KRÁL OSUD
SLOVUTNÉ UMĚLKYNI
PANÍ HANĚ KVAPILOVÉ
VĚNOVÁNO
[3]
Chatrčka skrovná lesa na kraji
ke skále tulila se omšené
a pod dubů se větve skrývala.
Chránily chatrč větve spletité
a skalisk útesy, že vítr zlý
se dříve ztišil v stromů korunách,
než oknem zachvěl spoře zastřeným.
Již schylovala v temno půlnoci
noc svoje rozestřená ramena –
v chatrči dosud slabé světlo zřít
a plamen louče sporý, míhavý
světničku nízkou plní zábleskem,
že rozeznat lze tam dvě postavy.
Ta jedna u krbu dlí schýlena.
Toť babička, jež vlas svůj šedivý
si rukou přihlazuje třaslavou
a z očí stírá slzné krůpěje.
5
A v stoje před ní dívka jako květ,
tvář nachem plá jí, oko odvahou,
když těšíc slovy lásky dojemné
chce zmírnit žal té hlavy sestárlé.
„Já za svítání půjdu do hradu,
u královny se směle ohlásím.
Až prosby moje těžké uslyší,
až uvidí slz vláhu upřímnou,
věř, jistě bratru mému volnost dá
a do vojny ho v dálku nepošle.“
Tak dívka dí, a víra dětinská
jí z očí září něhy úsměvem.
Však stařenka teď hlas svůj pozvedá
a hlavou vrtíc, takto promlouvá:
„Jen oleje bys v oheň nalila,
děvečko drahá, kdybys královnu,
jíž v hrdosti se nikdo nerovná,
svou zamýšlela prosbou obměkčit.“
A ztišíc hlas, jak v bázně obavě,
by nikdo neslyšel, co říci chce,
dál dívce mladé takto domlouvá:
6
„Jeť hrdá, věř mi, naše králová,
a duši její cizím je náš žal.
Jí lidský bol je šprýmem veselým
a k radosti ji slzy naladí.
Do hradu nesmíš, hezkých tváří prý
nerada vídá sličná králová
a nenávidí dívky mladistvé,
jež příroda svým vděkem dařila.
Chce býti ženou v říši nejkrašší.
Věř, milé dítě, ač bych neměla
ti podobného cosi vyprávět –
ty krásnější jsi naší královny.“
„Nic, babičko, se o mne nestrachuj.
Načerním tvář si lesní bylinou,
loktuši stáhnu hodně do čela,
v šat tmavý postavu svou zahalím,
neuzří královna mne v zastření.
Jen hlas můj ať jí k srdci promluví.
A pravíš-li, že velmi krásná je,
pak dobré srdce také asi má,
neb matka příroda by nedala
podobu sličnou srdci bez citu.“
7
A nečekajíc dalších výkladů,
přípravy tiše k ránu konala
a připravena vyšla na cestu,
než ještě slunko vzplálo v úsvitu.
Babička s prahu vlídným pohledem
a žehnáním ji provázela v dál
a modlitbou chvěl ret se uvadlý,
by šťastné bylo její řízení.
* * *
Do hradu cesta vedla daleká,
lukami, polem, lesem hlubokým,
však dívce truchlo v srdci nebylo.
O závod s ptáky písně zpívala
a z lučních květin vila kytice.
Ty darem paní králce donese –
kdo ví, zda v parku kvetou zámeckém
podobné květy něžných útvarů,
jak na skalách, kde horské prameny
jich vlaží svěží vodou kořeny.
Však úzkost náhlá přec ji pojala,
8
když na návrší s hradu cimbuří
praporec zavlál rudě zbarvený,
jak v čerstvé krvi byl by vykoupán.
Jak v předtuše ji divný smutek jal,
jejž zaplašit se marně snažila
důvěrou duše plné soucitu.
I divného cos bylo v blankytu
a slunko jiným teplem sálalo,
když vycházelo u nich na horách.
Zde záře bylo míň i teploty.
Když vzpomněla, že bratr ubohý
snad na vojnu již v brzku potáhne,
tu zrychlila krok srnky v poskoku
a bez dechu se octla v nádvoří.
Tam sám ji potkal vrchní komoří
a kázal, aby z bran ji vyhnali.
Když prosíc, ruce k němu vzpínala,
tu roztál trochu, přání vyslechl
a ku královně vést ji přislíbil.
Však dlouho ještě čekat musela,
než v průvodu svých paní králová
v zahradu sešla k ranní poradě.
9
Všimla si dívka krásy vábivé,
již zvyšoval jen dojem nádhery,
však jediný jen pohled králové
jak trní bodem v duši zabolel.
„Co chce mi žena v cárech ukrytá?“
tak tázala se chladným způsobem
a divně pohrdlivým pohledem
si prosebnici malou změřila.
„Za bratra prosím, paní převzácná –
je v bídě naší nutnou podporou –
bez něho hlady umřít musíme.
Políčko vzdělat strmé na stráni
dovede pouze ruka mužova.
To jediná je naše výživa;
ladem když leží – chleba nevydá.“
„Proč sama neseješ, bys sklízela?“
„Já síly nemám,“ dívka v pláči dí,
„a babička má chorá, ubohá,
je stařičká, ji musím ošetřit
a pole samo chleba nevydá –
kdo nezaseje, nemůže též žít.“
„Co je mi po tvém bídném životě?
10
Sama si orej – sama také žni!
Mně válčení teď věcí přednější.
Chci mocnou být a co mi záleží,
když babička tvá chorá zahyne
a s ní i ty, jež světu ničím jsi.
Já chránit musím nejdřív právo své!“
Tak královna se slzám posmívá
a dál jít kyne paním v průvodu.
Tu jedna, jako poupě rozvité
se slzou v oku kráčí k paní své
a hlasem dojatým ji osloví.
„Já cítím s dívky těžkým osudem,
mně k vůli, paní, milosrdnou buď
a svobodu dej bratru jejímu.“
„Ty přimlouváš se žalu přízvukem?
Co k neznámé tvé něhy láká cit?“
„Hleď, sama královnou jsi přemocnou,
a ona chudá strádá o hladu.
Dej za bídu jí štěstí v náhradu
a vděčit bude tobě do smrti.“
„Chci po vůli ti být, však s podmínkou.
11
Ať dívka najde sídlo Osudu,
jenž nejmocnějším vládcem světa jest,
jak odjakživa každý vypráví.
Ať řekne mu, že nad něj mocnější
já cítím se a že ho vyzývám,
by ztrestal hrdost mou, když mocný je.
Ať mocnějším než já se ukáže!
Když jeho vzkaz mi věrně vyřídí,
danému slovu se ctí dostojím
a bratru jejímu dám svobodu.“
Dál šla pak hrdě, úsměv potupný
rty zkřivil, které krásné myšlenky
vyslovit mohly, ale jedu proud
jen tryskal z nich vždy přímo do srdcí!
* * *
Na trávu sedla, žalem zemdlena,
mladistvá dívka, hořce zalkala
a dlouho utišit se nemohla.
Tu náhle dotek ruky bělostné
lichotně s tváře stíral slzí proud
a známý hlas jak v prosbě zašeptal:
12
„Až Osudu se budeš vyptávat,
co pro mne chová, hleď též vyzvědět
a nechť zvěst tvoje tají cokoli,
vše věrně pověz, až se vrátíš zas.“
„Zda vrátím se a zda jej naleznu?
Kdo odpoví na těžkou otázku?
Však tobě, paní, za přímluvu v dík,
když Osud najdu v zámku vzdáleném,
chci věrně jeho vzkazy vyřídit.
Tak dobrá jsi – žel, srdce královny
že tvého citu nemá polovic.“
Pak v chatrč šla, rozloučivši se dřív
se vzácnou paní, která radu svou
a za žal peněz hojnou náhradu
jí pro babičku dala churavou.
Ta znovu loučila se s vnučkou svou
a znovu plačíc, vroucně prosila,
by nešla v jistou svoji záhubu.
Však marné bylo dívku přemlouvat,
k návratu zlákat únav představou.
Jen hlavou pohodila, nedbajíc
13
a stranou východní se na zdař Bůh
na cestu dala lesem hlubokým.
* * *
Když únavou již dále nemohla
a pro šero na cestu nevidět,
pod stromy ke studánce usedla
na pažit, na mech mezi kapradí;
pomodlivši se zbožnou modlitbu,
v níž babičky i bratra vzpomněla,
do trávy ulehla a usnula.
Roj svatojanských mušek osvětlil
zeleným jasem lesní zátiší,
a zjevy noční v záři měsíce
k veselé scházely se besedě,
k bujnému reji v rose půlnoční.
A vedle dívky víla usedla,
jí do tváře se spící dívala
tak pátravě, jak kreslit chtěla by
ty tahy jemné, tváře dítěte,
jež duši něžnou kryla pod víčky.
„Spi sladce, zlaté, čisté jsou tvé sny,“
14
tak šeptala a věnec z vřesoví
na ňadra kladla dívky mladistvé
a ruku její tiskla přátelsky
jak matka, takou radu šeptajíc:
„Jdi směrem tímto dále k východu –
ať jiná cesta tebe nezláká!
Když překážky se v cestu nastaví,
jež zničit nezná lidská slabá moc,
na můj si vzpomeň věnec vřesový
a jediný z něj lístek vytrhnouc,
zavolej: „Vílo, pojď mi na pomoc!“pomoc!““
Pak políbila dívku na čelo
a v studánce své tělo koupala.
Roj světlušek jí used’ do vlasů,
jak z drahokamů zaplál diadém
a barevný roj nočních motýlů
zakroužil v letu bílým nad čelem
a zlaté květy jako na povel
vykvetly z vodní tiché hlubiny
k bílého zjevu čisté okrase.
Rej skřítků zmlknul jako v úžasu
15
a se všech stran se lesní druhové
královně lepé přišli poklonit
a dary své jí složit do klína.
S úsměvem brala dary říše své,
z potoka bílých perlí celou hrst
a kdesi ze skal vzácný jakýs květ.
A všechno nechala si vyprávět,
co viděli, jak zašli daleko,
a možno-li tam krásných věcí zřít
a zdali krásněji je ve světě?
V tom mušky zhasly v bledém listoví
a motýlové vzlétli do šera
a celý dav těch skřítků, lesních žen
s křikem a zpěvem v dáli odkvapil.
Když sama zbyla víla-královna,
tu ještě jednou k dívce nesla krok
a usednouc k ní v sen jí šeptala:
„Až Osud najdeš – až se budeš ptát,
na osud lesních žen se pozeptej –
zda mohou někdy láskou milovat
a má-li láska taká trvání.“
16
Pak v studánky se proudy halila,
vzdychla a zmizela jak zázrakem.
A sotva zašla, den se přiblížil
a vzbudil ptáky k ranní písničce
a písnička ta dívku vzbudila.
Když rozhlédla se v lesní samotěsamotě,
údivem žasla věnec spatřujíc,
jejž ve snu jakás víla překrásná
jí dala, mluvíc slova tlumená,
kudy se za Osudem dáti má
a vrátí-li se, aby vzpomněla
a se vzkazem k ní zašla záhadným.
Ze studánky se vody napila
a za osudem Osudu šla vstříc.
* * *
Bylo to třetího dne k poledni,
když zvuk kýs divný zalehl jí v sluch
jak rachot mlýnských kol, až chvěl se vzduch
a země duněla tím úderem.
A sotva vyšla lesa na kraji,
17
jezero zřela čisté, veliké
a za jezerem zámek podivný:
půl ze zlata a půl jak ze šedi.
Na kolách stál, jež tak se točila,
jak kdyby větru mocný velký proud
poháněl let jich divně zázračný.
Ta kola lidské kosti drtila,
a dívka vzpomněla – toť Osud zlý
zde zámek má půl chmurně šedivý,
půl zlatý, lesklý, štěstím prohřátý.
A uhodla – neb ze vrat vyšel ven
obrovský stařec v říze poutníka
a zahleděl se před se v širý svět.
Když dívku spatřil – v ruce zatleskal,
což znělo jako bouře ozvěnouozvěnou,
a zasmál se, jak rachotil by hrom.
Pak hlasem ptal se mocným, velikým:
„Co hledáš zde tak blízko u hradu?
Chceš vyzkoumat snad moji záhadu
a lidem nové bájky vyprávět?“
I dívka chtěla dáti odpověď,
18
však slyšet nemoh’ hlásek člověka
na dálku takou stařec velikán.
Jen jezero se temně zalesklo,
a hladina se větrem vzbouřila.
Tu na věnec si z vřesu vzpomněla
ubledlá dívka, kvítek vytrhla
a zavolala: „Vílo, pomoc dej,
ať dostanu se k prahu Osudu.“
A bílých křídel sněžnou perutí
do vzduchu vzlétla lehce jako pták
a před Osudem schýlila se v prach.
„Jsi mocný, vím, však slyš, proč k tobě jdu.
Já poselstvím tím bratra zachráním.
Vzkazuje tobě hrdá královna,
že tebe na boj těžký vyzývá,
a jsi-li mocný, jak se vypráví,
bys zkusil sklonit její hrdou šíj’.“
Král Osud zamračeně brvy stáh’
a v malého se starce proměnil,
tak v obyčejné výši člověka:
19
„Mne hrdé vyzvání to neleká –
žeť Osud mocný, může poznati.
Když chci, jen vůlí mou se vyvrátí,
v co lidská duše pevně věřila.
Dvou srdcí svazek zničím docela –
překážky stavím v cestu lidem zlým
a na pomoc jdu hrdým – odvážným.
Jsem milosrdný, zlý, vždy záhadný,
protože nejsem tam vždy, kde mne chtí –
mně špatně někdy lidé rozumí.
Když někdo životem svým zaplatí
ztřeštěný kousek – osud prý ho stih’,
dav řekne lidí líně myslících.
A zatím skončil vlastní hloupostí.
Kde víra ve mne tak se uhostí,
je nepravá, já nejsem vinen vším.
Však nad životy lidí přece bdím
a pomáhám, kde dlužno pomoci.
Vždyť Osud lidí není stanoven –
já vládcem jsem – ne jejich nástrojem,
by líně ruce k bokům složivše,
se do Osudu mohli odevzdat.
20
Žeť lidem mysli lehko věřící
Osudem vlastně jejich povaha,
o tom v svém klidu zdání nemají.
Budoucnost stanovím, ne život váš
a trpělivě často přihlížím,
jak utváří se vaším konáním,
a zakročím, když čas je nejvyšší.
Jsem záhadný, v tom celý čar je můj,
jak budoucnost je lidstvu záhadou,
co skrývám, nelze lidem prozkoumat,
že na ně čekám, v to ať doufají.
Ni slova, co zde řek’ jsem, neprozraď,
by moje nestihla tě kletba zlá –
má Osud kletby na rtech nejhorší.
A jsi-li hodná tak a poslušná,
jak vídal jsem tě doma v chatrči,
nic netaž se a udělej, co chci.“
Pak v zámek svůj ji uved’ nádhernýnádherný,
a než ji k ženě svojí provodil,
na schodech stanul, takto promluvil:
„Mám ženu doma trochu koketní –
21
co připravím si, často pokazí,
a lidé „Náhodou“ ji jmenují.
Má žena lidi ráda škádlívá
a mnohdy, nešťastna v svém konání,
s prosbou se potom na mne obrací,
bych napravil, co ona zkazila.
Však dobrá je a ty k ní vlídna buď.“
Pak v sál ji vedl, v zlatě drahokam
kde oslnivou svítil nádherou
a v křesle z brillantů a safírů
si krásná žena měkce hověla,
zhalena v řízu barvy růžové
a okrášlena květy sterými.
Když přistoup’ k ní a když se pousmál,
hned úsměvem tím Osud omládl,
podobu krásného měl jinocha
a měkkým hlasem k paní prosbu vznes:
„Ta dívka zde je mojí chráněnkou –
z ní nástroj svojí pomsty udělám.
Ty pomocna buď při tom, Náhodo,
a prince ve chvíli té přivolej,
22
kdy ona v nádvoří se ocitnouc,
po královně se hrdé bude ptát.
Šat krásný dej jí, něco skvostů svých,
a květy pro ozdobu do vlasu,
by krásnější, než jaro vchází v zem,
chráněnka moje zpět se vrátila.“
Náhoda usmála se lichotně
a hlasem řekla zvonkům podobným:
„Chci po vůli ti být, můj Osude...
Nic snazšího než ono setkání –
princ touhou chor k ní láskou zahoří
a královnou ji zvolí v říši své.“
Zas usmála se, ruku podala
mladistvé dívce, která v úžasu
jak na zázrak se na ni dívala,
když ze skříní jí vybírala šat
z paprsků luny, hvězdných zákmitů,
když květy, jakých nikde nevidět,
jijí ve vlas pletla, píseň šeptajíc
o princi krásném, který přijít má,
by paní svou ji v brzku učinil.
23
Tu teprv na paní si vzpomněla,
že Osudu se pro ni tázat má,
i na vílu, jež v lesa úkrytu
jí přání svoje ve snu svěřila.
Pak vystrojena v jinou vešla síň,
kde Osud v nádheře své čekal ji,
by na cestu jí radu udělil. –
Když přednesla mu přání paní té
i víly otázku – tu zasmál se
a řekl vlídně ženě Náhodě:
„Že ženy na světě jsou zvědavé,
vždy vídal jsem – i doma takou mám,
však nikdy záměr svůj s ní nesdělím.
Že dobrou k tobě byla paní ta,
nechť Náhoda svou dá jí odměnu
setkáním, které ve svém srdci ždá,
a já ten výrok skutkem zpečetím.“
Pak ujala se slova Náhoda:
„Ať v zahradu jde večer potají.
Tam v besídce – ve květů úkrytu
jinocha spatří, jehož miluje.
24
Náhoda na pomoc jim přispěje,
vyznání lásky dlouho ztajené
se rtů mu splyne srdce ozvukem.
A jeho láska – jejím osudem.“
Obrátivši se k choti pravila:
„Co víle vzkážeš v lesní zátiší?“
Zasmušil Osud jasné čelo své
a dívce řekl skoro váhavě:
„Jí vzkaz můj vyřiď věrně do slova.
Ať netouží po lásce ve světě!
Se svým jsouc spokojena osudem,
žal nepozná, jenž z lásky vykvétá
a lidské duši bývá údělem.“
Pak za ruku ji oba ujali
a z hradu provodili k jezeru.
Tam Osud sám s ní v loďku usedl
a na druhém ji břehu vysadil.
Náhoda ještě dívce kynula
závojem bílým jako na pozdrav,
než v lesa hloubí zašla docela.
* * *
25
Šla dlouhý čas – až jednou k večeru
studánku našla v lesním zátiší
a z věnce kvítek opět vytrhši,
zvolala v dáli: „Vílo, zjev se mi!“
Vodotrysk ze studánky vytrysknul
a v démantových jeho krůpějích
v zelené loďce z brouků hedvábných
seděla víla v říze růžové
a rukou dívce vlídně kynula:
„Co vzkazuje mi přísný Osud král?“
tak tázajíc se, oči sklopila
k stříbrné vody čistým hlubinám.
„Já jeho vzkaz ti řeknu do slova.
Král Osud tobě říci přikázal:
Ať netouží po lásce ve světě!
Se svým jsouc spokojena osudem,
žal nepozná, jenž z lásky vykvétá
a lidské duši bývá údělem.“
Vzdech z úst se vydral víly – hluboký
a teskný jako v žalu loučení.
Pak v objetí své dívku pojala
a líbala ji, slovy děkujíc
26
a na památku perly největší,
jež chovala v svých vodních pokladech,
na dlouhé navlékala řasy trav –
a z očí při tom slzy stékaly.
Zas loučila se s dívkou, šeptajíc:
„Člověku krásu mohu v úděl dát –
však v lásce žít mně nelze s člověkem.
Ten přijmi dar a na mne vzpomínej!“
Pak zase v loďku malou usedla
a vodotrysk ji zhalil průzračný.
Dál ku hradu se dívka vydala –
v nádvoří vešla ve své nádheře.
Tam mezi hosty, vzácném průvodu
spatřila prince, jenž jí Osudem
a Náhodou byl za manžela dán.
V údivu před ní stanul – polekán
tím náhlým vzácné krásy zjevením.
Mladistvá dívka oči sklopila
a k němu blíž šla, sotva dýchajíc.
Princ za ruku ji pojav – zašeptal:
„Rci, zjeve krásný, odkud přicházíš?“
27
„Mě k matce tvojí Osud posílá,“
tak na otázku dala odpověď.
„Mou ženou buď, ty dívko spanilá,
a zemi mojí dobrou královnou.“
„Tak Osud chce – já chci být poslušna.
Mě ku své matce, prosím, doprovoď!“
* * *
Královna žasla, očím nevěříc,
když dívku zřela krásy neznámé
a nádhery, jak ve snu nevidět,
když za nevěstu svou ji prohlásil
princ nesmělý, kterému vládla vždy,
a jenž vždy, vůle její poslušen,
jak dítě vésti dal se oddaně.
„Odkud ta dívka, co ji vede sem –
jsi šílený, že takto hovoříš,
královnou svou ji zoveš veřejně,
jak mne by na trůně zde nebylo?“
„Dost dlouho podléhal jsem vůli tvé,
teď vůli jiné chci se podrobit!
Mně v cestu Osud dívku postavil,
28
by dokázal, že tebe mocnějším,
by zemi vládce dal, jenž okovů
tíž neskládá na bedra poddaných.“
Šum souhlasu se nesl nádvořím
a celé město plesem ve chvíli
se ozývalo – ryčným veselím,
pravému králi k hlučné oslavě
a k uvítání sličné královně.
Královna stará, vidouc nezbytí,
bez přátel, kterých zloba nezíská,
se zlatem veškerým svých pokladnic
jak s povrchu by země zmizela.
Nevěsta mladá, nežli zšeřilo
se ve vysokých hradu komnatách,
vzkaz vyřídila ještě paní té,
přímluvou jejíž Osud poznala.
* * *
Dvě svatby druhý den se konaly.
Za králem dvořenín se ubíral,
po jeho boku paní líbezná,
29
jež za noci se sešla v zahradě
s miláčkem, kde je svedla Náhoda.
Že babička i bratr královny
na hradě přebývali velikém,
se jistě samo sebou rozumí.
Pak dítky přišly – s víly perlami
si zahrávaly v zlatých kolébkách
a každému z nich víla do vínku
květ dala krásy, která nehyne,
jak lidská láska, v kterou věřila.
A všichni šťastni byli docela –
král, královna a všichni poddaní,
a šťastný Osud smál se v jejich sny.
30