BRATŘÍM SLOVÁKŮM.
Mé srdce krvácí a hruď se třese, když znícen myslí tebe vzpomínám, a duch můj bloudí v bolestí tvých lese, ty lide slovenský, jejž rád tak mám. Mé srdce krvácí, má píseň pláče a poraněným křídlem slétá níž, kde zloba stíhá tě jak jestřáb ptáče a z ráje pěvců dravčí chce mít říš. Mé srdce krvácí a hruď puká, jak v posměch vzata je tvá krásná řeč, jak stýská si tvá píseň sladkozvuká a rzí jak hlodán Matúšův je meč. Mé srdce krvácí a hlava klesá, Když katím toporem, mstou rozechvět tvůj divý pastorek ti v lebku tesá a lstí svých lasem chytá dětí květ. 7 Mé srdce krvácí a zrak mě pálí, hněv pěst mi zatíná, vzdor zvedá páž na krutost těch, jichž zlob nezdolné skály jak Kristus kříž na shrblém pleci máš. Mé srdce krvácí a hruď se svírá, a do čela mi brázdy oře žal, když květy ducha tvého dravost sbírá, jíž k ochraně tvůj upružen je sval. Mé srdce krvácí – já s tebou hynu, ty lide můj – ty drahý brate náš; co platno vše, že na srdce tě vinu, když z mého náručí se vymykáš? Což necítil’s, jak bratské srdce buší, když na ňadra jsi naše hlavu dal, což neslyšel’s nás srůstat v jednu duši a stejný s tvým v ní plakat stesk i žal? Což necítil’s týž plamen v žhavé krvi, když v úzkostech jsi naši ruku chyť? Což nepoznal’s, že bratří jsme si prví, že jeden jazyk jsme a jeden lid? Proč různit má nás proužek země pouze, což neproniká láska hradby hor, či může vroucí překážeti touze vln času rozkvašený vztek a spor? 8 Nám stejný žal jak tobě srdce sžírá, a ve zjizvených ňadrech stejný hněv v pěst křečovitě pravici nám svírá a v líce rozpálenou žene krev. Tvůj výkřik každý nám též v prsou hoří a v bouř v nich mění bolestný tvůj vzdech; tu můru, jež tě dnem i nocí moří, my cítíme ji s tebou v hrozných snech. My s tebou neseme svaz jařma klatý a nezdolnou tu tíhu rabských pout, v něž činy tvé i myšlenky jsou jaty, a z nichž ni duchem nelze uniknout. My všecko s tebou neseme i vlečem, jen nezoufej, jen vytrvej, buď svým, co nelze vysekat teď ostrým mečem, to dobude si právo s vědomím! Ať záští ondy křižovalo Krista, přec vítěz pravdy z temna hrobu vstal, ač žoldnéřové nehnuli se s místa, jež křivý soudce za strážce mu dal. Nes, vytrvej, sil ducha muk svých žárem, tuž křídla odvahy, výš vzlétej, výš, pak vlkům hrůz, již rvou tě křivdy spárem, k své touhy slunci spíše doletíš. 9 Svou duši chraň, svých otců jazyk svatý, nechť zlatem zvoní odrodilců svod, bdi! Za Jidášův peníz Bohem klatý a skývu chleba nedávej svůj rod! To žhavý peníz pekelné je ráže, sám satan zradě do ruky jej vtisk’, a co chce ten, co žádá a co káže, to není tvůj, to pouze jeho zisk. – Svou k naší přiviň umučenou duši, svou v naši tiskni uhnětenou dlaň, pak jedem záhuby tě neporuší všech nejlítější odrodilství saň. Proč nemáme si padnout do náruče a nepustit se v blahém štěstí již, když mrzká zloba do tváře nám tluče? Hruď při hrudi se ubráníme spíš! Vždyť v srdci Tater dosud orli hnízdí; těch nevyplení zloby černá káň, jež dravčím klektem nivy pěvcův hyzdí a Podunají široširou pláň! A svahy krkonošské posud hostí ne kmenů jen, i srdcí svěží les, jejž nevyvrátí vichor mračných zlostí, nechť se vším peklem naň se lítí běs. 10 Nuž k druhu druh se řaď, brat druž se k bratu, co různo doposud, žár krve spoj! Co laso lsti nám pak, co topor katů? Co proti svaté pravdě klamů roj? Co proti slunci smečka mračných draků? Co proti právu zbraň a lotrů dav? Blesk z mužných, Bohem roznícených zraků v prach kácí saň i s miliony hlav! Zas silným buďme svazkem Svatopluka, ne každý slabý orůzněním prut; kde srdce v srdci jest a v ruce ruka, tam národ jako z ocele je skut. Kde vůle však se různí, síla tříští, tam nemůž’ plodný život v duších vřít – líp nežli porůznu jít k popravišti, jest s bratry bojovat i žít i – mřít! – 11

SLOVENSKU. I.
Do země pohádkových krás i žalů, kde žasne hned, hned pláčem rudne hled, jež stulená je v klíně horských valů, rád jako bratr bych vás družně veď a ukázal vám hory, lesy, nivy a plesa křišťálná a různé divy, jež v lásce odvěké zde ukryl Bůh, než bratrům vzal je cizí dobrodruh a jako zvykem divých Asiatů, jim vládne po způsobu lítých katů. Tam hleďte výš, kde klade závoj zlatý v úsměvu ladném slunce na Karpaty! Již s jasným zrakem ples těch mořských očí vod křišťál štědře spouští do úbočí, by orným polím uštědřily vláhy, jimž prchá jaro tady, žel, tak záhy 12 a na hliněnou půdu temné chyše mráz pohněvaný od severu dýše! A přec když zima tady zavévodí, Bůh s útěchou zde k milým lidem chodí, jim na hruď ruku klade, učí zpěvu, by měli náhradu běd pro úlevu. Tu všude z chyší písně zahlaholí – – –. Což teprv lid kdy zavýská si v poli! Své opouští pak slamou kryté stánky, by zpěvně pohovořil se skřivánky a dívky, v zimě doma popelkou, jdou v pole zavýskat si s křepelkou, a junák, nežli stoupne ku pluhu, si pérko svíjí z květů na luhu. Jak prostičký, leč přemilý tu lid! Jak pohostinný, přímý bez úskoku; na vlídném líci důvěrný dlí klid a důmyslná hloubka v jasném oku! Své srdce dělí v lásce s chudším bratem a věrně ukrývá jej v srdci zlatém. Co ondy měl, čím před světem se chlubil, vše divokrutý vzal mu nájezdník, on jeho děti, jeho statky zhubil a v nejtajnější horské skrýše vnik’; on jeho švarný osvojil si šat a popletené navěsil naň cetky, z vin jeho spěchal divě bursovat, pak rozpínal své opeřené letky 13 a rval a kloval vše, co v odpor bylo, až staré blaho krev zde vycedilo! Vše, hory, kotliny i strmé stráně a rozvlaky a nízké kopčiny jsou z všemohoucí štědré ruky Páně slovenské darem drahé otčiny; ba lidský život náš je věru krátký, by veškeré ty krásy okem stih’: Jdeš jako v snách z pohádky do pohádky a všude tlum krás ladně peřestých! Tu hory jako věčné hradby stojí, tu řeka jde jak živý zlata zdroj, tu cudné dívky v utěšeném kroji, tu děti, jako zlatých včelek roj. Ó země netušených krás a vnad, již pilnost přeměnila ze skal v sad, v němž všecko utěšeně, svěže bují, proč také bouře tebe stále rují? Proč ustavičně dlouhé po roky máš týrána být vášní otroky? – Ó, slovenský ty v horách skrytý ráji, v němž horské říčky na varhany hrají a horské kmeny, pološeptem, v taji své vonné modlitby výš vysílají! Vše krásno zde, co štědrou matky rukou máť příroda sem snesla v hojný dar: Hruď lidská s písní dumně sladkozvukou, jas nebes s kouzlem zkvétajících jar, 14 ty horské nivy plné vonných květů a žvatlajících bystřin hbitá směs, ptač zpívající čilém na poletu hned z lesa v luh, hned z luhu v bujný les, ty věkovité převelebné hory, jež bílé hlavy tyčí do oblak a modlí se jak němých mnichů sbory, až černé kápí na ně hodí mrak, ten krásný lid, jak kmeny vzrostlých buků, jež za pohody pěstil bděle čas, a jemuž nikdo v světě nedal ruku, ač ondy pro něho i mřel, všem v žas! Ten lid, jenž bez lsti jest prost všeho klamu a jako ptáče v hnízdě důvěřiv, jež dravci hadu samo vlétá v tlamu, když lstivě úlisným mu okem kýv’; ty ladné ženy plných, svěžích svalů, jež v orbě samy horský táhnou pluh, když v staré bídy ustavičném žalu jich prosby nijak nechce slyšet Bůh; ta skvostná jezera a snivá plesa, jež plna obrazův a temných snův Bůh jako safírový klenot vsadil do obrovitých horských prstenův, ty něžné duše krásných útlých dětí, jimž z oblé tváře svítá nebes zář, a jež chce mocí vláčet do prokletí práv lidských snědý loupežník a žhář, a všecko, všecko v soulad-li to shrnem, jest nepřátelům v očích ostrým trnem! 15 Ó Slovensko! Ty krásný skvoste boží, kdo na tvém klíně hlavu k spánku složí, sní o ráji; vše samý je tu květ: Jsouť růže dívčí ústa; každý ret pln líbezných je pohádek a písní, jež milé duše v drobných síňkách vysní, když odpočít jim těžké po únavě, a jimiž kvésti každé přáno hlavě. Zpěv všude ozývá se na salaši i na pastvě, kde volné vánky dují, kde chlapci, stádce-li jim vlci plaší, je zahubí a búčky přeskakují, a otáčíce sekeřicí svojí vždy k obraně jsou hotovi a k boji, skrz horské kdyby chránící je mlází se na ně náhle shlukli noční vrazi a uloupit jim chtěli osoh*) pole. Vždy pohostinnost dlí při jejich stole a odhodlaná síla mužně brání těch dobrých chatek kol trenčanských strání, v nichž zbožný lid, než přes práh šine nohu, vždy důvěřivě obrací se k Bohu. A přec ten Bůh jich nedbá v nebezpečí, když chtí mu zpívat otců rodnou řečí, a dnem i nocí modlitbou mu vděčí; on nechává je vraždit mečem vrahů pln lhostejnosti na kostelním prahu ––– *) prospěch 16 a nechává jich matkám loupit děti; nic, nikdy na jich prosby neodvětí! Proč, Bože mocný, přes tisíc už let ten dobrý lid má zlobou býti klet? Proč trnitou jsi vykázal mu dráhu, proč krví svou má barvit vlny Váhu? Proč zmírat má v slz ustavičném ronu na krásných březích Kysúce a Hronu? Proč žít a trpěti má bez ustání, jak drobná ptač od orlů na Kriváni? Proč pod prostými krovy rodných chat žít nemůže, proč má jen umírat? Proč nelítostně po tak dlouhé časy růst necháváš jich polím drobné klasy a velké, hojné jejich týrateli, jenž jako otrokům jim pyšně velí, a jejichž dětem jazyk z hrdla trhá a krví jejich duší hříšně mrhá? Proč dáváš rváti jejich sadů sněti a odcizovat jejich krásné děti? Což síla Tvá těch lític nedosáhá? Zda nemá plakati tu Slovač drahá, když vlastní zemí bloudí jako cizí a zří, jak všecko, svým co měla, mizí, jak tygři půdu její spárem ryjí a z krve její živí se a tyjí? Ó vyloupená skříně skvostných krás, kdy objevíš se světu šťastnou zas, 17 kdy objevíš se vítěznou a volnou, kdy spojíme svou v radost obapolnou, v mohutný chorál vítězství a síly, kdy budem zas, co za Jiskry jsme byli, kdy ostré zbraně odpočinou v klíně, jak po vítězství Matúš na Trenčíně? Kdy hrdě velet budeš pekla káni, kdy běsnost zavoláš k odpovídání, kdy rozsoudíš už nad vším zlem, jež páše, a vrahům řekneš: Dost! Ta zem je naše? Ó vzněť už, země má, svou duše vatru a hlasně zavolej: Stůj bratr k bratru, stav k Slovanu se člověk k člověku, jak v lůně tvém dřív bylo od věků! Ó matko Slávo, kdy že zavoláš: „Pojď, Slováče, vždyť drahý syn jsi náš, pojď, s dětmi druhými se v jedno sluč a v půdě otců znova rosti, puč, květ vydej už a sladký práce plod, pojď, v jeden kmen se sluč a v jeden rod a v srdce jediné, jež vroucně buší a v jednu myšlenku a v jednu duši, vždyť matce Slávě po Tobě se stýská a volá Tě. Hle, na Tatrách se blýská!“ 18 II.
Motto : Zora puca, bit če dana! Preradovič.
Na Bílé Hoře zdeptala nás zášť, smrt zrubané nás potopila v krvi a vrhla na nás hanby černý plášť, svět stáhl pohrdavě svoje brvy, krutost nás hnala hrůz svých do propasti a vrazi práva žili z darů vlasti, již k loupežím svým poutali a víží – teď zoře svítá, bílý den se blíží! Slyš, z dálné dálky slyšet mocný hlas, jenž těchou zalétá k nám ze zámoří: Vzmuž vlasti se! Bdi, budiž volna zas! Bůh svobody v čas mocné divy tvoří, on s právy přichází a pouta láme, nuž, my mu srdce, duše podáváme, vrah nepřítel nás víc už neponíží, teď zora vychází a den se blíží! Bud volným, lide, ve své vlastní říši, buď volným sám a s Tebou Slovák brat, jenž úpěl zpívaje si v horské tiši a jejž duch pravdy nedá utýrat; svou vlast si braň a miluj rodný lid, dbej půdy své a pěstuj mír i klid a miluj ty, kdo s nebe na vlast shlíží; jest zora zde a štěstí tvé se blíží! 19 Nuž vpřed, zrak výš a ruce na zástavu, ten svobody a práva drahý skvost, zas budeš volným jedincem – i v davu ať hostitel to už, neb družný host. Tak věrně vytrváme, v lásce boží, a nesvornosti vypleníme hloží, jak káže Svoboda a pravá ctnost – s tím v Bohu vytrváme na věčnost! III. III.
Hleď, Bože, na Svůj pod Tatrami lid, jejž stálá křivda moří, stálý strach; jenž neví, co je úleva, co klid, jejž stíhá bezpráví a hubí vrah, an za pána se jemu zpupně staví a děti jeho stíhá, rve a dáví! Hleď, Pane vznešený, patř na ty kraje, kde bezpráví a živá bída zraje, kde vládne nenávist, zášť kosí luh, kde místo koní ženy vlekou pluh a z klasů polí jejich pýcha hýří, kde hladem hynou práva bohatýři, kde v příšery se kupí černé mraky; hleď s útrpností na nás, na Slováky! – 20 Ó, Tvůrce, viz, kde záštity už není, kde trýzní umírají pokolení, jež vzdělala ty nivy a ta pole, jež lesy osázela skály holé, jež tarasila bystřin divé toky a byla zde už před tisíci roky, než do jich domků útulných a chat se zbraní dobyl běsný Asiat a tiché lidi zahubil a pobil... Ó, Bože, viz, co spáchal vše a zrobil! Co spáchal na těch, kteří v dobách zlých hráz, hradby stavěli mu z dětí svých a mužně chránily jej svými těly, když rod mu mocí vyhubiti chtěli, jak zvykem všude jim je, kde se zjeví, – teď vraždí nás; což duch Tvůj o tom neví, což klamán jsi a netušíš to ani? Ó, nebes vládče, otče, smilování! – Nevíš, že potomci jsou lidí těch, již, mužnost v srdcích, jarost na křídlech, už tenkrát obránili svého práva, když Jiskra vojvůdcem byl Ladislava a orlí křídla připial k jeho slávě, když seřadil se mlčky k boji na Oravě? A časy mlčky hynou, nové běží, hleď, světům vzdělaným se vlasy ježí, jak zbíjeni jsou asiatskou sběří; 21 ó hleď! kdo neviděl, ten neuvěří a myslí jen, než pravda činy pozná, že bajka to jen ukrutná a hrozná, co ukrutník a sveřepec tam páše a všecko, všecko vraždí, co je naše! Když lid náš spěchá, by se modlil k Bohu, tu jako stádo běsů děsných rohů štve na lid nepřítel své služné dráby a bije je, jim s těla trhá háby a bodá, v smíchu v děti střílí, píchá a nedbá, týrá, pokud dítě dýchá, až usne navždy na své půdě rodné, a pak je ještě vztekle v ústa bodne, zkad proudily se dříve sladké zpěvy! Ó, viz ty hrůzy, Pane, viz ty zjevy! Vrah nezná soucitu, ni smilování a vraždí vše, kdo odkaz otců brání: Tu sladkou řeč, jež dálné kraje zlatí, již proto vyhubit chtí běsní kati, by vládli v domnění své mysli kletém, že mohli by snad vládnout celým světem! Ó, Pane převznešený, viz, ó viz, jak stále více šíří se ten hnis, jenž mozky zpupných sveřepců těch plní! Viz, krev Tvých dětí po městech se vlní i po nivách a všude k nebi křičí; ó zastav divou saň, jež běsně řičí a na bezbranné odvážně se vrhá 22 a matky, děti sápe, muže trhá; už hbitě laso vrhni ruče na ni, lid tichý, ubohý se darmo brání, vždy povalen je – vrah se jenom směje – kdo pomůže, Bůh náš-li nepřispěje? Když přijdem světit svoje klidné chrámy, své ozbrojené vysílají chámy, již běsné neplechy a vraždy tropí, již kostel vřelou lidskou krví kropí; – na místě kadidla jim zápach prachu, na místě zpěvu zní kol křiky strachu a chrapot vražděných a sirot lkání a bledou tvář zakrývá smilování před hrůzou babylonské neplechy – a nikde pomoci a útěchy! Prosáklá krví otecká je půda, krev našich dětí je to, našich žen, té plná každá brázda, každá hrúda; zpěv našich žen se změnil v pláč a sten; křik bolesti výš k nebi volá z prsti, kde rozpoutal se asiatský hněv; kdo stisknou takou hroudu ve své hrsti, těm z ní se prýští mučednická krev! Spěš, Tvůrce, spěš chrám zbořit lotří pýchy; juž vyvršeny jsou jich běsné hříchy a z dětí těch, již za Tě život dali, juž vyhnanci a žebráci se stali, 23 a není útěchy ni záštity, ó spěš, pomoci můžeš jenom Ty! Ó nedej ubližovat svému lidu, ne po sveřepců zákonu je suď, leč po Kristu, jejž On všem vepsal v hruď, jenž k právu vede, k lásce všech a klidu; jenž stejně odplácí a stejně tresce, a jejž vrah popírá a poznat nechce, Ó, svaž ty ruce, které bratra bijí, a zažeň vlky, na lidskost již vyjí! Ó, nedej vraždit zotročilých těla, a pokoř saň, jež vrahům v ňadra vjela a slávské děti napadá a kouše! Zab vzteklé vlky v bílých ovcí rouše, již na důvěrné vrhají se stádce; vždyť nejvyšší jsi Pán a světa vládce! Ó, vezmi utýrané na milost a zakřikni roj zběsilců: Už dost! Jsi králem ubohých těch jako náš, jsi mstitel vrahů, jařmených jsi stráž, Tvým zvolencem je dřív ten horal chudý, než magnát mstný, jenž kabát nosí rudý! Vždyť když nás odboj asiatský ranil, jen horal ten nás se svým rodem bránil, On hvězdou byl, když čas všem hrozil mrakem. Náš vděk a láska buďte se Slovákem, jejž nechce bránit povinně ni Řím. Jeť v zemi Slovák prvním synem Tvým, 24 v něm není úskoku a není zrady, a poslední z nich je nám nad Arpády! Meč práva každému ať hlavu srazí, kdo nejvěrnější rod tvůj drze kazí. Zda u trůnu jej vezmeš na milost? „Pryč, sveřeposti divoká, už dost, nechť pomstou zběsilou jsi k vraždám hnán, dost! Bůh jsem tvůj, tvůj vládce a tvůj Pán!“ – 25

SOKOLŮM SLOVÁKŮM.
Slováci, sokoli, na dalekém poli, na křídlech se vzneste, leťte se Sokoly, se sokoly bratry z vlasti Vaší rodné, dříve než Vám Maďar v zlaté srdce bodne! Rozleťte se vůkol do bratrských zemí, ducha jasným okem, síly perutěmi, v jedno velké srdce nadšeně se slučte a svá sokolčata k slunci vzlétat učte! K slunci rodné Slávy, v slavnou slávskou vatru, blíženci se staňte bohatýrských bratrů! Výš! Myšlenek meči budiž bojováno! Noc trvala věky, budiž věčné ráno! 26

ČERNOVÁ.
Černová, Černová, dědino milá, přemnoho slovenské krve jsi pila: Pily ji brázdy tvé, i tvých křů sněti. Maďaři vraždili muže tvé, děti! Maďaři vraždili ženy i muže, na prsou kvetly jim krvavé růže; Maďaři vraždili jak diví kati děti tvé, rozprchlé po chudé hati. Madaři vraždili děti, tvé statky, po boku otčíků, na prsou matky; Madaři vraždili děti, než zkvetly, Maďaři vraždili vše, s čím se střetli. Maďar ti zavraždil květ dětí zlatý, odvedl statek tvůj, zapálil chaty, všecko ti uloupil, všecko ti ruší, jazyk chtěl vyříznout rozdrásav duši. 27 Ale ten nevezme v útrap tvých mnohu, jím budeš žalovat na nebi Bohu. Hospodin pošle v ně strachy a hrůzu, vyhubí, vyhladí maďarskou luzu! 28

BRATRŮM SLOVÁKŮM
Vesele slunéčko k Slovensku se kloní, líbá ladné kraje, líbá Horehroní, zveselený Dunaj čil svou spěchá dráhu, vesele kol Nitry, Revuce a Váhu. Slovák už mdlou hlavu do dlaní neklade; veselo je v chýškách, veselo je všade, oči jeho čile, převesele svítí, obláčkem se v týlu jasná radost nítí. Pěkná bílá huňka kryje jaré plece, baťoh plný chleba utěšuje vrece, Slovák usmívá se jak to slunce ranní, netřeba mu déle chodit po pytání... Čím že se to stalo, čím, můj milý Bože? Vesele si Dunaj hladí svoje lože, blažen sobě zpívá, břehy svoje zdraví, nedbá, že se vzteká Maďar supohlavý. 29 Už se marně šarkan*) na rod slávský vrhá, už mu jaré chlapce v zlobě neroztrhá, už mu jeho sličné dcerky neukradne. Spadl Maďar s nebe, do propasti padne! Do propasti padne, utopí se v hrůze; marna byla světem pyšná jeho chůze, nevrátí se více plný dravých vzteků, věru, nevzkřísí se zlosyn věčně věků. Pohleď, Slovači má od Sadu a Kluše, k Tobě z dálky letí poraněné duše, poraněné duše za svým právem letí. Spěchej, přiveď k nám též milé svoje děti! S námi spěchej, s námi, byť po dlouhé době, třesoucím se hlasem brat Čech volá k Tobě: Vzmuž se! Nechť se zvedne ruka ukovaná na zlosyna, lotra, ďábla, na šarkana!... Vytrvej, pojď s námi, jak Ti Pán Bůh velí! Vítězit lze tomu, kdo svým právem čelí, vítězit jen tomu, v svém kdo stojí právu. S námi spěchej, s námi, pro právo a slávu! ––– *) Drak. 30

SLOVÁKŮM.
Na Tatrách se blýská – aj, to Perun svatý! Probouzí se víska, probouzejí chaty. Probouzejí chaty, probouzí se víska, jonák, štěstím jatý, hlaholně si výská. Výská si a volá na cestičce polní: Hola, brati, hola, zpívejte, jsme volni! Volní na Krivani, bez maďarské stráže, už nám hunští páni nespoutají paže! 31 Nemohou nám svírat do klád naše nohy, nebude umírat s bratrem bratr mnohý! Nebudem umírat, budem žít nanovo, už nás nesmí týrat jařmo Maďarovo. Už jsme volni, brati, volní ve své zemi, už se vrah nevrátí s mukami k nám všemi. Už se nenavrátí ani po stu letech; vymírají kati ve svých katích dětech. Vymírají syni, vymírají dcery, vymírá už nyní,nyní zlý vlk stářím šerý. Už nebude loupit naše lány orné, nedá se brat koupit v pevnosti své svorné. 32 Budem silni zase, jako dřív jsme byli, než nám ve zlém čase děti zahubili! Bude Slovák rekem, jako za Matěje, zhyne Maďar vztekem, tak se vrahům děje. Jako za Matěje, statečného Čáka, čas se na nás směje, k hrdinství nás láká. Radost děti líbá, líbá naše kmety, mile níž se shýbá, na sokolské slety. Sokolí nám křídla slunným světlem zlatí, nechať z pekel zřídla klekcí orli klatí! Jak za Jiskry reka, s vrahy v boj se dáme, zarudne Váh řeka, až je porubáme! 33 Orly porubáme. Bůh v nás sílu vzbudí, děti, květ, jejž máme, přivineme k hrudi. Přivineme k prsu, bratry podružené, květ vonného trsu, který v růže žene. Budeme zas prací sílit se a růsti, kdo se k otcům vrací, Bůh ho neopustí! Vlasti v slibu svatém věrně vytrváme, bratr státi s bratem věrně přisaháme. Smrt nás nezastraší ani vrahů dýka, máme volnost naši, máme Masaryka. Hyne Maďar škůdce, Maďara strach svírá, že nám Bůh dal vůdce, reka, bohatýra. 34 Masaryka reka, volné vlasti v čele; bolest třistavěká našla spasitele. Za ním všichni k práci, za ním v práci k výši, sláva se nám vrací do tatranských skrýší! V horských lesů sněti, v krytu kolib, chatek, radujte se, děti podtatranských matek! Nový čas se denní slovanskému rodu, kdo jsou připraveni umřít za svobodu! 35 DOSLOV.
Slavný básník „Cymbálu a huslí“ přichází po zámlce několika let s novou knihou básnickou. Uplynulo téměř již půl století od té doby, kdy v úrodném nitru básníkově vyklíčila myšlenka „Cymbálu a huslí“, jež vyšly na veřejnost r. 1876. Byla to kniha revoluční, osvoboditelská. Po letech varu a sváru bylo tu pověděno vykupitelské slovo: Máme vás rádi, mějte nás rádi, milujme se! Jen ať „Slovač k nám na sobáš přijechá“ (Ždaný sobáš), český meč si již nevěstu vysvobodí! (Báj o Jiskrově meči proplétá se celým cyklem.) Také literárně měly „Cymbál a husle“ takový revoluční smysl: Vysvobodily tak zvanou vlasteneckou poesii těch let ze zajetí fráze, daly jí sílu myšlenky a slovesný nový tvar. Po této stránce zažehly duše a osvěžily úhor písemnický právě tak jako po čtvrtstoletí Bezručovy „Slezské písně“. Byl to tedy Čech, kdo první podal ruku k smíru. 36 Byla přijata na Slovensku vděčně, ba vroucně a nadšeně. Žel však Bohu – Slovák jak prudce vzkypí, tak rychle ochladne. Svetozár Hurban Vajanský věnoval „Tatry a more“ Adolfu Heydukovi. Ve „Venovanie“ apostrofuje básníka „Cymbálu a huslí“:
Ty, silný, spievaš v láske, ja, slabý, zvem do boja.
Bojoval potom proti nám. U mládeže zvítězila však myšlenka Heydukova, třebas jí básník sám i báseň sama zůstávali neznámi. Jako by sám byl vyřkl ortel Vajanský, když v druhé sloce „Venovanie“ napsal:
Tys láskou zostal víťazom, ja ranen idem z boja!
A dnes, v radostné době osvobození, v době, kdy „splývá Podtatransko s Polabinou“, je to opět slavný básník „Cymbálu a huslí“, opět český básník, který vychází uvítat laskavým objetím snoubenou Slovač. Jak bude přijata rozevřená jeho náruč? – – –
Hle, co pravil T. G. Masaryk v přednášce o „Problému malého národa“ v Pešti 23. února 1911: „Neverím, že by bol Slovák citlivý, mäkký. Uvedomil som si to pri Kollárovi a Palackom. Slovák jest často slabý, ale nie mäkký. Vie byť tvrdý 37 jeden proti druhému. Srdečnosť? Slovák je rozumár, racionalista, egoista. On sa nerozplýva.“ A hle, kterak odpovídá Hviezdoslav na Heydukovu báseň „Bratřím Slovákům“, která se čte v čele této knížky:
Bratom Čechom.
,Mé srdce krvácí a hruď se třese, když znícen myslí tebe vzpomínám, a duch můj bloudí v bolesti tvých lese, ty lide slovenský‘... Tak hlási k nám sa opäť, bratia, poet váš: – Ten, ktorý v chór vašich spevcov vplýva slávikom; a ktorý zablúdiv i v naše hory, nás odkryl: Jak sme z tisícich rán chorí... až topíme sa v žiali všelikom.
,Mé srdce krvácí, má píseň pláče, a poraněným křídlem slétá níž‘... stesk snuje ďalej. Trafil do zápače bied našich čajs’: i teružit nás kríž zrel maninou kams’ – na vrch Kalvárie – a bársi nohy nestačia už v chod, pod ťarchou v prach sa nachýlily šije, i čul – preds’ sipieť farisejské zmije a čvärgu posmešnú náš chleptať pot.
,Mé srdce krvácí a hruď mi puká... Já s tebou hynu, brate‘... kvíli len. 38 Akiste zbadal: strojí sa už muka, stl’p kati sadia v žuly výhlbeň – dav chtivý divadla sa tiská v zmätku kol – kopju zkúša žoldnier nebodaj – Zkrákali havrani, čo vetria jätku; v mrak duma hustne Velikého piatku – Ach, pevče, darmo... Odvráť obličaj...
– A či tak všetci spevci vaši cítia, ichž, bratia, chová váš vzduch, háj i sad? A jestli tak: Ich pieseň láskou sýta či ozaj srdcu slúži za výklad: Národa velesrdcu? Ztadial’ prúdi? Ak áno – ó, by zvrel ten svätý mok! –: Čo vtedy priehrady? Hmlí ranných čmudy! Čo priek – vztek sveta? Zákonníkov súdy?... Tok lásky nezná medzí, prekážok!
Veď vedeli sme, vieme: Máme bratov. Lež čo? Ten onen v borbe z všetkých síl... A prvorodec, čo lví podiel schvatol, jak v rodinách vše... hrdoš, samomil aj trochu – len svoj prospech šetriť musí: Hja, gazda najväčšieho chotára! – Ostatne: Sochy údy síc, no kusy... A my zvlášť? Ach, viem: Zošklivie sa, zhnusí i vlastným v pokon obraz lazára.
Jak v ten sme sklesli stav? V bruď u podnožia? Hriech otcov to či synov úpadok? 39 Alebo osud, nepriazeň snáď Božia?... Kto rozmoce ten uzol záhad(k!? Veď vloh nám dosť tiež, zdravá krv, duch živý; však pád! – Duch náš má večných sberačov, náš duše kalich cudzím ústam hliví, sme v nájme zdroj, chlieb, sol’... och, nešťastliví! I pod patou a preto – bedačou.
Sic vos non vobis’... i náš úrek planý; tá kliatba morí i nás odveká. Hneď sami prchneme, hneď odráňaní: – I u cesty vše vídať človeka, jak sdraný, zbitý leží, b(lom stene, a Samaritán nejde – Ó ten cit!... Ba nech tak zviete jeho položenie, jak záštity mu, priazne, pravdy nenie: Nie, nemožte ho minúť, zatratiť!
,Čo ste sa odtrhli, nač odštiepili?‘... Ó uduste už navždy výčitku! Je krutá, márna aj; len r(zni, mýli, nám znechucuje spolstvo úžitku – Či nezreli ste nikdy veličizný strom v háji: Z kmena tohož dvojčence pretekom k obrov dužieť vekožizni? Ste nezkúsili: Deti, trebárs blizny, jak vzrástly, v lícach svitu rumence?
Nech mluvu ľudu odrazíme k staji, i v ústach zhorkne mu v blen, nevražou; 40 a my znať čim vám? Ľudstva o turnaji as závadou len, v krídla príťažou – Hoj, nie je slovenčina pre nás puto! Ba ona pomáha ho zdrvíť, sňať; i nežiadajte šmariť páku túto!... A nebolo by Tatier zvukov ľúto vám v Slavian symfonii postrádať?
Sk(r láska nech nás spolčí, pravá láska! – Viem, vy i sami, bez nás ste si dosť; vám nepotrebno chudobného kláska s nív našich, shrnuvším žní hoj i skvost: No vel’kodušnosť žnie, kde núdza sieva... Aj krb váš, znám, nie sklad je popola: Však verte, je i Tatier kosodrievä sám zápal, lúč sám – a jak blčí, spieva: Čo píštel’ hrá, čo fakla plápolá –
Hej, láska nech nás slúči! Láska, láska! Je ona najpevnejším ohnivom, čo nezkruší ni vrah-svet, nieto hláska by bárjak r(zna v chvení zunivom. Ba láska je tá moc, čo v slnci buší, pól k pólu tiahne, rovná všeliký svár protív... Ona svetlom – teplom duší! Jej sverme: V tavni, rozdiely kde ruší, nech svarí raz i naše jazyky!
Sme bratia – milujme sa bez podmienky! Bez zretelov, jak poníme to vrah: 41 Ten stavajúci naše na odtienky, na bralách našich prí – hrad svojich bláh; ten večne ryjúci v nás červom, krtom, nás štvúci nahlas hneď, hneď potajme; ten šliapajúci po príkaze štvrtom i ostatných – Hron dejín shlukne zvrtom: len milujme sa a sa nedajme!
– Vďak, majstre m(j, ti za sústrastné žiale, stisk ruky vrelý, tešný príhovor! Ba chceme žiť! Dych hájiť neustale, vzniesť hlavu, ducha každý nad odpor – Žiť chceme! – A to tak je šíra túha, že všetky svierajúce obruče jak nite predre, z otrockého kruha sa vymyká sťa z mračna pablesk, dúha... až svobodu si zajme v náručie.
No ani nesmúť vo slávičom nárku, moj spevče! Ovšem: Je to prihrube zle s nami: V blankyt nedožičia špárku... Preds’ ešte ďaleko je k záhube, ďaleko eště k vyvráteniu z p(dy! Ten opoj detvy skoro vytratí sa z hlávok bučných, len si chlipnú vody z pŕs Tatry... Hej, vždy zápor do prírody bol odboj bláznov, pýchy v závrati!
Nezahynieme!... Ach, my vetchí, starí – nám ak hrob vručí snietku pokoja. 42 Však vidím mládež! Postup našej jari do pol’a s pluhom, v broni do boja s démonmi krivdy, s lhárov-tmárov školou.. A je ich, chvalabohu, rúči sbor: Viac nežli bolo kedys’ apoštolov, než junákov tých s Argonautov v(ľou, ichž dol’ Váhom raz vrátky niesol vor –
My vytrváme! Mocne vieri viera tá v nás a nádej naša nezvädá vzdor mrazom, sparám; každý čuv sa vzpiera oproti smrti, každá nálada... Žiť chceme: A tu vieme, že je žitie blesk umu, ramien rozmach, pospech n(h: A v tom vy – skvúci vzor! – nás obodríte – Nie, opustiť tých, čo si vážia bytie, ni člověčenstvo nem(ž’ ani B(h!
Mně zdá se tato báseň podivuhodně potvrzovati slova Masarykova. A zdá se mně, že bude pro nás i pro drahé bratry Slováky velmi užitečné (také politicky), uvažovati též o takových věcech nad těmito verši kmeta básníka. František Tichý.
43 POZNÁMKY.
Slovo vydavatelovo.
Básník, svěřiv mi vydání této knihy, poslal mi několik básní v rukopise, po případě v opisech novinových otisků. K nim připojili jsme báseň „Bratřím Slovákům“, původně otištěnou ve sborníku „Slovensko“ (Umělecká beseda, 1901), kde čte se i báseň Hviezdoslavova, citovaná v Doslovu, a úvodní báseň „Slovenské čítanky“ (red. Fr. Bílý, nákladem E. Šolce). – Fr. Tichý.
Slovníček k básni Hviezdoslavově.
Zápač stinné místo; čajsi téměř; teružit vléci; manina co z cesty jest (Kott); bárs ačkoli; ťarcha tíže; čuť slyšeti; preds přece; sipieť sípěti; čvärga (k maď. csürhe?) svině; akiste bezpochyby; stlp sloup; sadia sedí, posazují; kopju zkúša kopí zkouší; nebodaj bezpochyby; jätka kořist; či zda; ozaj opravdu; ztadial prúdi odtud proudí; ak áno 44 jestliže ano; ó, by zvrel kéž by vřel; borba zápas; chotár úhrn pozemků; v pokon na konec; bruď kal; hliví lenivě slouží; bedača bědný lid; úrek uřknutí; dužiet dařiti se, jíti k duhu; blizny dvojčata; blen blín; zdrviť zetlíti; nevraža nenávist; šmariť zlobně odhoditi; núdza nouze; kosodrievä kleč; blčať plápolati; čo píštel jako píšťala; ohnivo článek řetězu; bárjak (srbochrv.) prapor; v tavni v tavírně; stavajúci stavě, spoléhaje; odtien odstín; bralo vysoká skála; prí číhá, čeká; hrad svojich bláh raduje se ze svých opevnění; dych dech; prihrube velmi; v blankyt nedožičia špárku do blankytu není ani skulinky; opoj detvy mladické opojení; hej ano; vručí do ruky podá; bron zbraň; rúči svěží; doľ Váhom dolů po V.; spara parno; čuv čiv; obodríte posílíte.
45 OBSAH:
Bratřím Slovákům7 Slovensku: I. „Do země pohádkových krás a žalů“12 II. „Na Bílé Hoře zdeptala nás zášť“19 III. „Hleď, Bože, na svůj pod Tatrami lid“20 Sokolům Slovákům26 Černová27 Bratrům Slovákům29 Slovákům31 Doslov36 Poznámky44
E: až; 2002 47