KRÁL OSUD
SLOVUTNÉ UMĚLKYNI PANÍ HANĚ KVAPILOVÉ VĚNOVÁNO
[3] Chatrčka skrovná lesa na kraji ke skále tulila se omšené a pod dubů se větve skrývala. Chránily chatrč větve spletité a skalisk útesy, že vítr zlý se dříve ztišil v stromů korunách, než oknem zachvěl spoře zastřeným. Již schylovala v temno půlnoci noc svoje rozestřená ramena – v chatrči dosud slabé světlo zřít a plamen louče sporý, míhavý světničku nízkou plní zábleskem, že rozeznat lze tam dvě postavy. Ta jedna u krbu dlí schýlena. Toť babička, jež vlas svůj šedivý si rukou přihlazuje třaslavou a z očí stírá slzné krůpěje. 5 A v stoje před ní dívka jako květ, tvář nachem plá jí, oko odvahou, když těšíc slovy lásky dojemné chce zmírnit žal té hlavy sestárlé. „Já za svítání půjdu do hradu, u královny se směle ohlásím. Až prosby moje těžké uslyší, až uvidí slz vláhu upřímnou, věř, jistě bratru mému volnost dá a do vojny ho v dálku nepošle.“ Tak dívka dí, a víra dětinská jí z očí září něhy úsměvem. Však stařenka teď hlas svůj pozvedá a hlavou vrtíc, takto promlouvá: „Jen oleje bys v oheň nalila, děvečko drahá, kdybys královnu, jíž v hrdosti se nikdo nerovná, svou zamýšlela prosbou obměkčit.“ A ztišíc hlas, jak v bázně obavě, by nikdo neslyšel, co říci chce, dál dívce mladé takto domlouvá: 6 „Jeť hrdá, věř mi, naše králová, a duši její cizím je náš žal. Jí lidský bol je šprýmem veselým a k radosti ji slzy naladí. Do hradu nesmíš, hezkých tváří prý nerada vídá sličná králová a nenávidí dívky mladistvé, jež příroda svým vděkem dařila. Chce býti ženou v říši nejkrašší. Věř, milé dítě, ač bych neměla ti podobného cosi vyprávět – ty krásnější jsi naší královny.“ „Nic, babičko, se o mne nestrachuj. Načerním tvář si lesní bylinou, loktuši stáhnu hodně do čela, v šat tmavý postavu svou zahalím, neuzří královna mne v zastření. Jen hlas můj ať jí k srdci promluví. A pravíš-li, že velmi krásná je, pak dobré srdce také asi má, neb matka příroda by nedala podobu sličnou srdci bez citu.“ 7 A nečekajíc dalších výkladů, přípravy tiše k ránu konala a připravena vyšla na cestu, než ještě slunko vzplálo v úsvitu. Babička s prahu vlídným pohledem a žehnáním ji provázela v dál a modlitbou chvěl ret se uvadlý, by šťastné bylo její řízení. * * * Do hradu cesta vedla daleká, lukami, polem, lesem hlubokým, však dívce truchlo v srdci nebylo. O závod s ptáky písně zpívala a z lučních květin vila kytice. Ty darem paní králce donese – kdo ví, zda v parku kvetou zámeckém podobné květy něžných útvarů, jak na skalách, kde horské prameny jich vlaží svěží vodou kořeny. Však úzkost náhlá přec ji pojala, 8 když na návrší s hradu cimbuří praporec zavlál rudě zbarvený, jak v čerstvé krvi byl by vykoupán. Jak v předtuše ji divný smutek jal, jejž zaplašit se marně snažila důvěrou duše plné soucitu. I divného cos bylo v blankytu a slunko jiným teplem sálalo, když vycházelo u nich na horách. Zde záře bylo míň i teploty. Když vzpomněla, že bratr ubohý snad na vojnu již v brzku potáhne, tu zrychlila krok srnky v poskoku a bez dechu se octla v nádvoří. Tam sám ji potkal vrchní komoří a kázal, aby z bran ji vyhnali. Když prosíc, ruce k němu vzpínala, tu roztál trochu, přání vyslechl a ku královně vést ji přislíbil. Však dlouho ještě čekat musela, než v průvodu svých paní králová v zahradu sešla k ranní poradě. 9 Všimla si dívka krásy vábivé, již zvyšoval jen dojem nádhery, však jediný jen pohled králové jak trní bodem v duši zabolel. „Co chce mi žena v cárech ukrytá?“ tak tázala se chladným způsobem a divně pohrdlivým pohledem si prosebnici malou změřila. „Za bratra prosím, paní převzácná – je v bídě naší nutnou podporou – bez něho hlady umřít musíme. Políčko vzdělat strmé na stráni dovede pouze ruka mužova. To jediná je naše výživa; ladem když leží – chleba nevydá.“ „Proč sama neseješ, bys sklízela?“ „Já síly nemám,“ dívka v pláči dí, „a babička má chorá, ubohá, je stařičká, ji musím ošetřit a pole samo chleba nevydá – kdo nezaseje, nemůže též žít.“ „Co je mi po tvém bídném životě? 10 Sama si orej – sama také žni! Mně válčení teď věcí přednější. Chci mocnou být a co mi záleží, když babička tvá chorá zahyne a s ní i ty, jež světu ničím jsi. Já chránit musím nejdřív právo své!“ Tak královna se slzám posmívá a dál jít kyne paním v průvodu. Tu jedna, jako poupě rozvité se slzou v oku kráčí k paní své a hlasem dojatým ji osloví. „Já cítím s dívky těžkým osudem, mně k vůli, paní, milosrdnou buď a svobodu dej bratru jejímu.“ „Ty přimlouváš se žalu přízvukem? Co k neznámé tvé něhy láká cit?“ „Hleď, sama královnou jsi přemocnou, a ona chudá strádá o hladu. Dej za bídu jí štěstí v náhradu a vděčit bude tobě do smrti.“ „Chci po vůli ti být, však s podmínkou. 11 Ať dívka najde sídlo Osudu, jenž nejmocnějším vládcem světa jest, jak odjakživa každý vypráví. Ať řekne mu, že nad něj mocnější já cítím se a že ho vyzývám, by ztrestal hrdost mou, když mocný je. Ať mocnějším než já se ukáže! Když jeho vzkaz mi věrně vyřídí, danému slovu se ctí dostojím a bratru jejímu dám svobodu.“ Dál šla pak hrdě, úsměv potupný rty zkřivil, které krásné myšlenky vyslovit mohly, ale jedu proud jen tryskal z nich vždy přímo do srdcí! * * * Na trávu sedla, žalem zemdlena, mladistvá dívka, hořce zalkala a dlouho utišit se nemohla. Tu náhle dotek ruky bělostné lichotně s tváře stíral slzí proud a známý hlas jak v prosbě zašeptal: 12 „Až Osudu se budeš vyptávat, co pro mne chová, hleď též vyzvědět a nechť zvěst tvoje tají cokoli, vše věrně pověz, až se vrátíš zas.“ „Zda vrátím se a zda jej naleznu? Kdo odpoví na těžkou otázku? Však tobě, paní, za přímluvu v dík, když Osud najdu v zámku vzdáleném, chci věrně jeho vzkazy vyřídit. Tak dobrá jsi – žel, srdce královny že tvého citu nemá polovic.“ Pak v chatrč šla, rozloučivši se dřív se vzácnou paní, která radu svou a za žal peněz hojnou náhradu jí pro babičku dala churavou. Ta znovu loučila se s vnučkou svou a znovu plačíc, vroucně prosila, by nešla v jistou svoji záhubu. Však marné bylo dívku přemlouvat, k návratu zlákat únav představou. Jen hlavou pohodila, nedbajíc 13 a stranou východní se na zdař Bůh na cestu dala lesem hlubokým. * * * Když únavou již dále nemohla a pro šero na cestu nevidět, pod stromy ke studánce usedla na pažit, na mech mezi kapradí; pomodlivši se zbožnou modlitbu, v níž babičky i bratra vzpomněla, do trávy ulehla a usnula. Roj svatojanských mušek osvětlil zeleným jasem lesní zátiší, a zjevy noční v záři měsíce k veselé scházely se besedě, k bujnému reji v rose půlnoční. A vedle dívky víla usedla, jí do tváře se spící dívala tak pátravě, jak kreslit chtěla by ty tahy jemné, tváře dítěte, jež duši něžnou kryla pod víčky. „Spi sladce, zlaté, čisté jsou tvé sny,“ 14 tak šeptala a věnec z vřesoví na ňadra kladla dívky mladistvé a ruku její tiskla přátelsky jak matka, takou radu šeptajíc: „Jdi směrem tímto dále k východu – ať jiná cesta tebe nezláká! Když překážky se v cestu nastaví, jež zničit nezná lidská slabá moc, na můj si vzpomeň věnec vřesový a jediný z něj lístek vytrhnouc, zavolej: „Vílo, pojď mi na pomoc!“pomoc!““ Pak políbila dívku na čelo a v studánce své tělo koupala. Roj světlušek jí used’ do vlasů, jak z drahokamů zaplál diadém a barevný roj nočních motýlů zakroužil v letu bílým nad čelem a zlaté květy jako na povel vykvetly z vodní tiché hlubiny k bílého zjevu čisté okrase. Rej skřítků zmlknul jako v úžasu 15 a se všech stran se lesní druhové královně lepé přišli poklonit a dary své jí složit do klína. S úsměvem brala dary říše své, z potoka bílých perlí celou hrst a kdesi ze skal vzácný jakýs květ. A všechno nechala si vyprávět, co viděli, jak zašli daleko, a možno-li tam krásných věcí zřít a zdali krásněji je ve světě? V tom mušky zhasly v bledém listoví a motýlové vzlétli do šera a celý dav těch skřítků, lesních žen s křikem a zpěvem v dáli odkvapil. Když sama zbyla víla-královna, tu ještě jednou k dívce nesla krok a usednouc k ní v sen jí šeptala: „Až Osud najdeš – až se budeš ptát, na osud lesních žen se pozeptej – zda mohou někdy láskou milovat a má-li láska taká trvání.“ 16 Pak v studánky se proudy halila, vzdychla a zmizela jak zázrakem. A sotva zašla, den se přiblížil a vzbudil ptáky k ranní písničce a písnička ta dívku vzbudila. Když rozhlédla se v lesní samotěsamotě, údivem žasla věnec spatřujíc, jejž ve snu jakás víla překrásná jí dala, mluvíc slova tlumená, kudy se za Osudem dáti má a vrátí-li se, aby vzpomněla a se vzkazem k ní zašla záhadným. Ze studánky se vody napila a za osudem Osudu šla vstříc. * * * Bylo to třetího dne k poledni, když zvuk kýs divný zalehl jí v sluch jak rachot mlýnských kol, až chvěl se vzduch a země duněla tím úderem. A sotva vyšla lesa na kraji, 17 jezero zřela čisté, veliké a za jezerem zámek podivný: půl ze zlata a půl jak ze šedi. Na kolách stál, jež tak se točila, jak kdyby větru mocný velký proud poháněl let jich divně zázračný. Ta kola lidské kosti drtila, a dívka vzpomněla – toť Osud zlý zde zámek má půl chmurně šedivý, půl zlatý, lesklý, štěstím prohřátý. A uhodla – neb ze vrat vyšel ven obrovský stařec v říze poutníka a zahleděl se před se v širý svět. Když dívku spatřil – v ruce zatleskal, což znělo jako bouře ozvěnouozvěnou, a zasmál se, jak rachotil by hrom. Pak hlasem ptal se mocným, velikým: „Co hledáš zde tak blízko u hradu? Chceš vyzkoumat snad moji záhadu a lidem nové bájky vyprávět?“ I dívka chtěla dáti odpověď, 18 však slyšet nemoh’ hlásek člověka na dálku takou stařec velikán. Jen jezero se temně zalesklo, a hladina se větrem vzbouřila. Tu na věnec si z vřesu vzpomněla ubledlá dívka, kvítek vytrhla a zavolala: „Vílo, pomoc dej, ať dostanu se k prahu Osudu.“ A bílých křídel sněžnou perutí do vzduchu vzlétla lehce jako pták a před Osudem schýlila se v prach. „Jsi mocný, vím, však slyš, proč k tobě jdu. Já poselstvím tím bratra zachráním. Vzkazuje tobě hrdá královna, že tebe na boj těžký vyzývá, a jsi-li mocný, jak se vypráví, bys zkusil sklonit její hrdou šíj’.“ Král Osud zamračeně brvy stáh’ a v malého se starce proměnil, tak v obyčejné výši člověka: 19 „Mne hrdé vyzvání to neleká – žeť Osud mocný, může poznati. Když chci, jen vůlí mou se vyvrátí, v co lidská duše pevně věřila. Dvou srdcí svazek zničím docela – překážky stavím v cestu lidem zlým a na pomoc jdu hrdým – odvážným. Jsem milosrdný, zlý, vždy záhadný, protože nejsem tam vždy, kde mne chtí – mně špatně někdy lidé rozumí. Když někdo životem svým zaplatí ztřeštěný kousek – osud prý ho stih’, dav řekne lidí líně myslících. A zatím skončil vlastní hloupostí. Kde víra ve mne tak se uhostí, je nepravá, já nejsem vinen vším. Však nad životy lidí přece bdím a pomáhám, kde dlužno pomoci. Vždyť Osud lidí není stanoven – já vládcem jsem – ne jejich nástrojem, by líně ruce k bokům složivše, se do Osudu mohli odevzdat. 20 Žeť lidem mysli lehko věřící Osudem vlastně jejich povaha, o tom v svém klidu zdání nemají. Budoucnost stanovím, ne život váš a trpělivě často přihlížím, jak utváří se vaším konáním, a zakročím, když čas je nejvyšší. Jsem záhadný, v tom celý čar je můj, jak budoucnost je lidstvu záhadou, co skrývám, nelze lidem prozkoumat, že na ně čekám, v to ať doufají. Ni slova, co zde řek’ jsem, neprozraď, by moje nestihla tě kletba zlá – má Osud kletby na rtech nejhorší. A jsi-li hodná tak a poslušná, jak vídal jsem tě doma v chatrči, nic netaž se a udělej, co chci.“ Pak v zámek svůj ji uved’ nádhernýnádherný, a než ji k ženě svojí provodil, na schodech stanul, takto promluvil: „Mám ženu doma trochu koketní – 21 co připravím si, často pokazí, a lidé „Náhodou“ ji jmenují. Má žena lidi ráda škádlívá a mnohdy, nešťastna v svém konání, s prosbou se potom na mne obrací, bych napravil, co ona zkazila. Však dobrá je a ty k ní vlídna buď.“ Pak v sál ji vedl, v zlatě drahokam kde oslnivou svítil nádherou a v křesle z brillantů a safírů si krásná žena měkce hověla, zhalena v řízu barvy růžové a okrášlena květy sterými. Když přistoup’ k ní a když se pousmál, hned úsměvem tím Osud omládl, podobu krásného měl jinocha a měkkým hlasem k paní prosbu vznes: „Ta dívka zde je mojí chráněnkou – z ní nástroj svojí pomsty udělám. Ty pomocna buď při tom, Náhodo, a prince ve chvíli té přivolej, 22 kdy ona v nádvoří se ocitnouc, po královně se hrdé bude ptát. Šat krásný dej jí, něco skvostů svých, a květy pro ozdobu do vlasu, by krásnější, než jaro vchází v zem, chráněnka moje zpět se vrátila.“ Náhoda usmála se lichotně a hlasem řekla zvonkům podobným: „Chci po vůli ti být, můj Osude... Nic snazšího než ono setkání – princ touhou chor k ní láskou zahoří a královnou ji zvolí v říši své.“ Zas usmála se, ruku podala mladistvé dívce, která v úžasu jak na zázrak se na ni dívala, když ze skříní jí vybírala šat z paprsků luny, hvězdných zákmitů, když květy, jakých nikde nevidět, jijí ve vlas pletla, píseň šeptajíc o princi krásném, který přijít má, by paní svou ji v brzku učinil. 23 Tu teprv na paní si vzpomněla, že Osudu se pro ni tázat má, i na vílu, jež v lesa úkrytu jí přání svoje ve snu svěřila. Pak vystrojena v jinou vešla síň, kde Osud v nádheře své čekal ji, by na cestu jí radu udělil. – Když přednesla mu přání paní té i víly otázku – tu zasmál se a řekl vlídně ženě Náhodě: „Že ženy na světě jsou zvědavé, vždy vídal jsem – i doma takou mám, však nikdy záměr svůj s ní nesdělím. Že dobrou k tobě byla paní ta, nechť Náhoda svou dá jí odměnu setkáním, které ve svém srdci ždá, a já ten výrok skutkem zpečetím.“ Pak ujala se slova Náhoda: „Ať v zahradu jde večer potají. Tam v besídce – ve květů úkrytu jinocha spatří, jehož miluje. 24 Náhoda na pomoc jim přispěje, vyznání lásky dlouho ztajené se rtů mu splyne srdce ozvukem. A jeho láska – jejím osudem.“ Obrátivši se k choti pravila: „Co víle vzkážeš v lesní zátiší?“ Zasmušil Osud jasné čelo své a dívce řekl skoro váhavě: „Jí vzkaz můj vyřiď věrně do slova. Ať netouží po lásce ve světě! Se svým jsouc spokojena osudem, žal nepozná, jenž z lásky vykvétá a lidské duši bývá údělem.“ Pak za ruku ji oba ujali a z hradu provodili k jezeru. Tam Osud sám s ní v loďku usedl a na druhém ji břehu vysadil. Náhoda ještě dívce kynula závojem bílým jako na pozdrav, než v lesa hloubí zašla docela. * * * 25 Šla dlouhý čas – až jednou k večeru studánku našla v lesním zátiší a z věnce kvítek opět vytrhši, zvolala v dáli: „Vílo, zjev se mi!“ Vodotrysk ze studánky vytrysknul a v démantových jeho krůpějích v zelené loďce z brouků hedvábných seděla víla v říze růžové a rukou dívce vlídně kynula: „Co vzkazuje mi přísný Osud král?“ tak tázajíc se, oči sklopila k stříbrné vody čistým hlubinám. „Já jeho vzkaz ti řeknu do slova. Král Osud tobě říci přikázal: Ať netouží po lásce ve světě! Se svým jsouc spokojena osudem, žal nepozná, jenž z lásky vykvétá a lidské duši bývá údělem.“ Vzdech z úst se vydral víly – hluboký a teskný jako v žalu loučení. Pak v objetí své dívku pojala a líbala ji, slovy děkujíc 26 a na památku perly největší, jež chovala v svých vodních pokladech, na dlouhé navlékala řasy trav – a z očí při tom slzy stékaly. Zas loučila se s dívkou, šeptajíc: „Člověku krásu mohu v úděl dát – však v lásce žít mně nelze s člověkem. Ten přijmi dar a na mne vzpomínej!“ Pak zase v loďku malou usedla a vodotrysk ji zhalil průzračný. Dál ku hradu se dívka vydala – v nádvoří vešla ve své nádheře. Tam mezi hosty, vzácném průvodu spatřila prince, jenž jí Osudem a Náhodou byl za manžela dán. V údivu před ní stanul – polekán tím náhlým vzácné krásy zjevením. Mladistvá dívka oči sklopila a k němu blíž šla, sotva dýchajíc. Princ za ruku ji pojav – zašeptal: „Rci, zjeve krásný, odkud přicházíš?“ 27 „Mě k matce tvojí Osud posílá,“ tak na otázku dala odpověď. „Mou ženou buď, ty dívko spanilá, a zemi mojí dobrou královnou.“ „Tak Osud chce – já chci být poslušna. Mě ku své matce, prosím, doprovoď!“ * * * Královna žasla, očím nevěříc, když dívku zřela krásy neznámé a nádhery, jak ve snu nevidět, když za nevěstu svou ji prohlásil princ nesmělý, kterému vládla vždy, a jenž vždy, vůle její poslušen, jak dítě vésti dal se oddaně. „Odkud ta dívka, co ji vede sem – jsi šílený, že takto hovoříš, královnou svou ji zoveš veřejně, jak mne by na trůně zde nebylo?“ „Dost dlouho podléhal jsem vůli tvé, teď vůli jiné chci se podrobit! Mně v cestu Osud dívku postavil, 28 by dokázal, že tebe mocnějším, by zemi vládce dal, jenž okovů tíž neskládá na bedra poddaných.“ Šum souhlasu se nesl nádvořím a celé město plesem ve chvíli se ozývalo – ryčným veselím, pravému králi k hlučné oslavě a k uvítání sličné královně. Královna stará, vidouc nezbytí, bez přátel, kterých zloba nezíská, se zlatem veškerým svých pokladnic jak s povrchu by země zmizela. Nevěsta mladá, nežli zšeřilo se ve vysokých hradu komnatách, vzkaz vyřídila ještě paní té, přímluvou jejíž Osud poznala. * * * Dvě svatby druhý den se konaly. Za králem dvořenín se ubíral, po jeho boku paní líbezná, 29 jež za noci se sešla v zahradě s miláčkem, kde je svedla Náhoda. Že babička i bratr královny na hradě přebývali velikém, se jistě samo sebou rozumí. Pak dítky přišly – s víly perlami si zahrávaly v zlatých kolébkách a každému z nich víla do vínku květ dala krásy, která nehyne, jak lidská láska, v kterou věřila. A všichni šťastni byli docela – král, královna a všichni poddaní, a šťastný Osud smál se v jejich sny. 30

O VÍLE ZLOBĚ
MÉMU MILÉMU BRATRU JAROVI
[31] Na horách, tam, kde stráně zelené jsou plny květů vůně nasládlé, žil s dědem starým mladý, krásný hoch, a od rána až v šero večera se píseň jeho nesla tišinou: na lukách pásal bílé ovečky a do dáli, kde věže hrdých měst se pjaly nádherné, vždy dlouho zřel, a divné při tom mnohdy myšlenky mu tiše vkrádaly se do duše. V tom zadumání jednou vnuka děd překvapil náhle, hlavou zakýval, jak kdyby tušil smělých přání let, jež touhou nadchla srdce mladistvé. Pak otázal se hocha, starostliv, by vše mu řekl v dětské důvěře – proč pohled v dáli stále upírá. 33 „Mne láká svět a jeho nádhera,“ hoch sdílně řekl hlasem nesmělým, „ta města, která věže k nebi pnou, jak ruce o pomoc když volají. Mně žalno je v té skalní samotě, a touha má chce v dál se rozletět, v ten neznámý a tajuplný svět, o kterém často jsi mi vyprávěl za zimních nocí. Musím v dál tu jít! Já tuším, štěstí dary zázračné že pro mne chová dál ta v hojnosti, že moc mi dá i slávu vítěze, že sladkou ženu dá mi krásy té, jež úsměvem svým život ozdobí, že něhu dá mi lásky neznámé, jíž vděk se rovná ráje představě.“ „Než zajdeš v boj, dřív poznej soupeře. V úsměvu ženy krásy zázračné ti vyjde vstříc a v davu zaplane, jenž vítězem tě nazve radostně. Toť lidstva zloba, světa prokletí! 34 Já před ní uprchl jsem bezbranný, bych v samotě té našel pokoje.“ Na slova starce hoch se prosit jme, by radu dal mu, síle nezdolné jak čelit má, by vítězem se stal? „Toť těžký úkol, rada nesnadná. Jeť Zloba ženou; v plášť svůj objemný se ráda halí. Tisíc záhybů a tisíc odstínů plášť zázračný má v úkrytu a tisíc prostředků kdo najít umí – Zlobě odolá. Ty hlavní dva si dobře pamatuj! V úsměvu ženy zloba panuje a láska jenom ničí její moc. Však zlobu lidí jenom peněz zvuk zná zmírnit na čas, bázeň, že se víc smí mocný mstít a že smí panovat. Má každá země Zloby vílu zlou – tu podmanit kdo sobě dovede, ráj věčný v zemi své tak zbuduje a radost věčnou, která nehyne.“ 35 „Že podmanit lze sobě vílu zlou? Ty více víš, a prosím, vyprávěj!“ tak prosil hoch a stařec vyhověl. „Pojď se mnou,“ řekl, za ruku ho vzal i stezkou strmou ved’ ho v údolí, kde horská skláněla se lesní stráň. „Chci odkaz dobra tobě zjevit rád, chci, abys k potěše byl lidem všem a dílem tvým by práce měla zdar. Znám vílu Zlobu! Plachý její zjev, má krásu nezměrnou, jež lákat zná. Ji poznat můžeš. Víla kouzelná má v srdci zloby zdroj, ač sličný zrak tak cudný je jak pohled anděla, a něha z tváře zírá úsměvná. K zločinu svádí rukou odvážnou a laskáním své pomsty ostří hrot.“ Tak mluvil k vnuku stříbrovlasý děd a hoch mu naslouchal a v divu žas’, leč nedbal starosti, jež chvěla se 36 ve hlase dědově. Jen obraz zřel čarovné ženy okem duše své a nelekal se bojů, půtek zlých, blíž k cíli toužil vášní bujarou. „Buď všeho pamětliv,“ děl stařec dál. „Až v lůno tajů vejdeš v podzemí, nádheru spatříš sterých pokladů, a v žasu prudkém ret tvůj oněmí. Když zajdeš hloub, až k tůni jezera, kde na leknínu trůn svůj bělostný a v jeho skrýši víla lůžko má, byť ústa vodu ždála vyprahlá, po osvěžení mocně volajíc, přec nepij, pamětliv jsa výstrahy, již tobě dám – tvou cestu žehnaje. Nepij! Jeť jedu sladké mámení v té vodě průzračné a síly zmar. Nelíbej, nechoď v náruč rozpjatou, když v touze tebe bude blíže zvát. Svůj úkol znej! Ty chceš ji dobrou mít. Usedni na břeh, vše jí vypravuj, co k slzám žalu jímá člověka, 37 a pros, by moc svou, která velká jest, jen k dobrým skutkům povždy užila. Na sliby nedbej – čin ať promluví! Z jezera nepij, víly nelíbej! Prokletí v ústech dříme opojných a v smrtelné se skácí závrati, kdo kouzlu odolati neumí.“ Hlas starce chvěl se v mocné obavě, i dlaň, jež propouštěla, žehnajíc. * * * Hoch v temno sluje vkročil odvážně a rychlým krokem v před se ubíral. Ni zvuk, ni šumot nezněl z temna vstříc; vzduch těžký byl, jak bývá před bouří, a plný par a vůně neznámé. Když zašel dál, chlad v tvář mu zavanul a s skřekem ptáci vzlétli nad hlavou a o sluj divě bili křídloma. Pak temno řídlo, světlo sluneční však nevnikalo sem. To démanty v bezedné zaleskly se prohlubni. 38 A zahrada tam byla podivná, kde v stromech zlatých místo listoví jen rubíny se chvěly zářivé a topasové mušky vzlétaly. Hoch v němém žasu k místu ukován, tím leskem zpit kol dívati se bál. Pak vzmužil se a v lačné představě, že jeho jest, co čar zde nakupil, do obou rukou nabral zlata hrst. Sotva se dotek’ žluti lákavé, zem zachvěla se ve svých základech a pohltila všechny poklady. A v temnu, v mlze páry modravé duch bledý stanul. Na sta ještěrů kostnaté ruce jemu lízalo. „Ty na statného sobě zahráváš? Jeť dobře tak, již dávno paní má si s tebou, hochu, přála promluvit a nachem lící tvých se pokochat. Chce milost dát ti, smrti nežádá.“ Hoch všecek chvěl se, ale uposlech’, 39 když příšerný duch v před jej pobízel. Vyprahlým retem šeptal modlitbu, by chránila jej kouzel mámení a sílu dala, by moh’ odolat. * * * Roklemi vedla cesta daleká a pusto bylo v skalní temnotě. Chvílemi zazářily světlušky, než v úkryt zašly mezi kameny. Pak temno řídlo, v šero průsvitné se měnilo a modré jezero se objevilo zrakům užaslým. Kol nebetyčné skály vzrůstaly, a na sta pramenů se vlévalo v modř tiché hloubi. Velké lekníny na hladině se pnuly tajemné a zlaté měly uvnitř korunky a z drahokamů lesklých listoví. Vše chladné bylo však a bez vůně a nikde stonky květů pozemských, ni stébla trávy hebce lichotná 40 se neskláněla chodce pod krokem. „Zde sečkej,“ řekl duch a odešel. A s sykotem hned na sta ještěrů zalezlo v černé skalní trhliny. Hoch znaven toužil trochu spočinout a used’, hlavu sklonil do dlaní a steskem jat a divnou obavou, dvě velké slzy z očí vyplakal. * * * Největší z květů bílých leknínů se rozevřel a z jeho korunky tvář vyhlédla. Jak květů nejčistších nach s bělem na ní plál a v pohledu jas oblohy a úsměv anděla rty drobné měly. Šíje bělostná jak stonek květu níž se klonila v své bledi průzračné, když kynula jak na pozdrav a hlasem lichotným když řekla sladce: „Buď mi vítán zde!“ Pak krásné svoje tělo nořila z leknínu lůžka a v plášť mlhavý, 41 jenž na tisíce barev odrazů a záhybů měl v tkáni průzračné, se halila, a vlasy nádherné a lesklé k nožkám malým splývaly. Hoch stanul něm; tu krásu nečekal tak ani v nejsmělejší představě, ni v snech, jež v duši sníval blouznivé, čar nejímal ho ženy spanilé. A její hlas, jenž hudbou jímal sluch, jak píseň tklivá zněl mu do duše a touhy žár i vášně tlumené v něm zaznívaly tónem šalmaje. „Pojď blíž,“ tak řekla, jeden z leknínů hned vyslala, by usednout v něj moh’, a divně vzplál jí zrak, když neposlech’. „Tys vysílen,“ dál děla lichotně, „z jezera pij, jeť síla nezměrná v té vodě průzračné. Pij – neváhej!“ Když ani tentokrát jí neposlech’, tu z cudných očí jemně přivřených 42 zašlehl záblesk také nevole, že děsem hocha pojal ohromným. Pak znova na něho se usmála a v oči dlouho se mu dívala, až sklopil je, jat divnou závratí. „Pojď v náruč mou, pojď, hochu, neváhej, chci lásku svou ti zjevit v pocelech a naučit tě sterým záchvěvům. Pojď v náruč mou, pojď, hochu, neváhej, mé srdce nezměrně tě miluje a žalem zhyne, když jít odepřeš.“ A její hlas se v slzách rozplývá, a mlhou slz dvě oči zářivé vstříc zírají, a náruč rozpjatá zas láká, malá ústa červená se chvějí tuchou příštích polibků. Jen stěží tentokrát se ubránil, tak žádost v srdci mocně volala, a slova její touhy ohlasem se v duši snesla v sladké únavě. „Nemohu k tobě,“ v slzách promluvil, 43 „jed v srdci máš i na rtech spanilých a v touze jenom plakat dovedeš. Já chci tě, krásná, z duše milovat, když prosbě mojí sluchu dopřeješ a splněním mé přání vyslyšíš.“ „Co žádáš si, co chceš, bych konala?“ „Znáš lidské bídy hrozné prokletí? Nic nevíš, viď, o slzách člověka, o strastech, které srdce drásají, a sluchu nemáš pro ty výkřiky, jež zoufalec má hrobu na kraji. A přec v své moci pomoc nejsnazší a rychlou mášmáš, ty vzdechy zmírnit v čas. Máš tůně zlata; jediná jen hrst, jediný démant z bezdna pokladů, jež chováš v úkrytu svých jeskyní, žal zmírnit může, v úděl neblahý paprskem štěstí vzplanout v štědrosti a vykoupením stát se z bídy té.“ „Za polibek tvůj všechny poklady chci ráda dát ti, ale nežádej, 44 bych dobro činila, a soucit měj, že ve mně málo tak je soucitu. Jen líbej mne, pak vše si zlato měj a nalož jím dle vlastní vůle své.“ „Já chci, bys sama dobro činila, a dobrou mohu tě jen milovat a láska tvá jen pro mne cenu má, když z citu srdce tryská čistého.“ Když víla Zloba ještě váhala, hoch zvedl se a nazpět zaměřil. „Kam jíti chceš,“ tak v bázni zvolala, což„což nic tě nepohne, bys zůstal zde? Tvá duše nezná touhy nezměrné, slyšení nedá prosbám upřímným? Když jeden dobrý skutek učiním, má zhyne moc a ženou budu jen, ne královnou a velitelkou tvou!“ „Já však tu ženu budu milovat, má láska královnou ji učiní, a něhou veškerou, již duše má, 45 ji zahrnu a něha duše mé, věř, lesk tvých démantů že vyváží.“ * * * Modravé šero, mlhy stříbrné stoupaly z tůně, vílu halily a leknínů se otvírala skrýš. Podivné zjevy z nich se rodily a všechny zvukem táhlým, nelidským plnily vzduch a skály v ozvěně vracely ohlas jejich; stínů blud hry svoje příšerné hned započal a rozprostíral zjevy rozvleklé a mátožné kol hocha ve kruhu. Podivné věci, věru, uslyšel, neb vyprávěly ze dne příběhy, jak rozkazy své paní splnily a kolik zloby tajně nasily do srdcí lidských, kolik nesvárů teď dechem jejich k činu vyklíčí. A víla s úsměvem všem kynula a slovy neskrblila uznání 46 pro ty, jež odvahou se řídily a bystrou lstí. Hoch žasl, nevěřil, že možno tak se srdci zatvrdit a tolik záští pojmout najednou. A mezi tím, co s druhy jednala, tajně se kradl cestou zpáteční a na cestu mu těla ještěrů žlutavým leskem šupin svítila. A vyšel zdráv. Však v duši hlodala úmorná bolest, slzou pálila ve víčkách očních, trpkou výčitkou a zklamáním, že nelze dosáhnout vždy snadně tak, v co člověk věřit chce. * * * S jásotem stařec vnuka uvítal a všechny pochoutky, jež choval les, mu na stůl snesl, stále pobízel, by občerstvením svlažil útroby. Jen vody přijal, jídlo odmítl 47 a na otázky, které děd mu klad’, jen zpola odpovídal, zmračeně. Když ulehli, vstal tiše, po špičkách se z chýše vykrad’, k lukám pospíšil na známá místa, kde tak rád vždy dlel. Tam do trávy se vrhl bezbranně a naříkal a štkal jak zbloudilý, jenž nikde nenalézá pokoje, ni útěchy. Když svítat začalo, a slunce k nebi chystalo se výš, v sluch hocha vlahým větru závanem se snesla slova. V řeči tajemné a známé zněla. Často slýchal je. Toť víly hlas, jenž budil toužný stesk po moci, slávě, v choré představě a k nebezpečným snům jej sváděl vždy. Dnes porozuměl větru šumění i dotekům, jež líc mu hladily, jak kdyby doznání z rtů loudily, že vše, co hlas ten chce, rád učiní. 48 Vyskočil z trávy, větru závanům líc vystavil a mocně zavolal: „Mně nechce se již tvého bohatství, ni pokladů; lpí na nich prokletí, a moc a sláva, kterou dát mi chceš, mne neláká. Jen lásku dej mi svou a něhu dobra, úděl nejdražší!“ „Vše chci ti dát, jen dobro nežádej!“ v šumění větru tiše zaznívá, „já miluji tě, vrať se ke mně zas, až noci temno padne do kraje. Svou lásku dám ti, které žádáš si, má touha k tobě něhou promluví.“ „V tvých skalních slují temno nevlídné již nevrátím se, vše mne děsí tam, zlých duchů neslyšené kročeje, ještěrů plazení i ptáků skřek. Ty ke mně vrať se, když mne miluješ, až noci temno padne do kraje. Ze zlatých stromů jednu ratolest 49 vem s sebou, z trůnu démant největší, a ke mně pospěš zítra za noci.“ A větrem táhlo vzlyku sténání a závan jeho trhal listoví a ničil květy sotva rozkvetlé. Tak loučila se víla v zlobě své. * * * Druhý den, když se slunce sklonilo, hoch na stráň vyšel, dočkat nemohl, až temno zastře nebes prostoru. Nastalo temno. Hvězdy na nebi svítily kalně z mraků nevlídných a ptáci ukryli se zděšeně, a píseň jejich zmlkla docela. Když šero zhoustlo, hrozné přízraky vzlétaly z něho, a jak prosby hlas zněl jejich kvil, a jako prokletí v bouři se chvěla duchů odpověď. Pak mrak se blížil temný, veliký, a na stráň snesl se, kde mladý hoch, 50 děsem a hrůzou všecek ubledlý, dlel sám a sám. To Zloba v průvodu na plášti mlžném, sterých záhybů, se blížila. „Hleď, milý, již jsem tu!“ tak promluvila, a hned v ohlasu smích zazněl, který chladil krve var, jak kdyby smrt své ruce kostnaté nořila v srdce v sledním rozmaru. „Zde ratolest i démant přináším, nuž, řekni mi, co s nimi počít mám?“ „Dřív zjev mi, co jsi v posled konala, a jaký skutek hrozný zloba tvá zanesla v posled v lidstvo ubohé.“ „l v tom, můj hochu, chci být poslušna.“ Pak kynula, a ještěr ohromný, jenž šupiny měl krví zbarvené, na rozkaz její takto promluvil: „Mně paní v město jíti kázala, kde bratři dva o luzné království se svářili. O zmaru jednomu 51 i druhému jsem tajně našeptal, až poslechli a válku schystali. Již hlavní město lehlo popelem a jeho věže leží ve troskách. Tam v zříceninách dlí jen starý král a na osud zlý trpce žaluje, že démant stkvělý jeho koruny, to nejkrásnější město v království je zničeno. A vzpoura panuje již mezi lidmi, v divé štvanici vše vést se dává vlivem paní mé.“ „Již dost, já nechci více slyšeti!“ hoch přerušil a k víle promluvil: „V to město pospěš, krále vyhledej a za město, jež v troskách zříceno, ten démant dej mu z trůnu ozdoby, a mocí svou, v níž velké síly vzmach, zažehnej vzpouru, nesvár odvolej, ať v království zas mír jen panuje. A zlatá ratolest, již v ruce máš, ať žezlem vládne zemi veškeré.“ 52 „Tak učiň sám, však na mně nežádej. Já zhynu s mocí svou i touha má, a snů tvých odboj vyzní na plano.“ „Když miluješ mne, láska překoná, v co hrdost ženy nechce uvěřit. Moc lásky moci tvé se vyrovná a poklady má lásky království, jež nevyčerpá vůle nižádná. Já naposled tě prosím, poslechni. Když nepůjdeš, sám zajdu do města, bych vzpouru utišil svým posláním.“ „Tak život v šanc bys vydal dojista!“ „Co život můj, když láska veškerá, již pro tě chovám, pohnout neumí ke skutku dobra srdce kamenné!“ „Tvůj život pro mne všecko znamená, a láska tvá mi víc, než vlády moc.“ Tak víla přemožena doznává a na plášť svůj jej lehce vyzdvihnouc větrem a bouří, v blesků přísvitu, zalétá k městu. Hoch však bedliv bdí, 53 by polibek, jehož tak žádá si, až po činu jej teprv oblažil. Vždy bedlivě se víle uhnout zná, když v jeho sklonit chce se objetí, a modlitbou svou Boha vyzývá, by pomocen byl v chvíli nejtěžší. * * * V troskách svých zdí je město pohřbeno, a nikde ani výdech neruší tu ztichlou samotu. Je po boji a zanik’ křik – i vzpoura umlkla. „My pozdě přišli, marná pomoc tvá,“ tak žaluje hoch v hrozném tušení. „Král dosud žije, hradu na troskách já zahlédla jsem jeho postavu. Jen neplač již, já vše chci učinit, však slzy tvé jak oheň pálí mne a bolest v srdci nítí neznámou.“ Tak díc, hned víla k zemi snesla se a králi vyšla vstříc. Byl šedivý 54 a celý od hlavy až po paty v šat černý oděn. Slzy bohaté mu proudem tekly bledých po lících. „Kdo vstříc mi jde? Snad smrt to přichází, by milostivě hlavě sestárlé a vetchým údům přála pokoje?“ „Kdo jsem, se neptej – v míru přicházím a chci, by království tvé zkvetlo zas. Zde démant vem, je v světě nejkrašší, a jeho lesk, jenž noc ti osvětlí, moc takou má, že přání veškerá ti vyplní. Však to, co mrtvo je, a duši tvé co bylo nejbližší, tvých synů dvé, moc nemá probudit.“ A sotva chvějné dlaně královy se démant dotkl, město veliké hned vyrostlo, i hrad, jak býval zde, a lidé, prosti kletby prokletí, navzájem líbali se bratrsky. Král v úžasu kol hleděl velikém 55 a dojat vlídné paní děkoval, jež bez pláště, jen v říze bělostné a krásná jako slunce v úsvitu k soudruhu svému blíž se tulila. „Chci vděčen být ti, paní milostná,“ tak řekl, za ruku ji uchopiv. Však ona díky jeho odmítá a doznává, že její průvodce svou vůlí skutku dobrému dal vznik. A král hned hocha líbá na čelo a zlatou ratolest i s démantem mu v ruce klade – lidu volá vstříc: „Zde král je váš, teď on vám panuje!“ * * * Pak děd se vrátil z lesní samoty a vyprávěl o bouři příšerné a vichřici, jež všechno zničila, i chatrč jeho, pastvy zelené, jak unikl jen prostým životem. 56 A víla zaplakala soucitem, a slzy její v perly překrásné se měnily a lidé po létech o králce vyprávěli pověsti a v tajnosti si mnohdy šeptali, že láska si i zlobu podmaní. 57

POHÁDKA O POHÁDCE
VĚNOVÁNO
[59] Za dávných časů světa na kraji Pohádka měla palác nádherný – jak podobných již v světě nevidět. Šest měsíců vždy přebývala v něm a druhých šest se světem toulala, by vyprávěla lidem příběhy a nové ve svou knihu vepsala, již knihou zvala „Zlaté Paměti“. Co nejkraššího v světě uzřela, za zlato vyměnila, klenoty a těmi podivnými poklady plnila sály zámku – zahradu stromovím, květy divných útvarů, kde ptáci měli hnízda ukrytá, a zpěvem od rána až do noci vzduch vonný do dálky se rozléhal. Nic pro sebe z těch světa pokladů 61 Pohádka skromná nechce nakupit. Vše za dar připravuje – v odměnu, kdo nejkrásnějším ze všech příběhů, že lidská láska mocna – dokáže. * * * Na cestu vydala se Pohádka ve kraje hustou mlhou pokryté, kde mořské vlny halí pobřeží, a bouře nářkem teskným plní vzduch. K chatrči zašla ještě před nocí, kde rybář mladý sítě spravoval a ku práci si zpíval vesele. Hned vyptávat se začla rybáře, zda sám je tak a je-li smutno zde, zda po lásce se jemu zasteskne? Pak vyprávět se jala příhody o princeznách, jak v čáry zaklety svou ruku daly hochům neznámým i království, když lstí neb silou svou je z čar těch vysvobodit uměli. 62 Naslouchal mladý rybář v úžasu, před zrakem bájné lesku přízraky vzbudily žádost v mocném ohlasu, by po podobném s kouzly zápasu i on svou dostal krásnou princeznu a království, jak v onom příběhu. Dál Pohádka mu takto vypráví: „Když na dálném jsem dlela východě, zřela jsem říši velkou, bohatou, a z řeči lidu věci podivné jsem doslechla o krásné princezně, jediné dceři krále starého, jíž zlomyslná víla do vínku tu kletbu dala plnou záhady: „Ať princezna až tenkrát promluví, až ze studánky ve skal výšinách, kde sídlo má jen orel na sluji, jí vodu čistou jinoch donese v průzračné misce, z které skalní had ten největší, jenž hadům králem jest, v čas půlnoční krev lidskou večeří. Když vykoná to, zmizí kletba má.má.“ 63 Chtěl bys ten zázrak pro ni vykonat a z kletby dávné skutkem vykoupit? Však dříve ještě dobře uvažuj! Snad život ztratíš, jako mnoho již, neb za odvahu síly veliké se štěstí plně na tě usměje. Já nenutím tě, dobře uvažuj! Když vítězem se vrátíš z bojů svých, mne nezapomeň potom navštívit. Mám palác světa širém na kraji a čekat budu na tě každý den.“ Pak odešla – jak přízrak odchází do mlhy noční, temné, nevlídné a zanechala v smutku rybáře. Zda v svět má jíti, stále přemýšlel, chýš zanechat, jež milou byla mu, za klidný život jiný v náhradu zda žádat smí, když šťastným byl zde tak? Však v divné touze zazářil mu zrak, když na slova si vzpomněl Pohádky, na otázku, jež v duši chvěla se 64 a věsila se smutkem na řasách, zda možno velkou láskou milovat a po vroucí si lásce zastesknout? Připraven stanul rybář ve chvíli na prahu jizby v tichém loučení se vším, co drahého mu po léta přirostlo k srdci zvyku údělem. Jej moře přivítalo šumění a vlny vzbouřené se přihnaly, by pozdrav svůj mu řekly poslední. * * * Šel mladý rybář smuten v duši své ve stranu, v kterou jít mu kázala Pohádka, když šla kolem v podvečer. Již mnoho lesů prošel hlubokých a mnoho krásných měst už uviděl, již jedenáctou řeku přebrodil, však dosud města toho nenašel, kde princeznu měl z kletby vykoupit. Hlad měl a žízeň, žádných peněz již; tu do chaloupky zašel neznámé, 65 by poprosil, jak prosí vandrovník, o trochu jídla, lůžko chudobné, by znaven jsa, moh’ chvíli spočinout. Dal jíst mu stařec, chýšky majitel, a takto k němu přísně promluvil: „Dnes ke spánku čas není, osud zlý stih’ krále našeho a princeznu, neb nenajde-li se v čas záchrance, jenž do roka by příkaz vykonal, pak něma bude naše princezna po celý život svůj až do smrti.“ „Já zachránit chci vaši princeznu,“ dí rybář mladý, radost vyznává, že cíl své cesty přece nalezl. „Je dostatečná síla paží tvých?“ „Já sílu mám i pevnou odvahu.“ „To nestačí, můj brachu rozmilý. Co podobných již tobě hrdinů zhynulo v krutém s hadem zápasu tam ve skaliskách, která v dálce zřít. Však, že jsi cestu vážil dalekou, 66 chci pomocen být tobě radou svou. Sám u krále tě ráno ohlásím; rád uslyší tu zprávu radostnou a přislíbí ti drahou odměnu – svou dceru a s ní říše polovic. Však tolik ještě sobě pamatuj! Až ze bran vyjdeš, dej se na pravo a s cesty nescházej, když strmě ční, tak jedině se k cíli dostaneš. Pak na strom vylez, hada pozoruj, nic neukvap se, vyčkej půlnoci, kdy z misky své krev lidskou večeří. Když zajde spat – tu z hadů nejmenší se vrací pro misku. Ty zabij ho a rychle, aniž hluk bys působil, ze studánky hleď nabrat vody hrst a zpět se vracej známou pěšinou. Ať cokoli se děje za tebou, ať třeba sykot zní ti u hlavy, že ohlédnout se nesmíš, pamatuj!“ Tak řekl stařec, v dým se proměnil, a udivený rybář procitl; 67 že sen to byl, teď teprv uviděl, však přísahal, že v sen ten věřit chce a starce dobrého že poslechne. * * * Ční věž mu hradu v dáli na pozdrav, a před ním víska malá, chudobná – jak doma – tak mu známou připadá, ač jiný kraj zde, jiné nářečí. Hned v první domek vkročí zvesela o trochu mléka kohos požádat. A mléko jemu dává dívčina tak krásná, jako první jara květ; a oba začnou si hned vyprávět, jak od dětství by známost začala. Když dívce řek’, kam vede jeho cíl, tu ulekla se, v tváři pobledla a hlasem prosila ho nesmělým, by nešel vstříc své jisté záhubě. „Že vrátím se, v to pevně důvěřuj! Princezně řeč dám, tobě lásku svou.“ 68 I ona lásku jemu doznává a polibkem své sliby pečetí, že čekat bude – třeba do smrti. Dál šel a cítil sílu velikou a spěchal, by se brzy navrátil k své milence, jež čekat slíbila. Na dotaz jeho stráž mu hlásila, že v noci duch se zjevil zázračný a příchod jeho králi zvěstoval. Když před trůn uvedli ho princezny, tu stanul před ní něm a v úžasu, když černým okem v tvář mu pohlédla tak zpytavě, až úzko bylo mu. Tak krásna byla ve své nádheře, klenoty jako modla pokryta, že z lesku toho hlava šla mu kol. Však překonal svůj divný nepokoj, když na dívku si vzpomněl v chaloupce, a zraku jeho její podoba již z mysli nevyšla, ni ze srdce. * * * 69 Až k branám města kráčel v průvodu a na cestu mu zazněl zvonů zvuk, vřesk trub a bubnů rachot veselý. A všude po městě ho vítali a na cestu mu květy házeli s tím přáním, by jak vítěz přišel zpět. Jak ve snu stařec jemu pověděl, tak poslušen šel cestou na pravo. Když skály strmé musil přelézat, a ruce zdrány ostrým kamením, až slzí proud mu z očí nutily, vždy na dívku si vzpomněl milostnou a bolest byla méně palčivou, když šeptal tiše slibem posvátným: „To pro tebe, pro tvoji chudobu, bys šťastně mohla se mnou v světě žít.“ Když vysílen skles’ žízní, únavou, nad hlavou vody slyšel šumění a místo poznal, které ve snu zřel, kam hadí král se vrací k večeři. Když vodou tou ret zprahlý osvěžil, 70 na strom hned vylez’, čekal bez dechu, co dít se bude, až se skloní noc. * * * Příšerné zjevy v záři měsíce rodily skály v noční temnotě a kolem rozlehl se křídel šum a sykot, až se skály zachvěly. Ke studánce se hadi slézali a bylo jich tak dobře na tisíc; z nich největší měl oči z plamenů a tělo z šupin lesklých, měnivých. Když usedl, hned hadí pážata mu na polštářku z vláken stříbrných krev v misce předkládala průzračné. Had vypiv, spokojeně zasyčel a ve sluj zalez’ s hrozným rachotem. Hoch mladý na stromě se prudce chvěl, jak zvadlý list se chvěje v podzimu, než na zem uléhává v umření. Však v hrůze svojí oko nepřivřel 71 a pozoroval hádě nejmenší, když k misce blížilo se potichu. Se stromu hadím skočil pohybem a mečem, který sama princezna mu v ruku vtiskla u bran v loučení, sťal hlavu hadu, který nejmenší, přec skorem metr měl as v průměru. Pak tiše krad’ se k studni pro vodu a nabrav jí, šel rychle po skalách, jak pro strmost jich bylo možno jít. Když nejstrmější slézal útesy, uslyšel sykot vichru přívalem se nésti za sebou a v bázni své již chtěl se vrhnout v propast hlubokou. Zas na dívku si vzpomněl spanilou, jak se slzou ho v oku prosila, by vrátil se, a blaho největší, jež láska dá i v smrti člověku, odvahu jemu dala vzpomínkou, že starce slov jsa věrně pamětliv, již nedbal hrůz těch v děsné blízkosti 72 a zdráv se dostal ze skal na cestu. Tam teprve si trochu oddechl a hleděl, zdali voda v misce je, zda cestou neschůdnou jí nevylil. Jen několik tam na dně krůpějí v křišťálu démantem se zablesklo. A opatrně, sotva odpočav, blíž k branám města jinoch pospíchal. * * * Spal ještě král a spala princezna; stráž probudil a přihlásit se dal, i rozlétla se zpráva veselá do království i mezi poddané. Ti v davu na hrad spěli zvědavi, by na své oči zázrak spatřili, až poprvé dceř krále promluví. Princezna pohledem svým nejkrašším a nejlibějším úst svých úsměvem dařila toho, který životem jí řeč se neobával vykoupit. 73 Z misky když vody rty se dotknula, princezna vzdychla jako v úžase a objímajíc krále pravila: „Dnes poprvé tě otcem jmenovat je popřáno mi hlasem člověka. Tak šťastna jsem, že dík můj neleká se oběti, že ženou stát se mám cizince, který záchrancem se stal.“ Hlas svůj teď mladý rybář pozvedá: „Tvá oběť, věř, by byla zbytečna. Já slibem tebe vázat nebudu – dej zlata trochu za čin v odměnu, já s jinou štěstí své si založím.“ „Ty královskou mou dcerou pohrdáš?“ král ptal se, zamračeně brvy stáh’ a obrátil se ku svým poddaným. „Hned z hradu, z města smělce vyžeňte, když odměny si vážit nedoved’, ať bez ní tedy ubírá se zpět.“ „Tím, králi, věř, mou hrdost neztrestáš. Mě zlata čeká sladší odměna; 74 co démanty, co tvoje koruna, když štěstí nemůže dát bez lásky.“ Sám z hradu vyšel s hlavou vztyčenou a všichni žasli, králi šeptali, že neměl tak s ním špatně zacházet, že ve světě ho notně pomluví. Však král si spokojeně ruce mnul, že dceru má a celé království a z pokladů že zlata neušlo. A princezna si v duchu vyčetla, proud slzí o samotě ronila, že krásného tak hocha odbyla, raníc ho řečí, již jí daroval. Náš rybář za město se ubíral, kde dívka mladá domku na prahu mu kynula, a náruč otevřel, svou nejkrásnější bera odměnu. Vše o králi jí řekl nevděčném, že v náhradu si zlato nenese, že chýšku má jen moře na břehu a celý rok tam doma rybaří. 75 Pak na konec se tázal nesměle, zda s ním chce snášet osud podobný. „Až na kraj světa půjdu za tebou,“ tak rdíc se, dala jemu v odpověď. Tou odpovědí, blaho věštící, na Pohádky si vzpomněl přípověď a na svůj slib, když bude vítězem, že zajde k ní své strasti vyprávět. * * * Na pouť se světem spolu vydali a za únavu, hladu strádání jim láska byla sladkou odměnou a štěstím, které velkým zůstalo. Pohádky našli palác nádherný, v zahradu vešli, v loubí usedli pod vodotrysk, jenž zlatem vytrysknul a květy bílé házel na cestu tam, kudy jejich noha kráčela. V tom úkrytu svou ženu zanechal rybářík mladý, v palác pospíšil, by poklonil se králce-Pohádce. 76 „Ach, konečně – že přece přicházíš! Já výčitky si mnohé činila, že v zkázu uvrhla jsem život tvůj, když kroky tvé jsem vedla do světa.“ Tak vítala ho šťastným úsměvem. „Tys život sterý dala za jeden!“ „Přec bohatství jsi získal – princeznu – že za radu mi tolik děkuješ?“ „Nic, Pohádko, jsem sobě nezískal. Ač princezně jsem k řeči dopomoh’, jen nevděkem mi hrdá splatila a král byl nad ni ke mně nevděčen.“ „Jeť ode dávna nevděk ve světě a lidem kalí cit a náladu; však tobě přece cos dal v náhradu. Že šťastným jsi – jak mám ti rozumět?“ „Já lásku našel. Dívka chudobná mi srdce dala v světě nejčistší a neváhala k tobě putovat, jež přebýváš až světa na kraji. Ta láska má víc štěstí utají než králův palác s hrdou princeznou, 77 my šťastni jsme pod širou oblohou, své poklady si v srdci neseme.“ „K své ženě veď mne ihned, nemeškej!“ tak Pohádka dí k slzám dojata, „a pánem staň se všech mých pokladů. Zda láska mocně v světě vévodí, já tebou chtěla jsem se přesvědčit – neb věz, dřív Pohádky čar nevymře, dokavad lidé v lásce budou žít a k sobě stuleni si náležet, nádhery života se odříkat a po lásce jen v srdcích zatouží.“ Pak v zahradu pod zlatý vodotrysk Pohádka vyšla – dívku líbala a ruce k svazku jejich spojujíc, šeptala hlasem hudbě podobným: „Zde šťastni žijte! Půjdu do světa o vaší lásce lidem vyprávět. K vám, děti, vždy se přijdu potěšit. Můj smutek vaše láska zaplaší – jste pohádkou mou ze všech nejkrašší.“ 78 MARIE CALMA VYDALA: NÁLADY.
PRÓSA. NAKLADATEL HEJDA A TUČEK. BROŽOVANÉ K 2. –, VÁZANÉ K 3. –.
E: av; 2007 [79]