POVĚST O VLČÍM RYTÍŘI
[27]
I.
Kdo na vraném to jede koni,
jak černý mrak, jejž vichr honí,
a kam jen kletou cestou míří,
tam bědu jen a zkázu šíří,
a znamením kde po něm zlým
krev rdí se jen a černá dým?
Kdo temných mocí zlý ten druh?
To vlčí rytíř, suď ho Bůh!
To vlčí rytíř, kraje pán,
žhne, loupí, jakby ďáblem štvánštván,
a jeho fen a chrtů pluk
pekelný vede svár a hluk,
a chasy jeho pustá zběř
divěj’ si vede, než zlá zvěř,
kam vpadne, všude za ní běda,
květ nevzpučí, klas zrna nedá,
29
co živo, padne pod ocelí
a kámen nezůstane celý.
A rytíř v čele spřeže té,
zájezdy koná prokleté
a pálí, vraždí napořád
a dýmem zákon mu a řád.
A lupů když se nasytí,
v černé jde lesy loviti,
hoj, s divokou tu družinou,
jak proud se dere houštinou,
a střela jeho kalená
mnohého protkne jelena,
a oštěp jeho smrtící
sklá kance, rysa, vlčici.
Však slunce jak jde k západu,
vrací se rytíř do hradu,
do hradu, jenž skryt v černý les,
posupně pne se nad skal tes,
a sám tu, den když umírá,
v pusté se věži zavírá,
30
v kulaté věži, kamenné,
již kryjí mechy zelené,
a kol níž, jak druž prokletá,
krkavčí havěť oblétá,
a pod níž, jakby smrti vstříc,
půlnočním časem houká sýc –
Tu mizí po něm každý sled
a nespatří ho lidský hled,
jak s nocí by se propad’ v zem,
a zřít ho teprv s úsvitem.
A jak bludice z bezcestí,
divné jdou krajem pověsti:
proklet je rytíř mocí zlou
a dvojí živ je podobou –
člověka tvář má, pokud den,
v noci však – v šelmu proměněn,
ve vlčí šelmu vyjící,
po krvi věčně žíznící.
Ta na zvěř padá v lán i v les
a v patách jejích zmar a děs,
psy, stáda rdousí pasákům
a zkázu nese v lidský dům –
31
Tak večer, v přístěncích kdy chat
při louči vrčí kolovrat,
zvěst hroznou šeptá druhu druh –
Zda pravdiva je – ví jen Bůh!
II.
Kol černých lesů cesta vede,
hoj, jede po ní rytíř, jede,
na vraném koni sám a sám,
svěšenou hlavu, zadumán.
Čas drahný trud mu tíží duši –
den ze dne stárne, věk ho kruší,
v kostech ho mrazí, šíj se chýlí
a v těle valem chřadnou síly,
krev, jak když ve vodu se mění
a v hrudi jako v dutém kmeni,
to v kmeni, věk jejž sklání níže
a v jehož duti červ už hryže.
Rytíři červ ten spáti nedá,
i hledá radu, pomoc hledá,
32
k černé dnes babě cestu měří,
ta, věru, víc ví, než kdo věří,
s mocnostmi zlými čáry vede
a zná, co nikdo nedovede.
Tu na mýtině, mezi duby,
vetchá se chatrč k zemi hrbí,
a na zahrádce, místo kvítí,
lidských, hle, lebek řada svítí
a místo plotu podle chaty,
samé jen kosti, samé hnáty –
l slyší baba koně ržát
a spěchá pána přivítat.
Hrozná to bytost, znetvořená,
strašidlo půlí, půlí žena,
zvířecí tvář to s lidskou šíjí,
v řídkých se kšticích hádě svíjí,
pekelné z očí žehnou žáry,
na místě rukou – dravčí spáry,
na místě nohou – tlapy vlčí,
a hlas – jako když fena skučí.
33
Rytíř se baby nezaleká
a se sedla se ruče smeká
a k čarodějce směle kráčí –
– „Při ohni pekla! Co pán ráčí?“
– „Hoj, poraď, babo, poraď lék,
jenž prodloužil by lidský věk,
navrátil sílu v krev i sval,
po němž by člověk mlád se stal!
Mluv, čaruj, skytni pomoc svou
a zlato to měj odměnou!“ –
Babizna měšec uschovala
a rytíři tu radu dala:
– „Nevinné panně každým dnem
tři kapky čerstvé krve vem’,
s vroucím je vínem v číši smíchej
a vypít se je neostýchej!
Tak učiň, den když při rozbřesku
a netřeba ti bude stesku –
nová se síla v těle vzbudí,
nový ti oheň šlehne hrudí,
34
svalům dá sílu, krvi žár,
hoj, nebudeš ty nikdy stár!
– „A slyš ty dále radu mou,
kde najdeš pannu nevinnou!
Tam, z lesů kde se cesta dvojí,
stavení prostřed sadu stojí,
a před stavením, u zápraží,
okovem panna vodu váží,
panenka, jako kvítek prvý –
ji vem*vem’ – a zmládneš její krví!“
Vyslechl rytíř radu zlou
a dal se cestou, necestou,
jak ďáblů pluk by v patách měl,
lesem se tryskem rozletěl –
A jede, jede, skok a chvat,
nedbá, že větev rve mu šat,
že jehličí, jak uhání,
bodá ho v šíj i do skrání,
přes zmole jede, polomy,
div, vaz že sobě nezlomí –
35
Tu, z lesů kde se cesta dvojí,
stavení prostřed sadu stojí,
a před stavením, u zápraží,
okovem panna vodu váží,
panenka sličná, kvítek ranný,
krásnější nade všecky panny.
V úzkosti panna k jezdci zírá,
bílé jí hrdlo hrůza svírá,
a dřív, než může zvolati,
vlčí ji rytíř uchvátí.
A sotva hlesu vydala,
když náruč zlá ji objala,
a sotva k nebi pohlédla,
když vysadil ji do sedla,
a sotva co už věděla,
když na oři s ním letěla –
A zpola živou, zedranou,
stanul s ní hradu před branou,
a sotvaže ji uzřela,
brána se za ní zavřela,
36
zavřela těžkou veřejí,
jak rakev nad vší nadějí – –
III.
Proč, ovčáku, proč ty se trudíš,
sotva se z noci ke dni vzbudíš,
proč truchlíš tak v svém věku mladém,
když se svým věrným jdeš ty stádem,
proč v čele mrak, proč pěst se stiská,
a zlověstně ti v očích blýská?
Kdo ublížil ti, co tě tísní,
že neslyšeti už tvých písní,
že roh tvůj, jenž jak stříbro zněl,
jak zakřiknut by oněměl?
Proč v horách bloudíš, co’s tam ztratil,
snad ovečku že vlk ti schvátil,
ovečku bílou, již měl’s rád
a pro niž musíš žalovat?
– „Oh, běda, ovečka to není
je panna to, mé potěšení,
37
oh, nebyl vlk to, jenž by vyl,
vlčí ji rytíř uloupil –
zlý rytíř, bič a postrach všech,
v hradních ji tvrdých vězní zdech,
divokých fen ji smečka hlídá
a nikdo víc jí neuhlídá! –“
Pokoje ovčák nenalézá,
po lesích bloudí, hory slézá,
a za nocí, kdy žal ho souží,
kol hradu jako stín se plouží,
hled k bráně zvedá, ku cimbuří,
a vichrem hněv mu v hrudi zuří,
pěst marně bije v hradeb srázy,
žulový kámen neprorazí,
dubovou nevyvrátí bránu
a sotva kdy svou uzří pannu.
Tak noc co noc kol hradu bloudí –
Bůh vinu zná a Bůh ať soudí!
38
IV.
Tu jednou, zrak jak vzhůru zvedne,
světýlko v pusté věži shlédne,
jak hvězda nad ním zaplápolá,
a pannin hlas, slyš, nocí volá:
„Běda mně, siré, bez moci,
kdo slyšíš, přispěj k pomoci,
k pomoci přispěj ubohé,
jež v hoři tráví žití své!
Hrozná mě, běda, stvůra mučí,
člověkem za dne, v noci zvlčí,
v podobě lidské ve dne žije,
panenskou krev mou, běda, pije,
sotva však zhasne světlo denní,
v divou se vlčí šelmu změní,
hluboko prchá v černé lesy,
zvěř rdousí, lidské duše děsí,
a dřív, než ranní rozbřesk svítá,
domů se vrací, krve syta,
a nad horou když zoře vstane,
z vlka se lidským tvorem stane.
39
Ó, běda, zlý je osud můj,
ty, kdož mě slyšíš, polituj,
polituj, přispěj na pomoc,
a stůj při tobě boží moc!“
Sotva to ovčák, sotva slyší,
hoj, skokem skále na nejvyšší,
a směle, jakby mocným divem,
výš zvětralým se šplhá zdivem,
hoj, zdivem, plným trav a mechu,
bez bázně stoupá, bez oddechu,
v děrách se vzpírá, štěrbin chytá,
výš, stále výš, kde světlo kmitá,
jak had se souká po zdi srázné
a chvíli cestou neuvázne.
A nic že smělce nezaleká,
mříž láme, do kobky se smeká,
kde panna, věrného zříc druha,
radostně se mu v náruč vrhá –
Dávno je půlnoc odbita
a záhy den už zasvítá
40
a temných borů ze stínu
slyšet je výti vlčinu,
vlčinu divou, prokletou,
jež k hradu hledá cestu svou.
Ovčáčku, slyšíš? Ruče spěš,
jinak se zkáze nevyhneš,
vlčí se rytíř navrátí
a stihne-li tě – běda ti!
Uslyšel ovčák, neváhal,
v náručí hbitě pannu vzal
a na konopí spleteném,
po zdivu smek’ se kamenném,
po věže srázu na skal tes,
a v mžiku skryl je černý les.
A sotva chvíli spočinou,
slyš, vlčí vytí houštinou,
a kyj než ovčák uchytí,
tmou vlčí oči zasvítí,
a než se nadá, zlý ten sok
v divý se na něj vrhá skok.
41
– Ovčáku, Bůh teď s tebou buď,
dej svalům sílu, smělost v hruď,
nebe ti sešli pomoc svou,
bys šelmu zdolal divokou! –
Hoj, v strašlivém tu zápase
ovčáček s vlkem utká se –
marně se vzteká šelma vlčí,
tesáky skřípe, vyje, skučí,
k nové když ráně spár svůj strojí,
drtí ji ovčák silou svojí,
a v nový skok když povyrazí,
pěst jako křemen, v zem ji srazí.
A dřív, než chrup svůj v krvi stopí,
hoj, za hrdlo ji ovčák chopí,
tiskne ji, tiskne jakby svorem,
o kmeny bije, dolem,horemdolem, horem,
svírá ji, rdousí bez umdlení,
pokud jen šelma zub svůj cení,
pokud se šelma v křeči zmítá,
pokud jí v oku jiskra kmitá,
pokud sten v hrdle neutichne,
naposled pokud nevydýchne –
42
A sotva šelma zdechlinou,
burácí hromy krajinou,
zem puká v propast zející,
ohněm a sírou sršící,
a do té výhně plamenné
hroutí se hradby kamenné,
a v mžiku na skal temeni
dopo hradu – nikde znamení.
Pekla jej propast pohltila,
a temná zvěst jen o něm zbyla,
zvěst temná o rytíři – vlku,
již děd zachoval v paměť vnuků.
[43]