla se plavci do objetí a lásky čaromocnou změnou z mořské se víly stala ženou. *** 19 A přešly dny, jak zlatí snové, a každý nesl slasti nové, a plavec, kouzlem víly zmámen, posvátný v srdci zhasil plamen, a pod žhoucími ženky rety vzpomínek drahých chřadly květy, a obraz, jejž v své duši skrýval, v minulost padal, v mlhu splýval – A v dál jak vichr v divém chvatu oblaka žene bez návratu, tak léta, jež se věky zdála, v bezedno časů zapadala, a plavec v myšlenek svých taji snil o světě, jak mlžné báji, bez víry, osudu že vděkem setká se co živ se člověkem. Tu jednou, ranném na úsvitě, kdy do vod vrhal z travin sítě, co v palem stínu víla spala, v daleku loď se ukázala, loď první, po řadě jež roků nadějí svitla jeho oku – 20 A náhle, mrtvy po čas dlouhý, dávné se v plavci křísí touhy, naděje dávno pochované, vzpomínky dávno zašlapané – A čím víc koráb z mlh se noří, žhavěji krev mu v žilách hoří, hlas rodné země v srdci volá, a plavec jihne, neodolá – – V zimničném chvatu oheň nítí, dechem jej sílí, klestem sytí, a záhy k nebi ze skaliska.skaliska, ohnivým sloupem plamen blýská – Loď postřehla jej – a co k břehu člun s plavci v letmém plynul běhu, tu lodník ještě naposledy v stín palmy teskné upřel hledy, kde tiše, zlého netušící, ležela víla, blaze snící – Tam spala, kvítím ověnčena, v zlatých kštic závoj zahalena, zdroj u nohou jí šuměl travou, a pták jí zpíval nade hlavou – 21 Tak naposledy patřil na ni, jak na sen, mizící mhou ranní, a z hrudi vzdech se vydral s tísní, jak za doznělou, krásnou písní – Tak beze slova, s němým retem se loučil s luzným, mořským květem – – A posléz, jakby v poutech, stěží k plavcům se dovlek’ na pobřeží a v člun jich klesl, pozbyv síly. A plavci ruče odrazili. – – – – – – – Procitla víla, zradu zřela, žalostně hořem zakvílela a jako labuť, šíp již zdrtí, do moře klesla, blízka smrti. Tam, ve hlubině zelenavé ji zkolébaly družky hravé a v kouzelném jich zpěvů znění míjelo její utrpení – Tam ve vod živlu konejšivém zhojila žal svůj, jakby divem, 22 a s touhou, v ňadrech pochovanou, vodní se zase stala pannou. *** S korábem plavec dál se plavil a v přemnohých se krajích stavil, a v zemích, rudou přebohatých, pokladů sobě dobyl zlatých a mnohou mořskou perlu skvělou hlubinám urval rukou smělou, a posléz, korábu jsa pánem, širým se pustil oceánem a nebezpečím pohrdaje, rodného šťastně dostih kraje. Tu jednou, s večerními stíny, u chaty stanul milenčiny a okénkem, kde rád kdys dlíval, v chudou se jizbu pozadíval, kde v koutku, ozářena svící, seděla panna za přeslicí, bledá, však oči plny světla, a krásná, léty neodkvetlá – 23 Tak pokorná a osamělá čekala věrně léta celá, a dnem i nocí pilně předla a k světu očí nepozvedla. A na prahu když stát ho zřela, svou náruč vstříc mu otevřela: „Buď chválen Bůh! Mě neoslyšel! Já čekala tě – a tys přišel!“ A záhy, jakby vzrostl divem, kamenný dům stál nad zálivem, vše skvělo se tu v lesku novém, až k větrničce nade krovem, jak stráž stál topol v každém rohu a kol zdí loubí z myrt a hlohů – A v pestré druži svatebčanů ved’ šťastný lodník věrnou pannu, v bělostném rouše, stříbrotkaném, jak liliji, jež vzpučí ránem, a lodí, jež se kvítím skvěla, zálivem pluli do kostela, by s písněmi, trub za hlaholu, v nový svůj domov vešli spolu – 24 Tu jakby vodních mocí zvůlí, mořské se vlny prudce vzduly, zlověstně zněl skřek bouřliváků, v černém se slunce skrylo mraku, hrom zahučel a blesk se kmital a mořský příval lodí zmítal, a jako oře bez otěží, daleko hnal ji od pobřeží – A kypících vln na hřebenu zřít bylo náhle mořskou ženu, s bělostným tělem, zlatým vlasem.vlasem, kvílící sladce nyvým hlasem – Zalkala, jakby v žalné muce, vstříc plavci bílé vztáhla ruce a on, jak zmámen, bezduch, v děsu kles’ v náruč její beze hlesu, a v očích smrt a v tváři sinný, zapad s ní mořské do hlubiny – – V té, jakby divomocná síla svár živlů rázem utišila, vln rozkacených přešly vzteky a mořem táhl šumot měkký, 25 a nad vod klidem po nebesku, v zářícím slunce vzešlo lesku – A loď jež plachtu vzpjala znovu, s nevěstou plula ku – hřbitovu... *** To skládaní je starobylé, o lodníku a mořské víle, jež v podvečer, kdy vichry dují, rybáři sobě vypravují, co klestí praská z výhně rudé a kolovrat svůj nápěv hude a venku, ve tmách před chatrčí, doprovod chmurný moře hučí – – [26]

POVĚST O VLČÍM RYTÍŘI
[27] I.
Kdo na vraném to jede koni, jak černý mrak, jejž vichr honí, a kam jen kletou cestou míří, tam bědu jen a zkázu šíří, a znamením kde po něm zlým krev rdí se jen a černá dým? Kdo temných mocí zlý ten druh? To vlčí rytíř, suď ho Bůh! To vlčí rytíř, kraje pán, žhne, loupí, jakby ďáblem štvánštván, a jeho fen a chrtů pluk pekelný vede svár a hluk, a chasy jeho pustá zběř divěj’ si vede, než zlá zvěř, kam vpadne, všude za ní běda, květ nevzpučí, klas zrna nedá, 29 co živo, padne pod ocelí a kámen nezůstane celý. A rytíř v čele spřeže té, zájezdy koná prokleté a pálí, vraždí napořád a dýmem zákon mu a řád. A lupů když se nasytí, v černé jde lesy loviti, hoj, s divokou tu družinou, jak proud se dere houštinou, a střela jeho kalená mnohého protkne jelena, a oštěp jeho smrtící sklá kance, rysa, vlčici. Však slunce jak jde k západu, vrací se rytíř do hradu, do hradu, jenž skryt v černý les, posupně pne se nad skal tes, a sám tu, den když umírá, v pusté se věži zavírá, 30 v kulaté věži, kamenné, již kryjí mechy zelené, a kol níž, jak druž prokletá, krkavčí havěť oblétá, a pod níž, jakby smrti vstříc, půlnočním časem houká sýc – Tu mizí po něm každý sled a nespatří ho lidský hled, jak s nocí by se propad’ v zem, a zřít ho teprv s úsvitem. A jak bludice z bezcestí, divné jdou krajem pověsti: proklet je rytíř mocí zlou a dvojí živ je podobou – člověka tvář má, pokud den, v noci však – v šelmu proměněn, ve vlčí šelmu vyjící, po krvi věčně žíznící. Ta na zvěř padá v lán i v les a v patách jejích zmar a děs, psy, stáda rdousí pasákům a zkázu nese v lidský dům – 31 Tak večer, v přístěncích kdy chat při louči vrčí kolovrat, zvěst hroznou šeptá druhu druh – Zda pravdiva je – ví jen Bůh! II.
Kol černých lesů cesta vede, hoj, jede po ní rytíř, jede, na vraném koni sám a sám, svěšenou hlavu, zadumán. Čas drahný trud mu tíží duši – den ze dne stárne, věk ho kruší, v kostech ho mrazí, šíj se chýlí a v těle valem chřadnou síly, krev, jak když ve vodu se mění a v hrudi jako v dutém kmeni, to v kmeni, věk jejž sklání níže a v jehož duti červ už hryže. Rytíři červ ten spáti nedá, i hledá radu, pomoc hledá, 32 k černé dnes babě cestu měří, ta, věru, víc ví, než kdo věří, s mocnostmi zlými čáry vede a zná, co nikdo nedovede. Tu na mýtině, mezi duby, vetchá se chatrč k zemi hrbí, a na zahrádce, místo kvítí, lidských, hle, lebek řada svítí a místo plotu podle chaty, samé jen kosti, samé hnáty – l slyší baba koně ržát a spěchá pána přivítat. Hrozná to bytost, znetvořená, strašidlo půlí, půlí žena, zvířecí tvář to s lidskou šíjí, v řídkých se kšticích hádě svíjí, pekelné z očí žehnou žáry, na místě rukou – dravčí spáry, na místě nohou – tlapy vlčí, a hlas – jako když fena skučí. 33 Rytíř se baby nezaleká a se sedla se ruče smeká a k čarodějce směle kráčí – – „Při ohni pekla! Co pán ráčí?“ – „Hoj, poraď, babo, poraď lék, jenž prodloužil by lidský věk, navrátil sílu v krev i sval, po němž by člověk mlád se stal! Mluv, čaruj, skytni pomoc svou a zlato to měj odměnou!“ – Babizna měšec uschovala a rytíři tu radu dala: – „Nevinné panně každým dnem tři kapky čerstvé krve vem’, s vroucím je vínem v číši smíchej a vypít se je neostýchej! Tak učiň, den když při rozbřesku a netřeba ti bude stesku – nová se síla v těle vzbudí, nový ti oheň šlehne hrudí, 34 svalům dá sílu, krvi žár, hoj, nebudeš ty nikdy stár! – „A slyš ty dále radu mou, kde najdeš pannu nevinnou! Tam, z lesů kde se cesta dvojí, stavení prostřed sadu stojí, a před stavením, u zápraží, okovem panna vodu váží, panenka, jako kvítek prvý – ji vem*vem’ – a zmládneš její krví!“ Vyslechl rytíř radu zlou a dal se cestou, necestou, jak ďáblů pluk by v patách měl, lesem se tryskem rozletěl – A jede, jede, skok a chvat, nedbá, že větev rve mu šat, že jehličí, jak uhání, bodá ho v šíj i do skrání, přes zmole jede, polomy, div, vaz že sobě nezlomí – 35 Tu, z lesů kde se cesta dvojí, stavení prostřed sadu stojí, a před stavením, u zápraží, okovem panna vodu váží, panenka sličná, kvítek ranný, krásnější nade všecky panny. V úzkosti panna k jezdci zírá, bílé jí hrdlo hrůza svírá, a dřív, než může zvolati, vlčí ji rytíř uchvátí. A sotva hlesu vydala, když náruč zlá ji objala, a sotva k nebi pohlédla, když vysadil ji do sedla, a sotva co už věděla, když na oři s ním letěla – A zpola živou, zedranou, stanul s ní hradu před branou, a sotvaže ji uzřela, brána se za ní zavřela, 36 zavřela těžkou veřejí, jak rakev nad vší nadějí – – III.
Proč, ovčáku, proč ty se trudíš, sotva se z noci ke dni vzbudíš, proč truchlíš tak v svém věku mladém, když se svým věrným jdeš ty stádem, proč v čele mrak, proč pěst se stiská, a zlověstně ti v očích blýská? Kdo ublížil ti, co tě tísní, že neslyšeti už tvých písní, že roh tvůj, jenž jak stříbro zněl, jak zakřiknut by oněměl? Proč v horách bloudíš, co’s tam ztratil, snad ovečku že vlk ti schvátil, ovečku bílou, již měl’s rád a pro niž musíš žalovat? – „Oh, běda, ovečka to není je panna to, mé potěšení, 37 oh, nebyl vlk to, jenž by vyl, vlčí ji rytíř uloupil – zlý rytíř, bič a postrach všech, v hradních ji tvrdých vězní zdech, divokých fen ji smečka hlídá a nikdo víc jí neuhlídá! –“ Pokoje ovčák nenalézá, po lesích bloudí, hory slézá, a za nocí, kdy žal ho souží, kol hradu jako stín se plouží, hled k bráně zvedá, ku cimbuří, a vichrem hněv mu v hrudi zuří, pěst marně bije v hradeb srázy, žulový kámen neprorazí, dubovou nevyvrátí bránu a sotva kdy svou uzří pannu. Tak noc co noc kol hradu bloudí – Bůh vinu zná a Bůh ať soudí! 38 IV.
Tu jednou, zrak jak vzhůru zvedne, světýlko v pusté věži shlédne, jak hvězda nad ním zaplápolá, a pannin hlas, slyš, nocí volá: „Běda mně, siré, bez moci, kdo slyšíš, přispěj k pomoci, k pomoci přispěj ubohé, jež v hoři tráví žití své! Hrozná mě, běda, stvůra mučí, člověkem za dne, v noci zvlčí, v podobě lidské ve dne žije, panenskou krev mou, běda, pije, sotva však zhasne světlo denní, v divou se vlčí šelmu změní, hluboko prchá v černé lesy, zvěř rdousí, lidské duše děsí, a dřív, než ranní rozbřesk svítá, domů se vrací, krve syta, a nad horou když zoře vstane, z vlka se lidským tvorem stane. 39 Ó, běda, zlý je osud můj, ty, kdož mě slyšíš, polituj, polituj, přispěj na pomoc, a stůj při tobě boží moc!“ Sotva to ovčák, sotva slyší, hoj, skokem skále na nejvyšší, a směle, jakby mocným divem, výš zvětralým se šplhá zdivem, hoj, zdivem, plným trav a mechu, bez bázně stoupá, bez oddechu, v děrách se vzpírá, štěrbin chytá, výš, stále výš, kde světlo kmitá, jak had se souká po zdi srázné a chvíli cestou neuvázne. A nic že smělce nezaleká, mříž láme, do kobky se smeká, kde panna, věrného zříc druha, radostně se mu v náruč vrhá – Dávno je půlnoc odbita a záhy den už zasvítá 40 a temných borů ze stínu slyšet je výti vlčinu, vlčinu divou, prokletou, jež k hradu hledá cestu svou. Ovčáčku, slyšíš? Ruče spěš, jinak se zkáze nevyhneš, vlčí se rytíř navrátí a stihne-li tě – běda ti! Uslyšel ovčák, neváhal, v náručí hbitě pannu vzal a na konopí spleteném, po zdivu smek’ se kamenném, po věže srázu na skal tes, a v mžiku skryl je černý les. A sotva chvíli spočinou, slyš, vlčí vytí houštinou, a kyj než ovčák uchytí, tmou vlčí oči zasvítí, a než se nadá, zlý ten sok v divý se na něj vrhá skok. 41 – Ovčáku, Bůh teď s tebou buď, dej svalům sílu, smělost v hruď, nebe ti sešli pomoc svou, bys šelmu zdolal divokou! – Hoj, v strašlivém tu zápase ovčáček s vlkem utká se – marně se vzteká šelma vlčí, tesáky skřípe, vyje, skučí, k nové když ráně spár svůj strojí, drtí ji ovčák silou svojí, a v nový skok když povyrazí, pěst jako křemen, v zem ji srazí. A dřív, než chrup svůj v krvi stopí, hoj, za hrdlo ji ovčák chopí, tiskne ji, tiskne jakby svorem, o kmeny bije, dolem,horemdolem, horem, svírá ji, rdousí bez umdlení, pokud jen šelma zub svůj cení, pokud se šelma v křeči zmítá, pokud jí v oku jiskra kmitá, pokud sten v hrdle neutichne, naposled pokud nevydýchne – 42 A sotva šelma zdechlinou, burácí hromy krajinou, zem puká v propast zející, ohněm a sírou sršící, a do té výhně plamenné hroutí se hradby kamenné, a v mžiku na skal temeni dopo hradu – nikde znamení. Pekla jej propast pohltila, a temná zvěst jen o něm zbyla, zvěst temná o rytíři – vlku, již děd zachoval v paměť vnuků. [43]

ZPĚV O REKU A KRÁLOVSKÉ PANNĚ Své věrné Mary
[45] To lásky zvěst je z dávných věků o panně královské a reku, již srdce svá si zaslíbili a věrni si až k smrti byli. Vy, kdož s nimi být chcete v duchu, staré té písni přejte sluchu! *** V půlnočním kraji, tam, kde zoře, jak koráb tone v mlhách moře, kde vichrů hněv se neutiší, král mocný širou vládl říší. A jak štít jeho zlatoskvělý čin jeho mnohý zářil smělý, a meči, jímž kdys vítěz mával, skald ve svých písních poctu vzdával. A slavě reka do všech časů, královské dcery zpíval krásu, 47 to panny, lilijí jež rannou vzkvétala bohů pod ochranou, a již král v kamenném svém sídle, jak ptáče střežil duhokřídlé. Tam, o fjordů kde skalné štíty oceán tříští vztek svůj lítý, hrad králův – orlí hnízdo zpupné – své valy zvedá nedostupné. A ve věži, jíž břečťan kryje, a do níž dravý příboj bije, co nad cimbuřím jejím v mraku rod krouží mořských bouřliváků, v klenuté síni, jejíž stěny medvědí koží ověšeny, a v žulovém kde věčně krbu doutnají v ohni kmeny dubů – dceř krále, květ severních květů, dny svoje tráví, skryta světu. Tam, oděna vždy bílým šatem, zlatým si přede kolovratem, tam často strunném při nástroji, oblakům zpívá touhu svoji, 48 co jasné, sivé zraky její, labutě nebem provázejí, a luna když vzplá mlčenlivá, kamenné bůžky dědů vzývá. Tak zpola dítě, zpola žena, věrnému reku zasnoubena, nevěsta líbezná a čistá, svatební sobě roucho chystá. Je ženich její rytíř mladý, rek smělý, hany prost a vady, jenž často, pohrdaje smrtísmrtí, medvěda, tura mlatem zdrtí, jenž orla, který zniká zraku, kalenou střelou smete s mraku a jenž vždy, v kolbišti i v boji, jak vítěz věnčí přílbu svoji. Však v prsou reka, pod ocelí, žár věrné lásky hárá vřelý, to srdce lví, jež nezná hany, navěky spjato k srdci panny. 49 Žel, dřív než v svatoháji stinném slib dát si mohou před Odinem, král rytířů svých valné voje daleké volá na výboje. Tam ku břehům, jež slynou zlatem, šik smělých lodí míří chvatem, a bohatýrstva všeho v čele rek mladý v zbroji stříbroskvělé! Král zlatý štít i meč mu svěřil, by s nepřítelem síly měřil, a vítěz-li se domů vrátí, nechť vínek vládce skráň mu zlatí! Tak odplul rytíř do zámoří a věrná panna tone v hoři, bělostné přádlo slzou rosí a bohy za ochranu prosí, mnohou jim žertvu v háji pálí a moc jich hlasem žreců chválí. Než, běda, neslyší jí bozi! Bouř často cestou plavcům hrozí, a než se země ukázala, přemnohá loď jich za své vzala. 50 A tak cizího u pobřeží rek s hrstkou věrných přistál stěží a v líté seči voj ten smělý mocnému podleh nepříteli. Zdrán, se zlomeným mečem v ruce, v zajetí upad mladý vůdce, jak mořský orel v pouta zkován, v kamenné kobce žalářován, a posléz kat, po soudu krutém, zrak žhavým vypálil mu prutem. Tak věčnou noc kol sebe maje, z okovů v cizí vyšel kraje, co bědný žebrák, poutník pěší, jenž bez druha a bez přístřeší, zmdlen vždy a hladov, v cárech, bosý, u cizích prahů o chléb prosí. A tak, jak zlý mu osud velí, po léta bloudí osamělý, v svém srdci věčné nesa hoře i lásku, hlubší, než je moře. 51 Bědnější všech jsa pod oblohou, putuje cizí zemí mnohou, pastevců navštěvuje chýše i hrady, v mrak jež strmí v pýše, vísky i města věžovitá, a za píseň lid chléb mu skytá. A hory přechází i lesy, a dál jde, sotva oddechne si, jak štvanec dál a dál se pouští, na sněhu stydne, prahne v poušti, jezerem brodí se i řekou, hledaje zem tu předalekou, k níž jak ta mračna nad krajinou, myšlenky jeho v touze plynou – Tam, mořských vod kde příboj hučí, hrad králův mocně v mračna trčí, a v zdech, kol nichž se vichr vzteká, věrná ho panna v žalu čeká, v samotě teskní, sotva tuší, jaké ho hoře, bída kruší. 52 A plynou léta, plynou mnohá, přebědná léta, přeubohá, kdy posléz, po dnech běd a trudů, rek na rodnou se vrací půdu. Žel, jak se vrací! Stařec chorý, leb lysou vlas mu věnčí sporý a bílý vous, jak mořská pěna, vratká mu splývá na kolena,kolena. Tak přichází – ne, vítěz lepý, leč, běda, vetchý žebrák slepý, jenž, místo do zářící zbroje, v cár halí choré tělo svoje, jenž štítu nemaje, ni meče, stín bědný, o holi se vleče. Než, přes to vše v svém srdci plesá, kdy pohnut na rodnou prst klesá, svou hruď k ní tiskne, rty k ní chýlí, jak syn k své matce v blahé chvíli – Kde zdi však hradu královského, kde král a krásná dcera jeho? 53 A poutník zvěst tu žalnou slyší: Nevládne dávno král svou říší – v nerovném s nepřítelem boji koruny pozbyl, moci svojí, a z hradu vyhnán, zrazen všemi, za moře v cizí prchal zemi – Leč koráb, jenž ho v dálku nesl, v zlé bouři v troskách do vln klesl, a král i s rodem – jaké hoře! nalezl hrob svůj na dně moře. A odtud mořském na pobřeží hrad králův v rozvalinách leží, jak pyšné lodi troska pustá a trním, hložím pozarůstá. Jen ve věži, již břečťan kryje, stařena poustevnice žije, tu dnem i nocí přádlo přede a divné řeči s bůžky vede, tajemná kouzla zná i divy, a lesním se jen plodem živí, lid zbožný rád ji vyhledává, a jako kněžce poctu vzdává. 54 Tu poutníku se jasní v duchu i plesá, v srdci blahou tuchu, že za let řadu proměnlivou, s dávnou se družkou shledá živou. l spěchá, v prsou touhy plamen, přes rozvalených hradeb kámen, branami, jež tu z šeré suti bez věží trčí, bez klenutí, přes trosky, spadlá sloupořadí, kde v dutém zdivu syčí hadi, síň mnohou projde šerou, pustou, kde každý kout skryt v pavuč hustou, kde věčný stín je, sýc kde straší, a vítr netopýra plaší, až, jakby cit ho ved sem sladký, před trouchnivými stane vrátky, a po schodech pak, slizkých mechem, do věže s těžkým stoupá dechem, a sotva síně za veřejí, se rtů mu plyne jméno její, a jako vánku šumot v tiši, své jméno v odvěť šeptnout slyší – 55 Tam, za zpuchřelým kolovratem, stařenka, vetchým kryta šatem, jak vrba, věkem nachýlená, tvář vpadlá, vráskou rozbrázděná, vlas k zemi splývá sněhobílý a oči – slzy oslepily. Zapadlé v důlky v prázdno zejí a o zlém hoři vyprávějí – – Ó, žel, tu trosku, věkem zdranou, královskou druhdy zvali pannou! Kdys, v dobách zlých, kdy v cizím spáru zem úpěla, v dnech hrůzy, zmaru, kdy posléz vítězný meč vrahů rod králův z vlastního štval prahu, tu stará božstva cnostnou pannu přemocnou vzala pod ochranu. Jak z ocele by krunýř měla, nezranil oštěp jí, ni střela, a král když s lodí na útěku v plen padl mořské bouře vzteku, 56 kdy koráb, blesk jejž zažeh’ sinný, vrak pustý klesal do hlubiny, kmet mořský, vůli bohů plně, tonoucí pannu vyrval vlně, a svárem vod ji živou, svěží, bezpečné vynes na pobřeží. Tak panna, ochráněna bohy, v hor samotě rok žila mnohý.mnohý, lesních se bylin živíc plodem, a lidským nevídána rodem, a otcovské když země nivy opustil cizák loupeživý, tu vrátila se nepoznána, zestárlá bídou, hořem sklána, a v pusté věže šeré kobě bezpečný domov našla sobě. Tak oba, hořem utýráni, dvé vetchých třtin, jež vichr sklání, po létech plných běd a bolů, jak divem shledali se spolu, 57 druh v druhu sotva slepce tuší a zří si vstříc jen zrakem duší – – Dí poutník, skláněje k ní šíji: „Ó, krásnější jsi nad lilii! Tvůj vlas pln slunečních je blesků, že v jediném vše kol je lesku, a hvězdou nebes ve hluboku věčná ti láska hoří v oku – Ó, jasná jsi, jak úsvit rána, buď navěky mi požehnána!“ A ona šeptá: „Vítej, reku! Spár nedotk’ se tě běd, ni věku, nezlomen meč tvůj, štít tvůj září, lví síla v snědé dřímá tváři, vlas havranní až na šíj splývá a z očí se jen věrnost dívá. Ó, vracíš se, můj vítěz skvělý, a patří ti můj život celý!“ Tu oba, v duchu krásní, zmládlí, v pohnutí sobě v náruč padli, 58 a srdce obou, blahem zpilá, v jediné chvíli dobušila, a duše, lásky na peruti, vznesly se v sladkou říši smrti – – *** Tam, v kraji mlh, kde moře hřímá, druh vedle druha věrně dřímá, a na hrobě, jenž prach jich kryje, svůj svěží věnec břečťan vije – Tu v máji, tichou nad mohylou, hloh rudý vzkvétá s růží bílou a jako skaldů harfa tklivá, severu slavík v sen jich zpívá – Tam často se svou láskou mladou milenci zbloudí, květ sem kladou, tu zbožný poutník rád se staví, a ve svých písních lid je slaví. [59] OBSAH:
Píseň o plavci a mořské víle5 Pověst o vlčím rytíři27 Zpěv o reku a královské panně45
[61] SPISY KARLA DEWETTERA:
Ballady, 1904. Zpěvy duše, 1905. Malostranská trilogie, 1910. Skřítek Puk, 1911. Příhody Damiánovy, 1913. Náš pradědeček.pradědeček, 1913. Zlatý věk, 1915. Můj strýc Sylvestr.Sylvestr, 1916. Rukopis v láhvi, 1916,1916. Hřích Jany Grimové, 1917. Granátník císařův, 1917. Poklad „Mary Glowe“, 1917. Listy z Vltavína, 1918. Mrtví žijí, 1919. Česká píseň, 1919. Román Richarda Loma, 1920. Pohádka o domově, 1921. Pramen, 1922. Tabatěrková princezna, 19221922. Drahokam s hvězd, 1923. Světla buditelů.buditelů, 1924,1924. Poslední cop, 1926. Děti revoluce, 1926. Městečko na ostrově, 1926. Loupežníci z českých lesů, 1927. Nebeská romance, 1927. Jihočeská elegie, 1929. Zlatý kolovrat, 1930. Jezerní panna, 1931. Zelená čepicečepice, 1931. Píseň o plavci a mořské vílevíle, 1931.
[62] PÍSEŇ O PLAVCI A MOŘSKÉ VÍLE A JINÉ STAROBYLÉ ZPĚVY Napsal KAREL DFWETTER Obálku nakreslil JAK BRAUN Vytiskly Grafické závody Neuber, Pour a spol., pro nakladatelství Šolc a Šimáček, společnost s r. o. v Praze II. 1931
E: ts; 2007 [63]