PÍSEŇ O PLAVCI A MOŘSKÉ VÍLE
[5]
Skládání, slyšte, starobylé,
o lodníku a mořské víle,
jež v podvečer, kdy vichry dují,
rybáři sobě vypravují,
co klestí praská z výhně rudé
a kolovrat svůj nápěv hude,
a venku, ve tmách před chatrčí,
doprovod chmurný moře hučí – –
***
Za dnů, od nichž nás věky dělí,
žil mladý rybář, osamělý –
otce mu dravé moře vzalo,
matičku hoře pochovalo,
bez bratří, sester v světě zůstal,
opuštěn v bídě povyrůstal,
a jediné jen srdce bylo,
jež se mu v žití zasvětilo –
7
to vroucí srdce veské panny,
tak čisté, jako květ je ranný,
tak pokorné, jak ovečka je,
a líbezné, jak úsměv máje.
Žel, sobě když se zaslíbili,
jak oblázky dva chudí byli,
dnem, nocí panna v odříkání
nad přádlem bledá líčka sklání,
co junák v bárce napuchřelé
zápasí s mořem po dny celé,
o rybku rve se s vlnou dravou,
plen vichrů, bouři nade hlavou,
zdrán, zemdlen, často v bídě strádá –
A tak jim plynou léta mladá,
tak oba v bídě své a v bolu,
svou naděj živí, trpí spolu,
jak plavci dva, již ve příboji
marně chtí přistát s loďkou svojí,
zmítáni bouřných na peřejích,
a láska jen je kotvou jejich.
Tu kdysi, v jarních vichřic čase,
loď cizí z dálky zjevila se,
8
to pyšný koráb mocných boků
poklidnou veplul na zátoku,
by mnohou zacelil tu ránu,
jíž v trup mu vťal spár oceánu,
živými mrtvé povystřídal
a za cílem zas v dál se vydal.
A tu, hnán bídou, rybář mladý
v lodníků cizích vstoupil řady,
a záhy na hruď, naposledy,
vinul svou družku, kvítek bledý,
s Bohem jí dával, slzy v oku,
že zpět se vrátí do tří roků,
z cizích se zemí věren vrátí
a zlatem bude oplývati –
Převzácné přiveze on zboží,
bohatství tkanin, drahých koží,
z korálů mořských, z perel šperky,
jaké jen nosí králů dcerky,
kameny, jež jak duha hrají,
plody, jež v krajích slunce zrají,
a mnoho věcí nevídaných
z dalekých zemí, požehnaných.
9
A tu, jak v překrásném snu živém,
kamenný dům zřel nad zálivem,
vše skvělo se tu v lesku novém,
až k větrničce nade krovem,
jak stráž stál topol v každém rohu,
a kol zdí loubí z myrt a hlohů –
A v pestré druži svatebčanů
ved šťastný plavec svoji pannu,
v bělostném rouše, stříbrotkaném,
jak liliji, jež vzkvetla ránem,
a lodí, jež se kvítím skvěla,
zálivem pluli do kostela,
by s písněmi, trub za hlaholu,
v nový svůj domov vešli spolu – –
Tak plavec snil – a panna v štkaní,
slib dala jemu do skonání,
v náprsí vlasů svitek skryla,
škapulíř na šíj zavěsila,
by v světě, plném nebezpečí,
v ochraně boží stál a péči.
Zved koráb kotvy, z děla pálí
a do mlhavé míří dáli,
10
uniká zraku, v bod se mění,
a záhy po něm sledu není.
***
Plul mladý plavec mořem směle,
v svém srdci víru, sílu v čele,
a v širých vodách, pod oblohou,
vykonal s lodí plavbu mnohou.
Tu větry vše, jež mořem vály,
jak lodi příď ho ošlehaly,
mráz ztužil ho i mlhy kalné,
ožehlo skráň mu slunce palné,
a plaveb strázně vše a bědy,
vryly mu v čelo svoje sledy
a po oceli nepřítele
mnohá mu rána zela v těle.
Tak mezi povětřím a vodou
přemnohou proplul nepohodou,
oceán všechen poznal širý,
úskalí zrádná, smrtné víry,
bezvětří kletbu, vichřic běsy,
i bouří peklo pod nebesy,
a svárem vln a živlů hněvem
se zbožným na rtech proplul zpěvem
11
a chvále boží moc a slávu,
šťastně vždy doplul do přístavu.
A dál se plavil moři všemi
a mnohou dálnou poznal zemi,
ledovce hor i jezer vody,
podivné světa pronárody,
měst přebohatých zlaté báně,
písčiny pouští, sněhů pláně,
pralesy, stepi, palem kraje,
země, kde věčně réva zraje,
ostrovy zlaté, skvosty moří,
jež jako divy z vod se noří,
daleká, bájná souostroví,
kde černí lidé perly loví,
kde korál v trsech hoří nachem,
a písek zlatým svítí prachem,
končiny dálné, nepoznané,
kde sotva lidská noha stane,
břehy, k nimž zvěsti zlé se víží,
a kam se koráb nepřiblíží,
skalnaté výspy, místa kletá,
kde pekel jícen oheň metá,
12
ostrovy obrů, lidojedů,
křišťálné kraje věčných ledů,
úskalí sirén, mořských pannen,
kde lodník stane, zpěvem zmámen,
a v čas-li koráb neobrátí,
sotva kdy živ se domů vrátí –
***
Rok třetí když se v konec chýlí,
k domovu koráb z dálky pílí,
a mladý plavec, mučen touhou,
naposled koná pouť tu dlouhou,
horečně dny i noci sčítá,
s nadějí každý úsvit vítá,
a čím víc k otčině se blíží,
tím dychtivěji oko vzhlíží,
tam, mlhavého do daleka,
kde věrná duše v stesku čeká,
kde vřelé srdce v touze nyje
a dnem i nocí vstříc mu bije –
A často, noc kdy vládne lodí,
plíží se plavec do podlodí,
nad truhlou v dumách hlavu věší
a s poklady se svými těší,
13
převzácné v taji sčítá zboží,
jež družce svojí k nohám složí:
šlojíře, jakby z mlhy tkané,
tkaniny stříbrem prošívané,
zvířecí, zlatooké srsti,
korálů drahých, perel hrsti,
prsteny, hřebeny i spony,
východních rostlin kořen vonný,
sušené plody divných tvarů,
uzrálé v mocném slunce žáru,
léčivých bylin vzácné sémě,
zázračnou prst ze svaté země,
národů cizích tajné znaky,
zvířata křídlatá a draky,
posvátné sošky ze zámoří
i bůžky, jimž se divoch koří,
nářadí divné z kosti, z kovu,
zbroj nevídanou, v boj i k lovu
a přemnoho tu věcí jiných
z dalekých končin, nehostinných,
kde koráb zřídka plavbu staví
a o nichž pověst nevypráví –
***
14
Tak přízní větrů, nebes vůlí,
půl cesty šťastně pominuli,
než, rovníku když stihli kraje,
strašlivá bouře přepadla je,
a jelena jak diví chrti
v šíleném běhu uštvou k smrti,
tak povětří to rozběsněné
pyšný ten koráb v zkázu žene.
A lodi trup co vln rvou spáry,
plachtoví vichr trhá v cáry,
rahna se lámou, lana sviští
a za stěžněm se stěžeň tříští,
až koráb, zdolán živlů svárem,
rván mořem, zžehnut blesků žárem,
zápase s vichrem, vlnou, mrakem,
po moři pustým bloudí vrakem,
a proudem vržen v mocném trysku,
v trosky se tříští na skalisku –
A z mužstva, půl sta hlav jež čítá,
jediný živ se v moři zmítá
na břevně bleskem přeraženém,
syčících vln jsa bědným plenem –
15
To mladý plavec. V marném boji
se živly měří sílu svoji,
co v mračnech, jež se nad ním chmuří,
v rachotu hromů bouře zuří,
co vichrů hněv mu ve tvář duje,
svit blesků zraky oslepuje,
jak dravčí spár ho vlna dere,
rve, vztekle bije, trhá, pere,
až posléz, k smrti zdrán a schvácen,
v kypící propast klesá ztracen – –
V té luzná bytost, z vod jež vstala,
v hebkou ho náruč s péčí vzala,
spanilá panna, přelíbezná,
podivné krásy, svět jíž nezná,
bělostná, jak ty vodní pěny,
vlas rusý, řasou propletený,
a oko v čarosvitu snivém
měsíčné noci plálo divem –
V objetí plavce tisknouc měkkém,
jak delfín vln se mihla vztekem,
a prostřed vod, kde ostrov stinný,
na břeh jej snesla pohostinný,
16
a jako sen, jenž mysl mámí,
zmizela v hloubi, pod vodami...
Tak lodník, vrácen žití nově,
dálném se ocit na ostrově,
jenž skryt až dotud před člověkem,
přírody mnohým slynul vděkem.
Tam v slunci zrály plody zlaté,
oranže, hrozny přebohaté,
a v křišťálově jasném zdroji
shlížela palma krásu svoji,
tu ptáci pěli duhopeří
v bratrské shodě s krotkou zvěří,
řev šelem nerušil klid svatý,
a neznám plaz byl jedovatý.
Než, plavec v zeleném tom ráji
po rodném často tesknil kraji,
ó, často v široširou dáli
myšlenky jeho zalétaly,
tam, mlhavém kde na pomoří
věrná ho duše čeká v hoři,
v bídě a touze chřadne bledá
a s níž už sotva živ se shledá.
17
A přečasto tak se svým trudem
žaloval krutým nad osudem,
jenž přetěžká mu pouta zkoval
a v šíru vod ho žalářoval.
A v samotách, kdy tak se soužil,
nejednou k moři pozatoužil,
kde ve hlubinách, nevídána,
čarovná vodní žila panna,
jež z rozkacených živlů sváru
kdys vyrvala ho smrti spáru.
Tak jasem dnů i nocí mrakem,
po vlnách teskným těkal zrakem
a touhy pln a smutek v hlase,
po panně volal zlatovlasé,
samotou trýzněn steskem zmíral
a náruč vstříc jí otevíral – –
A mořská víla, skryta vlnou,
tvář jeho zřela, stesku plnou,
a slýchala, jak mořskou plání
nes’ vítr jeho žalování – –
Tu na vln hřbetě, neviděna,
v břeh splývala, jak vodní pěna,
18
a v konejšivém, sladkém šumu
šeptala v smutnou plavce dumu – –
A jak dech jara zimným sadem,
vlaze jí válo ňader chladem,
a srdce, v teskných snech jež spalo,
jak růže květ se otvíralo,
a nepoznaná touha, vřelá,
z vln, plavci vstříc ji poháněla,
až posléz, tušíc život nový,
dům opustila křišťálový,
korálů háje, chaluh lesy,
svých družek písně, hry a plesy
i rozkoš, kterou vody tají,
jež blažíc dřív, teď mučila ji,
a v duši touhu, v ňadrech něhu,
hravou se vlnou nesla k břehu
a jako šíp, jenž k terči letí,
vrhla se plavci do objetí
a lásky čaromocnou změnou
z mořské se víly stala ženou.
***
19
A přešly dny, jak zlatí snové,
a každý nesl slasti nové,
a plavec, kouzlem víly zmámen,
posvátný v srdci zhasil plamen,
a pod žhoucími ženky rety
vzpomínek drahých chřadly květy,
a obraz, jejž v své duši skrýval,
v minulost padal, v mlhu splýval –
A v dál jak vichr v divém chvatu
oblaka žene bez návratu,
tak léta, jež se věky zdála,
v bezedno časů zapadala,
a plavec v myšlenek svých taji
snil o světě, jak mlžné báji,
bez víry, osudu že vděkem
setká se co živ se člověkem.
Tu jednou, ranném na úsvitě,
kdy do vod vrhal z travin sítě,
co v palem stínu víla spala,
v daleku loď se ukázala,
loď první, po řadě jež roků
nadějí svitla jeho oku –
20
A náhle, mrtvy po čas dlouhý,
dávné se v plavci křísí touhy,
naděje dávno pochované,
vzpomínky dávno zašlapané –
A čím víc koráb z mlh se noří,
žhavěji krev mu v žilách hoří,
hlas rodné země v srdci volá,
a plavec jihne, neodolá – –
V zimničném chvatu oheň nítí,
dechem jej sílí, klestem sytí,
a záhy k nebi ze skaliska.skaliska,
ohnivým sloupem plamen blýská –
Loď postřehla jej – a co k břehu
člun s plavci v letmém plynul běhu,
tu lodník ještě naposledy
v stín palmy teskné upřel hledy,
kde tiše, zlého netušící,
ležela víla, blaze snící –
Tam spala, kvítím ověnčena,
v zlatých kštic závoj zahalena,
zdroj u nohou jí šuměl travou,
a pták jí zpíval nade hlavou –
21
Tak naposledy patřil na ni,
jak na sen, mizící mhou ranní,
a z hrudi vzdech se vydral s tísní,
jak za doznělou, krásnou písní –
Tak beze slova, s němým retem
se loučil s luzným, mořským květem – –
A posléz, jakby v poutech, stěží
k plavcům se dovlek’ na pobřeží
a v člun jich klesl, pozbyv síly.
A plavci ruče odrazili.
– – – – – – –
Procitla víla, zradu zřela,
žalostně hořem zakvílela
a jako labuť, šíp již zdrtí,
do moře klesla, blízka smrti.
Tam, ve hlubině zelenavé
ji zkolébaly družky hravé
a v kouzelném jich zpěvů znění
míjelo její utrpení –
Tam ve vod živlu konejšivém
zhojila žal svůj, jakby divem,
22
a s touhou, v ňadrech pochovanou,
vodní se zase stala pannou.
***
S korábem plavec dál se plavil
a v přemnohých se krajích stavil,
a v zemích, rudou přebohatých,
pokladů sobě dobyl zlatých
a mnohou mořskou perlu skvělou
hlubinám urval rukou smělou,
a posléz, korábu jsa pánem,
širým se pustil oceánem
a nebezpečím pohrdaje,
rodného šťastně dostih kraje.
Tu jednou, s večerními stíny,
u chaty stanul milenčiny
a okénkem, kde rád kdys dlíval,
v chudou se jizbu pozadíval,
kde v koutku, ozářena svící,
seděla panna za přeslicí,
bledá, však oči plny světla,
a krásná, léty neodkvetlá –
23
Tak pokorná a osamělá
čekala věrně léta celá,
a dnem i nocí pilně předla
a k světu očí nepozvedla.
A na prahu když stát ho zřela,
svou náruč vstříc mu otevřela:
„Buď chválen Bůh! Mě neoslyšel!
Já čekala tě – a tys přišel!“
A záhy, jakby vzrostl divem,
kamenný dům stál nad zálivem,
vše skvělo se tu v lesku novém,
až k větrničce nade krovem,
jak stráž stál topol v každém rohu
a kol zdí loubí z myrt a hlohů –
A v pestré druži svatebčanů
ved’ šťastný lodník věrnou pannu,
v bělostném rouše, stříbrotkaném,
jak liliji, jež vzpučí ránem,
a lodí, jež se kvítím skvěla,
zálivem pluli do kostela,
by s písněmi, trub za hlaholu,
v nový svůj domov vešli spolu –
24
Tu jakby vodních mocí zvůlí,
mořské se vlny prudce vzduly,
zlověstně zněl skřek bouřliváků,
v černém se slunce skrylo mraku,
hrom zahučel a blesk se kmital
a mořský příval lodí zmítal,
a jako oře bez otěží,
daleko hnal ji od pobřeží –
A kypících vln na hřebenu
zřít bylo náhle mořskou ženu,
s bělostným tělem, zlatým vlasem.vlasem,
kvílící sladce nyvým hlasem –
Zalkala, jakby v žalné muce,
vstříc plavci bílé vztáhla ruce
a on, jak zmámen, bezduch, v děsu
kles’ v náruč její beze hlesu,
a v očích smrt a v tváři sinný,
zapad s ní mořské do hlubiny – –
V té, jakby divomocná síla
svár živlů rázem utišila,
vln rozkacených přešly vzteky
a mořem táhl šumot měkký,
25
a nad vod klidem po nebesku,
v zářícím slunce vzešlo lesku –
A loď jež plachtu vzpjala znovu,
s nevěstou plula ku – hřbitovu...
***
To skládaní je starobylé,
o lodníku a mořské víle,
jež v podvečer, kdy vichry dují,
rybáři sobě vypravují,
co klestí praská z výhně rudé
a kolovrat svůj nápěv hude
a venku, ve tmách před chatrčí,
doprovod chmurný moře hučí – –
[26]