Divadelní popěvky
od
H. Grunerta.
Ó ironie!
1.
„Na zemi už v skutku pravé peklo jest!“
Tak si vzdychl kantor. „Věřte na mou česť,
Co prachu já ve škole se nahltám,
A přec za to na černý knedlík nemám.
A ondyno, mé srdce to ranilo,
Mou prosbou se jen pohodilo.“ –
65
Tu slyší, rozum mu zůstal hned stát,
Že kantory vyplácet bude sám štát.
„Cože!“ zvolá radostně, hrábne do piksly,
„Jsem samou radostí už celý vyschlý.vyschlý.“
(mluví)
Štát? Nu, to pěkná je –
Ó ironie! ó ironie!
2.
Lichvář peněz má, že je nespočítá,
Za nic se nestydí, když zisk z toho mámá.
Ten obzvláštní manýru si vyhledal,
Aby ho pánbíček jen nepotrestal.
Kdykoli co špatného jen vyvedl,
Hnedky do kostela si jen zalezl.
Tam potom po kolenou se vozí,
Boha, myslí, že tak uprosí,
Očima kroutí a zadek křiví
A modlí se šeptem to bez ustání. –
(mluví)
Jakže? V srdci špatnosť a
pobožnosť, ta v kolenou je –
Ó ironie! ó ironie!
3.
Mnohý vlastenec se stále honosí,
Že daně až posud tu řádně platí,
A jestli jsou většívětší, na to nekouká,
A proti ním nikdy že prý nebrouká.
Vlasť jeho však potrefí nehoda zlá,
Nehoda ta daně hned zvětšiti dá.
Tu vlastenec se hned z vlasti uklídí,
A ptáte-li se ho, proč takto činí,
Řekne: „Dejte pokoj, to je mně draho;
Radč do Ameriky, tam je přec blaho!
(mluví)
Z každého psa abych platil, ne?“
Ó ironie! ó ironie!
4.
I časopis jistý počal vycházet,
Však, tuším, že ráčilo peněz scházet.
I křtili ho slavně, to „Rarášek“ jest,
66
Před tím mějte rešpekt a vzdejte mu česť.
Abonenti pláčou, redaktor kleje,
A měsíček shůryshůry, ten se mu směje.
Redaktor jen běhá od domu k domu,
Shání abonenty satanu tomu;
Velikou prémií hnedky slibuje
Každému, kdo se jenom abonuje.
(mluví)
Co že? Prémii?! Když si ji
Zaplatím, tak to je!
Ó ironie! ó ironie!
5.
Mnohý do reduty tu strašně spěchá,
Tam zábavu svoji prý jen nalézá.
S maškarou se vodí po celý večer,
Však kloudný vtip z něho ještě nevyšel.
Leč, kdo pak se tomu diviti bude,
Vždyť najdeme oslů v světě dost všude.
On zajede s maškarou až k biffetu,
Poručí večeři, nechá stát holku,
Ta dává si chutnat a chcechce, by platil,
Však chlapík se zatím dávno byl ztratil.
(mluví)
Jak? Co to? On mne tu nechal
samotnou, kde pak je? – Sklepník
ale zvolá: „Ó ironie! ó ironie!ironie!“
Samá lež.
1.
Panáček zdvořile krejčímu pravil:
„Myslím, že by nový fráček neškodil,
Pak kabát chci na sebe, když vyjdu z domu,
Tři neb čtyry páry kalhot též k tomu.“
Krejčí bere míru a se usmívá:
„Pro pána, jak vy jste, to věc důtklivá!“
Leč když se ho potom po penězích ptal,
[Tu mu pravdu neřek, jistě ho přelhal.]
67
2.
Žena k muži praví: „Ty, naše kuchta
Se náramně smělá mně tu býti zdá.“
Každý týden na ní novou věc vidí;
Hned žaluje muži, že je jen šidí!
Manžel však kuchařku vřele zastává,
Praví, že z diškrece si to jednává.
Však kdybys se po pravé příčině ptal,
[Ten by ti ji neřek a stále by lhal.]
3.
Kupec jistý bankrot zas tu udělá,
Každý ho lituje, co teď z toho má.
Má ženu a dětí, v kapse ani groš,
Je teď žebrákem, dřív byl à la gros.
Však není tu nářek, ni bědování,
On jezdí v kočáře a v lesích honí!
Jak to tedy přijde, kdybys se ho ptal,
[No, ten by tě asi pořádně přelhal.]
4.
„Ženo, náš nájemník se mi nelíbí!
Pakli že mne potkápotká, ni nepozdraví,
Přede mnou mne chválí, po straně kleje;
Ondyno smál se mně do obličeje.
Teď má lepší kabát na sobě než já,
Též fráček a zelené paraple má.
Ženo, mluv, pověz, kde může na to brát?
[Ta však to nepoví, bude jenom lhát.]
5.
Pan doktor jednu lékárnu chválí pořád,
Na celém světě nemůž jí rovnou poznat.
Neb apatykář tento je výborný muž,
Jenž druhým za příklad vystaven být můž.
Jeho flastry táhnou, já dobře je znám,
Sám je také častokráte užívám!
Však kdybys tím flastrem to jen pruboval,
[Tu bys teprv poznal, jak pan doktor lhal.]
6.
I ještě bych zazpíval veršíček rád,
Jen kdyby ti básníci chtěli víc psát.
68
Žádný však nevěřínevěří, jak zlou hlavu maj’,
Že ani půl verše zadarmo nedaj’.
A já, jak vidíte, vše zaplatit mám,
A ještě z vás mnohého tím rozhněvám.
Nu, jestli jsem někomu žilku zaťal,
[Ten jen ať si myslí, že jsem tady lhal.]
To se má člověku dříve říct.
1.
Dívenka dvacet let, chce též pod čepec,
Je hezounká, nábožná, jistá to věc.
Celičký den doma u šití sedí –
Mimo kostela jinam nechodí. –
Sotva se však vdala, muž divně kouká,
Kterak se ta nábožná s ním vadit zná.
„To mne sám čert ráčil s tebou v spolek svíct!“
[Jo, to se má člověku dříve již říct.]
2.
Mezi dvěma pány v parteru sedí
Nóbl dáma a ve smíchu dí:
„Tať mizerně hraje, ta velká, tlustá!“
„Mé díky!“ dí jeden, „toť má nevěsta!“
„Ne, myslím tu druhou, je k nevystání!“
„Oho!“ vzkřikne druhý, „to je má paní!“
„Ach!“ zvolá, „neračte za zlé to mít,“
[Leč to se má člověku dříve již říct!]
3.
Student, který, aby se víc dozvěděl,
Celý rok raději v hospodě seděl,
Při sklenici vína studoval chemii,
Na bále s děvčaty zas anatomii:
Na zkoušku s bolestí teď se chystá,
A čeká, až profesor otázku mu dá.
Myslí si, kdyby chtěl tak laskav být,
[A otázku napřed mu již povědít!]
69
4.
Mlíkařka denně do Prahy jezdí,
A jen dobré mléko, jak praví, vozí.
Leč právě ho jednou v noci bryndala,
A komise ji při tom tu natrefila.
Tu vzdychne si smutně a z hluboka:
„Sotva to kdo zkusí a už malér má!
To musela komise zrovna sem vlízt,
[Že chtěla dnes přijít, mohla mi dřív říct!“]
5.
„Ó Katy! ó Josef! ó blaho! radosť!
Anděli! bohyně!“ – a najednou dost.
Dveře se otevrou, pán do nich vkročí,
Pan Josef leknutím oknem vyskočí;
Dole se škaredí, jak pádně sletěl.
Pán za ním však zvolá, jak by nevěděl:
„Odpusťte, nechtěl jsem výtržnost činit!“
[Pan Josef však praví: „To jste měl dřív říct!říct!“]
6.
Vy tleskáte, chcete, abych zpíval víc,
Však musím vám říci, že nemám už nic.
Dva verše tu v záloze ještě sic jsou,
Však spočívaj pod závorou zlou.
Já s radostí na tapet bych je přived’,
Jen že bych si zýtra do chládečku sed’;
Že prý moc politiky mají v sobě mít,
[Ráčila censura již napřed mně říct.]
Špatný význam.
1.
Tatíček přijde k synovi,
Jenž v Praze studuje.
„Kde pak máš svoje hodinky?“
Hned ho oslovuje.
„Já k hodináři jsem je dal,
Aby mi je spravil.“
„Mlč, kluku! já vím, že jsi lhal,
[VímVím, žes je zastavil!“]
70
2.
V pondělí ráno v leknutí
Žena k muži praví:
„Kde pak’s nabral ty modřiny,
Jenž čelo ti zdobí?“
„I včera, když jsem domů šel,
Vrazil jsem do sloupu.“
Ona však dí: „Kdybys mlčel;
[Někdo ti natloukl!“]
3.
Kavalír mnoho dluhů má,
Dluží se celý den.
Najednou je však, ach, tentam,
Ulítne z města ven.
Tu každý ptá se: Kde ten pan?
Snad nejel na venek?
To sotva, neb měl tajný plán:
[Přes hranice utek’!]
4.
Přítel můj ondyno ležel
Před hospodou venku;
Klobouk na křivo mu seděl.
Já řku, „co děláš tu?“
„Ach, tam vnitř hrozné horko jest.
Chci se zde ochladit!“
„Vím, příteli, věř na mou česť,
[Že’s se dal vyhodit!“]
Choutky podivné!
1.
Panáček chce do bálu jít;
Krejčí musí nový frak hnedky ušít.
V bále se prohání a staví se hoch,
Dluhama by řeku však zastavit moh’.
Jiný schovává zas každý krejcar,
A stokrát počítá, co denně vydal;
71
Chce ještě víc míti, nežli v kase je,
[Tak mají lidé – choutky podivné!]
2.
Frajlinka tu mnohá zase
Do lázní jede v letním čase.
A po roce přijede domů nazpět,
V peřině je hošík krásný jako květ.
Matinka se zhrozí, lekne až strach;
Dcera praví: „Byl to kadet od Rajšach,
A tohle, to teď malý kadetek je.“
[Tak mají lidé – choutky podivné!]
3.
V hospodě sedět a snad pít,
Anebo dokonce i zpívat chtít –
Starému pánu se to nelíbí;
Jestiť prý to zdraví velmi škodlivé.
Doma však žampaňské v sklepě chová,
A po celý den sklenku od úst nedá,
A večer do divadla na balet jde:
[Tak mají lidé – choutky podivné.]
4.
O choutkách tady zpívat Vám
Prý ještě nějaký veršík mám;
Leč ten, co zde v té boudě sedí,
Praví, že nic nemánemá, a smutně hledí.
Co mi tedy platno tady zpívat chtít,
Vždyť nemohu všecky choutky sám mít.
Básník zadarmo nic napsat nechce:
[Že prý má také – básník choutky své.]
E: av; 2002
72