SLOVÁKŮM.
Na Tatrách se blýská –
aj, to Perun svatý!
Probouzí se víska,
probouzejí chaty.
Probouzejí chaty,
probouzí se víska,
jonák, štěstím jatý,
hlaholně si výská.
Výská si a volá
na cestičce polní:
Hola, brati, hola,
zpívejte, jsme volni!
Volní na Krivani,
bez maďarské stráže,
už nám hunští páni
nespoutají paže!
31
Nemohou nám svírat
do klád naše nohy,
nebude umírat
s bratrem bratr mnohý!
Nebudem umírat,
budem žít nanovo,
už nás nesmí týrat
jařmo Maďarovo.
Už jsme volni, brati,
volní ve své zemi,
už se vrah nevrátí
s mukami k nám všemi.
Už se nenavrátí
ani po stu letech;
vymírají kati
ve svých katích dětech.
Vymírají syni,
vymírají dcery,
vymírá už nyní,nyní
zlý vlk stářím šerý.
Už nebude loupit
naše lány orné,
nedá se brat koupit
v pevnosti své svorné.
32
Budem silni zase,
jako dřív jsme byli,
než nám ve zlém čase
děti zahubili!
Bude Slovák rekem,
jako za Matěje,
zhyne Maďar vztekem,
tak se vrahům děje.
Jako za Matěje,
statečného Čáka,
čas se na nás směje,
k hrdinství nás láká.
Radost děti líbá,
líbá naše kmety,
mile níž se shýbá,
na sokolské slety.
Sokolí nám křídla
slunným světlem zlatí,
nechať z pekel zřídla
klekcí orli klatí!
Jak za Jiskry reka,
s vrahy v boj se dáme,
zarudne Váh řeka,
až je porubáme!
33
Orly porubáme.
Bůh v nás sílu vzbudí,
děti, květ, jejž máme,
přivineme k hrudi.
Přivineme k prsu,
bratry podružené,
květ vonného trsu,
který v růže žene.
Budeme zas prací
sílit se a růsti,
kdo se k otcům vrací,
Bůh ho neopustí!
Vlasti v slibu svatém
věrně vytrváme,
bratr státi s bratem
věrně přisaháme.
Smrt nás nezastraší
ani vrahů dýka,
máme volnost naši,
máme Masaryka.
Hyne Maďar škůdce,
Maďara strach svírá,
že nám Bůh dal vůdce,
reka, bohatýra.
34
Masaryka reka,
volné vlasti v čele;
bolest třistavěká
našla spasitele.
Za ním všichni k práci,
za ním v práci k výši,
sláva se nám vrací
do tatranských skrýší!
V horských lesů sněti,
v krytu kolib, chatek,
radujte se, děti
podtatranských matek!
Nový čas se denní
slovanskému rodu,
kdo jsou připraveni
umřít za svobodu!
35
DOSLOV.
Slavný básník „Cymbálu a huslí“ přichází po zámlce několika let s novou knihou básnickou. Uplynulo téměř již půl století od té doby, kdy v úrodném nitru básníkově vyklíčila myšlenka „Cymbálu a huslí“, jež vyšly na veřejnost r. 1876.
Byla to kniha revoluční, osvoboditelská. Po letech varu a sváru bylo tu pověděno vykupitelské slovo: Máme vás rádi, mějte nás rádi, milujme se! Jen ať „Slovač k nám na sobáš přijechá“ (Ždaný sobáš), český meč si již nevěstu vysvobodí! (Báj o Jiskrově meči proplétá se celým cyklem.) Také literárně měly „Cymbál a husle“ takový revoluční smysl: Vysvobodily tak zvanou vlasteneckou poesii těch let ze zajetí fráze, daly jí sílu myšlenky a slovesný nový tvar. Po této stránce zažehly duše a osvěžily úhor písemnický právě tak jako po čtvrtstoletí Bezručovy „Slezské písně“.
Byl to tedy Čech, kdo první podal ruku k smíru.
36
Byla přijata na Slovensku vděčně, ba vroucně a nadšeně. Žel však Bohu – Slovák jak prudce vzkypí, tak rychle ochladne. Svetozár Hurban Vajanský věnoval „Tatry a more“ Adolfu Heydukovi. Ve „Venovanie“ apostrofuje básníka „Cymbálu a huslí“:
Ty, silný, spievaš v láske,
ja, slabý, zvem do boja.
Bojoval potom proti nám. U mládeže zvítězila však myšlenka Heydukova, třebas jí básník sám i báseň sama zůstávali neznámi. Jako by sám byl vyřkl ortel Vajanský, když v druhé sloce „Venovanie“ napsal:
Tys láskou zostal víťazom,
ja ranen idem z boja!
A dnes, v radostné době osvobození, v době, kdy „splývá Podtatransko s Polabinou“, je to opět slavný básník „Cymbálu a huslí“, opět český básník, který vychází uvítat laskavým objetím snoubenou Slovač. Jak bude přijata rozevřená jeho náruč? – – –
Hle, co pravil T. G. Masaryk v přednášce o „Problému malého národa“ v Pešti 23. února 1911: „Neverím, že by bol Slovák citlivý, mäkký. Uvedomil som si to pri Kollárovi a Palackom. Slovák jest často slabý, ale nie mäkký. Vie byť tvrdý
37
jeden proti druhému. Srdečnosť? Slovák je rozumár, racionalista, egoista. On sa nerozplýva.“
A hle, kterak odpovídá Hviezdoslav na Heydukovu báseň „Bratřím Slovákům“, která se čte v čele této knížky:
Bratom Čechom.
,Mé srdce krvácí a hruď se třese,
když znícen myslí tebe vzpomínám,
a duch můj bloudí v bolesti tvých lese,
ty lide slovenský‘... Tak hlási k nám
sa opäť, bratia, poet váš: – Ten, ktorý
v chór vašich spevcov vplýva slávikom;
a ktorý zablúdiv i v naše hory,
nás odkryl: Jak sme z tisícich rán chorí...
až topíme sa v žiali všelikom.
,Mé srdce krvácí, má píseň pláče,
a poraněným křídlem slétá níž‘...
stesk snuje ďalej. Trafil do zápače
bied našich čajs’: i teružit nás kríž
zrel maninou kams’ – na vrch Kalvárie –
a bársi nohy nestačia už v chod,
pod ťarchou v prach sa nachýlily šije,
i čul – preds’ sipieť farisejské zmije
a čvärgu posmešnú náš chleptať pot.
,Mé srdce krvácí a hruď mi puká...
Já s tebou hynu, brate‘... kvíli len.
38
Akiste zbadal: strojí sa už muka,
stl’p kati sadia v žuly výhlbeň –
dav chtivý divadla sa tiská v zmätku
kol – kopju zkúša žoldnier nebodaj –
Zkrákali havrani, čo vetria jätku;
v mrak duma hustne Velikého piatku –
Ach, pevče, darmo... Odvráť obličaj...
– A či tak všetci spevci vaši cítia,
ichž, bratia, chová váš vzduch, háj i sad?
A jestli tak: Ich pieseň láskou sýta
či ozaj srdcu slúži za výklad:
Národa velesrdcu? Ztadial’ prúdi?
Ak áno – ó, by zvrel ten svätý mok! –:
Čo vtedy priehrady? Hmlí ranných čmudy!
Čo priek – vztek sveta? Zákonníkov súdy?...
Tok lásky nezná medzí, prekážok!
Veď vedeli sme, vieme: Máme bratov.
Lež čo? Ten onen v borbe z všetkých síl...
A prvorodec, čo lví podiel schvatol,
jak v rodinách vše... hrdoš, samomil
aj trochu – len svoj prospech šetriť musí:
Hja, gazda najväčšieho chotára! –
Ostatne: Sochy údy síc, no kusy...
A my zvlášť? Ach, viem: Zošklivie sa, zhnusí
i vlastným v pokon obraz lazára.
Jak v ten sme sklesli stav? V bruď u podnožia?
Hriech otcov to či synov úpadok?
39
Alebo osud, nepriazeň snáď Božia?...
Kto rozmoce ten uzol záhad(k!?
Veď vloh nám dosť tiež, zdravá krv, duch živý;
však pád! – Duch náš má večných sberačov,
náš duše kalich cudzím ústam hliví,
sme v nájme zdroj, chlieb, sol’... och, nešťastliví!
I pod patou a preto – bedačou.
Sic vos non vobis’... i náš úrek planý;
tá kliatba morí i nás odveká.
Hneď sami prchneme, hneď odráňaní: –
I u cesty vše vídať človeka,
jak sdraný, zbitý leží, b(lom stene,
a Samaritán nejde – Ó ten cit!...
Ba nech tak zviete jeho položenie,
jak záštity mu, priazne, pravdy nenie:
Nie, nemožte ho minúť, zatratiť!
,Čo ste sa odtrhli, nač odštiepili?‘...
Ó uduste už navždy výčitku!
Je krutá, márna aj; len r(zni, mýli,
nám znechucuje spolstvo úžitku –
Či nezreli ste nikdy veličizný
strom v háji: Z kmena tohož dvojčence
pretekom k obrov dužieť vekožizni?
Ste nezkúsili: Deti, trebárs blizny,
jak vzrástly, v lícach svitu rumence?
Nech mluvu ľudu odrazíme k staji,
i v ústach zhorkne mu v blen, nevražou;
40
a my znať čim vám? Ľudstva o turnaji
as závadou len, v krídla príťažou –
Hoj, nie je slovenčina pre nás puto!
Ba ona pomáha ho zdrvíť, sňať;
i nežiadajte šmariť páku túto!...
A nebolo by Tatier zvukov ľúto
vám v Slavian symfonii postrádať?
Sk(r láska nech nás spolčí, pravá láska!
– Viem, vy i sami, bez nás ste si dosť;
vám nepotrebno chudobného kláska
s nív našich, shrnuvším žní hoj i skvost:
No vel’kodušnosť žnie, kde núdza sieva...
Aj krb váš, znám, nie sklad je popola:
Však verte, je i Tatier kosodrievä
sám zápal, lúč sám – a jak blčí, spieva:
Čo píštel’ hrá, čo fakla plápolá –
Hej, láska nech nás slúči! Láska, láska!
Je ona najpevnejším ohnivom,
čo nezkruší ni vrah-svet, nieto hláska
by bárjak r(zna v chvení zunivom.
Ba láska je tá moc, čo v slnci buší,
pól k pólu tiahne, rovná všeliký
svár protív... Ona svetlom – teplom duší!
Jej sverme: V tavni, rozdiely kde ruší,
nech svarí raz i naše jazyky!
Sme bratia – milujme sa bez podmienky!
Bez zretelov, jak poníme to vrah:
41
Ten stavajúci naše na odtienky,
na bralách našich prí – hrad svojich bláh;
ten večne ryjúci v nás červom, krtom,
nás štvúci nahlas hneď, hneď potajme;
ten šliapajúci po príkaze štvrtom
i ostatných – Hron dejín shlukne zvrtom:
len milujme sa a sa nedajme!
– Vďak, majstre m(j, ti za sústrastné žiale,
stisk ruky vrelý, tešný príhovor!
Ba chceme žiť! Dych hájiť neustale,
vzniesť hlavu, ducha každý nad odpor –
Žiť chceme! – A to tak je šíra túha,
že všetky svierajúce obruče
jak nite predre, z otrockého kruha
sa vymyká sťa z mračna pablesk, dúha...
až svobodu si zajme v náručie.
No ani nesmúť vo slávičom nárku,
moj spevče! Ovšem: Je to prihrube
zle s nami: V blankyt nedožičia špárku...
Preds’ ešte ďaleko je k záhube,
ďaleko eště k vyvráteniu z p(dy!
Ten opoj detvy skoro vytratí
sa z hlávok bučných, len si chlipnú vody
z pŕs Tatry... Hej, vždy zápor do prírody
bol odboj bláznov, pýchy v závrati!
Nezahynieme!... Ach, my vetchí, starí –
nám ak hrob vručí snietku pokoja.
42
Však vidím mládež! Postup našej jari
do pol’a s pluhom, v broni do boja
s démonmi krivdy, s lhárov-tmárov školou..
A je ich, chvalabohu, rúči sbor:
Viac nežli bolo kedys’ apoštolov,
než junákov tých s Argonautov v(ľou,
ichž dol’ Váhom raz vrátky niesol vor –
My vytrváme! Mocne vieri viera
tá v nás a nádej naša nezvädá
vzdor mrazom, sparám; každý čuv sa vzpiera
oproti smrti, každá nálada...
Žiť chceme: A tu vieme, že je žitie
blesk umu, ramien rozmach, pospech n(h:
A v tom vy – skvúci vzor! – nás obodríte –
Nie, opustiť tých, čo si vážia bytie,
ni člověčenstvo nem(ž’ ani B(h!
Mně zdá se tato báseň podivuhodně potvrzovati slova Masarykova. A zdá se mně, že bude pro nás i pro drahé bratry Slováky velmi užitečné (také politicky), uvažovati též o takových věcech nad těmito verši kmeta básníka.
František Tichý.
43
POZNÁMKY.
Slovo vydavatelovo.
Básník, svěřiv mi vydání této knihy, poslal mi několik básní v rukopise, po případě v opisech novinových otisků. K nim připojili jsme báseň „Bratřím Slovákům“, původně otištěnou ve sborníku „Slovensko“ (Umělecká beseda, 1901), kde čte se i báseň Hviezdoslavova, citovaná v Doslovu, a úvodní báseň „Slovenské čítanky“ (red. Fr. Bílý, nákladem E. Šolce). – Fr. Tichý.
Slovníček k básni Hviezdoslavově.
Zápač stinné místo; čajsi téměř; teružit vléci; manina co z cesty jest (Kott); bárs ačkoli; ťarcha tíže; čuť slyšeti; preds přece; sipieť sípěti; čvärga (k maď. csürhe?) svině; akiste bezpochyby; stlp sloup; sadia sedí, posazují; kopju zkúša kopí zkouší; nebodaj bezpochyby; jätka kořist; či zda; ozaj opravdu; ztadial prúdi odtud proudí; ak áno
44
jestliže ano; ó, by zvrel kéž by vřel; borba zápas; chotár úhrn pozemků; v pokon na konec; bruď kal; hliví lenivě slouží; bedača bědný lid; úrek uřknutí; dužiet dařiti se, jíti k duhu; blizny dvojčata; blen blín; zdrviť zetlíti; nevraža nenávist; šmariť zlobně odhoditi; núdza nouze; kosodrievä kleč; blčať plápolati; čo píštel jako píšťala; ohnivo článek řetězu; bárjak (srbochrv.) prapor; v tavni v tavírně; stavajúci stavě, spoléhaje; odtien odstín; bralo vysoká skála; prí číhá, čeká; hrad svojich bláh raduje se ze svých opevnění; dych dech; prihrube velmi; v blankyt nedožičia špárku do blankytu není ani skulinky; opoj detvy mladické opojení; hej ano; vručí do ruky podá; bron zbraň; rúči svěží; doľ Váhom dolů po V.; spara parno; čuv čiv; obodríte posílíte.
45
OBSAH:
Bratřím Slovákům7
Slovensku:
I. „Do země pohádkových krás a žalů“12
II. „Na Bílé Hoře zdeptala nás zášť“19
III. „Hleď, Bože, na svůj pod Tatrami lid“20
Sokolům Slovákům26
Černová27
Bratrům Slovákům29
Slovákům31
Doslov36
Poznámky44
E: až; 2002
47