Z mého panoptika (1902)

Satirické šlehy, František Soldan

KNIHOVNA SRDCE SVAZEK II. FRANTA SOLDAN: Z MÉHO PANOPTIKA.
[2] FRANTA SOLDAN: Z MÉHO PANOPTIKA. SATIRICKÉ ŠLEHY. NÁKLADEM ČASOPISU „SRDCE“ V ŽAMBERKU. 1902.
[3] Všechna práva vyhrazena.
Tiskem Kunce a Hamerského v Kostelci nad Orlicí.
[4]
SLUNCE.
Předek zřel v něm otce bohů – – Potom na svítilnu kleslo, když se zvykle na oblohu zemi ozařujíc vzneslo. A pak dlouho ideálem byl ten žár, jenž neumírá – vždyť se zdálo světu málem býti středem všehomíra. Pak duch ovšem začal bádat, z mlh že vstalo v dávnověku, a že stárnestárne, začal hádat, že lne z nouze ku člověku – – Že má skvrny na svém šatu, a že čím dál méně svítí, a co horší – v děsném chvatu za jiným že musí jíti. 5
ZEMĚ.
Slunce v prázdno odplivlo si unuděno dlouhým letem, a z té velké nudy vstala naše roditelka země. Od té doby věky přešly – – Což pak je věk v délce času! A zem letí stále k slunci rodíc nudu, nudu, nudu – – – 6
PTERODAKTYLTUS.
Kdys blanitou svou perutí se nesl zvolna nad krajinou, jež byla v líném nehnutí a měla stafáž zcela jinou. To je už dávno. Žhavá zem těch obrů na tisíce měla, a když jen jeden přelít něm, sta tvorů hrůzou kameněla. Jak je to smutné, k pláči – ach! Teď jeho kosti leží v smetí, a on jen straší v pohádkách – a ještě – jenom malé děti! 7
STROM.
Strom, který věky pjal se k výši, byl včera k zemi povalen a rozřezán a co to píši, už byl i dávno rozkoupen. A za pár dní už v peci zplane, a děti nebudou už znát ni místo ono zadumané, kam děd se chodil modlívat. A přejde čas – A přejdou věky – a vzejde tvorstvo nových těl – a kopne v zem – a zazní skřeky: „Zde!“ řekne, „HOMO zkameněl!“ 8
MRAVENCI.
Už dávno člověk rád je míval, snad dřív, než pokrm viděl v nich, a „Velký“ Timur u nich sníval, než vraždit národy se zdvih – – A Bůh je chválil – – – Proč ty křiky? Nu mají svoje bojovníky a robů podřízených řad – – – A to má Bůh i člověk rád. 9
MOUCHA.
Svit prvý jara na svá křídla chytá, jež druhům nechá často pocupati, a bzučíc drze po pokojích lítá, by hnusné červy mohla někam dáti. Pak vážné lidi odpoledne trápí, když pod čepicí s třapcem sny své snují, a svojí značkou všecko značit kvapí – – –. (Ji čisté věci totiž vyrušují!) A když už cítí plíseň v šťávě bílé, tož rychle utkví tam, kde v posled lezlalezla, a tak tam straší ještě dlouhé chvíle... – – – – – – – – – – – – – Takový drzoun, jenž má radost ze zla. 10
KUKAČKA.
Už časně z jara letí k nám se napást tučných housenek a kuká tentýž dvojzvuk nám – Nu nemá mnoho myšlenek! A o hnízdo se nestará. Když musí snášet, však se kdes již najde cizí za jara – Tak široký je předce les! A lítá dál a kuká zas, ač mladé o ní nevědí – A pěstouni jsou rádi as, že velkého cos vysedí. 11
VRABCI.
Na ulici pod lipami vrabců několik se bije ušmouraných – saze samy –. Jdou tu páni, jdou tu dámy –. Komu se to lépe žije? V křiku, sváru, v šumu, v bití s družkami a kamarády na slunci, jež jim se třpytí, chtějí štěstí zachytiti, dokud je ten život mladý. Po střechách se spolu honí, do žlabů se k sobě kryjí, v akátech, jichž květy voní, koketně se k sobě kloní, v dnešním štěstí sytě žijí – –. Co jim včera? – Co jim Ioni? 12
HOLUBI.
Jsou protivnější, nežli jiní ptáci – když po střeše si zvolna kráčejí a vole, jímž se symetrie ztrácí, jak parvenuové hrdě vláčejí a s vrkáním svým hrdě paradují, by o sebe jen mohli zavadit a za zobák se časem potahují, když pro vilnost se chtějí naladit. Je protivná to banda na mou věru! Na křídlech umí světy přelítat, neznámým smyslem vyznajíc se v směru, a děti své to nechá sežírat... 13
KUŘATA.
Hokyně stála s kuřaty na rohu. – – Chumáč jich svázaných v dlaních měla, k zabití spjatých do páru za nohu. Co se ta ubohá napištěla! Myslela as, že vyváznou z mučení, když jim kdos uvolní těsnou šňůru –. Což pak ví kuře, po chvíli sproštění nikdy že nevzhlédne volně vzhůru?! Rád kuře jím, bych řek: „Hle, kus zlořádu!“ Jen jsem tak uvážil moudrost lidí. Nechali ptáky sta věků pozadu: A již jen v smrti svou spásu vidí. 14
KACHNY.
Stvoření bezbožná jsou tito ptáci! V kalu a bahně jen brodí své nohy, jen k vůli žaludku konají práci, tloustnou a nepomní uctívat bohy – klidně jdou na vodě, nehynou bez ní, zpěvem jim zobáky jakživy nezní – – na hřmění káchání drzé zní zpátky, za vše jen zdvíhají k nebi své zadky – – – – – – – – – – – – – – Stvoření šťastná jsou – – že? – tito ptáci! 15
HUSY.
Hus několik si kejhá u potoka. Už umyly se, teď jak v městě dámy jen vykládají – aspoň připadá mi – a s houserem, jenž vodu vážně loká, tam koketují hloubkou svého oka... Jak šťastny jsou as ve koketerii! Jim voda teče, slunko pro ně svítí, a kopřiva jim milá, jako kvítí, svou každou starost vodou s sebe smyjí, a byť ne umem, předce jiným žijí. 16
ZBLOUDILÝ PTÁK.
Jak pták, jenž letěl k mořím dalekým, a větrem zahnán byl až ke skalám – dál nemůže, a sílit není čím – – a zapadne a hladem zhyne tam. A kdos jej najde, nechá je tam stát, neb též i vycpat dá jej sobě snad – „Tak hleďme“,hleďme,“ řeknou potom noviny, „Ten pták sem přilít anno dominni....... a patří tam a tam“....tam...“ Jsem sám. 17
LABUTÍ ZPĚV.
Píšu svoje temné zpěvy – proč a komu? Nevím sám. Vím, že ne pro oko děví a pro něčí řeči klam. Vím jen, že mne každé hnutí kolem k tomu pobádá – Cosi snad, jak o labuti seveřan si vykládá: Když už sotva vzduchem plyne, vše když kolem zakryl led – zazpívá si a pak zhyne, ale veseleji hned. 18
OVCE.
Tak nějak brzy po stvoření prý pro zbraň sobě k Bohu přišla, by lehčeji se mohla bránit všem zapřisáhlým odpůrcům. Nu ovšem: Její dobré vůli se ve zbrani žít nelíbilo, a na konec šla tak, jak přišla, a žije spokojeně dál – Tož Bůh ji za příklad dal lidem, již spokojeni nejsou s ničím, a její mozek motolicím je od těch časů lahůdkou. 19
VOLCI.
Jdou volci s pole unaveni. Jich oko teskné je a mdlé, a z huby se jim slina pění – Toť tvory – Hle! Jim celý den je dobou k práci a jedí jen, by sílil sval a prací jídlo stokrát vrací – – Oč menší král! A krev se jim kdy sotva zpění, jak filosof jsou klidniklidni, hle! a přimhuřují unaveni své oko mdlé – – 20
KONĚ.
Z dola vozy rachotí těžce domů – Koně v předu dumají o své sudbě, kterou stížil stvořitel jejich šíje: půjčiv jich lidem. Hlavou teskně kývají při své chůzi – okem sotva projeví svoji duši, ale noha okutá depce půdu, prokletou věčně. 21
ODYSSEUS.
Po deset let se domů nevracel k své choti, jež už ze lsti závoj tkala... Již z druhů jeho mnohý vyprávěl svým za večera, co ho válka stála a věci strašné, jež si rád rek přidá, a které Odysseia nepovídá – Všech chytřejší a hezký muž to byl, a nadchnout doved klassickou svou řečí; tu Kirke byla, tu zas houfy vil a ženy panny a zas ženy něčí – a on jít nemoh – byla to as bída! Však Odysseia o tom nepovídá. Než deset let je dlouhá doba dost, by z Ilia byl domů přivesloval. U Lotofagů nechtěl žít jak host, a od Kyklopa v dvou dnech upaloval, a přijít nemoh deset roků – vida! Však proč? – To Odysseia nepovídá. 22
SOKRATES.
Proč s chutí pil, to věděl SokratesSokrates, svou číši jedu když si na rty vložil. Tím činem při všem ještě výš se vznes a mrtev jako Fenix znova ožil. Snad bez ní byl by stářím unaven, kdes na Piraeu sedal na výsluní chtě starou září ohřát nový den jak ti, již v stáří před smrtí se sluní. A z žáků svých ty, jež měl nejradějnejraděj, by byl měl vídat, jak ho předčí denně. Tak as to bylo, to je celý děj. A on by byl je patřil unaveně. A z jeho řeči byl by zmizel žár – a staré věci byl by opakoval. Tak as to bude – cítil se už stár, by ještě déle proti proudu ploval. A při tom věděl, celá reakce, že za čas klesne, žáky povalena. A na vše dojde, co teď jenom chce: I na slávu i sochu i čest jména. 23
ALEXANDR VELIKÝ.
Byly to tehdy hody as! Potoky víno teklo. Veliký bouřil. Jeho hlas umlčel vše vždy v jeden ráz – Tím se už všechno řeklo. V řečech všech jeho poddaných, jež znal i neznal možná, zněla mu sláva. Výskal smích. – Bylo to poklon nějakých! Padla i slova zbožná. Božstvím i vínem král byl spit – – všeho mu bylo málo. KLITUS v něj nechtěl uvěřit – (Bylo to hloupé – nač se přít?!) Když ale víno hřálo! ALEXANDR se vztýčil bled – Krev mu již beztoho vřela.. KLITA bod, ale padl hned (těžko se hned tak udržet) sám vedle jeho těla. Pak ho to hnětlo velice – Nejedl tři dni – nepil – Jak jinak – Taká opice! Tu zmůže obklad nejvíce. Králi též – když se přepil. 24
NAPOLEON.
Snad jiní tomu rozuměli líp; však byl to přec jen samorostlý vtip, když svrhal krále se zděděných trůnů a když se rvával s nimi o korunu, až mnohý schlíp – To dívaly se excellence as, až pod parukou hrůzou stál jim vlas, když on tak šel – ten parvenue, jak se slušísluší, a zatahal je za přerostlé uši, až cop se třás’..třás’... Ach, kdyby víc už nebyl udělal, než staré šosy trochu rozkýval... Už to je něco co se čítat může! – – On dělal dobře velikého mužemuže, ten karneval! 25
REK.
Měl čtrnáct let a revolver – a vojevůdce udal směr – Tož hnal se v před a zamířil: a prvý Boer už mrtev byl. Ta první krev, jak rudá je! To budou vzácné údaje. A druhý jel. Byl vážný muž. Hoch stiskl, a Boer nežil už. A jeli dál – Byl určen směr. A po třetí hřměl revolver! Jelo se lehce. Však co šacht naplnil sám ten Ealandslaght! Tři Boeři padli – zdráv byl kluk – V táboře byl pak velký hluk – A v našem slavném století ta pověst světem poletí – – – 26
KROTITEL LVŮ.
Šel do klece a směle holí se rozháněl a lvy bil s křikem a za ohon je tahal holý tak klidně; – bylo mu to zvykem. A nutil je, by přes obruče a přes hůl jeho přeskočili, a každý poslech – třeba bruče – jak proto jen, by všichni žili. Já nemoh říci tehdy ani, co více překvapení činí, zda krotitel, jenž spát jim brání, či lvi, že jsou tak psovsky líní – – – A že již tak se zapomněli, že za klec dali poušť a stráně a za kus masa zdomácněli... Eh, dobře, věru dobře na ně! 27
PROROK.
Šel na poušť a tím pěkné věci viděl, a o mnohém tam také rozjímal – – Za původ svůj se ovšem brzy styděl,styděl. Jak mnohý jiný též to udělal... Však nové věci přines do století, v něž hodit ho si osud usmyslil. Teď bohužel je hříčkou malých dětí – a starým se již také znechutil. A co mu nutno nejvíc vytýkati při životu, jejž v zadumání žil: Že nedovedl v poušti sám vždy státi – a že se potom odtud navrátil. 28
HOMO SAPIENS.
Ratatatatata Bum. Bum. Bum! Jak ho vidíte tu, páni, člověk je to, jenž dal křídla snům a smí nutit vesmír k dani. Co již proved, nelze rázem říc’... Heroem byl od své chvíle prvé. Zář sic nevmet’ v svou ni v cizí líc, však co za to prolil krve! Celou přírodu již zotročil, ale chce se stále rovnat více vzoru boha, jejž si utvořil – Pak prý pošel od opice!!! 29
MODERNÍ OIDIPOVÉ.
Sfing dávno není. A je to dobře. Co také by tu dělaly? Dnes každé dítě tolik umí, nač chytaly kdys Oidipy. Za našich dob je těžko žíti, ba řeknu přímo: nemožno. Dnes nutno mnoho prostudovat. Sfinx vyšší dívčí neměla. Lid mnoho čte, ví a zná mnoho – Bůh je mu nic již bezmála, a stanoviska překonaná jsou touhy dávných heroů. Neb člověk, který hravě luští kdes v zadu listů rodinných své koníčky a šarád smysl – ten uhodl by hádanky – Kdež hádanky! On řeší šachy! On ve skrývačkách osoby – a rebusy a nápis temný – hned – jedna – dvě – tři přečítá.
MESSIÁŠ.
V nás tvoří se už věků příštích dítě, a v bolestech se svíjí právě svět – Mlh přísvit hrá – Jsme právě na usvitě, a slunce vyjde již co nevidět. Doktoři stojí stále po hotově. Případ je těžký. Nutno stále bdít. Sem tam to padne – narážka je v slově, po kom to dítě může asi být... Pater incertus. – Otázka je těžká. Orgie byly dávno. Kdo to ví! MY jsme tu vlastně z včerejška. A z dneška vyjít má zázrak hotový. 30 OBSAH: Str. 1. Slunce5 2. Země6 3. Pterodaktylus7 4. Strom8 5. Mravenci9 6. Moucha10 7. Kukačka11 8. Vrabci12 9. Holubi13 10. Kuřata14 11. Kachny15 12. Husy16 13. Zbloudilý pták17 14. Labutí zpěv18 15. Ovce19 16. Volci20 17. Koně21 18. OdyseusOdysseus22 19. Sokrates23 20. Alexandr velikýVeliký24 21. Napoleon25 22. Rek26 23. Krotitel lvů27 24. Prorok28 25. Homo Sapiens29 26. Mod. Oidipové30 27. Messiáš31
E: tb; 2007 32
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna Srdce; Srdce; Kunc, Ferdinand; Hamerský [?]
(Knihovna Srdce. Svazek II. Nákladem časopisu „Srdce“ v Žamberku. 1902. Tiskem Kunce a Hamerského v Kostelci nad Orlicí.)

Místo: Žamberk

Vydání: 1.

Počet stran: 32