ZPĚV O REKU A KRÁLOVSKÉ PANNĚ
Své věrné Mary
[45]
To lásky zvěst je z dávných věků
o panně královské a reku,
již srdce svá si zaslíbili
a věrni si až k smrti byli.
Vy, kdož s nimi být chcete v duchu,
staré té písni přejte sluchu!
***
V půlnočním kraji, tam, kde zoře,
jak koráb tone v mlhách moře,
kde vichrů hněv se neutiší,
král mocný širou vládl říší.
A jak štít jeho zlatoskvělý
čin jeho mnohý zářil smělý,
a meči, jímž kdys vítěz mával,
skald ve svých písních poctu vzdával.
A slavě reka do všech časů,
královské dcery zpíval krásu,
47
to panny, lilijí jež rannou
vzkvétala bohů pod ochranou,
a již král v kamenném svém sídle,
jak ptáče střežil duhokřídlé.
Tam, o fjordů kde skalné štíty
oceán tříští vztek svůj lítý,
hrad králův – orlí hnízdo zpupné –
své valy zvedá nedostupné.
A ve věži, jíž břečťan kryje,
a do níž dravý příboj bije,
co nad cimbuřím jejím v mraku
rod krouží mořských bouřliváků,
v klenuté síni, jejíž stěny
medvědí koží ověšeny,
a v žulovém kde věčně krbu
doutnají v ohni kmeny dubů –
dceř krále, květ severních květů,
dny svoje tráví, skryta světu.
Tam, oděna vždy bílým šatem,
zlatým si přede kolovratem,
tam často strunném při nástroji,
oblakům zpívá touhu svoji,
48
co jasné, sivé zraky její,
labutě nebem provázejí,
a luna když vzplá mlčenlivá,
kamenné bůžky dědů vzývá.
Tak zpola dítě, zpola žena,
věrnému reku zasnoubena,
nevěsta líbezná a čistá,
svatební sobě roucho chystá.
Je ženich její rytíř mladý,
rek smělý, hany prost a vady,
jenž často, pohrdaje smrtísmrtí,
medvěda, tura mlatem zdrtí,
jenž orla, který zniká zraku,
kalenou střelou smete s mraku
a jenž vždy, v kolbišti i v boji,
jak vítěz věnčí přílbu svoji.
Však v prsou reka, pod ocelí,
žár věrné lásky hárá vřelý,
to srdce lví, jež nezná hany,
navěky spjato k srdci panny.
49
Žel, dřív než v svatoháji stinném
slib dát si mohou před Odinem,
král rytířů svých valné voje
daleké volá na výboje.
Tam ku břehům, jež slynou zlatem,
šik smělých lodí míří chvatem,
a bohatýrstva všeho v čele
rek mladý v zbroji stříbroskvělé!
Král zlatý štít i meč mu svěřil,
by s nepřítelem síly měřil,
a vítěz-li se domů vrátí,
nechť vínek vládce skráň mu zlatí!
Tak odplul rytíř do zámoří
a věrná panna tone v hoři,
bělostné přádlo slzou rosí
a bohy za ochranu prosí,
mnohou jim žertvu v háji pálí
a moc jich hlasem žreců chválí.
Než, běda, neslyší jí bozi!
Bouř často cestou plavcům hrozí,
a než se země ukázala,
přemnohá loď jich za své vzala.
50
A tak cizího u pobřeží
rek s hrstkou věrných přistál stěží
a v líté seči voj ten smělý
mocnému podleh nepříteli.
Zdrán, se zlomeným mečem v ruce,
v zajetí upad mladý vůdce,
jak mořský orel v pouta zkován,
v kamenné kobce žalářován,
a posléz kat, po soudu krutém,
zrak žhavým vypálil mu prutem.
Tak věčnou noc kol sebe maje,
z okovů v cizí vyšel kraje,
co bědný žebrák, poutník pěší,
jenž bez druha a bez přístřeší,
zmdlen vždy a hladov, v cárech, bosý,
u cizích prahů o chléb prosí.
A tak, jak zlý mu osud velí,
po léta bloudí osamělý,
v svém srdci věčné nesa hoře
i lásku, hlubší, než je moře.
51
Bědnější všech jsa pod oblohou,
putuje cizí zemí mnohou,
pastevců navštěvuje chýše
i hrady, v mrak jež strmí v pýše,
vísky i města věžovitá,
a za píseň lid chléb mu skytá.
A hory přechází i lesy,
a dál jde, sotva oddechne si,
jak štvanec dál a dál se pouští,
na sněhu stydne, prahne v poušti,
jezerem brodí se i řekou,
hledaje zem tu předalekou,
k níž jak ta mračna nad krajinou,
myšlenky jeho v touze plynou –
Tam, mořských vod kde příboj hučí,
hrad králův mocně v mračna trčí,
a v zdech, kol nichž se vichr vzteká,
věrná ho panna v žalu čeká,
v samotě teskní, sotva tuší,
jaké ho hoře, bída kruší.
52
A plynou léta, plynou mnohá,
přebědná léta, přeubohá,
kdy posléz, po dnech běd a trudů,
rek na rodnou se vrací půdu.
Žel, jak se vrací! Stařec chorý,
leb lysou vlas mu věnčí sporý
a bílý vous, jak mořská pěna,
vratká mu splývá na kolena,kolena.
Tak přichází – ne, vítěz lepý,
leč, běda, vetchý žebrák slepý,
jenž, místo do zářící zbroje,
v cár halí choré tělo svoje,
jenž štítu nemaje, ni meče,
stín bědný, o holi se vleče.
Než, přes to vše v svém srdci plesá,
kdy pohnut na rodnou prst klesá,
svou hruď k ní tiskne, rty k ní chýlí,
jak syn k své matce v blahé chvíli –
Kde zdi však hradu královského,
kde král a krásná dcera jeho?
53
A poutník zvěst tu žalnou slyší:
Nevládne dávno král svou říší –
v nerovném s nepřítelem boji
koruny pozbyl, moci svojí,
a z hradu vyhnán, zrazen všemi,
za moře v cizí prchal zemi –
Leč koráb, jenž ho v dálku nesl,
v zlé bouři v troskách do vln klesl,
a král i s rodem – jaké hoře!
nalezl hrob svůj na dně moře.
A odtud mořském na pobřeží
hrad králův v rozvalinách leží,
jak pyšné lodi troska pustá
a trním, hložím pozarůstá.
Jen ve věži, již břečťan kryje,
stařena poustevnice žije,
tu dnem i nocí přádlo přede
a divné řeči s bůžky vede,
tajemná kouzla zná i divy,
a lesním se jen plodem živí,
lid zbožný rád ji vyhledává,
a jako kněžce poctu vzdává.
54
Tu poutníku se jasní v duchu
i plesá, v srdci blahou tuchu,
že za let řadu proměnlivou,
s dávnou se družkou shledá živou.
l spěchá, v prsou touhy plamen,
přes rozvalených hradeb kámen,
branami, jež tu z šeré suti
bez věží trčí, bez klenutí,
přes trosky, spadlá sloupořadí,
kde v dutém zdivu syčí hadi,
síň mnohou projde šerou, pustou,
kde každý kout skryt v pavuč hustou,
kde věčný stín je, sýc kde straší,
a vítr netopýra plaší,
až, jakby cit ho ved sem sladký,
před trouchnivými stane vrátky,
a po schodech pak, slizkých mechem,
do věže s těžkým stoupá dechem,
a sotva síně za veřejí,
se rtů mu plyne jméno její,
a jako vánku šumot v tiši,
své jméno v odvěť šeptnout slyší –
55
Tam, za zpuchřelým kolovratem,
stařenka, vetchým kryta šatem,
jak vrba, věkem nachýlená,
tvář vpadlá, vráskou rozbrázděná,
vlas k zemi splývá sněhobílý
a oči – slzy oslepily.
Zapadlé v důlky v prázdno zejí
a o zlém hoři vyprávějí – –
Ó, žel, tu trosku, věkem zdranou,
královskou druhdy zvali pannou!
Kdys, v dobách zlých, kdy v cizím spáru
zem úpěla, v dnech hrůzy, zmaru,
kdy posléz vítězný meč vrahů
rod králův z vlastního štval prahu,
tu stará božstva cnostnou pannu
přemocnou vzala pod ochranu.
Jak z ocele by krunýř měla,
nezranil oštěp jí, ni střela,
a král když s lodí na útěku
v plen padl mořské bouře vzteku,
56
kdy koráb, blesk jejž zažeh’ sinný,
vrak pustý klesal do hlubiny,
kmet mořský, vůli bohů plně,
tonoucí pannu vyrval vlně,
a svárem vod ji živou, svěží,
bezpečné vynes na pobřeží.
Tak panna, ochráněna bohy,
v hor samotě rok žila mnohý.mnohý,
lesních se bylin živíc plodem,
a lidským nevídána rodem,
a otcovské když země nivy
opustil cizák loupeživý,
tu vrátila se nepoznána,
zestárlá bídou, hořem sklána,
a v pusté věže šeré kobě
bezpečný domov našla sobě.
Tak oba, hořem utýráni,
dvé vetchých třtin, jež vichr sklání,
po létech plných běd a bolů,
jak divem shledali se spolu,
57
druh v druhu sotva slepce tuší
a zří si vstříc jen zrakem duší – –
Dí poutník, skláněje k ní šíji:
„Ó, krásnější jsi nad lilii!
Tvůj vlas pln slunečních je blesků,
že v jediném vše kol je lesku,
a hvězdou nebes ve hluboku
věčná ti láska hoří v oku –
Ó, jasná jsi, jak úsvit rána,
buď navěky mi požehnána!“
A ona šeptá: „Vítej, reku!
Spár nedotk’ se tě běd, ni věku,
nezlomen meč tvůj, štít tvůj září,
lví síla v snědé dřímá tváři,
vlas havranní až na šíj splývá
a z očí se jen věrnost dívá.
Ó, vracíš se, můj vítěz skvělý,
a patří ti můj život celý!“
Tu oba, v duchu krásní, zmládlí,
v pohnutí sobě v náruč padli,
58
a srdce obou, blahem zpilá,
v jediné chvíli dobušila,
a duše, lásky na peruti,
vznesly se v sladkou říši smrti – –
***
Tam, v kraji mlh, kde moře hřímá,
druh vedle druha věrně dřímá,
a na hrobě, jenž prach jich kryje,
svůj svěží věnec břečťan vije –
Tu v máji, tichou nad mohylou,
hloh rudý vzkvétá s růží bílou
a jako skaldů harfa tklivá,
severu slavík v sen jich zpívá –
Tam často se svou láskou mladou
milenci zbloudí, květ sem kladou,
tu zbožný poutník rád se staví,
a ve svých písních lid je slaví.
[59]
OBSAH:
Píseň o plavci a mořské víle5
Pověst o vlčím rytíři27
Zpěv o reku a královské panně45
[61]
SPISY KARLA DEWETTERA:
Ballady, 1904.
Zpěvy duše, 1905.
Malostranská trilogie, 1910.
Skřítek Puk, 1911.
Příhody Damiánovy, 1913.
Náš pradědeček.pradědeček, 1913.
Zlatý věk, 1915.
Můj strýc Sylvestr.Sylvestr, 1916.
Rukopis v láhvi, 1916,1916.
Hřích Jany Grimové, 1917.
Granátník císařův, 1917.
Poklad „Mary Glowe“, 1917.
Listy z Vltavína, 1918.
Mrtví žijí, 1919.
Česká píseň, 1919.
Román Richarda Loma, 1920.
Pohádka o domově, 1921.
Pramen, 1922.
Tabatěrková princezna, 19221922.
Drahokam s hvězd, 1923.
Světla buditelů.buditelů, 1924,1924.
Poslední cop, 1926.
Děti revoluce, 1926.
Městečko na ostrově, 1926.
Loupežníci z českých lesů, 1927.
Nebeská romance, 1927.
Jihočeská elegie, 1929.
Zlatý kolovrat, 1930.
Jezerní panna, 1931.
Zelená čepicečepice, 1931.
Píseň o plavci a mořské vílevíle, 1931.
[62]
PÍSEŇ O PLAVCI A MOŘSKÉ VÍLE
A JINÉ STAROBYLÉ ZPĚVY
Napsal
KAREL DFWETTER
Obálku nakreslil
JAK BRAUN
Vytiskly
Grafické závody
Neuber, Pour a spol.,
pro
nakladatelství
Šolc a Šimáček,
společnost s r. o. v Praze II.
1931
E: ts; 2007
[63]