O VÍLE ZLOBĚ
MÉMU MILÉMU
BRATRU JAROVI
[31]
Na horách, tam, kde stráně zelené
jsou plny květů vůně nasládlé,
žil s dědem starým mladý, krásný hoch,
a od rána až v šero večera
se píseň jeho nesla tišinou:
na lukách pásal bílé ovečky
a do dáli, kde věže hrdých měst
se pjaly nádherné, vždy dlouho zřel,
a divné při tom mnohdy myšlenky
mu tiše vkrádaly se do duše.
V tom zadumání jednou vnuka děd
překvapil náhle, hlavou zakýval,
jak kdyby tušil smělých přání let,
jež touhou nadchla srdce mladistvé.
Pak otázal se hocha, starostliv,
by vše mu řekl v dětské důvěře –
proč pohled v dáli stále upírá.
33
„Mne láká svět a jeho nádhera,“
hoch sdílně řekl hlasem nesmělým,
„ta města, která věže k nebi pnou,
jak ruce o pomoc když volají.
Mně žalno je v té skalní samotě,
a touha má chce v dál se rozletět,
v ten neznámý a tajuplný svět,
o kterém často jsi mi vyprávěl
za zimních nocí. Musím v dál tu jít!
Já tuším, štěstí dary zázračné
že pro mne chová dál ta v hojnosti,
že moc mi dá i slávu vítěze,
že sladkou ženu dá mi krásy té,
jež úsměvem svým život ozdobí,
že něhu dá mi lásky neznámé,
jíž vděk se rovná ráje představě.“
„Než zajdeš v boj, dřív poznej soupeře.
V úsměvu ženy krásy zázračné
ti vyjde vstříc a v davu zaplane,
jenž vítězem tě nazve radostně.
Toť lidstva zloba, světa prokletí!
34
Já před ní uprchl jsem bezbranný,
bych v samotě té našel pokoje.“
Na slova starce hoch se prosit jme,
by radu dal mu, síle nezdolné
jak čelit má, by vítězem se stal?
„Toť těžký úkol, rada nesnadná.
Jeť Zloba ženou; v plášť svůj objemný
se ráda halí. Tisíc záhybů
a tisíc odstínů plášť zázračný
má v úkrytu a tisíc prostředků
kdo najít umí – Zlobě odolá.
Ty hlavní dva si dobře pamatuj!
V úsměvu ženy zloba panuje
a láska jenom ničí její moc.
Však zlobu lidí jenom peněz zvuk
zná zmírnit na čas, bázeň, že se víc
smí mocný mstít a že smí panovat.
Má každá země Zloby vílu zlou –
tu podmanit kdo sobě dovede,
ráj věčný v zemi své tak zbuduje
a radost věčnou, která nehyne.“
35
„Že podmanit lze sobě vílu zlou?
Ty více víš, a prosím, vyprávěj!“
tak prosil hoch a stařec vyhověl.
„Pojď se mnou,“ řekl, za ruku ho vzal
i stezkou strmou ved’ ho v údolí,
kde horská skláněla se lesní stráň.
„Chci odkaz dobra tobě zjevit rád,
chci, abys k potěše byl lidem všem
a dílem tvým by práce měla zdar.
Znám vílu Zlobu! Plachý její zjev,
má krásu nezměrnou, jež lákat zná.
Ji poznat můžeš. Víla kouzelná
má v srdci zloby zdroj, ač sličný zrak
tak cudný je jak pohled anděla,
a něha z tváře zírá úsměvná.
K zločinu svádí rukou odvážnou
a laskáním své pomsty ostří hrot.“
Tak mluvil k vnuku stříbrovlasý děd
a hoch mu naslouchal a v divu žas’,
leč nedbal starosti, jež chvěla se
36
ve hlase dědově. Jen obraz zřel
čarovné ženy okem duše své
a nelekal se bojů, půtek zlých,
blíž k cíli toužil vášní bujarou.
„Buď všeho pamětliv,“ děl stařec dál.
„Až v lůno tajů vejdeš v podzemí,
nádheru spatříš sterých pokladů,
a v žasu prudkém ret tvůj oněmí.
Když zajdeš hloub, až k tůni jezera,
kde na leknínu trůn svůj bělostný
a v jeho skrýši víla lůžko má,
byť ústa vodu ždála vyprahlá,
po osvěžení mocně volajíc,
přec nepij, pamětliv jsa výstrahy,
již tobě dám – tvou cestu žehnaje.
Nepij! Jeť jedu sladké mámení
v té vodě průzračné a síly zmar.
Nelíbej, nechoď v náruč rozpjatou,
když v touze tebe bude blíže zvát.
Svůj úkol znej! Ty chceš ji dobrou mít.
Usedni na břeh, vše jí vypravuj,
co k slzám žalu jímá člověka,
37
a pros, by moc svou, která velká jest,
jen k dobrým skutkům povždy užila.
Na sliby nedbej – čin ať promluví!
Z jezera nepij, víly nelíbej!
Prokletí v ústech dříme opojných
a v smrtelné se skácí závrati,
kdo kouzlu odolati neumí.“
Hlas starce chvěl se v mocné obavě,
i dlaň, jež propouštěla, žehnajíc.
* * *
Hoch v temno sluje vkročil odvážně
a rychlým krokem v před se ubíral.
Ni zvuk, ni šumot nezněl z temna vstříc;
vzduch těžký byl, jak bývá před bouří,
a plný par a vůně neznámé.
Když zašel dál, chlad v tvář mu zavanul
a s skřekem ptáci vzlétli nad hlavou
a o sluj divě bili křídloma.
Pak temno řídlo, světlo sluneční
však nevnikalo sem. To démanty
v bezedné zaleskly se prohlubni.
38
A zahrada tam byla podivná,
kde v stromech zlatých místo listoví
jen rubíny se chvěly zářivé
a topasové mušky vzlétaly.
Hoch v němém žasu k místu ukován,
tím leskem zpit kol dívati se bál.
Pak vzmužil se a v lačné představě,
že jeho jest, co čar zde nakupil,
do obou rukou nabral zlata hrst.
Sotva se dotek’ žluti lákavé,
zem zachvěla se ve svých základech
a pohltila všechny poklady.
A v temnu, v mlze páry modravé
duch bledý stanul. Na sta ještěrů
kostnaté ruce jemu lízalo.
„Ty na statného sobě zahráváš?
Jeť dobře tak, již dávno paní má
si s tebou, hochu, přála promluvit
a nachem lící tvých se pokochat.
Chce milost dát ti, smrti nežádá.“
Hoch všecek chvěl se, ale uposlech’,
39
když příšerný duch v před jej pobízel.
Vyprahlým retem šeptal modlitbu,
by chránila jej kouzel mámení
a sílu dala, by moh’ odolat.
* * *
Roklemi vedla cesta daleká
a pusto bylo v skalní temnotě.
Chvílemi zazářily světlušky,
než v úkryt zašly mezi kameny.
Pak temno řídlo, v šero průsvitné
se měnilo a modré jezero
se objevilo zrakům užaslým.
Kol nebetyčné skály vzrůstaly,
a na sta pramenů se vlévalo
v modř tiché hloubi. Velké lekníny
na hladině se pnuly tajemné
a zlaté měly uvnitř korunky
a z drahokamů lesklých listoví.
Vše chladné bylo však a bez vůně
a nikde stonky květů pozemských,
ni stébla trávy hebce lichotná
40
se neskláněla chodce pod krokem.
„Zde sečkej,“ řekl duch a odešel.
A s sykotem hned na sta ještěrů
zalezlo v černé skalní trhliny.
Hoch znaven toužil trochu spočinout
a used’, hlavu sklonil do dlaní
a steskem jat a divnou obavou,
dvě velké slzy z očí vyplakal.
* * *
Největší z květů bílých leknínů
se rozevřel a z jeho korunky
tvář vyhlédla. Jak květů nejčistších
nach s bělem na ní plál a v pohledu
jas oblohy a úsměv anděla
rty drobné měly. Šíje bělostná
jak stonek květu níž se klonila
v své bledi průzračné, když kynula
jak na pozdrav a hlasem lichotným
když řekla sladce: „Buď mi vítán zde!“
Pak krásné svoje tělo nořila
z leknínu lůžka a v plášť mlhavý,
41
jenž na tisíce barev odrazů
a záhybů měl v tkáni průzračné,
se halila, a vlasy nádherné
a lesklé k nožkám malým splývaly.
Hoch stanul něm; tu krásu nečekal
tak ani v nejsmělejší představě,
ni v snech, jež v duši sníval blouznivé,
čar nejímal ho ženy spanilé.
A její hlas, jenž hudbou jímal sluch,
jak píseň tklivá zněl mu do duše
a touhy žár i vášně tlumené
v něm zaznívaly tónem šalmaje.
„Pojď blíž,“ tak řekla, jeden z leknínů
hned vyslala, by usednout v něj moh’,
a divně vzplál jí zrak, když neposlech’.
„Tys vysílen,“ dál děla lichotně,
„z jezera pij, jeť síla nezměrná
v té vodě průzračné. Pij – neváhej!“
Když ani tentokrát jí neposlech’,
tu z cudných očí jemně přivřených
42
zašlehl záblesk také nevole,
že děsem hocha pojal ohromným.
Pak znova na něho se usmála
a v oči dlouho se mu dívala,
až sklopil je, jat divnou závratí.
„Pojď v náruč mou, pojď, hochu, neváhej,
chci lásku svou ti zjevit v pocelech
a naučit tě sterým záchvěvům.
Pojď v náruč mou, pojď, hochu, neváhej,
mé srdce nezměrně tě miluje
a žalem zhyne, když jít odepřeš.“
A její hlas se v slzách rozplývá,
a mlhou slz dvě oči zářivé
vstříc zírají, a náruč rozpjatá
zas láká, malá ústa červená
se chvějí tuchou příštích polibků.
Jen stěží tentokrát se ubránil,
tak žádost v srdci mocně volala,
a slova její touhy ohlasem
se v duši snesla v sladké únavě.
„Nemohu k tobě,“ v slzách promluvil,
43
„jed v srdci máš i na rtech spanilých
a v touze jenom plakat dovedeš.
Já chci tě, krásná, z duše milovat,
když prosbě mojí sluchu dopřeješ
a splněním mé přání vyslyšíš.“
„Co žádáš si, co chceš, bych konala?“
„Znáš lidské bídy hrozné prokletí?
Nic nevíš, viď, o slzách člověka,
o strastech, které srdce drásají,
a sluchu nemáš pro ty výkřiky,
jež zoufalec má hrobu na kraji.
A přec v své moci pomoc nejsnazší
a rychlou mášmáš, ty vzdechy zmírnit v čas.
Máš tůně zlata; jediná jen hrst,
jediný démant z bezdna pokladů,
jež chováš v úkrytu svých jeskyní,
žal zmírnit může, v úděl neblahý
paprskem štěstí vzplanout v štědrosti
a vykoupením stát se z bídy té.“
„Za polibek tvůj všechny poklady
chci ráda dát ti, ale nežádej,
44
bych dobro činila, a soucit měj,
že ve mně málo tak je soucitu.
Jen líbej mne, pak vše si zlato měj
a nalož jím dle vlastní vůle své.“
„Já chci, bys sama dobro činila,
a dobrou mohu tě jen milovat
a láska tvá jen pro mne cenu má,
když z citu srdce tryská čistého.“
Když víla Zloba ještě váhala,
hoch zvedl se a nazpět zaměřil.
„Kam jíti chceš,“ tak v bázni zvolala,
což„což nic tě nepohne, bys zůstal zde?
Tvá duše nezná touhy nezměrné,
slyšení nedá prosbám upřímným?
Když jeden dobrý skutek učiním,
má zhyne moc a ženou budu jen,
ne královnou a velitelkou tvou!“
„Já však tu ženu budu milovat,
má láska královnou ji učiní,
a něhou veškerou, již duše má,
45
ji zahrnu a něha duše mé,
věř, lesk tvých démantů že vyváží.“
* * *
Modravé šero, mlhy stříbrné
stoupaly z tůně, vílu halily
a leknínů se otvírala skrýš.
Podivné zjevy z nich se rodily
a všechny zvukem táhlým, nelidským
plnily vzduch a skály v ozvěně
vracely ohlas jejich; stínů blud
hry svoje příšerné hned započal
a rozprostíral zjevy rozvleklé
a mátožné kol hocha ve kruhu.
Podivné věci, věru, uslyšel,
neb vyprávěly ze dne příběhy,
jak rozkazy své paní splnily
a kolik zloby tajně nasily
do srdcí lidských, kolik nesvárů
teď dechem jejich k činu vyklíčí.
A víla s úsměvem všem kynula
a slovy neskrblila uznání
46
pro ty, jež odvahou se řídily
a bystrou lstí. Hoch žasl, nevěřil,
že možno tak se srdci zatvrdit
a tolik záští pojmout najednou.
A mezi tím, co s druhy jednala,
tajně se kradl cestou zpáteční
a na cestu mu těla ještěrů
žlutavým leskem šupin svítila.
A vyšel zdráv. Však v duši hlodala
úmorná bolest, slzou pálila
ve víčkách očních, trpkou výčitkou
a zklamáním, že nelze dosáhnout
vždy snadně tak, v co člověk věřit chce.
* * *
S jásotem stařec vnuka uvítal
a všechny pochoutky, jež choval les,
mu na stůl snesl, stále pobízel,
by občerstvením svlažil útroby.
Jen vody přijal, jídlo odmítl
47
a na otázky, které děd mu klad’,
jen zpola odpovídal, zmračeně.
Když ulehli, vstal tiše, po špičkách
se z chýše vykrad’, k lukám pospíšil
na známá místa, kde tak rád vždy dlel.
Tam do trávy se vrhl bezbranně
a naříkal a štkal jak zbloudilý,
jenž nikde nenalézá pokoje,
ni útěchy. Když svítat začalo,
a slunce k nebi chystalo se výš,
v sluch hocha vlahým větru závanem
se snesla slova. V řeči tajemné
a známé zněla. Často slýchal je.
Toť víly hlas, jenž budil toužný stesk
po moci, slávě, v choré představě
a k nebezpečným snům jej sváděl vždy.
Dnes porozuměl větru šumění
i dotekům, jež líc mu hladily,
jak kdyby doznání z rtů loudily,
že vše, co hlas ten chce, rád učiní.
48
Vyskočil z trávy, větru závanům
líc vystavil a mocně zavolal:
„Mně nechce se již tvého bohatství,
ni pokladů; lpí na nich prokletí,
a moc a sláva, kterou dát mi chceš,
mne neláká. Jen lásku dej mi svou
a něhu dobra, úděl nejdražší!“
„Vše chci ti dát, jen dobro nežádej!“
v šumění větru tiše zaznívá,
„já miluji tě, vrať se ke mně zas,
až noci temno padne do kraje.
Svou lásku dám ti, které žádáš si,
má touha k tobě něhou promluví.“
„V tvých skalních slují temno nevlídné
již nevrátím se, vše mne děsí tam,
zlých duchů neslyšené kročeje,
ještěrů plazení i ptáků skřek.
Ty ke mně vrať se, když mne miluješ,
až noci temno padne do kraje.
Ze zlatých stromů jednu ratolest
49
vem s sebou, z trůnu démant největší,
a ke mně pospěš zítra za noci.“
A větrem táhlo vzlyku sténání
a závan jeho trhal listoví
a ničil květy sotva rozkvetlé.
Tak loučila se víla v zlobě své.
* * *
Druhý den, když se slunce sklonilo,
hoch na stráň vyšel, dočkat nemohl,
až temno zastře nebes prostoru.
Nastalo temno. Hvězdy na nebi
svítily kalně z mraků nevlídných
a ptáci ukryli se zděšeně,
a píseň jejich zmlkla docela.
Když šero zhoustlo, hrozné přízraky
vzlétaly z něho, a jak prosby hlas
zněl jejich kvil, a jako prokletí
v bouři se chvěla duchů odpověď.
Pak mrak se blížil temný, veliký,
a na stráň snesl se, kde mladý hoch,
50
děsem a hrůzou všecek ubledlý,
dlel sám a sám. To Zloba v průvodu
na plášti mlžném, sterých záhybů,
se blížila. „Hleď, milý, již jsem tu!“
tak promluvila, a hned v ohlasu
smích zazněl, který chladil krve var,
jak kdyby smrt své ruce kostnaté
nořila v srdce v sledním rozmaru.
„Zde ratolest i démant přináším,
nuž, řekni mi, co s nimi počít mám?“
„Dřív zjev mi, co jsi v posled konala,
a jaký skutek hrozný zloba tvá
zanesla v posled v lidstvo ubohé.“
„l v tom, můj hochu, chci být poslušna.“
Pak kynula, a ještěr ohromný,
jenž šupiny měl krví zbarvené,
na rozkaz její takto promluvil:
„Mně paní v město jíti kázala,
kde bratři dva o luzné království
se svářili. O zmaru jednomu
51
i druhému jsem tajně našeptal,
až poslechli a válku schystali.
Již hlavní město lehlo popelem
a jeho věže leží ve troskách.
Tam v zříceninách dlí jen starý král
a na osud zlý trpce žaluje,
že démant stkvělý jeho koruny,
to nejkrásnější město v království
je zničeno. A vzpoura panuje
již mezi lidmi, v divé štvanici
vše vést se dává vlivem paní mé.“
„Již dost, já nechci více slyšeti!“
hoch přerušil a k víle promluvil:
„V to město pospěš, krále vyhledej
a za město, jež v troskách zříceno,
ten démant dej mu z trůnu ozdoby,
a mocí svou, v níž velké síly vzmach,
zažehnej vzpouru, nesvár odvolej,
ať v království zas mír jen panuje.
A zlatá ratolest, již v ruce máš,
ať žezlem vládne zemi veškeré.“
52
„Tak učiň sám, však na mně nežádej.
Já zhynu s mocí svou i touha má,
a snů tvých odboj vyzní na plano.“
„Když miluješ mne, láska překoná,
v co hrdost ženy nechce uvěřit.
Moc lásky moci tvé se vyrovná
a poklady má lásky království,
jež nevyčerpá vůle nižádná.
Já naposled tě prosím, poslechni.
Když nepůjdeš, sám zajdu do města,
bych vzpouru utišil svým posláním.“
„Tak život v šanc bys vydal dojista!“
„Co život můj, když láska veškerá,
již pro tě chovám, pohnout neumí
ke skutku dobra srdce kamenné!“
„Tvůj život pro mne všecko znamená,
a láska tvá mi víc, než vlády moc.“
Tak víla přemožena doznává
a na plášť svůj jej lehce vyzdvihnouc
větrem a bouří, v blesků přísvitu,
zalétá k městu. Hoch však bedliv bdí,
53
by polibek, jehož tak žádá si,
až po činu jej teprv oblažil.
Vždy bedlivě se víle uhnout zná,
když v jeho sklonit chce se objetí,
a modlitbou svou Boha vyzývá,
by pomocen byl v chvíli nejtěžší.
* * *
V troskách svých zdí je město pohřbeno,
a nikde ani výdech neruší
tu ztichlou samotu. Je po boji
a zanik’ křik – i vzpoura umlkla.
„My pozdě přišli, marná pomoc tvá,“
tak žaluje hoch v hrozném tušení.
„Král dosud žije, hradu na troskách
já zahlédla jsem jeho postavu.
Jen neplač již, já vše chci učinit,
však slzy tvé jak oheň pálí mne
a bolest v srdci nítí neznámou.“
Tak díc, hned víla k zemi snesla se
a králi vyšla vstříc. Byl šedivý
54
a celý od hlavy až po paty
v šat černý oděn. Slzy bohaté
mu proudem tekly bledých po lících.
„Kdo vstříc mi jde? Snad smrt to přichází,
by milostivě hlavě sestárlé
a vetchým údům přála pokoje?“
„Kdo jsem, se neptej – v míru přicházím
a chci, by království tvé zkvetlo zas.
Zde démant vem, je v světě nejkrašší,
a jeho lesk, jenž noc ti osvětlí,
moc takou má, že přání veškerá
ti vyplní. Však to, co mrtvo je,
a duši tvé co bylo nejbližší,
tvých synů dvé, moc nemá probudit.“
A sotva chvějné dlaně královy
se démant dotkl, město veliké
hned vyrostlo, i hrad, jak býval zde,
a lidé, prosti kletby prokletí,
navzájem líbali se bratrsky.
Král v úžasu kol hleděl velikém
55
a dojat vlídné paní děkoval,
jež bez pláště, jen v říze bělostné
a krásná jako slunce v úsvitu
k soudruhu svému blíž se tulila.
„Chci vděčen být ti, paní milostná,“
tak řekl, za ruku ji uchopiv.
Však ona díky jeho odmítá
a doznává, že její průvodce
svou vůlí skutku dobrému dal vznik.
A král hned hocha líbá na čelo
a zlatou ratolest i s démantem
mu v ruce klade – lidu volá vstříc:
„Zde král je váš, teď on vám panuje!“
* * *
Pak děd se vrátil z lesní samoty
a vyprávěl o bouři příšerné
a vichřici, jež všechno zničila,
i chatrč jeho, pastvy zelené,
jak unikl jen prostým životem.
56
A víla zaplakala soucitem,
a slzy její v perly překrásné
se měnily a lidé po létech
o králce vyprávěli pověsti
a v tajnosti si mnohdy šeptali,
že láska si i zlobu podmaní.
57