Svátky mé duše (1930)

Tereza Dubrovská

Diplomatická verze Ediční verze
SVÁTKY MÉ DUŠE
[1] TEREZA DUBROVSKÁ SVÁTKY MÉ DUŠE
V PRAZE 1930
[5] NA PRVNÍ STRÁNKU „SVÁTKŮ MÉ DUŠE“.
Co odešlo, s tím duše nesetká Se nikdy v noci parách stříbrných. Na stavu Věčna beznadějně tká Vřeteno zádumčivé nit dnů mých.
Přadleno marná, zastav práci svou, Bez zvuku, v mrtvu, chci se poddat tmám, Chci slyšet, až se dveře otevrou, Jež odtud vedou, nevím, nevím, kam...
Jiří Karásek ze Lvovic
[7]
I.
Zde, duše moje, hledáš útočiště – Zde, duše moje, hledáš útočiště –
 Jsi jako laň – je k smrti uštvaná – jsou v patách Ti – a nezřím východiště – v tmě neskryješ se tu ni do rána. Kol slídí chrti, dostihnou tě jistě – dech jejich supí, zem je zdeptaná, kam uchýlíš se, v kterém schováš místě, když nekyne Ti nikde záchrana? Jak laň tmou pádíš, oko Tvoje bloudí od keře k stromu, v šeru aleje až k smrti uštvou Tě, tu neodsoudí Jeje nikdo – jedna ruka nezvedne se, by chránila Tě – není naděje – v tmě sten Tvůj vyzní, výkřik zmlkne v lese. 9
II.
Nic v životě již nechci poslouchat, Nic v životě již nechci poslouchat,
 a na nic myslet, nesnesu již bolu, co bylo, vědět nechci, ni se ptát, ať třeba víc již nesejdem se spolu! Mně neříkejte, že jsem vinna snad, jsem zoufalství již všeho na vrcholu, mne chcete zase slyšet naříkat, zřít, jak se řítím do propasti dolů? Jak smrtelným se chvěji zápasem – laň znavená, jež nehýbá se z místa – ač vím, že zkáza čeká mne tu jistá, Žeže slabá jsem a nedovedu zlem zlé oplatit – a nebráním se ani – mne proto štvete, jako Tebe, lani! 10
III.
A sten Tvůj zmlkne, nikdo neuslyší A sten Tvůj zmlkne, nikdo neuslyší
 v tmě zoufalý Tvůj výkřik poslední, a v hluboké té noci vyzní tiší, a zapadne kdes, než se rozední. Jak nářek ptáka – vše se náhle ztiší – neb vzlykot děcka ze sna – o čem sní? A křídla šustí – leč sluch nerozliší, je ostříž to, háj šumí v blízkém dni? A vše zas tichne... Šedý obzor vzplane, a žhavým nachem zkropí oblak šeď, a rozhoří se východ, slunce vstane, Taktak zářivé a skvoucí – rosa skane jak slza čistá, zasvítí jak měď, jak krůpěj krve duše utýrané. 11
IV.
Zlem splácet zlo jsem nikdy nedovedla, Zlem splácet zlo jsem nikdy nedovedla,
 a trpěla jsem mlčky raději, „že pýchu nemám“,nemám,“ dí, „mne slabost vedla, v ní zapadla jsem jako v závěji.“ A smáli se mně. Radost jich jsem shlédla, zlou škodolibost, vzplála nadějí – jak pavouk faleš sítě kol mne předla – a čekali, až píseň dopěji. Jak modrý motýl do sítě jsem vlétla, pel s jeho pestrých křídel setřeli, jak zmítal se, chtě vzletět v okruh světla. Když vyprostil se, zlomené měl křídlo, slét, spáliv se – jej sítě sevřely, a lačné oko pavouka jej shlídlo. 12
V.
Jsem za tím vrchem schována tu přece, Jsem za tím vrchem schována tu přece,
 mne nenajdou a nevyslídí tu, jak pták se vracím za mříž do své klece, a zavírám se v tichém úkrytu. Je život dravý, podobá se řece, a zrak můj přístav nikde nezří tu, jak pták ten trpím – zraněné má plece, jej ostříž napad’ v čárném úsvitu. Tak sladce zpíval píseň lásky vroucí, a chválu svého Pána vděčně pěl, o zlatém slunci, hvězdách, luně skvoucí, Aa na ostříže zapomněl v tom hvozdě... Leč dravec číhal... tiše přiletěl – a přepad’ ptáka – pozdě bylo, pozdě. 13
VI.
Je vzpomínka ta drahá mně i dnes – Je vzpomínka ta drahá mně i dnes –
 jak včera zřím Tě – u okna jsem stála, po nábřeží Jsi šel, a v dálce kdes na lodi toužně harmonika hrála. Šel k starému Jsi domu – zrak Tvůj vznes’ se vzhůru k oknům – tu mne úzkost jala – mne uzříš? Pozdravil Jsi. Náhlý ples mne zalil celou. Chvěla jsem se, bála, Aa zmírala jsem, jata náhlou trýzní – Zda přijdeš? ptala jsem se znovu zas, a přižehneš mne k srdci? Sladký hlas: „Má drahá“ zašeptá a vzdechem vyzní... Tvůj polibek má ústa zpečetí... jak tehdy, víš, v Tvém zmlknu objetí? 14
VII.
Teď po letech, když všechno skončeno je, Teď po letech, když všechno skončeno je,
 a příroda již v tichém spánku sní jak pod nachovým pláštěm – lásko moje, zas přicházíš s tou růží poslední? Kde utrhla’s ji? Zda Tě kroky Tvoje tam zavedly zas ke zdi hřbitovní, tam k tomu rovu, a jenž ticho svoje si vykoupil tu štěstím zašlých dní? Ta na mém rově dokvétala již, peň usýchal, list zvadlý zvolna zmíral, jak pnula se, a objímala kříž. A dýchala mdlou vůní pohřební, pták nezpíval tu, keřík úpal ztýral – Poušť byla všude – ticho kolem ní. 15
VIII.
A Ty jsi přišel – bylo k večeru, A Ty jsi přišel – bylo k večeru,
 stín soumrak svíval, moře šuměl příval, v něm nebe skrylo hvězdnou nádheru, a vlahý vánek listem palem hýbal. A jasmín voněl, s věží klášterů zvon „Ave“ zvonil, slavík v thuji zpíval, a měsíc vyšel a lil důvěru jak balsám, v srdce, jak se oknem díval. Já nedýchala, tiše naslouchajíc – zda v chodbě se zas ozve známý krok – jej nezaslechla jsem již den a rok. V té chvíli věčnost přešla – duše lkajíc z vin kála se – ač prosta viny tak... Šum v chodbě – k dveřím maně zalét zrak. 16
IX.
Šel kdosi chodbou, jak v snu zaslechla jsem Šel kdosi chodbou, jak v snu zaslechla jsem
 ty známé kroky – sbližovaly nás – hnout bála jsem se, nedýchajíc žasem – by nezniklo vše. Zvuk se v srdci třás – A blížily se – svit mne zalil jasem – Na prahu mém se zastavily zas, pak dveře skříply, kdosi měkkým hlasem „Smím?“ ptal se. Mlhu setřela jsem z řas, Ježjež zamžila mé zraky. Zda jsem snila? Sen zmámil mne, jak hnu se, zmizí též – jej láska z růží upomínek svila? Já nedoufala ještě, nevěřila... Sním, mnila jsem, čas spletla jsem si – než za Tebou dveře zapadly – já žila! 17
X.
Tvou písní zpívám, píseň Tvá to je, Tvou písní zpívám, píseň Tvá to je,
 jež v mojí snivé duši stále zvučí jak tklivá píseň smutná hoboje, a melodií nyvou srdce mučí. Jak viola – a struny nástroje se chvějí pláčem větru, který skučí mým pustým sadem, a šum příboje vln mořských,mořských teskně naříká a hučí. Mé srdce ztichlo, srdce plamenné, a na záhonu jeho v kráse prosté se bříza zvedá, pučí z kořene. Ji zasadila láska – z kamene na tichém hrobě mém teď svěží roste, v ní duše lká – a srdce zraněné. 18
XI.
Nad starou knihou seděl Jsi a četl – Nad starou knihou seděl Jsi a četl –
 byl Theokrit to, moudrost životní – a vůně táhly vavřínu, jenž kvetl, a z jasmínů, jež vadly v parném dni. A noční motýl vířil vzduchem, vlétl k nám oknem, na tu římsu okenní, kde, znaven, spočal. Cestu svou si spletl, byv oslepen tou září sluneční. Ty knihu čet’ Jsi, zahloubán v to dílo – a večer v nebi trhal žhoucí květ, jej do těch kytic skvělých přítmí svilo. A západ hořel, moře nachem vzplálo, vše hořelo... a Ty jsi knihu čet’ – vzlét’ motýl k slunci, jež se žhavě vzňalo. 19
XII.
Já vím, že velmi jsem Tě urazila, Já vím, že velmi jsem Tě urazila,
 a trpce toho, věř mi, lituji. Má loďka v bouři v mlze zabloudila, v tmě nevěděla jsem, kam vepluji. Je život krásný – luzný sen jsem snila – leč nepřáli mi, že se raduji! Mne lidská závist na smrt poranila – ne na život, leč na ni žaluji! Smršť byla to, jež vše kol zaplavila, mně ukázala všeho nahotu, o vzácné plody strom můj připravila. Mou loďku v strašné bouři potopila, že ztroskotala... vlna životu mne vrátila zas, na břeh vyplavila. 20
XIII.
Teď na odpověď čekám mírnou Tvoji, Teď na odpověď čekám mírnou Tvoji,
 zda odpustíš mi, chvějným rtem se ptám? Již léta přešla, hřbitov v duši mojí, rov jeden drahý, hrobní kámen mám. Je otevřený, v hlavách kámen stojí, je na něm jméno, v zlatě svítí tam – mám hrob ten zavřít? Nechat na pokoji, ten těžký kámen, chladný, na hrob dám? Tvé drahé jméno, zlatem vyryté, je ukryto v mém srdci – moje ruceruce, mne za živa v tom hrobě zazdíte! Je vyryté to jméno v srdci mém, jež zemřelo již dávno – ztichlo v muce, a změnilo se, stalo kamenem! 21 Pí. Anně Brtníkové-Petříkové.
XIV.
Já trpěla jsem – věnec trnitý Já trpěla jsem – věnec trnitý
 mi za večera na mé čelo dali, a ke kříži mne, bídnou, připoutali – byl na něm nápis v dřevu vyrytý. Ten kříž jsem nesla, nikde záštity jsem nenalezla, jen mne bičovali – když ret můj žíznil, žluče namíchali, jí naplnili kalich dopitý. Tak šla jsem žitím, nesla tíhu kříže, a na svém čele z trní korunu. Čím déle šla jsem, k cíli byla blíže, Tímtím míň mne píchal trn, teď skráň mou laská, kříž netíží, květ vykvet’ na trnu, a v dřevu nápis vyrytý je: Láska. 22
XV.
Jde zima krajem, listí cestou sbírá, Jde zima krajem, listí cestou sbírá,
 to stéblo slámy a květ vrbice, a rosu z trávy jako slzy stírá, a hvězdy trhá suché přeslice. Jak sirotek tu leží země sirá – a Meluzina pláče... skučíce v tmě chrti její běží... chechtot výra se ozval z lesa – mráz šleh’ do líce. Sníh padá, pole rubášem se skryla, a velké ticho kolem zavládlo, a zem se celá v hřbitov proměnila. Smrt uzavřela rakev – chrti běží – výr zachechtal se, víko zapadlo – vše odumřelo, hřbitov tiše leží. 23 Haně Kvapilové.
XVI.
Že, Ofelie má, Jsi milovala, Že, Ofelie má, Jsi milovala,
 to prominuto Tobě nebude, ty květy sbírej, jež smrt pro Tě žala, ty hřbitovní dej klasy na rudé. Tu zapěj píseň, již jsem také znala – jsi nelítostný v lásce, osude! A zatanči mi, by se rozesmála má duše zas, jak život zahude. Jsi vyděšena, pláčeš? Ofelie... A smích Tvůj řeže – zrak je bez duše, a kam se díváš? Soumrak smutky lije, Nocnoc rozžehla již ohně nad západem... Ty na miláčka čekáš? Z loktuše květ sype se... smrt vchází šerým hradem. 24
XVII.
Ta čekala již při Tvém narození, Ta čekala již při Tvém narození,
 na cimbuří tom stála na hradě, a dřív, než světlo uzřela Jsi denní, květ zasela tu v Tvojí zahradě. Když na svět přišla Jsi, tu políbení na líc Tvou vtiskla v dobré náladě, a řekla Ti: „Jsme sobě zaslíbeni, s Tvou hvězdou vzejdu na Tvém západě.“ A matce vzala, k srdci tiskla robě – „Ty nenajdeš tu družku stálejší, chci nezištně a věrně sloužit Tobě. Když zavoláš mne, přijdu v každé době, sůl podám Ti a chléb náš vezdejší, a měkké lože ustelu Ti v hrobě.“ 25
XVIII.
Mne uštvali, kdo první ruku zvedl? Mne uštvali, kdo první ruku zvedl?
 Byl můj to přítel, hodil kamenem, že klesám, věděl, však se neohlédl, by nezřel slzy v oku zamženém... Byl zvláštní osud můj – mne cestou vedl, jíž jiní nešli. V zámku skleněném jsem žila. Velký pavouk síť svou předl, žal zpíval žalmy v srdci zraněném. A pavouk předl, v sadě den se šeřil, nit z přadena se žití motala, že trpěla jsem, nikdo neuvěřil. Jak v pohádce princ nezjevil se oku... leč duše má se přec jen dočkala – je rubáš hotov, práce dlouhých roků! 26
XIX.
Tím rubášem mne přikryjete brzy, Tím rubášem mne přikryjete brzy,
 a závojem mou zahalíte líc, jak perly vtkané jsou v něm čisté slzy, sny zapředeny marné do kytic. A modlete se za mne – chraňte tvrzí a brány zámku – nelitujte víc! Vše zjasněné již bude, co mne mrzí a trápí dnes – v té záři voskovic. Kříž položte mi na hrob, jejž jsem nesla, trn zasaďte, jenž skráň mou popíchal, když pod tíhou jsem kříže k zemi klesla. A postavte pak číš tu, z níž jsem pila, mně do ní osud žluče namíchal – bych vědoma si byla, že jsem žila! 27
XX.
Ó, milovat je: trpět. Trpět – žíti! Ó, milovat je: trpět. Trpět – žíti!
 Čím silnější je cit, tím trpíš víc, před okem lidským musíš bol svůj skrýti, jak šašek smíchem naladit svou líc. Ty směj se! Smát se budou, s Tebou výti, jim, jako šašek, můžeš pravdu říc’, leč neplač. Bol Tvůj nikdo nepocítí, v Tvém smutku nikdo nevyjde Ti vstříc. A všichni vzhlédnou cize, nechápavě, chlad zasvitne i v drahém pohledu – tam odejdou zas, odkud přišli právě. Pak když tě bolest k smrti poranila, jen rakev zbude Tobě k posledu – pak řekni si, má duše: „Já jsem žila.“ 28
XXI.
Má duše, pojď, zas půjdem o dům dále, Má duše, pojď, zas půjdem o dům dále,
 zde nedopřejí víc nám noclehu, Tvá loďka na té ztroskotala skále, když vánice ji hnala od břehu. Jsi vyděšena jako děcko malé, jež do závěje padlo, do sněhu, a matku volá, ve svém dětském žale hnout netroufá si, dát se do běhu. Leč neslyší je nikdo. Marně volá... Pláč jeho ztichl, slza spadla z řas – Jak malé děcko usnula jsi zpola. Dnes skutečnost se zjevila Ti holá. Pojď, duše moje, půjdem dále zas – na voze žití otočil čas kola. 29
XXII.
Mně přejte klidu, k smrti znavena jsem, Mně přejte klidu, k smrti znavena jsem,
 nic nechci více, nechci také znát, mne zapomenou brzy – a jen časem snad na mou píseň budou vzpomínat. Má žeň je chudá – prázdným svítí klasem, a přec má jabloň kvetla jedenkrát! To ticho přejte mi, jež Božím hlasem mne volá již... tak klidně budu spát. Jsem znavena – a klid můj přejte mi, a víc mne z mého spánku neprobuďte – jej nenašla jsem nikde na zemi. A neporušte mír můj... noci tiš... A pro mou lásku mne tu neodsuďte, vždyť za ni v žití pykala jsem již! 30
XXIII.
Mdlá vůně táhne, sladká, neživoucí, Mdlá vůně táhne, sladká, neživoucí,
 a vlní se v tom tichu večerem, a pod závojem mlžným, v rose skvoucí květ zvadlý dýchá tiše v hrobě mém. Jdou vzpomínky a melodií vroucí mne dále zvou – a smutným pohledem tu vyčítají srdci, které mroucí, zvon puklý, bije v chrámě zbořeném. Co, vzpomínkyvzpomínky, teď vyčítáte mi? Že zradila jsem lásku na zemi, a duše moje zapomněla v žití? Že moje srdce jak zvon oněmí? Až do té rakve rubáš dáte mi – mé srdce pod ním bude ještě bíti. 31
XXIV.
Ta zahrada tu leží tiše tak, Ta zahrada tu leží tiše tak,
 sen květy zkropil, v trávě svítí rosa, vše kolem spí – a v keři usnul pták, na štíhlé jedli ztichla píseň kosa. Mha s nebe padá – orosila zrak, kdos přešel – v písku vlhkém noha bosá svou šlépěj vtiskla – roztrhl se mrak, smrt přecházela, zasvištěla kosa. A trávu tu a květy kosila, a mladé štěpy stromu utrhala, ni jediného listu nenechala. A duše marněmarně, marně prosila o milost pro ty květy – dále žala – jen ušklíbla se, ani neozvala. 32
XXV.
Ty svěží, mladé štěpy zahynuly, Ty svěží, mladé štěpy zahynuly,
 než na kraj spadly mlhy podzimu, v sad metelice přišla, větry duly, a s pole smetly setbu ozimu. Jak na hrob hrudu, sněhy nahrnuly na zemi, nečekaly na zimu, a sudičky tu z bolu rakev kuly, hrob vykopaly, název daly mu: ‚U ztraceného ráje‘, bláhové tu dřímá srdce, které milovalo, je potrestali za to bohové! Pak uzavřely víko kovové, hrob zasypaly – srdce v hrobě spalo – tep jeho rušil ticho hrobové. 33
XXVI.
Já u bran stojím ztraceného ráje, Já u bran stojím ztraceného ráje,
 je portál jeho navždy uzavřen, plod visí ještě, v žhavém slunci zraje – leč pro jiného vzchází bílý den. Bol poznala jsem, květy zvadly máje – můj zrak byl září slunce oslepen, já bloudila jak poutník šerem kraje – a za chimérou duše má šla jen. Teď před branami ráje smutně stojím, a zaklepati na dveře se bojím – v té dlouhé noci čekám do rána. Je Tvá to říše, království to Tvoje – má hořká radost, utrpení moje – lkám ve vyhnanství, z ráje vyhnána. 34
XXVII.
Tvou písní vždycky zvučela má lyra, Tvou písní vždycky zvučela má lyra,
 a její struny láska zladila, v ní zpívala má snivá duše sirá, ze srdce mého píseň prýštila. Jak čistý pramen – hvězdy všehomíra se v tůni skvěly, luna svítila, jak perly, rosa. Obloha v něm širá si nebeský svůj azur ukryla. Má lyra písní zpívala Tvou vždycky, a v strunách slza často chvěla se, a nápěv zvučel touhou, melodický. Mé srdce bilo, smutek plakal lidský, a bolest znáti bylo na hlase – když hlas se zlomil, dozněl elegický. 35
XXVIII.
Ty, jeho přítel, těšil Jsi mne pak, Ty, jeho přítel, těšil Jsi mne pak,
 když Jsi mne viděl zoufalství tak blízkou, mou hlavu halil šílenství již mrak, a vichr hýbal mnou jak slabou břízkou. Zrak můj se díval vzhůru do oblak, leč oblohu jsem zřela temnou, nízkou, mne vichr šlehal, slzou zkalil zrak, tmou v noci bouřné kráčela jsem vískou. Mé oko v mraku hvězdu hledalo, mou vůdčí hvězdu – černé bylo nebe – v své bídě velké volala jsem Tebe. Leč odpověď mi echo nedalo... Smrt ozvala se – propast mezi námi – a s duší mojí zůstaly jsme samy. 36
XXIX.
Teď opuštěny, samy jdeme žitím, Teď opuštěny, samy jdeme žitím,
 nás smutek cestou jak chrt provází, jde v patách s námi, jeho dech tu cítím, jak dýchá na mne, chlad mne rozrazí. Jej odháním, leč marně, žalným vytím se po mé stopě ke mně doplazí, má radost, když jej za obojek chytím, a hraje si, mne k zemi porazí. Jen těžce vstávám – jeho zrak zří na mne jak slzou zrosen, v němé bolesti – v tmě jdou, již přešly, iluse mé klamné. A naděje mi zhasla, jež mne vedla... Jen smutek zůstal v tichu rozcestí, noc hluboká – a rubáš ze slz předla. 37
XXX.
Noc hluboká již rubáš chladný spředla, Noc hluboká již rubáš chladný spředla,
 je mé to roucho, bílé, svatební. „Z tmy k světlu,“ dí mi, „jsem Tě nevyvedla, na chvíli čekám, až se rozední.“ Den vstává – obloha se skvěje zšedlá, nach červánku se krví rozlil v ní, a hustá mlha nad krajem se zvedla, zvon vyzvání v té kapli klášterní. A průvod kráčí, sestry v jeho čele – a život stojí u bran hřbitova, a hrobník v zemi úzké lože stele. A léčivý květ sbírá jitrocele pro rány moje, než mne pochová – Jde průvod – kráčí k mojí šeré cele. 38
XXXI.
Mé sestry smutku, postůjte jen chvíli, Mé sestry smutku, postůjte jen chvíli,
 já připravena nejsem na cestu! A závoj na skráň nedejte mi bílý, a najděte si jinou nevěstu! Květ zasela jsem – ale nerozvily se růže moje dosud, nalézt tu v tmě nemohu je – vyjít,vyjít nemám síly, mrak černý hrozí, leží na městu. Jak zahradník jsem zasela své role, leč hlídala je špatně, večerem v kraj přiletěli ptáci na má pole. A bouře přišla, ruka její rvala květ stromů, svěží listí v keři mém, vše zničila, a poušť jen zanechala! 39
XXXII.
Jak bříza zmírám – neschopna je žití, Jak bříza zmírám – neschopna je žití,
 blesk zasáhl ji, živoří tu jen, nad její hlavou zlaté slunce svítí, list v purpuru se chvěje, orosen. Ji vánek hladí, vůně laská kvítí, a nad ní soumrak vstává, svítá den, a v rosných perlách luny zrak se třpytí, pták zkolébá ji písní, uspí sen. Leč neslyší ji – stojí zadumána – a její smutná duše naříká... peň ohýbá se, zeje svěží rána. A listí vadne – v blízkém jasu rána ta ptačí píseň v pláči zaniká... zvon ranní kvílí jitrem jako hrana. 40
XXXIII.
Co chceš, má duše? Navracíš se zpět Co chceš, má duše? Navracíš se zpět
 do domu šeré, dávné minulosti, v něm klidně spí již smutky zašlých let, a neodešel nikdo, žádný z hostí. Tu žalmy zněly, přestaly však pět jak chmurný pták – má hrdost řekla: „Dosti!“ Co v domě hledáš? Žízniv je Tvůj ret? U stolu toho již Tě nepohostí! Ten dům je zaklet, smutků je to říše, a z hostí nikdo nepodá Ti číše, a neosloví Tebe jménem Tvým. Jsou pohrouženi do snů, sedí tiše, čas zadumán je, v knize žití píše... Leč pero z ruky vypadlo mu, zdřím’. 41
XXXIV.
Jsou do snů těžkých všichni pohrouženi, Jsou do snů těžkých všichni pohrouženi,
 jak blaničtí tu sedí rytíři, a v zakletém jsou hradě opuštěni, jenž s cimbuřím ční k nebi, s arkýři. Jsou zaprášena okna. Paprsk denní když vnikne v síň, kol prach jen rozvíří, a netopýři, světlem probuzeni, v tmě zakrouží a v reji zahýří. Tak léta přešla – nikdo nezavolal, je neprobudil ze sna k životu, čas přemoh’ je, a těžký spánek zdolal. Spí všichni. Vše kol odpočívá tiše – a jméno Tvé se neozvalo tu... Leč jim se ještě chvěje ret, jak dýše. 42
XXXV.
Víc nemohu psát, unavena jsem, Víc nemohu psát, unavena jsem,
 víc myslet nechci, na nic kol se dívat, na smutek, duše moje, v srdci Tvém – jen slzy vidím s oka Tvého splývat. Víc trpět nechci! Na tom hrobě mém, v té věčné lampě oheň lásky zhřívat, a v hluchém tichu, zmírajícím rtem tu píseň lásky vroucí stále zpívat. A světem tlouci se, jak tažný pták, víc křídla jeho nenesou mne v letu – a dozpíval tu poslední svou větu. Víc trpět nechci, znavena jsem tak! Mé srdce dávno odumřelo světu, je jak ten palác prázdný – pusto je tu! 43
XXXVI.
Mne políbila bolest na rty němé – Mne políbila bolest na rty němé –
 pták černý, smutek, v písni šveholí: „Tou cestou žití stále spolu jdeme, ty lány přešly jsme již, vrcholy. Je má to země, říše, všechno je mé, můj domov – hřbitov, stráž má – topoly – když volá život nás – se neozveme, hlas jeho zmlkne tichem, v údolí. A naše svátky jsou ta chmurná jitra, v nichnich, zbarven krví, v rose svítí nach, květ uvadá, a růže zemře zítra.“ A neděle – noc ponurá a tichá, v ní příroda sní jako na márách – „zda zemřela?“ vše ptá se. „Ještě dýchá?“ 44 Lidušce Hippeau.
XXXVII.
Jak tamaryšek v severním tom kraji, Jak tamaryšek v severním tom kraji,
 jak vonná Daphné, dýcháš nocí tu, Tvé oči – plody kaštanové, zrají, svit zlatý skví se na nich v úsvitu. Květ zamčený – co v kalíšku svém tají, Tvá duše skrývá na dně v úkrytu? A jaké touhy v srdci vykvétají, květ žhavý vadne – jakých pocitů? Jak keřík z jihu, Daphné, dýcháš vonná, květ – dívčí duše Tvá, je zavřená. A života se zdvihá zvolna clona. Vše odehrává se jak na jevišti – sny marné, mnohá naděj zmařená... Co dá Ti život? Zjeví hra nám příští. 45
MÁRIO BONNARD.
I. I.
 Ó, kníže davů, z Boží milosti! Ty vyvolený Musy, Tvoje jméno dál svítit bude hvězdnem věčností, vždy uměním jak sluncem ozářeno, Ažaž nad Tebou se temno rozhostí! Když Jsi se zrodil, první byla’s, ženo, jež zavázala se mu věrností, ó, Thalie, a dala vzácné věno: To černé oko, smutkem zastřené, ten vytesaný profil z kamene, kov hlasu, který zvučel jako cello, Toto srdce žhavé, skuté z plamene, ty poklady v Tvé duši zavřené – a Sláva Tvoje políbila čelo. 46 II. II.
 To krásná byla Francesca, Tvá milá, jak hřích tak svůdná, úlisná jak had, na snivé rty Tě žhavě políbila – byl opuštěn Jsi, chudý, byl Jsi mlád. Na housle hrál Jsi. Hvězdnou nocí lila se píseň věčné touhy do zahrad, o lásce věčné k duši promluvila, svou něhou k srdci, prolomila chlad. Ty, Mário, Jsi miloval tu ženu, a proto byl Jsi láskou zatracen, noc čekala Tě, zkáza Tvému jménu, Ažaž na dno pad’ Jsi – než smrt řekla: „Dosti! Ty’s láskou trpěl – žití navrácen zas budeš! Pojď, můj dům je plný hostí.“ l sette peccati capitale 47
CONRAD ANSORGE.
Já na klavíru slyším Tebe hrát, to adagio tklivé Beethovena, „Buď s Bohem“, melodii teskně lkát, a vzpomínat si předrahého jména. Svit slunce oknem na Tvou hlavu pad’, Tvůj snivý profil obkreslila stěna, a vůně bezů táhla ze zahrad, z té verandy, jež byla otevřená. A višně kvetly, ořech trpce dýchal, stín soumrak snášel do Tvé komnaty, a na zahradě fontán tiše šplíchal. Je vytržena stránka z knihy žití... „Buď s Bohem“, pláče píseň sonáty – V mé duši, tklivá, nepřestane zníti. 48
XLI.
A upomínky smavé duší jdou, A upomínky smavé duší jdou,
 ty upomínky mého mládí, štěstí, dům vidím bílý s velkou zahradou, v ní drahý otec mladé štěpy pěstí. A matčin skleník s jižní květenou, a kamelie rudé v slunci kvésti, a pyšné pávy za tou ohradou svůj skvostný vějíř okázale nésti. A hrdličky dvě v kleci na skleníku, a kavku, za mnou v sadě běhala – a granátová jablka, plod fíků. Ta zlatá pole, alej štěpných stromů, a za soumraku šachta dýmala, a havíři se navraceli domů. 49
XLII.
Můj otec horník byl, když umíralumíral, Můj otec horník byl, když umíralumíral,
 jak horník zemřel. Odvážný byl, smělý, a bázeň neznal, sebe zapíral, a únavou se zraky nezavřely. Byl hrdý, zlaté srdce zastíral tou halenou, a jenom oči skvěly se láskou, když je měkce upíral na děti horníků, jež dováděly. O skývu chleba rozdělil se s všemi, lži neznal v žití, liché přetvářky, vše lidu rozdal, poslední byl z všech. Znal jeho bídu, jeho smutek němý, a nedopustil jeho urážky, a poslední mu patřil jeho vzdech. 50
XLIII.
Ty umřela Jsi, matko – vidím Tebe, Ty umřela Jsi, matko – vidím Tebe,
 na smrtelném Jsi loži ležela, na nás Jsi kývla – upomínka zebe – v své dlani naše ruce sevřela. Cos’ chtěla říci – vzhlédla kolem sebe, leč zornice se mlhou zastřela, vzdech vyzněl tiší... duše vzlétla v nebe, smrt modré oči Tvoje zavřela. Vše zhroutilo se náhle před smrtí, vzduch slzami se chvěl a plakal bolem, vše zapadlo – nic nebylo již kolem. Na prsa balvan leh’, že rozdrtí mé srdce, mnila jsem – ó, lásko vratká! Před jedním jménem neobstála’s: matka! 51
XLIV.
Na Tebe myslím, Matko. Trpěla Jsi, Na Tebe myslím, Matko. Trpěla Jsi,
 Tvůj život šerý, osamělý byl, hvězd nebylo v něm, ani květné krásy, květ pro Tebe se štěstí nerozvil. Tvé čelo vážné bylo. Zrak Tvůj snil, a často slzu skrývaly Tvé řasy, a smutek skráně Tvoje políbil, sníh navál na Tvé kaštanové vlasy. O čem Jsi snila v tiši večera, když nad knihou Jsi seděla a četla? Tvůj zrak se díval dálkou do šera. Nač myslila Tvá duše? Dumala tam nad klavírem. Píseň sladká vzlétla – leč hlas se zlomil – píseň ztrhala. 52
XLV.
Zda smutku Tvému někdo rozuměl, Zda smutku Tvému někdo rozuměl,
 Tvým touhám, které ve Tvé duši vadly, jak vonné květy. Slétly roje včel se v sadě našem na ně, nežli zchřadly. Byl otec dobrý, zlaté srdce měl, leč tiché smutky do domu se vkradly – vám osud mladé štěstí záviděl, a starosti ty denní na vše padly. Jak květ Jsi kvetla, matko, v ústraní, z Tvé jemné duše vůně táhla sladká, jak polibek ji cítím na skráni. Leč smrt šla jednou s kosou po stráni, květ zkosila – je mrtva moje matka – ji osud odved’ z žití rozhraní. 53
XLVI.
Jak temný přízrak před očima vstal Jak temný přízrak před očima vstal
 ten starý pes, jej v stáří zastřelili, že na obtíž byl, oslep’, nehlídal, jej marně lidské ruce nakrmily. Jej zavolali. Kol stěn přišoural se podle sluchu – pušku namířili – když v důvěře se k pánu přilísal, spoušť spustili – byl mrtev v jedné chvíli. Tak děli mně. Strach často duši jímá, zda netrpěl, než zhynul? Žhavý nach sníh kolem zbarvil, tuhá byla zima. Pak vykopali jámu – zahrabali – a zasadili řeřáb ve hlavách... a na něm v létě kapky krve vzplály. 54
XLVII.
Po stopě kráčím svého žití nyní Po stopě kráčím svého žití nyní
 tou šerou cestou v tiché jeseni, ji nepoznávám – přešli tudy jiní, na poli vzrostlo cizí osení. Jdu tiše k domu, hledím na svatyni, a duše moje stane v zasnění... mně skřínku dali v svatební té síni, v ní smutek byl a hadi zavřeni. To Pandořina zlatá skřínka byla – ji pečlivě jsem v chrámu zavřela, že skvost je vzácný ukryt v ní, jsem mnila. Leč jednou přece – zvědavost mne jala – jsem otevřela víko – syčela v ní zmije... holá skutečnost mne ťala. 55
XLVIII.
Mou duši láska zpívat naučila – Mou duši láska zpívat naučila –
 a do ruky mi dala varyto, a radost přišla, bolest promluvila, je její jméno na něm vyryto. Jak bard jsem žitím bloudila a snila – co jasu bylo všude rozlito! Leč ze snění mne bolest probudila, vše sněhem bylo náhle zakryto! A život děl mi: „Mou teď píseň zpívej! Již dost jsem dlouho čekal na Tebe, ty klasy zkos, a slzy s květů svívej.“ A hvězdy zhas’, jež svítily mi v sadě, a čekal, až chlad v srdci zazebe... Pak rozžal ohně přítmí na západě. 56
XLIX.
Teď se mnou věrně jde, můj rytíř smutný, Teď se mnou věrně jde, můj rytíř smutný,
 je ponurý a vážný, jako mnich, je nuzně oděn do té černé kutny, pás klokočový visí na bocích. Je přísný k sobě, ke mně přeukrutný – když směji se, hned přetrhne mi smích, chléb podá mi,mi jen tělu mému nutný, vždy bolem zladí píseň v strunách mých. Jen nelásku zřím v jeho pohledu, a v zraku jeho zablýskne se záští, jak vánicí mne vede po ledu. Tak jdeme světem, stálým zápasem – a klokoč tluče na chatrném plášti, a růženec se houpá za pasem. 57
L.
Mne miloval Jsi, proto trpět musím teď, Mne miloval Jsi, proto trpět musím teď,
 tu ratolístku přelomil Jsi svěží, a děl Jsi lásce: „Na hřbitov mne veď, ať umíráček zazní v tiché věži!“ My na hřbitov šli – zela šedá zeď – „Tam duše moje,“ děl Jsi, „tiše leží, smrt volal jsem, a její odpověď již očekávám. Pozdě je a sněží Dodo mého srdce, na mou hlavu šedou.“ Tma byla kolem – záhrobní šla tiš... Mé smutné srdce, ztiš se navždy již! Na hřbitov cesty žití vždy mne vedou... Vše opustilo mne, jsem sama zas – ne život, leč smrt rozloučila nás! 58
LI.
Jsem jako bříza – zpívá do noci, Jsem jako bříza – zpívá do noci,
 a ve vánku se kývá její hlava. Tři stojí moudří u ní proroci, jsou jména jejich: Život, Láska, Sláva. Dí Život: „Nemohu Ti pomoci, hra skončena je, soumrak tiše vstává!“ A Láska vzdychla: „Já jsem bez moci, má zahrada víc květy nevydává.“ A Sláva zamyslí se: „Vavřínů tu pro Tě nemám. Sady mé jsou pusté, zvad’ vavřín, i ty růže ve stínu.“ A bříza šumí, vánek laská ji, jak závojem ji halí mlhy husté, a kolébají písně šalmají. 59
LII.
Jsi smutné, krásné Bissone mé, teď! Jsi smutné, krásné Bissone mé, teď!
 Svál podzim závoj na jezero dolů, mhou zamžena je hřbitovní ta zeď, jak orosena čerstvou slzou bolu. Spí hroby tiše, na všem leží šeď, Zmar všeho – větry severního pólu sníh na vrch nanesly, a strhly měď, list z kaštanů a poslední květ stvolu. A jezero spí – snivé oko šedé – v něm odráží se jako v zrcadle ten starý dům, a nebe zapadlé. A zima nocí rosný rubáš přede, jej hází do tůně jak do rovu... noc hluboká – mír jde kol hřbitovů. 60 Tereza Dubrovská SVÁTKY MÉ DUŠE Bellinzona – 23. XI. – 4. XII. 1929.
Úvodní báseň napsal Jiří Karásek ze Lvovic. Leptem a kresbou v titulu vyzdobil T. F. Šimon. Vytiskla svojí Malostranskou italkou Státní tiskárna v Praze 120 výtisků, z nichž 1.–25. na pravém japonu, 26.–120. na francouzském ručním papíru. – Vydalo nakladatelství J. Otto v Praze. Výtisk číslo 94
E: lp; 2006 [62]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Státní tiskárna v Praze; Otto, Jan
(Úvodní báseň napsal Jiří Karásek ze Lvovic. Leptem a kresbou v titulu vyzdobil T. F. Šimon. Vytiskla svojí Malostranskou italkou Státní tiskárna v Praze 120 výtisků, z nichž 1.–25. na pravém japonu, 26.–120. na francouzském ručním papíru. – Vydalo nakladatelství J. Otto v Praze. Výtisk číslo 94)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 64