POHÁDKA O POHÁDCE
VĚNOVÁNO
[59]
Za dávných časů světa na kraji
Pohádka měla palác nádherný –
jak podobných již v světě nevidět.
Šest měsíců vždy přebývala v něm
a druhých šest se světem toulala,
by vyprávěla lidem příběhy
a nové ve svou knihu vepsala,
již knihou zvala „Zlaté Paměti“.
Co nejkraššího v světě uzřela,
za zlato vyměnila, klenoty
a těmi podivnými poklady
plnila sály zámku – zahradu
stromovím, květy divných útvarů,
kde ptáci měli hnízda ukrytá,
a zpěvem od rána až do noci
vzduch vonný do dálky se rozléhal.
Nic pro sebe z těch světa pokladů
61
Pohádka skromná nechce nakupit.
Vše za dar připravuje – v odměnu,
kdo nejkrásnějším ze všech příběhů,
že lidská láska mocna – dokáže.
* * *
Na cestu vydala se Pohádka
ve kraje hustou mlhou pokryté,
kde mořské vlny halí pobřeží,
a bouře nářkem teskným plní vzduch.
K chatrči zašla ještě před nocí,
kde rybář mladý sítě spravoval
a ku práci si zpíval vesele.
Hned vyptávat se začla rybáře,
zda sám je tak a je-li smutno zde,
zda po lásce se jemu zasteskne?
Pak vyprávět se jala příhody
o princeznách, jak v čáry zaklety
svou ruku daly hochům neznámým
i království, když lstí neb silou svou
je z čar těch vysvobodit uměli.
62
Naslouchal mladý rybář v úžasu,
před zrakem bájné lesku přízraky
vzbudily žádost v mocném ohlasu,
by po podobném s kouzly zápasu
i on svou dostal krásnou princeznu
a království, jak v onom příběhu.
Dál Pohádka mu takto vypráví:
„Když na dálném jsem dlela východě,
zřela jsem říši velkou, bohatou,
a z řeči lidu věci podivné
jsem doslechla o krásné princezně,
jediné dceři krále starého,
jíž zlomyslná víla do vínku
tu kletbu dala plnou záhady:
„Ať princezna až tenkrát promluví,
až ze studánky ve skal výšinách,
kde sídlo má jen orel na sluji,
jí vodu čistou jinoch donese
v průzračné misce, z které skalní had
ten největší, jenž hadům králem jest,
v čas půlnoční krev lidskou večeří.
Když vykoná to, zmizí kletba má.má.“
63
Chtěl bys ten zázrak pro ni vykonat
a z kletby dávné skutkem vykoupit?
Však dříve ještě dobře uvažuj!
Snad život ztratíš, jako mnoho již,
neb za odvahu síly veliké
se štěstí plně na tě usměje.
Já nenutím tě, dobře uvažuj!
Když vítězem se vrátíš z bojů svých,
mne nezapomeň potom navštívit.
Mám palác světa širém na kraji
a čekat budu na tě každý den.“
Pak odešla – jak přízrak odchází
do mlhy noční, temné, nevlídné
a zanechala v smutku rybáře.
Zda v svět má jíti, stále přemýšlel,
chýš zanechat, jež milou byla mu,
za klidný život jiný v náhradu
zda žádat smí, když šťastným byl zde tak?
Však v divné touze zazářil mu zrak,
když na slova si vzpomněl Pohádky,
na otázku, jež v duši chvěla se
64
a věsila se smutkem na řasách,
zda možno velkou láskou milovat
a po vroucí si lásce zastesknout?
Připraven stanul rybář ve chvíli
na prahu jizby v tichém loučení
se vším, co drahého mu po léta
přirostlo k srdci zvyku údělem.
Jej moře přivítalo šumění
a vlny vzbouřené se přihnaly,
by pozdrav svůj mu řekly poslední.
* * *
Šel mladý rybář smuten v duši své
ve stranu, v kterou jít mu kázala
Pohádka, když šla kolem v podvečer.
Již mnoho lesů prošel hlubokých
a mnoho krásných měst už uviděl,
již jedenáctou řeku přebrodil,
však dosud města toho nenašel,
kde princeznu měl z kletby vykoupit.
Hlad měl a žízeň, žádných peněz již;
tu do chaloupky zašel neznámé,
65
by poprosil, jak prosí vandrovník,
o trochu jídla, lůžko chudobné,
by znaven jsa, moh’ chvíli spočinout.
Dal jíst mu stařec, chýšky majitel,
a takto k němu přísně promluvil:
„Dnes ke spánku čas není, osud zlý
stih’ krále našeho a princeznu,
neb nenajde-li se v čas záchrance,
jenž do roka by příkaz vykonal,
pak něma bude naše princezna
po celý život svůj až do smrti.“
„Já zachránit chci vaši princeznu,“
dí rybář mladý, radost vyznává,
že cíl své cesty přece nalezl.
„Je dostatečná síla paží tvých?“
„Já sílu mám i pevnou odvahu.“
„To nestačí, můj brachu rozmilý.
Co podobných již tobě hrdinů
zhynulo v krutém s hadem zápasu
tam ve skaliskách, která v dálce zřít.
Však, že jsi cestu vážil dalekou,
66
chci pomocen být tobě radou svou.
Sám u krále tě ráno ohlásím;
rád uslyší tu zprávu radostnou
a přislíbí ti drahou odměnu –
svou dceru a s ní říše polovic.
Však tolik ještě sobě pamatuj!
Až ze bran vyjdeš, dej se na pravo
a s cesty nescházej, když strmě ční,
tak jedině se k cíli dostaneš.
Pak na strom vylez, hada pozoruj,
nic neukvap se, vyčkej půlnoci,
kdy z misky své krev lidskou večeří.
Když zajde spat – tu z hadů nejmenší
se vrací pro misku. Ty zabij ho
a rychle, aniž hluk bys působil,
ze studánky hleď nabrat vody hrst
a zpět se vracej známou pěšinou.
Ať cokoli se děje za tebou,
ať třeba sykot zní ti u hlavy,
že ohlédnout se nesmíš, pamatuj!“
Tak řekl stařec, v dým se proměnil,
a udivený rybář procitl;
67
že sen to byl, teď teprv uviděl,
však přísahal, že v sen ten věřit chce
a starce dobrého že poslechne.
* * *
Ční věž mu hradu v dáli na pozdrav,
a před ním víska malá, chudobná –
jak doma – tak mu známou připadá,
ač jiný kraj zde, jiné nářečí.
Hned v první domek vkročí zvesela
o trochu mléka kohos požádat.
A mléko jemu dává dívčina
tak krásná, jako první jara květ;
a oba začnou si hned vyprávět,
jak od dětství by známost začala.
Když dívce řek’, kam vede jeho cíl,
tu ulekla se, v tváři pobledla
a hlasem prosila ho nesmělým,
by nešel vstříc své jisté záhubě.
„Že vrátím se, v to pevně důvěřuj!
Princezně řeč dám, tobě lásku svou.“
68
I ona lásku jemu doznává
a polibkem své sliby pečetí,
že čekat bude – třeba do smrti.
Dál šel a cítil sílu velikou
a spěchal, by se brzy navrátil
k své milence, jež čekat slíbila.
Na dotaz jeho stráž mu hlásila,
že v noci duch se zjevil zázračný
a příchod jeho králi zvěstoval.
Když před trůn uvedli ho princezny,
tu stanul před ní něm a v úžasu,
když černým okem v tvář mu pohlédla
tak zpytavě, až úzko bylo mu.
Tak krásna byla ve své nádheře,
klenoty jako modla pokryta,
že z lesku toho hlava šla mu kol.
Však překonal svůj divný nepokoj,
když na dívku si vzpomněl v chaloupce,
a zraku jeho její podoba
již z mysli nevyšla, ni ze srdce.
* * *
69
Až k branám města kráčel v průvodu
a na cestu mu zazněl zvonů zvuk,
vřesk trub a bubnů rachot veselý.
A všude po městě ho vítali
a na cestu mu květy házeli
s tím přáním, by jak vítěz přišel zpět.
Jak ve snu stařec jemu pověděl,
tak poslušen šel cestou na pravo.
Když skály strmé musil přelézat,
a ruce zdrány ostrým kamením,
až slzí proud mu z očí nutily,
vždy na dívku si vzpomněl milostnou
a bolest byla méně palčivou,
když šeptal tiše slibem posvátným:
„To pro tebe, pro tvoji chudobu,
bys šťastně mohla se mnou v světě žít.“
Když vysílen skles’ žízní, únavou,
nad hlavou vody slyšel šumění
a místo poznal, které ve snu zřel,
kam hadí král se vrací k večeři.
Když vodou tou ret zprahlý osvěžil,
70
na strom hned vylez’, čekal bez dechu,
co dít se bude, až se skloní noc.
* * *
Příšerné zjevy v záři měsíce
rodily skály v noční temnotě
a kolem rozlehl se křídel šum
a sykot, až se skály zachvěly.
Ke studánce se hadi slézali
a bylo jich tak dobře na tisíc;
z nich největší měl oči z plamenů
a tělo z šupin lesklých, měnivých.
Když usedl, hned hadí pážata
mu na polštářku z vláken stříbrných
krev v misce předkládala průzračné.
Had vypiv, spokojeně zasyčel
a ve sluj zalez’ s hrozným rachotem.
Hoch mladý na stromě se prudce chvěl,
jak zvadlý list se chvěje v podzimu,
než na zem uléhává v umření.
Však v hrůze svojí oko nepřivřel
71
a pozoroval hádě nejmenší,
když k misce blížilo se potichu.
Se stromu hadím skočil pohybem
a mečem, který sama princezna
mu v ruku vtiskla u bran v loučení,
sťal hlavu hadu, který nejmenší,
přec skorem metr měl as v průměru.
Pak tiše krad’ se k studni pro vodu
a nabrav jí, šel rychle po skalách,
jak pro strmost jich bylo možno jít.
Když nejstrmější slézal útesy,
uslyšel sykot vichru přívalem
se nésti za sebou a v bázni své
již chtěl se vrhnout v propast hlubokou.
Zas na dívku si vzpomněl spanilou,
jak se slzou ho v oku prosila,
by vrátil se, a blaho největší,
jež láska dá i v smrti člověku,
odvahu jemu dala vzpomínkou,
že starce slov jsa věrně pamětliv,
již nedbal hrůz těch v děsné blízkosti
72
a zdráv se dostal ze skal na cestu.
Tam teprve si trochu oddechl
a hleděl, zdali voda v misce je,
zda cestou neschůdnou jí nevylil.
Jen několik tam na dně krůpějí
v křišťálu démantem se zablesklo.
A opatrně, sotva odpočav,
blíž k branám města jinoch pospíchal.
* * *
Spal ještě král a spala princezna;
stráž probudil a přihlásit se dal,
i rozlétla se zpráva veselá
do království i mezi poddané.
Ti v davu na hrad spěli zvědavi,
by na své oči zázrak spatřili,
až poprvé dceř krále promluví.
Princezna pohledem svým nejkrašším
a nejlibějším úst svých úsměvem
dařila toho, který životem
jí řeč se neobával vykoupit.
73
Z misky když vody rty se dotknula,
princezna vzdychla jako v úžase
a objímajíc krále pravila:
„Dnes poprvé tě otcem jmenovat
je popřáno mi hlasem člověka.
Tak šťastna jsem, že dík můj neleká
se oběti, že ženou stát se mám
cizince, který záchrancem se stal.“
Hlas svůj teď mladý rybář pozvedá:
„Tvá oběť, věř, by byla zbytečna.
Já slibem tebe vázat nebudu –
dej zlata trochu za čin v odměnu,
já s jinou štěstí své si založím.“
„Ty královskou mou dcerou pohrdáš?“
král ptal se, zamračeně brvy stáh’
a obrátil se ku svým poddaným.
„Hned z hradu, z města smělce vyžeňte,
když odměny si vážit nedoved’,
ať bez ní tedy ubírá se zpět.“
„Tím, králi, věř, mou hrdost neztrestáš.
Mě zlata čeká sladší odměna;
74
co démanty, co tvoje koruna,
když štěstí nemůže dát bez lásky.“
Sám z hradu vyšel s hlavou vztyčenou
a všichni žasli, králi šeptali,
že neměl tak s ním špatně zacházet,
že ve světě ho notně pomluví.
Však král si spokojeně ruce mnul,
že dceru má a celé království
a z pokladů že zlata neušlo.
A princezna si v duchu vyčetla,
proud slzí o samotě ronila,
že krásného tak hocha odbyla,
raníc ho řečí, již jí daroval.
Náš rybář za město se ubíral,
kde dívka mladá domku na prahu
mu kynula, a náruč otevřel,
svou nejkrásnější bera odměnu.
Vše o králi jí řekl nevděčném,
že v náhradu si zlato nenese,
že chýšku má jen moře na břehu
a celý rok tam doma rybaří.
75
Pak na konec se tázal nesměle,
zda s ním chce snášet osud podobný.
„Až na kraj světa půjdu za tebou,“
tak rdíc se, dala jemu v odpověď.
Tou odpovědí, blaho věštící,
na Pohádky si vzpomněl přípověď
a na svůj slib, když bude vítězem,
že zajde k ní své strasti vyprávět.
* * *
Na pouť se světem spolu vydali
a za únavu, hladu strádání
jim láska byla sladkou odměnou
a štěstím, které velkým zůstalo.
Pohádky našli palác nádherný,
v zahradu vešli, v loubí usedli
pod vodotrysk, jenž zlatem vytrysknul
a květy bílé házel na cestu
tam, kudy jejich noha kráčela.
V tom úkrytu svou ženu zanechal
rybářík mladý, v palác pospíšil,
by poklonil se králce-Pohádce.
76
„Ach, konečně – že přece přicházíš!
Já výčitky si mnohé činila,
že v zkázu uvrhla jsem život tvůj,
když kroky tvé jsem vedla do světa.“
Tak vítala ho šťastným úsměvem.
„Tys život sterý dala za jeden!“
„Přec bohatství jsi získal – princeznu –
že za radu mi tolik děkuješ?“
„Nic, Pohádko, jsem sobě nezískal.
Ač princezně jsem k řeči dopomoh’,
jen nevděkem mi hrdá splatila
a král byl nad ni ke mně nevděčen.“
„Jeť ode dávna nevděk ve světě
a lidem kalí cit a náladu;
však tobě přece cos dal v náhradu.
Že šťastným jsi – jak mám ti rozumět?“
„Já lásku našel. Dívka chudobná
mi srdce dala v světě nejčistší
a neváhala k tobě putovat,
jež přebýváš až světa na kraji.
Ta láska má víc štěstí utají
než králův palác s hrdou princeznou,
77
my šťastni jsme pod širou oblohou,
své poklady si v srdci neseme.“
„K své ženě veď mne ihned, nemeškej!“
tak Pohádka dí k slzám dojata,
„a pánem staň se všech mých pokladů.
Zda láska mocně v světě vévodí,
já tebou chtěla jsem se přesvědčit –
neb věz, dřív Pohádky čar nevymře,
dokavad lidé v lásce budou žít
a k sobě stuleni si náležet,
nádhery života se odříkat
a po lásce jen v srdcích zatouží.“
Pak v zahradu pod zlatý vodotrysk
Pohádka vyšla – dívku líbala
a ruce k svazku jejich spojujíc,
šeptala hlasem hudbě podobným:
„Zde šťastni žijte! Půjdu do světa
o vaší lásce lidem vyprávět.
K vám, děti, vždy se přijdu potěšit.
Můj smutek vaše láska zaplaší –
jste pohádkou mou ze všech nejkrašší.“
78
MARIE CALMA VYDALA:
NÁLADY.
PRÓSA. NAKLADATEL HEJDA A TUČEK.
BROŽOVANÉ K 2. –, VÁZANÉ K 3. –.
E: av; 2007
[79]