Nebeský vůdce.
BÁSNĚ
VILÉMA AMBROŽE.
(Sedmnáct illustrací.)
V Brně, 1884.
Tiskem a nákladem pap. knihtiskárny rajhradských benediktinů.
[1]
Následuj mne!
Matouš 16, 24.
(Všechna práva vyhražena jsou nakladatelstvu.)
[2]
Jsi poutníkem – máš k nebi cestu dálnou;
zda vyjdeš šťastně z pozemského víru?
Kdož ku požitbám světa jenom zalnou,
ti k nebeskému nedospějí míru.
Ty chtěje pěti píseň věkochvalnou,
jdi za Kristem, jenž vládne všemu míru.
[3]
Já jsem cesta, pravda a život.
4
Ježíši, náš Spasiteli,
dítek božský Učiteli,
k Tobě oko naše zírá,
z úst Tvých plyne pravda čírá!
Ty jsi pastýř našich duší,
Tvého hlasu slouchať sluší;
ruka Tvá, když ovcím kyne,
kéž se každá k tobě vine!
Ty nás vodíš svatou snahou
veždy jistou ctnosti dráhou;
nechať jiní jinam loudí,
kdo jde s Tebou – nezabloudí.
Života jsi pramen živý,
ovlaž duše spráhlé nivy,
milosť Tvá když v duši svítí,
novým životem se vznítí.
Přijmi v oběť naše létaléta,
dokud mládí kvítko zkvétá;
kdo Ti život časný dává,
tomu kyne věčná sláva!
5
Nebe naše vlasť.
6
Jen hostem jsem tu na pozemské pouti,
tam v nebi domov můj, tam má jest otčina;
kéž rychlou perutí bych mohl k nebi plouti,
kde mizí zemský žal, říš věčná počíná!
Jen hostem jsem – a země skoupě hostí,
kdy růží podá skvost, i trní připojí;
však domov nebeský všech bolů duši prostí,
dá věčný blaha zdroj a z běd ji vyhojí.
Jen hostem jsem – kdy spatřím rajské nivy?
Kdy k sobě povolá mne sladký Páně hlas?
Kdy oko žasnoucí zří nebes věčné divy,
kdy připraví mi Pán tam v nebi rajský kvas?
„Buď vůle Tvá!“ – Tak volám z duše hloubí,
ať dlouhá pouť jest má, ať krátce putuji,
má vůle s vůlí Tvou se vezdyvezdy, PanePane, snoubí,
vždyť zde jen hostem jsem – kéž k nebi odpluji!
7
Na loďce života.
8
Dálným mořem loďka pluje,
křehká loďka života,
do vln vichor mocně duje –
v dálce přístav mihotá.
V bázni smrtné lodník kleká,
k nebi zdvíhá matný zrak,
s hůry pomoci jen čeká,
že se vzdálí burný mrak.
Slyší modlitbu tu vroucí
mocný všeho světa Pán,
a hle rukou všemohoucí
kyne nebes ve prostran.
Rozežene mraky černé,
ztiší mořské hladiny,
zavede své ovce věrné
do nebeské otčiny.
9
Modlitba o samotě.
10
Když s Bohem mluviti chceš v prosbě vroucí,
svou duši sprosti světa zámotů,
a tichou vyhledej si samotu,
pak šlehne z duše plamen lásky žhoucí.
Jak ve sluneční záři perla skvoucí,
i démant jasným ohněm bleskotá,
tak rozjasní se duše temnota,
svit milosti když jme ji přežádoucí.
O pros, až kdysi zhasne oko mroucí,
by duše zřela Božství slávojas,
ať zaskvěje se v sídle věčných krás
nebeskou září, věčnou, nehynoucí!
11
Chutě k práci!
12
Chutě k práci, milé dítě,
Bůh ti k práci síly dal,
v ďáblovy ten padá sítě,
kdo se práce vzdaloval.
K práci zve Pán všehomíra!
Viz jen včelky chvatný let,
kterak ze květinek sbírá
neunavně sladký med!
Mravenečka div se píli,
která nezná únavy;
ač mu Bůh dal skromné síly,
velká díla popraví.
Věnuj práci mladá léta,
k práci stvořen lidský rod,
mladost vonným květem zkvétá,
z něhož vzejde hojný plod.
Práce duši, tělo šlechtí,
Člověk-Bůh sám pracoval,
a kdož pracovati nechtí,
božských nezaslouží chval.
Proto pracuj hlavou, rukou,
dokud Bůh ti síly dá;
práce nebudiž ti mukou –
pak ti Pán Bůh požehná!
13
Modli se a pracuj!
14
Vzplálo opět slunce zlaté,
nebesa se nachem rudí,
tvory všechny spánkem jaté
slunce k životu zas budí.
Budí k žití, k práci volá,
k činům dokud zbývá času,
ruka činů prázdná, holá,
sklidí smeť jen místo klasů.
Marno však tvé namahání,
Bůh když nedá práci zdaru;
vypros Jeho požehnání,
nedojdeť pak práce zmaru.
S Bohem začínej své dílo,
s Bohem dílo konej dále,
podaří se ti až milo,
k tvému blahu, k Boží chvále.
15
Vezmi kříž svůj a následuj mne!
16
O nereptej, když mocná ruka Boží
kříž trapný vkládá na tvá ramena!
Ať těžké břímě, ať ti menší vloží:
kříž lásku Boží k tobě znamená.
Jen snášej mužně, nedbej strády žalné,
a k Bohu zvedni uplakaný zrak;
čí duše v trudu k Všemocnému zalne,
aj toho nepřemůže kříže tlak.
Vždyť mocný Bůh, jenž ránou tebe stíhá,
též balsám vlévá na tu ránu tvou,
On křížem zemdleného opět zdvíhá,
a duši daří silou mladistvou.
Rád proto snášej břímě dne i vedra,
a zamiluj si kříže znamení,
pak ruka Páně všemohoucí, štědrá,
mzdou věčnou tobě v nebi odmění.
17
Pojďte ke mněmně, sklíčenísklíčení!
18
Netruchli, když rány bolné
lidská zloba usoudí ti:
ruce Páně službovolné
jmou se rány vyhojiti.
Dbej ty jenom hlasu Páně,
sklíčené jenž volá k sobě,
s důvěrou jdi k nebes bráně,
unikneš vždy světa zlobě.
Pán ti podá občerstvení,
láskou svou se k tobě skloní,
setře slzu, v rozechvění
bolném již tvé oko roní.
Do strápené duše vleje
milosti své mocnou těchu,
láskou svou tě rozehřeje
při posledním při povzdechu.
19
Nebeský lékař.
20
Nezoufej, když hříchů břímě
bolně tíží duši tvou,
k nebi zvedni skleslé týmě,
tam tě božská slova zvou.
Lékař nebeský tě volá,
On ti léky připraví,
kterýmž nemoc neodolá,
duše chorá ozdraví.
Hojivé se toky řinou
s nebes výšin v zemský dol,
svlaží-li ti duši vinnou,
zmizí hříchů tíž i bol.
Tvé-li oko slzy roní
pro veliký hříchů dluh,
doufej, že se k tobě skloní
milosrdný lékař – Bůh!
21
Nebojte se, málověrní!
22
K obloze ptáče lítá,
ztrácí se v modré dáli,
prozpěvem nebe vítá,
věčného Tvůrce chválí.
A když se s nebes kraje
k matičce zemězemi spouští,
zrnko mu zraje v líše,
červíčka najde v houšti.
Na zemi kvítko prosté
v nizounké roste trávě,
dobrotou božskou vzroste,
v nádherném stkví se hávě.
Méně-li člověk jesti,
nežli to kvítko, ptáče?
Ty-li Bůh mocný pěstí,
netřeba tobě pláče!
Předně dbej nebes chleba,
kochej se v ctností kráse:
pro zemi čeho třeba,
o to Bůh postará se.
23
Zlých se straň!
24
Když svůdný hlas tě volá ctnosti škůdce,
a ku hříchu zve slovem lahodným,
ó neslouchej těm zvukům nehodným,
jen v Kristu hledej věrného si vůdce.
Hleď nebeského pastýře si berly!
Jak sladko pod ní se tu spočívá!
On milostí tvou duši odívá,
a ozdobou jí dává ctnosti perly.
On vlků dravých chrání svoje stádce,
i život vlastní za své ovce dá;
kdo ve strastech se k němu utíká,
ten v Kristu najde bezpečného rádce.
A proto chraň se ďábla svůdné chasy,
i nevěř chválám, han se nelekej,
jich spolku směle veždy výhost dej,
bys nebyl zloduchu kdys na pospasypospasy.
25
Zahrádka Boží.
26
Znám já zahrádečku
plnou krásných květů,
ji bych nezaměnil
za cenu všech světů.
Bůh ji vypěstoval
v srdci zbožných dítek,
vlastní rukou vsadil
mnohý vonný kvítek.
Mezi všemi květy
jeden krásou slyne,
z něho mocným proudem
sladká vůně plyne.
Hlavinku svou něžnou
toužně k nebi vznáší,
stkvoucí jeho bělosť
hříchu temno plaší.
Božský zahradníček
na kvítka se dívá,
milosti své rosou
všechny pozalívá.
A ta kvítka milá
jsoutě kvítka ctností,
ze všech nejvzácnější:
Lilie nevinnosti!
27
Nebeský zahradník.
28
Duše lidská štěpem mnohoslibným jesti,
z něhož plodů vzácných čeká zahradník;
božská ruka láskou stromek ten si pěstí,
její péči svěřen stromku zdar a vznik.
Milosti své mízou šlechtí chudou pláni,
nebeskou ji rosou hojně zalívá,
slunce svého září teplem odívá,
aby vzešlo kdysi plodů požehnání.
Buď i ty své duše pravým pěstitelem,
mízu spasnou vodiž záhy v duši svou,
aby rozproudila ve stromku se celém,
zapudila hříchů šťávu záhubnou.
Vzdaliž od ní škodné, suché letorosty,
řezem smělým odvrz vášní výhony,
aby ctností svatých hojné výkony
zdobily strom duše převzácnými skvosty.
29
Ježíšek, božský rozsevač.
30
Rozsevač vyšel na pole
a zasel dobré zrní,
však jedno padlo na cestu
a jiné mezi trní.
Přilítli ptáci nebeští
a sezobali sémě,
a druhé opět dusilo
zbujnělé trní plémě.
A jiné padlo na skálu,
kde nedostalo vláhy,
a sotva zrní klíčilo,
již uvadalo záhy.
Než jiné vpadlo v dobrou zem,
kde vzešlo beze škody,
že neslo hojný užitek,
ba stonásobné plody.
Tvé srdce, dítko milené,
též poli podobá se,
v němž símě, Bohem kladené,
má vzrůsti v plné kráse.
31
To mnohoslibné semeno
jest spasné slovo Boží;
kéž nepadlo jen na cestu,
ni na skálu, ni v hloží!
Kéž padla vždycky v dobrou zem
ta svatá Boží slova,
kéž v srdci dobrém, výborném
je duše tvá vždy chová!
Dej, božský rozsevači, nám
jen mysl bohabojnou,
ať ze srdečka našeho
žeň sklidíš dobrou, hojnou!
32
Žeň Boží.
34
Políčko stkví se ve zlatě,
plným se vlní klasem,
a k žatvě hojné přivolá
Pán žence mocným hlasem.
V políčku dozrál bujný klas,
na zrno požehnaný –
než vzešla spolu koukol zlá,
i vzrostl klásek planý.
Sežali ženci obilí,
lesklými žali srpy,
a k zemi padla koukol též,
klas planý, modré chrpy.
Obilí kladou do stodol,
děkují za dar Boží,
však smeť, již nasel nepřítel,
do ohně k palbě vloží.
Země též Božím polem jest,
semenem lidstvo zve se;
v den soudný Pán Bůh nad všemi
soud přísný jistě vznese.
35
Přivedou ženci – andělé
ctnostné tam v nebes kraje,
a duše hříšné uvrhnou,
kde oheň věčný plaje.
Srdce-li tvé se v ctnostech stkví,
klasem jsi blahoplodným,
však hříchem-li se poskvrní,
jsi jenom býlím škodným.
Semenem Božím, dítko, jsi –
plným máš klasem býti,
bys mohlo věčnou odměnu
tam v rajské vlasti vzíti.
36
Hlas vůdce nebeského.
38
Já jsem pastýř dobrý,
známť já ovce svoje,
nejsem nájemníkem,
neštítím se boje.
Za své ovce věrné
vlastní život kladu,
stádce svoje vodím
do nebeských sadů.
Ovečky mé ke mně
přitulí se rády,
pod mou pod ochranou
zniknou každé strády.
Volám ovce všechny
mého do ovčince,
kéž jen všechny znaly
svého dobrodince!
Přivolám já všechny
ovce k svému stádci,
aby věrny byly
jedinému vládci.
Aby jeden pastýř
jedno stádo vodil,
z nájemníků rukou
všechny vysvobodil.
39
I. O. G. D.
E: kk + av; 2002
[40]